John Creasey

John Creasey

3x Inspektor West

OBSAH:

Dovolená pro inspektora Westa

Zbraně pro inspektora Westa

Balíčky pro inspektora Westa

DOVOLENÁ PRO INSPEKTORA WESTA

1 ROGER WEST SI KUPUJE NOVINY

Janet Westová sledovala po očku svého staršího syna Martina zvaného Scoopy, bavila Richarda zvaného Richard, který seděl na cestovní dece roztažené na písku pláže, a zároveň vyhlížela manžela, který se vypravil pro zmrzlinu a byl už půl hodiny pryč.

Martin zvaný Scoopy, kterému byly právě dva roky, stál proti drobounké holčičce, jejíž světlé kučeravé vlásky zpola zakrýval bílý plátěný klobouček, a upřeně ji pozoroval. Šikmé paprsky žhavého slunce pražily do písku a lehce šplouchajícího moře. Scoopy držel v ruce malý kbelíček plný vody. Náhle ho energicky zvedl a Janet zároveň vykřikla:

„Ne, Scoopy, to nesmíš!”

Úkosem pohlédl na matku, pokropil holčičce jen pár kapkami nohy a hned se od maličké otočil, když jeho pozornost upoutal kus jasně zelené mořské řasy. Zatímco ji zkoumal, vydal Richard nezvyklý zvuk — jakési radostné zavrnění, které přešlo v úzkostný výkřik. Janet zrovna pátrala v davu na promenádě po svém manželu Rogerovi, ale vtom koutkem oka zahlédla něco žlutého, poletujícího kolem Richardovy kudrnaté hlavičky. Tento žlutý návštěvník velice zajímal jednoročního Richarda.

„Jedeš!” zvolala Janet a odehnala vosu.

Richardův pronikavý výkřik byl vyjádřením jeho nevole a Scoopy projevil bratrskou účast tím, že se přibatolil od kraje vody a zamával mu zelenou chaluhou před očima.

Roger West, převyšující většinu lidí v dohledu, se blížil s papírovým pytlem, opatrně neseným v obou rukách. Po čtyřech dnech lenošení na slunci do bronzová opálený, se světlými vlasy po koupání dosud mokrými byl i přes flanelové kalhoty s vytlačenými koleny a bílou rozhalenku s odřeným límcem zjev hodný pozoru.

„Evening News! Poslanec Dolní sněmovny zavražděn!” zaječel za ním v tom okamžiku kamelot na promenádě. „Vražda poslance, novinýýý!”

Roger se rázem zastavil a Janet si vzdychla. Postarší žena, sedící poblíž, řekla účastně:

,,S dětmi je pořád co dělat, viďte?” Janet se usmála: „To tedy je.”

„Ale jsou to dvě roztomilé dětičky,” pokračovala žena, „a to vám všechno vynahradí, nemám pravdu?”

„To ano, jsou moje všechno,” přisvědčila Janet. „Jsou to zlatíčkové. Oni — Scoopy! Ty uličníku jeden!”

Martin zvaný Scoopy, chviličku nehlídaný, se zatím rozmáchl kbelíčkem do vody a vytáhl ho napůl plný vody, písku a řas. Teď to vychrstl na holčičku všechno a dokonce mu z ruky vyklouzl i kbelíček a dopadl maličké na špičky nohou. Vřískot, který následoval, přehlušil všechny zvuky v okolí, až nějaká žena zvolala:

„To je ale odporný kluk!“

Janet se rozzlobeně ohlédla, ale nemohla poznat osobu, která se tak vyjádřila. Scoopy, palec v puse, se k ní pomalu blížil s vědomím, že mu to jen tak lehko neprojde — zvlášť když se Janet začala zvedat na nohy. Přívětivá sousedka šeptla: „Ne, nebijte ho!”

V Janetině plácnutí nebylo opravdu za mák síly, ale Scoopy se přesto rozječel a také

Richard začal řvát a rovněž malá holčička se dala do vřeštivého pláče.

Do této pekelné vřavy se plavně vnesl inspektor Roger West z New Scotland Yardu, čtoucí noviny. Papírový pytel v jeho levé ruce byl splasklý a promáčený.

„Rogere, pro boha živého, nemůžeš mi pomoct?” zvolala Janet.

„Cože?” ozval se nepřítomně Roger a zvedl oči od novin. „Děje se něco?”

V té chvíli se už v návalu náhlého veselí začali Scoopy a jeho dřívější oběť bláznivě čvachtat ve vodě, která jim vířila kolem nohou. Richard šermoval mohutně ručičkama, v jedné ucumlaný piškot, a radostí jen bublal. Janet, rozčilená a neupravená, byla červená jako rak. Tmavé vlasy jí vyklouzly zpod koupací čepice na jednu stranu a svezlá ramínka u pla-vek si ještě nestačila srovnat. Jak udělala první krok, šlápla na Scoopyho kbelíček a málem upadla. Roger se jí smál, dokud nepoznal, že Janet nemá daleko do pláče.

„Tos musel být skoro hodinu pryč, než jsi sehnal zmrzlinu?” vyčítala mu Janet. „A taky sis musel honem honem koupit noviny a šlapat po lidech, protože by se asi zbořil svět, kdyby sis je hned nepřečetl? Myslela jsem, že jsme na dovolené.”

„Taky že jsme!” prohlásil Roger. „Koukejte, zmrzlina! Scoopy!”

Tající mazlavá břečka byla z papírového pytle vylovena, rozdělena do několika misek a chvatně pozřena. Roger sáhl mechanicky po novinách.

Janet se ohlédla a uviděla ho číst. Zamračila se a už chtěla něco říct, ale zarazila se a nepromluvila, když viděla, jak hluboce je do nich zabrán. Četl chvíli, potom noviny odložil a zahleděl se na moře.

„Probuď se, miláčku,” řekla Janet. Trhl sebou a usmál se.

„Kam tě ty noviny až zanesly?” zeptala se Janet.

„Zpátky do Londýna,” odpověděl Roger. „Ale zapomeňme na to a pojďme se raději vykoupat.”

Roger se už soukal z kalhot, pod nimiž měl plavky. Vběhli do vody po kolena, po pás, a potom se ponořili. Plavali do moře pár metrů, převalovali se a cákali kolem sebe. Břeh se zdál najednou hrozně daleko a Janet se po něm ustavičně ohlížela. Potom Roger zahlédl kus dál v moři plovoucí prkno a řekl:

„Schválně, kdo dřív!”

Roger byl dobrý plavec, ale na kratší vzdálenosti byla Janet rychlejší. Doplavala k prknu o pár vteřin před ním. Nebylo dost velké, aby si na ně mohli sednout, ale přidržovali se ho, Janet udýchaná, Roger usměvavý. Zvolna se pustili zase zpátky; plavali na boku s přehmatáváním přes hlavu, tváří obráceni k sobě.

„Miláčku,” řekla Janet, když jí tempo vyneslo hlavu nad vodu.

„Hm-hm?”

„Cos to četl v těch novinách?”

„Nic — nemluvme o tom.”

„Ale já už —” Janet se přerušila, když ji vlna pleskla do tváře — „znám ten tvůj výraz v obličeji,” dodala nakonec. „To tvoje soustředění na něco. Neřekneš mi, co to bylo?”

„Vražda, když to chceš mermomocí vědět.”

„Nemůžeš zapomenout — že jsi inspektor Roger West?”

.Někdy,” odpověděl Roger. „Odpusť, miláčku.”

Do hotelu se vrátili ve tři čtvrtě na šest. Tam Roger obstaral Scoopyho a Janet opatřila Richarda a v půl sedmé byly obě děti už v postýlkách.

Roger a Janet odešli vedle do svého pokoje, aby se připravili na večeři. Začínala přesně v půl osmé.

„Tak a teď ti začíná doopravdy dovolená,” prohlásil Roger, když vycházeli z pokoje.

„Řekni některé pokojské, ať se občas mrkne na děcka. Podařilo se mi dostat lístky na zahajovací večírek sezóny.”

Janetě zasvítily oči. „No ne! Ty jsi zlato!” zvolala. „Mám hroznou radost.”

Dotančili tango, a když se trochu udýchaní vrátili ke stolu, stál u něho muž statné postavy.

„Snad se nemýlím,” řekl neznámý, „ale nejste prosím náhodou vrchní inspektor West?” Roger řekl: „Doufal jsem, že se tady ztratím jako jehla v kupce sena.”

„Nebojte se, já si to nechám pro sebe,” ujišťoval je neznámý. „Jsem superintendent Kell. Místní,” dodal a usmál se na Janet. „Já vím, že vy z Yardu máte o dovolené rádi od své práce pokoj, ale nemohl jsem odolat, abych se s vaším manželem osobně neseznámil, paní Westová. Občas nás tady všechny dost prohání, abyste věděla.”

Janet se zasmála: „Ale to on se jen tak dělá, jinak je báječný.”

„Ale jdi!” zaprotestoval Roger.

„Paní Westová není daleko od pravdy,” řekl Kell. „Ale podívejte, nechtěli byste si přisednout k naší společnosti? Vědí, kdo jste, ale taky nemají chuť se bavit o svém povolání stejně jako já. Nebojte se.”

Kellova společnost byla osmičlenná, smíšená, pět mužů a tři ženy, a Kell byl ze všech nejstarší, asi padesátník. Když s ním zůstal jednu chvíli Roger u stolu sám — ostatní tančili

— zeptal se Kell:

„Co si myslíte o tom Riddelovu případu, Weste?”

Roger se usmál: „Moc toho o věci nevím, jen co jsem se dočetl v dnešních večerních novinách.”

„Ale stalo se to ve vašem rajónu, nebo se mýlím?”

„Kdybych byl ve službě, pravděpodobně by mi ten případ přidělili,” připustil Roger, „a přiznám se vám, ale nechte si to pro sebe, že bych se docela rád vrátil do Londýna, jenže ne – mám odvahu to ženě navrhnout. Tohle je totiž po letech naše první opravdová dovolená.”

„Škoda,” řekl Kell. „Myslím jako škoda, že se nemůžete vrátit do města. Nestává se-často, aby někdo měl příležitost vypátrat, kdo zabil poslance Dolní sněmovny. Vy jste toho Riddela znal?”

„Trošku.”

„Hnusný intrikán, co?” zeptal se Kell.

„Podle některých lidí ano,” připustil Roger.

„Zřídili ho tedy důkladně,” pokračoval Kell, ohmatávaje si ježatý knírek. „Rozmlátili mu obličej, že prý byl skoro k nepoznání, a potom mu prakticky odřízli hlavu od těla. Sázím se,

že to bude ještě pěkný kolotoč, než se tahle věc skončí. Riddel byl členem několika užších výborů, nemám pravdu?”

„Vskutku nevím víc, než co psali v těch novinách,” ujistil ho Roger a vytáhl cigarety. Hudba dohrála. „Ale teď už jazyk za zuby, nechci, aby moje žena myslela, že toužím po kanceláři. Máme ještě deset dní dovolené.”

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby vás prostě odvolali,” prohodil ještě Kell. Vstali, když se Janet a Kellův syn, vysoký a příjemný mladík, vrátili z parketu ke stolu.

Tanec skončil krátce po půlnoci; Kell se nabídl, že odveze Rogera a Janet zpátky do hotelu, ale jim bylo milejší se projít. Jasný měsíc jakoby tlumil světla města; když kráčeli po promenádě, jeho měkký odlesk se chvěl na vodě a mírné šplouchání příboje o břeh znělo jako vzdálený sbor minnesángrů.

Janet se náhle zeptala:

„Miláčku, proč jsi mi neřekl o Riddelovi?”

„Jsem na dovolené,” snažil se Roger o lehkomyslný tón. „Který osel ti to vyzvonil?”

„Mladý Kell. Nežádal snad Kell váš Yard o ochranu? Něco takového jsi přece jednou večer povídal.”

„Ano,” přisvědčil Roger, „ale ve Scotland Yardu je dost lidí, aby si s touhle maličkostí poradili. Nasadí všechny páky a vraha jistě rychle odhalí, i když si přitom Chatworth asi vyrve i ten poslední drobínek vlasů, co ještě má. Kdybych nebyl tady s tebou, tak bych v tom zřejmě lítal já. Jen mám trošku obavy o Billa Sloana.”

Janet se lekla: „Copak Bili s tím má něco společného?

„Ani ne, jenže na těchhle čtrnáct dní mě zastupuje,” vysvětloval Roger.

Když vcházeli do svého pokoje v hotelu, zaslechl Roger zvonit telefon. Seběhl rychle dolů. Telefon byl ve výklenku ve stěně vstupní haly.

„Hotel Mayview,” ohlásil Roger.

„Je tady hovor na výzvu pro pana Rogera Westa,” řekla telefonistka z pošty. „Je prosím pan West přítomen?”

„U aparátu.” Tak to tedy přišlo!

„Čekejte prosím, spojím.” Nastala přestávka a Roger uvažoval, kdo ho to asi volá. Nebyl překvapen, když poznal detektivního inspektora Williama Sloana.

„Poslyšte, Hezoune, doufám, že jsem vás nevytáhl z postele,” řekl Sloan trochu provinile.

„Chtěl jsem se s vámi spojit už dřív, ale měl jsem sakramentsky perný den.”

„To moc lituju.”

„Myslíte, že byste se mohl ráno tak na hodinku dvě ukázat v Londýně? Já jsem totiž škobrtl a uvázl, a z toho mají ostatní naši dobráci takovou škodolibou radost, že mi je proti srsti i jen pomyšlení, abych je požádal o pomoc.”

„Budu se muset nejdřív domluvit s Janet,” odpověděl Roger. „Ale doufám, že kvůli vašim modrým očím asi řekne své ano. Měli bychom to ovšem udělat nějak soukromě, protože kdybych se teď ukázal v Yardu, tak by mě už asi nepustili.”

„Přijdu za vámi do Bell Street,” řekl Sloan vděčně. „Řekněme v jedenáct.”

„Dobře. Objevilo se něco nového?”

„Už to vypadalo, jako bychom mohli mít vraha během dvou hodin za katrem, ale najednou se začala hrnout jedna komplikace za druhou a — ale snad bude lepší, abychom s tím vším počkali do rána. Povězte Janet, že mě to opravdu mrzí, kamaráde.”

„Hm, tak teď je s dovolenou tedy opravdu amen,” řekla o pár minut později Janet. „Celou dobu jsem to cítila v kostech, Bez tebe to tady už za moc stát nebude.”

„Vrátím se dost brzo, abychom odpoledne zase seděli všichni společně na pláži.”

„To pochybuju,” řekla Janet a dodala odevzdaně: „Ale nejspíš se s tím už asi budu muset nějak smířit.”

2 OTRÁVENÝ DETEKTIV

Roger jel do Londýna vlakem, vůz nechal Janet. V kupé první třídy se usadil do kouta s několikerými ranními novinami. Jejich zprávy o zavraždění Riddela se podáním lišily, ale všechny uváděly, že Scotland Yard očekává každým okamžikem „rozhodující obrat ve vývoji událostí”.

Dva muži sedící v protějších koutech začali vraždu přetřásat. Jeden z nich, tlustý a blahobytně vyhlížející, opakoval Kellova slova.

„Rozhodně to byl hnusný intrikán.”

„Ti politikáři!” řekl druhý pohrdlivě. „A tenhle byl pořádně protřelý ramenář a politický dobrodruh nejhrubšího zrna. S těmi penězi, co měl, by se nikdy nebyl přidal k labouristům, kdyby si nebyl dělal zuby na ministerské křeslo. To mě teda blaží, že ho nedostal!”

„A co když nebyl tak špatný a myslel to upřímně,” zauvažoval první muž.

„Cože — Riddel?” zvolal druhý. „Dal bych na to krk, že se dal na politiku, jen aby z ní pro sebe vytřískal, co se dá. Jen se podívejte na jeho ženu!”

„Co s ní má být?”

„Jemináčku, drahý pane, vždyť je to dcera lorda Plomleyho, kovaného konzervativce! Nikdo mě nepřesvědčí, že by se byl Riddel přiženil do té rodiny, kdyby v sobě měl, jen co se za nehet vejde, té vaší upřímnosti. Divná historie, tenhle sňatek! Nikdy jsem nemohl pochopit, že k němu Plomley svolil.”

„Třeba nesvolil,” namítl první muž. „Dcery nedělají vždycky to, co se jim poručí, to je vám snad známo.”

Tlustý muž zvedl zase své Times a pozorně se do nich zabral.

Roger se opřel do kouta a vybavoval si v mysli, co všechno ví o Jonathanu Riddelovi, který byl ve všeobecných volbách zvolen v jednom midlandském obvodě pouhých několik měsíců potom, co se oženil s rozkošnou Cynthiou Plomleyovou. Sňatek vyvolal tehdy ve společenských kruzích nemalý rozruch. Jako bohatý člověk, který za většinu svého jmění vděčil dědictví po strýci, byl Riddel pochopitelně bděle sledován veřejností. Tím se dá vysvětlit také ono množství pověstí týkajících se jeho osoby. Říkalo se, že jako zaměstnavatel je úplně nelidský, prostě podlý vydřiduch.

Roger ho poznal, když k němu přišel do Scotland Yardu žádat o policejní ochranu. Riddel se choval dost povýšeně, ale zároveň byl hovorný. Rogerovi sdělil, že dostal tři výhružné dopisy, primitivně psané lístky, všechny samozřejmě bez podpisu. Před několika lety prý obvinil jednoho šoféra z krádeže a ten si za to něco odseděl ve vězení. Teď byl Riddel přesvědčen, že pisatelem oněch dopisů nemůže být nikdo jiný než právě tenhle muž, ale žádný důkaz o tom nebyl zjištěn.

„Jakpak se jen jmenoval?” pátral v paměti Roger. „Finn? Ano, Finn“

Finn, zavalitý tlouštík s čupřinou černých vlasů a modravou tváří, pracoval později v jedné londýnské továrně. Rozhodně popřel, že by měl se zmíněnými dopisy cokoli společného.

Necelé dvě hodiny po odjezdu z Bognoru vysadilo taxi Rogera před jeho domem v Bell Street v Chelsea. Trávník přímo volal po sekačce; před odjezdem už na to Rogerovi nezbyl čas.

„Možná že to stačím udělat ještě teď dopoledne,” pomyslil si. „Zkusím to.” Odemkl hlavní dveře a pokrčil nos. „Už je tu zatuchlo. Koukejme, dopis!”

Zvedl obálku opuštěně ležící na zemi. Byla bez známky a v levém horním rohu stála slova: Poslem. Naléhavé a důležité. Rychle ji otevřel.

Psal mu Jonathan Riddel:

Milý Weste,

zaskočím k Vám dnes večer v půl osmé. Zařiďte si to prosím tak, abyste byl doma. Nechci za Vámi chodit do Yardu z důvodů, které Vám vysvětlím, až se uvidíme. Je to nesmírně důležité. Mám důvod k domněnce, že během příštích dvou tří dnů se někdo bude snažit poslat mě na onen svět.

To, že mu Riddel psal na jeho soukromou adresu, bylo větší překvapení než to, že se poslanec obával brzkého útoku na svůj život a osobně se dovolával pomoci. Kdyby byl Roger býval doma, třeba mohl té tragédii zabránit.

Zaslechl kroky na chodníku před domem a otočil se, když uslyšel mužský hlas:

„Jste doma, pane Weste?”

„Ach bože!” zabručel Roger. Příchozí nebyl nikdo jiný než jeho soused Norman, muž středních let hned z vedlejšího domu. Roger ovládl své podráždění a spěchal k domovním dveřím.

„Ano, jsem. Copak, copak?” zeptal se srdečně.

Norman držel v ruce čtvrtlitrovou láhev mléka. Byl to člověk s bledou, hladkou tváří a do chodby vstoupil trochu ostýchavě.

„Žena vás viděla přijet. A ví, jak si potrpíte na svůj čaj! Ukrutná smůla, že jste se musel vrátit, pane Weste. Zřejmě asi kvůli tomu vloupání, viďte?”

„Kvůli jakému vloupání?” vyhrkl Roger trochu příkře.

„Jak to, vy nic nevíte? Proboha, my se tady úplně vyděsili! Byl jsem přesvědčený, že vás o tom určitě informovali, jako vaši z Yardu — i když, to se ví, zloděj neměl dost času, aby

něco odnesl.”

„Rád bych se o tom dověděl trochu víc,” řekl Roger. „Pojďte do kuchyně a vypijeme si ten čaj spolu.”

„No, já vám nedám košem,” odpověděl Norman a klusal do kuchyně napřed. „Jen mi pořád nejde do hlavy, že vám o tom vloupání neřekli, pane Weste. Bylo to v pondělí večer. Hledal vás tady pan Riddel a krátce potom…”

Roger ho mírně přerušil: „Prosím vás, trochu pomaleji. Mně se to všechno v hlavě motá. Tak vy tedy říkáte, že sem přišel pan Riddel a že se někdo vloupal do tohohle domu. A to se stalo oboje ten stejný večer?”

„No právě že ano,” vykládal Norman rozčileně. „Napadlo mě, abych zatelefonoval do Scotland Yardu, jen je na to upozornit, ale pak jsem si řekl, že to už asi všechno vědí. Chci říct, že nejspíš jsou informováni o všem, co souvisí s panem Riddelcm, rozumíte, jak to myslím?”

„Měli by být informováni,” potvrdil Roger.

Trpělivě potom rozmotával Normanovo vyprávění, až mu vyšlo asi toto:

Těsně před půl osmou v pondělí večer se objevil u Rogerova domu nějaký muž. Norman zrovna pracoval na zahradě a zavolal na něj, že u Westů nejsou doma. V té chvíli Riddela nepoznal, ale Riddel se mu představil — asi dost nafoukaně, pomyslel si Roger — a žádal na něm Rogerovu adresu. Norman řekl, že jemu žádnou adresu nenechal, spíš že ji budou znát ve Scotland Yardu. Dalo mu dost práce Riddela přesvědčit, že to je pravda. Potom vyšla paní Normanova a zvala Riddela dovnitř a ten, snad proto, že doufal, že přece jen získá adresu, pozvání přijal. Všichni zašli do předního pokoje Normanových a odtamtud najednou zahlédl Norman, že do Rogerovy zahrady vchází nějaký muž. Norman vyběhl ven, aby tomu člověku řekl, že Westovi jsou pryč, ale muže už neviděl.

„A potom jsem si všiml, že vaše přední okno je otevřené,” vypravoval Norman. „Jenom jsem zíral, pane Weste, protože ten chlap se už vypařil. Nejspíš musel skočit rovnou k oknu a násilím ho vyšoupnout, než byste řekl švec. Nemeškal jsem ani chviličku, to je vám snad jasné! Začal jsem křičet na poplach a žena mi vyběhla na pomoc. Vlezl jsem oknem dovnitř a ona utíkala telefonovat na policii a potom dovnitř za mnou vlezl taky pan Riddel. Ten chlap tam pořád ještě někde uvnitř byl, slyšeli jsme ho harašit, i když jsme ho neviděli, ale nakonec jsme ho přece zahlédli, jak vzadu na zahradě přelézá zeď.”

„Rozumím,” řekl Roger stísněně.

„Čekal jsem, že o tom budete jistě vědět,” pokračoval Norman, „protože skoro vzápětí šel kolem strážník — Mabel tedy nemusela ani na policii telefonovat, viděla ho jít kolem okna a zavolala na něj. Bylo to všechno hrozně rozčilující, věřte mi. Teď už snad chápete, proč jsem myslel, že se asi vracíte — protože to vloupání mělo nejspíš něco společného s nešťastným koncem nebohého Riddela.”

Roger se vzchopil: „No však já jim dám co proto, že mi neřekli, co se tady dělo.”

„Třeba vás nechtěli vyrušovat a kazit vám dovolenou,” nadhodil Norman. „Ale já už musím jít. Abych nezapomněl, Mabel povídala, abyste se neostýchal k nám zajít v poledne na nějaké to sousto, jestli se tu do té doby ještě zdržíte.”

Roger mu poděkoval, doprovodil ho na práh a vrátil se zase do kuchyně, ale domovní dveře nechal otevřené. Prohlédl všechny místnosti, ale nikde nenašel žádné stopy po loupeži.

Vytáhl žací strojek a začal sekat přední trávník. A byl se sekáním bezmála hotov, když před domem zastavilo auto.

Vystoupil z něho Bili Sloan: „Nazdar, Rogere! Kaju se, že jdu pozdě.”

Byl to mladší člověk než Roger a do hodnosti detektivního inspektora byl povýšen teprve nedávno. Měl svěží, ale dost všední tvář, kterou zjasňovaly bílé zuby a hezké šedé oči. Srdečně potřásl Rogerovi rukou: „Jak se vede Janet a —”

„Nádherně. Ale pojďme raději k věci,” řekl Roger.

„Jsem pro,” souhlasil Sloan. „Já věděl, že bude malér, ale netušil jsem, že mě Chatworth tak hnusně shodí. Teď to vypadá, že jsem Riddela hlídal já sám.”

„A kdo ho vlastně hlídal?” zeptal se Roger.

„Mladý Hamilton,” odpověděl Sloan. „Nebyl bych ho na něj nasadil, ale ty dovolené nám odčerpaly hodně zkušenějších lidí. Hamilton je obyčejně docela spolehlivý, proto jsem mu taky tu práci přidělil. Přišlo od něj i několik dobrých hlášek — až do neděle večer. Potom najednou Riddela ztratil. Říká, že mu Riddel uklouzl podfukem. Chatworth tomu ovšem naprosto nechce věřit.”

„Ale Riddel byl zavražděn ve svém vlastním bytě. Jestli ho Hamilton ztratil, tak se přece měl hned vrátit do toho bytu.”

„Přišel tam hodinu po vraždě,” řekl Sloan, „nebo aspoň hodinu po přibližné době, kdy asi byla spáchána. Dveře byly otevřené, podíval se tedy dovnitř a našel — však už víte, co tam našel.”

„A co ty zprávy v novinách, jsou přesné?”

„Pokud jde o nález mrtvoly, tak ano. Jeden z tiskové agentury AP byl na místě krátce po Hamiltonovi. Říkal, že měl s Riddelem sjednanou schůzku, našel dveře otevřené a vešel — docela stejně jako předtím Hamilton. A co by se od něho dalo čekat jiného, než že s takovým sólokaprem poběží, jako když mu hoří koudel?” pokračoval Sloan. „Když se o vraždě dověděl Chatworth, vydal pro tisk zprávičku — takový ten obvyklý canc, že jako ve vyšetřování případu se pokračuje a každou chvíli se očekává dopadení pachatele.”

„Však on vychladne. Co vám vlastně klade za vinu?”

„Že jsem na takovouhle práci nasadil nezkušeného cucáka,” odpověděl Sloan, „a samo sebou taky, že jsem mu všechno neoznámil dřív, než se toho domákly noviny. Hamilton mi to telefonoval hned z Riddelova bytu a já, učiněný blázen, jsem letěl rovnou tam, místo abych nejdřív zavolal Chatworthovi. On se to pak dočetl až v Evening News! A hned svěřil celou věc Abbottovi. Nikdy jsem neměl toho zapšklého fňukala rád. Teď chodí a tváří se, jako bych byl zruinoval celý Scotland Yard, a ustaviční kňourá něco o nedostatku iniciativy. Ze mě udělal před Chatworthem pravděpodobně úplného debila.”

„Hned odpoledne můžete jít k Chatworthovi a říct mu několik maličkostí, které ho naopak přesvědčí, že máte iniciativy dost a dost,” řekl Roger.

„Co tím myslíte?”

„Jednoduše jste jako zjistil, že nějaký muž v policejní uniformě, ale bez oprávnění ji nosit, procházel ulicí Bell Street v Chelsea, a to v pondělí chvilku po půl osmé večer. Bylo to krátce potom, co sem za mnou přišel Riddel a byl zklamán, protože mě tady nenašel, a těsně potom, co se neznámý muž vloupal sem do toho pokoje a pravděpodobně —”

„O čem to k čertu mluvíte?” nechápal Sloan. „Riddel že přišel za vámi sem? A taky nikdo nehlásil žádné vloupání, noviny by po tom byly přece skočily jako divé. Vy žertujete!”

„Vůbec ne. Říkám vám docela vážně, jak můžete zachránit svou pošramocenou reputaci. Nepotřebujete nic víc než promluvit si s mým sousedem tady odvedle a Chatworth bude blahem příst jako kočka, dejte na mě!”

„A kdy bych tedy mohl s tím pánem mluvit?” ptal se nedočkavě Sloan.

Přešli do vedlejšího domu, kde zastihli Normana víc než přeochotného znovu všechno podrobně vypravovat.

Paní Normanova jim vnutila ještě lunch; než Sloan odjel do Scotland Yardu. Roger se vrátil ke svému strojku, aby dosekal trávník. V půl třetí, když věděl, že oba chlapci už budou určitě po jídle, si dal na výzvu zavolat Janet v Bognoru.

„Tak co, už jedeš zpátky?” zeptala se Janet.

„Zatím ještě nemůžu. Do večera to asi nestihnu.”

„Tak už je to tady,” řekla Janet. „Proč jenom jsem si já bláhová brala policajta? Mluvil jsi s Billem?”

„Ovšem, a odešel ode mě s veselou,” odpověděl Roger. „Vrátím se někdy v noci a podám ti podrobné hlášení. Jaké to bylo dopoledne na pláži?”

Po pěti minutách ukončil hovor. Měl v sobě krutý rozpor; teď, když byl v Londýně, představa Bognoru, Janet a chlapců byla téměř neodolatelně lákavá. A zároveň věděl, že jakmile se náměstek ředitele Chatworth doví, že se byť nechtěně do případu zapletl, skoro určitě ho povolá do služby.

Těsně před třetí hodinou zazvonil telefon.

„Tak už je to tady,” povzdechl si Roger stejnými slovy jako prve Janet a zvedl sluchátko:

„Haló?”

V sluchátku se ozval ženský hlas: „Mohu prosím mluvit s inspektorem Westem?”

„Kdo volá?”

„Jmenuji se Riddelová,” řekla žena, „manželka Jonathana Riddela.”

3 MANŽELKA JONATHANA RIDDELA

Paní Riddelová s ním potřebovala nutně mluvit; byl by laskavě ve čtyři hodiny doma? Roger řekl, že bude.

Pět minut po čtvrté se ho už začal zmocňovat nepokoj; až do té chvíle byl přesvědčen, že žena zavražděného přijde přesně. Vyšel zvolna na zahradu a stál u branky, když do ulice zahnul riley s ženou za volantem. Zastavila před Rogerovým domem a vystoupila.

„Vy jste inspektor West?”

„Ano.”

„Je to od vás velice hezké, že jste si na mě udělal čas,” řekla paní Riddelová.

Nebyla vyloženě krásná, ale velmi rafinovaně nalíčená. Pohybovala se ladně a majestátně, čímž dosahovala dokonalé distingovanosti. Byla téměř stejně velká jako Roger, štíhlá, s hezkou postavou. Měla na sobě šaty v barvě námořnické modři s tečkovaným límcem a manžetami. Roger věděl, že jí je jedenatřicet, ale nevypadala na víc než na pětadvacet.

Ustoupil stranou, aby mohla vejít do chladného obývacího pokoje, a potom jí nabídl cigaretu.

„Ne, děkuji,” řekla. „Kouřím jen zřídka, pane Weste,” pokračovala. „Nejdřív se musím omluvit, že za vámi přicházím sem. Je mi jasné, že bych se neměla pokoušet navázat styk s policejním úředníkem jinak než přes Scotland Yard.”

„Není důvodu, proč byste mě nemohla přijít navštívit, paní Riddelová, ale to, co pro vás mohu udělat jako soukromá osoba, má své meze.”

„Chci jen maličkost,” řekla. „Když za vámi onehdy večer přišel můj manžel, přinesl s sebou něco?”

„Co myslíte tím něco?”

Zaváhala. „No — takový malý balíček, plochý, jako bývají plechové krabičky s padesáti cigaretami. Přinesl to?”

„Nevím.”

„Jen mi, prosím vás, neuhýbejte, pane Weste. Když mi řeknete, že to je služební tajemství a nesmíte mi to prozradit, nebudu vás už víc obtěžovat.”

„Já vám neuhýbám. Váš manžel se mnou totiž ten večer vůbec nemluvil.”

„Cože?”

„Nebyl jsem ten den doma.”

„To je neuvěřitelné!” zvolala. „Řekl mi, že u vás byl. Nemůžu pochopit, proč by mi to měl říkat, kdyby to nebylo pravda. Utvořil si o vás velmi dobré mínění a moc mu záleželo na tom, aby se s vámi setkal osobně, pokud vím. Je to neuvěřitelné!” opakovala bezmocně.

„Není neuvěřitelné to všechno?”

Zvedla ruce: „Já nevím. Žila jsem v takové úzkosti už tak dlouho, že by mě snad nemělo už nic překvapit, ale tohle —” Odmlčela se.

„Vy jste měla strach taky?”

„Nevím, jestli to je právě to správné slovo.” Najednou už byla zase klidnější. „Věděla jsem, že se Jonathan bojí Finna, ale nikdy jsem nevěřila, že má pro svůj strach nějaký skutečný důvod.”

„Vy jste toho Finna znala?”

„Ano, ale to je už mnoho let.” Chviličku seděla s pohledem upřeným na Rogera, aniž se pokoušela skrýt svůj zmatek, a potom náhle prudce vstala. „Nemá smysl, abych ještě déle zůstávala.“

„Co bylo v tom balíčku, paní Riddelová?”

„Něco čistě soukromého rázu.”

„O všechno soukromého rázu, co patřilo vašemu muži, jeví teď zájem policie,” řekl

Roger.

Dlouho mlčela, až nakonec prohlásila nevzrušeně: „Já o obsahu balíčku nevím nic.”

„Aha. A jak jste věděla, že váš manžel má v úmyslu mě navštívit?”

„Přece jsem vám to už řekla. Pověděl mi, že u vás byl.”

„Ale je to opravdu tak?” prohodil Roger.

Do tváří se jí nahrnula červeň a Roger proti ní stál a lehounce se usmíval. Otevřela rty, jako by chtěla promluvit, ale zase je stiskla a odvrátila se.

„Vaše narážka se mě hluboce dotýká, pane Weste.”

„Nedělám narážky rád,” řekl Roger, „ale mám dlouholetou zkušenost s vyšetřováním vražd, paní Riddelová. A myslím, že vám bude jen ku prospěchu, když mi uvěříte, že pravda vyjde skoro vždycky najevo. Pravdu je možno dlouho skrývat, ale málokdy se zadržováním změní k lepšímu.”

„Jste impertinentní,” řekla.

„Jsem policista, paní Riddelová.”

Zamířila k domovním dveřím. Otevřel jí a paní Riddelová maličko kývla hlavou a vyšla, aniž se ohlédla. Dvakrát stiskla tlačítko startéru, než se rozjela.

Roger se vrátil dovnitř, vytočil Whitehall 1212 a žádal si Sloana; ten však byl zrovna u náměstka ředitele.

„Nevadí,” řekl Roger, „dejte mi tedy prosím vás inspektora Daye.”

Po dlouhém čekání se ve sluchátku ozval očekávaný hlas — hlas se silným cockneyským přízvukem: „U aparátu vrchní inspektor Day.”

„Dobré odpoledne, vrchní inspektore,” řekl Roger, „tady vrchní inspektor West —”

„Kdoó?” zvolal Day tak překvapen, až mu přeskočil hlas. „Hezoun?”

„Ano, já — “

„Jaké je to tam dole v Bognoru, Hezoune?” ptal se Day dychtivě. „Fí, tady je teda pařák, člověče, k zalknutí! Máte z pekla štěstí, vyfásnout týden takového počasí, ale vás hýčkala štěstěna odjakživa. Jak se vede manželce? A dětičkám? Už jste se koupali? Být vámi, tak se naložím do vody a nevylezu!”

„Eddie, tohle pospíchá — “

„Já takového člověka, jako jste vy, do smrti nepochopím, opravdu ne,” dušoval se Day.

„Dostanete čtrnáct dní dovolené v nejlepší čas z celého roku, a potom se nedokážete odlepit od telefonu. Já bych se zahrabal někde sto mil odnikud, být vámi, a nechtěl bych telefon ani vidět. A rozhodně bych zapomněl číslo Yardu. Sázím se, že by vaše žena nebyla moc nadšená, kdyby věděla, že vám práce straší v hlavě i tam! Vypadá to, jako byste si myslel,” rozohňoval se Eddie dál, „že se to tady bez vás všechno zboří. My ale nejsme takoví packalové, jak si možná představujete/”

„Nic si nepředstavuju,” dostal se Roger konečně ke slovu, „ale potřebuju, abyste něco vyřídil Sloanovi, jakmile bude volný, ano?”

„Co to bude?”

„Řekněte mu, že podle mého je paní Riddelová docela zajímavá osůbka. Ať si jí trošku hledí.”

„Vy se tedy pokoušíte řídit svůj manšaft i z Bognoru!” frkl si Eddie. „Být na Sloanově místě, tak vás neberu vážně. Však on jistě taky ne,” pokračoval a ztlumil hlas. „Vždyť tady nebylo skoro do čeho píchnout, Hezoune. Jen chudák Sloan to pořádně schytal. Šel jsem náhodou zrovna kolem kanceláře Jeho Náčelnictva, když si tam Sloana podával.”

„Vyřídíte mu to?”

„Ale jo, to víte,” slíbil Eddie. „Nemusíte křičet. A neřekl bych, že mu radíte něco nového, určitě si na tu ženskou vzpomněl už sám. Tentokrát možná škobrtnul, ale jinak je docela dobrý, má dobrý čuch. Já —” Eddie se přerušil a Roger slyšel nějaký výraz, který zněl jako:

„I kuš!” V sluchátku zašelestila změť hlasů, ale Roger nerozeznával slova, dokud Eddie ne-řekl trochu znechuceným tónem: „Nezavěšujte, Hezoune, Sloan je tady. A zubí se od ucha k uchu. Tak končím, předávám. Pozdravujte ode mě ženu.”

„Haló, Rogere!” ozval se Sloanův hlas. „Chcete mluvit se mnou?”

„Jak to dopadlo?”

Sloan se zasmál: „Nemohlo to být lepší. Rozhodně se vám podařilo —”

„Pozor, nezapomínejte, že Eddie Day natahuje uši.”

„No, vyšlo to výborně,” opravil se Sloan.

„Je tu ještě něco jiného, co by mohlo vyjít stejně dobře,” řekl Roger. „Teď odpoledne za mnou přišla Riddelova žena. Vy jste s ní už mluvil?”

„Je to moc tichá voda,” odpověděl mu Sloan. „Tu jistou noc ale nebyla vůbec ve městě, to asi víte, takže rozhodně nebyla ani nikde poblíž bytu, jestli máte na mysli právě tohle.”

„Říká, že Riddel měl u sebe nějaký balíček, veliký asi jako ty ploché plechové padesátky cigaret, a taky tvrdí, že jí řekl, že byl u mě. Buďto jí lhal, nebo lhala ona mně. Ten balíček ji ale ukrutně zajímá, i když prohlásila, že neví, co v něm je. O balíčku bych se před ní prozatím ještě nezmiňoval, ale jinak ať vám u ní nic neujde. Jestli bude zvedat nos, tak ji zkuste přimáčknout. I kdyby jí to nerozvázalo jazyk, tak ji to aspoň postraší.”

„Vše jasné!” řekl Sloan, plný vervy. „Škoda že nemůžete být při tom, Rogere. Tohle je práce akorát pro vás.”

„Nebuďte naivka. Ví Chatworth, že jste se mnou mluvil, nebo ne?”

„Zavtipkoval, že vy chytáte bronz na pláži, ale o nějakém odvolání z dovolené zatím nemluvil.“

„Rozmluvte mu to, jestli můžete,” řekl Roger. „Nerad bych si už tenhle týden v Bognoru trhal.”

Odložil sluchátko a odešel do chodby. V zásuvce předsíňové stěny si našel jízdní řád a vyhledal spojení do Bognoru. Nejbližší zrychlený vlak by stihl, kdyby odešel asi za dvacet minut. Prošel proto v klidu celý dům, pozavíral všechna okna a stáhl záclony.

Byl už ve dveřích, když uslyšel telefon.

„Zůstaňte u aparátu, prosím,” řekla telefonistka. „Máte tady meziměstský hovor.”

Odpojila se, ale přesto ji ještě slabě slyšel, jak oznamuje: „Haló, Bognor! Už mám to vaše chelseaské číslo.”

Sir Guy Chatworth byl muž statné postavy, kulaté růžové tváře, a za normálních okolností

bodře naložený. Seděl ve své velké kanceláři, zařízené ocelovým trubkovým nábytkem, u černého lesklého psacího stolu a mluvil do telefonu. Slunce odrážející se od obrazu na boční stěně dopadalo přesně na holou část jeho hlavy; šedivé a kudrnaté vlasy mu v chomáčcích vytvářely věneček kolem lysiny.

„Ano, ano, Janet, já vím,” říkal. „Je to hrozně mrzuté a mně je to opravdu líto, ale vy přece dobře víte, jak jsou tyhle věci závažné. Kdyby ten váš mladý Roger nebyl tak dobrý, tak bych teď nemusel otravovat, a jen mě napadlo, že si napřed raději promluvím s vámi, aby ta rána nebyla tak těžká. Mimochodem, jak se vede mému kmotřenci?”

„Není to fér, sire Guyi, a vy to dobře víte.”

„Ale takhle to nesmíte brát,” ohrazoval se Chatworth. „Tohle je přece cause cetfbre, slavný případ, jestli už někdy nějaký byl! Pro Rogera to bude životní šance. Jestli to zvládne, tak potom už bude pan Někdo! Měl by být za to vděčný — a vděčná byste měla být i vy, Janet. Poslanci sněmovny nejsou přece vražděni každý den, no ne:’”

„Já věděla, že neměl jezdit do Londýna,” vzdychla Janet.

„Co jste to říkala?”

„Ze jsem věděla, že neměl jezdit do Londýna,” opakovala Janet. „Copak se bez něho nemůžete ještě nějaký ten den obejít? Je takové nádherné počasí!”

„Hm, nějaký ten den? Víte, má drahá, já totiž nemůžu dobře odhadnout, jak rychle se bude celá záležitost vyvíjet. Ale slibuju vám jedno: jakmile bude případ ukončen, dostane Roger znovu celou dovolenou, a —”

„Snad nám zamluvíte i hotel a postaráte se o počasí!”

„Pokusím se dokonce i o to,” sliboval Chatworth.

„Snad — snad jsem nebyla moc prostořeká,” řekla Janet pokrotle, „ale je to pro mě zklamání, to se nedivte. Ale opravdu vás už chápu. Doufám —”

„Milá Janet, s tím si nelamte hlavu,” Chatworthův hlas přímo duněl. „Netajím, že jsem se cítil provinile, když mě to napadlo, ale Rogerovi vinu nedávejte. Já opravdu nevěděl, že je ve městě. Starejte se o Scoopyho a hleďte se opálit jako ašant. Mimochodem, kde bych asi Rogera našel zrovna teď?”

Janet vysypala chvatně: „Nejspíš je asi na zpáteční cestě sem do Bognoru.”

„To raději aby nebyl!” zvolal Chatworth. „Sbohem!”

Sotvaže zavěsil, už vytáčela Janet centrálu a žádala si meziměstské spojení s domovem v Chelsea.

Roger se usmíval, když zavěsil; jestli ho chce Chatworth nasadit na ten případ, je to jen uznání, jak si ho cení.

Každým okamžikem pravděpodobně zavolá sám Chatworth.

Telefon opravdu zazvonil a Roger spěchal zvednout sluchátko. Byl to Scotland Yard. Úzkou škvírou mezi záclonami zároveň zahlédl, jak před domem zastavuje paní Riddelová ve svém rileyi.

4 OPAKOVANÁ NÁVŠTĚVA

„Rád bych mluvil s inspektorem Westem,” řekl Chatworth hlasem, který překypoval sarkasmem. „Požádejte ho prosím, aby byl tak laskav a přišel k telefonu.”

„Tady West.” Roger si odnesl přístroj tak daleko od stolu, jak to dovolovala šňůra, a potom se s nataženou rukou naklonil dopředu a pokoušel se trochu rozhrnout záclony tak, aby měl lepší výhled. Dveře u auta bouchly.

Paní Riddelová zamířila k domu a její mimořádný půvab udělal na Rogera opět silný dojem.

„Tady náměstek ředitele,” ohlásil Chatworth.

„Ano, pane, slyším,” řekl Roger zvesela. „Posečkal byste, prosím, moment? U dveří mi totiž někdo zvoní.”

Odložil sluchátko a spěchal do chodby. Hlas zvonku stále ještě dozníval slabou ozvěnou ve vzduchu. Otevřel dveře a řekl: „Pojďte dál a posaďte se, prosím, za chviličku jsem u vás. Poslužte si cigaretou a nalejte si něco k pití tady ze stolu.”

Zvedl opět sluchátko: „Promiňte, pane, nemůžu za to.”

„Chci s vámi okamžitě mluvit, Weste,” zavrčel Chatworth.

„Ach jo,” vzdychl Roger.

„Máte snad něco proti?”

„Slíbil jsem ženě, že chytím nejbližší vlak.“

„Je mi líto, Weste, nechytíte,” řekl Chatworth a položil sluchátko. Roger odešel do obývacího pokoje.

„Těší mě, že vás zase vidím,” řekl paní Riddelové, když jí zapaloval cigaretu. „Musíme na to jít rozumně, chápejte. Naše práce nám rozhodně žádnou popularitu nevynáší, protože nás nutí dělat slídivé všetečky, ale zatím si jen málokdo mohl důvodně stěžovat, že bychom nejednali slušně.”

„To se namáháte s touhle předmluvou vždycky, když mluvíte se svědky?”

„Ne, jen když mám pocit, že hrozí nebezpečí nějakého nedorozumění.”

Poprvé z ní vydobyl úsměv. Paní Riddelová odklepala z cigarety popel, vstala a začala se procházet po pokoji.

„Doufám, inspektore, že k žádnému nedorozumění nedojde. Přemýšlela jsem a rozhodla jsem se nic vám netajit. Obsah toho balíčku měl velký význam a důležitost pro mě i pro mého manžela, ale nemyslím, že bude mít nějaký význam pro vás. Balíček se totiž zatím našel.”

„To je dobře,” zahučel Roger.

„Třeba byste se na něj chtěl podívat.”

„Jistě, moc rád.”

Otevřela plochou červenou kabelku, vyndala předmět zabalený v obyčejném papíře a podala mu ho.

„Přetrhla jsem už pásky, kterými byl zalepený, abych se přesvědčila, je-li obsah nedotčený.”

„Děkuju vám.” Roger odmotal papírový obal a pohodil ho na židli za sebou — jakýmsi

ledabylým, bezmyšlenkovitým pohybem, který snad ani nezaznamenala, jak se zdálo. V ruce držel černou sahanovou etuji se zlatou sponou a zlatými pantíky. Pozorně ji zkoumal, potom ji otevřel.

Na černé sametové podložce uvnitř pouzdra ležel jedinečný perlový náhrdelník s dvěma řadami dokonale sladěných a velikostí odstupňovaných perel, vytvářejících podobu dvou srdcí.

Roger od něho vzhlédl.

„Musíte být opravdu šťastná, paní Riddelová, že máte ty perly zpátky. Byly vašemu manželovi ukradeny?”

„Ne, nakonec se našly v jednom kufru. Já jsem jenom myslela, že byly ukradeny.” Rogerovi zasvitlo v očích. „Aha. Proto jste si pro ně šla ke mně.”

Nečekaně se zasmála. „Chtěla jsem říct, že jsem myslela, že byly ukradeny, když jsem je nenašla tady u vás. V neděli večer mi manžel totiž po telefonu řekl, že je odnese k vám, protože nepovažuje za bezpečné nechávat si je u sebe. Třeba se divíte, proč je neodnesl do své banky nebo do sejfu,” pokrčila rameny. „Já to nechápu taky, inspektore. Nemůžu vám vysvětlit nic z manželova počínání v posledních několika týdnech. Nejspíš žil pod tlakem nějakého velkého napětí, a tak dělal věci, které musely vypadat úplně výstředně.”

Roger chvilku mlčel a potom se zeptal velmi vážně.

„Vy osobně si myslíte, že byl zavražděn pro tyhle perly?”

„Nemám ponětí.” Chlad její reakce byl až otřesný. „Připadá vám to jako dostatečný motiv?”

,,Jistě,” přisvědčil Roger, „ale nějak mi s tím nehraje, že by proto byla spáchána vražda tak brutální, kdyby motivem měla být pouze loupež. Zloději a vrahové se totiž obyčejně od sebe diametrálně liší. Přepadení bylo provedeno tak brutálním způsobem, že —”

„Musíte zacházet do takových podrobností, inspektore?”

„Jsem hrozně bezohledný hlupák, odpusťte!” Roger sklapl pouzdro s náhrdelníkem a podal jí ho. „Mnohokrát vám děkuju, že jste mi ty perly ukázala. I za vysvětlení záhady, jejíž rozřešení by nám možná bylo zabralo hodně času.” Vstala a Roger ji šel doprovodit ke dveřím.

Mrkl po balicím papíře na židli. Zřejmě na něj zapomněla a dala si etuji s náhrdelníkem do kabelky nezabalenou.

„Jenom jedno bych měl ještě říct,” prohodil Roger, „že totiž návštěvy v soukromém bytě lidí od policie bývají někdy nesprávně vysvětlovány. Mohlo by na mě padnout podezření, že jsem s vámi nějak spolčený. Vždycky ale můžu zařídit, abychom spolu mohli mluvit mezi čtyřma očima ve Scotland Yardu.”

„Pochybuji, že se naskytne ještě nějaká jiná okolnost, pro kterou bych s vámi potřebovala mluvit mezi čtyřma očima,” odpověděla paní Riddelová. „Doufám, že moje dnešní nediskrétnost nebude pro vás mít žádné nepříjemné následky.”

„No, pro jednou se z toho nestřílí!” Došli k jejímu vozu. „Sbohem, paní Riddelová, a moc vám děkuju!” Poprvé si podali ruku. Její byla velmi chladná a měla pevný stisk. Když už měla ruku na řadicí páce, ohlédla se na něj a zeptala se nečekaně:

„Vy víte, kdo mého manžela zabil?”

„Ještě ne,” odpověděl Roger, „ale zjistíme to.”

„Pomůžu vám, jak jen budu moci,” slíbila.

Kus dál v ulici zahnulo malé dvousedadlové sportovní auto do King’s Road pár metrů před jejím rileym. Řídil ho mladý detektiv — Sloan zřejmě nemeškal a dal hned paní Riddelovou sledovat.

„Tak se nám to už začíná hýbat,” řekl si Roger nahlas, „a Bili má úplnou pravdu — je až drze chladná.”

Odešel nahoru a vrátil se s malou aktovkou. Dotýkaje se hnědého balicího papíru s krajní opatrností, složil ho a uložil do aktovky. Potom zvedl své pouzdro na cigarety ze stolu, na který ho položila paní Riddelová, zabalil ho do čistého kapesníku a uložil také do aktovky. Vyšel z domu, dojel autobusem k Westminsterskému mostu a spěchal do Scotland Yardu. Nezamířil ihned do Chatworthovy kanceláře, nýbrž nejdřív zašel do daktyloskopického oddělení, kde na vysoké stoličce trůnil bledolící muž s hodinářskou lupou na oku. Na polici před ním ležely v nepopsatelné směsi desítky nejpodivnějších předmětů od lahviček, skleniček, kabelek, krabic, lžiček a různého braku až po vyslovené cennosti.

„Ahoj, Joe,” řekl Roger. ,,Vy dnes sloužíte?”

Joe naklonil hlavu ke straně a mžournul jedním okem nahoru.

„Ne, jsem na dovolené — jako vy.”

Roger se zazubil. „Tak udělejte tuhle kvaltovku. A hoďte sebou —jako já.” Vyndal z aktovky balicí papír a cigaretové pouzdro. „Podívejte se na to obojí, jaké tam jsou otisky, ano? Počítám, že asi za čtvrt hodiny chytne Chatwortha amok a bude chtít výsledek okamžitě.”

„Ten chce výsledek vždycky okamžitě,” bručel Joe. „No dobrá, Hezoune, mrknu se na to.”

„Díky.” Roger odešel a zamířil do své kanceláře v prvním patře.

V místnosti byly čtyři žluté psací stoly, každý v zadní části s nastavenou galerkou, rozdělenou na přihrádky označené hesly Došlo, Vyřízeno, Kurantní, Spěchá a Vlastní. Na jednom z těchto stolů nebyly v přihrádkách žádné papíry. Všechny ostatní byly plné, ale žádný z vrchních inspektorů, kteří se o místnost podíleli, nebyl přítomen. Roger odemkl svůj stůl a vzhlédl, když se otevřely dveře.

Majestátně dovnitř vkročil vrchní inspektor Eddie Day, podezíravě hledící na Rogera. Postavou byl vysoký a v pase objemný, ale hlavu a nohy měl malé, takže vypadal, jako by se k oběma koncům zužoval. Zelenošedá barva jeho obleku, který mu velmi dobře padl, přitahovala pozornost k jeho postavě. Husté šedivé vlasy si sčesával z ustupujícího čela nazad. Měl špičatý nos a vyčnívající zuby, které bylo vidět, i když byla ústa zavřená. Nikdo, kdo ho uviděl prvně, nemohl uvěřit, že Eddie Day má dost inteligence na to, aby ve Scotland Yardu zastával vysoké postavení. Ti, kdo ho znali, stěží ho snášeli, ale vysoce oceňovali jeho zběhlost v odhalování padělků. V tom směru se mu nevyrovnal nikdo v celé Anglii.

„No ne, já snad padnu do mdlob!” řekl se svým cockneyským huhňáním. „Tak vy jste se opravdu vrátil. Asi si vás speciálně vyžádala sama Jeho Lordská Vrchnost, jinak si to nedovedu vysvětlit.”

„Máte svatou pravdu,” prohlásil Roger, „právě mě očekává.”

„To mi nejde na rozum!” řekl Eddie. „Aby si teď každý myslel, že v celé budově není jiný detektiv! To je holt ovoce podlézání,” dodal a odfrkl si. „A neměl byste radši mazat?” V rozpacích vždycky upadal do své cockneyštiny. „Koukejte, abyste ho nenechal čekat.”

„Ale to já všechno kliďánko zvládnu,” prohlásil rozpustile Roger. „Předpokládám, že jste znova prohlédl ty anonymní dopisy, co dostal Riddel.”

„Prošel jsem je třikrát, protože Chatworth mi napoprvé nechtěl věřit,” odpověděl Eddie.

„Můj nález je ale teď stejný, jako když jsem se na ně díval poprvé. Psané někým s vypsanou rukou, kdo se snaží rukopis měnit. Devadesátiprocentní pravděpodobnost, že to byla žena; určitě je nepsal ten Finn.”

„To mi úplně stačí,” řekl Roger. „Díky, Eddie.”

Zamířil k Chatworthově kanceláři, zaklepal a vstoupil. Chatworth seděl u stolu s rukama nataženýma před sebe a přitisknutýma dlaněmi na desku, velkou hlavu nakloněnou trochu ke straně.

„Je to od vás velice hezké, že jste se obtěžoval, inspektore Weste,” řekl ironicky. „Posaďte se… Asi chcete, abych se vám omluvil, že vás ruším na dovolené.”

„Jsem blahem bez sebe, že jsem ve službě,” odpověděl Roger stejným tónem.

„No dobrá, ale teď ven s tím, co máte za lubem,” řekl Chatworth. A Roger začal vyprávět…

Po deseti minutách zvedl Chatworth telefon, zavolal daktyloskopii a řekl: „Forbesi, máte už hotový ten balicí papír, co vám tam prve dával inspektor West?… Tak mi ho ihned laskavě přineste.”

Joe Forbes přišel obratem a mdlým monotónním hlasem odříkal svůj nález:

„Po celé ploše papíru je hojnost otisků, pane. Většinou ženských. Nemáme o nich žádný záznam, tedy to není nikdo, kdo prošel našima rukama. Jediné jiné otisky prstů byly pana Westa, a těch nebylo mnoho. Dva nebo tři tytéž ženské otisky byly na tom cigaretovém pouzdře, ostatní byly pana Westa.”

Chatworth se zeptal: „Co je to za pouzdro?”

„Moje,” řekl Roger a strčil si pouzdro do kapsy. „Paní Riddelová ho měla jen chvilku v ruce. Teď tedy víme, že ten balíček byl fingovaný, pane. Na pravém by byly musely být taky Riddclovy otisky.”

„To je všechno, Forbesi,” řekl Chatworth, a když Forbes odešel, dodal: „Soustředíte se teď na dámu, ale ne abyste jí sedl na lep!”

„Bez obav. Ostatně si ji už hlídáme, pane.”

„Dobře. A vyřiďte tenhle případ, co nejrychleji to půjde. Vedení má superintendent Abbott, ale ten bude pracovat jen tady. Sloan zůstane u vás a mužů si můžete přibrat, kolik chcete. To, že Riddel byl členem parlamentu, ovšem znamená, že o případ bude ve veřejnosti větší zájem než o všechno, co jsme měli v práci kolik minulých let. Bude nás honit tisk a vnitro na nás bude tlačit — fakticky už začalo — a v parlamentě byl v té věci už vznesen dotaz. Nemůžeme si dovolit ani selhat, ani ztrácet čas. Mimoto je tu ještě ta okolnost, že Riddel zastával zvláštní funkci v jednom sněmovním výboru. Věděl jste o

tom?”

„Ano, ale neznám podrobnosti,” řekl Roger.

Chatworth pokračoval: „Dobře. Tak tohle jsou holá fakta: Byl ustaven sněmovní výbor k vyšetřování činnosti jistých koncernů a trustů. Proslýchalo se totiž, že některé z nich obcházejí nové zákonné předpisy pro průmyslové podniky. Lord Plomleyje ve správní radě právě jednoho z trustů, jehož praktiky výbor vyšetřuje. A Riddelova žena je Plomleyho třetí dcera. Nic z toho se zatím nerozneslo v širší známost, ale za chvíli to bude určitě veřejným tajemstvím. Má to všechny znaky prvotřídního skandálu. První teorie, která každého napadne, je ta, že Riddel nějaké podvodné machinace v Plomleyho trustu znal a spekuloval s jejich provalením. Tím chci říct, že svého tchána varoval, že hrozí odhalení, a proto byl zavražděn. Fakt, že se jeho žena chová tajemně, jen dodává té teorii na pravděpodobnosti.”

Roger namítl: „Ale jsou tu přece ještě ostatní členové toho výboru a ti jistě vědí právě tolik, co věděl Riddel.”

„Všichni říkají, že nevědí nic,” odpověděl Chatworth.

„Aspoň ministr vnitra mi tvrdí, že o ničem v takovém směru nemají nejmenší vědomost. Původně byl výbor pětičlenný.” Otevřel tuhou papírovou mapu a postrčil ji přes stůl k Rogerovi. „Tady jsou jména. Riley vůbec ani nezačal pracovat, protože krátce po ustavení výboru onemocněl, a tak zbývají jenom tři — Marriott, Garner a Flenby. Zdravý rozum se vzpírá uvěřit, že by se tři vážení poslanci Dolní sněmovny domluvili na utajování nějakých nekalých praktik, ale vy z nich, doufám, něco vytáhnete. Nejdřív byste si snad měl s každým z nich promluvit. Pochopitelně čekají, že se u nich objevíme, a zdá se, že nám vyjdou ochotně vstříc. Ale postupujte opatrně a podrobně mě o všem informujte.”

„Ovšem, pane. A pokud jde o ty Riddelovy obavy, začaly asi ve stejnou dobu jako jeho práce ve výboru?”

„Ne, začaly až asi tak za měsíc. Výbor je teď v činnosti něco přes čtvrt roku. Je to složitá záležitost a i bez tohohle přerušení by byla trvala určitě hodně dlouho.”

„Jsou ti ostatní poslanci sledováni?”

„Ano, od dnešního rána.”

„Věděl to Sloan?”

„Pochybuju. Muže k tomu určil Abbott. Sloan si totiž moc slavné ostruhy tentokrát nevysloužil.”

„Těžko od něho můžeme očekávat, že odvede dobrou práci, když se některé postupy před ním zatajují,” řekl Roger. „Já mu věřím a možná že ho do všeho zasvětím.”

„To nechám na vás,” řekl Chatworth a hned nato zahrozil káravě prstem. „Ale nikoho jiného už ne! Vím, že váš přítel Mark Lessing vám rád ve vašem zájmu pomáhá radou, jenže tentokrát se žádné interní informace dovědět nesmí. Ale teď už musím jít,” dodal Chatworth stroze. „Nemám dnes večer ani minutku volnou. Sbohem.”

„Děkuju vám, pane.”

Roger vyšel, převraceje v hlavě čerstvé informace, které právě získal, a doufal, že Eddie už odešel domů. Mohl by si všechno jasněji promyslet, kdyby ho Eddie neustále nevyrušoval. Roger se pohodlně rozložil v křesle, obyčejně vyhrazeném pro návštěvy, ale

sotvaže se uvelebil, rozlétly se prudce dveře.

Ohlédl se a spatřil superintendenta Abbotta. S Abbottem se vůbec nesrovnávalo dělat cokoli ve spěchu; zpravidla se všoural jakoby bokem, bličej bledý a oči mdlé. Nyní však měl na tvářích nádech červeně a oči mu planuly.

„Co je?” zvolal Roger a vyskočil.

„Kde je náměstek?”

„Říkal, že jde domů,” odpověděl Roger. „Stalo se něco?”

Abbott řekl: „Postřelili Marriotta. Marriott je další člen Riddelova výboru.”

„Mrtvý?” zeptal se zostra Roger.

„Ne, ale těžce postřelený a zápasí o život. Musím se dovolat náměstka!” Abbott zamířil k telefonu. „Snad by bylo nejlepší, Weste, abyste se šel podívat do nemocnice a zjistil, kdy a jestli vůbec přijde Marriott k sobě.”

„Pošlu tam někoho jiného,” řekl Roger již u dveří. „Raději se půjdu podívat na ostatní členy výboru.”

5 PÁNOVÉ GARNER A HENBY

Plukovník Randolph Garner byl jediný člen Riddelova výboru, který byl poslancem za konzervativní stranu. Roger o jeho existenci věděl, ale nikdy se s ním ještě osobně nesetkal. Garner, člověk všeobecně vážený všude v parlamentě, se v době koaličního kabinetu vyznačoval velkou aktivitou jako poslanec zadních řad a za současné vlády byl jedním z nejkonstruktivnějších kritiků. Byl bohatý a jeho dům na Grosvenor Place patřil k menší společenské mekce Londýna.

Roger čekal v dlouhé chodbě pět minut a začínal už být netrpělivý, když se k němu vrátil sluha, který mu otevřel.

„Obtěžoval byste se laskavě se mnou, pane?”

„Díky,” řekl Roger a následoval muže po schodech nahoru a přes podestu. Jejich kroky tlumil vysoký hustý koberec.

„Jen pojďte dál, inspektore,” řekl Garner, vstávaje od velkého stolu s masivní nohou. Podal mu ruku. „Posaďte se. Nemusíte mi ani říkat, proč jste přišel. Co si dáte?”

„Nic, díky,” řekl Roger.

„Ale napít se musíte,” naléhal Garner. „Tady přece není třeba trvat na obřadnosti. Whisky se sodou?”

„Tedy ano — děkuju.”

Na táce na stole stála whisky a sifon se sklenicemi. Pokoj měl stěny kolem dokola obložené knihami a příjemný vzhled místnosti, ve které se hodně žije. Opěradla kožených klubovek byla dost ošoupaná a na koberci by se našly i vybledlé partie. Deska stolu byla potažená kůží, místy odřenou. Přes to všechno dýchal pokoj atmosférou přepychu a blahobytu.

Garner byl drobný mužíček, celý jako vypulírovaný, i doma oblečený do smokingu.

Světlo jedné elektrické lampy na stole se třpytilo na jeho škrobené náprsence a odráželo se v perlových knoflíčcích; ty perly připomněly Rogerovi druhou návštěvu paní Riddelové. Garner měl husté, téměř šedivé vlasy sčesané z čela dozadu.

„Tak aby se vám dařilo,” řekl a pozvedl sklenku. „Máte jistě plné ruce práce, inspektore! Je to škaredá, nešťastná věc. Znal jsem paní Riddelovou dost dobře. Měla ho velice ráda. Nevšímejte si těch pověstí, které se o něm šířily. Moc sice s lidmi vycházet neuměl, to je pravda, ale jinak to byl znamenitý člověk. Jeho smrt šokovala všechny jeho přátele.”

„O tom vůbec nepochybuju,” zabručel Roger.

„Zdá se to úplně nesmyslné,” pokračoval Garner. „Podle mého jediný možný motiv mohla být loupež, ale podivné je, že nebylo nic ukradeno. Vyřešit případ nesmyslné vraždy musí být jistě nesnadnější než řešení jakékoli vraždy jiné; rozhodně vám těch pár příštích týdnů nezávidím. Ale pravděpodobně jste si už utvořil několik možných teorií, viďte? A jak se vynořují nové, jedna po druhé se zavrhují, nemám pravdu?”

„Ještě jsme se nedostali tak daleko,” odpověděl Roger, abychom si nějakou utvořili, pane. Budeme potřebovat ještě spoustu dalších informací, než se toho budeme moci odvážit. Mně osobně dělá mnohem větší starosti jiný aspekt případu.”

Garner z něho nespouštěl své bystré šedivé oči a přes svou hovornost dělal dojem člověka, který je rozený kliďas.

„To je divné, co říkáte,” poznamenal.

„Totiž teď, pane, když se obětí stal pan Marriott —”

Garnerovi vyklouzla sklenka z prstů. Dopadla na hranu stolu a rozbila se, whisky se rozlila po koberci. Roger se nepohnul; Garnerovi zmizela z tváře všechna barva a dřívější dojem pozoruhodného klidu se rozplynul; zřejmě se polekal, silně polekal.

„Je to — jisté?” Nevšímal si rozbité sklenice ani whisky, ale vzal si z kazety na stole cigaretu; ruce se mu třásly.

„Bohužel ano,” přisvědčil Roger.

„Jak — jak se to stalo?”

„Byl postřelen, když vystoupil z vozu a chtěl jít do svého klubu,” odpověděl Roger, který předtím, než odešel z Yardu, strávil několik minut se Sloanem. „Teď ho mají ve Westminsterské nemocnici na operačním stole, ale jeho vyhlídky nejsou zrovna nejlepší.”

„Pokud jde o Riddela, měl jsem dojem, že má nějaké těžké starosti,” začal zase Garner.

„Předpokládal jsem, že to jsou asi nějaké čistě soukromé problémy, protože o nich se mnou nikdy nemluvil. A tak mě zpráva o jeho zavraždění vlastně ani tolik nepřekvapila,” pokračoval Garner, přidávaje v hovoru najednou na rychlosti. „Byl to spíš šok, víte — nějak se to zdálo zapadat do těch jeho strachů, do jeho celkového tajnůstkářství v posledních několika týdnech. Ale Marriott — to je něco docela jiného! Vždyť jsem s ním mluvil ještě dnes odpoledne! Byl v báječné náladě. Říkáte, že byl postřelen, když vystoupil z vozu a šel do klubu?“

„Ano.”

„Dobrý bože!” zvolal Garner. „To je děsné! Já — ale chytli jste člověka, co na něj střílel?“

„Dosud ne.”

Garner se najednou rozkřikl: „Musíte ho přece dostat! Proboha, člověče, jak jste mohli za bílého dne nechat vraha utéct? Copak nebyl Marriott hlídán policií?”

„Byl.”

„To vám neslouží moc ke cti,” prohlásil Garner. „Už jen to, že jste Marriotta a mě dali hlídat, dokazuje, že vaši lidé možnost něčeho takového předpokládali a byli na stráži, a přesto jste nechali útočníka uklouznout. V tom se musíte polepšit!”

„Polepšíme se,” řekl Roger vztekle. „Ale vy snad žádný důvod ke strachu před napadením nemáte, že, plukovníku Garnere?”

„Teď po Marriottovi vůbec nevím, co si mám myslet,” opáčil Garner, „opravdu nevím, co si mám myslet.” Dopil svou druhou whisky a zamáčkl cigaretu. „Doufám, že se budu moct spolehnout na účinnější ochranu.”

„K tomu ale bude zapotřebí i vaší spolupráce, pane,” odpověděl Roger.

„No prosím — já samozřejmě jsem ochoten pomáhat,” ujišťoval Garner a trochu nervózně se zasmál. „Neexistuje ovšem sebemenší důvod, proč by mě někdo chtěl zastřelit; ale budu se cítit mnohem bezpečnější, až toho šílence dostanete pod zámek. Hm — jakou pomoc vlastně ode mě chcete?”

„Venku čeká detektivní seržant Deacon, pane,” řekl Roger. „Potřeboval bych, abyste mu dal seznam svých schůzek a předpokládaných pohybů během několika příštích dní a řekl mu, u čeho je pravděpodobné, že by mohla nastat nějaká změna. Co nejdřív se sem navíc dostaví dva muži z ústředí a ve dne v noci budou hlídat dům. Myslím, že si nemusíte dělat starosti,” dodal Roger a vstal.

Roger dal zavolat Deacona a představil ho a potom se omluvil a odjel do Lambethu, kde bydlil Henby. Všechno nasvědčovalo tomu, že se Garner cítí ohrožen a má pocit, že útok na Marriotta toto ohrožení jen přiblížil. Roger se nemohl zbavit dojmu, že Garner nasadil drzé čelo, když ho k němu sluha uvedl, a že má co skrývat.

Roger zastavil v polovině ulice odbočující z Lambeth Road. Stály tu pouze čtyři domy — všechno, co zbylo z dlouhého bloku, stavěného ve stejném stylu. Ostatní domy byly zničeny požáry ve válečném roce 1942 a nebyly dosud restaurovány.

Před Henbyho domem, který byl poslední v řadě, stál detektiv. Jakmile poznal Rogera, hned k němu přispěchal.

„Haló, Gille,” řekl Roger, „nějaké komplikace?”

„Vůbec žádné, pane.” Seržant Gill byl zkušený a obezřelý policista. „Momentálně je pan Henby už dvě hodiny doma.”

„Nějaké návštěvy?”

„Ne, pane, tady přímo se nikdo neukázal. Objevilo se jen pár lidí z ulice, co tu bydlí, někdo šel ven, někdo domů, jinak nic.”

„Díky,” řekl Roger. „Brzo vás vystřídají a dostanete taky posilu. Byl postřelen pan Marriott,” dodal už na odchodu k domovním dveřím a Gill otevřel překvapením ústa.

Dveře domu nebyly zamčené. Na zdi hned uvnitř chodby visela nástěnná tabule a na ní bylo připíchnuto několik kartiček.

Dům byl rozdělen na jednotlivé malé byty a obývalo ho několik poslanců Dolní

sněmovny, kterým se nepodařilo najít vhodnější ubytování. Byli to vesměs poslanci labourističtí.

Roger si přečetl zprávu o Henbyho domácích poměrech, než odešel z Yardu, a věděl, že o stravu se všem těmto poslancům starají postarší manželé žijící v domě. Všichni poslanci zaujímali ve sněmovně místa v zadních lavicích, byli poměrně mladí a s výjimkou George Henbyho zasedali v poslanecké sněmovně poprvé.

Nikdo se neukázal, když Roger kráčel chodbou. Dům volal po opravách, ale byl čistý. Vyšel po vrzajících schodech k bytu číslo 4, kde bydlel Henby, a zarazil se, když zevnitř zaslechl nezřetelný hovor. Někdo se zasmál.

Roger zaklepal na dveře. Trvalo jen několik vteřin, než se otevřely, a v nich stál sám George Henby. Roger poslance poznal podle fotografie, která byla ve fasciklu Riddelova případu. Byl to vysoký, hezký člověk blízko čtyřicítky. Zvítězil v doplňovací volbě krátce před posledními všeobecnými volbami.

„Dobrý večer,” řekl a potom se podíval na Rogerův průkaz. „Aha, policie,” usmál se přívětivě. „Pojďte dál. Charlie, konečně nás objevila policie! Inspektor West, pan Charles Ingleton.”

Ingleton, mladší než Henby, byl obtloustlý človíček oblečený ve značně zmačkaných šatech. Henby měl naopak na sobě bezvadné flanelové kalhoty s nažehlenými puky a bílou rozhalenku, což zdůrazňovalo jeho hubenou postavu.

„Mě tady nebudete potřebovat,” řekl Ingleton, „a stejně už musím jít.” Zamával Rogerovi.

„Lovu zdar!” řekl a odešel. Henby pokynul k lehkému dřevěnému křeslu. „Tak povídejte, co pro vás můžu udělat?” Roger se rozhlížel po pokoji. Na jedné stěně byla velikánská knihovna se zasklenými dveřmi, nabitá knihami, v rohu stál psací stůl se stahovací roletou; v přihrádkách byl dokonalý pořádek a sama deska byla holá až na jedinou hromádku papírů a svazek parlamentních protokolů. Jinak nebylo v pokoji nic hodno pozornosti.

„Chytáte atmosféru?” zeptal se Henby vesele. „I to patří k věci, chápu. Zřejmě vás sem přivedlo neštěstí chudáka Marriotta.”

„Novina mívá rychlá křídla,” řekl Roger nezávazně. „A zrovna tahle bude mít rychlejší než většina,” odpověděl Henby suše. „Když mi to Ingleton řekl — kvůli tomu sem právě prve přiběhl celý říčný — pořádně mě to šokovalo. Tenhle výbor jako by byl prokletý. Čarostřelec samozřejmě unikl, že?”

„Ano,” přisvědčil Roger.

„Vaši lidé mají s těmi lotry nezáviděníhodnou fušku! Vždyť každý z vás v tom může být natotata taky,” řekl Henby. „Cítím s vámi, moje účast a tak dál, všechno, co se tak říká.” Pod lehkým tónem jeho řeči však bylo cítit spodní proud vážnosti, který vyplynul na povrch hned s jeho dalšími slovy: „Je to skoro skandální případ, Weste, a opravdu rád bych nějak pomohl. Můžu konstatovat jen to, že Riddel byl posledních pár týdnů v ubohém nervovém stavu. Vlastně to začalo už dřív, ale nápadně se to začalo jevit teprve poslední dobou. Mám svou teorii o tom, co ho tak vyšinulo, ale vás asi do mněnky obyčejného řadového poslance nezajímají, nemám pravdu ?”

„Mě zajímá všechno, co má co dělat s Riddelem a Marriottem,” odpověděl Roger.

„A nebude to popřípadě použito někdy proti mně?”

Roger byl opatrný. „Jestli chcete mně osobně poskytnout nějaké informace důvěrně, zůstanou důvěrné — pokud ovšem nemají přímý vztah k tomuto případu.”

„Myslím si totiž, že Riddel nebyl v manželství docela šťastný,” pokračoval Henby.

„Vlastně vím určitě, že nebyl. Svěřil se mi za jisté situace — prostě když jsem ho jedinkrát v životě viděl opilého. Neřekl toho mnoho, ale stačilo to, abych rozuměl, že pochybuje o manželčině — hm — citovém vztahu k sobě.”

„Chcete říct, že měla nějaký poměr?”

„Musíte všechno hned převádět na nejnižšího společného jmenovatele?” opáčil Henby.

„Ale máte pravdu, vyrozuměl jsem, že právě to má Riddel na mysli. Já osobně ji znám jen povrchně. Ale pořád mám pocit, že jsem vám o tom neměl vůbec říkat, ovšem kdyby to pomohlo —”

„Stejně bychom na to byli dříve nebo později přišli sami,” ujistil ho Roger, „a když to vím už teď, třeba to ušetří paní Riddelové lecjakou nepříjemnost. Nemusíte si nic vyčítat. Je tu ale ještě něco jiného,” pokračoval Roger. „Mohl byste mi sepsat všechno, co si pamatujete o té Riddelově nervozitě? Dny, kdy jevil nějaké obzvláštní známky neklidu nebo podráždění, prostě všechny takové podobné věci. To by mohlo hodně pomoct.”

„Nebude to snadné, ale udělám to,” slíbil Henby.

„Díky. A co vy sám, co vaše nervy?”

Henby nadzvedl oboří: „To jako myslíte, jestli jsem vynervovaný a čekám, kdy mě někdo odbouchne nebo umlátí jako Riddela? Ne, nejsem nervózní. Odjakživa se dovedu postarat o svou bezpečnost sám. A pokud byste rád věděl, jestli mám nějaký důvod k domněnce, že si ti lidé vezmou teď na mušku mne, tak na rovinu prohlašuju, že nemám. Při našem vy – šetřování ve výboru nevyšlo najevo nic, co by dalo komukoliv motiv k tomu, aby kohokoli z nás zabíjel — pokud ovšem vím, samozřejmě. Ale je tu ještě jedna maličkost —” Odmlčel se a zahleděl se hloubavě na Rogera.

„V pondělí ráno mě volal Riddel,” pokračoval Henby, „vzpomněl jsem si na to až teď odpoledne. Říkal, že mu moc záleží na tom, aby si mohl se mnou promluvit, prý jen pár slov, a ptal se, jestli jsem dopoledne volný. Náhodou ale na mě zrovna čekala deputace z mého volebního obvodu a já se jí nemohl tak rychle zbavit. Vysvětlil jsem to Riddelovi a on řekl, že později to bude taky stačit, a zavěsil. Nevím, jestli to má nějaký význam, ale napadlo mě, že vás to bude třeba zajímat.”

Ostré zaklepání na dveře přehlušilo jeho poslední slova.

Roger neslyšel nikoho přicházet, ale připamatoval si, jak schody vrzaly, když sám po nich prve šel nahoru. Zahleděl se přemítavě na dveře, a když k nim Henby zamířil, zvedl se sám se slovy:

„Dovolíte, abych otevřel já?” A předešel Henbyho, který se na něj udiveně podíval, otevřel dveře a rychle ustoupil ke straně. Zahlédl muže stojícího venku a zasmál se své bezdůvodné obavě. „Haló, Gille,” řekl. „Vy teda dovedete chodit jako kočka!” Byl to muž, který hlídal blok domů.

„Pozor, pane,” řekl Gill skoro šeptem, „zachovejte ticho, prosím.” Kradmým pohybem

vklouzl do pokoje a zavřel za sebou dveře. „Do domu se právě vloupal nějaký muž. Podle mě je teď hned tady vedle, pane — aspoň tím oknem vlezl dovnitř.”

„Cože?” zajímal se Henby.

„Žádný hluk, prosím,” připomněl Gill. „Nějaký člověk mě zastavil a vyptával se na cestu. Zřejmě se asi snažil odvrátit mou pozornost. Ale já jsem sledoval odraz domu ve skle pro – tějších oken, a tak jsem viděl, jak se nějaký chlap šplhá nahoru. Potom ten, co se mě ptal, odešel a já ještě zahlédl, jak v okně pokoje hned vedle tohohle mizí pár nohou. Mám poslat pro posilu, pane?”

6 DOPADENÍ

„Myslím, že to vyřídíme sami,” řekl Roger. „Jděte ven Gille, a hlídejte to okno.”

„Dobře, pane, ale —” zaváhal Gill.

„Co se vám na tom nezdá?”

„Mám dojem, že ten člověk, co se mě ptal na cestu, nebude asi daleko,” řekl Gill. „Mohl by se vrátit, kdyby k něčemu došlo, a já myslel, že by nás na to mělo být víc, nejen vy a já.”

„A já jsem vosk?” vmísil se Henby.

„Jenže od vás to nemůžeme žádat, pane —” začal Gill.

„Nesmysl!” prohlásil Henby. „A taky Ingleton přiloží ruku, kdyby bylo třeba čtvrtého, Weste.”

„Myslím, že to zvládneme,” rozhodl Roger. „Jen zůstaňte blízko u domu, Gille, a zavolejte, jestli uvidíte tamtoho člověka se vracet. Ostatně ty posily, o kterých jsem vám venku říkal, tady můžou být každou minutu.”

Gill přikývl a odešel. Henby se pokoušel potlačit své rozčilení. Roger počkal, dokud Gill nesešel tiše dolů, a potom znovu zavřel dveře.

„Co budeme dělat?” zašeptal Henby.

„Vrazíme dovnitř,” odpověděl Roger. „Čí je ten vedlejší pokoj ?”

„To je moje ložnice,” řekl Henby.

„Zamčená?”

„Ne, ale klíč je zevnitř.”

Roger přikývl a přistoupil tiše ke dveřím. Ticho v domě přerušilo kvílivé zahoukání remorkéru na řece. Roger stiskl opatrně kliku a lehce zatlačil. Dveře byly zamčené. Houkání sirény pokračovalo a Roger byl vděčný za všechno, co pomáhalo zakrýt šramot, který dělal.

„Vyrazíme je?” tázal se Henby.

„Je do domu ještě nějaký jiný vchod?” opáčil otázkou Roger.

„Jsou tu samosebou zadní dveře,” šeptal Henby. „Proč?”

„Chci vědět, kterým směrem může utíkat,” řekl Roger. „Tyhle dveře vypadají dost chatrně,” dodal hlasem tak zdušeným, že ho i Henby jen stěží slyšel. „Zkusíme to.”

„Dobře.”

Stoupli si za sebe, bokem ke dveřím, vyklonili se od nich a potom spojenou silou ramen

vrhli všechnu svou váhu proti dveřím. Zlověstně to zapraskalo a zaskřípělo, ale dveře vy – držely. Pokusili se znovu, ale dveře stále nepovolily.

„Jsou zatarasené,” konstatoval Roger a potom zavolal normálním hlasem: „Otevřte, vy tam!”

Slyšeli pohyby v pokoji, jako by někdo něco dělal ve velkém spěchu. Nikdo nepromluvil. Henby se vrhl celou vahou znovu proti dveřím, ale bez jakéhokoli výsledku.

„Potřebovali bychom nějaký sochor,” řekl zklamaně. „Nemůžeme přece nechat toho chlapa utéct!”

„On neuteče,” ujistil ho Roger. „Doufal jsem, že lapíme ptáčka v nestřeženém okamžiku, ale ani to se nám nepodaří.” Z pokoje k nim dolehl nový zvuk. „Narazil do okna, leze tedy ven. Zůstaňte laskavě tady.”

Když se Roger otočil, aby seběhl ze schodů, vyšel z protějšího pokoje Ingleton a přistoupil k Henbymu. Něco mu říkal, ale Roger to už nepochytil. Byl v polovině schodů, když z ulice zavolal Gill, ale u hlavního vchodu ani před ním nikde seržanta neviděl. Zahnul proto doleva, směrem pod okna Henbyho ložnice, a teprve na rohu domu spatřil Gilla, jak stojí několik metrů od zdi a dychtivě se dívá nahoru. Gill uviděl Rogera a dal mu znamení, aby byl zticha.

Z okna vylézal nějaký člověk malé postavy. Držel se okenního rámu na parapetu, pak se přehoupl na okapovou rouru a bez okolků se po ní soukal dolů, aniž se jedinkrát podíval pod sebe. Poslední metr dva se pustil a skočil, narovnal se a otočil.

„To stačí,” řekl Roger.

Po mužově tváři přelétl strach. Vyrazil doleva, ale Gill vztáhl ruku a chytil ho za kabát. Chlapík se mu vykroutil a zkusil opačný směr, ale tam mu cestu zastoupil Roger. Přikrčil se tedy ke zdi, s rukama nataženýma jakoby na obranu kupředu, a začal těžce dýchat.

„Nemáte vůbec šanci,” domlouval mu Roger. „Nedělejte -”

Vtom se muž proti nim vrhl a divoce rozhodil rukama. Nečekaným výpadem oba zaskočil a Gilla, kterého prudkou ranou hřbetem ruky zasáhl do spánku, dokonce srazil na zem. Druhá mužova ruka jen lehce zavadila o Rogera, protože ten stačil včas uhnout, aby neschytal plnou sílu úderu. Nemohl však mužíkovi zabránit, aby jim neuklouzl a nerozběhl se rychle ulicí. Roger se otočil s výkřikem: „Chyťte ho!” Malý muž prchal neuvěřitelně rychle a zahnul doleva směrem k Lambeth Road. Roger si až lokty dřel boky, jak se za ním hnal. Uprchlík však přesto zvětšoval svůj náskok, i když ne o mnoho. Roger zkusil spurtovat a skutečně také nějaký ten metr navíc získal, ale trvale nemohl takové tempo udržet. Gill už zatím vyskočil a pádil za nimi, zatímco chlapci, kteří si hráli na hromadě suti, rozjíveně celý výjev sledovali.

Roger slyšel, že něco volají, ale nerozuměl jim. Roger s Gillem teď byli padesát metrů od hlavní třídy a mužík měl před nimi náskok deset metrů. Jakmile by doběhl na hlavní třídu, šance by byly jedna k jedné; muži by se buďto podařilo v davu se ztratit, nebo naopak by ho dav zbrzdil v útěku natolik, že by ho Roger mohl dohonit.

A tu najednou z protější strany ulice střelhbitě vyrazil jeden z přihlížejících hochů. Ostatní proti tomu halasným vřískotem protestovali, ale hoch si toho nevšímal a hnal se rovnou za

uprchlíkem. Dohnal ho, vrhl se mu parádní rybičkou po nohou a bezvadně ho složil. Prchající muž věru neměl tušení, že se bude v nejbližším okamžiku válet na dlažbě.

Roger nestačil včas zpomalit, aby se mu vyhnul, a tak přes něj skokem přeletěl. Když se vzchopil a otočil, několik chlapců doráželo pěstmi na hocha, který to za Gilla uprchlíkovi tak vydatně oplatil, a sám Gill se přitom pokoušel chlapce od sebe odtrhnout a zároveň hlídat mužíka ležícího na zemi.

„Tak dost!” křikl Roger a chlapci rázem přestali, ale potichu mezi sebou reptali. Roger si sáhl do kapsy. „Máte nějaké drobné, Gille?” zeptal se Roger s pohledem na mince ve své dlani. „Dejte tomu mládenečkovi pět šilinků a ostatním po dvou a napište si jejich jména a adresy.”

„Prosím, pane,” řekl Gill.

Roger mu vysypal do dlaně všechny drobné, které měl, a pak se už věnoval dopadenému. Ten byl pádem pořádně otřesen a vrávoravě se pokoušel vstát. Roger mu pomohl. Muž si sedl na blízkou zídku a stíral si z čela pot. Pravou tvář měl šeredně poškrábanou a kůži z nosu sedřenou, ale žádné poranění příliš nekrvácelo.

Roger uchopil muže za zápěstí a ten se nechal bez protestu odvádět zpátky k domu. Chlapci byli teď shluklí kolem Gilla, který si zapisoval jejich jména a adresy, dříve než jim vyplatí jakýkoli peníz. Z domu jim spěchal naproti Henby s Ingletonem.

„Pěkná práce!” volal s uznáním Henby.

„Mně k ničemu negratulujte,” řekl Roger. „Dopadli ho tamhleti chlapci.” Šoupl zajatce do chodby domu a vystrkal ho po schodech nahoru. Muž byl teď poměrně krotký a v Henbyho obývacím pokoji si ztěžka dřepl do téhož dřevěného křesla, v němž před chvíli seděl Roger. Henby a Ingleton zůstali stát a dychtivě přihlíželi.

Roger prohledal muži kapsy u kabátu. Potrhaná náprsní taška ze sebe vydala několik umolousaných dopisů, které byly všechny adresovány panu Bertu Brayovi nebo velectě – nému panu B. Brayovi. Roger je odložil na stůl spolu s ostatními papíry, z nichž žádný nebudil jeho zájem, a zeptal se nenuceně, právě když vešel Gill:

„Tak copak jste dělal tady vedle v pokoji, Brayi?” Bray na něj vypoulil oči a zahučel: „N-nic.”

„Nedělejte hlouposti. Pronic zanic jste sem přece nevlezl.”

„Nic!”

„Radím vám, abyste kápl božskou. Teď vám už nemůže pomoct nic než čistá pravda. Tak proč jste se vloupal do pokoje pana Henbyho?”

Bray zavrčel zatvrzele: „Nic nepovím.”

„Postarejte se o něj, Gille,” řekl Roger, „a zkuste, co se vám z něho podaří dostat.”

Odvedl Henbyho a Ingletona z pokoje a zamířil do ložnice, u níž byly dveře nyní otevřené.

„Byly zapřené židlí,” vysvětlil mu Henby. „Podařilo se nám je maličko pootevřít a potom tu židli zpod kliky odstrčit. Ale nezdá se, že by tady něco chybělo.”

„Měl jste tady uložené i nějaké cenné věci?”

„Ne. Všechno, na čem záleží, mám v druhém pokoji.”

„Podíval byste se laskavě do zásuvek, co já si zatím trošku omrknu postel?”

„K čemu to?” divil se Ingleton.

„Nepřišel sem přece vykonat jen zdvořilostní návštěvu,” upozornil Roger. „Jestli tady nestálo nic za odnesení, mohl klidně třeba něco přinést.”

Přehodil přehoz přes dolní čelo postele, potom udělal totéž s pokrývkou a oběma prostěradly. Henby se mezitím lhostejně probíral obsahem zásuvek, ale Ingleton ani nepředstíral, že ho zajímá něco jiného než Rogerovo počínání. Když měl Roger postel zcela odestlanou, vyzval Ingletona:

„Pomohl byste mi laskavě?”

Každý chytil zajeden roh matrace a přehnuli ji v prostředku ; mezi drátěnkou a matrací nebylo nic. Sklopili ji zase dolů a vzali to z druhé strany, od hlav postele. Náhle Ingleton vykřikl:

„To jsem blázen!”

„Co se děje?” zeptal se Roger zostra.

„Podívejte!” zvolal Ingleton a s rukou nataženou se vrhl kupředu.

„Nedotýkat se!” štěkl Roger.

Ingleton ucukl, jako kdyby dostal žihadlo. Roger se jeho výrazu zasmál a dodal: „Třeba na tom jsou otisky prstů, víte? A mohl byste je nechtěně setřít.”

Potom se zadíval na malý balíček v hnědém papíře. Henby si odhrnul vlasy z očí, upřeně se zahleděl na balíček a potom se jeho pevný pohled svezl na Rogera.

„Vy jste ten balíček už někdy viděl?” zeptal se Roger.

„Ano, viděl,” odpověděl Henby.

„Kde?”

„U Riddela na jeho psacím stole,” řekl Henby. „Ležel tam, když jsem ho byl v neděli dopoledne navštívit. Aspoň to byl balíček moc podobný tomuhle,” dodal, když se na něj zadíval blíž. „Je zalepený gumovanou páskou — no ano — a pamatuju se, že na jednom rohu měl promáčklou rýhu, jako tenhle tady. Vy jste předpokládal, že to tady najdete?”

„Předpokládal jsem, že tady Bray něco nechal.”

„Otevřete to?” zajímal se Ingleton.

„To se bude muset udělat až u nás,” řekl Roger. „Kdybyste se obtěžoval jít se mnou, pane Henby, můžete být při tom otvírání přítomen.”

„Díky,” řekl Henby. „Má nějakou naději můj přítel?” Nezapřel svůj nezkrotný smysl pro humor.

„Tomu o tom můžete povědět později!” Roger se pokusil strčit si balíček do kapsy u saka, ale ten byl větší a nevešel se mu tam.

„Vezměte Braye na stanici v Cannon Row,” přikázal Gillovi, „a dejte na něj zvlášť dobrý pozor. Jeďte těsně za mnou,” dodal a zamířil ze schodů. Kromě okounějících chlapců byl v ulici pouze jeden cyklista. Roger si ho jedním pohledem změřil. Gill nastrkal Braye do malého policejního auta, zatímco Henby otevřel dveře svého vauxhallu. Roger, který hodlal řídit, obcházel vůz na druhou stranu a přendal si balíček do volné ruky, když otvíral dveře. A právě v okamžiku, jak nasedal, projel kolem něho cyklista.

V témž okamžiku také ucítil, jak mu byl balíček vytržen z prstů. Bleskově zase vyskočil z vozu, ale narazil přitom hlavou o hranu střechy, až to zadunělo. Bolestí se mu zajiskřilo v očích tak, že jen nezřetelně zahlédl zuřivě šlapajícího cyklistu uhánět ulicí pryč.

Ten ale dojel na konec ulice a zahnul za roh dříve, než se kterékoli z obou aut stačilo rozjet.

7 VÍC O BRAYOVI

Když si Roger uvědomil, že pro tu chvíli není schopen řídit, dupl na brzdu skoro zároveň, jak se vůz dal do pohybu. Policejní auto už zatím zatáčelo za roh. Ingleton a dva uniformovaní strážníci však stáli dosud na kraji chodníku před domem a Ingleton něco vykládal, ale Roger ho dobře neslyšel.

„Nestalo se vám nic, Weste?” zeptal se Henby.

„Za chviličku budu fit,” zabručel Roger.

„Měl byste se něčeho napít,” řekl Henby.

Ingleton dovedl Rogera nahoru zase zpátky do Henbyho pokoje. Pak odešel do svého bytu a vzápětí se vrátil s poloviční láhví whisky a sifonem.

Namíchal Rogerovi sklenku.

„Klidně si odpočiňte a nic si z toho nedělejte,” radil mu. „A nemyslete si, že je všem dnům konec. Dnes je to poprvé, co Scotland Yardu doopravdy věřím. Mám rád lidi z masa a krve, co dělají chyby a mají občas nějaký ten nezdar.”

„Já zas nemám rád lidi, co při práci usnou,” Roger se vztekem necítil. „Smím si zatelefonovat?” Přišoupl si židli tak, aby dosáhl na aparát, a vytočil Whitehall 1212. Skoro ihned dostal spojení s Abbottem. „Udělali jsme malinký krůček dopředu,” řekl Roger.

„Chytili jsme muže, který se jmenuje Bert nebo Herbert nebo Albert Bray, bytem Fisher Street 18, Lambeth. Teď ho právě vezeme na stanici Cannon Row. Gill ho obviní ze vloupání a vniknutí do bytu pana Henbyho.”

„Aha.” Abbott se nikdy nerozehřál.

„Ale máme taky jedno minus — asi před pěti minutami mi nějaký cyklista ukradl malý balíček, který Bray předtím schoval v Henbyho ložnici.”

„Říkáte, že ho ukradl vám?”

„Ano.” Roger hovořil stroze. „Cyklista byl dvacetiletý až pětadvacetiletý hubený brunet, prostovlasý, oblečený ve světle šedých kalhotách a hnědé kožené bundě. Jel na kole sportov – ního typu, měl ho maximálně naleštěné, ale značku neznám. Zatočil doprava na Lambeth Road směrem k Westminsterskému mostu. Všechno jasné?”

„Zastavte se u mě, prosím, až se vrátíte, Weste,” řekl Abbott.

„Chladné přijetí?” zajímal se Henby. Roger se zazubil.

„Kdy jste si proboha mohl všimnout všech těch detailů?” žasl Ingleton s vykulenýma očima.

„Viděl jsem ho přece přijíždět ulicí,” vysvětlil Roger. „Jen kapánek štěstí, a než se den

sejde se dnem, je náš.”

„Poslyšte, Weste,” ozval se Henby, „vy si myslíte, že ten balíček byl do mého pokoje narafičený — či jak se to říká — aby falešně obvinil vašeho v úctě oddaného?”

„Ano, myslím.”

„Pak tedy musí obsahovat dynamit!”

„Nejspíš ano.”

„Nemůžu uvěřit, že máte pravdu,” vmísil se do toho Ingleton. „Jaký by to mohlo mít pro někoho smysl, strkat ten balíček Henbymu pod matraci? Mohl tam ležet celé týdny, než by se na něj přišlo.”

„Matrace se přece občas obrací,” namítl Henby.

„To teď nehraje roli!” Ingleton jevil nyní o věci mnohem větší zájem než jeho kolega poslanec. „Takovým podstrčením mohl být Henby falešně obviněn jedině tehdy, kdyby vaši lidé byli přišli udělat v jeho pokoji prohlídku, a to byste si asi sotva dovolili, co?”

„Zákonům podléhají i členové parlamentu,” prohodil Henby slavnostně.

„To vím, že zákony platí i na nás, ale jen tak z nějakého nejasného podezření by sem asi nebyl West vtrhl a neprohledával vaši ložnici. Ten balíček by se nebyl našel bůhvíkolik dní, a i kdyby se byl našel, policie se o něm přece nemusela vůbec dovědět. Myslím totiž, jestli je inkriminující.”

„Tím nadhazujete, že to třeba bylo růžové psaníčko pro mě?” Henby, kterému lulka dobře táhla, ukázal troubelí na Ingletona.

„Jenom poukazuju na některé háčky ve Westově teorii.”

„Na destruktivní kritiku jste byl odjakživa štírek,”’ řekl Henby smutně.

„Tahle není vůbec destruktivní, naopak je konstruktivní, no řekněte, Weste? Že vás vede k přemýšlení i o jiných možnostech ? Z utkvělých představ vám nic nekyne, na to už máte jistě dost zkušeností.” Ingleton byl s úsudkem krátce hotov: „Ten balíček tam nepodstrčili proto, aby do toho namočili Henbyho, kdepak, protože v tom případě by vás mohli těžko přimět, abyste šel jeho pokoj prohledávat. Ukažte mi, jak by mohl člověk takovou potíž překonat, a já ochotně své námitky odvolám.”

„Prozatím vám to ještě ukázat nemůžu,” připustil Roger.

„Tak vidíte!” zajásal Ingleton.

„Šetřte už slova, Charlie,” řekl Henby. „West si udělá špatné mínění o lodivodech této země, jestli nepřestanete se svými rozklady. Podle toho, co o něm vím, nerozpakoval by se udělat tu prohlídku pod jakoukoli záminkou. To plyne z toho, když si někdo získá pověst, že je neortodoxní, Weste!”

„Ve svém povolání jsem svrchovaně ortodoxní,” ujistil ho Roger. „Ale moje jméno bude mít špatný zvuk, jestli se co nejdřív neukážu v Yardu.”

„Deset k jedné, že do půlnoci svého cyklistu nechytíte,” nabídl Henby.

„Ani se nebudu sázet,” řekl Roger.

Henbyho poznámky ho zajímaly. Možná že byly spontánní, ale jistě existovala i možnost, že sondoval, jaký je Rogerův skutečný názor.

Když Roger přišel do Yardu, byl Abbott chladný a formální : Velká škoda, že si West

nechal ten balíček ukrást. Celý případ není nic jiného než jedna nešťastná chyba za druhou. Jediné plus, které to trochu napravuje, je zadržení toho Braye.

„A nebyli bychom ho dostali, nebýt kluka, kterému je sotva nějakých dvanáct,” připustil Roger. „Viděl jste už Braye?”

„Ano.”

„A pořád ještě odmítá mluvit, že?” bručel Roger. „Jaká je nejnovější zpráva o Marriottovi?”

„Kulku mu vyndali, ale ještě stále je v nebezpečí života,” řekl Abbott. „Pokročil jste nějak v něčem jiném? V půl desáté se sem má přijít podívat náměstek, tak doufám, že mu budeme moct podat uspokojivější zprávu, než kdyby přišel teď.”

„To záleží na tom cyklistovi a na Brayovi,” řekl Roger. „Asi si zkusím znovu promluvit s Brayem.” Pozoroval, jak Abbott rozevírá žlutou mapu. „Zřejmě jste už pátral v jeho minulosti, ne?”

„Přirozeně,” přisvědčil Abbott. „Měl byste si ji taky prostudovat.”

Roger cítil, jak se jeho skleslá nálada prohlubuje. Případ je komplikovanější, než si myslel, bude toho víc k rozmotávání, než tušil, a málo členů parlamentu bude tak přátelských a ochotných jako Henby. Plukovník Garner si pravděpodobně trpce stěžuje na ministerstvu vnitra na neschopnost policie a ráno budou útok na druhého člena parlamentu palcovými titulky rozmazávat všechny noviny.

Zabořil se do pročítání informace o Brayovi.

Jeho minulost byla celkem všední, s úřady neměl nikdy potahování. Pracoval porůznu jako pouliční prodavač, příručí v obchodě a písař u dostihového sázkaře. Žádný škraloup u policie zaznamenán neměl, byl svobodný a bydlel v malém bytě v jedné ulici v Bethnal Greenu.

Bray zůstával sice dále chmurně neústupný, ale přesto na něm bylo vidět jakýsi duševní boj. Zřejmě se bál podat policii i zcela všední informace. Nebylo ho možno nijak donutit, aby mluvil, a tak krátce před osmou odejel Roger se Sloanem pro hledat Brayovo bydliště. Tělnatá žena, čistotně oblečená, která jim otevřela, nejdřív protestovala, ale jakmile se vyká-zali průkazem a povolením k prohlídce, ihned je pustila do domu. Byl to spíš ubohý domeček než dům, ale dobře udržovaný a Brayův pokoj byl čistě uklizený. Na nočním stolku stála řádka asi deseti brožovaných knížek, dále tam měl dost okázalé gramorádio a hromadu gramofonových desek.

Provedli důkladnou prohlídku pokoje, srolovali dokonce i obdélníkový kus linolea na podlaze, ale nenašli nic, co by je mohlo zajímat.

„Další fiasko.” Sloana se zmocňovala beznaděj. „Kdy s tím už konečně pohneme, Rogere?”

„Doufám, že ještě dnes,” řekl Roger s nuceným veselím. Potom sešel dolů promluvit si s bytnou. Ta odpovídala na jeho otázky stručně, ale podle jeho soudu pravdivě. Bray je vzorný podnájemník. Návštěvy k němu chodí zřídka, už přes tři týdny u něho dokonce nebyl vůbec nikdo. K jídlu se dostaví vždycky pravidelně a včas a to jediné, na co si u něho stěžo vala, byl jeho zvyk pouštět si gramofon někdy i po půlnoci; ale i to, připustila, se dalo vydržet,

protože to gramo má dobrou reprodukci a on nehrál nikdy moc hlasitě. Ne, nezná jméno žádného z jeho přátel, pokud nějaké přátele má. Ano, někdy chodívá pít ven, ale ne často, a když už jde, tak jenom do nedalekého hostince. Roger si jméno lokálu poznamenal.

„Idylický obrázek bezúhonného života.“ řekl Sloanovi.

„Chcete dát ten dům hlídat?” zeptal se Bili.

„To necháme našim z obvodu,“ odpověděl Roger. „Stejně bychom si s nimi měli brzo promluvit. Ale nejdřív se snad pobavíme s osazenstvem toho Lorda Nasebyho, co říkáte?”

Lord Naseby byla hospoda s dobrou pověstí. Její majitel, nezávislý na pivovarech, byl muž malé postavy s obrovskou, téměř lysou hlavou a nesmírně toužící se zavděčit. Ano, zná pana Braye, ale jen povrchně; je to velice slušný, tichý mládenec, který sem chodí tak jednou dvakrát do týdne. Někdy sedává sám, někdy tu je s ním slečna. Ne, hospodský neví, jak se to děvče jmenuje; ale hospodská se domnívala, že jí Bray říkal Ethel. Hospodská si také vzpomněla, že ji viděla za pultem jednoho blízkého známého obchodu; a jasně si pamatovala, že právě včera večer ji viděla v nových, přepychových šatech. Zapamatovala si to tak jasně proto, že to bylo tady a že Ethel doprovázel jiný hoch, jistý Tandy.

„On je ten Tandy opravdu protivný chuligán,” řekl hospodský. „Nic bych se nedivil, pánové, kdybyste šli právě po něm. Stejně by se mu mělo už jednou zarazit to bláznivé ježdění, ten slalom mezi frekvencí, co všude s oblibou předvádí. Onehdy večer málem porazil tady mou ženu. Viď, Lil?”

„Bodejť že!” zvolala Lil. „Já bych mu to krasoježdění osolila!”

„Na motorce?” zeptal se Roger se vzrůstajícím napětím.

„Kdepak by vzal motorku, na obyčejném kole!” řekl hospodský. „Dělá takové ty cyklistické frajkumšty na poutích a podobně, a jak je na sebe namyšlený!”

„Bodejť že!” opakovala Lil.

„A kde bydlí, nevíte?”

„V hotelu Viadukt,” zasmál se hospodský. „V tom starém viaduktu dole u řeky, víte, co ho kdysi používali jako protiletecké kryty. Jeden z těch oblouků si prý předělal na parádní byteček, ale já tam nebyl, na vlastní oči jsem to neviděl. Pročpak, vy jdete i po tom Tandym?”

„Není to takový bledý hubený brunet, něco kolem pětadvaceti až třiceti?”

„To je on!” zvolala Lil. „To je přesně on, to je Tandy!”

Viadukt byl na konci krátké, úzké ulice, ve které byla většina domů neobydlená. Mnohé neměly střechu ani okna a těch několik domů, které ještě jakžtakž sloužily, stálo na začátku ulice. Viadukt měl všehovšudy sedm nebo osm oblouků a byl postaven pro železniční trať, které se však nyní používalo jen ojediněle a pouze pro nákladní dopravu.

To všechno se Rogers a Sloan dověděli od superintendenta Adamse z obvodu A Z.

Roger totiž zavolal na velitelství obvodu hned z Lorda Nasebyho a zastihl Adamse v kanceláři. Znal superintendenta dobře a měl v něj plnou důvěru, že neponechá nic náhodě. Skutečně také vypravil své muže k viaduktu dříve, než Roger dojel na stanici, kde je Adams, člověk velký a hřmotný, už čekal se šálky kouřícího kakaa.

„Něco nového?” zeptal se Sloan dychtivě.

„Nesmíte na nás tak pospíchat,” bránil se Adams; „moji lidé tam asi teprv teď dojíždějí. A proč vlastně chcete Tandyho?”

„Kvůli Riddelovu případu,” řekl Roger klidně.

Adams vyvalil oči. „To — to by mě ve snu nenapadlo, že se Tandy přitře až k takové vysoké společnosti! Abyste rozuměl, my si ho tak trochu sledujeme už nějaký čásek, ale nic konkrétního na něj zatím nevíme. Vypadá to, že si občas zapůdaří nebo po okapové rouře zabytaří a ujede pak na tom svém kole. Co ale proti němu máte vy?”

Roger začal vysvětlovat, zatímco usrkávali z kakaa, a potom zazvonil telefon. Adams ho zvedl a jeho výraz okamžitě ztvrdl, oči mu zajiskřily vzrušením. Sloan a Roger napjatě pozorovali, s jakým zájmem poslouchá a pak náhle říká:

„Ano, zůstaňte tam. Přivedu pomoc.” Odložil sluchátko do vidlice, ale okamžitě ho zase zvedl a řekl: „Dejte mi Martina — haló, Martine. Vyberte si ihned čtyři muže, okamžitě jedeme k viaduktu. Budeme muset vylomit dveře. Dělá tam těžkosti nějaký muž, kterého nutně potřebuje Yard.” Položil telefon a zazubil se. „Tandy je uvnitř a odmítá vyjít ven; zabarikádoval se tam. Máte pravdu, našli jste svého člověka. Jedeme?”

Roger přibral do svého vozu Sloana a Adamse a sledoval druhý vůz, řízený inspektorem z obvodu, který ho vedl šerými, špatně osvětlenými ulicemi. Roger jel o překot v závěsu, aby neztratil jedinou zbytečnou vteřinu. Brzo zahnuli do dlouhé, široké ulice nedaleko od doků a Adams se naklonil dopředu:

„Už jsme skoro tam.”

Vedoucí vůz zajel do strany a zastavil a Roger zaparkoval těsně za ním. Ze stínu domů se vynořil muž a spěchal k nim. Nikde žádný hluk, ba ani obvyklé zvuky noci; nápadné ticho a klid místa jako by nevěstily nic dobrého.

„Nic se zatím nedělo,” oznamoval muž.

Adams si zavolal svého inspektora a energicky vydal rozkazy. Znal tu končinu tak dobře, jako ostatně všichni jeho muži, že se nemusel rozhlížet ani váhat.

Vozy stály pár metrů před ústím úzké uličky odbočující k viaduktu, od kterého nebylo úniku jinak než právě touto slepou uličkou.

S jedním vozem se mělo zajet do této uličky a rozžatými reflektory jasně osvítit viadukt. Oblouk, který si Tandy vybral k obývání, stál přímo v ose uličky.

Než bude vůz zavezen na určené místo, měli tři muži projít tmavou uličkou až do samé blízkosti oblouku, ale tak, aby nebyli zevnitř zpozorováni; měli třeba i vylomit dveře sochory, kdyby to bylo nezbytné. Muži se vydali na cestu, přebíhajíce z jednoho stínu dveří do druhého ve snaze nevystavovat se světlu dvou plynových lamp, které se snažily zjasnit šero uličky.

Noc byla teplá a hvězdy zahalené mlžným oparem. Tonula v tichu až děsivém, které přerušil teprve policejní vůz, když zabočil do uličky. Rozsvítily se reflektory a odhalily pobořené domy po stranách uličky; jejich světelné kužely ozařovaly plně obrovská vrata vestavěná do oblouku v ose uličky. Ve vratech byla vsazena malá dvířka a poblíž nich hlídkoval jeden z Adamsových mužů. Druzí dva zaujali místo kousek opodál.

Adams, Sloan a Roger šli za vozem, když tam zajížděl, a zůstali stát ve tmě u jeho boku. Adams počkal, až řidič vystoupí, a potom přiložil dlaně k ústům. Když byl k dispozici Adams, byl megafon zbytečný.

„Hej, vy tam, Tandy!” zaburácel. „Tandy! Poslouchejte mě dobře! Nemůžete nám utéct, tak neblázněte!”

Žádná odpověď.

„Okamžitě vyjděte ven!” zařval Adams.

Nic neprozrazovalo, že prostor v oblouku je obydlen, nikde nebylo známky života a ticho se zdálo ještě hlubší, když Adams přestal volat.

„Blázen,” zavrčel Adams a potom znovu zařval: „Tak dobře, říkáte si o to!”

Muži u oblouku přistoupili blíž a zvedli sochory. Jeden bušil do velkých vrat, druzí dva se pustili do vsazených dvířek, aby si vynutili přístup dovnitř.

„A co když tam už není?” nadhodil Sloan.

„Co je to s vámi dneska?” opáčil otázkou Adams, pořád plný dobré nálady. „To doupě je přece hlídané od chvíle, co jsem sem poslal své lidi. A jiná cesta ven než tudy neexistuje. Tak jen klid, za chvíli ho máme. Podívejte, dveře už povolují. Teď -”

Náhle se zarazil.

Malá dvířka se nečekaně otevřela a do ulice vytryskl mohutný proud vody. Jednoho policistu zasáhl do žaludeční krajiny a srazil ho na dlažbu, kde zůstal ležet svíjeje se bolestí. Ostatní rázem celí promáčení a ochromení, před silným náporem vody vrávoravě ustupovali. Adams, Roger a Sloan vyrazili společně kupředu, ale tryskající proud se nyní obrátil proti nim a pral do Adamse i Sloana tak, že je oba porazil na zem. Roger poučen tím, co viděl, v mžiku padl pohotově tváří na zem, aby se tak vyhnul plné síle proudu. Sotvaže tak učinil, proud vody ustal a dvířka zabouchla.

Adams vstal, stíral si vodu z vlasů a obličeje a vztekle bru čel. Když se sbírali i ostatní, ve velkých vratech se nahoře otevřelo malé okénko a z něho se vysunula hadice s hubicí namířenou dolů. Znovu vytryskla voda a prudce bila pod sebe do mužů, kteří ušli prvnímu proudu, protože byli dosud v těsné blízkosti oblouku. Neotáleli a rozběhli se rychle zpátky k vozu. Proud vody je sledoval; v oslňujícím světle reflektorů bylo na jejich úprku něco právě tak směšného jako pokořujícího. Se supěním proběhli škobrtavě kolem vozu a proud se teď zaměřil na něj. Voda pleskala do chladiče a čelního skla, zatímco se zahnaní muži shlukli za autem, lapajíce po dechu. Jediné suché místo, kde se mohli ukrýt, bylo těsně za vozem a Adams a Sloan se k nim přidali. Roger, poměrně suchý, prudce vyrazil do bezpečí jednoho z pobořených domů a odtamtud pozoroval vrata oblouku. Sykot rozstřikující se vody přehlušil jeho hlas, kd yž zavolal:

„Pozor — budou chtít utéct!”

Pochopil, že nikdo ho neslyší, a vyběhl proto ze svého úkrytu a vtiskl se do výklenku nejbližších dveří. Do stran uličky padala jen vodní tříšť, ale střed ulice byl pod neustálou palbou proudu, jak se hubice hadice vějířovitě pohybovala sem a tam. Vůz zalévaly potoky vody; jeden z mužů se pokusil podívat, co se děje, ale proud vody ho zasáhl tak prudce, že mu podjely nohy.

Roger byl asi v půli cesty mezi vozem a obloukem, když spatřil, jak se malá dvířka otevřela. Vyšel před ně muž, rozhlédl se a potom hmátl za sebe dovnitř a vytáhl jízdní kolo.

Roger vyrazil z úkrytu. Doufal, že muži vzadu na konci uličky snad vidí, co se děje, a přijdou mu na pomoc. Rozběhl se k Tandymu, který užuž nasedal na kolo, když vtom zahlédl Rogera. V záři reflektorů Roger viděl, jak otvírá ústa a něco volá, ale sykot vody tryskající z hadice jeho slova přehlušil. Tandy měl tmavé vlasy svezlé do očí a takhle vypadal spíš jako velké pimprle než dospělý člověk.

Opřel kolo o zeď, připraven na Rogerův útok. Roger odstrčil Tandyho stranou, až mu na kluzké dlažbě ujely nohy, a hrábl po jeho kole. Bylo neuvěřitelně lehké. Roger ho zvedl oběma rukama do výšky, když se Tandy proti němu zase rozběhl, a mrštil kolem jak mohl nejdál. Odletělo několik metrů, dopadlo na řídítka a potom se převrátilo.

Tandy se na Rogera vrhl a vzteky šílený ho začal kopat do nohou a do břicha. Zároveň se objevil jiný muž, popadl Rogera za rameno a bleskurychle ho vtáhl do dveří oblouku. Roger pak už slyšel jen jeho zařvání: „Skoč dovnitř, Tandy, honem!”, než ho strhli na podlahu chabě osvětlené místnosti tak, že bouchl hlavou o zem, až to zadunělo. Převalil se na bok téměř si neuvědomuje, co se vůbec děje.

8 OBRANA VIADUKTU

Když se začal Roger vzpamatovávat, poznal, že světlo uvnitř oblouku je nyní jasnější a dveře zavřené. Tandy se opíral o židli, stále ještě celý zchvácený, a jen zíral. Jeden z mužů v místnosti, hromotlucké postavy, se přiklackoval k ležícímu Rogerovi, popadl ho za klopy a zvedl si ho.

„Tak se na tebe podíváme!” řekl a potom vykřikl: „Páni! Jestli tohle není parádní úlovek? Vždyť je to sám Hezoun West!”

Roger se mu snažil vytrhnout.

„Koukejte bejt hodnej chlapeček, Hezoune,” řekl kolohnát s úsměškem, „my bysme vám moc neradi zkazili ten váš pěknej kukuč. Ale hezky vám ho pošramotíme, jestli se začnete cukat.” Zamával Rogerovi před nosem pěstí. „Ta není špatná, už jak je, viďte, ale co teprv dokáže s boxerem! Přihraj mi sem ty prstýnky, Same.”

Třetí přítomný muž, růžolící skrček, mu úslužně podal ze stolu boxer. Tandy se na něj nepodíval, civěl celou dobu jen na Rogera. Kolohnát si navlékl na levou ruku hrozivě vypadající věc. Připomínala silný zploštělý náramek se čtyřmi otvory pro prsty, ze kterého vyčnívají tupé bodce přes půl centimetru dlouhé. Švihl pěstí do vzduchu a zařehtal se.

„Nějak jste ztratil řeč, Hezoune?”

„A vy jste zase ztratil hlavu!” řekl Roger.

„Tak vy jste se už vyspinkal, koukejme! Fajn, tak dobře poslouchejte.” Přistoupil k Rogerovi blíž, držel mu boxer jen pár centimetrů pod bradou a jeho hlas ztvrdl. „Asi víte, co můžete čekat, jestli na nás zkusíte nějaký fígl. Tandy a já se zdejchnem, jasný? A vy řeknete těm psům venku, aby dali pracky pryč, a jestli to neřeknete, tak vás vaše milovaná doma

nepozná.” Zesílil hlas, že se téměř vyrovnal Adamsovu. „Hej, ty tam nahoře, děje se něco?” Někdo zavolal nad jejich hlavou:

„Zatím se pořád držej v chumlu, Benny.”

„Tak ať v něm raděj zůstanou,” řekl kolohnát. „Pojďte se mnou, Weste.” Chňapl Rogera za rameno a postrčil ho kupředu.

Jedna strana oblouku byla upravena, celkem obstojně, v poměrně pohodlné obydlí. V druhé půlce byla uskladněna kolekce všelijakých rozmanitostí. Hrací automaty, díly pouťových atrakcí, několik bicyklů, všechny pestře pomalované, vypínací a kotevní lana ke stanům, kotevní kolíky — prostě nejrůznější potřeby a příslušenství slušného lunaparku.

Přízemní část byla rozdělena dřevěnými příčkami na čtyři místnosti s patřičnými chodbami. Kolohnát vedl Rogera do hlavní chodby.a pokaždé ho dloubl pěstí do žeber, když o něco zakopl a škobrtl.

Před Rogerem se ukázal žebřík, vedoucí na půdu.

„Tak hopla nahoru, Hezoune, a žádný podfuky!”

Roger musel poslechnout. Dolezl k dřevěnému stropu, ve kterém byl čtvercový otvor, široký asi metr. Protáhl se jím nahoru a zůstal stát. Kolohnát se chytil rukama za obě strany otvoru a chystal se vyhoupnout za ním.

V tom okamžiku dupl Roger vší silou na jeho tlusté prsty. Muž strhl ruce a sprostě zaklel. Roger se rychle rozhlédl po velké rozloze holé prkenné podlahy, na které stála jen jedna hrubá lavice a několik stoliček, ale žádný jiný nábytek.

Od stropu visely čiré, jasně zářící žárovky bez stínítka. U okénka seděl muž držící hadici, jejíž hubice mířila dolů do ulice. Voda už byla zastavena, ale muž se neohlédl.

Poblíž otvoru ležela velká čtvercová dřevěná deska, zřejmě používaná k zakrytí průlezu. Roger se pro ni shýbl. Přitom se podíval přes rameno a zahlédl v otvoru hlavu a ramena skrčka Sama, lezoucího nahoru; kolohnáta nebylo vidět. Roger upustil dřevěný čtverec, až to bouchlo, přiskočil k otvoru a zpracoval pěstmi skrčka tak, že se svezl ze žebříku zpátky dolů.

Muž u hadice uslyšel bouchnutí a vyskočil. Zdola se ozvalo hulákání kolohnáta: „Jestli to uděláte ještě jednou, tak vám rozmlátím palici.” Mezi každým slovem lapal po dechu. „A myslím to smrtelně vážně. Uhni Same, a pusť mě na něj.”

Roger hlídal pozorně muže s hadicí, když se znovu shýbal pro čtvercový poklop. Přes jeho značnou váhu se mu ho podařilo zasadit do otvoru. Na dvou rozích sice deska dokonale nezapadla, ale stejně zabrání, aby se kdokoli mohl dostat rychle nahoru. Kopal do ní doufaje, že ji dorazí, aby zapadla úplně, ale vtom se muž od okénka k němu začal ostražitě blížit.

V ruce svíral nůž.

Roger si uvědomil jeho nápadnou podobnost s Tandym; ten člověk byl pravděpodobně cyklistův bratr, ale větší a silnější než on. Zřejmě se k něčemu chystal. Roger se přikrčil připraven uskočit na tu či onu stranu. Hodí muž ten nůž, nebo ho použije zblízka?

Ozvaly se dunivé rány do poklopu otvoru; o malý kousek se nadzvedl, ale dopadl zase zpátky.

Tandyho bratr řekl: „Zvedněte to víko.” Roger se však ani nepohnul.

„Říkám, abyste ho zvedl,” opakoval Tandyho bratr, „nebo je s vámi v momentě amen!” Stál přikrčený, ve střehu, ruce i nohy v loktech a kolenou ohnuté, a držel nůž za zády,

takže ho Roger neviděl.

Ozvala se nová rána do poklopu.

„Jak chcete,” řekl Tandyho bratr a hodil nožem. Ten letěl jako šíp přímo na Rogerovu hruď. Roger se vrhl stranou, ale přesto ucítil ostrou bolest v pravé paži, těsně pod loktem. Ozvalo se kovové zadrnčení, jak se nůž zabodl do stěny. Tandyho bratr se vzpřímil a řítil se na Rogera. Namířil si to však bez rozmyslu přímo přes zakrytý průlez, a když k němu do-běhl, ozvala se třetí dunivá rána, jak v plném trysku zakopl o nedoléhající roh poklopu. Ještě před vteřinou se Roger už málem loučil se životem, a teď mu Tandyho bratr najednou ležel u nohou jak dlouhý, tak široký a navíc obličejem nahoru. Roger se shýbl, popadl ho za hlavu a udeřil s ní několikrát silně o podlahu.

Mezitím se poklop opět maličko nadzvedl a Roger zahlédl kolohnátův obličej. Přidupl víko k podlaze, otočil se od něho, vytáhl nůž zabodnutý do dřevěné stěny a skokem byl u přední stěny půdy, kde byla otvorem v podlaze nahoru protažena hadice. Roger uchopil oběma rukama vyčnívající hubici a vytahoval tlustou hadici, která se pak hadovitě rozlézala po podlaze. Byla plná vody a tak těžká, že ji sám nemohl téměř zvládnout. Položil ji tedy na podlahu a rozběhl se k otevřenému okénku.

Uslyšel Adamsův hlas:

„Jestli nevylezete sami, tak vás vykouříme.“

Roger se vyklonil z okna oslněný září reflektorů. V ulici byly teď ještě dva jiné vozy a po obou stranách se blížili další policisté, ale ihned uskakovali do domovních dveří, když se objevil Roger.

Viděl, jak Sloan na něj ukazuje.

„Dělejte, rychle!” zavolal Roger. A otočil se, protože za sebou zaslechl nějaký šramot. To se Tandyho bratr plazil k poklopu. Roger zvedl ze země konec hadice, sedl si na bobek, namířil hubici na mladého rváče a pomalu začal povolovat kohout. Z hubice .vytryskl mírný pramínek vody a tenoučkým obloukem dopadl asi tak do poloviny cesty mezi ním a poklopem. Roger viděl, jak Tandyho bratr z něho nespouští oči a přitom se ze všech sil snaží doplazit se rychleji k cíli.

Zároveň začalo víko poklopu poskakovat nahoru a dolů; Roger usoudil, že muži dole se dobývají nahoru něčím jako obléhacím beranem. Dělal, jako by měl s hadicí nějaké potíže, a proud z hubice se zvětšil jen docela nepatrně. Tandyho bratr se v té chvíli už doplazil až k víku průlezu.

A tu Roger otevřel kohout víc; z hubice vystřelil proud přes hlavu ležícího muže, až hadice poskočila a málem se vykroutila Rogerovi z rukou. Ale zvládl ji a namířil proud vody níž. Byl teď tak prudký, že Tandyho bratra přímo odmrštil a zahnal až skoro k zadní stěně, kde se pak mladík znovu zhroutil. Vtom však již otvorem průlezu pronikala hlava i ramena kolohnáta. Roger mu dal v mžiku pocítit plnou sílu vodního proudu. Muž pod plachtou vody

zmizel a Roger zavřel kohout.

Položil hubici na podlahu a podíval se z okna. Policie se dosud přibližovala opatrně z obou stran, když uslyšel nový zvuk: třesk výstřelu.

Jeden ze strážníků, kteří byli u oblouku nejblíže, padl dopředu, pokusil se vstát, potom opět padl a zůstal ležet. Ostatní útočící zmizeli jako kouzlem ve dveřích okolních domů.

Třeskla druhá rána. Roger ji čekal a napínal po ní uši, takže si jen potvrdil, že byla vypálena z přízemní místnosti. Tandy a jeho kumpáni si tedy ponechali střelbu jako poslední trumf; se dvěma pistolemi a tuctem nábojů se mohli udržet kolik hodin.

Tandyho bratr se znovu štrachal k průlezu; kuráž mu rozhodně nechyběla. Ze šatů mu crčela voda, dýchal otevřenými ústy a zřejmě ho něco bolelo, ale nezastavil se, ani když Roger k němu zamířil. Roger ho vzal za límec u kabátu, obrátil ho na záda a dovlekl k průlezu. S vynaložením všech sil uvolnil a nadzvedl poklop, odšoupl ho stranou a potom dovlékl Tandyho bratra k otvoru — nohama napřed.

Právě ho strkal dolů na žebřík, když se najednou do roubení průlezu zaryla kulka.

„To je ono, jen si je vyplýtvejte,” zabručel Roger.

Tandyho bratr dopadl na žebřík. Roger nechal jeden roh průlezu nezakrytý a odběhl k hadici, zvedl ji ze země a dotáhl za hubici k průlezu. Když si lehne na břicho, prostrčí hubici volným rohem průlezu a namíří proud na velká vrata, může tak zabránit další účinné střelbě v jakémkoli směru. Tlustá prkna podlahy jsou pravděpodobně dost pevná, aby zadržela kulky ráže, jaké obránci používají.

Manipulování s hadicí už nebylo ani zdaleka tak obtížné, jako když se s ní tahal poprvé.

Do roubení průlezu se zaryla další kulka. Škubl sebou, ale přesto prostrčil hubici volným rohem průlezu a potom se položil na podlahu. Dával pozor, aby nevystavil střelbě ani kou-sek hadice samotné; její proražení kulkou by mohlo zmařit všechny jeho naděje, jak na pistole těch ničemů dole vyzrát. Otevřel kohout naplno.

Vytryskl jeden mohutný proud, který vyrazil s hlasitým zasyčením, ale tím to skončilo — pak už z hubice vytékal jen slabounký pramínek vody, přecházející v kapky.

Zíral na to nechápavě, zavřel kohout a pak ho zase otevřel, ale nic se nedělo. Teprve potom se mu rozbřesklo, že zřejmě někde dole uzavřeli hlavní přívod vody.

„Bejt váma, tak to raděj vzdám, Weste!” To křikl kolohnát a jeho hlas zněl velmi tvrdě.

„Jestli se odsud nedostanem volní, tak to zaplatíte kejhákem. Je vám to jasný?”

Několik vteřin se neozval žádný zvuk, ba ani z ulice. Potom Benny zaklel a v oblouku se rozlehla ozvěna výstřelu. A následoval ještě druhý a třetí.

Roger se rozhlížel po něčem na obranu a v koutě zahlédl několik kusů dřeva. Zatímco je sbíral, ozval se dutý úder do dřevěných vrat. Následovaly další rány. Nebyly však dost silné, aby pocházely od nějakého opravdového beranidla; vypadalo to spíš, jako by se dovnitř pokoušel dostat někdo jiný než policie. Potom se ozvalo jedno trochu odlišné bouchnutí o kus výš na vratech, pravděpodobně těsně pod stropem. To něco udeřilo do boční strany malého okénka, které nechal Roger otevřené. Skoulelo se to dovnitř, a když to dopadlo na zem, vyrazil z toho kouř.

V jednom okamžiku měl před očima zřetelný obraz jasně osvětlené místnosti a v příštím

ho už zahaloval mrak těžkého černého kouře, který se s úžasnou rychlostí šířil. Roger, s ru – kama na obličeji, před ním vrávoravě ustupoval, ale kouř houstl a houstl, těžko se už dýchalo.

Zdola slyšel výkřiky, jako by byli vykuřováni i oni, a potom vrávoral zase dopředu v zoufalé snaze dostat se k oknu. Narazil však do nějaké stěny a uhodil se přitom do čela a nosu. Tápal slepě kolem sebe a dovrávoral zase k jiné stěně; to už začal kašlat a dusit se.

Muži dole se dusili také a Roger slyšel jejich hlučné pobíhání. Potom se ozval povědomý úder přicházející odněkud zblízka. To dolejší odsunovali poklop průlezu a lezli nahoru. Doufali, že nahoře najdou víc prostoru a lepší vzduch. V té kritické situaci však zapomněli, že kouř spíš stoupá než klesá. Teď tedy byli na stejném podlaží jako on — dokonce je slyšel někde velmi blízko u sebe. Kašlali. Roger se snažil potlačit kašel svůj, aby neprozradil, kde je, ale celým tělem mu projel křečovitý záchvěv a udělalo se mu tak nevolno, že až začal dávit. Zároveň si však s úlevou uvědomil, že zvuk, který vydal, nemusí být nezbytně připisován jemu — kašlat a zvracet mohl kdokoli.

Těsně za ním zaduněl těžký krok.

Uskočil stranou. Okno bylo nyní nebezpečné místo. Podařilo se mu potlačit další záchvat kašle a pokročil tiše kupředu o tři dlouhé kroky. K průlezu bylo od průčelí oblouku přinejmenším pět metrů, proto počítal, že je třeba ujít ještě dva metry.

„Weste!” Bennyho hlas mu křikl málem do ucha.

Roger si mezitím už začal na kouř trochu zvykat. Už se tolik nezalykal a mohl se také myšlenkově soustředit. Pokročil dopředu o další metr.

„Jen se netěšte, že proklouznete dírou dolů,” zahulákal Benny. „Já u ní stojím!”

Roger udělal další opatrný krok, ale noha mu tentokrát zůstala trčet v prostoru. Strnul tedy a zůstal stát na jedné noze při samém okraji otvoru; potom si pomaloučku klekl a spustil pravou nohu do průlezu. Špičkou nohy nahmátl jednu z příček žebříku a celkem bez obtíží slezl tiše dolů.

Právě došlápl na podlahu přízemí, když zarachotila dunivá rána do dřevěných vrat. Kouř řídl a Roger už viděl mlhavě se rýsovat jednu lampu. Zamířil k ní. Po dlouhé, napjaté pauze zarachotila druhá dunivá rána a vrata se zřítila dovnitř. Nějaký úlomek udeřil Rogera do nohy, třesk rány se odrážel ozvěnou od stěn dál, ale bylo slyšet i jiné zvuky, jako by vzduchem létaly kameny nebo co a s bouřlivým nárazem dopadaly na stěny. Potom uviděl světla, zpočátku matná, pak jasnější, a ve světlech siluety mužů. Světlo, které ozařovalo přímo jednoho strážníka, Rogerovi ukázalo, že muž má na obličeji plynovou masku. Jeden ze strážníků ukázal na Rogera a zvolal:

„Tady je jeden!”

„Já jsem West,” zachrčel Roger. „West! Ostatní jsou nahoře. Pozor, jsou ozbrojeni. Pozor!”

Potom na něj dopadl kužel silné baterky a někdo nadšeně zvolal: „Inspektor je v pořádku, pane!”

„Nahoře!” opakoval chraplavě West. „Nahoře, buďte opatrní !” Jeho hlas se vytratil do ztracena.

9 SVĚDKOVÉ

„Nedělejte si starosti, Rogere,” naléhal Bili Sloan. „Oni tam nemůžou nic dělat, my jsme je vykouřili. Nedělejte si starosti, kamaráde, opravdu. A vás dostaneme brzo do pořádku.”

„Já jsem v pořádku už teď,” prohlásil Roger. „Nemusíte mě nosit.”

Za pět minut, po šálku čaje říznutého whisky, se cítil mnohem lépe. Potom si vzpomněl na bolest na předloktí, když po něm Tandyho bratr hodil nůž. Sloan mu pomohl svléknout kabát. Rána byla sotva hodna toho jména, kůže byla právě jen trochu škrábnuta.

„Mohl byste vyzvědět, Bille, co se tam dohromady vlastně stalo?” zeptal se Roger.

„Však ono brzo dojde hlášení,” odpověděl Sloan.

„Jsem možná netrpělivý, ale — “

Kroky na chodbě přiměly Rogera, aby přerušil řeč. Adams totiž mluvil s někým s neobyčejnou uctivostí. „Zcela souhlasím, pane. Ujišťuji vás, že Westovo zranění není vážné.”

Roger se posadil zpříma, když do místnosti vešel Chatworth. Pokusil se dokonce postavit. Sloan ho však zatlačil zpátky do křesla, což Chatworth, který se před něj postavil, schválil svým drsným způsobem: „To si myslím! Chcete přijít o nohy? A vy se posaďte taky, Sloane, na vás je taky vidět, že jste měl perné chvíle. Doufám, že na tom nejste tak špatně, jak vypa – dáte, Weste!”

„Jsem úplně v pořádku, pane,” ujišťoval ho Roger. „Umýt a upravit se, nic víc nepotřebuju.” Podíval se na Adamse. „Jak jim to jde ve viaduktu?”

„Už je to skončeno,” řekl Adams. „Tři živí a jeden mrtvý.”

„Nelamte si hlavu s tím, co se tady stalo, Weste,” řekl Chatworth. „Byla to dobrá noční práce.”

„Myslím, že bychom měli začít u toho malého muže, pane. Ten bude jistě mluvit.”

„Právě ten střízlík je mrtvý,” řekl mu Adams.

Tandyho bratr byl zraněn na rameni a na hlavě. S otřesem byl dopraven do nemocnice. Tandy a Benny byli potlučeni a omámeni, ale jejich zranění nebylo vážné. Skrčka Sama našli u paty žebříku se zlomeným vazem.

To všechno se Roger dověděl, když ho Sloan vezl do Yardu; odtud pak mladý Hamilton odvezl Rogera domů.

Hamiltonovi bylo něco kolem pětadvaceti, měl pihovatou, veselou tvář a povýšení z uniformované složky získal záhy. Rogerovi se líbilo všechno, co o něm věděl. Teď byl Hamilton plný nočních událostí. Vykládal, že Tandy i všichni ostatní z viaduktu jsou společníky malého putovního zábavného parku. Nebyli vlastníky všech pouťových atrakcí, ale zajišťování termínů a provozních míst i sjednávání všech podniků byly v jejich rukou. Dvou oblouků viaduktu používali k uskladnění potřebných zařízení. Hamilton nemohl zaboha pochopit, proč sou zrovna „cirkusáci” zapleteni do útoků na členy parlamentu.

„Aspoň mi to nedává žádný smysl,” dodal nakonec Hamilton. „Chápete to snad vy, pane?”

Roger se usmál: „Slyšel jsem lidi říkat parlamentu cirkus; i v tom by se dala hledat spojitost.”

V několika horních oknech okolních domů hořelo světlo, ale jenom jedno zářilo z pokoje přízemního — z Rogerova.

Roger vylezl z vozu, který zarazil asi dvacet metrů za vraty domu, ohlédl se a pozoroval světlo a Hamiltona, blížícího se k oknu. Potom se Roger pustil úzkou stezkou mezi svým domem a sousedovým. Z té strany žádné světlo nehořelo.

Vlastním klíčem si otevřel branku vedle garáže a tiše se blížil k zadnímu vchodu. Když byl teď u domu blíž, rozeznával odraz světla kdesi uvnitř. I jemu samému zněly vlastní kroky na cementovém chodníčku divně a příliš hlučně. Došel k zadním dveřím a vzal za kliku. Byly zamčené. Měl svazek klíčů dosud v ruce, opatrně proto jeden zasunul do zámku, otevřel dveře a vešel. Chvíli tiše poslouchal, ale neslyšel nic.

Vstoupil do chodby vedoucí domem k hlavnímu vchodu. Světlo vycházelo z předního pokoje, u kterého nebyly dveře docela dovřeny. Zdálo se mu, že vidí stín nějakého člověka.

Stín sebou pohnul.

Roger stál jako přikovaný, připraven na nepříjemnou komplikaci. Místo toho se ale ozval melodický zvonivý zvuk — otevření piana. A vzápětí zazněly první tóny Rachmaninovova preludia.

„To jsem tedy blázen!” zasmál se Roger.

Jeho důvěrný přítel Mark Lessing měl také klíč. Ten Mark, před jehož „pomáháním” ho Chatworth už varoval, používal domu v Bell Street jako svého druhého domova.

Roger došel ke dveřím. Viděl pianistova záda; tmavé vlnité vlasy potvrzovaly, že se nemýlil. Chviličku otálel — čekal, až Mark dojde k rychlé větě; potom zabušil pěstí na dveře.

Mark se střelhbitě otočil na pianové stoličce.

„Kdo -”

„Dobrý večer, pane Lessingu,” pronesl Roger obřadně.

„Fuj, to jsem se lekl!” odfoukl si Mark mrzutě. „Div mě kvůli vám netrefil šlak!”

Roger došel k předním dveřím, kde čekal Hamilton, připraven zřejmě na všechno. Okamžitě ale vystoupil ze stínu, když Roger zavolal:

„Byl to falešný poplach, Hamiltone.”

„To je dobře, pane.” Ve světle padajícím z chodby vypadal však Hamilton trochu zklamaný.

„Nevím, jestli tady pro vás bude moc práce,” pokračoval Roger, „ale myslím, že by nevadilo, kdybyste zůstal.”

Roger se vrátil do předního pokoje. Lessing, vysoká postava v dobře padnoucím světlešedém obleku, stál před krbem.

„Inspektor West se může nyní podělit o své starosti/’ ohlásil.

„Inspektor West dostal rozkaz, aby se o ně nepoděloval,” opáčil Roger.

„Ale nebude snad ten rozkaz brát tak doslova, či ano?”

„Je to choulostivá věc,” přiznal Roger vážněji. Posadil se a natáhl si nohy. „Nejsem dnes večer už v takové kondici, abych mohl moc mluvit, Marku, a i kdybych byl, tak bych musel moc napínat mozek. Ale povím vám všechno, co můžu.”

„A já pro vás zase mám zasvěcené informace a všelico jiného okolo.” Mark Lessing vypadal trochu zklamaně.

„Co jiného?” zbystřil pozornost Roger.

„Znám se zběžně s Riddelovými,” odpověděl Mark, „a ani pro Plomleyovy nejsem zrovna cizí. Ovšem, když Chatworth řekl své ne —”

„Ráno si s ním promluvím,” slíbil Roger. „Teď už u něho budu ostatně dobře zapsaný. Užili jsme si spolu dneska večer své. Jestli o tom chcete teda slyšet, pojďme si raději lehnout.”

Odvedl ho do hostinského pokoje, kde byly dvě postele vedle sebe. Většinu povídání obstaral Roger.

„Předpokládám, že nemluvíte do větru, když říkáte, že znáte Plomleyovy,” končil Roger svůj výklad.

„Nejsem zrovna intimní přítel té rodiny, to zdaleka ne, ale znám je,” ujišťoval ho Mark.

„Zvlášť Cynthiu pamatuju, dokud byla mladá a veselá.”

„Cynthiu?”

„No přece Riddelovu ženu.”

„Aha.”

„Co si vzala Riddela, tak nějak o tu veselost přišla.”

„Hm?”

„Poslyšte, koukejte se raději prospat,” řekl Mark, „potřebujete kapku oleje na ty svoje mozkové závity.”

„Ted už nejsem ospalý. Stala se s Cynthiou nějaká změna potom, co si vzala Riddela?”

„To bych prosil!”

„Slyšel jste to říkat taky někoho jiného?”

„Většinu jejích přátel.”

„A byl snad nějaký zvláštní důvod pro změnu její letory — kromě toho sňatku, myslím?”

„Ten byl z lásky!” odpověděl Mark hrobovým hlasem.

„Tušil jsem, že tak měl vypadat. Ovšem Riddel a Plomley se zrovna v lásce moc neměli, nebo ano?”

„Ovšemže ne. A taky ten sňatek nebyl opravdu z lásky,” potvrzoval Mark. „Věřte mi, vážně nevím, že by si Cynthia Plomleyová dělala hlavu z toho, jestli se dotkne otcova cítění nebo ne. Je to v mnoha směrech samostatná mladá žena a přes své chování a půvaby chytrý politik — samozřejmě konzervativec, ale nefalšovaně pokrokový. Dovedete si představit, jak se to líbilo Plomleymu! Někdy před rokem to už vypadalo, že se jí zřekne. Stýkala se s řadou politiků, někteří z nich měli dokonce blíž ke komunistům než k solidním labouristům. Ona a Henby se spolu vídali často. Myslím, že to by pro ni býval mnohem vhodnější partner, kdyby si byla vzala jeho, a ne Riddela, ale chudák Henby neměl žádné peníze.” Mark nevěděl, že Roger teď už v posteli sedí a se vzrůstajícím zájmem zírá do tmy. „Představuju si, že jí Plomley položil nůž na krk: ,Vezmi si Henbyho a vydědím tě. Ať bylo jak bylo, někde prost
ě něco neklaplo. Možná že se nemohla smířit s vyhlídkou na život s pár stovkami liber ročně. Henby se přestal pohybovat v jejích kruzích, a tak to skončilo. Ale copak? Proč

lezete z postele?”

Roger řekl: „Moment,” a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Sáhl po telefonu.

„Zapomněl jsem, že jsem Henbymu slíbil říct, jaké měl štěstí,” dodal a začal vytáčet Henbyho číslo.

Myslel na Henbyho výrok, že Riddelová žena je v podezření, že má nějaký poměr. Dal mu Henby tu informaci proto, že potřeboval pomoc, nebo k tomu měl nějaký jiný důvod?

10 MINULOST

Třebaže bylo skoro půl jedné, zvedl Henby telefon téměř ihned.

„Doufám, že jsem vás nevytáhl z postele,” omlouval se Roger.

Henby se kuckavě zasmál. „Byl jsem zvědavý, jestli se ještě v noci ozvete. A když už, tak nejspíš s omluvou, že jste ten svůj balíček ani toho cyklistu nedostal. Škoda že jste se nevsadil! Mimochodem, právě dokončuju zprávu, kterou jste ode mě žádal. Doufám, že to oceníte.”

„To vám děkuju,” odpověděl Roger, „ale vy byste byl přišel o své peníze.”

„Cože?”

„Cyklista, který se jmenuje Reginald Tandy, je tuhle chvíli ve vazbě a ráno předstoupí před policejního soudce. O balíčku vám prozatím nemůžu říct nic.”

„To vám tedy blahopřeji,” prohlásil Henby. „Znamená to, že případ bude brzo uzavřen, či jak se to správně říká?”

„Nemůžu zatím posoudit, jak jsme se dostali daleko, ale rozhodně to je značný krok kupředu. Myslel jsem, že by vás třeba taky zajímalo, že Marriott už má naději se z toho vy – lízat.”

„Skvělé! Tedy klidnější vyhlídky i pro Henbyho a Garnera.”

„Taky bych myslel.”

„Tak mockrát děkuju za zavolání,” řekl Henby. „Teď už můžu spát klidně. Poslyšte, Weste, mám dětinskou touhu navštívit jednou posvátnou půdu Scotland Yardu. Směl bych vám tyhle svoje poznámky přinést ráno osobně?”

„Ale jistě, samozřejmě.”

„Díky, příteli. Tak kolem desáté.”

„Bude to muset být buď před půl desátou, nebo až po poledni,” řekl mu Roger. „Od deseti až snad do dvanácti jsem u soudu v Bow Street.”

„No dobře, třeba se podívám i tam,” řekl Henby a zasmál se. „Moje mínění o Scotland Yardu se rozhodně zlepšuje! Dobrou noc!”

„Dobrou noc,” opětoval Roger a položil sluchátko. Natáhl se pro cigaretu a Mark, který už také seděl, škrtl sirkou. Oba si zapálili.

„Jaký bláznivý nápad vám zase vrtá v hlavě teď?” zeptal se Mark. „Vy se někam chystáte?”

„Vůbec ne. Henbyho dům hlídají dva spolehliví muži, a kdyby teď někam šel, hned ráno o

tom budu vědět,” řekl Roger. „Nedovedu si ale představit, že by s tím měl něco společného.”

„Povězte mi, co si o tom všem vlastně myslíte,” navrhl Mark.

„Což to není jasné? Cynthia Plomleyová, když si nemohla vzít milovaného muže proto, že je chudý, provdala se za bohatého, který je potom zavražděn. A Cynthia, sama teď bohatá, se nyní může provdat, za koho prostě chce. Henby je nadějný politik, pravděpodobně vyhlédnutý pro nějaké nově zřizované místo v ministerstvu, i když méně významné. Udělal na mě dojem, že mu to myslí na jedničku.”

„Henby je chytrý,” souhlasil Mark, „a má to, čeho je v parlamentě zapotřebí jako soli, totiž smysl pro humor. Bere život odpovědně, ale není koženě vážný. Nicméně být vámi, tak bych tuhle teorii zatím Chatworthovi neprezentoval. Třeba by u něho nedošla ocenění a pak

— podezřívat Cynthiu Riddelovou z vraždy —”

„To jsem nenaznačoval,” namítl Roger. „Pouze jsem poznamenal, že její ovdovění jí nemusí být zrovna nevhod. A teď už budu spát. Brou noc!”

Síň v Bow Street byla nabitá. Novinářů tam byla hromada a mnoho lidí stálo. Henby, který do půl desáté do Yardu nepřišel, se opíral o stěnu blízko dveří; Tubby Ingleton stál vedle něho. Když šel Roger do svědecké lavice, rozhlédl se po soudní síni; byl zvědavý, jestli uvidí Cynthiu Riddelovou, ale nebyla tam. Zato ke svému velkému překvapení spatřil v síni sira Leonarda Braylea, seniora advokátní firmy Brayle, Longley, Brayle a Brayle, s velkou uctivostí uváděného jedním ze soudních sluhů na místo. Brayle býval u policejního soudu jen zřídka a dojista tu nyní nestřežil zájmy žádného z obviněných. Ty zastupoval čiperný mladý advokát z East Endu.

Podrobnosti Brayova vloupání, krádež balíčku i události kolem viaduktu byly podány stručně a v tak šedých barvách, jak to snad dovedou jen policejní svědkové. Benny — jehož jméno bylo Harrison — a Reginald Tandy byli obviněni a na Rogerovu žádost vráceni do policejní vazby na osm dní.

Roger sešel dolů, aby vyřídil formality, a když se vrátil, zjistil, že Mark mluví s Henbym, ale Ingleton už je pryč. Henby se zdál ve výborné náladě, zato Mark byl poněkud zamlklý. Roger se k nim přidal a Henby mu poklepal na rameno.

„To se vám povedlo, Weste! Právě tady Lessingovi povídám, že se už celé ráno kaju.”

„To nemůže nikdy škodit,” řekl Mark.

„Nikdo není ve své vlasti prorokem,” usmál se Henby.

Podal Rogerovi zalepenou obálku, a když vyšli, nasedli do Rogerova vozu. Ve Scotland Yardu strávil Roger pár minut ve své kanceláři; nepřekvapilo ho, když od Eddieho Daye uslyšel, že Chatworth s ním chce mluvit, jakmile se vrátí z Bow Street. Roger tedy zavolal náměstka a ten řekl:

„Ano, už na vás čekám. Přijdete hned?”

„Mohl bych to prosím odložit o čtvrt hodinky, pane?” tázal se Roger. „Mám tady totiž člověka, o kterém si myslím, že stojí za trochu pozornosti.”

„Tak dobře, ale neprotáhněte to,” odpověděl Chatworth. „Kdo to je?”

„Moc vám děkuju, pane,” řekl Roger přezdvořile. „Zkrátím to, jak to jen půjde.”

Spěchal do čekárny, kde se Henby s Markem vesele přeli o politice. Nemohl si dovolit ztrácet čas prováděním Henbyho po celé budově, ale nechal mu zběžně nahlédnout do oddě – lení daktyloskopického a archívního, což v poslanci vzbudilo patřičný dojem, a potom nadhodil, jestli by měl zájem o podrobnější prohlídku, že by ho svěřil do rukou seržanta.

„A vemte s sebou i Lessinga,” navrhl Roger. „Ten toho ví skoro tolik jako já.”

„To není možné!” zasmál se Henby. „Ale myslím, že bych tady dnes už neměl zdržovat. Však já přijdu, až nebudete mít tolik práce. Měl bych se spíš mrknout do tlachárny, víte?” zazubil se. „Je to koneckonců jenom naproti přes ulici.”

„Kdyby tak vaši voliči slyšeli, že parlamentu říkáte tlachárna!”

„Měl byste slyšet, jak mu říkají oni! Nechtěl byste jít se mnou, Lessingu? Můžu vám zaručit dobrý malý oběd bez fronty. Nebo aspoň s docela kratičkou frontou.”

„Díky,” přijal Mark. „Půjdu docela rád.”

Od telefonického hovoru uplynulo půl hodiny, když Roger vkročil do náměstkovy kanceláře, ale Chatworth byl v růžové náladě.

„Je pro mě nesnadné dostat se do Riddelových společenských kruhů,” spustil Roger ihned k věci. „Ale Lessing se v nich už pohybuje a mohl by pochytit ledaco pro nás užitečného. A co víc, zná Henbyho, dokonce s ním právě teď odešel do parlamentu.”

Chatworth řekl: „Myslíte, že Riddel byl třeba zabit proto, aby se Henby a paní Riddelová mohli vzít?”

„Nesmíme zavírat oči ani před tou možností.”

„Ba ne,” uvažoval Chatworth. „Ani bych od vás nechtěl, abyste šel po téhle stopě. A Lessingovi nemůžete zabránit, aby se do toho nepletl, když na to má chuť. Ale už jsem vám řekl, jak úžasně delikátní je celá tahle záležitost. Kdyby Lessing provedl nějakou hloupost a začalo se povídat, že jsme mu dali neoficiální požehnání —”

„Řečem zabránit nemůžeme, pane, a já nemyslím, že bychom si s nimi měli dělat nějaké velké starosti. My chceme dostat vrahy a chceme vědět, proč byl Riddel zabit. Jsem připraven použít jakékoli metody, abych těchhle cílů dosáhl.”

Chatworth chvíli přemýšlel a pak řekl náhle:

„No dobře, nechávám to vaší zralé úvaze. Upozorněte ale Lessinga, jestli si sám něco zavaří, že my ho nemůžeme ze žádné kaše tahat. Co jiného hodláte ještě podniknout?”

„Chci navštívit lorda Plomleyho, pohovořit si s paní Riddelovou úředně a nakonec znovu prozkoumat celý terén,” řekl Roger prostě.

„Máme zprávu o Plomleyho obchodním podnikání?” zeptal se Sloana, když se vrátil do své kanceláře.

„Plomley dělá snad fakticky do všeho, jak to tak vidím,” odpověděl Sloan. „Kůže a obuv stojí na prvním místě, ale velkou účast má taky na filiálkových jednotkových obchodech. Na druhém místě přijde guma a textil. Potom se taky zdá, že má prsty i v desítce různých dalších oborů jako v chemii, silniční dopravě a takových všelijakých věcech. To všechno samozřejmě jen po finanční stránce.”

„Co vlastně ten výbor vyšetřoval?” zeptal se Roger.

„Kůži a obuv.”

„Takže když Riddel přijal předsednictví ve výboru, musel vědět, že se to dotkne i Plomleyho podnikání,” uvažoval Roger. „Vyhledejte mi tu zprávu, ale hodně rychle, ano? A ještě jedna věc: čí zájmy hlídal dnes ráno u soudu Brayle?”

„Ten vyřizuje všechny Plomleyho záležitosti,” odpověděl Sloan.

Roger mu poděkoval a potom věnoval pozornost poslednímu hlášení na svém stole:

Ve 2.15 ráno opustil pan Henby po požárním žebříku dům a kráčel přes rumištní plochu mezi Ling Street a Cadergan Street, kterážto ulice je sousední a rovnoběžná s Ling Street. Potom přešel Lambethský most. Dalo mi práci udržet ho v dohledu, poněvadž pan H. chodí velmi rychle. Domluvil jsem s det. Greenhamem, že bude čekat u domu, poněvadž podle instrukcí neměl dům zůstat nehlídaný. Pan Henby to potom vzal vedlejšími ulicemi, až došel na Queen Victoria Street a nakonec vešel do domu číslo 118g na Grosvenor Place. Tam se zdržel padesát pět minut. Vyšel jednu minutu po čtvrté hodině a vrátil se stejnou cestou, jakou šel tam.

„Vida, vida, vida!” zvolal Roger.

Eddie Day zvedl oči od stolu. „Něco nečekaného, Hezoune?”

„Záhadné půlnoční potulky pana poslance,” zabrumlal Roger. „Kdože to bydlí ve 118g na Grosvenor Place? Garner bydlí tuším o pár dveří dál, ale —”

„118g je Plomleyho rezidence,” řekl mu Eddie. „Vím na beton, že mám pravdu, protože v pondělí ráno jsem hned potom, co jsme začali dělat na téhle věci, náhodou potkal Sloana a ten povídal, že paní Riddelová zašla do otcova domu, Grosvenor Place 118g. Je vám to něco platné?”

„Eddie, vy jste prostě fantastický!” A Roger to myslel naprosto upřímně. „Dal bych za to všechny poklady světa, kdybych měl takovou paměť jako vy. Šel se Henby v takovou ča-rovnou hodinu podívat na svou Cynthiu, nebo šel navštívit Plomleyho? Kdyby se ozval Lessing, tak mu řekněte, že bych ho rád viděl, tak kolem půl páté, budete tak hodný?”

A vstal.

„Kde, tady?”

„Ne, v Macešce,” řekl Roger. „A můžete mu sdělit, že za něj zatáhnu šálek čaje.”

Ale jen vyletěl z kanceláře, dveře se znovu otevřely, do chodby vystrčil nos Eddie Day a volal za ním, že Lessing je na drátě. „A zdá se až nějak moc se sebou spokojený,” prohlásil Eddie. „Potřeboval by asi krapánek srazit hřebínek. Být vámi, tak bych —”

11 MARKOVA TROŠKA DO MLÝNA

„No co,” spustil místo pozdravu Roger, „kdopak zabil Riddela, proč on nebo ona zabili Riddela? A co bylo v tom záhadném balíčku? Jak našel náš velikán řešení, které dělá už tak dlouho vrásky na čele úřadům? Nelíbilo by se mu odměnou za prokázané služby povýšení do rytířského stavu?”

„Vy máte nějakou růžovou náladu, jak vidím,” opáčil Mark.

„Spíš vy ji máte — aspoň před momentem Eddie Day říkal, že potřebujete krapánek srazit hřebínek, tak dělám, co můžu, abych mu vyhověl,” řekl Roger a mrkl na Eddieho. „Říká mi, že působíte až nechutně sebevědomě.”

„Ne bez příčiny,” prohlásil Mark. „Poslyšte, potřebuju s vámi mluvit, co nejdřív si to můžete zařídit.”

„Po telefonu to nestačí?”

„Ne. Já volám z budky a — hm, zkrátka nemůžu tu svou trošku vysypat po drátě. Tak kde a kdy?”

„To abychom se snad sešli raději hned,” navrhl Roger. „Co v Macešce asi tak za dvacet minut?”

Roger tedy zamířil do čajovny U macešky v Cannon Row, vzdálené jen pár minut pěšky od jeho kanceláře. Před mnoha lety ji otevřela žena s takzvanými uměleckými ambicemi. Stěny, nábytek i nádobí byly dekorovány fialovými a žlutými maceškami a na firmě nad vchodem se dosud skvěla slova U macešky. Nyní však byl vlastníkem podniku buclatý Ital Mario, který ho vedl spolu se svou ženou; vycházel dobře s Yardem i s celou ulicí Cannon Row a nejednou již Westovi v lecčems pomohl. Byl to oblíbený zapadáček zaměstnanců Yardu, obzvlášť proto, že Mario měl dohodu s vedlejším hostincem, odkud dostával ostřejší nápoje.

V půl čtvrté byla čajovna skoro prázdná, ale v jednom koutě blízko okna seděl Mark a bavil se s Mariem.

„Moje slova,” prohlašoval zrovna Mario, „je to pořád stejná písnička, West udělá tohle, na tamhleto musí být West, pořád jen West a zase West! Vždyť je to nelidské, takhle kazit inspektorovi dovolenou! Tak to aspoň vidím já.”

„Ale on možná ne,” usmál se Mark. „Vítám vás, Rogere!”

Mario se prudce otočil. Byl v černém kabátě a bílé zástěře a z namaštěných černých a řídkých vlasů měl na čele a spáncích pečlivě načesané vlny. Uvítal Rogera se zářivým úsměvem. Vyslovil svou účast. Zeptal se na Janet a na bambini. Slíbil oběma nejlepší čaj v Londýně a důstojně odškobrtal, aby jim ho připravil.

Roger se posadil. Mark se usmíval skoro stejně zeširoka jako předtím Mario.

„Nějak záříte,” konstatoval Roger.

„Vy asi budete taky,” řekl Mark. „Mario slíbil, že pokud to půjde, bude ostatní hosty držet kousek dál, a tak můžeme mluvit bez obav. Právě jsem se rozešel s Henbym.”

Roger nepromluvil.

„Nemohl být přívětivější,” pokračoval Mark. „Kdyby to nebyl takový rovný chlap, působilo by to až nechutně, jak se mi mermomocí chtěl zavděčit. A poslanecká sněmovna teď už pro mě neskrývá žádné tajemství. Setkal jsem se s dvěma ministry a třemi parlamentními soukromými sekretáři.”

„A co jste dělal vy?”

„Choval jsem se velmi slušně a podal jsem mu několik ,zasvěcených informací’ asi v tom smyslu, že jste v podstatě přesvědčen, že po dopadení Tandyho budete mít případ vyřešen

během několika dní. Pořád jsem od toho odbíhal a chtěl to zamluvit, ale on se vždycky zase k tomu tématu vracel. A představte si, že dokonce i přímo jmenoval Plomleyho a řekl, jaká je to divná náhoda, že Riddel byl delegován do výboru, který kromě jiných věcí vyšetřuje i Plomleyho trust. Co tomu říkáte?”

„Zajímavé!”

„Vy nevděčníku! Povídám vám, že Henby jevil nápadně podezřelý zájem o tenhle případ. Je do něho celý žhavý a ani to neskrývá. Nakonec mi řekl, že má o věc přirozeně nesmírný zájem, a protože chápe, že vy osobně ho nemůžete o všem informovat, prosil mě, jestli bych mu všechny pokroky ve vyšetřování co nejpodrobněji nesděloval já. A ještě něco. Hlavně ho zajímá, co jste říkal té zprávě, co vám sepsal o Riddelově podivínství v poslední době a jiných věcech.”

„Dobrý bože!” zvolal Roger. „Vždyť já ji vůbec ještě nečetl.”

„To by se mohlo dotknout Henbyho ješitnosti. Kde ji máte?”

„Tady v kapse. A řekl vám taky, kam šel dneska ráno mezi třetí a pátou hodinou?” Mark užasl: „On někam šel?”

„Ano, k Plomleymu.”

„Že by — no ne! Zmínil se, že Cynthia Riddelová teď bydlí u otce — a čím víc přemýšlím o možnosti, že za tím vším jsou Cynthia a Henby, tím víc mi ta možnost připadá pravděpodobnější,” uvažoval Mark. „Vy byste nechtěl vědět, co si tam v noci povídali?”

„To bych prosil, že chci!” řekl Roger. „Henby mi jednou připomněl, že i členové parlamentu podléhají zákonům. Takže teď máte možnost být užitečnější, než jste ještě před chvílí tušil.”

„Mně se ale tahle pokoutní spolupráce nelíbí,” řekl Mark. „Kdyby se Chatworth umoudřil

—”

„Už se umoudřil. Nechává mi úplně volnou ruku, ale jestli si prý něco zavaříte, nemáte čekat, že vás z té kaše vytáhneme. A taky si neodpustil to své obvyklé otcovské napomenutí, že je absolutně nutné dbát zvlášť v tomhle případě co největší opatrnosti. Ale víte, Marku, ani se moc nedivím, že se Chatworth bojí, že až skončíme, odhalíme zároveň i nějaké ošklivé skandály. V tomhle prapodivném kotli se vaří spousta vody, a až z něho spadne poklice, tak pěna vynese na povrch všelijakou hnusnou špínu. Co je podle vás nejdůležitější, co bychom měli teď zjistit nejdřív?”

„Mohl byste vysvětlit —” začal Mark, ale hned se zase zarazil. „Už jde Mario.”

Mario k nim mířil, v rukou tác přikrytý ubrouskem. Položil tác na stůl, zářivě se usmál, strhl ubrousek a vyčkávavě poodstoupil. Na táce se ve dvou porcelánových miskách vysoko vršily hromádky čerstvých jahod, lesklých a lákavých. Na další misce seděl kopeček šlehačky. Vedle tolikerého půvabu se papírově tenké krajíčky bílého chleba, máslo a paštičky úplně ztrácely.

Roger řekl: „To je senzace!” Oči mu zářily jako malému chlapci.

„No,” řekl k tomu Mark, „tohle by vám mělo zvednout náladu. Vy jste se mohl odjakživa po smetaně utlouct!”

„Pouze ze zdravotních důvodů,” tvrdil Roger. „Řekl bych, že nejdůležitějším a asi taky

nejtěžším úkolem v téhle fázi naší práce bude vypátrat souvislost mezi Tandym a spol. na jedné straně a jedním z našich hlavních podezřelých na druhé. Zkrátka s Cynthiou, Henbym, Plomleym a možná Garnerem.”

„O Garnerovi jsem nepřemýšlel,” přiznal Mark.

„Možná že jsme o něm přemýšleli, ale ne dost do hloubky,” řekl Roger.

„Tak co tedy ode mě konkrétně chcete?”

„Hlavně dávat pozor na Cynthiu,” odpověděl Roger. „My ji sice sledujeme, ale jsou s tím těžkosti a vy ke Scottovi nebo do Savoye dokonale zapadnete. Říkal jste si o tu společen – skou stránku. Tak ji tedy máte.”

„Díky. Co hodláte udělat vy?”

„To, co bych byl dělal tuhle chvíli, kdybyste mi nebyl telefonoval,” řekl Roger. „Jdu se podívat na Plomleyho.”

Plomleyho rezidence byla vzdálena sotva nějakých sto metrů od domu plukovníka Garnera. Otevřít mu přišel sluha. Přijal Rogerovu navštívenku a požádal ho, aby laskavě počkal. Jedinými obrazy v hale byli dva nádherní van Goghové.

Roger si zaujatě prohlížel malířův osobitý styl, ale přitom napínal uši po jakémkoli zvuku. Otevřely se dveře, Roger se však neohlédl a předstíral překvapení, když Cynthia Riddelová řekla:

„Dobré odpoledne, inspektore.”

Roger se otočil a usmál se: „Dobrý den, paní Riddelová.“

„Přišel jste za mnou?”

„Ne,” přiznal Roger, „ačkoliv bych si s vámi rád promluvil pár slov, když už jsem tady, jestli mi ovšem můžete tu chvilku věnovat.”

„Samozřejmě. Přišel jste se podívat na mého otce?”

„Ano.”

„Doufám, že ho nebudete muset unavovat příliš dlouho, inspektore.”

„Omezím své otázky pouze na ty naprosto nezbytné,” ujistil ji Roger.

„Už několik měsíců není zdravotně docela v pořádku,” vysvětlovala. „K tomu ten otřes s manželovou smrtí a to napětí, které následovalo — je toho na něj příliš mnoho. Neberte to ovšem jako nějaké ovlivňování ode mě.”

S úsměvem se otočila a odcházela svou charakteristickou chůzí, půvabnou a zároveň téměř vznešenou.

Ze schodů sešel sluha:

„Jeho Lordstvo přijde za chviličku, pane, jestliže laskavě počkáte v ranním pokoji.”

„Díky,“ řekl Roger a nechal se uvést do malého, pěkně zařízeného dopoledního salónu. Zakrátko se ukázal Plomley; vešel pomalu a první, co Rogera zaujalo, byla jeho bledost.

Vypadal vážně nemocný. Byl velké a statné postavy a Roger si vzpomněl, jak ho vídal při slavnostních příležitostech, kdy to ještě býval muž impozantního vzhledu, kvetoucí zdravím. Teď už ale na jeho vzezření nic impozantního nebylo. Byl hubený, téměř vyzáblý, z očí se mu vytratil všechen lesk.

Jedno bylo jisté: takhle daleko to s ním nemohlo dojít jen za těch pár dní od Riddelovy

smrti.

„Dobré odpoledne, inspektore.” Jeho zvučný bas však na síle neztratil. „Posaďte se, prosím.” Po Rogerovi se posadil i sám a natáhl daleko před sebe nohy. „Není mi třeba říkat, co vás sem přivádí, inspektore. Jsem vám samozřejmě k dispozici.”

„Děkuju vám, mylorde,” řekl Roger. „Doufám, že vás nebudu muset dlouho obtěžovat.” Položil mu několik otázek, žádnou z nich nijak zvlášť významnou; hlavně ho zajímaly

Riddelovy pohyby a celkový zdravotní stav před vraždou. Plomley odpovídal klidně, ale přesto byl celou tu dobu v jeho chování jakýsi spodní proud nervozity. Jevilo se to v jeho očích i v dost napjatém výrazu, když jednu otázku zodpověděl a čekal na další. Zdálo se, jako by ten člověk byl stále připraven na něco nepříjemného, snad na dotaz, který by nemohl zodpovědět. Byl ve střehu a pečlivě rozvažoval každé slovo, které pronesl.

„Nerad bych, aby se vám moje otázky zdály nějak indiskrétní, pane, ale zajímalo by mě, kdybyste mi mohl říct, jestli vztahy pana Riddela k ostatním členům výboru byly přátelské.”

„Myslím, že ano,” řekl Plomley opatrně.

„Byl mu snad někdo z nich bližší než ostatní?”

„Nesmíte zapomínat, že jsem svého zetě vlastně moc neznal,” připomněl mu Plomley.

„Chápu,” řekl Roger. „Ale nevíte přesto, jestli byl zadobře například s panem Henbym?”

„Nevím o ničem, co by svědčilo o opaku. Znali se ale už několik let,” pokračoval Plomley. „V tomto směru vám opravdu nemohu být platně nápomocen, inspektore.”

„Mluvil s vámi pan Riddel někdy o nějakém balíčku, takovém malém, ne větším, než je běžná plochá plechová krabička na padesátku cigaret?”

Nastala kratičká přestávka; téměř nepostřehnutelná změna v Plomleyho výrazu. „Tak to je ono!” pomyslel si Roger. Čekal, vyčkávavě se usmívaje, dokud Plomley neřekl:

„Ne, inspektore, nemluvil.”

„Ani jste nikdy takovou věc u něho neviděl?”

„Není to otázka poněkud zbytečná?” opáčil Plomley.

„Ujišťuji vás, že nekladu zbytečné otázky,” řekl Roger a poprvé zazněl jeho hlas ostře. Vyprovokovalo ho k tomu zablesknutí v Plomleyho očích. Plomley ztrácel svůj dosavadní klid. „Mám důvod se domnívat, že ten balíček je velmi důležitý, lorde Plomley, a —”

„Nepovídejte mi tady takové lži, pane!” vykřikl Plomley, postavil se a ze své výše sršel dolů blesky; stejně jako jeho dcera se dovedl i on najednou změnit v docela jiného člověka.

„Takovou drzost si zakazuju! Už jsem vám řekl, že o takovém balíčku nic nevím. Chcete mi říkat, že lžu?”

Roger vstal. „Je mi líto, mylorde, že pokládáte za nezbytné vyjadřovat se tak urážlivě.“

„Urážlivě? Jste vyloženě drzý! Trvám na tom, abyste okamžitě opustil tento dům.” Plomleymu zčervenaly tváře a téměř zuřivě zatínal rozklepané prsty do dlaní. „Slyšel jste?”

„Dokonale,” řekl Roger. „Ovšemže chápete, že v zájmu spravedlnosti musí být ten balíček nalezen a jeho obsah prozkoumán a —”

„V zájmu spravedlnosti! Jakou spravedlnost si to představujete —” Plomley zalapal po dechu a Roger se polekal, protože před sebou viděl člověka na pokraji hysterického záchvatu. Ale Plomley se silou vůle ovládl, vzpamatoval se a nutě se do klidu řekl Rogerovi, že si

nepřeje v rozhovoru pokračovat, a na odchodnou mu popřál dobrý den.

Roger se však s rukou na klice dveří ještě zastavil: „Paní Riddelová mi slíbila věnovat několik minut —”

„Nedovolím, abyste týral ještě i mou dceru! Copak nestačí už ta krutá rána, která ji postihla? Člověk by čekal, že lidé s normálním taktem a slušností budou mít víc ohledů, než aby ji ještě trápili.”

„Její manžel byl zavražděn,” připomněl mu Roger.

Plomley už zvedl napřaženou ruku, že ho uhodí, když vtom se otevřely dveře. Vešla Cynthia. Okamžitě pochopila situaci a hbitě si stoupla mezi oba muže. Téměř mateřským pohybem chytla otce za zdviženou paži, druhou rukou ho objala kolem pasu a řekla:

„Pojď nahoru, tatínku.”

„Nehnu se, dokud je tenhle člověk v mém domě!” Plomley už chraptěl a hlas se mu jen třásl. Cynthia se podívala na Rogera.

„Dobře,” řekl Roger a vyšel; kráčel volným krokem chodbou, aniž se ohlédl, a čekal, až se objeví sluha a přijde mu odemknout domovní dveře a pustí ho ven. Byl tak sluchem upnut dozadu — zachytí-li, co řekne buďto Plomley, nebo jeho dcera, že mu ušlo zaklepání na hlavní vchod.

V mžiku tu byl sluha a do otevřených dveří vstoupil plukovník Garner.

„Dobré odpoledne, Sale. Je Jeho Lordstvo —” Vtom zahlédl Garner Rogera a zarazil se. Vypadal skoro jako poplašený králík, připravený ukázat záda a zbaběle prchnout. Potom ale vynutil na tváři úsměv a s přehnaným gestem přátelství mu podával ruku.

V hale pod schody stál Plomley, celý se chvěl a volal: „Ne přijmu Garnera. Nechci vidět nikoho, nikoho, rozumíte? Nikoho!”

Cynthia ho objala pevněji a vedla ho po schodech nahoru.

12 ZASAHUJE SVĚTLOVLASÝ MUŽ

„Snad abychom raději šli,” řekl Roger.

Garner civěl na dvojici na schodech. Zdálo se, že neslyší Rogera, který ho vzal za loket.

„Jistě, jistě,” řekl roztržitě. „Měl zase záchvat, Sale?”

„Bohužel, pane,” odpověděl sluha.

„Chudák,” řekl Garner. Podíval se na Rogera pohledem, z kterého náhle čišel mráz. „To je vaše dílo, Weste, co?”

„Podle mého nemůže přičítat vinu nikomu jinému než sobě.”

„Musím konstatovat, že vpadnout takhle do domu smutku pokládám za nejvýš odsouzeníhodné.”

„Ale neblázněte.” V návalu zlosti a roztrpčenosti zapomněl Roger na všechnu diplomacii.

Nesešel ještě ani na chodník, a už svého výbuchu litoval. Ohlédl se přes rameno a viděl užaslého Garnera stát nad schůdky a zírat na něj. Z mužova výrazu poznal, že se do pustil závažné chyby, která se nejspíš neobejde bez následků. Teď ale bylo hlavní to, že si proti

sobě popudil Plomleyho.

Zamířil k Victoria Street, Garner pak na opačnou stranu k Hyde Parku. Na druhé straně ulice přecházel muž z Yardu, který střežil Plomleyho sídlo. Roger přešel vozovku, když uvi – děl, že muž zvedl krátce ruku, jako by naznačoval, že s ním chce mluvit.

„Nepřipadá vám to tady nudné?” zeptal se Roger.

„Všechno najdete v denním výkaze, pane. Ale jedno byste měl myslím vědět hned. Rezidence lorda Plomleyho a plukovníka Garnera hlídá ještě někdo jiný. Teď tady ten člověk není, pane. Jak vás viděl vejít do domu lorda Plomleyho, hned odešel k domu plukovníka Garnera. Byl okamžitě vpuštěn, bez jakéhokoli dotazování, a za moment už byl zase venku. O pár minut později vyšel z domu sám plukovník Garner a šel rovnou sem, k lordu Plomleymu.”

„Dobrá práce,” konstatoval Roger. „Prohlédl jste si toho chlapíka dobře?”

„Jistě, pane, ovšem. Pěkně oblečený, světlé vlasy, velikost tak prostřední, asi kolem metru sedmdesáti. Oči šedé, obličej svěží — ale ne červený, pane, jen jakoby zdravý. Stáří kolem třiceti, řekl bych, a mluví jako vzdělaný, pane.”

„Zapracoval jste dobře,” pochválil ho Roger.

„Děkuju vám, pane. Slyšel jsem ho náhodou mluvit s osobou, která šla právě před chvílí kolem. Byla to žena, pane. Zastavila se jen na okamžik, ale přišla myslím schválně proto, aby ho tady potkala. Jak tak šla, řekla docela jednoduše: ,V osm hodin. A on na to jen: To je prima, Ansie. S tou Ansií jsem si jistý, pane — a hned pokračovala v chůzi. Pěkná kůstka, pane, s pážecím účesem, žádná extra krasavice, ale fešanda. Nezdá se mi, že ten člověk dělal takovouhle práci už moc často, pane; určitě ani netuší, kdo jsem já a proč tu jsem.”

„Zavolejte našim a řekněte jim, že vzkazuju, aby vás ihned vystřídali. Vy se potom vraťte rychle do Yardu a dejte ten popis rozeslat všem londýnským policejním stanicím. Nejdřív to ale povězte všechno inspektorovi Sloanovi. Jestli se nám podaří toho muže sebrat, přijdeme možná na něco užitečného.”

„Rozkaz, pane.”

„A ještě něco,” pokračoval Roger. „Požádejte inspektora Sloana, aby se pokusil spojit s panem Markem Lessingem a předal ten popis i jemu.”

Roger šel svou cestou, minul budku, ze které už horlivě telefonoval muž z Yardu, a blízko nádraží Victoria vstoupil do jiné. Vytočil číslo Plomleyho domu a v aparátě se ozval sluha, se kterým před chvílí mluvil. Požádal o Cynthiu a dostalo se mu odpovědi, že je momentálně zaneprázdněná.

„Řekněte jí, že to je důležité,” přikázal Roger.

„To je pan Henby?” zeptal se sluha.

„Nestarejte se — jen jí to řekněte,“ opakoval Roger.

Musel čekat několik minut, než se v aparáte ozvala Cynthia. Asi utíkala, protože její první slova byla udýchaná. Vyhrkla: „Georgi, musím s vámi mluvit —”

Roger ji přerušil: „To je myslím nějaký omyl, paní Riddelová. Tady inspektor West.”

Mlčela na to jako pěna a zřejmě se vzpamatovávala; i její dech, zpočátku rychlý, se zpomaloval v normální. Pauza trvala tak dlouho, že Roger už začal uvažovat, jestli nakonec

neodešla. Potom však řekla chladně a velkopansky:

„Asi se mnou budete chtít mluvit, že?”

„Rád bych,” řekl Roger. „Mám přijít k vám?”

„Bude myslím moudřejší, když přijdu já za vámi. Budete tak za hodinu u sebe v kanceláři?”

„Budu.”

„Přijdu tedy tam.”

Roger se musel usmát pod fousy. To její: „Georgi, musím s vámi mluvit!” prozradilo hodně.

Roger jel po Grosvenor Pláce a zaparkoval vůz na dohled od čísla 118g. Muž, se kterým předtím mluvil, byl zatím vystřídán a zřejmě už na cestě do Yardu. Roger pozoroval Plomleyho rezidenci v naději, že přijde Henby. Nestalo se tak, ale deset minut po jejich telefonickém hovoru vyšla z domu Cynthia a zamávala na taxi. Roger nastartoval motor a zařadil rychlost. Sledoval taxi, které mířilo k Hyde Parku a zabočilo do brány. Tam měl Roger smůlu, protože mu naskočilo červené světlo. Čekal netrpělivě, proklínaje svou smůlu, když vtom kolem něho projel malý morris, ignoroval světla a drze proletěl přes křižovatku. Strážník vykřikl a jeden autobus prudce uhnul, až se nebezpečně zakymácel. Morris ujížděl dál. Roger už nemařil čas, protože doprava v příčném směru se zastavila, a sledoval dál morrise, který ujížděl parkem jako blesk. Když se blížili k Marble Arch, Roger viděl, že morris přitočil blízko k Cynthiinu
taxi, zelenému a snadno rozeznatelnému. Potom se řidič malého morrise spokojil s pomalým sledováním taxi.

Roger se ho snažil zahlédnout, ale nepodařilo se mu to, dokud nezahýbal kolem obchodního domu Selfridge. V té chvíli uviděl, že muž je světlovlasý.

Cynthia vystoupila ze svého taxi ve Wigmore Street, kdežto morris jel dál. Roger zastavil kus za taxíkem, morris ho naopak o kus předjel. Cynthia řekla přes rameno něco řidiči a vběhla do domu. Roger popadl staré noviny a dělal, že čte. Světlovlasý muž vylezl z morrise a nebylo pochyby, že to je člověk, jehož popis je tuto chvíli rozhlašován. Vrátil se k domu, okouněl před ním a studoval mosazné tabulky; a když se nečekaně ohlédl, trhl sebou a utíkal pryč.

Kolem Rogerova vozu se mihla postava.

Roger zabořil hlavu do novin, protože poznal Henbyho. Henby by ho byl možná poznal také, kdyby nebyl zaujat světlovlasým mužem. Vypadal rozčilený a nazlobený a jednu chvíli se málem pustil do běhu. Potom zpomalil a zašel do téhož domu jako Cynthia, když si napřed ještě jednou změřil rozpačitého světlovlasého muže, který vypadal, jako by nevěděl, co má teď udělat.

Potom kolem Rogerova vozu projelo nízké sportovní auto a řidič zatroubil klaksonem, který vydal hluboký vřeštivý tón. Vyplašený Roger se ohlédl a spatřil Marka Lessinga za volantem lagondy. Mark mu nezamával ani nedal žádné jiné znamení, že ho poznává, ale zajel k chodníku těsně za morrise. Řidič morrise právě zase nasedal do vozu.

„Shromáždění klanů,” zabrumlal Roger. „Mark nejspíš sledoval Henbyho.” Ohlédl se a spatřil kus dál v ulici strážníka. Vylezl z vozu, zamával na něj a muž ihned přiběhl.

„Volal jste mě, pane?”

„Ano,” řekl Roger. „Potřebuju vyřídit nějaký vzkaz.”

Mark se ani neohlédl, když kolem něho pomalu přešel strážník, ale po chviličce zvedl pravou ruku, jako by potvrzoval příjem vzkazu. Roger usoudil, že teď už bude lépe, když se z Wigmore Street ztratí, a jel zpátky cestou, kterou přijel, přes parky na Whitehall. Ve své kanceláři byl asi dvacet minut předtím, než měla přijít Cynthia Riddelová. Zbývající volný čas využil k tomu, že zavolal Sloanovi, řekl mu, co se všechno událo a že má sledovat toho světlovlasého mladíka; nemůže se to prý nechat jenom na samotném Markovi.

„Jestli si pospíšíte, tak ho možná stihnete ještě ve Wigmore Street,” řekl Roger. „Marku Lessingovi se ale do ničeho nepleťte.”

„Oukej!” řekl Sloan. „Tak to abych raději už šel.”

Přesně hodinu po tom, co Roger telefonoval s Cynthiou Riddelovou, zazvonil telefon a Roger očekával ohlášení, že Cynthia na něj čeká dole v hovorně. Místo toho to však byl zklamaný Sloan. Oba vozy i taxi odjely z Wigmore Street, dříve než se tam dostal on.

„No nic,” řekl Roger. „Budeme tedy muset čekat, dokud něco neuslyšíme od Marka. Jistě se přihlásí ihned, jakmile na něco přijde.” Odložil sluchátko do vidlice a čekal na zavolání ohlašující paní Riddelovou. Čekal hodinu, ale nepřihlásila se.

A nepřišla ani žádná zpráva od Marka.

Mark Lessing byl ve skvělé náladě, když vyšel z čajovny U macešky a zamířil přes vozovku ke svému vozu. Nevěděl vlastně, kde začít, a seděl chvíli zamyšleně za volantem své lagondy, probíraje si v duchu celou situaci. Roger se zřejmě definitivně rozhodl spatřovat hlavního podezřelého v Henbym. Správné proto bude, když vejde ve styk s co největším počtem Henbyho přátel, obzvlášť pak s těmi, kteří znají také Cynthiu Riddelovou. Právě se chystal odjet, když vtom se k němu nečekaně přihlásil jeden známý. Mark se od něho nemohl odpoutat přes deset minut, a když konečně přece vyjel, zahlédl Henbyho, chvatně vycházejícího z nádvoří parlamentní budovy. Něco v poslancově chování upoutalo Markovu pozornost; přitáhl ruční brzdu a díval se, jak Henby zastavuje projíždějící taxi a nasedá. A potom Mark prostě to taxi sledoval.

Henby jel rovnou do Wigmore Street a tam o pár minut později dostal Mark vzkaz, který mu prostřednictvím strážníka poslal Roger — aby sledoval Cynthiu.

Netrvalo dlouho a Cynthia vyšla z domu. Byla sama a odjela v čekajícím taxi. Muž v morrisu jel za ní.

„Teď to tedy opravdu začíná,” zabručel si pro sebe Mark.

Dobrou čtvrthodinu to byla jízda dost nudná, ale několikrát přece jen Mark zahlédl, jak se vdova po Riddelovi otáčí a dívá se zadním oknem drožky ven. Potom taxi zahnulo náhle doprava. Mark měl dojem, že to dělá ve snaze setřást pronásledujícího morrise. Řidič morrisu však dupl na brzdu a zahnul za ním, aniž dal nějaké znamení. Když Mark násle – doval jeho příkladu, uslyšel skřípění brzd za sebou. Taxi uhánělo, co se dalo, ale morris se ho nespustil. Různé rychlé, matoucí zatáčky nedokázaly světlovlasého muže setřást. Blízko Piccadilly drožka náhle zajela k chodníku. Cynthia Riddelová vystoupila.

Podívala se po světlovlasém řidiči morrisu a potom se otočila a rychle se vmísila do davu, ale řidič morrisu vystoupil z vozu také a pustil se za ní. Mark zastavil a šel volně za nimi; nezdálo se mu pravděpodobné, že se mu Cynthia ztratí. Muž nakonec Cynthiu dohonil. Vzal ji za loket a řekl něco, co Mark pochopitelně neměl vůbec možnost slyšet.

Zastavila se.

Světlovlasý muž mluvil dál, téměř jako by prosil. Cynthia se dívala na muže chladně a nepromluvila, ale přesto se po chvíli otočila a se zřejmou neochotou ho následovala do jeho vozu.

Mark tentokrát vyjel dřív než morris. Nechal se malým vozem předjet a potom ho sledoval ze vzdálenosti, kterou pokládal za přiměřeně nenápadnou. Při jízdě známou cestou k nádraží Victoria ho napadlo, jestli nejedou do Plomleyho rezidence, ale auto zatočilo vlevo po Buckingham Paláce Road, jelo přes Sloane Square do Chelsea a Fulhamu a zahnulo vlevo přes Putneyský most.

„Teď už mě museli vidět,“ pomyslil si Mark, poprvé trochu nesvůj.

Zastavili na rohu krátké ulice vedoucí k řece, nechali tam morrise a vydali se spěšně ulicí. Bylo tam několik velkých domů, vil na vlastní parcele s vyhlídkou na řeku. Světlovlasý muž držel Cynthiu za paži a tak spolu zabočili na příjezdovou cestu druhého domu.

Mark vystoupil z lagondy a připadal si v tom klidném prostředí velmi nápadný.

Z brány domu stojícího nejblíže vyšel muž a zamířil rázně rovnou k němu. Mark se staral o to, aby ho nebylo vidět z domu, do kterého zašla Cynthia, a nevěnoval muži pozornost. Překvapení přišlo jako blesk z čistého nebe; muž kolem něho prošel, zarazil se, otočil se jako na obrtlíku a udeřil ho zbraní, kterou nemohl Mark vidět. Jiskřivá rána zasáhla Marka do hlavy tak silně, že zavrávoral. Muž přiskočil a podtrhl mu nohy. Mark byl bezmocný, když se muž nad něho naklonil a zasadil mu svou zbraní další ránu na temeno hlavy; než rána dopadla, stačil jen v mátohách zahlédnout známý tvar olověného obušku.

Muž zastrčil obušek do kapsy, chytil Marka za nohy a odvlekl ho na nejbližší příjezdovou cestu. Tam se zastavil, aby nabral dech, a teprve pak odtáhl Marka dál do křoví přilehlé zahrady. Osahal mu puls, a spokojen s výsledkem, stáhl mu kravatu a tou mu svázal ruce za zády. Potom zacpal Markovi ústa kapesníkem. Nakonec nabral dvakrát do náruče suché listí a nehybné tělo jím zběžně zaházel.

Došel volně k bráně, chvíli se rozhlížel vlevo i vpravo a potom zašel do domu, kde čekali Cynthia a světlovlasý muž.

V sedm hodin byl Roger už opravdu znepokojený.

Bylo vyhlášeno pátrání po Markovi a Cynthii Riddelové, ale dosud nedošlo žádné hlášení. Většina mužů už z Yardu odešla a na dlaždicích chodeb se rozléhaly jen ojedinělé kroky. Roger se díval střídavě na hodinky a z okna. Ve vedlejší kanceláři zazvonil telefon a Roger sebou škubl. Rozzlobený sám na sebe, už chtěl vyjít z kanceláře, když zadrnčel aparát i u něho.

Chňapl po něm. „Haló? Tady West.”

„Tady Henby,” řekl strohý hlas. „Můžete mi říct, kde je paní Riddelová?”

„Nemám ponětí,” odpověděl Roger. „Proč?”

„Měli jsme se sejít v šest hodin,” řekl Henby. „Ale nepřišla.”

„Je odjakživa známo, že ženy chodívají na schůzku pozdě,” připomněl mu Roger.

„Nechte hloupých vtipů,” řekl Henby. „Tohle bylo důležité. Bojím se, jestli se jí něco nestalo. Ale vy jste ji přece nedávno viděl, no ne?”

Roger odpověděl: „Naposledy jsem ji viděl ve Wigmore Street.” Henby se utrhl: „Chcete říct, že za vámi do kanceláře nepřišla?”

„Nepřišla. Jste výborně informován, jak vidím, že?”

„O to teď nejde,” odbyl ho Henby. „Ale musíte ji prostě najít, Weste. Věřte mi, je ve vážném nebezpečí! Nemůžu vám teď nic vysvětlovat, ale —”

„Už jsme po ní vyhlásili všeobecné pátrání,” přerušil ho Roger. „Víc prozatím dělat nemůžeme. A nemyslíte, že je na čase, abyste se už konečně přestal před policií chovat jako blázen ?”

„Co dělám, to je moje věc,” řekl Henby umíněně.

„A moje věc zase je, co dělá paní Riddelová.”

„Jděte k šípku!” zabručel Henby. „Dělejte pořádně svou práci a najděte ji. Potom vám možná budu moct nějak pomoct.”

„To můžete začít už teď,” řekl Roger. „Jestli teď zavěsíte, Henby, dám vás ihned zadržet jako důležitého svědka. To nemluvím do větru.“

Po krátké odmlce řekl Henby: „Tak vy na to jdete tvrdě.”

„Dovedu být tvrdý,” procedil Roger mezi zuby. „Kdo je ten blonďák, kterého jste viděl ve Wigmore Street? Je důvodně podezřelý, že by mohl něco vědět o paní Riddelové.”

„Vím jen, že bývá často v jednom klubu za Shaftesbury Avenue — ve Swing Clubu, možná že ho znáte.”

„Čili intelektuál?” zeptal se Roger.

„Nevím, ale je členem toho klubu,” opakoval Henby. „Nevím, kde jinde byste ho našel.”

„Tak dobře, díky,” řekl Roger. „A přestaňte si už hrát na blázna, Henby.”

Sklapl sluchátko, aniž dal Henbymu možnost něco odpovědět, a zvedl druhý telefon a požádal o Sloana. „Seberte se, Bille,” řekl, „jdeme do Swing Clubu v Soho. Ale mělo by nás být raději víc. Prý se tam často vyskytuje ten náš blonďák a to rande, co si odpoledne smluvil na osmou, bude možná právě tam. Víte co, nejlepší bude, když zařídíte, aby hned od teďka hlídalo ten klub takových pět šest mužů a my dva se tam ukážeme až tak chvíli před osmou. A počkáme si, jestli tam ten chlapík přijde. Abych nezapomněl, kdo byl ten člověk, co měl odpoledne službu na Grosvenor Place?”

„Asi myslíte Winnegera,” vzpomněl si hned Sloan. „Takový postarší, brunet —”

„Ano, Winneger to byl. Snad abychom ho my dva vzali s sebou. On přece viděl to děvče, co vyřizovalo našemu blonďákovi vzkaz. Zařídíte to?”

„Ovšem. Ale, hm — Rogere…”

„Copak?”

„Nečekáte tam zas nějakou melu? Abychom na to snad byli tentokrát připraveni, ne?” .

„To jako myslíte pistole?“ řekl Roger. „Asi máte pravdu.“

Potom Roger zatelefonoval Abbottovi, který — jak to vypadalo — byl ve službě snad čtyřiadvacet hodin denně, a vyžádal si tři pistole, každou s dvanácti náboji, a pak měl jisté potíže, než se mu podařilo dostat spojení s inspektorem, který je pověřen dohledem nad kluby ve West Endu. Pověst Swing Clubu, ujišťoval Rogera, je bezvadná, bez poskvrny. Nikdy nepochopil, proč dostal klub takové jméno. V podstatě to je debatní společnost, i když má povolenu i hudbu a tanec. Nikdy neslyšel proti žádnému z členů to nejmenší. Sekretářem je jakýsi Johns, Walter Johns, vlasatý intelektuál.

Vešel Sloan, v jedné ruce dvě automatické pistole a ve druhé jednu.

„Abbott se nechává poroučet,” usmál se.

„Ten člověk sebou dovede hodit,” ocenil to Roger. „Jinak je už všechno zařízeno?”

„První naše skupinka je už na místě,” ujistil ho Sloan, když vycházeli z kanceláře. „Vážně čekáte nějaké komplikace, Rogere?”

„Ano,” přikývl Roger.

Pak už nepromluvili ani slovo a ujížděli snášejícím se soumrakem k Soho.

13 SWING CLUB

Klub byl v rohové budově v úzké ulici, která odbočovala z Shaftesbury Avenue. Bylo už šero, když Roger, Sloan a Winneger dojeli na místo. Zaparkovali v postranní uličce a obrátili se na seržanta velícího první skupině.

„Zatím šlo dovnitř jen pár lidí,” informoval je, „a podle všech známek je tam ještě dost mrtvo. Prý se to většinou rozproudí až tak někdy k deváté. Ten, co ho čekáme, taky ještě nepřišel, pane, to máme zjištěné.”

Roger se Sloanem a Winnegerem se postavili do stínu za zeď slabé dva metry vysokou a přes ni pozorovali vchod do klubu. Během deseti minut vešli celkem jen tři lidé. Všichni byli mladí a dva vypadali zajímavě, jako umělci, třetí měl všední vzhled nějakého úředníka nebo zaměstnance. V dalších pěti minutách nepřišel nikdo. Když blízké hodiny odbíjely osm, zastavilo u chodníku proti klubu taxi. Roger popošel z úkrytu, aby viděl vystupující osobu jasněji. Winneger vyšel s ním.

„To je ona, pane.”

„Vida, je dochvilná,” řekl Roger. „Dobrá práce, Winnegere!”

„Brzo by se tedy už měl ukázat ten blonďák,” poznamenal Sloan.

„Však on přijde. Podle mého — aha, tady je ten morris!”

Malé auto zahnulo z vozovky na asfaltový chodník vybombardovaného domu. Světlovlasý muž, ve tmě jen taktak rozeznatelný, vystoupil, přibouchl dveře a zamkl je a potom zašel do klubu. Vůz nechal neosvětlený. Nepodíval se vpravo ani vlevo; zřejmě neměl tušení, že je sledován.

„Kdy do toho půjdeme my?” zeptal se Sloan.

„Nač čekat, zmáčkneme je hned,” rozhodl Roger.

Dal ujednané znamení velícímu seržantovi. Číhající policisté vyšli z úkrytů a obstoupili

dům. Rozkaz zněl zabránit, aby kdokoli z domu vyšel, a vyslechnout každého, kdo by chtěl vejít. Roger, Sloan a Winneger, s pistolemi v kapse, vklouzli do maličké vstupní chodbičky. Jediné skoupé světlo ozařovalo dveře s tabulkou Šatna a schody pokryté levným buklé. Jejich kroky zněly přesto podivně hlasitě, když stoupali po schodech. Odkudsi pronikaly dolů slabě tóny hudby z rádia.

Před nimi byly dvoje dveře, jedny otevřené a jedny zavřené. Ze těmi otevřenými byl pultík, u kterého seděla mimořádně hubená dívka a pilovala si nehty. Vzhlédla, když vešel Roger, a v očích se jí objevil zájem.

„Jste člen?” zeptala se.

„Ne,” přiznal Roger.

„Hned jsem si to myslela,” řekla. „Hosté mají ale přístup jen v doprovodu člena. Lituju, takový je řád. Ne, nemá vůbec smysl, abyste mi ukazoval svou vizitku… Júú!”

„Buďte hodná holčička a zachovejte klid,” řekl Roger. „Jsme tady úředně a —”

„Tady nemůžete dělat šťáru,” namítla. „Nedělejte hlouposti! Tady přece nenajdete ani domino! Maříte zbytečně čas.”

„Chceme si jen pohovořit s několika členy,” řekl Roger. „Povíte mi laskavě, kde najdeme hlavní místnosti?”

„To je snadné. Těmi druhými dveřmi pořád dál chodbou. Jídelna je vpravo, bar rovnou před vámi, klubovna vlevo. To je celý klub.”

„A co kanceláře?”

„Ty jsou ale nahoře,” řekla. „Tam teď nikdo není.”

„Jistě?”

„No aspoň jsem nikoho neviděla jít nahoru.”

Roger se otočil k Winnegerovi. „Zůstaňte tady, seržante. Nikdo nesmí mluvit s touhle mladou dámou a nikdo nesmí sejít dolů ze schodů. A my dva, Bille, omrkneme hořejšek.” A hbitě vykročil jako první na další oddíl okobercovanýeh schodů, až došli na chodbičku ještě menší než ta dole. Byly tam dvoje dveře, jedny označené Bureau, druhé Privát. Pod žádnými neprosvítal proužek světla, ale chodbička byla spoře osvětlena jedinou bledou lampou, která jim visela nad hlavou.

„Vypadá to, že má pravdu,” řekl Sloan. Zkusil jednu kliku. „Zamčené,” dodal zbytečně.

„Tyhle ne,” řekl Roger.

Druhé dveře vedly do malé místnosti, v níž v chabém světle z chodby stěží vůbec rozeznávali stěny. Roger nahmatal vypínač. Rozsvítily se dvě lampy, kryté bílými skleněnými stínidly. Před náhlým jasem museli až přimhouřit oči. Brzy si však zvykli a mohli se rozhlédnout po zařízení místnosti. Byl to pokoj označený jako soukromý. V jednom koutě stál psací stůl se stahovací roletou a ve druhém stolek pro písařku na stroji. V policích bylo plno knih a zběžná prohlídka ukázala, že pojednávají většinou o otázkách politických a hospodářských. Bylo mezi nimi i několik svazků parlamentních protokolů, různé neurovnané hromádky tiskovin a všelijakých papírů.

„Jako po vymření,” prohlásil Sloan.

„Vypadá to tak,” přisvědčil Roger. „Ale víte, co mi je divné? Tady jen dva takové

kamrlíky, a na spodním patře celá řada místností! Nevšiml jste si, jestli tu mají skosenou střechu?”

„Ne, to mě nenapadlo.”

„Myslím, že by nevadilo přece jen se nějak dostat vedle,” řekl Roger.

„Neměli bychom jít raději dolů?” namítl Sloan.

„Hned, jen ještě chviličku,” slíbil Roger, ale už vytahoval z kapsy silný kapesní nůž, vrátil se do chodby a znovu zkusil druhé dveře. Bylo marné pokoušet se je otevřít takovým nástrojem a začal tedy prohlížet zámek. „To je divné,” řekl, „nový speciální bezpečnostní zámek u obyčejné kanceláře, a prachobyčejný starodávný zámek jako od komory u soukromé pracovny!” Zkoumal zámek důkladněji. „Na otevření těchhle dveří budeme potřebovat páčidlo nebo sochor,” prohlásil, „a vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že jsou pancéřované.“

„Cože?”

Roger na ně zaklepal. Vydaly slabě rezonující zvuk s lehce zvonivým tónem a byly na dotyk studené. „Ocel natřená tak, aby vypadala jako fládr dřeva,” řekl. „A nejspíš taky ohni – vzdorné.” Pobaveně se zasmál. „Ve Swing Clubu je toho nějak víc, než jsme očekávali.“

Sloan vykřikl: „Pozor, Rogere!”

Zároveň bleskurychle přiskočil a jednou rukou odstrčil Rogera stranou. Roger neviděl, co se za ním děje, protože stál tváří k zavřeným dveřím, ale uslyšel těžké žuchnutí. Otočil se a zahlédl jakéhosi muže, který po Sloanově silné ráně padá, zády obrácen k otevřeným dveřím soukromé pracovny. Byl to malý člověk a v jeho tváři se zračilo překvapení a zděšení. Sloan k němu přiskočil a chytil ho za rameno.

„To stačí!” řekl.

Malý muž se však už vzpamatoval natolik, že začal Sloana kopat do holení, až si tím vynutil, aby ho pustil. Další kopnutí, tentokrát adresované Rogerovi, se minulo cíle. Roger vyrazil pěstí a zasáhl mužíka hákem do čelisti, až ho samotného zabolely klouby. A rozhodně to bolelo i mužíka, který napůl omráčený vrávoravě couval.

„Tohle je už víc než dost!” řekl Roger tvrdě.

Útočník měl v pravé ruce kožený obušek. Napřáhl se jím, ale Roger mu ho vykroutil z ruky a pozorně si ho prohlížel. Byl to dobře známý kožený váček, naplněný olověnými broky. Úder takovou zbraní každého spolehlivě omráčí, aniž ho viditelně pohmoždí nebo zraní.

„Vy jste mi nějaký protřelý ptáček,” zavrčel Roger. „Ale teď jste to krapet přehnal, nemyslíte ?“Vystrčil ho do soukromé pracovny a vešel tam za ním; místnost vypadala úplně stejně, jako když se na ni díval před chvílí.

„Kde jste se tady vzal?” zeptal se.

„Vlezte mi na záda!”

„Tak už dost!” okřikl ho Roger zostra. „Prohledejte mu kapsy, Bille.” Roger držel muže tak pevně, že se nemohl bránit, a Sloan mu vyprazdňoval kapsy; objevila se malá pistole a také svazek klíčů. „Ty nám pomůžou,” dodal Roger, „jeden z nich se bude nejspíš hodit k vedlejší místnosti, ale —” Otočil se a upřel oči na malého muže.

„Kde jste se tady vzal?” opakoval svou otázku. Opět žádná odpověď.

„Ten stůl se třeba dá odšoupnout,” nadhodil Sloan.

„Jsou chvíle, kdy bych měl sto chutí užít násilí,” prohlásil Roger. „Pak by v mžiku kápl božskou!” Přešel k psacímu stolu a prohlížel ho; shora se na něm nezdálo nic divného, nic nenormálního a stejně tak ani na postranních zásuvkách. Roger se shýbl a podíval se do prostoru pro nohy uprostřed stolu; ten byl dost velký, aby se v něm mohl ukrýt malý člověk. Předtím prostě neprohlédli místnost dost důkladně. „Podle mého v tom není žádné tajemství. Pojďme vedle a zkusíme některý klíč.”

Vtom se ozval hlas: „Ani hnout!” Přicházel odněkud shora nad jejich hlavou. Nikoho neviděli, ale spatřili hlaveň pistole, mířící na ně z malého otvoru blízko nad stropem.

„Ani hnout!“ ozval se hlas znovu. „Pusťte ho.”

Roger řekl: „Tak přestaňte dělat hlouposti. Klub je plný policie a —”

„Bude míň plný o vás, jestli ho nepustíte!” Roger spustil ruku nenápadně ke kapse. „Co se dá dělat, Bille,” řekl jakoby zklamaně. „Pistoli nepřehádáme.” To už svíral v ruce vlastní pistoli a uvnitř kapsy ji natočil tak, že mířila nahoru. Bylo ovšem velmi nesnadné odhadnout správný směr. Sloan zadrženého muže pustil a ten si krčením ramen srovnal kabát a pak se vrhl po svém svazku klíčů.

V tom okamžiku Roger vystřelil.

Kulka se zaryla do dřeva blízko otvoru a pistole zmizela. Sloan znovu popadl malého muže, ale ten se mu zuřivě snažil vymanit. Sloan už nešetřil tvrdostí a smýkl jím na hranu stolu. Klíče vypadly chlapíkovi z prstů. Sloan se pro ně shýbl právě v okamžiku, když skrze stěnu byl vypálen výstřel.Rozštípl přepážku, jako by byla z papíru, a vzápětí slyšeli duté plesknutí, když kulka narazila na protější stranu místnosti.

Roger vycouval opatrně ze dveří, Sloanovi v patách. Malý muž se stále ještě choulil u psacího stolu, kam jím Sloan mrštil. Z druhé místnosti zaduněla těžká rána a někdo pro – mluvil hlubokým, rachotivým hlasem:

„Je jenom jedna cesta ven.”

„Přes střechu?”

Tento hlas měl ladění vyšší.

„Mlč, blázne!”

„Ale co s ní?”

„Na ni se vykašli,” řekl muž s rachotivým hlasem. „Hlavně koukej hlídat tyhle dveře. Nemůžou se dostat dovnitř, dokud ty je kreješ.”

Roger ukázal nataženým palcem ke schodům a Sloan po nich bleskurychle seběhl upozornit a varovat dolejší muže. Roger poodstoupil dozadu a rozhlížel se po chodbičce i stropě. Neviděl žádnou cestu, jak se dostat na střechu. Pak uslyšel nahoru pospíchat jednoho policistu; zakýval na něj prstem a zblízka mu pošeptal do ucha:

„Zatelefonujte pro hasičský žebřík a pospěšte si s tím!”

„Ano, pane.”

„Potom si přiberte víc lidí a postarejte se, aby se ven nedostala ani myš,” dodal ještě

Roger. Díval se za mužem, jak odbíhá, a potom začal zkoušet klíče v zámku dveří. Třetí klíč se hodil. Odemkl, přitiskl se kousek stranou ke zdi a lehounce popostrčil křídlo dveří. Sotva se rozevřela štěrbinka na prst silná, okamžitě třeskla rána. Byla mnohem hlasitější než pře-dešlá a kulka zasáhla zábradlí.

„To pro vás znamená sedm let, přítelíčku,” řekl Roger. Střelec na to nereagoval.

„Ledaže byste si to rozmyslel, odhodil zbraň a otevřel dveře dokořán,” pokračoval Roger.

„Pak bych pro vás možná mohl něco udělat.” Pistolník mlčel dál.

„Taky byste mohl svým přátelům připomenout, že jestli se něco stane té ženě uvnitř, dostanete to všichni na doživotí,” protahoval Roger hovor, napjat očekáváním, kdy se už objeví některý z jeho mužů nahoře. Místo toho se ale dole strhla rvačka a jakýsi mužský hlas se rozkřikl:

„Co si to sakra dovolujete? Ihned mě pusťte!”

„Lituju, pane. Rozkaz je rozkaz.” Byl to Winnegerův hlas.

„Kašlu na vaše rozkazy! Já si můžu přijít a odejít, jak se mi zlíbí.”

„Mějte přece rozum, pane, prosím!” domlouval mu Winneger.

Pak ho Roger uviděl na chodbě prvního patra a spolu s ním i muže bledé tváře s čupřinou černých vlasů, který měl na tmavé fialové košili červenou kravatu.

„Mějte rozum!” ohrazoval se muž přeskakujícím hlasem. „Nejdřív máte tu drzost, že mi bráníte v odchodu z mého vlastního klubu, a pak mi ještě říkáte ,mějte rozum’! Vždyť já -”

„Nasaďte mu náramky, jestli bude dělat potíže,” zavolal Roger dolů.

Muž se podíval nahoru, trhl sebou a schoval bleskurychle ruce za záda. Pak se prudce otočil a zmizel za dveřmi. Rozlehla se změť hlasů, někdo se smál, většina ale hubovala. Na chodbě se objevili tři čtyři muži a Rogerovi připadalo, že se Winneger začíná tvářit trochu starostlivě.

Zavolal proto dolů: „Lidičky, jestli máte jen špetku zdravého rozumu, tak se hezky vrátíte a počkáte uvnitř, dokud vám nedovolíme odejít. Tohle je totiž policejní razie.”

„Dobrý bože!” zaječel ženský hlas. „On to myslí doopravdy!”

„To se tedy spolehněte,” potvrdil Roger, „a —”

Vzápětí trpce zalitoval své chvilkové neopatrnosti. Jen na pár vteřin totiž spustil oči ze dveří, a už se ozval nový výstřel. Zároveň pocítil v levé paži pronikavou bolest. Byla tak palčivá, že až odvrávoral k protější stěně. Dveře zabouchly, dříve než stačil vytáhnout svou pistoli.

„Jste v pořádku, pane?” zavolal zdola Winneger.

„Jsem,” křikl Roger, zároveň kopnutím vyrazil dveře a přitom vypálil přímo z kapsy. Muž, který ho prve zranil, byl tak ohromen, že vůbec ze své zbraně nevystřelil. Rogerova kulka ho zasáhla do prsou a zahnala od dveří. Nikoho jiného nebylo za ním vidět; zdálo se, že místnost není vůbec kancelář, ale jakási úzká chodba.

Vtom se odněkud ozvalo žensky úpěnlivé: „Ne! Neé!”

Nevěděl, patří-li ten zoufalý hlas Cynthii Riddelové nebo někomu jinému; rozeznal pouze

v hlase panický strach, zvlášť v onom druhém ne. Nějaký muž hrubě zaklel a k Rogerovi dolehl zvuk rvačky. Následovalo sípavé zalapání po vzduchu, potom tupý náraz něčeho měkkého na pevnou překážku.

To se už po schodech nahoru hnali k Rogerovi dva muži.

Šílená naléhavost v ženině hlase přiměla Rogera, že zanechal veškeré patřičné opatrnosti. Vletěl do chodby a viděl, že zřejmě vede kolem dokola tajného pokoje, jehož dveře jsou vzadu otevřené. Zatím ještě neviděl dovnitř, ale zvenčí slyšel znovu výstražný signál na hasičském voze; ten zněl tak hlasitě, že usoudil, že někde poblíž musí být otevřené okno. S pistolí v ruce došel nakonec ke dveřím a tam se mu naskytl otřesný pohled: spatřil paní Riddelovou, jak stojí zády těsně u okna a křečovitě se drží rámu, přičemž se pokouší kopnout muže, který ji oběma rukama drží za ramena a tlačí ji dozadu. Výraz v ženině tváři nezračil nic než bezmeznou hrůzu.

Muž se ji snažil shodit dolů na ulici. Muži z Yardu doběhli právě do chodby.

Muž u okna popadl ženu za nohy a trhl nahoru; žena vykřikla a zvrátila se nazad. Roger bleskurychle přiskočil, pravou rukou po ní hrábl a levou se současně pokusil odstrčit muže stranou. Neměl v ní sice žádnou sílu, ale muž přesto ztratil rovnováhu, protože žádný takový zásah neočekával. Roger stačil ženu chytit za jednu nohu, ale její tělo už sklouzlo přes okenní parapet. Stisk Rogerovy ruky na jejím kotníku slábl, střevíc se začínal vyzouvat. Žena byla ohnutá v kolenou, takže z ní teď viděl pouze nohy; celým tělem visela už hlavou dolů nad zející ulicí. Pokud ji nedokáže udržet, zřítí se žena na dlažbu.

14 ODPOČINEK PRO ROGERA

Střevíc se už málem svezl.

Roger vynakládal na záchranu ženy maximální úsilí a pokoušel se přibrat na pomoc i levou ruku — ale nemohl; neměl v ní vůbec sílu, ačkoli necítil žádnou bolest. Střevíc opět klouzal. S největším vypětím se mu podařilo přehmatat prst po prstu kousek výš a uchopit ženu za lýtko. Po hedvábné punčoše se mu však ruka začala zase smekat níž a už myslel, že teď opravdu ženu neudrží. S nadlidským úsilím zaťal prsty ještě pevněji, ale váha jejího těla ho přitáhla k okennímu rámu tak, že o něj narazil zraněnou paží.

Uslyšel za sebou zvuky. Nějaký muž pustě klel a ozvalo se bouchání a pobíhání. Někdo přitom vrazil do Rogera, že až zalapal po dechu. Už skoro ani nevěděl, jestli ještě tu ženinu nohu vůbec drží, nebo jestli ji už pustil. Potom se ozval něčí klidný hlas:

„Výborně, Rogere.”

Sloan se vyhoupl na okenní římsu, ale nemohl poskytnout pomoc okamžitě. „Vydržte!” zvolal a snažil se opatrně si sednout. „Vemte ji druhou rukou!” řekl potom a natáhl se co nejhlouběji ve snaze zachytit Cynthiiny šaty. Roger viděl, jak mu na obličeji vyráží pot a na čele nabíhají žíly. „Druhou rukou!” zasípěl Sloan. Roger ale jen zavrtěl bezmocně hlavou. Dupání někde vzadu za ním nepřestávalo.

„Co se —” začal nějaký muž a potom vyhrkl: „Jú!” Skokem byl u nich a Roger v něm poznal Winnegera. „Vteřinku!”

„Vystřídejte mě,” podařilo se Rogerovi ze sebe vypravit. „Já to už — nevydržím —”

„Oukej, pane.”

Winneger se skoro nemohl vůbec k oknu dostat, protože z jedné strany ho blokoval Roger a z druhé Sloan, ale přece jen se jakýmsi zázrakem do něho bokem vklínil, stoupl si na špičky a sevřel ženinu nohu jednou rukou pod kolenem a druhou nad ním. Sloan mezitím uchopil ženu za šaty. „Už ji držím, pane,” hlásil Winneger. Roger povolil zaťaté prsty; narovnal se, zavrávoral a opřel se o zeď. Snažil se stát pevně, ale nechybělo mnoho, aby se nesesul na zem. Teď teprve ucítil bolest v levé paži někde mezi ramenem a loktem. Byla krutá, že se až kousal do rtu. Závrať sice slábla a přecházela, ale pořád ještě nestál pevně na nohou, když do pokoje vběhl další policista. To už Sloan s Winnegerem odnášeli paní Riddelovou do hloubky pokoje. Sloan ji držel jednou rukou kolem pasu a Winneger si provlékl její nohy pod paždí. Chlap, který se ji pokoušel vystrčit z okna, ležel na podlaze a stále se ještě vzpouzel. Jeden muž z Yard u, skloněný nad ním, ho hlídal.

„Ta si věru může říct, že má štěstí,” řekl Sloan. „Jak jste ji dokázal tak dlouho udržet, Rogere, to mi nejde na rozum. Já — proboha, člověče, co je s vámi?”

„Copak i já vypadám jako vosková figurína z panoptika?” opáčil Roger. „To nic, za chvíli jsem v pořádku. Jak to dopadlo venku?” Najednou byl znepokojen; kam se poděli ti lidé, co byli předtím tady v místnosti? Nejspíš asi vylezli před Cynthiou, ale musí mít jistotu. „Co se děje?” Pokoušel se vstát, ale mžitky před očima ho donutily, aby si zase dřepl na židli.

„Hned uvidíme,” prohlásil Sloan.

Ponechal Cynthiu Winnegerově péči, přiskočil k oknu, vyklonil se daleko ven a rozhlížel se po okolních střechách; chvilku neříkal nic, ale když konečně promluvil, zněl jeho hlas vážně a trochu tvrdě:

„Je špatné světlo, ale zřejmě nám utíkají. Dva z nich běhají a skáčou po střechách jako učiněné opice.”

„Kde máte své muže?” zeptal se Roger.

„Lezou nahoru. Nemůžu —”

Nedořekl, vyšvihl se na parapet a prolezl oknem. Než se vytáhl na střechu a než se pustil do pronásledování, zavolal ještě dolů na Rogera pár povzbudivých slov. Potom se ozvalo hlasité řinčení zvonu na hasičském voze. A téměř zároveň se muž z Yardu vrátil doprovázen asi třicetiletou, dobře oblečenou ženou důvěryhodného vzezření. Muž se tvářil omluvně.

„Ta dáma je lékařka, pane,” řekl.

„Podívala byste se laskavě nejdřív na toho druhého pacienta?” požádal Roger.

„Winnegere, pomozte mi. A vy taky,” podíval se na muže z Yardu; a potom se pokoušel vstát. Bez jejich pomoci by to nebyl dokázal. Zapomněl na Cynthiu, zapomněl i na lékařku, tíhl jen k oknu. Když se tam dobelhal, podíval se ven. Sloan lezl po střechách stejně rychle jako jeho uprchlíci. Vzdálené pouliční lampy a neónové reklamy dávaly teď obstojné světlo. Roger viděl jednoho z dalších dvou uprchlíků zmizet za komínem. Druhý kráčel při samém okraji střechy a s rozpjatýma rukama balancoval.

Byl to muž se světlými vlasy.

Dole zastavil hasičský vůz a začal natáčet a vysouvat záchranný žebřík.

Operaci řídil seržant. Několik mužů běželo úzkou ulicí, která vede rovnoběžně se Shaftesbury Avenue, a v dálce se ozval hlas dalšího zvonu na hasičském voze.

Roger se soustředil na Sloana.

Sloan běžel po střechách s překvapující svižností a doháněl ostatní postavy. Ty si podle všeho zdání neuvědomovaly, že mají pronásledovatele tak blízko za sebou. Z jiného okna dosáhli střechy dva další policisté a běželi teď za Sloanem. Tou dobou se už v ulici shromáždil dav lidí, a když se Roger podíval dolů a viděl jejich bílé, vzhůru obrácené tváře, připadaly mu až neskutečné.

Ukázalo se, že hasičský vůz teď nestojí na správném místě; posádka začala stahovat žebřík zase dolů.

„Potřebuje mě tu ještě někdo?” zeptala se lékařka s profesionální trpělivostí.

Roger se ohlédl: „Ano, já. Mám v levé ruce kulku.” Lékařka mu pomohla svléknout kabát, jehož rukáv byl navlhlý krví. Většinu krve do sebe vsákl rukáv od košile, takže jí neukápla ani kapička. Při pohledu na něj se Rogerovi málem zvedl žaludek.

„Hej, vy tam!” zavolala lékařka na Winnegera, až sebou polekaně cukl. „Na druhé straně chodby je šatna a v ní najdete lékárničku.” Vytáčela rukáv opatrně nahoru a krev jí tekla po prstech; jedna kapka jí skanula i na sněhobílou manžetu její hedvábné blůzky. „Dostanete účet za způsobenou škodu,” řekla suše. „Co je to tady vůbec za společnost?”

„Krvežíznivá,” řekl Roger.

Zasmála se. „To vidím. Kromě toho rozruchu venku hučí ve vedlejší místnosti dav rozzlobených členů klubu. Všechen tenhle poplach a výstřely je vyděsily a nejsou vám tuhle chvíli zrovna moc vlídně nakloněni. Nemohli by už odejít?”

„Ne.”

„To platí i pro mě?”

„Vám můžeme přiznat tu výsadu, že budete vyslechnuta první,” řekl Roger. „Nikdo nesmí odtud odejít, dokud nám neřekne, kdo je, proč je tady, co dělal a —”

„Běžná rutina?” zeptala se lékařka.

„Tentokrát o hodně víc než rutina,” odpověděl Roger. „Ale — byla byste tak hodná? Při hovoru se mi totiž točí hlava.”

Přikývla a už nepromluvila. Winneger přinesl žádanou lékárničku a jiný policista donesl ručník, trochu horké vody a houbu. Paže bolela Rogera stále víc a už se smiřoval s myšlenkou, že mu kulka roztříštila kost. Cynthii Riddelové, sedící s očima dosud zavřenýma, jako by se už do tváře vracelo trochu barvy. Muž, kterého Roger postřelil, ani ten, který se snažil vyhodit Cynthiu z okna, už v místnosti nebyli.

„Střela projela rovnou skrz,” konstatovala lékařka svým strohým, profesionálním hlasem.

„Budu vás muset dostat do nemocnice. Tady nemám potřebné pomůcky, abych vám to mohla dobře ošetřit. Ale od půlnoci mám službu,” dodala, „tak přijďte ke mně do Westminsterské —”

Výkřik z davu venku ji zarazil a Roger vyskočil na nohy. Bylo to zvláštní — napůl

zařvání, napůl vzdech a zároveň někdo zakvílel. Sotva tyto zvuky odezněly, ozval se jiný, trochu z větší dálky, podobný zaječení sirény; pak další výkřik, zase odněkud blíže, a nakonec, už z větší dálky, jakési těžké žuchnutí.

Winneger se vzrušeně otočil: „Někdo spadl ze střechy.”

„Není to inspektor Sloan?”

„Nevím, pane, opravdu nemůžu říct.”

Zdálo se to být věčnost, než v doprovodu lékařky vyjeli do Westminsterské nemocnice. Když zahýbali na Shaftesbury Avenue, zahlédl Roger superintendenta Abbotta za volantem malého vozu jedoucího proti nim. Tak je to, pomyslel si Roger, Abbott teď převezme velení a on, Roger, bude odkázán jen na zprávy a hlášení. A navíc Mark je stále ještě nezvěstný, Sloan možná mrtvý, lidé zadržení v klubu připraveni k výslechu, a já v nemocnici! Roger hlasitě zasténal.

Nikdo jaktěživ nevyslovil pochyby o schopnostech superintendenta Abbotta. Jeho handicapem však bylo, že mu chyběl jakýsi lidský přístup k věci. Vůbec ho například nena – padlo, aby se do Rogera vžil a dal mu vzkázat, že jeden z uprchlíků po střechách se zabil pádem, že druhý utekl, že nikdo z policistů nebyl zraněn a že krátce nato, když rozruch opadl, došlo od putneyské policie telefonické hlášení, že Mark Lessing je živ a zdráv. Byl nalezen v zahradě jakéhosi velkého domu v Putney — hned vedle vily, do které byla zavle-čena Cynthia. Nějaký náhodný chodec ho slyšel volat o pomoc.

To všechno mu řekl teprve Chatworth, když k němu přišel v lesknoucím se gumáku a galoších coby ochraně před deštěm, který se teď lil proudem.

„Tak si tedy nemusíte dělat těžkou hlavu s ničím jiným, Rogere, než aby se vám to co nejdřív zahojilo,” zakončil. „Co vůbec té vaší ruce říkají? A starají se tu o vás dobře?”

„Výborně. Není důvod, proč bych nemohl být ve dvou dnech zase na nohou,“ odpověděl Roger. „Chtěl jsem vás požádat, pane, jestli byste to laskavě nezatelefonoval Janet a vysvětlil jí, aby se zbytečně nebála, že jsem snad raněný nějak vážně.”

„Hned jí zavolám,” slíbil Chatworth. „No a teď tedy o Lessingovi. Omráčili ho, ale naštěstí se brzo probral. U nás potom identifikoval muže, který ho napadl — je to zřejmě tentýž chlápek, který vám se Sloanem přišel ve Swing Clubu pod ruku první. Řekl nám taky, kam paní Riddelovou odvedli, než ji přivezli do klubu — ale to pro nás nemá bohužel valný význam. Drželi ji ve vile, která patří tomu Tandymu.”

„Tandymu? Ten že má v Putney nějaký dům?”

„Koupil ho už před nějakým časem, ale musel ho napřed zařídit, takže tam bývá teprve pár měsíců. Taková cirkusová krasojízda musí pěkně vynášet!” Po kratičké odmlce pokračoval: „Ale, Rogere, důležitější je tohle. Proto jsem taky vlastně za vámi přišel v tom lijáku ještě teď v noci. Paní Riddelová říká, že se jí ten blonďák nevyptával na nic jiného než na ten balíček v hnědém papíře. Tvrdila, že neví, co v něm mohlo být, ale on že na ni pořád naléhal a stále chtěl jen a jen nějaké informace o něm. Přece víme, že ten balíček vám sebral Tandy — a přesto se po něm pídí ten blonďák. A ten má přitom zřejmě volný přístup do Tandyho nové vily, takže to dohromady nějak nedává smysl.”

„To je fakt,” zabručel Roger.

Pak se Chatworth najednou zeptal: „Myslíte, že paní Riddelová mluvila pravdu?”

„No, spíš se domnívám, že je ochotná nám lhát,” prohlásil Roger. „Kdyby se jí to hodilo a kdyby to pokládala za moudré, tak nebude váhat. Samozřejmě nevím, jak to je právě s tímhle balíčkem. Nezapomínejte, že mně sama přinesla balíček, který podle ní měl být ten, o který nám v tomhle případě vlastně jde. Co může říct o tom?”

„Pořád jenom říká, že ten blonďák — známe už jméno, tak proč bychom ho neužívali? — na ní chtěl informace o malém balíčku v hnědém papíře. Ale ona není ještě docela ve své kůži, rozhodně ne. Byl to pro ni velký šok. Mimochodem —byl to od vás husarský kousek, Weste, a nebude na něj zapomenuto.“

A sáhl po klobouku.

Už jen okamžik, prosím!” zvolal Roger. „Je ještě několik věcí, pane. Za prvé, jak se ten blonďák jmenuje?”

O´Dare. Je irského původu, ale vychován v Anglii. Vzdělaný, pokud můžu zatím posoudit. Právě on je jediný, kdo po těch střechách unikl.”

„Když přemluvil paní Riddelovou, aby s ním šla, tak to jsou jistě staří známí, o tom jsem přesvědčen,” řekl Roger.

Možná, ale doposud nám o něm nic víc neřekla,” prohlásil Chatworth „Ano, já vím, že něco zamlčuje. Mohli bychom ji samozřejmě zadržet, ale já pořád nějak váhám.”

„Já bych ji nechal na svobodě, ale hlídal ji,” řekl Roger.

„Plně souhlasím,” přisvědčil Chatworth.

„A co se dělo v klubu dál?” zeptal se Roger, plný zájmu.

„Už celkem nic, Rogere. Jak se zdá, členové vůbec nevědí, jaké horko to bylo nahoře v kanceláři. Ta opevněná místnost byla pro všechny překvapením. Na klubu jako takovém není na Swing Clubu nic závadného, tím jsem si jistý. Ten, co spadl ze střechy a zabil se, byl právě sekretář Johns. Ostatní, které jsme zadrželi, jsou patrně jen přisluhovači. Nevím toho o nich nich moc, jsou právě vyslýcháni.”

„Řekla paní Riddelová, proč byla odpoledne ve Wigmore Street? zeptal se Roger.

,,Nepřiznává se, že se tam viděla s Henbym,” odpověděl Chatworth, „ale zřejmě se s ním asi sešla v bytě některého přítele, který v té ulici bydlí.”

Roger byl rád, když Chatworth odešel. Byl příliš unavený, než aby mohl jasně myslit, a netoužil po ničem jiném než po spánku

Když se probudil, stále ještě pršelo.

Někdy později se otevřely dveře a slyšel hlas ošetřovatelky: „Tady ho máte.” Roger zvedl hlavu a viděl, jak do pokoje vbíhá Janet.

15 REKONVALESCENCE

„To se rozumí, že jsem Chatworthovi nevěřila,” vykládala Janet, skloněná svým opáleným obličejem nízko nad Rogerem. „Letěla jsem na první vlak, který jel. Řekl mi o tom až teprve

ráno v osm! Stejně je to div, že jsem do té doby neotevřela noviny. No a co chceš teď dělat? Tady v tom chlívku přece nemůžeš zůstat!”

Roger se zasmál: „Je chlívek to pravé slovo?”

„Však ty víš, co myslím,” řekla Janet. „Stejně tě nemůžou hnát hned zas do práce, jen co se postavíš na nohy! Budu si muset promluvit s Chatworthem.”

„Prosím tě, nikam nechoď,” zaprotestoval spěšně Roger. „Já si s ním poradím sám; ty jsi mu toho v téhle věci už stejně napovídala až dost!”

Bylo příjemné tak klidně ležet a cítit, jak mu Janetiny měkké prsty zahřívají dlaně. Bylo příjemné zavřít oči a překvapivě snadné pustit nešťastný Riddelův případ na chviličku z hlavy. Jak by bylo krásné vrátit se do Bognoru! U hotelového pokoje je balkón, na kterém by mohl sedět a dívat se na moře a na davy procházející se po promenádě! Ukrutně příjemné… Ale pozor, někdo tam mluví, mluví… Kdo je to? Proboha, vždyť usnul a spal! A Janet mluví ostře, i když ztlumeným hlasem. Odjakživa dovedl poznat, když se Janet zlobí. A mluví s ní nějaký muž…

Otevřel oči.

„Ale je to opravdu důležité,” říkal George Henby.

„Nic nemůže být tak důležité, abyste ho kvůli tomu musel budit,” prohlásila Janet. „Divím se, že vás sem sestra —”

„No co je?” zamumlal Roger.

Janet se otočila a Henby kolem ní proklouzl.

„Rogere, to je hrozné!” Janet nevolí až zčervenala a Roger si pomyslel, že se s Henbym nejspíš už nějakou chvíli hádala. „Nemá žádné právo takhle sem vpadnout!”

„On nemá právo dělat spoustu jiných věcí, které dělá,” ujistil ji Roger, který se mezitím na posteli posadil. „Například zadržuje informace před policií, což je pro člena parlamentu postoj nejvýš nerozumný. Policii potom pochopitelně ledaco napadá.” Cítil se osvěžený a schopný zvládnout situaci.

„Vy dva se neznáte?” dodal. „Miláčku, tohle je George Henby. Henby, moje žena.”

„Ach bože!” zvolal Henby. „To jsem to tedy dokonale zpackal. Myslel jsem, že mluvím s nějakou mimořádně půvabnou — hm — sestřičkou, která právě odchází ze služby!”

Oblažil Janet svým nejlíbeznějším úsměvem a přes všechnu její nevoli se výraz hněvu v její tváři zmírnil. „Nebyl bych sem chodil, kdybych to nebyl pokládal za opravdu důležité, Weste.”

„Policejní aparát přece pracuje i beze mě,” připomněl mu Roger.

„Jenže vy chápete věci rychleji než většina vašich a znáte tuhle situaci naruby nalíc. Byl bych zašel za Lessingem, ale nemůžu ho najít. Nejspíš ho Chatworth pro jistotu někam tajně uklidil, kdyby snad ještě někdo jiný měl chuť ukrátit mu život.”

Henby se posadil na židli u postele.

„Jde o toho světlovlasého chlapíka, O’Darea,” pokračoval Henby. „Měl byste myslím vědět, že už nějaký čas vydírá paní Riddelovou.”

„Ále,” řekl Roger. „Nebezpečné zaměstnání!”

„Já vím, že jsou chvíle, kdy by mě lidé nejraději zakousli za to, že vtipkuju,” řekl Henby s

dalším úsměvem. „A taky vím, že si o to někdy koleduju, Weste, ale tohle je vážné. O´Hare už nějaký čas vydírá Cyn — paní Riddelovou.”

„Jen jí klidně říkejte Cynthia,” vyzval ho Roger. „To ví přece celý Londýn, že jste k ní měl a možná ještě pořád máte dobrý vztah, tak nebudete nic prozrazovat. Kdypak jste se o tom vydírání dověděl?”

„Dnes ráno!”

„Škoda že se nám s tím paní Riddelová nesvěřila dřív.”

„S takovouhle věcí se přece nebude nikdo policii svěřovat. Víte moc dobře, proč se s tím nesvěřila. Nevím, čím jí O´Hare hrozí, ale jsem od hodiny ochotný plně věřit všemu, co ona říká. Jedna věc by se měla taky raději vyjasnit hned. Na začátku případu, jak jste za mnou byl prvně, pamatujete, jsem vám řekl, že Riddel podezříval Cynthiu z milostného poměru — se mnou. Nebylo to tak, on netušil nic, ale já věděl, že na náš vztah nejspíš přijdete, a tak jsem to raději vyklopil sám, abych měl pokoj.”

„I tady z té postele vám můžu říct, že je zbytečné, abyste mi sem chodil povídat jen polovičku věci. Jestli někdo paní Riddelovou vydírá, tak chci vědět proč.”

„Já to z ní nemůžu dostat,” prohlásil Henby.

„A to snad přestal fungovat policejní aparát?” namítl Roger.

Henby řekl rozčileně: „Přišel jsem vám to povědět, Weste, protože jsem pokládal za správné, abych vám to řekl. Vy totiž nejste skrz naskrz ouřada, někdy je ve vás i kus člověka. Dovedete přece pochopit, jak může takováhle aféra působit na ženu. Nechci, aby ji vyslýchali bezohlední vyšetřovatelé, kteří jí div nevyrazí duši z těla, jen aby z ní dostali víc informací. Fakt je, že je vydírána. To by mělo pro začátek přece stačit.”

„To jsou chabé argumenty,” poznamenal Roger. „A musím to samozřejmě hlásit v Yardu.”’

„Můžete aspoň ostatním naznačit, jak by měli v dané situaci postupovat,” řekl mu Henby.

„To bych asi mohl,” připustil Roger. „Jenže oni nejsou vázáni mými návrhy se řídit, víme? Jestli si představujete, že tím, co jste mi tady řekl, můžete paní Riddelovou uchránit před výslechy, tak se obávám, že budete zklamán.”

„Teď lituju, že jsem vám to řekl,” zabručel Henby nakonec. „Myslel jsem, že u vás najdu porozumění.”

„Mým úkolem je vypátrat, kdo zavraždil Riddela,” řekl Roger věcně. „Všechno ostatní jde teď stranou.”

„Ale vy víte, kdo Riddela zavraždil. Byl to Tandy.”

„Je možné, že použil toho nože i tupého nástroje,” připustil Roger, „ale pořád ještě nevíme, proč to bylo spácháno, a už vůbec nevíme, kdo Tandymu zaplatil, aby to udělal. Tu osobu musíme teprve najít.”

„Jestli je tohle váš postoj, tak dobře,” utrhl se Henby. Vstal a vyšel z pokoje.

„Protivný, nafoukaný drzoun!” vybuchla Janet.

„Ne tak docela,” namítl Roger. „Je to v podstatě celkem milý chlapík, ale trošku samolibý a umíněný. Má zkrátka starost o paní Riddelovou. Zajímalo by mě, jestli byla opravdu vydírána.”

„To by si přece nevymyslel,” odporovala Janet.

„Podle mého není nic, čeho by nebyl schopen,” řekl Roger, „ale je docela možné, že má nějaké vlastní pohnutky a podle nich jedná v domnění, že je k tomu oprávněn. Třeba se ovšem taky mýlím a možná že za celou tou záležitostí je on sám a pokouší se nás svést falešným směrem.” Oči se mu zúžily. „Když se nad tím člověk zamyslí, tak Henby přece není tak naivní, aby věřil, že se mi může s něčím svěřit a potom mě přemluvit, abych jeho důvěrné sdělení nehlásil. Jistě si může na prstech spočítat, že informováním mne informuje zároveň i Yard. To ostatní mohla být jen taková kamufláž kolem. Proč asi tedy najednou chce, abychom věděli, že jeho Cynthia je vydírána?”

„Já nevím, miláčku,” odpověděla Janet. „Vím jen to, že začínám mít hlad a nejspíš si půjdu někam něco sníst, bude poledne. Chceš, abych něco přinesla?”

„Cigarety,” řekl Roger, „a obrovskou kytici růží, prosím!”

Bylo příjemné sedět na tom balkóně v Bognoru! Vynesli na něj zvláštní křeslo jen pro Rogera a cítil se mimořádně blaze.

Sloan mu z Londýna posílal denně hlášení vypracovaná do všech podrobností.

Zpočátku je Roger přijímal příliš vlažně, než aby je pozorněji studoval, ale s postupujícím zotavováním jeho zájem rostl. Občas míval trochu provinilý pocit uspokojení z toho, že jeho rekonvalescence pokračuje tak příjemně pomalu.

„Raději bych tě viděla pryč celého než tady rozbitého,” řekla Janet. „To je jedno z mých trápení, miláčku, že nikdy nemám jistotu, jestli se mi odněkud nevrátíš těžce raněný. Jen doufám, že vaši tenhle nešťastný případ rozřeší dřív, než se tam zase vrátíš. Podal bys mi, prosím, tamhlety šaty?” Oblékala si je, a když jí z výstřihu opět vykoukla hlava, doda la: „Ty bys asi chtěl být u toho, až svou zvěř uštvete, viď?”

„To bych chtěl,” zabručel Roger. „Ale je to taková divná situace, Janet. Já bych —” Zmlkl, když zaslechl klepání na dveře.

„Kdo je to?” zavolala Janet. „Okamžik, prosím!” řekla spěšně, když se dveře najednou začaly už otvírat. „Rogere, podívej se, kdo to je.”

„Co jste to tu tropili?” ozval se hluboký pohřební hlas.

„Jéjej,Mark!” vykřikla Janet. „Vy ovšem můžete dovnitř!”

„Protože jste pouze neupravená a ne v kompromitující situaci,” doplnil Mark, když s úsměvem vešel.

„Zdá se, že máte nějak podezřele dobrou náladu,” prohlásila Janet.

„To taky mám! Plně zotavený z toho pohlazení po hlavě, povzbuzovaný nadšenými zprávami o zdravotním stavu inspektora Westa od každého, koho potkám, když zaskočím do Yardu, vyhřívající se bez jakékoli známé příčiny na výsluní náměstkovy přízně a mírně pobavený tím, že kdekdo na případu zúčastněný, Billa Sloana vyjímaje, na všech stranách šeptem roztrušuje: ,Musíme to skončit dřív, než se West vrátí, musíme to skončit dřív, než se West vrátí. Eddie Day nepřestává prorokovat, že až se vrátíte, začne se vám jako obvykle ihned lepit štěstí na paty, a když jsem naposledy mluvil s Chatworthem, řekl: Jestli pojedete do Bognoru, Lessingu, nenápadně vysondujte, jestli to vypadá na Westův brzký návrat.

Nechci, aby to vypadalo, že ho uháním, dokud není docela ve své kůži; ale pamatujte, tohle je docela neoficiální.” Mark vytáhl cigarety. „Když jsem teď všechny vzkazy patřičně vyřídil, ptám se vás, jestli byste vy dva mohli jít se mnou dneska na večeři.”

„Opravdu rádi,” zvolala Janet.

„Budete myslím muset Rogerovi rozkrájet maso,” řekl Mark. „Ale prosím vás oba o absolutně korektní chování, protože přivedu nesmírně význačného společníka.”

„Koho?” vyhrkli Roger a Janet unisono.

„To vám řeknu až v osm hodin u Krále Jiřího,” odpověděl Mark. „A protože je právě sedm, tak abych už raději koukal jít. Odpusťte, že vás tak napínám!”

„Dvě ku jedné, že to je Chatworth,” řekl Roger. Mark se zazubil: „Uvidíte.”

Došli do hotelu deset minut před osmou zvědavi, kdo asi ten Markův významný host je. Zatímco čekali ve vstupní hale, Janet hodnotila úbory přítomných žen a Roger si prohlížel tváře všech lidí. Vtom Roger ztuhl. Janet si toho všimla a řekla:

„Koho vidíš?”

„Neohlížej se hned,” odpověděl Roger, „ale tamhle v pravém rohu sedí klidná mladá dívka v hráškově zelených šatech. Je sama, blond vlasy má až na ramena.” Odmlčel se.

„Vidíš ji?”

„Ano.”

„To je to děvče, co se mělo tenkrát v osm večer sejít s O’Darem,” prohlásil Roger. „Ta, co tu schůzku určila, když se s ním viděla na Grosvenor Pláce. Podle Billa se při výslechu zapřísahala, že šlo o nevinnou schůzku. Nemáme sice důkaz o opaku, ale koneckonců byla mezi těmi lidmi ve Swing Clubu a -”

„Ale co dělá tady?” přerušila ho Janet.

„To je právě ono. Já — ale ne, to snad není možné,” zvolal Roger a začal na dívku zevlovat, aniž se to pokoušel nějak maskovat.

Do haly totiž rázně vešel Mark a zamířil rovnou k dívce v zelených šatech.

„Dovolte, Janet, abych vám představil slečnu Mary Ansonovou,” řekl Mark s rozzářenýma očima. „Mary, to je inspektor West a jeho choť.”

Mary Ansonová se na oba usmála a řekla Rogerovi: „Myslím, inspektore, že jsem vás už někdy někde viděla.”

„Jak by ne, často navštěvuju policejní soudy a nechvalně známé kluby,” opáčil břitce Roger.

Dívka se zasmála: „Myslím, že jsem si o to říkala!”

„To je na policii to nejhorší,” postěžoval si Mark, „že se nikdy nedovede chovat s normálním taktem. Ale pojďme raději dovnitř, aby nedali náš stůl někomu jinému.” Přitočil se tak šikovně, že vcházel s Janet první a nechal Rogera vzadu s Mary Ansonovou. „Jeden z otřesů Rogerova mladého života,” zašeptal.

„Jste opravdu milý, oddaný přítel!” polichotila mu Janet.

„Ale jděte! Chtěl jsem je překvapit oba,” opáčil Mark.

„Ona poznala Rogera hned!”

„Já jí o něm ale vážně neřekl,” prohlásil Mark. „Nejspíš si ho pamatuje ze Swing Clubu.”

Vrchní číšník se zastavil u stolu pro čtyři a zadní pár je dohonil. „Tak co, jak se rozvíjí vaše stará známost?” zeptal se jich Mark. „Vzpomínáte na tajnosti z dětství? A teď mi dovolte, abych se k něčemu přiznal,” pokračoval, když se usadili. „Chtěl jsem, abyste se vy dva sešli, Rogere, protože Mary má pro vás moc zajímavé povídání. Blýskl jsem se svou obvyklou prohnaností a trikem jsem si vynutil rychlé seznámení s ní. Potom jsem jí začal klást rafinovaně mazané otázky, načež se mě docela věcně zeptala, jestli nejsem přítelem inspektora Westa.” Zazubil se. „To mi zasadilo smrtelnou ránu, ale ona mi docela dobrovolně řekla všechno, co ví o O’Dareovi.”

„Podle mého to není nic obzvlášť zajímavého,” protestovala Mary Ansonová. „Znám Pata O’Darea poměrně dobře — aspoň jsem si to myslela! A ať o něm víte cokoli, já ho mám ráda.”

„Školská ukázka věrnosti,” zašeptal Mark.

„Je s ním dobrá zábava,” pokračovala Mary, „a těžko se dá uvěřit, že takový člověk je zločinec, inspektore.”

„Ale spřátelte se přece. Inspektor se jmenuje Roger,” navrhl Mark.

„Výborně,” řekla Mary a záblesk v jejích očích prozradil, že ji situace baví. „Jestli to nevadí paní Westové…”

„Janet,” pospíšil si s opravou Mark.

Její historka neznamenala velkou pomoc, ale byla zajímavá. O’Dare a Mary Ansonová se znali už asi půldruhého roku. Poznali se ve Swing Clubu, vysvětlila Mary, protože tenkrát prodělávala éru, kdy obdivovala každého, ať muže, či ženu, kdo věděl něco o politice a hospodářství. Tyto zájmy ji sice brzo omrzely, ale její přátelství s O´Darem a ostatními v klubu trvalo dál. Jedním z O’Dareových oblíbených témat byla ničemnost jistých politiků a zaměstnavatelů. Často jí říkal, že by mohl zlámat krk Georgeovi Henbymu, kdyby prozradil jen polovinu toho, co o něm ví.

„A pověděl vám někdy tu polovinu?” zeptal se rychle Roger.

„Ne.”

„Koho jiného neměl O’Dare ještě v lásce?” ptal se Roger dál.

„Plukovníka Garnera a lorda Plomleyho,” odpověděla Mary. „Dokonce mi řekl, že si myslí, že Henby s nimi kuje takové nebo onaké pikle, a řekl mi, že on hlídá jejich domy. A taky je v různé dny opravdu hlídal — někdy jsem tam s ním měla i schůzku předtím, než jsme potom šli spolu v poledne něco sníst. Díval se na to spíš jako na —”

„Legraci,” napověděl šeptem Mark.

„Ano, tak nějak. Patovi je jedenatřicet,” pokračovala Mary, „ale často se chová jako nezralý mladíček. Počínal si přitom docela vážně, ale zároveň měl velké povyražení z toho, čemu říkal ,to moje detektivování. Mně odmítal dovolit, abych mu pomáhala, a vysvětloval to tím, že přece jen to může být někdy nebezpečné. A protože nemám přes den moc volného času, ani jsem ho nepřemlouvala, aby mi to dovolil.”

„Vy vedete modistický obchod, viďte?” zeptal se Roger, kterému něco vytanulo ze

Sloanových hlášení.

„Ne, já mám svůj vlastní salón,” opravila ho Mary.

„Pozor, ona je zazobaný bařtipán,” zubil se Mark. „Ani by neměla být členem Swing Clubu, kde se shromažďují sice jen chytří, ale chudí.”

Je s podivem, pomyslel si Roger, jak dobře ti dva spolu vycházejí. V celém zbývajícím hovoru hráli Mark a Mary prim, zatímco Janet se bavila pozorováním ostatní společnosti a Roger zvažoval dívčina slova. Ještě se jí nezeptal, proč nemluvila stejně otevřeně se Sloanem; v jeho zprávách toho totiž bylo o jejím spojení s O´Darem jen velice málo. Ale ta věc může prozatím počkat.

Druhý den odpoledne seděli zrovna na pláži, když se jako blesk z čisté oblohy najednou objevil Bili Sloan se svou veselou tváří pod tmavými vlasy. Aby se dobře uvedl, přinášel velký pytlík čokoládových bonbónů. Chatworth ho poslal do Bognoru, aby si všechno probral s Rogerem osobně.

„Jak já vidím fakta,” začal Bili Sloan, „tak jsou docela prostá. Se Swing Clubem je po klubové stránce všechno v pořádku. O’Dare, ten jejich sekretář Johns a ostatní, které jsme chytli nahoře, mají samozřejmě v téhle věci prsty, ale výbor klubu o ničem nevěděl. Podle mého je opravdu z obliga. Kápo těch lumpů je nepochybně O’Dare a mezi ním a Tandym existuje spojení.”

„Prokázané?” zeptal se Roger spěšně.

„Ano. Oba Tandyové i Harrison chodili občas do klubu, naoko prodávat lihoviny, ale ve skutečnosti se domlouvat s O’Darem. Ten byl zase taky občas viděn v tom jejich luna parku

— ovšem ne jako účinkující; někteří od ostatních atrakcí mysleli, že má na podniku nějakou finanční účast. Ovšem pořád se ho teprve snažíme najít a zdá se, že Chatworth začíná už být trošku znepokojený,” zakončil Sloan.

„To se nedivím,” připustil Roger. „Bez motivu ale nemůžeme proti Tandyům a ostatním vypracovat obvinění. Nebo jste snad už motiv našli?”

„To je ta potíž,” přiznal Sloan. „Nenašli.”

„Podle mého,” řekl Roger, „by to bylo čiré bláznovství, odvolat naše lidi z Grosvenor Place. Požádejte Chatwortha, aby tam ještě nějaký čas nechal aspoň jednoho muže. Záminka pro to může být třeba to, že Garner a Plomley potřebují policejní ochranu. Myslíte, že se Chatworth dá přesvědčit?” dodal s nadějí.

„Asi ano.”

„Prima! A teď je tady jedna věc pozoruhodná tím, že v dosavadních zprávách chybí,” pokračoval Roger. „Totiž přesvědčivá výpověď Cynthie Riddelové potom, když se zotavila z té příhody ve Swing Clubu. Jak to vypadá, vypověděla jenom, že ji na ulici dohonil O’Dare a hrozbami ji donutil, aby jela s ním napřed do Putney a potom do klubu. V tom určitě musí být ještě něco jiného.”

„Dušuje se, že není,” řekl Sloan. „Vy něco tušíte?”

„Nic dost jasného,” přiznal Roger.

Je to zvláštní, uvažoval Roger, jak rychle dovedla taková navýsost senzační aféra

upadnout v zapomenutí. Všeobecně se teď jaksi mělo za to, že vina leží na Tandym, Harrisonovi a ostatních. Pouze jedny noviny vedly případ v patrnosti dál, ale pouze stručnými notickami. Zjevně také jen málo členů parlamentu projevovalo o něj živější zájem, ačkoliv Ingleton předkládal ve sněmovně týden co týden dotaz na ministra vnitra, může-li podat nějaké bližší vysvětlení k případu zavraždění Jonathana Riddela. Ministr pokaždé odpovídal: „Ne, pane. Poslanci budou informováni v nejkratším možném čase, jakmile informace dojde.” Ve sněmovně byl s jednomyslným souhlasem zvolen nový výbor, aby pokračoval v práci výboru původního. Marriott, který nebude ještě nějaký čas schopen pracovat, nebyl do výboru pojat; Henby a Garner zůstali jeho členy i nadále.

Henbyho neviděl Roger od jeho návštěvy v nemocnici.

Eddie Day, který přišel ráno pozdě, když se Roger prvně zase objevil v Yardu, se podíval přes stůl a řekl: „Zase zpátky, Hezoune? Důkladně jste tenhle případ zvoral, viďte?”

„Myslíte?” zabručel Roger.

„Však vy to dobře víte. Ten měl být uzavřený už před kolika týdny, to říkám já. Nelíbí se mi, že se takhle táhne, ani trošku se mi to nelíbí, Hezoune.”

„Já se tím kochám,” řekl Roger kousavě.

„To je vám docela podobné, vy dovedete všechno jen tak lehce přejít. Být to já, tak v noci nezamhouřím oko. A taky bych nejspíš dostal přísnou důtku místo tří týdnů dovolené.” Odfrkl si. „To je holt ten malér tady, to protěžování!”

„Eddie,” řekl Roger netrpělivě, „nikdy v životě jsem ještě nemusel pracovat s žádným protivou, který by mi šel tak na nervy jako vy. Ale jednoho krásného dne vám řeknu na ro-vinu, co si o vás myslím. A nebude to pěkné, to si pište.”

„Nemusíte se hned čepejřit,” ohrazoval se Eddie. „Snažím se vám jenom pomoct.” Pak věnoval pozornost nějakým padělaným šekům na svém stole a chvíli pracovali mlčky. Na – konec Eddie vstal a vykráčel majestátně z místnosti. Roger si mnul mrzutě bradu a probíral se písemným materiálem na stole. Týkal se většinou jeho případu — zpráva za zprávou, ale žádná pro něj neznamenala ani nejmenší pomoc. Potom našel dopis adresovaný „Velectěný pan Roger West, New Scotland Yard, S. W. 1”. Otevřel ho a se vzrůstajícím zájmem četl:

Vážený pane Weste, byl bych poctěn, kdybyste mě mohl navštívit, kdykoli se Vám to bude hodit.

Váš hluboce oddaný

Plomley

„Ale ale!” vykřikl Roger a podíval se na datum. „Psáno včera. Možná že se chce omluvit za to, jak se mě pokoušel vyhodit!”

Příští půl hodiny strávil studováním všech zpráv a hlášení o Plomleym. Silně ho zajímala hlavně jedna věc a něco málo o ní už věděl: že posledních několik měsíců Plomley očividně chřadne, jeho zdravotní stav se stále zhoršuje. Není mu ještě ani celých šedesát, ale klidně by mohl být považován bezmála za osmdesátníka.

„Zajdu tam myslím radši ještě teď dopoledne,” zabručel Roger. Vstal a vyběhl. Sloanovi

řekl, kam jde, a k Plomleyho sídlu dorazil krátce po jedenácté. Otevřel mu sluha Sale a uvedl ho do ranního pokoje. Opět čekal uprostřed lesklého nového nábytku a opět měl pocit, že na celém domě je něco strojeného.

Dveře se otevřely a Roger vstal, očekávaje Plomleyho. Místo toho vešla do pokoje Cynthia Riddelová.

16 VYDÍRÁNÍ

Vypadala pěkně v černobíle kostkovaném, krejčovsky bezvadně vypracovaném kostýmku. Oči jí už zase zdravě zářily a usmívala se, když k němu přicházela.

„Otec tady bude za chviličku,” řekla Cynthia. „Zazvoním, aby nám přinesli kávu.” Sale se objevil téměř ihned. Když odešel, otočila se k Rogerovi, pozorně se na něj zadívala a řekla:

„Teprve včera jsem se dověděla, pane Weste, za co všechno vám vděčím.” Roger předstíral údiv.

„Neuvědomila jsem si totiž, že jste to byl právě vy, kdo mě zachránil před pádem z okna,” pokračovala Cynthia. „Je velmi nesnadné vyjádřit to prostým ,děkuju´, ale já to přesto říkám a myslím to z celého srdce.”

„No, povolání je povolání, a já za to měl tři týdny nečekané dovolené,” usmál se Roger.

„V mé práci mi to bohužel nijak zvlášť neprospělo, pořád tápu ve tmách právě tak jako předtím.”

„Copak nejste přesvědčen, že mého manžela zabil ten Tandy, aby mu mohl ukrást ty perly?” zeptala se.

„Ne,” řekl Roger. „A vy ano?”

Po chvilce řekla: „Kéž bych byla! Bylo by to pro všechny o hodně lepší, kdyby to byla pravda. Trochu se bojím, co všechno ještě možná vyjde najevo. Překvapuje vás to?”

„Ani ne. Překvapuje mě jedině vaše mlčení.”

„Mlčení?”

„Ano. Měla byste být mnohem sdílnější, než jste byla doposud. Možná že tak tvrdošíjně mlčíte, protože si nejste jistá, jestli to, co víte nebo myslíte, že víte, nemá nějakou souvislost s vraždou vašeho manžela. Ale ať je důvod jakýkoli, děláte velkou chybu.”

„Možná že máte pravdu,” odpověděla na to a dodala: „Myslím, že otec vám chce říct několik závažných věcí. Víte, jak jsem mu řekla, že jste mi zachránil život —” přitom ho obdařila skoro koketním úsměvem — „rázem změnil svůj původní názor na vás! Když jste tu byl prvně, tak jste ho silně rozrušil.”

„On rozrušil silně mne!” opáčil Roger.

„Myslím, že vám otec chce za to podat informace, které by vám mohly opravdu hodně pomoct,” pokračovala Cynthia. „Nemyslím sice, že souvisejí s vraždou, ale vy si to už přeberete sám.” Nalila kávu, podala mu jeho šálek a zničehonic dodala: „Asi si myslíte, pane Weste, že jsem úplně bez srdce, viďte?”

„V jakém směru?” zeptal se Roger, úmyslně nechápavý.

„Pokud jde o manželovu smrt.”

„Ne každý nosí srdce na dlani,“ odpověděl Roger. Vtom se prudce otevřely dveře a vběhl Sale. „Co je, Sale?” zeptala se paní Riddelová.

„Jeho — Jeho Lordstvo není ve svém pokoji, madam,” oznamoval udýchaně Sale.

„Musí tam být.”

„Ale není tam,” trval Sale na svém. „Díval jsem se do pokoje i do oblékárny. Prostě nikde není, madam. Naposledy jsem ho viděl, když mě žádal, abych vám vyřídil, že nejdéle za pět minut je dole. On — on není ani nikde jinde v domě, madam.”

Plomleyho dcera vyběhla z pokoje, zatímco Sale ještě opakoval: „Není, madam, nikde.”

Roger se kolem něho hbitě provlékl a běžel za Cynthiou po schodech nahoru. Ohlédla se po něm přes rameno, ale nic neřekla. Vběhla před ním napřed do velké ložnice, která byla prázdná, do malé oblékárny, do které se vcházelo z ložnice, a potom se zastavila uprostřed většího pokoje, ruce do sebe zaklesnuté. „To je komické, pane Weste. Klidně se tady oblékal a právě končil, když jste zazvonil. Bylo mi sice divné, že vás nechává tak dlouho čekat, ale

—jestlipak —”

Nedopověděla a zamířila přes chodbu do pracovny. Byl to první skutečně prostý pokoj, který Roger v tom domě dosud viděl. Ani zde však nikdo nebyl a Cynthia řekla napjatým hlasem:

„Nemohl přece odejít!”

„To se dá myslím lehko zjistit,” řekl Roger a otevřel okno, které vedlo do ulice. Nedaleko stál Winneger. Roger na něj zakýval prstem a hned také seběhl dolů. Na plošině před hlavním vchodem se setkali. „Odešel někdo z domu od chvíle, co jsem já přišel, Winnegere?”

„Ano, pane,” odpověděl Wrinneger. „Jeho Lordstvo.”

„Víte to jistě?”

„Docela jistě, pane. Před domem zastavilo auto, byl to daimler. Viděl jsem Jeho Lordstvo do vozu nastoupit. Nemohl jsem se zmýlit.”

„Zapsal jste si číslo toho daimlera?”

„To ne,” řekl Winneger. „Nevěděl jsem —”

„No dobře,” mávl Roger rukou, vběhl zpátky do domu a pod schody se střetl s Cynthiou.

„Tak váš otec právě odejel v nějakém daimleru,” oznámil jí věcně.

„Možná že to byl vůz plukovníka Garnera, pane, ale nevím to jistě,” pokračoval Winneger, který vešel za Rogerem. „Jenže za volantem neseděl plukovník, ale šofér.”

Roger se obrátil k Gynthii: „Měl snad váš otec v úmyslu někam s plukovníkem Garnerem jít?”

„Nemůžu uvěřit, že vůbec odešel,” žasla Cynthia. „Přece mu tolik záleželo na tom, aby si s vámi promluvil.” Ztratila už trochu svého klidu. Po pravdě řečeno byla postrašená a visela očima na Rogerovi, když zamířil k telefonu a začal vytáčet číslo Scotland Yardu. Vydal břitce rozkaz: pátrat po lordu Plomleym a po voze plukovníka Garnera.

„Nemůžu to pochopit,” řekla Cynthia Riddelová sklesle. „Co ho to jen napadlo, že tak najednou odešel?”

Roger se podíval na Salea: „Volal někdo v době, když jsem už byl tady, Sale?”

„Ano, pane. Telefon byl přepnutý přímo do pokoje Jeho Lordstva. Zvedl ho sám. Bylo to jen pár minut po vašem příchodu. Šel jsem vás právě ohlásit Jeho Lordstvu. Zavolal na mě, když už skončil hovor, ale nevyzval mě, abych vstoupil a pomohl mu s oblékáním.”

„Je to neobvyklé?” zeptal se Roger.

„V těchto dnech, pane, to je nejvýš neobvyklé,” vysvětlil mu Sale.

„Vypadá to,” řekl Roger, „jako by mě byl někdo viděl přijít a chtěl zabránit, aby se váš otec se mnou sešel. Kde je tady nejvhodnější místo, abychom si pohovořili, paní Riddelová?”

Zavedla ho opět do ranního pokoje. Bezmyšlenkovitě usrkla z kávy, která byla již téměř studená, a opět šálek odložila. Celou tu dobu se vyhýbala pohledu na Rogera. Napětí rychle vzrůstalo. Roger neměl v úmyslu napětí zeslabit. Cynthia měla zřejmě něco na jazyku a dostala teď opravdový strach. Možná že se mu ji teď podaří přimět, aby konečně mluvila.

Tvář měl tvrdou a energickou, když řekl: „Víte, paní Riddelová, kam váš otec šel?”

„Samozřejmě ne!”

„Máte nějaké tušení, kam mohl jít?”

„Ne. Nic nevím — nic nevím!” Zaváhala a potom vyhrkla: „On není zdravý, každá maličkost ho rozruší a nějaká hrozba by mohla —”

„Hrozba?” přerušil ji Roger tak ostře, až o krok ucouvla. Zahleděl se jí mrazivě do očí a potom pokračoval: „Paní Riddelová, zdravotní stav vašeho otce je podezřele záhadný. Jeho nemoc začala myslím krátce po vašem sňatku a od té doby se už nikdy necítil zdravý. Mám pravdu?”

„Ano.”

„Víte, co tu jeho nemoc zavinilo?”

Neodpověděla. Roger pokračoval: „Paní Riddelová, vy jste se domluvila s panem Henbym, aby mi řekl, že vy osobně jste delší dobu vydírána jedním mužem, jistým O’Darem. Nikdy jste ale neprozradila důvod tohoto vydírání. Ptám se vás tedy: vydírána jste nikdy nebyla vy, nýbrž váš otec — není to snad pravda?”

Roger mluvil hned dál. „Je to možná otázka života a smrti. Nevíme, kam váš otec šel. Je možné, že ho někdo, kdo ho má přitisknutého ke zdi, donutil, aby ihned odešel z domu a ne-mohl tak se mnou mluvit. Je možné, že někdo, kdo bydlí tady nablízku, mě viděl přijít a okamžitě mu telefonoval. Jestli to byl záměrný pokus mu zabránit, aby se se mnou setkal, pak se váš otec třeba už nikdy nevrátí.”

„Už dost, prosím vás!”

Roger řekl drsně: „Zahráváte si s policií už trochu moc dlouho, paní Riddelová. Tak co, byl váš otec vydírán, nebo ne?”

Po dlouhé přestávce odpověděla: „Ano. Ano, byl.” Sáhla si na čelo a Roger viděl, jak se jí třesou prsty. „Byl. Ale proč, to nevím. Vím jen, že hodně společného s tím měl ten O’Dare.”

„Proč jste předstírala, že jste vydírána vy?”

„Soudila jsem,” odpověděla, „že nakonec stejně přijdete na to, že jeden z nás je v takové

— takové hrozně zlé situaci. A bylo mi milejší, abyste si myslel, že to jsem já.”

„Z čeho jste usoudila, že na to vůbec někdy přijdu?” tázal se Roger.

„Z toho, že jste chytli toho Tandyho,” odpověděla. „Právě on totiž chodil pro ty peníze.”

„K vašemu otci?”

„Ne, ke mně. Já — já jsem dělala prostředníka.” Mluvila teď skoro překotně a z tváře ztratila téměř všechnu barvu. „Myslím, že Tandy byl jen posel. Nejspíš vůbec nevěděl, kolik peněz nosí. Musely to být desítky tisíc liber!”

„Opravdu nemáte žádné tušení, jakou hrozbou byl nátlak na vašeho otce uplatňován ?”

„Žádné.”

„Proč jste řekla panu Henbymu, aby mi napovídal, že obětí vyděrače jste vy?” naléhal dál Roger.

„Byla jsem si tak jistá, že vám Tandy řekne, že chodil ke mně,” vysvětlila Cynthia.

„Myslela jsem, že tím otce ušetřím aspoň trochy trápení.”

„Znal pan Henby pravdu?”

„Ne.”

To tedy, pomyslel si Roger, vysvětluje Henbyho návštěvu v nemocnici; Henby se domníval stejně jako ona, že Tandy vypoví o svých stycích s Cynthiou pravdu. Logika jejich počínání je docela zřejmá; teď zbývá ještě rozhodnout, jestli ta žena pořád ještě něco zatajuje nebo ne.

„Myslíte, že v tom vydírání hrál nějakou úlohu ten balíček v hnědém papíře?” zeptal se. Ta otázka ji poplašila.

„Možná že ano.”

„Tedy když jste mi přinesla ty perly, pokoušela jste se mě oklamat.”

„Pokoušela jsem se zabránit, abyste mému otci přidělával starosti,” vytáčela se. „Je to snad tak špatné?”

„Lhát policii je vždycky nerozumné,” odpověděl Roger. „Říkáte mi aspoň teď celou pravdu? Vážně jste nevěděla, co je v tom balíčku?”

„Ne; říkám vám pravdu.”

„A nemáte ani tušení, co O’Dare na vašeho otce ví?”

„Nemám.”

„Paní Riddelová,” pokračoval Roger, „den předtím, než byl zavražděn váš manžel, ležel ten balíček na jeho psacím stole. Mám to potvrzeno výrokem pana Henbyho v tom smyslu. Věděla jste to?”

„Ano,” přisvědčila. „Jonathan otci pomáhal. Podařilo se mu ten balíček získat a tenkrát se zdálo, že je všemu konec. Konec!” opakovala hořce. „A zatím všechno právě začalo.”

„Když váš manžel žádal o policejní ochranu, bylo to proto, že se cítil v nebezpečí, dokud ten balíček hledá?”

„Nevím,” řekla. „Ale možné to je.”

„Věděla jste hned od začátku, že požádal o policejní ochranu?”

„Ano. Můj manžel nebyl normálně žádný tajnůstkář, ale v téhle věci si nechával skoro všechno pro sebe. Myslím, že otec se mu s tím vydíráním svěřil. Vlastně je to jisté, protože já jsem mu to neřekla.”

„Rozumím,” přikývl Roger.

Ale nerozuměl; několik nejasných stránek případu se sice nyní vysvětlilo, ale stále ještě tonul ve zmatku nejistot. Z té mlhoviny vystupoval jediný nesporný fakt: Cynthia Riddelová má nefalšovaný strach o otce.

„Paní Riddelová,” řekl Roger se surovou otevřeností, „bojíte se, že váš otec bude zavražděn?”

„Ano,” šeptla. „Strašně se bojím.”

Roger nechal Winnegera uvnitř v domě a spěchal do Yardu. O Plomleym nedošlo dosud žádné hlášení a ani Garnerův daimler nebyl ještě zachycen. V Garnerově domě nezvedal nikdo telefon, když tam volal, a to ho mátlo; měl by tam přece být ve službě aspoň sluha, i když je pán mimo dům. Zašel k Chatworthovi, stručně mu o všem referoval a potom se vydal zase zpátky na Grosvenor Place, tentokrát však do domu plukovníka Garnera.

Jako doprovod si vzal Sloana.

Na Rogerovo zvonění ani klepání nepřicházel nikdo otevřít.

„To se mi nechce ani trošku líbit,” poznamenal Roger. „Není náhodou některé okno otevřené ?”

Náhle se zarazil. Z chodby k nim dolehl slabounký šramot, jakýsi šoupavý zvuk a ještě něco: těžký dech člověka lapajícího po vzduchu. Zůstali úplně bez hnutí. Zvuk na okamžik ustal, ale brzy se ozval znovu. Roger se podíval škvírou na dopisy, ale látková zástěrka na druhé straně mu bránila nahlédnout do chodby.

„Musíme se dostat dovnitř, i kdyby to znamenalo rozbít okno,” prohlásil Roger.

Všechna okna byla zavřená a pečlivě zajištěná. Roger zvedl ohnutý loket, že jím vyrazí sklo, ale Sloan ho zadržel: „Pozor na tu bolavou ruku!”, odstrčil ho a rozbil okno sám. Na všechny strany se rozlétly ostré střepiny a jejich třesk jim připadal mimořádně hlasitý. Sloan natáhl ruku dovnitř, opatrně tápaje po zástrčce. Konečně ji nahmátl a v několika vteřinách měl okno otevřené dokořán a oba lezli dovnitř. Na chodníku se zatím už shromáždil hlouček lidí a ulicí přicházeli dva uniformovaní strážníci. Jeden z nich poznal Rogera.

„Udržujte lidi v pohybu, žádné shlukování.“ rozkázal Roger.

Sloan byl už v chodbě. Když se dovnitř dostal Roger, spatřil Sloana klečet vedle muže, který má potlučenou hlavu, je v bezvědomí a zřejmě se předtím snažil doplazit k domovním dveřím. Od schodiště se k němu táhla krvavá stopa a kapky krve byly také na každém schodě.

„Otevřte dveře a přivolejte z ulice nějakého lékaře,” pobídl Roger Billa.

Sám se rozběhl nahoru. Ta příšerná krvavá stopa mluvila sama za sebe. Vycházela ze dveří pokoje po pravé straně; Garnerova knihovna, blesklo Rogerovi v paměti. Strčil do po – otevřených dveří a vstoupil.

Garner ležel mrtvý na podlaze u svého psacího stolu. Stůl sám měl vyhrnutou roletu a byl celý posetý rozházenými papíry, které se válely i na podlaze. Papíry blízko Garnera byly potřísněné krví.

Roger přikročil k telefonu a už chtěl vytáčet číslo, ale vtom se zarazil. Do pokoje vešel Sloan. „Zajistěte ten telefon kvůli otiskům,” řekl Roger. „Je to pravděpodobně aparát, ze kte-

rého mluvil ten, co nedávno volal Plomleyho. Dole bude jiný.” A pospíchal dolů do chodby, kde se už jakýsi postarší lékař a dva uniformovaní strážníci skláněli nad ležícím mužem — sluhou plukovníka Garnera. V domovních dveřích stáli dva neznámí muži a zvědavě nakukovali dovnitř.

„Co tu k čertu chcete?” křikl Roger. „Tady není žádné divadlo.”

„My jsme Daily Record,” řekl jeden novinář.

Roger jen vzdychl: „No, pospíšit si teda dovedete. Půl hodiny vám teď nemůžu věnovat ani vteřinku, ale potom si s vámi docela rád promluvím.”

„Díky,” řekl muž a dodal: „Petře, skoč zavolat Andymu. Já tady budu čekat.”

To už Roger stál u telefonu v přijímacím pokoji. Ohlásil Yardu, že je třeba po Plomleym a Garnerově voze pátrat se zdvojnásobeným úsilím, potom se dal spojit s Chatworthem a stručně mu vylíčil holou skutečnost. Chatworthova reakce naznačovala, že kromě vyvolání další senzace v novinách to Yardu nijak nepomůže.

Roger zavěsil. Sloan přicházel po schodech dolů.

„Pošlete pro paní Riddelovou,” požádal ho Roger. „Ať jí neprozrazují, co se stalo, ale jenom řeknou, že s ní musím mluvit tady.”’ Pak vytočil další číslo, a když se v sluchátku ozval hlas, řekl: „Požádejte prosím pana Henbyho, aby přišel k aparátu.”

„Myslím, že pan Henby právě zasedá ve sněmovně, pane.”

„Tady vrchní inspektor West ze Scotland Yardu,” ohlásil se Roger. „Je to nejvýš naléhavé. Vyvolejte ho, jestli to jinak nejde.”

„Prosím, pane.” Roger chvíli čekal a snažil se přitom vnést trochu řádu do zmatku ve svých myšlenkách. K čemu je ta Garnerova smrt? Jediným původním členem zvláštního vý-boru, který dosud nebyl napaden, zůstává teď Henby. Pěkná patálie!

„Co je, Weste?” ozval se na drátě Henby a jeho hlas zněl chladně. „Mám hrozně moc práce a —”

Roger ho přerušil: „Byl bych rád, kdybyste laskavě přišel ihned do domu plukovníka Garnera. Garner byl zraněn.”

Po krátké pauze se Henby zeptal: „Je to zranění vážné?”

„Ano.”

„Už jedu,” řekl Henby.

Zatím již dorazili další muži z Yardu a pořizovaly se fotografické snímky krvavé stopy, obou těl i knihovny ze všech úhlů. Hubený, zchátrale vypadající muž se skláněl nad telefonním aparátem v knihovně. Roger ho chvíli pozoroval, jak přístroj lehce poprašuje světle šedým práškem, ale nikde se neobjevovaly zřetelné známky otisků prstů.

„Někdo ho otřel, co?” zeptal se Roger.

„Jo.” Zchátrale vypadající muž zvedal opatrně přístroj, až ho dostal nad hlavu, a potom se zadíval na sluchátko. .Jo,” opakoval, „jenže ten chytrák byl taky lajdák. Podívejte, inspektore, tady zapomněl jednu nádheru!”

Zvedl sluchátko z vidlice a obrátil ho vzhůru nohama.

Blízko u mluvítka se v prášku jevil jediný, ale perfektní otisk prstu a z obou jeho stran několik šmouh.

„Pravý ukazováček, podle mýho,” prohlásil Skot. „Tak to je opravdu nádhera, inspektore, lepší otisk už asi do smrti neuvidím. Ten člověk musel patrně hrozně spěchat. Kde je zase Morgan — Morgane, pojďte sem s tou svou kamerou, člověče, tady můžete konečně udělat krapet nějaké užitečné práce.”

„Tak tentokrát jsme snad protrhli smůlu a máme konečně slušnou šanci,” řekl Roger s trochou uspokojení. „Porovnejte ho co nejdřív s kartotékou, McPhersone. Ještě odpoledne si přijdu do Yardu pro vaši zprávu.”

„Jen přijďte, pane!”

Přistoupil Sloan. „Paní Riddelová hned přijde,”’ oznámil…Našli jste něco, Rogere?”

„Něco, čemu tady McPherson říká nádhera,” usmál se Roger. „Myslím, že z toho něco vytlučeme. Ale pro vás mám jednu opravdu choulostivou práci, Bille. Zjistěte mi, jestli Henby byl dneska v poslanecké sněmovně opravdu celé dopoledne.”

Krátce nato se objevil Henby. Policisté ho nechtěli pustit nahoru, dokud nedostanou dovolení od Rogera, a ten sešel sám k němu dolů. Henby vypadal jako ze škatulky a výraz měl spíš nazlobený než úzkostně napjatý — snad v důsledku ostré výměny slov se službu konajícím seržantem. Rogera ale pozdravil docela mírně. A hned se ptal:

„Jak se mu vede?”

„Je mrtvý,” řekl Roger.

„Mrtvý!” Henby ucouvl. „Proboha! Tohle tedy způsobí hotové pozdvižení!”

„To způsobí víc než jen pozdvižení,” opáčil Roger. „Vždyť to rozvrátí všechny naše teorie o celém případu! Tady to bylo provedeno stejným způsobem jako zavraždění Riddela, divoký útok tupým nástrojem. Mysleli jsme, že máme skutečného Riddelova vraha v hrsti. Teď to ale už nevypadá tak jistě. Mluvil jste poslední dobou s paní Riddelovou?”

„Setkal jsem se s ní včera večer.”

„Její otec je nezvěstný,” řekl Roger.

„Plomley?” Henby se zatvářil nedůvěřivě. „Ten přece sotva vytáhne paty ze svého pokoje!”

„Přesto je nezvěstný,” opakoval Roger. „Za minutku tady ostatně bude paní Riddelová. Proč tu vlastně ještě není?” dodal, vyhlížeje do ulice. „Málem jsem na ni zapomněl.”

Henby se lekl: „Chcete tím říct, že by se Cynthii mohlo něco stát?”

„Ale to ne. Nechal jsem u ní jednoho muže. Já —”

„Vaši lidé neuchránili před zavražděním ty druhé,” odsekl Henby, vyletěl z pokoje a hnal se na ulici. Jeho rázné dlouhé kroky zdolaly vzdálenost mezi oběma domy v rekordním čase; Roger ho sledoval, až zmizel v Plomleyho rezidenci. Potom tam zatelefonoval a ptal se Salea, jestli paní Riddelová už odešla.

„Právě byla na odchodu, pane, když přišel pan Henby.”

Ve chvilce byli oba zpátky. Do očí Cynthie Riddelové se opět vrátil lesk; Henbyho přítomnost na ni působila zřejmě nejen konejšivě, ale i povzbudivě.

„Už víte, Weste, co se stalo s lordem Plomleym?” tázal se Henby.

„Doufám, že brzo o něm dostanu nějakou zprávu. To je možná zrovna ono,” dodal Roger, když zazvonil telefon.

Z druhého konce drátu se k němu donesl komisní hlas Abbottův.

„Tady superintendent Abbott, Weste,” ohlásil se Abbott. „Žádal jste informaci o voze plukovníka Garnera. Vůz byl nalezen. Lord Plomley v něm není.”

17 ŠPATNÁ NOVINA PRO HENBYHO

,,Vůz plukovníka Garnera byl nalezen opuštěný v úzké postranní ulici odbočující z Fulham Road. Už tam jsou naši a pátrají po otiscích prstů,“ řekl Abbott Rogerovi a potom chtěl vědět, jak to vypadá na Grosvenor Place. Trvalo skoro deset minut, než Roger Abbottovi všechno dopověděl. Henby a Cynthia stáli opodál, pozorovali ho a čekali: jsou to zprávy dobré, nebo špatné?

Potom řekl Roger pomalu: „Našli jsme ten vůz prázdný.”

,,Vy musíte Plomleyho najít!” vyhrkl Henby.

..Nám na tom přece záleží právě tak jako vám, abychom ho našli,” odpověděl Roger nevesele. „Paní Riddelová, vy jste měla dojem, že mi váš otec chce sdělit něco důležitého. Můžete mi aspoň sebemíň naznačit, čeho se vůbec ta informace mohla týkat?”

Tichým hlasem řekla: „Nemůžu.” Henby jí sevřel ruku.

„Však on se najde,” ujišťoval ji. „Musejí se nasadit všechny páky, Weste.”

„Ale nemluvte přece jako nějaký poslanecký nováček!” odsekl West. Úmyslně se pokoušel Henbyho rozzlobit, ale byl zklamán.

Henby odešel s Cynthiou a Roger odjel do Yardu za Ghatworthem. Ten však neměl žádné nové zprávy. Byl ještě v náměstkově kanceláři, když vešel Joe Forbes z daktyloskopického oddělení a přinesl několik volných listů papíru, všechny plné velkých otisků prstů — černých skvrn, které na bílém podkladě dělaly dojem nadživotní velikosti, ačkoliv některé z nich byly ve skutečnosti docela malé.

„Máte je, Forbesi?” zeptal se Chatworth.

Forbes odpověděl se zřejmým uspokojením: „Otisk na telefonu a tři otisky nalezené na volantu toho daimlera jsou stejné, pane.” Položil dva listy, papíru na stůl před Chatwortha, ukazoval na ně a rozhovořil se podrobně o všelijakých smyčkách a kličkách a rýhách. Roger se naklonil kupředu, aby ho mohl sledovat, dokonce i Abbott jevil trochu zájmu. „V obou případech byl naštěstí ten člověk opatrný jen po jistou mez. Přístrojová deska i volant vozu byly sice otřené stejně jako telefonní aparát, ale přesto na nich zanechal stopu právě dostačující. Není nejmenší pochyby, že otisky prstů na všech třech předmětech jsou totožné, co říkáte, pane?”

„Souhlasím,” přikývl Chatworth. „Máme ho v archívu?”

„Ano i ne, pane,” odpověděl Forbes.

Chatworth na něj zůstal koukat. „Co tím chcete říct, ano i ne? Buďto ho máme, nebo ne.” Forbes měl neproniknutelnou pokerovou tvář, ale Roger věděl, že se Joe v duchu baví.

Forbes vždycky trošku šaškoval, když se chystal vynést nějaký senzační trumf.

„Není to člověk se záznamem v policejním archívu,” vysvětloval Forbes, „nemáme jeho kartu, pane, ale máme jeho otisky prstů dík vrchnímu inspektoru Westovi, který mi před několika týdny dal vizitku s těmi otisky. Patří jedné z osob do případu zapletených, jak možná tušíte, pane. Jsou to otisky pana George Henbyho.”

Když Forbes svou bombu vypálil, rozloučil se a vzdálil se. Chatworth zíral upřeně do papíru před sebou. Abbott byl protentokrát poplašený; patřil k lidem, kteří by byli zděšení, kdyby se prokázalo, že člen parlamentu má něco společného s vraždou. Když se na něj Roger podíval, cítil se téměř provinile za to, že zachránil ten otisk na telefonním přístroji a uchoval sadu otisků na Henbyho vizitce. Chatworth seděl v hlubokém zamyšlení; snad proto, aby získal čas.

Roger pozoroval střídavě oba muže a přemítal, co by asi řekli, kdyby uměli číst jeho myšlenky.

Chatworth nakonec zabručel: „Tak tohle je asi hotová věc.”

„Henby nebyl dnes dopoledne ve sněmovně dlouho,” dodal k tomu Roger. „V době vraždy na Grosvenor Pláce ve sněmovně nebyl.”

„Jak říkám,” opakoval Chatworth, „vypadá to na hotovku. Co, Abbotte?”

„Ano.” Abbott jako by si byl vzdychl.

„Nějaké námitky, Weste?” zeptal se Chatworth.

„Zatím ne, pane,” odpověděl Roger.

„Co tím myslíte, zatím ne?”

Roger se usmál. „Co jestli má Henby pro čas vraždy nějaké alibi, které by dokazovalo, že dnes dopoledne vůbec na Grosvenor Place nebyl? Potom bych ovšem měl námitek fůru.”

Chatworth poklepal na listy s otisky.

„Žádné alibi nemůže vyvrátit tady to.”

„S tím nesouhlasím, pane.”

„Rozviňte laskavě svou teorii.” Chatworth se na něho díval, na čele černý mrak.

„Jak si přejete, pane,” začal Roger. „Co jestli Henby použil telefonního přístroje dříve než dnes ráno a co jestli řídil daimlera včera? Na nás je přece dokázat, že otisky byly zanechány v čase zavraždění plukovníka Garnera a zmizení lorda Plomleyho. Alibi, i jen chabé, by pro nás znamenalo spoustu nové práce. Ale aby nebylo mýlky, pane, tu rozumnou teorii, že ty otisky zanechal Henby pravděpodobně dnes dopoledne, akceptuju.”

„Doufal jsem, že se umoudříte a budete rozumný,” řekl Chatworth. „Ale je to ohavná záležitost. Noviny se o tom nesmějí dovědět, dokud to všechno nebude absolutně průkazné. Snad abych si s Henbym raději promluvil sám.”

Roger prohodil na půl úst: „A nebylo by vhodné promluvit si napřed s ministrem vnitra?”

„Ano, snad by to bylo lepší.”

„A myslím, že se mnou si Henby ochotně přijde promluvit bez toho, že bychom ho sem museli přivádět,” pokračoval Roger. „Když přijde do Yardu sám, bez doprovodu, vzbudí to menší pozornost, než kdybych si pro něj dojel. A hlídá ho sám Sloan, pane, tak nemyslím, že má nějakou šanci nám zmizet.“

„To doufám,” řekl Chatworth. „Tak dobře, Weste,” přikývl, když se Roger zvedl k

odchodu. „Ale neříkejte nic Sloanovi, neříkejte nic nikomu, dokud nebudeme mít absolutní jistotu, na čem jsme,” zněl Chatworthův rozkaz. „A buďte taky opatrný na to, co řeknete před paní Riddelovou. Je dole v čekárně.”

„Odpusťte, že jsem vás nechal čekat tak dlouho,” omlouval se Roger, když ji uviděl.

„Posaďte se, prosím.”

„Nemůžu už vydržet pořád jen sedět,” odpověděla. „Našli jste už mého otce?”

„Ještě ne,” přiznal Roger. „Ale sama si doufám uvědomujete, že nejdůležitější neznámou v této šarádě je prostě tohle: jakou tajnost ze života vašeho otce zná vyděrač, že mu to umožňuje vykonávat na něj takový nátlak?”

„Už jsem vám řekla, že nemám ani tušení.”

„Myslíte, že by to mohlo souviset třeba s problémy, kterými se bude obírat zvláštní vyšetřovací výbor?”

„Když říkám, že nemám ani tušení, tak tím chci říct, že nic nevím,” odsekla zvýšeným hlasem.

Roger si sedl na roh stolu. „Váš otec prožíval to své peklo celé měsíce, možná dokonce léta. Život se mu proměnil v hotovou kalvárii a stejně tak i vám. Váš manžel byl zavražděn, plukovník Garner byl zavražděn. Pan Marriott a Garnerův sluha byli těžce zraněni. Nikdo nemůžeme předem vědět, do jakých rozměrů by se to mohlo rozrůst a kolik lidí by mohlo být v důsledku toho ještě zabito nebo doživotně zmrzačeno. Jestli víte o nějakém náznaku, jakého rázu by to tajemství mohlo být, musíte mi to říct hned. Jestli to neuděláte, pak se nemůžete vyhnout odpovědnosti za všechno, co se může ještě přihodit.”

Řekla téměř příliš rychle: „Nemám, co bych dodala.”

Roger se přesto ještě zeptal: „Váš manžel to tajemství znal, paní Riddelová?”

„Nevím.”

„Nevíte. Ale myslíte, že ho znal?”

„Upozorňoval jste mě, jak je situace vážná,” vzplanula. „Je příliš vážná, než abych si já dovolila hádat nebo abyste se vy pokoušel dělat nějaké závěry na základě dohadů.”

Roger to vzdal: „Zcela správně, paní Riddelová. Doufám, že několik dní teď nepocítíte naléhavou potřebu opustit Londýn.”

Pozoroval ji, jak s hlavou vysoko vzpřímenou odchází, a když zabočila do Cannon Row, pustil se za ní.

Zašla do budovy Dolní sněmovny.

„Aha, chce za tepla referovat svému Georgeovi,” zabručel si Roger.

Sotva se Roger vrátil do své kanceláře, poslal si pro něj Chatworth. Mluvil mezitím s ministrem vnitra. Situaci je pochopitelně třeba řešit se svrchovanou diskrétností. West má požádat Henbyho, jestli by k němu mohl okamžitě přijít.

„Jestli nemůže jasně vysvětlit, kde dnes ráno byl a co dělal, co uděláte pak, pane?” zeptal se Roger.

„Co můžeme udělat?” opáčil Chatworth otázkou. „Budeme ho muset zadržet.”

„A pak bychom ho museli z něčeho obvinit, i když jen proto, abychom mohli zažádat o vyšetřovací vazbu, zatímco ho budeme držet u nás,” podotkl Roger. „Nemyslíte, že by našim

účelům posloužilo líp, kdybychom ho prozatím nechali volně běhat? Ten se dá stoprocentně uhlídat. Mohl bych si vyslechnout, co nám poví o svém dopoledním počínání, a tak si po-tvrdit situaci. Jestli má alibi, začneme ho samozřejmě ihned prověřovat. Nenahlížím, že je nutné ihned ho zadržet. Pár dní teď už podle mého nehraje žádnou roli.”

„Poslyšte, Weste,” řekl Chatworth, „copak vy nemyslíte, že Henby je vinen?”

„Myslím jen tolik, že kdybychom se ukvapili, mohl by se z toho nakonec ještě vykroutit,” prohlásil Roger. „A my teď přece nemůžeme žádné chyby potřebovat, no ne?”

„Ne, ne. Myslím, že nemůžeme. Tak dobře! Promluvte si s ním. A přijďte mě pak hned informovat. A —jak jste dopadl s paní Riddelovou?”

„Bohužel nijak valně, pane,” odpověděl Roger. „Nechal jsem ji jít, ale upozornil jsem ji, že nám musí být kdykoli k dispozici. To —”

Zarazil se a nedokončil, protože na chodbě se ozval dupot chvatných kroků. Jen málo lidí přistupovalo k Chatworthově kanceláři s takovým spěchem; dveře se rozletěly a do místnosti vrazil Mark Lessing. Bylo to pro Yard něco neslýchaného, vážný přestupek.

Roger začal: „Poslyšte, Marku —”

„Jen dovolte panu Lessingovi, aby k nám promluvil,” přerušil ho Chatworth tónem trochu kousavým. „Je sice obvyklé, že návštěvníci klepají, zvláště ti, kteří si nevyžádali dovolení vstoupit do této místnosti, ale co, všichni přece známe pozoruhodný elán tohoto pána.”

Mark se zazubil. „Jsem toho tak plný, že jsem sem vrazil úplně bezmyšlenkovitě, sire Guyi — odpusťte, prosím. Chtěl jsem vlastně Rogera. Myslím, že ho můžu dovést k Patrickovi O´DJarenovi.”

18 O’DARE

Rogerův vůz se proplétal hustým proudem vozidel. Roger zabočil z Coventry Street, přejel Shaftesbury Avenue a potom vedl vůz klidnými vedlejšími ulicemi, až dojel do Marylebone, a kolem Lorda pak směrem do West Hampsteadu. Za ním jel druhý vůz s Winnegerem, dalším seržantem a dvěma detektivy; všichni byli ozbrojeni.

Mark rozváděl historii, kterou prve vyprávěl Chatworthovi, zatímco Roger zařizoval přípravy k této cestě.

„V podstatě to je zásluha Mary Ansonové, Rogere. Dostala od O’Darea vzkaz a hned mi dala vědět,” končil Mark. „Pokoušel jsem se s vámi spojit telefonicky, ale nemohli vás najít, a tak jsem si řekl, že to bude stejně rychlé, když za vámi přijdu.. Musíme být opatrní, Mary tam šla už napřed.”

O’Dare udal Mary Ansonové adresu ve West Hampsteadu; vysvětloval jí ve své zprávě, že to je jen pár minut pěšky od konečné stanice autobusu. Adresa zněla Well Street číslo 8. Ulici už hlídali muži z hampsteadského policejního obvodu.

„Předpokládám, že na Mary je spolehnutí,“ řekl nakonec Roger.

„Myslím, že o tom není vůbec pochyby,” odpověděl Mark. „Jaký by to mělo smysl, posílat nás tolik na falešnou adresu? Řekl jsem jí, aby čekala na konci ulice.”

„První doprava, první doleva a zase doprava, je to tak?”

„Správně, podle vašeho plánu ano.”

Roger teď zpomalil. Opravdu tam čekala; stála blízko poštovní schránky. Její šaty měly skoro stejnou barvu jako schránka. Měla švih a byla bez klobouku; Roger ji ještě nikdy neviděl v klobouku ani s neupravenými vlasy.

Zadívala se ostře na vůz, a potom se její výraz rozjasnil a zamávala na ně. Zároveň zahlédli dva civilní policisty z hampsteadského obvodu. Jeden z nich stál ve výklenku vchodu jednoho domu, odkud měl přehled po celé délce Well Street, což byla krátká, poměrně úzká ulice s vysokými řadovými domy po obou stranách.

Roger zajel k chodníku a druhý vůz zastavil za ním. Mark vyskočil a zeširoka se usmál:

„Netrvalo nám to dlouho, co?”

„Jste úplně senzačně rychlí,” přiznala Mary a pohlédla na Rogera. „Já jsem tady teprve pár minut, miláčku.” Ten „miláček” Rogerem škubl. Neznělo to lhostejně, bylo to procítěné. Viděl, jak ji Mark na vteřinku vzal za ruku, a potom se zeptala: „Chystáte se to tady udělat stejně jako tenkrát v klubu, inspektore?”

„Víceméně ano,” řekl Roger.

„Jen abyste se zase nezranil,” snížila Mary starostlivě hlas…Mark vám to už asi řekl, že mám jít rovnou do domu, zaklepat na dveře pokoje číslo 5 a ptát se po panu Irelandovi.”

„Ano.”

„Tak mám jít?” zeptala se Mary.

„Ne,” řekl Roger. „Není třeba, abyste lezla do jámy lvové.”

„Já vám ale chci pomáhat,” řekla zklamaně.

„Myslel jsem, že máte O’Darea ráda.”

„To bylo předtím, než jsem četla všechny podrobnosti o tom, jak dopadl plukovník Garner.”

„Ach tak,” řekl Roger. „Ale stejně na vás myslím nebudu chtít, abyste šla s námi.” Otočil se, když k nim přistoupil jeden hampsteadský inspektor. „Haló, inspektore! Je mi líto, že bu-dím rozruch ve vašem rajóně.”

„Na nás se neohlížejte.” Hampsteadský inspektor byl muž vysoké, statné postavy, ošlehané tváře a podmanivých modrých očí. „Vy asi jdete po tom blonďatém Irovi O’Dareovi, viďte? Doufám, že chlapa dostanete. Ale mám pro vás nějaké informace. Ten dům je penzión. Kontrolujeme jim seznam ubytovaných dost často, ale nikdy jsme nekápli na žádnou levotu. Je to čistý, slušný barák, vedou ho postarší manželé, kteří z toho mají živobytí. Manžel byl zrovna v High Street, když jsem dostal vaši zprávu, tak jsem si s ním promluvil. A on si vzpomněl, že v ten večer, co byla ta šťára ve Swing Clubu, přišel nějaký člověk jménem Ireland. Vlastně ne večer, ale dost pozdě v noci. Některé věci se ale nerýmujou. Tenhle Ireland má tmavé vlasy a jeho popis se liší moc od toho, co jste rozesílali o O’Dareovi. Mohlo by samo sebou jít i o přestrojení,” připustil. „Ten Ireland prý nechodí moc ven a většinu času trč
í doma a čte. Ráno a v poledne dostává jídlo od nich, na večeři chodí buďto ven, nebo si slupne něco studeného na pokoji. Bydlel tady už jednou nebo dvakrát dřív, ale tentokrát tady zůstává nejdéle.“

„Mívá návštěvy?” zeptal se Roger.

„Prý moc ne,” odpověděl místní inspektor, „ale teď tam jednu zrovna má, aspoň jak říkal bytný. Přišla těsně předtím, než on odešel, a moji hoši od té doby nespustili dům z očí. Zatím neviděli nikoho vyjít.”

„Pěkná práce!” ocenil to Roger.

„Měl bych k vám jednu prosbu,” řekl místní inspektor. „Nechte mě jít s vámi, až začnete.“ Roger se zasmál: „To je od vás moc hezké, jestli jste ochotný riskovat krk. Když půjdeme po stejné straně, jako je číslo 8, tak nás nemůžou z oken vidět a dveře budou pravděpodobně

otevřené.”

„Domovní dveře jsou určitě otevřené,” ujistil ho místní inspektor, „a já mám navíc od pokoje číslo 5 klíč.”

„Rozestavím své lidi po jednom na všechna klíčová místa, a potom to spustíme,” řekl Roger. Dal Winnegerovi příslušné rozkazy, a když bylo všechno splněno, podíval se na Marka. „Vy chcete nejspíš být při tom, že?”

„To je mi otázka!”

Rogerovi se zdálo, že dívka vypadá polekaně, ale neprotestovala. Přešli na konci ulice vozovku, protože sudá čísla byla na protější straně, a potom Roger, hampsteadský inspektor a Mark zahnuli do ulice.

Prošli kolem několika domů, když vtom z čísla 8 vyšel nějaký člověk. Nepodíval se směrem k nim, nýbrž pustil se rychlým krokem na opačnou stranu. Byl to malý a obtloustlý muž, a jak se tak Roger za ním díval, něco na něm mu připadalo známé.

„Oni ho na druhém konci zastaví,” řekl místní inspektor.

„Dobře,” souhlasil Roger. „Teď —”

Zastavil se, protože muž se náhle otočil a spěchal zpátky k domu. Vypadalo to, jako kdyby byl něco zapomněl. Nepohlédl na Rogera, ale odvracel oči, když se vracel k číslu 8. Roger stál úplně nehybně a pokynem ruky zadržel ostatní.

„Vy ho znáte?” zeptal se Mark.

„Je to pan Ingleton, člen parlamentu,” odpověděl tiše Roger.

Z ničeho se nedalo usoudit, ví-li Ingleton o jejich přítomnosti. Spěchal a na tu vzdálenost vypadal pouze jako člověk s hlavou plnou starostí. Zahnul na chodníček k číslu 8, vyběhl po krátkých schůdcích před domem a zmizel uvnitř.

Hampsteadský inspektor poznamenal: „Možná že něco zpozoroval a vrátil se varovat Irelanda.”

„S tím nemůžeme nic dělat,” řekl Roger. „Ostatně máme klíč.” Opět vykročil a první vystoupil po schůdcích do domu. Uvnitř bylo ticho; na chvilku se zastavili v potemnělé chodbě. Náhle se nahoře otevřely nějaké dveře a ozvaly se kroky na podestě. Rogerovi bylo jasné, že to je Ingleton. Uviděli jeho boty a pak i kolena, když sbíhal dolů, a všichni se stáhli rychle do dveří pokoje po pravé straně. Ingleton zřejmě nevěděl, že dole někdo je, dokud neuslyšel Rogera zašeptat:

„Okamžik, prosím!”

Poslanec se na místě prudce otočil. Ale to už Roger vyrazil bleskurychle rukou a přitiskl

mu na ústa i nos kapesník. Mark zvedl Ingletona dočista ze země a odnesl ho do čelního pokoje, šeré ponuré místnosti.

Roger pochyboval, že ho Ingleton poznal, ale nechtěl nic riskovat. Znamením pokynul Markovi, aby si vzal poslance sněmovny na starost, a potom vykročil s hampsteadským inspektorem do chodby. V myšlenkách měl chaos; vystoupení Ingletona na scénu ho dočista ohromilo. Ale přesto stoupal po schodech zcela pevným krokem s hampsteadským inspek – torem v patách. Vděčně v myšlenkách kvitoval, že z inspektorových úst nesplynula ani jediná otázka; byl to muž nadprůměrně schopný, plně na místě. Došli na podestu.

„Pokoj vpravo,“ šeptl hampsteadský inspektor.

Podesta byla chabě osvětlená, jediné světlo přicházelo mléčným sklem v okně nad schody. Kolem stěn stály všelijaké vysoké kusy nábytku a bylo tam i několik židlí. Panovalo naprosté ticho. Mark konal svou práci dole dobře.

„Otevřte ty dveře,“ zašeptal Roger.

Hampsteadský inspektor vsunul opatrně klíč do zámku, otočil jím, potom stejně jemně stiskl kliku. Slabounce zavrzala. Hampsteadský inspektor čekal, ale žádný zvuk neprozrazoval, že ten šramot někdo zaslechl. Podíval se na Rogera a ten šeptl:

„Otevřte je dokořán.”

Když se dveře rozletěly, vstoupil Roger rázně dovnitř. Vešel svižným krokem, s rukou svírající v kapse pistoli. „Ireland” seděl u stolu blízko okna s hlavou v dlaních a před sebou měl otevřenou knihu. Uvědomil si, že někdo vstoupil, teprve když dveře narazily na zeď. Prudce vyskočil, až mu židle ujela dozadu.

„Stůjte a nehýbejte se,” poručil Roger řízně.

„Ireland” na něj civěl s pootevřenými ústy.

Jestli to byl O’Dare, pak byl maskovaný opravdu mistrně. Tmavá barva vlasů nebyla jediná změna; i jeho pleť vypadala tmavší. Byl nedbale oblečený a vypadal spíš jako trochu neduživý člověk středních let než jako bujný mladík, kterým byl onen světlovlasý O’Dare.

,,Kdo — kdo jste?” Otázku vyslovil do fistule přecházející hlas.

„Jsem ze Scotland Yardu,” řekl Roger. „Patricku O’Dare, je mou povinností obvinit vás ze spoluúčasti na zavraždění plukovníka Randolpha Garnera a upozorňuji vás, že cokoli řeknete, může být použito proti vám.”

„Ireland” nepromluvil.

Roger řekl: „Tak jdeme — do Yardu s ním!”

Bylo to příliš snadné, nějak až nepochopitelně jednoduché ve srovnání se vším, co se předtím dělo od počátku celého případu až doposud. Byl rád, když vyšel na ulici a mohl si muže prohlédnout v lepším světle. Prvně teď viděl, že obličej byl skutečně přibarven: pod ušima byly světlejší skvrny. A když poodhrnul „Irelandovi” trochu límec a podíval se mu za krk, viděl, že kůže, skrytá dosud košilí, je o hodně světlejší. Vlasy byly u kořínků rovněž na několika místech světlejší než na koncích.

Hampsteadský inspektor odváděl zadrženého „Irelanda” dál — divného mlčícího zajatce, který nepromluvil jediné slovo kromě toho prvního pisklavého: „Kdo jste?” Je to vůbec O’Dare?

Roger se vrátil do domu a zašel hned do předního pokoje, zařízeného jako společenská místnost. Mark zatím odhrnul záclony, aby bylo trochu světla. Ingleton seděl na tvrdě ča-louněné pohovce a vypadal bledý a ztrápený. Mark se opíral o předek pianina.

„Tak co, pane Ingletone?” začal Roger.

„To jste vy, Weste?” podivil se Ingleton pokrotlým hlasem. „Asi jsem si vyloženě koledoval o malér.”

„Doufám, že tenhle vám stačí ažaž,” prohodil Roger.

„Všechno můžu myslím vysvětlit,” řekl Ingleton nepříliš sebedůvěřivě.

„Nevím, jestli na to budeme mít čas,” řekl Roger. „Byl jste navštívit Ó‘Darea?”

„O’Darea?” Ingleton se zdál polekaný. „Mluvil jsem s nějakým Irelandem.”

„Jeho pravé jméno je O’Dare.”

Ingleton vyvalil oči. „To nemůžete myslet vážně, Weste! O’Dare je přece mladý světlovlasý muž. A Ireland je — sám jste ho viděl, no ne?” Když Roger neodpovídal, Ingleton pokračoval: „To není O’Dare, kdepak. Já znám O’Darea příliš dobře, znám ho ze Swing Clubu už několik let. Ne, ne, rozhodně mě nemůžete obviňovat z toho, že jsem šel navštívit O’Darea.”

Ingleton čelil pevně Rogerovu upřenému pohledu. Mark přešlapoval nepokojně z nohy na nohu. Náhle se venku ozvaly kroky. Kroky spěchající ženy. Zatočily na chodníček k domu, vyběhly po schůdcích, a když dospěly do chodby, zavolal hlas Mary Ansonové:

„Marku, jste tu někde?”

„Tady, slečno Ansonová,” zavolal Roger.. „Ty dveře vpravo.”

Trochu udýchaná vběhla dovnitř. Ingletona nechala bez povšimnutí a obrátila se na Rogera:

„Snad si nemyslíte, že ten člověk venku je O’Dare?”

„Ano,” přisvědčil Roger.

„Ale to je nesmysl!” protestovala. „Ten se vůbec O’Darovi nepodobá. Má i docela jiné rysy. A O’Dare měl modré oči, prostě o tom není vůbec pochyby, tohle není O’Dare.”

„Právě to jsem se mu pokoušel taky vysvětlit,“ přidal se Ingleton. „Nemá smysl, abyste si myslel, že to je O´Dare, Weste.”

Vtom se dveře u pokoje zabouchly.

Roger, dívaje se na Mary, zahlédl, jak se zavírají, a bezmála ji porazil, jak prudce po nich skočil. V okamžiku, kdy měl již ruku na klice, uslyšel, jak z druhé strany někdo otočil klíčem v zámku. To už byl Mark u okna. Slyšeli jasně kroky pádící ze schůdků před domem k chodníku. Mark měl okno v mžiku otevřené. Roger se přehoupl ven, právě když kolem domu utíkal nějaký muž směrem ke vzdálenějšímu konci ulice.

19 PRONÁSLEDOVÁNÍ

Než Roger doběhl na chodník, byl prchající muž dvacet metrů daleko. Na druhém konci ulice se zatím už objevili dva nebo tři policisté, a přestože se hnali, Roger je předběhl. Viděl před sebou uprchlíka, jak se blíží k rohu ulice, a s úlevou si pomyslel, že tam má postaveno dostatek svých i hampsteadských mužů; budou tam přinejmenším tři. Opravdu spatřil dva z

nich vběhnout právě do ulice.

Prchající muž však jako by na to nedbal.

Roger nevěděl, je-li to pravý O´De, nebo ne; muž byl tmavovlasý a utíkal s lehkostí mladého sportovce v dobré kondici. To bylo všechno, čeho si na něm stačil všimnout, než se na něj ti dva muži vrhli.

Pronásledovaný ale udělal kličku a oba muže rukama odhodil.

Provedl to skutečně bravurně. Před okamžikem se zdálo, že nemá nejmenší naději — a vzápětí se jeden muž válel na zemi a druhý klopýtal potácivě dozadu. A O´Dare — tohle musí být O’Dare! — uháněl dál k rohu. Rogera už od něho nedělila vzdálenost o mnoho větší než deset metrů. Slyšel dusající kroky policistů spěchajících mu na pomoc, a když se ohlédl přes rameno, viděl za sebou běžet i Marka. Pak už věnoval všechnu pozornost jen prchajícímu. Zahlédl mihnout se třetího muže — jednoho ze svých z Yardu — jak se právě vrhá proti O’Dareovi, ale i ten vzal potom pochopa a O’Dare pádil dál k rohu a za něj.

Ztratili ho.

Roger vešel předním vchodem do svého domu a postál chviličku v chodbě. Potom otevřel dokořán dveře do kuchyně, až Janet vyskočila překvapeně ze židle:

„Roger? Tys mě ale polekal!”

Políbil ji a řekl: „Už je to lepší? Potřebuju jednu whisky se sodou, zlato moje. Jo — a na té sodě zrovna netrvám.”

Janet zase řekla: „Sedni si, miláčku, přinesu ti to.”

Ve chvilce se vrátila do kuchyně, v jedné ruce sklenku whisky a ve druhé sifonovou láhev.

Měl hlad; to bylo dobré znamení. Janet, která vždycky vařila teplou večeři, prostě stačilo ji ohřát a podat. Pomohl jí odnést všechno do jídelny.

„Víš,” řekl Roger, když dojedli a umyli nádobí, „nemůžu nic vyčítat nikomu jinému než sobě, pokud to je nějaká útěcha. Vymysleli si moc šikovný trik, aby mě napálili, a já jim prachsprostě naletěl.” Vyprávěl jí, co se stalo, a potom pokračoval: „O’Dare se zřejmě bál, že přijdeme na stopu tomu Irelandovi. Měl v tom domě pronajatý jeden pokoj; s přestávkami ho používal už léta. Ti staří manželé, co penzión vedou, nemohli mít tušení, že hledáme právě jeho. Říkal si Smith,“ dodal Roger zklamaně. „Nasadil si tam svého přítele a po-mocníka Irelanda, aby nás vyprovokoval a zmátl, a —”

„A nebylo to pro něj riskantní?” zeptala se Janet. „Mít ho ve stejném domě?”

„Ireland mu zřejmě nějak pomáhal a museli se spolu dorozumívat,” řekl Roger. „Nebylo to nejbezpečnější, ale na druhé straně to zase bylo pro ně velmi pohodlné. Myslím, že O’Dare ztratil odvahu, až když jsem opravdu do toho domu přišel. Kéž by si zlámal krk!”

„A ten vůz, co ukradl, ten se už našel?”

„Ano, na Hampsteadské pláni. Všechno patřičné v téhle věci se už zařizuje a provádí,” pokračoval Roger, „a snad i jeho dostaneme, když je teď opravdu na útěku, ale —” pokrčil rameny. „Nic to nemění na faktu, že jsem ho měl prakticky v rukou a nechal si ho upláchnout.”

„A co ten člověk, kterého jste chytli?” zajímala se Janet.

„Je zarytý a mlčí stejně jako všichni ostatní,” řekl Roger podrážděně. „Začínám si myslet, že ta jejich nepochopitelná oddanost O’Dareovi je na celé věci to vůbec nejpozoruhodnější. Obul jsem se znova do obou Tandyů, do Harrisona, Braye, do celé té jejich bandy, ale nemůžu z nich dostat jediné slovo. A tenhle Ireland je zrovna tak beznadějný případ.”

„A Ingleton?”

„S tím máme doopravdy malér,” odpověděl Roger. „Není totiž žádný důvod, proč by neměl chodit navštěvovat Irelanda. Nemáme nic, z čeho bychom ho mohli obvinit. Důvod, který pro svou návštěvu udává, se zdá úplně přirozený — Ireland mu prý napsal a požádal ho, jestli by s ním mohl prodiskutovat jisté národohospodářské otázky, které Ingletona zajímají. Můžu se sice ptát, proč se Ingleton trmácel za ním, místo aby ho nechal přijít k sobě, ale to je nakonec jeho věc a není žádný důvod, proč by si nemohl chodit kam chce. Jediná divná věc na Ingletonovi je vlastně pouze to, jak mě přivítal, když jsem si s ním přišel promluvit. Čekal, že z toho bude mít malér. Věděl, že malér je na spadnutí, a jestli O’Darea chytíme, že bude mít pernou práci, aby svou přítomnost vysvětlil. Teď se rozhodl pro postoj s drzým čelem a vyzývá mě, abych ho zkusil obvinit z nějakého nezákonného činu. To samo se bou nemůžeme.”

„A Henby?” vyzvídala Janet dál.

„Ten říká, že dnes ráno chodil po nákupech,” odpověděl jí Roger, „a udal nám jména několika obchodů, do kterých zašel. Ve dvou z nich určitě byl. Nemuselo mu to ovšem zabrat tolik času, aby to nemohl stihnout na Grosvenor Place.”

„Ty myslíš, že Garnera zabil Henby?”

„Nechci si to myslet,” přiznal Roger, „ale těch přitěžujících podezření nějak přibývá. Taky Abbott tuším tlačí na jeho zadržení. Jsem v bryndě, a Chatworth se třeba rozhodne jít do toho. Jestli to udělá, bude to senzace století!”

„Tak si natáhni trepky,” řekla Janet, „a na hodinku dvě na všechno zapomeň.”

„Kolem půl deváté sem přijde Mark,” připomněl Roger. „Pravděpodobně se svou novou slečnou. Ano, Janet, tentokrát to myslí vážně. A taky k nám možná nakoukne Sloan.” Protáhl se a pokračoval: „Čtyři hlavní záhady: ten balíček; Henby a Cynthia; ty vraždy; a Plomley. A po starouškovi ani stopy!” dodal utrápeným hlasem. „Doufám, že nenajdeme jeho mrtvolu.”

„Kdopak by zabíjel člověka, ze kterého se dají ždímat peníze ?” namítla Janet.

„Za některých okolností ano,” řekl Roger. „Z toho dnešního tyátru vzešla aspoň jedna dobrá věc — že Henby, Ingleton, Cynthia a každý, kdo by mohl být zapleten, jsou teď opravdu dokonale pod dohledem. A když navíc celá země pátrá po O’Dareovi a Plomleym, tak dřív nebo později musí někde něco prasknout.”

Zvrátil se zády do lenošky obrácené proti oknu a zdříml si. Janet se zatím šla něčím zabývat do kuchyně.

Před domem zastavil vůz. Roger otevřel oči a pak se posadil zpříma, protože to byl riley paní Riddelové. Roger stál před krbem, když zadrnčel zvonek u hlavních dveří, a nestačil již zahlédnout, kdo to přichází, ale kroky nezněly vůbec jako ženské. Rozhodl se ponechat Janet, aby šla otevřít, a ta hned také spěchala chodbou ke dveřím.

Potom se ozval Henbyho hlas: „Dobrý večer. Je inspektor West doma?”

Henby měl na sobě bezvadně padnoucí smoking a byl také čerstvě ostříhaný. Když vcházel do pokoje, Rogera opět napadlo, jaký je to hezký a sympatický člověk.

Ruku na uvítanou mu však nepodal.

„Tak jak vypadáme, Weste?”

„Jste obdivuhodně neformální,” odpověděl Roger. „Jestli si vy a paní Riddelová na takové jednání zvyknete, začne si můj šéf myslet, že jsem s vámi spolčený.”

Henby se zasmál: „Pochybuju, že byste si z toho nějak moc dělal! Měl jste dnes perný den, viďte?”

„Až moc.”

„Doufám, že vám můžu přidat něco, co ho celkem stylově zakončí,” řekl Henby, když se posadil a přijal nabízenou cigaretu. „Jdu rovnou od Ingletona a on mi vyprávěl, co se stalo v Hampsteadu. Je to moc mrzuté.”

„Pro Ingletona?”

„To je právě jedna z věcí, o kterých s vámi chci mluvit,” řekl Henby. „Ingleton šel totiž za tím Irelandem mým jménem — tedy místo mě.”

„Ale,” řekl Roger a zpozorněl.

„Ireland mi totiž napsal — bylo to doručeno poslem — že mi může podat nějaké informace o lordu Plomleym. Sám jsem se do toho nechtěl zaplétat, a Ingleton se nabídl, že tam půjde za mě.” Henby se usmíval, ale jeho hlas zněl vážně. „Doufám, že tohle zbavuje Ingletona podezření.”

„Zatím ještě nic nezbavuje podezření nikoho,” řekl Roger. „Proč se jen musíte pořád chovat jako bez rozumu? Jakmile jste se doslechl o Plomleym, bylo vaší povinností mi to říct.”

„Povinností?” opakoval po něm Henby. „To je otřepané slovo. Já přece chci starého Plomleyho zachránit. Ne kvůli němu samému, ale kvůli Cynthii. Stejně asi dobře víte, jaká je situace — nepochybuju, že jste to uhádl skoro přesně.”

Roger řekl: „George miluje Cynthiu.”

„Ano. Není to nic divného.”

„Není,” připustil Roger. „Takový stav věcí není nic divného. Poskytuje vám velmi silný motiv k zavraždění Riddela. Předpokládám, že si toho jste vědom, ne?”

„Ovšemže,” přiznal Henby. „Jenže já jsem Riddela nezavraždil. I když jsem nejednou litoval, že k tomu nemám dost kuráže. A ani Plomleyho nemám vůbec v lásce. Žádný člověk s trochou ohleduplnosti v těle by nenakládal na vlastní dceru takové břemeno. On přímo zneužíval její oddanosti a lásky. Udělal jí ze života očistec. Nebýt to kvůli ní, tak bych se nikdy nestaral, jestli a co na něj vyjde najevo.”

„Rozumím,” řekl Roger. „Dobrovolně jste se dal zaplést do spousty nepříjemností, i když ho nemáte rád.”

„Ano,” přisvědčil Henby. „Ale chcete asi vědět, proč jsem vlastně přišel. To abych tedy raději snad šel rovnou k věci, ne ?”

„Ano.”

„Přišel jsem strčit hlavu do oprátky,” usmál se Henby. „Byl jsem dnes ráno v Garnerově

domě. Vklouzl jsem tam zadním vchodem. O’Dare mi totiž telefonoval, že tam chce se mnou mluvit. O’Dare je ten, kdo je za celou touhle věcí hned od sa mého začátku. Myslel jsem, že se možná dovím něco podstatného. Ale našel jsem tam jen mrtvého Garnera a těžce raněného sluhu, a vtom jsem vás slyšel klepat na domovní dveře. Udělal jsem pitomost, že jsem utekl, viďte?” Opět se usmál. „Pravda je ta, že jsem zpanikařil a úplně ztratil hlavu.” Odmlčel se a Roger si ho mlčky prohlížel.

„No, co uděláte teď?” zeptal se Henby.

20 ZADRŽENÍ ČLENA PARLAMENTU

„To nezáleží na mně,” řekl Roger, přešel k telefonu a vytočil Chatworthovo soukromé číslo. Ohlásil se sám Chatworth. „Tady West, pane, mluvím z domova. Je u mě pan Henby a právě mi řekl, že dnes dopoledne šel do domu plukovníka Garnera a našel ho tam mrtvého. Chytla ho panika a utekl. Teď si to rozmyslel a přišel s tím ke mně.”

„Říkáte, že Henby je u vás doma?” tázal se Chatworth.

„Ano, pane, tuhle chvíli mě poslouchá.”

„Věříte mu?”

„Nevidím žádný důvod, proč bych neměl,” odpověděl Roger.

„Rozumím,” řekl Chatworth. „Obviňte ho a ihned ho odveďte do Yardu.”

Roger odložil sluchátko na přístroj, otočil se a zadíval se na Henbyho. Ten sebou nepohnul ani nepromluvil, zatímco Roger opakoval zadržovací formuli, ale když dozněla, vypadal najednou skleslý.

„Abychom tedy raději šli,” řekl Roger. Přistoupil ke dveřím. „Janet! Musím ještě do kanceláře. Jestli přijde Mark nebo Sloan, řekni jim, že mě najdou tam, ano?” Henby, člen parlamentu obviněný z vraždy, ho pozoroval bez hnutí. Roger si srovnal límeček a utáhl kravatu a Henby řekl s trochou kousavé ironie:

„Můžu vás svézt, inspektore?”

Viděl tohle někdy svět? Ten člověk vezl sám sebe za mříže — do policejní vazby. Přišel si o to skoro koledovat, věděl přece, jak to nejspíš dopadne. Nebylo v tom ani kapky logiky.

Henby řídil klidně.

Roger se zeptal: „Paní Riddelová o tom ví, že jste mě šel navštívit?”

„Ano.”

„Mluvil jste s ní teď večer?”

„Ano.”

„Vy jste se na tom domluvili?”

„Řekl jsem jí jenom, co hodlám udělat,” odpověděl Henby a opět se nevesele zasmál.

„Nepřijala to dobře, ale já už mám dost toho bláznění stejně jako vy. Nějak se to musí ukončit. Nemůžeme si přece pořád hrát na slepou bábu.”

Byli na Victoria Street a jeli pomalu za několika autobusy. Dvakrát vybočil Henby do středu vozovky, ale pokaždé byl nucen zase se zařadit. Roger se pokoušel myslet jasně. Měli

už na dohled Parliament Square, když ho náhle něco napadlo a prudce vyhrkl:

„Zajeďte k chodníku, Henby.”

„Nejsme ještě u Yardu,” namítl Henby, ale poslechl, a sotvaže zastavil, vytáhl cigaretu.

„Nebylo by to stačilo až v Yardu?” zeptal se.

„Ne,” odpověděl Roger. „Poslyšte, Henby, jestli paní Riddelová slyšela od O’Darea, že její otec bude zabit, když se nevydáte policii, byl byste takový pitomý blázen, abyste to udělal?”

„Já jsem pitomý blázen po všech možných stránkách,“ odpověděl Henby, „ale takhle velký zase ne.”

„No nevím. Bylo to tak?”

Henby se zadíval Rogerovi do očí a řekl: „Už mám dost celé té věci, dost všeho toho podezřívání mé osoby. Chci, aby to už jednou nějak konkrétně vyvrcholilo, chápete? Proto jsem teď tady s vámi!”

„No dobře, tak jedeme,” řekl Roger.

Henby sešlápl spojku, ale v témž okamžiku něco třesklo o čelní sklo. Popraskalo vějířovitě od kraje ke kraji, ale nevypadlo. Henby držel ruku na řadicí páce, zíraje na třpytivé paprsky, ale Roger štěkl:

„Sehněte se!”

Pravou rukou stlačil Henbymu hlavu dolů a sám se také hluboko shýbl. Zazvonila další ostrá rána. „Nehýbejte se,” řekl Roger a nataženou levou rukou hmatal po klice u dveří. Dopravní ruch plynul nerušeně kolem, nikdo zřejmě nezpozoroval, že se něco děje; střely byly vypáleny buďto z tlumiče, nebo ze vzduchové pistole. Ovšem i broky ze vzduchovky dovedou zabít. Dveře se otevřely. Třeskl opět ostrý zvonivý zvuk, jak další střela zasáhla buďto dveře na Henbyho straně, nebo střechu.

Henby se na něj díval ze své skrčené pozice: „Buďte opatrný, Weste!”

Roger nepromluvil, ale vyklouzl ven na chodník, aniž zvedl hlavu. Chodci na něj zírali s úžasem. „Položte se přes sedadla,” nakázal a Henby poslechl. Roger nakukoval přes bok vozu, pátravě obzíraje protější chodník. Nikdo nemohl vypálit ty střely v chůzi po ulici, ta střelba musí zřejmě vycházet z nějakého okna nebo —

Na druhé straně vozovky stál u chodníku nějaký morris. O vůz hlasitě zazvonil další brok nebo kulka.

Roger křikl: „Zůstaňte ležet, Henby!” Uskočil dozadu a vytáhl svou pistoli. Viděl za volantem morrise nějakého muže a také jakousi postavu sedící vzadu.

„Policie!” zaječela jakási žena, když spatřila Rogerovu pistoli, a nějaký chodec přiskočil a vyrazil mu pistoli z ruky. Řidič morrise v tom okamžiku pustil spojku a rozjel se. Roger se prudce otočil a křikl: ,, Já jsem policie!” Vyplašený dav mu dělal místo, ale morris byl tou dobou už daleko. Zatím se objevil uniformovaný strážník. „Běžte hned naproti do Yardu a dejte vyhlásit všeobecné pátrání po černém nebo tmavě modrém morrisu číslo 4BC12.”

Henby ležel obličejem dolů přes obě sedadla. Nehýbal se.

„Henby!” křikl Roger.

Ale volaný sebou přesto nepohnul. Roger vlezl do vozu a opatrně mu nadzvedl hlavu i ramena. Uviděl tenkou stružku krve řinout se po Henbyho hlavě na tvář. Zranění bylo na

pravém spánku. V náhlé panice si Roger pomyslel: „Zabili ho.” V prvním úleku skoro nevěděl, co honem dělat, ale mocí vůle se donutil zachovat klid, aby si mohl ránu prohlédnout blíže. Potom zkusil Henbymu puls; tepal. Zavalila ho úleva. „Je jen omráčený,” zašeptal a poznal, že brok nebo kulka zasáhla Henbyho jen povrchní ranou, jen škrábla hlavu ze strany, ale nezaryla se do hloubky. Na okamžité omráčení to však stačilo, nic horšího z toho snad nebude. Roger odstrčil Henbyho, žuchl na jeho sedadlo, chopil se volantu sám a ve dvou minutách dojel do Scotland Yardu. Z dvorany seběhli dolů muži, ujali se Henbyho a společně ho donesli na policejní ošetřovnu.

Za čtvrt hodiny už seděl zpříma a nepřítomně se rozhlížel kolem sebe.

„Jste v pořádku,” řekl Roger. „Nedělejte si s tím starosti.”

„V pořádku? Aha, ano, ono se střílelo, viďte?”

„Střílelo, ale většinou špatně,” odpověděl Roger. „Nechám vás teď tady, a až se na to budete cítit, vzkažte tady po někom siru Guyi Chatworthovi — jistě s vámi bude chtít mlu-vit.”

„Dobře,” přikývl Henby. „Kruci, mám hlavu jako špalek!”

„Buďte rád, že ji nemáte v rakvi!” řekl Roger.

„Kam jdete?”

„Podívat se po O’Dareovi.”

Nešel se podívat po O’Dareovi, ale s obavami v mysli, s obavami o Cynthiu Riddelovou, spěchal dolů, kde stál její riley. Dojel k domu na Grosvenor Place a s potěšením viděl, že venku koná službu Winneger. Další muž hlídal dům také ještě zezadu; rozhodně si tedy nemohl nikdo vynutit vstup do domu, aniž by byl viděn.

„Dělo se něco?” zeptal se Winnegera.

„Asi před hodinou a čtvrt vyšel z domu pan Henby, to je všechno, pane.”

„Dovnitř nevešel nikdo?”

„Vůbec nikdo, pane.”

Roger nečekal, až ho Sale ohlásí, ale spěchal rovnou do pokoje po pravé straně haly. V jednom koutě svítila lampa a na pohovce seděla Cynthia, četla magazín a kouřila. Zvedla oči a Roger měl dojem, že její překvapení je strojené.

Roger řekl: „To jsem rád, že jste v pořádku.”

Její snaha něco předstírat selhala, dívala se na něho nyní s neskrývanou úzkostí.

„O’Dare stále střílí,” pokračoval Roger. „Pan Henby —”

„Ne!” vyhrkla a vyskočila.

„Není těžce zraněn,“ uklidňoval ji Roger. „Není to O’Dareova chyba. Paní Riddelová, proč vlastně ke mně pan Henby přišel ? Musel to udělat, protože mu někdo pohrozil, že jinak prozradí něco o vašem otci, viďte?”

„George!” zašeptala. „Kde je?”

„Odpovězte mi.”

„Ano — ano,” vypravila ze sebe. „Chtěla jsem, aby k vám nechodil, ale trval na svém, on

—”

Roger ji přerušil: „Jaká to byla hrozba?”

„Jako obyčejně,” odpověděla Cynthia unaveně. „Že odhalí pravdu. Pravdu, kterou ani neznám.” Stála úplně bez hnutí, ruce spuštěné k bokům a prsty zaťaté v pěst.

„Jakou cestou byla vyslovena?”

„Po telefonu. Někdy kolem sedmé teď večer. Připadalo mi to jako O’Dareův hlas.”

„Byl to meziměstský hovor?”

„Myslím, že ne. Mluvil hned.”

„A Henbymu bylo řečeno, aby šel ke mně a řekl mi, že byl dnes ráno na Grosvenor Place, nebo jinak že bude pravda o vašem otci odhalena. Je to tak?”

„Ano, už jsem vám to řekla.”

„A byl Henby na Grosvenor Place?”

„Ne,” odpověděla promptně, „ne, jsem si jistá, že nebyl. Sám mi to řekl, že na Grosvenor Place nebyl. Nikdy jsem mu neměla dovolit, aby k vám chodil, bylo to bláznovství. Sama už blázním.” Zalapala po dechu. „Už skoro ani nevím, co dělám nebo myslím,” řekla, „týden za týdnem, měsíc za měsícem, a vůbec nevím proč.”

Roger řekl ostře: „Zmínil se O’Dare o vašem otci?” Šel k sekretáři, který byl otevřený, a nalil whisky se sodou. Podal jí sklenku a opakoval otázku.

„Ne,” odpověděla, „o otci vůbec nemluvil. Děkuju vám. Vy mi nelžete, viďte? George opravdu není těžce raněný?”

„V téhle chvíli už pravděpodobně mluví s naším náměstkem,” řekl Roger. „Věnujte mi teď plnou pozornost, paní Riddelová. Na telefonním přístroji v domě plukovníka Garnera a také na volantu toho daimlera, ve kterém byl odvezen váš otec, byly nalezeny otisky prstů pana Henbyho. To je nezvratný důkaz, že Henby dnes ráno v Garnerově domě byl, že odtamtud telefonoval vašemu otci. Chápete, co to znamená? Henby vám lže, to Henby vydírá vašeho otce, Henby -”

Vychrstla na něj svou whisky.

Rozcákla se mu na rameni a několik kapek mu stříklo i do tváře a na krk. Sklenka jí vyklouzla a spadla téměř neslyšně na vysoký hustý koberec. Stála proti němu, bledá jako stěna, a zírala na něj očima až zlověstně planoucíma.

Pak se náhle odvrátila a přitiskla si zaťaté ruce na prsa.

„Nemám zdravý rozum,” vzlykla. „Odpusťte, prosím, mám tak hrozný strach, abyste třeba neměl pravdu. Ale jestli máte pravdu, tak proč by na něj pak stříleli? To mi povězte, ano, proč by na něj stříleli?” Otočila se opět k němu, ale teď už to byla docela jiná žena — žena změněná nově vzkříšenou nadějí. „Nemůže to být pravda, jestli je postřelený; v tom jste mi snad přece nelhal, viďte, že ne?”

„Nelhal,” řekl Roger, „ale —”

„Pak to tedy nemůže být pravda! Nemůže!” Div se nerozplakala. Roger se zeptal: „Proč jste myslela, že by to mohla být pravda?”

„Není třeba, abych na to odpovídala,” odbyla ho divoce. „Není třeba —” Uťala řeč, došla ke křeslu a svezla se do něho. „Prakticky každý pohyb, který udělám, je sledovaný,” vyčítala. „Nemůžu odejít z domu, aby se to nevědělo. Ale bylo to ode mě šílené, myslet si, že by tím vyděračem mohl být George. On to přece nemůže být! Nebo může?”

„Otisky prstů tomu nasvědčují,” řekl Roger věcně. „Tahle dnešní večerní střelba mohla taky být narafičené divadlo, aby vypadal jako oběť. Vždyť Henby je přece jediný člen přívodního výboru, který nebyl až doposud napaden, to uvažte.”

„Copak nebyl opravdu postřelen?”

„Byl, ale brokem nebo kulkou, která nezpůsobila žádné vážné zranění,” namítl Roger. Kdyby se mu ji jen podařilo ještě víc poplést a zmást, kdyby ji jen dokázal tak vystrašit, aby mu pověděla všechno, co ví, znamenalo by to možná ukončení celého případu! Čím černější bude jeho líčení a pro Henbyho nepříznivější, tím spíš bude ona mluvit. Pokračoval tedy:

„Existují ještě jiné podezřelé příznaky, paní Riddelová. Henby měl přece kdysi ten nešťastný záhadný balíček u sebe doma. Mně tam byl ukraden, ale v té věci není rozhodně ještě jasno. Možná totiž, že ten člověk, o kterém se myslelo, že ho tam podstrčil, ho vlastně přišel odnést. Ale teď jde hlavně o to, abychom našli vašeho otce, abychom mu zachránili život. Jestli O’Dare a Henby jsou spolu spolčeni, pak můžu Henbyho donutit, aby mluvil.”

„On by přece — otci — neublížil,” řekla tiše.

„Teď večer se mi přiznal, že ho nemá zrovna v lásce,” po znamenal Roger jako mimochodem.

„Ale nemohl by —” Zmlkla a Roger viděl, jak se celá chvěje. Došel k sekretáři a nalil jí novou sklenku, málo whisky a hodně sody. Přijala ji beze slova. Doušek jí pomohl trochu se uklidnit, ale její hlas byl zastřeně zajíkavý, když pokračovala: „Celé to začalo — zkrátka všechno začalo — od té doby, co jsem zrušila zasnoubení s Georgem.”

Roger ji nepřerušoval.

„Nikdy nebylo veřejně oznámeno. Zrušila jsem ho, protože na tom tak hrozně moc záleželo otci. To byl jeden důvod, a pak — no, nebyla jsem si tak stoprocentně jistá, jak to je se mnou. On George — víte — má v sobě něco až příliš mocného, neodolatelného. Lidé prostě dělají, co chce on,” vykládala Cynthia. „Dovede skoro každého dostat k tomu, aby se řídil jeho vůlí. Kdybych — kdybych si ho byla tenkrát vzala, bylo by to znamenalo úplnou roztržku s otcem; zvažovala jsem to, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Brzo potom začalo to vydírání. Nevěděla jsem, čeho se proti otci využívá. Věděla jsem jenom, že peníze chodí vybírat Tandy. To jsem vám ostatně už řekla,” pokračovala. „Nespojovala jsem to s Georgem, nikdo by to nebyl s ním spojoval. Vydírání pokračovalo. A já si myslela — já si myslela, že za tím je můj manžel.”

Roger nabral dech.

„Myslela jsem si, že to je on, až do dne, kdy zemřel,” řekla Cynthia. „Víte, vdala jsem se za něj, protože to bylo přání mého otce; vždycky jsem měla dojem, že na otce je vykonáván nějaký nátlak. Myslela jsem, že se to potom nějak zlepší, ale naopak se to zhoršilo, o mnoho zhoršilo. Nikdo neví — co jsem vytrpěla — se svým — manželem. Byla to trýzeň žít s ním, hotová muka — jestli někdy byl nějaký ďábel, pak to musel být Jonathan Riddel!”

Odmlčela se, ale Roger nepromluvil.

„Byla jsem šťastná, když ho zabili,” vylítlo z ní náhle. „A potom — potom mě napadlo, jestli snad otec nenajal nějaké lidi, aby ho zabili.” Mluvila stále stejným zastřeným hlasem.

„Tehdy jsem už věděla, že klíč k celé záhadě je v tom malém balíčku. Když jsem slyšela, že

vás Jonathan byl navštívit, myslela jsem si, že vám přinesl právě tu nešťastnou věc. Napadlo mě, že snad tušil, co mu hrozí, a chtěl do vašich rukou vložit důkazy, aby mohl mého otce pronásledovat dál i po své smrti. Když jsem k vám přišla, poznala jsem, že vy nakonec ten balíček vůbec nemáte. Vymyslela jsem si proto tu báchorku s perlami. Všechno se začalo tak beznadějně zamotávat. Věděla jsem, že otec nedá zastřelit Marriotta, ledaže — ledaže by pod tíhou starostí skutečně psychicky selhal. Pak mě najednou napadlo, že se třeba pokusí zabít všechny členy zvláštního výboru, jen aby ještě o chvilku déle uchránil své drahocenné tajemství. Svěřila jsem se s tím — Georgeovi. S opovržením to odmítl. To už pomáhal otci, nebo mi aspoň říkal, že mu pomáhá. A pak jsem jednou — poprvé a naposled — v jeho očích něco zahlédla, když do pokoje vešel otec; byla to nenávist. V životě jsem ještě nevid
ěla nic tak neskrývaného, tak záštiplného! Od té chvíle jsem se pak začala nějak hrozně bát, a přesto mě George přesvědčoval, že pro nás dělá, co může. Věřila jsem mu. Ale vždycky jsem byla nesvá, pokud jsem ho neměla na očích. Já — víte —”

Zmlkla a podívala se na Rogera.

„Tak co, už jste spokojený?” zeptala se trpce.

„Ano, jistěže,” odpověděl Roger taktně. „Zbývá už jenom jedna otázka. Ten O’Dare — znala jste ho předtím, než jste se sešli ve Swing Clubu?”

„Znala jsem ho jako Prestona. Pracoval u mého otce,” řekla. „Totiž byl to chemik v jedné jeho továrně. V malé gumárně ve Slough. Vídala jsem se s ním zřídka, ale znali jsme se.”

Roger se zeptal: „Jak se ta továrna jmenuje a jaká je její adresa?”

„Plomex Limited,” odpověděla mu. „Stojí na periférii blízko vyhrazené tovární čtvrti. Teprve v posledních několika dnech jsem si uvědomila, že by s tím mohl mít něco společného. Měl na otce jistý vliv. Je to nadaný chemik, specializovaný na gumu, a — ale záleží na tom ?”

„Už to nebude trvat dlouho,” řekl Roger. Přistoupil k ní a uvážlivě ji vzal za ruku.

„Nepokládám George Henbyho za vinného ničím jiným než přemírou oddanosti,” dodal.

„Doufám, že to dokážu.”

Její stisk zesílil. „Neříkáte to jen proto, aby — abyste mě utěšil?”

„Nevěřím, že je vrahem,” prohlásil Roger. „Říkám to, ačkoliv tím porušuju všechny předpisy. Ale je myslím v mých silách dokázat, že mám pravdu. Chci na vás teď jenom jedno, ale vážně. Zůstaňte tady celou noc, a kdyby bylo třeba, tak i celý zítřek. Nechoďte ani na vteřinku ven. Nikoho cizího nedovolím vpustit do domu, vlastně asi zakážu přístup každému vůbec. Opravdu nevycházejte. Jestli mě neposlechnete, neručím za vaši bezpečnost.”

„Zůstanu tady,” řekla. Roger celý ožil.

„Smím si zatelefonovat? Chci si do Plomexu s sebou vzít pár lidí.” A už vytáčel číslo Yardu skoro dřív, než dořekl poslední slovo.

21 TOVÁRNA PLOMEX

Továrna byla přízemní budova stojící samostatně na ohrazeném pozemku. Ležela blízko železniční tratě, kousek od hlavní ulice. Nablízku hořelo několik pouličních lamp, ale v budově samé nebylo zvenčí vidět světlo žádné. Dřevěná vrata vedoucí na pozemek byla zavřená, ale zatímco Roger seděl ve svém voze a bedlivě vše pozoroval, mladý Hamilton je už přelézal, aby je otevřel zevnitř. Zařinčely zvonivé zvuky, jako by zápolil s řetězy a háky, ale nakonec se vrata začala rozestupovat a v záři reflektorů se ukázal Hamilton, mžou rající očima proti světlu.

Roger s sebou vzal Winnegera, Sloana a několik mužů, třebaže neočekával v továrně žádný velký odpor. Nebylo pravděpodobné, že by jí O’Dare používal jako úkrytu. Nicméně rozestavil muže kolem dřevěné ohrady, kterou byla továrna oplocena; když se nyní rozjel k hlavním dveřím továrny, muži ohradu přelezli a postoupili blíž k budově.

Když Roger vypnul motor, rozhostilo se naprosté ticho.

Stiskl zvonkové tlačítko zapuštěné do dřevěných dveří. Předek továrny vypadal skoro jako nějaký víkendový plážový bungalov; tím spíš, že k němu ze tří stran přiléhala veranda. Nikdo nepřicházel otevřít, ale zatímco čekali, ozářily příjezdovou cestu reflektory nějakého auta, které na ni zatočilo.

„To by už mohl být ředitel,” řekl Winneger.

„Ano. Ale uvnitř by měl být noční hlídač,” řekl Roger.

Předtím totiž poslal Sloana, aby sehnal ředitele Plomexu, a teď tedy spolu přijeli, zatímco Roger ještě stále čekal na otevření. Ředitel, malý a úslužný páníček, teď trochu ustaraný a rozrušený, se představil jako Mr. Eustace Mortimer. Zlobil se: noční hlídač měl ihned na zvonění reagovat, ten člověk je nenapravitelně líný. Pan Mortimer dveře odemkl a rázně vešel, a když ho Roger následoval, pomyslil si, jestli se snad nějakou náhodou něco nestalo vrátnému, který má být ve službě.

Ve dveřích jedné kanceláře však stál starý muž, který nemohl zastřít fakt, že právě spal. Z neholené tváře civěly na ředitele kalné oči.

„Ráno si spolu promluvíme!” prohlásil Mortimer.

Pan Mortimer zavedl Rogera do malé, ale pěkné zařízené kanceláře a nabídl mu whisky.

„Teď ne, díky,” odmítl Roger.

„Tak k věci, hm, k věci!” Mortimer měl sivou tvář a velmi živé a bystré oči. „Plně všechno chápu, inspektore — jste přece inspektor, ne?”

„Vrchní inspektor West. Pokud jsem informován, pracoval tady u vás nějaký pan Preston, je to tak?”

„Ale ovšem,” přisvědčil Mortimer. „Preston. Ano. Ale už tady nebyl několik týdnů. Tady Prestona nenajdete, inspektore.”

„Rád bych věděl, kdy tady byl naposledy,” řekl Roger, „a také bych rád viděl jeho laboratoř.”

„Naši laboratoř,” opravil ho Mortimer. „Nejsme velký závod, abyste rozuměl. Pan Preston nemá laboratoř jen pro sebe. Ovšem jedna menší část je vyhrazena pro něj.” Vedl pak Rogera dlouhou úzkou chodbou, jejíž prkenná podlaha pod jejich kroky duněla, až došli k zamčeným dveřím. Mortimer vytáhl velký svazek klíčů, jeden vybral a dveře odemkl.

„Tady se používá mnoha jedovatých chemikálií, inspektore, a proto věnujeme laboratoři maximální péči,” řekl Mortimer. „Okenní tabule jsou z tvrzeného, netříštivého skla. To jsme zařídili už během války z bezpečnostních důvodů, aby žádný případný výbuch nemohl nikoho zranit.” Otočil vypínačem a zazářilo světlo. „Je to velice pěkná laboratoř na takovou malou továrnu, a jak vidíte, všechno je v dokonalém pořádku.”

Byla to dlouhá úzká místnost s třemi dřezy, stoly, digestořemi, obvyklým vybavením — bunsenovými kahany, zkumavkami, mikrováhami a vitrínami plnými náčiní; stěny byly obloženy kachlíky. Všechno bylo jako ze škatulky. Po straně každého dřezu byla zamykací skříňka a na jedné z nich štítek se jménem: Mr. Preston.

„Máte od toho klíč?” zeptal se Roger.

„Bohužel ne,” odpověděl Mortimer omluvně.

„Budeme ji tedy muset otevřít násilím,” řekl Roger a pokynul Sloanovi. Mortimer se tvářil pohoršené. „Pracoval pan Preston před odchodem na dovolenou na hodně experimentálních úkolech?”

„Ano, na mnohých,” řekl Mortimer. Sloan nasadil ke dvířkám skříňky malé páčidlo a ozval se skřípavý, štípavý zvuk. Mortimer sebou škubl. „Často se sem vracíval v noci.” Za-skřípění se opakovalo. „Ach bože!” nevydržel to už Mortimer. „Je to opravdu nutné, inspektore?”

„Bohužel ano,” řekl Roger klidně. „Na jakou práci se pan Preston specializoval?”

„Má jenom jednu specialitu: gumu,” odpověděl Mortimer. „Přihlásil už řadu patentů, možná že jste o tom informován. Mnohé byly brilantní, úplně brilantní. Je to nápaditý člověk; stará se také o to, čemu říkáme naše technické zboží.”

„Technické zboží?” opakoval Roger.

„Drobné výrobky,” vysvětlil Mortimer. „Naše hlavní produkce byly v jedné době pneumatiky a duše do jízdních kol, ale během války jsme dělali mnoho lisovaných výrobků pro letadla, technického zboží, jak jsme tomu vždycky říkali. Teď samozřejmě vyrábíme obrovsky pestrou paletu nejrůznějších domácích potřeb. Moment — měly by tu být nějaké vzorky.” Otevřel jinou skříňku, zatímco Sloan se už začal potit, protože Prestonova skříňka mu nečekaně tvrdošíjně vzdorovala.

„Tady, vidíte?” řekl Mortimer pyšně.

Objevila se bohatá kolekce vzorků: gumové kroužky, podložky, těsnění, rukojeti, kartáčky na jelenici, knoflíky, násadky, láhve na horkou vodu, zátky, okenní a dveřní zarážky a těsnění, gumové prsty, koupací čepice, váčky na tabák a jiné všední drobnosti.

Mortimer vykládal: „Pro každou věc je samozřejmě zapotřebí zvláštní formy. Vyznáte se trochu v gumařské výrobě?” Roger zavrtěl hlavou. „Surová guma se nejdřív drtí v mlýnech,“ pokračoval Mortimer, „to jsou takové velké stroje podobné obrovskému mandlu, a potom se do ní přimíchávají určité chemikálie ve formě prášků — přísady se tomu říká v průmyslu — aby se gumě dodaly patřičné vlastnosti. Různé výrobky vyžadují různé přísady a potom ovšem také barvicí pigmenty. Každá partie, to jest každá dávka prohnětené gumy připravená pro určitý speciální výrobní úkol, se potom právě tady v laboratoři pečlivě analyzuje. Když je schválena, přichází do forem. Tyhle formy, co tady vidíte, formy pro každý jednotlivý

výrobek, jsou vystaveny ohromnému žáru,” hovořil dál Mortimer. „Nebudu vás unavovat podrobnostmi, ale žár je opravdu obrovský. Teplota snad tisíc stupňů Fahrenheita! Tomu procesu se říká vulkanizace. Když se zpracovávaná guma vulkanizuje ve formě, nic už potom nemůže změnit její tvar ani velikost — samozřejmě kromě teploty ještě vyšší. Kdyby nebylo tak pozdě, rád bych vás továrnou provedl, inspektore.”

Mortimer byl zřejmě do gumy přímo zamilovaný. „Třeba vás o to ještě požádám,” řekl Roger a podíval se na Sloana: „Jak to jde, příteli?”

„Myslím, že to už mám,” odpověděl Sloan. Zasadil znovu páčidlo s citem do mezery, zabral a vzápětí vyhrkl: „A je to!” Dvířka skříňky se otevřela dokořán.

Na první pohled nebylo na jejím obsahu nic pozoruhodného; Roger viděl takových skříněk už tucty. Nicméně vybíral všechny předměty opatrně a každý zvlášť, hezky jeden po druhém, přičemž ho Sloan upřeně pozoroval, jako by čekal, že Roger prozradí, co v ní vlastně hledá. Avšak Roger, jako by hýčkal svou vlastní představu, nic nevysvětlil; ale když mu rukou prošly všechny předměty, začal skříňku prohledávat znovu. Zmocnil se ho pocit zklamání.

Nakonec vylovil zespod malou zalepenou obálku a začal ji otvírat.

„Tyhle věci jsou ale čistě soukromý majetek pana Prestona,” protestoval Mortimer.

„Je mi líto,” nenechal se Roger rušit a vytáhl z obálky několik lístků papíru. A sotvaže je spatřil, srdce mu poskočilo.

„Myslím, že jsme doma,” řekl Roger. „Ten prohnaný lotr!” Na dně skříňky ležely hromádky něčeho, co vypadalo jako nevymetené gumové odpadky. Roger je vyhrábl a prohlížel kousek po kousku. Potom našel jeden, který vypadal jako gumový prst. Zkoumal ho pod světlem a viděl, že je rýhovaný — jako špičky lidských prstů.

„Bylo by možné, pane Mortimere,” zeptal se Roger, „udělat formu, která by měla přesný tvar konce lidského prstu a dost jemný povrch, aby zobrazila rýhy a smyčky — myslím ty, co máme na špičkách prstů — a mohla je i reprodukovat?”

Mortimer se na něj užasle zadíval: „Ovšemže, možné to je, to ano. Pomocí elektrotypie se dají vyrobit raznice s pozoruhodně jemně rytými ploškami, ale jak by se jich dalo prakticky využít? Nevím, jak by mohly posloužit technické výrobě?”

„Technické výrobě asi nijak,” řekl Roger, „ale určitě by mohly někoho přivést na šibenici.” Zadíval se na otisky na papíře důkladněji a potom dodal na adresu Sloana: „Tyhle jsou Henbyho. Ten se toho telefonu ani volantu nedotkl. Člověk, který tam zanechal tyhle otisky, je udělal takovýmihle gumovými prsty.”

„Dobrý bože!” zvolal Sloan. „Tedy Henby —”

„Je z toho dokonale venku,” doplnil Roger. „My teď potřebujeme O’Darea a Plomleyho.”

„Lorda Plomleyho?” vyhrkl Mortimer užasle.

„Ano. Od rána je pohřešován, nikdo v jeho domě o něm neví,” řekl Roger. „Nebyl snad tady?”

„Kdepak, to ne,” odpověděl Mortimer. Dlouhou chvíli váhal, než dodal: „Tady nebyl, ale dnes večer mi telefonoval, inspektore.”

Roger vybafl: „Co chtěl?”

„Abych vám řekl pravdu, dělá mi to trošku starosti,” soukal ze sebe Mortimer. „Přikázal mi, abych — abych zítra ráno vybral z firemního konta dva tisíce liber a donesl mu je.”

„Kam je máte donést?” naléhal Roger.

„Řekl, že mě ještě zavolá a přesně určí, kam za ním mám ráno přijít,” odpověděl Mortimer. „Je to velice neobvyklá žádost, ale on je koneckonců předseda správní rady a já vím, že mu poslední dobou nesloužilo zdraví.”

Roger řekl drsně: „Pane Mortimere, o zmizení lorda Plomleyho psaly všechny večerní noviny. Proč jste tedy okamžitě neinformoval policii?”

„No —je to přece lord Plomley,” odpověděl Mortimer zbědovaně. „A je to přece taky předseda správní rady. Myslel jsem, že je to jeho věc a že si může dělat, co se mu zlíbí, no ne?”

Roger si pomyslil: „Od téhle chvíle tě musím dát hlídat, panáčku, dokud nepřijde Plomleyho zavolání.”

Roger byl sice unavený, ale rozhodně ne neuspokojený. Jestli bude Plomley ráno telefonovat Mortimerovi, aby mu určil schůzku, bude třeba O’Dare s ním; dokonce není vyloučeno, že místo Plomleyho přijde peníze inkasovat sám O’Dare. Ale byl tu ještě jiný důvod k uspokojenosti: Henby je volný a nikdo ani netuší, že byl zadržen. Jeho donkichotské nepravdivé přiznání, že byl ráno na Grosvenor Place, nebude už teď mít žádnou váhu.

Henby s třemi policisty ve funkci neoficiálních gardedám byl nyní u Cynthie Riddelové. Od té doby, co se Henby opět sešel s Cynthiou, s ní Roger nemluvil.

Chatworth chtěl vědět, kdy Rogera prvně napadlo, že by Henbyho otisky prstů mohly být padělané.

„Když vyšlo najevo,” vysvětlil Roger, „že z telefonního přístroje i volantu byly setřeny všechny otisky prstů kromě těchhle, připadalo mi to divné, pane, nějak nelogické. Zdálo se spíš, jako by někdo byl setřel otisky původní a ty potom záměrně nahradil otisky jinými, falešnými. A taková věc by se dala udělat jen nějakou rafinovanou pomůckou, podobnou, jako je tahle. Věděl jsem, že by musela být vyrobena z elastického materiálu, takže jakmile jsem se dověděl, že O’Dare je gumařský chemik s dobrými praktickými znalostmi, hned jsem si pomyslel, odkud asi vítr vane.”

Když se Roger druhý den ráno v posteli posadil a právě si od Janet bral šálek čaje, nečekaně ho napadla nová možnost. Málem přitom zvrhl šálek. Postavil ho na noční stolek, zvedl sluchátko telefonu u postele a vytočil Chatworthovo soukromé číslo. Zatímco čekal, usrkával z čaje. „Z tohohle asi bude staroušek úplně paf!” řekl si a samým nadšením se až pochichtával. „Nemyslel jsem — promiňte, pane! Haló, tady West.”

„Dobré jitro, Weste,” řekl Chatworth bezbarvým hlasem.

„Právě teď mě napadlo, pane, že dva tisíce liber není samo o sobě tak moc peněz,” chrlil ze sebe Roger, „ale co jestli vyděrač donutil Plomleyho, aby vydal stejný příkaz ředitelům všech svých podniků? Ovládá jich tuším třicet nebo čtyřicet. To by z toho pak koukaly už opravdu velké peníze, že? Chtěl bych si to ověřit u všech jeho firem, pane, ale na to by bylo zapotřebí spousty našich lidí a —”

„Proveďte to!” křikl Chatworth.

22 VODA NA MLÝN

„Ty můj zlatý hošíčku!” zvolal Roger uprostřed holení. „Každý, kdo má jen špetku zdravého rozumu v makovici, musí přece pochopit, jak je tohle důležité!”

„Cholit!” žvatlal Scoopy.

„Necháme to na jindy, ano? Nemůžu pochopit, proč mě to nenapadlo už včera večer. A vlastně dřív než včera večer. Musel to asi být ten vysilující účinek Bognoru. Nebo té kulky.“

„Cholit,” domáhal se Scoopy.

„Máš si dát vždycky pozor, aby tě neviděl brát tu štětku,” zavolala z ložnice Janet.

„Takhle se nikdy nebudeš moct oholit v klidu.”

„Cholit!” zaječel Scoopy, značně povzbuzen.

Z dětského pokoje se ozvalo kuckavě radostné bublání Richarda, kterého vrátili do postýlky, aby se před snídaní ještě prospal. Roger skončil mydlení, postavil štětku na umývadlo a rozhlížel se po břitvě. Nebyla na obvyklém místě. Zato v zrcadle zahlédl Scoopyho, jak si právě přikládá ostří břitvy k tvářičce.

Rogera až bodlo u srdce. „Ukaž, darebáku! Dej to tátovi!” Zachránil břitvu a Scoopy, právě dost velký, aby dosáhl na umývadlo, chňapl po holicí štětce a maloval si pěnou po obličeji. Roger se s úsměvem zahleděl na špunta a potom se začal opravdu holit; ale nepospíchal s tím. Bavil se veselým výrazem svých očí v zrcadle a jeho rty stále pocukávaly v úsměvu.

„Řekněme padesát společností po dvou tisících liber,” povídal Scoopymu, který se pilně oháněl holicí štětkou po tváři, „a máš skoro sto tisíc liber! To je snad dost slušný dárek k na-rozeninám pro každého, ne? Náš vyděrač to zřejmě chtěl vydržet, až bude moct udělat poslední efektní tah, a to má být nepochybně tenhle. Co myslíš, synáčku?”

Scoopy odložil štětku, došel po špičkách k toaletce, náramně radostně se zhlížel v zrcadle a zálibně řekl: „Óó-ó-ó!”

„To bych myslel, že ó!” Roger si zatím holil druhou tvář. „A ó a á a hm!”

„Ó-á-hm,” papouškoval Scoopy. „Cholit!”

„Málem ses už pořezal, a když to uvážíš, tak jsem se jen o vlásek pořádně řízl i já — s tím případem,” prohlásil Roger. „No dobře, počkej, až se oškrábu pod bradou.” Skončil, od ložil břitvu bezpečně z dosahu Scoopyho ruky, popadl dítě a posadil ho na čelo postele. Držátkem kartáčku na zuby mu pak seškraboval pěnu, zatímco Scoopy slastně zakláněl hlavu a zavíral oči. „Tak vidíš! A teď snad budeš ochotný věnovat téhle věci s O’Darem a Plomleym patřičnou pozornost,” vykládal Roger. ,,O’Dare věděl, že má trumfy v ruce, chápeš? Pracoval dobře, vytáhl své trumfy a uklidil Plomleyho, takzvaně než bys řekl švec. Ale ať tě nenachytám, že užíváš otřepaných frází, Martínku!”

Potom se Roger umyl — až moc rychle. Špatný příklad pro syna!

Když se utřel, pokračoval: „Tak jdeme dál. Ten jeho nápad! Kolosální! Vydírat Plomleyho

přes jeho vlastní společnosti, a — aha, pozor! Tady je ten háček!” Roger vypadal najednou úplně schlíplý. „Vlastně hotový hák! Dejme tomu, že se opravdu pokoušejí vytáhnout dva tisíce od každé společnosti! Pak by nám určitě aspoň jeden z těch ředitelů řekl, co se děje. Nemůžou přece být všichni tak servilní jako Mortimer. Ne. A O’Dare s tím jistě počítá!”

Odběhl do ložnice a ke Scoopyho potěšení začal telefonovat. Krátce nato zvedl někdo přístroj na druhé straně.

„Je to pan Mortimer?” zeptal se Roger.

„Ředitel Eustace Mortimer u aparátu,” ozvalo se v sluchátku.

„Tady inspektor West,” ohlásil se Roger. „Asi jste ještě nedostal své instrukce, že?… Ne. Povězte mi, dostal jste nějaké instrukce už předtím, například od lorda Plomleyho, co máte udělat za určitých okolností?… Cože?… Pane Mortimere,” pokračoval již tvrdším hlasem,

„to jste se zachoval nejvýš nemoudře. O tom jste mě měl informovat hned včera večer.

„Ten dopis mi dělal velké starosti,” řekl Mortimer roztřeseným hlasem, „ale je od lorda Plomleyho a instrukce byly naprosto jednoznačné… Ne, nemám ho u sebe, je v kanceláři, ale pamatuju si ho docela jasně, inspektore. Bylo mi přikázáno, abych nebyl překvapen, jestli mi během několika příštích dnů zatelefonuje o větší částku peněz; mám prý udělat přesně to, co mi uloží. Co jiného jsem mohl dělat, inspektore ? I když je Jeho Lordstvo vydíráno, já jsem jeho služebník; a první a hlavní povinnost má služebník vůči svému zaměstnavateli… Ano, zpravím vašeho asistenta, jakmile se Jeho Lordstvo ozve.”

Dole u snídaně Janet a posluhovačka Maude, milé děvče, krmily chlapce; Scoopy přestal jíst a usmál se, ale hned se zase zabral do své slaniny a topinky. Richard s pusou otevřenou jako ptačí zobáček neustále bublal, až měl pusinku plnou, potom s neuvěřitelným chvatem každou podávanou lžičku jídla spolkl a otevřel zobáček pro další dávku.

„Tak jak to vypadá?” zeptala se Janet.

„Mortimer dostal dopis s instrukcemi. Ti ostatní dostali pravděpodobně taky něco takového. Hodně toho nasvědčuje tomu, že se nemýlím,” řekl Roger. „Kdyby někdo telefonoval meziměstsky, až budu pryč, tak buď tak hodná a řekni jim, že za deset minut — no — za dvacet budu v Yardu, ano?”

„Tak už koukej jet a zlom vaz,” usmála se Janet a přijala jeden roztržitý polibek do vlasů.

„Nic se mi nestane, neboj!” Vyběhl ven, a když vyjížděl z garáže, zaslechl, jak na ulici zastavuje auto. Ohlédl se a spatřil Markovu lagondu. „Už jedu,” zavolal dozadu a podle Markových pokynů vycouval s vozem na Bell Street.

„Vypadáte nějak spokojený,” řekl Mark.

„To taky jsem. Myslím, že jsme konečně přišli na něco konkrétního.” Roger mu ve zkratce vylíčil hlavní body své teorie, ale do podrobností se nepouštěl. Mark jel celou cestu do Yardu za ním. Když došli do kanceláře, každý telefon byl obsazen jedním mužem. Roger zamířil ke svému stolu. Leželo na něm několik hlášení. Vzal si hned první list a četl ho za nepřetržitého bzukotu hovoru, zvonění telefonů a otvírání a zavírání dveří.

Zpráva byla krátká, ale Roger si ji četl znovu a znovu s uspokojením téměř nepatřičným:

,, V 8.35 ráno telefonoval William Hobjoy, ředitel firmy Pollex Ltd., továrna na obuv,

Northampton. Včera dostal přikaž, aby měl připraveno 2500 liber v jednolibrových bankovkách k osobnímu dodání lordu Plomleymu nebo pověřenci lorda Plomleyho. W. H. byl upozorněn, aby byl připraven na cestu.”

Roger odložil hlášení stranou. Hluk kolem spíš sílil, než slábl. Rogerův úsměv se rozšířil, protože na stole bylo ještě sedm dalších hlášení podobných zprávě o Hobjoyovi a týkajících se úředníků u společností patřících k té či oné hrmě Plomleyho trustu. V každé se na konečné instrukce teprve čekalo. Roger si pomyslil, že žádné nebudou pravděpodobně vydány dříve, než začnou úřední hodiny v bankách.

Dveře se otevřely a vešel Chatworth.

Zdálo se, že i on je velice dobře naladěn. „Je tady čilo, co? Jako v úle. Vzal jste mě pěkně za slovo, jen co je pravda. Tak jak to pokračuje?”

„Měli jsme jisté potíže se sháněním jmen a soukromých adres těch ředitelů, pane,” odpověděl Roger, „ale přesto se nám podařilo shromáždit dost důkazů, že Mortimer je jen jedním z mnohých.”

„Podařilo? Výborně, Weste, jste zase ve své staré formě.” Chatworth obdařil Marka téměř nepostřehnutelným mrknutím. „Dalo by se bezmála říct, že v přímo báječné formě.”“

„Ještě jedno by snad nevadilo udělat, pane,” nadhodil Roger. „Ve všech dosud zjištěných případech by měla být požádána místní policie, aby ty ředitele sledovala. Je možné, že nebudou posláni všichni na stejné místo. To by bohužel znamenalo ještě další telefonování a to my z téhle kanceláře už absolutně nezvládneme.”

„A doženeme naše telefonistky dočista k šílenství,” opáčil Chatworth. „Ale udělat se to musí. Ihned vám pošlu písemné schválení. V každém dotyčném městě navažte styk raději se superintendentem, který má zrovna službu. Nedávejte se spojit napřed s policejními řediteli, tím by se ztrácelo příliš mnoho času.” Jeho hlas zněl už zase neutrálně, skoro jako by mu tento případ vůbec nebyl přirostl k srdci. „Podejte mi hlášení ihned, jakmile se to nějak pohne.”

Bzukot hovoru, zvonění telefonů ani šum přecházení a pohybů neustaly ani na chviličku. Sotva někdo sehnal informaci od některého ředitele společnosti, už usedl, napsal stručné hlášení a ihned s ním běžel k Rogerovi. Potom se vrátil zase k telefonu. Zprávy teď docházely rychleji. Některé byly z Manchesteru, daleko ze severu, některé až z Carlisle, několik z Birminghamu a ze střední Anglie, aspoň deset přímo z Londýna.V místnosti bylo za chvíli jako v udírně a horko k zalknutí, ale výsledky, které docházely, udržovaly všechny v dobré náladě.

V deset hodin překročil počet zpráv už třicítku.

„Teď bychom už brzo měli slyšet něco od Mortimera,” řekl Mark.

„Doufám, že ho neoddělají,” poznamenal muž, který právě předával svou zprávu.

„O to se postará Sloan,” řekl Roger.

Ale i přesto měl obavy. Což je tak vyloučeno, že ho viděli jet do Slough a že se pak O’Dare pokusí zabránit, aby Mortimer mohl podat svou zprávu? Nebezpečí hrozilo řediteli a hrozilo i Sloanovi. Byla to nervy drásající půlhodina zhoršovaná ještě tím, že při každém zazvonění telefonu Roger marně vyskočil v naději, že to volá Mortimer nebo Sloan, ale

pokaždé se zklamal.

Odbíjelo právě půl jedenácté, když do kanceláře vrazil Eddie Day, oči planoucí rozčilením.

„Povídám, Hezoune! Hezoune!” Jeho sonorní hlas přehlušil všechny ostatní zvuky.

„Hezoune, myslím, že to mám!” Doběhl ke stolu, sotva popadaje dech. „Opravdu myslím, že něco mám, Hezoune! Zábavní park, pouť!”

„Cože?” zeptal se Roger vyplašeně.

„No pouť, lunapark a tak,” opakoval Eddie dychtivě. „Nechápete? Musí to být nějaké místo, kde by větší skupina lidí nebyla nápadná, to je přece samozřejmé, no ne? Jen trošku zauvažujte, není to samozřejmé? Přece se to nemůže odbýt někde na Piccadilly Square ani na žádném podobném místě. Chci říct, že kdyby tam najednou přišlo dvacet lidí odevzdat balíček bankovek nějakému člověku, tak by byl rázem obsypaný jako med vosami, nemám pravdu? Musejí tedy mít místo, kde ty peníze odevzdat. A musí to být někde, kde by nebyli nápadní. No, co tomu říkáte, Hezoune?”

„Pokračujte,“ řekl Roger napjatě.

„Hned jsem si myslel, že vám to otevře oči,” jásal Eddie. „Všechen rozum v téhle boudě totiž nemáte jen vy, Hezoune, filipa mají i jiní! Pomyslel jsem si, koukej, Tandy a jeho banda jsou do téhle věci zapletení a provozovali nějaký lunapark nebo cirkus nebo něco na ten způsob. Tak jsem tedy začal od toho. A pak je tady O’Dare. To není obyčejný člověk, Hezoune, je to sakramentský akrobat podle toho, jak umí lézt po těch střechách a proplétat se mezi tou frekvencí aut na ulicích, to by moc lidí nedokázalo. Akrobat a pouť, lunapark. Vsadím se s vámi o pět babek, že tihle lidi se chystají na nějakou pouť někde blízko Londýna. Zítra jsou svatodušní svátky, dneska je sobota, všude budou davy lidí. Podívejte, jak by to bylo snadné! Vejdete do sametového stanu madam Salome či jak by se ta dáma jmenovala, byla by to věštkyně a zároveň O´Dareův agent, odevzdáte jí peníze a pak vypadnete. Je to přece jednoduché jako f
acka. Možná že by to nebyla zrovna věštkyně, protože u těch děláme někdy šťáru,” dodal Eddie přemýšlivě. „Mohl by to být třeba silák s hadem nebo žena bez hlavy nebo něco na ten způsob. No, co vy na to?”

„Eddie,” prohlásil Roger po krátké pauze, „vaše teorie je přímo geniální. Musím to hned říct Chatworthovi.”

„A povíte mu, že to napadlo mě, ano?”

Roger se zasmál. „Povím! A nikdy už kvůli vám neztratím nervy! Pouť, a blízko Londýna!” opakoval si. „Co teď dál? Víte co, Eddie? Skočil byste laskavě k Parmitterovi? Ten bude mít seznam všech povolených poutí v dosahu Velkého Londýna. A jestli najdete volný telefon, upozorněte místní policii v blízkosti každého možného zábavního parku, aby byla připravena nám pomoct.”

„Jistě,” řekl Eddie. „Oukej, Hezoune!” Zamířil ven a samolibostí se až nadýmal. „Myslím, že jste na to kápl,” prohlásil Roger. „Počkáte tady na mě, viďte?” A sám spěchal taky, ale do Chatworthovy kanceláře. Zaklepal a po vyzvání vešel.

Chatworth zvedl oči a řekl: „No, Rogere?”

„Ještě o té novině nikdo neví,” spustil Roger, „ale Eddie Day měl šťastný nápad, pane.

Podle mého není vůbec pochyby o tom, že má pravdu. Taková velká pouť —”

Chatworth jen bubnoval prsty do stolu a přikyvoval. Když byl Roger už málem hotov, zazvonil telefon, ale Chatworth si ho nevšímal. Teprve když zazvonil znovu, sejmul Chatworth sluchátko, řekl: „Čekejte!” a poslouchal Rogerův výklad dál. Ten pak už vlastně jen shrnul Eddieho bystrou logiku a podal ještě stručný přehled o tom, co zařídil již sám.

„Ano,” řekl Chatworth. „Je to chytrý nápad, to musím Dayovi přiznat. Jenže brzo nám nezbude ani jeden policista pro dopravní službu, takhle to dál vést nemůžeme.” Chabě se usmál. Roger věděl, že Chatworth ve chvílích napětí dělává nesmyslné poznámky. „Haló!” zahřměl Chatworth do telefonu. „Jak?… Ano, je tady. Pro vás, Weste,” řekl a podal Rogerovi sluchátko.

Roger se ho chopil.

„Haló, slyšíte mě?” křičel Bili Sloan vítězoslavně. „Mortimer právě vyzvedl peníze a dostal už taky své instrukce. Ani za zlaté prase byste neuhádl, kam se má dostavit. Dnes zahajuje na Hampsteadské pláni velká pouť, připravená na celý víkend před tímhle bankovním svátkem. A Mortimer se má dostavit do stánku Škaredé paní. Co tomu říkáte, Rogere?”

„Metál pro vás a metál pro Eddieho Daye,” odpověděl Roger. Vzrušeně zvedl oči k Chatworthovi. „Hampsteadská pláň, pane! Eddie Day měl pravdu.”

„To je dobře,” řekl Chatworth chladně. „Teď už nepotřebujete udělat nic jiného než tu boudu obklopit a prošťárat. Škoda že to je zrovna Hampstead. Na menším prostranství by se dala razie provést snadněji, nebo — ale nešť, žádné ohledy! A vy teď už asi toho vyšetřování po telefonu necháte,ne?”

„Už to opravdu není tak presantní,” připustil Roger. „Ale jestli dovolíte, pane, nejsem si jist, že by okamžitá razie byla to nejlepší řešení.”

„Co tedy doporučujete?” zeptal se Chatworth.

„Mám dojem,” odpověděl Roger, „že na věci je možná zúčastněna celá řada pouťových kramářů a artistů a že bychom mohli narazit na větší odpor, než tušíme, kdyby se mezi nimi rozšířilo podezření, že nás je na pláni větší počet. A my žádnou bitku nemůžeme potřebovat.”

„K žádné taky nesmí dojít,” řekl Chatworth.

„Asi jediná možnost, jak jí předejít, je být tam, ale nebýt na první pohled poznán,“ pokračoval Roger. „O’Dare a pouťaři budou samozřejmě očekávat normální hampsteadskou policii a pár mimořádných strážníků. Ty všechny můžeme podrobně poučit, jak mají ten stan hlídat. Ale ti z nás, kteří jsme na případu pracovali, se tam objevit nemůžeme, poznali by nás. Ledaže bychom se maskovali.”

Chatworth se zamračil: „Eh — maskování! To nemám vůbec rád!”

„Ani já — za normálních okolností,” přiznal Roger, „ale skutečně nevidím, co jiného můžeme tentokrát dělat. O’Dare bude mít v davu své lidi na číhané. Jakmile se ukážu já nebo Sloan nebo Lessing nebo kdokoli z ostatních, ihned se mu to donese. Už nám upláchl příliš často, než abychom si mohli dovolit riskovat. Day má myslím pravdu, O’Dare je mrštný jako akrobat. A pak — rád bych tohle zatčení provedl sám.”

„To dovedu pochopit,” řekl Chatworth.

„A ještě něco, pane,” pokračoval Roger. „Pořád ještě nevíme, kde je Plomley. Chceme ho dostat pokud možno živého. O´Dare by ho mohl zabít, kdyby si myslel, že hru prohrál. Jestli to bude možné, musíme tedy do stanu vtrhnout šturmem a nedat O’Dareovi čas k přemýšlení. Jedno je skoro docela jisté — bude se snažit vyinkasovat, kolik se jen dá, a pokud nebude varován, že jsme na pláni my, tak se nehne ze stanu a nepřestane inkasovat. Všichni doručovatelé peněz budou sledováni jejich místní policií. Ty pak můžeme pře – kontrolovat bez jakýchkoli nesnází.”

„Jistě,” přisvědčil Chatworth. „Tak dobře, Rogere, zahrajte si tedy to svoje divadlo. Ale napřed si naprosto bezpečně zajistěte, aby se nikdo z toho stanu, natož dokonce sama ta Škaredá paní, nedostal z pláně. Nechceme přece, aby nám O’Dare unikl, zatímco se vy budete maskovat.”

„Nemohl bych souhlasit vřeleji, pane,” řekl Roger. „To je prozatím všechno?”

„Ano. A už jděte! O’Dare si patrně důkladně připravil všechno k útěku ze země, ale to se nesmí stát — to se prostě nesmí stát!”

„A nestane,” řekl Roger pevně.

O deset minut později na něm už pracoval odborný maskér z Yardu a pro práci na ostatních byli přivoláni zkušení odborníci z divadel. Sloan přijel ze Slough a rovněž čekal na

„ošetření”.

Roger vyšel právě z maskérny, když došlo telefonické hlášení od hampsteadské policie. Do stanu Škaredé paní vešli první tři lidé s balíčkem v ruce; každý z nich vyšel po chvíli s prázdnýma rukama.

23 HAMPSTEAD SE BAVÍ

Pouťová zábava byla v plném proudu.

Bylo k polednímu a davy začínaly houstnout, ačkoli zatím většinu veselících se tvořily školní děti, chodící převážně v hloučcích. Lochneska a autodrom jen skřípěly a řinčely, houpačky se míhaly, kolotoče vrzaly a dřevění koníčkové na nich hopsali nahoru dolů. Házení kroužků i kuželky, fackovací panáci i střelnice dělaly dobré obchody. Atrakce ve sta-nech i v boudách byly obleženy, forbesy harašily, cinkaly a shrabovaly mince, chraplavé hlasy vyvolávačů se ztrácely v nelibozvučném hluku lokomobily, flašinetů, orchestrionů, výstřelů a pronikavého jekotu dětí.

Roger a Mark chodili spolu. Blízko nich se drželi Sloan a Winneger a ještě několik dalších mužů z Yardu, mezi nimi i Eddie Day. Eddie nepotřeboval mnoho maskování; ten beztak vždycky vypadal spíš jako majitel nějaké pouťové atrakce než jako vrchní inspektor ze Scotland Yardu. Zaskočil si předtím domů a vzal si svůj nejkřiklavější kostkovaný oblek a měl také nalepený knírek; ale nic nemohlo učinit jeho vzhled nápadnějším, než jak vypadal i v normálním životě.

Roger byl rád, že nebe bylo zatažené černými mraky a hrozilo deštěm, takže den byl

celkem chladný. Mastné líčidlo a vložky do tváří změnily jeho vzhled natolik, že by ho nebyl nikdo poznal, třebaže při bližším pohledu bylo jeho maskování přece jen značně průhledné. Podle jeho soudu ale na tom nezáleželo. Mark s tmavým plnovousem a huňatým obočím měl na sobě vypůjčenou uniformu válečného námořnictva.

Procházeli se pomalu a nenucené po pouťovém prostranství. Občas se zastavovali a přihlíželi některé zábavné atrakci nebo lákání majitelů stánků.

Věděli, že stan Škaredé paní je v blízkosti velkých kolotočů a že kolem sebe má víc místa než většina ostatních atrakcí. Siláci, hadačky z ruky, jasnovidci, zaklínači hadů, sázkaři, polykači mečů a ohně, ti všichni soutěžili o přízeň zákazníků, boxeři a zápasníci ve volném stylu vyzývali kolemjdoucí k zápasu. Roger si byl zcela jist, že nejsou sledováni. Uvědomoval si své stále sílící vzrušení. „Eddie je hvězda tohohle případu,“ řekl Roger. Podíval se na hodinky. „Ještě deset minut.”

„Kdyby měl O’Dare nějaké podezření, byl by už dávno něco podnikl,” řekl Mark.

„Nemusíte být nervózní.”

Roger se zazubil: „Odpusťte!” Byli teď blízko stanu Šeredné paní, celý ho měli plně na očích. Před ním se nikdo neucházel o přízeň obecenstva; a přesto v příštích třech minutách vešli dovnitř dva muži, páni obchodnického vzhledu, jejichž pobyt na pouťové pláni vypadal zcela nemístně. „Obchod stále kvete,” pokračoval Roger. „Já — dobrý bože!” Mark jen zíral: „Henby!”

„Ten blázen,” procedil Roger. „Vyložený blázen! On —”

„I Cynthia Riddelová!” zvolal Mark. „Copak jste je nehlídali? Neměla snad přikázáno neopouštět dům?”

„Měla a taky jsem ji varoval, že to je nebezpečné,” řekl Roger. „Nejraději bych jim otloukl ty palice o sebe! Měli by vědět, jestli se budou ještě dál chovat jako blázni, že si jen koledují o další maléry.”

„Já jim ještě pořád tak stoprocentně nevěřím,” řekl Mark. Popošli trochu blíž. Bylo za pět minut dvě. Nic už nemohlo oddálit policejní razii, ale kdyby k ní došlo, dokud Henby a Cynthia budou.uvnitř ve stanu, ocitli by se ve velkém nebezpečí. O’Dare by se postavil na odpor. Roger totiž byl přesvědčen, že uvnitř je sám O’Dare.

„Jdeme tam?” zeptal se Mark, když se ještě víc přiblížili.

„Teprve až se ukážou naši,” odpověděl Roger. Sledoval své hodinky. „Ještě čtyři minuty. Třeba ti dva ještě vyjdou.”

Uplynuly další dvě minuty; pak třetí. Rogerovo dopolední uspokojení bylo dočista totam; napětí jím jen hrálo. Potom spatřil, jak civilní policisté z Yardu uzavírají kolem stanu nenápadně kruh. Několik z nich poznal pouze podle jejich obleku, ostatní byli špatně maskováni, ale nikdo z těch, kteří hráli v daném případu význačnou úlohu, nebyl k poznání.

Přicházeli volným krokem ve dvojicích nebo po třech. Rogerovy hodinky ukazovaly, že jsou přesně dvě hodiny. Zároveň se na své hodinky podívalo tucet mužů a zároveň zamířilo ke stanu.

„Jdeme!” zvolal Roger.

Zanechal všeho předstírání a vyrazil kupředu. Doběhl ke vchodu do stanu první, odhrnul

plachtu a vnikl dovnitř. Byl to velký stan, uvnitř rozdělený, a první prostor byla jakási předsíňka velká právě jen natolik, aby v ní mohly stát dvě osoby. Nikdo v ní nebyl. Roger odhrnul další plachtový závěs.

Vtom mu před očima vyšlehla stěna plamenů, a jak uskočil, vrazil zády do Marka. Vnitřek stanu vzplanul, jako by byl prosáklý benzínem, a hukot, který přitom vznikl, oba téměř ohlušil. Roger s Markem se snažili vycouvat ze stanu, když oheň zachvátil i vnější vchodovou plachtu, ale bránil jim v tom kruh civilních policistů. Ve chvilce stál v plamenech už celý stan. Dav se instinktivně hrnul k ohni; někdo začal křičet: „Hoří, hoří!” Volání přebírali další a další, až se slilo v jediný hučivý a ječivý řev: „Hoří, hoří, hoří!”

Žár zahnal Rogera i všechny ostatní na deset metrů od stanu. Roger viděl, že muži z Yardu vytvářejí kordon. Chytli se za ruce, rozestoupili se v řetěz a bránili davu, aby se přiblížil ke stanu, zatímco požár zuřil a vzduchem létaly ohnivé úlomky a dopadaly na blízké stany; v horkém vzduchu se třepotavě snášely dolů cáry sazí a dým stoupal vysoko k nebi.

„Je to benzín,” řekl na půl úst Roger, který spolu s Markem tvořil v té chvíli také článek kordonu, a poručil oběma mužům po stranách, aby se chytli za ruce a tak zase uzavřeli řetěz. Sám potom oběhl s Markem celý kruh a jednoho muže po druhém se ptal stále stejně:

„Dostal se někdo ven?” Žádný však neviděl nikoho vyjít. „Takhle to přece nemůže skončit!” zvolal Roger trpce. „Paní Riddelová a Henby — ó, tamhle jsou!”

Dav strašlivě zaječel.

Z plamenů se vynořil Henby, nesoucí Cynthiu. Ležela mu na loktech jako těžký pytel a hořela jí sukně, hořely jí vlasy. Roger si strhl sako a rozběhl se k nim. Henbymu doutnaly šaty, vlasy měl ožehnuté a obličej začouzený, sotva popadal dech. Roger ovinul svým sakem nejdřív ženinu hlavu. Henby něco zamumlal, zavrávoral a byl by upadl, kdyby ho nebyl

Mark chytil. Kordon prorazili další lidé. Zdáli se ozval hlas hasičského zvonu.

Z davu se vznesl nový řev. Vypukl někde na druhé straně stanu a převzala ho i strana, kde právě byl Roger. Vtom přiběhli dva muži ze sanitky z nemocnice sv. Jana; Roger ponechal Henbyho i Cynthiu jejich péči a zavolal na Marka, než se rozběhl na druhou stranu, kde řev davu neustával. Dva muži z Yardu byli sraženi na zem a dav jen vřel rozčilením. Potom se začal rozdělovat a Roger viděl, jak si jím klestí cestu nějaký muž a mlátí kolem sebe hlava nehlava těžkým klackem. Muži z Yardu se za ním rozběhli, ale dav se mezitím za ním zase zavřel.

„To je O’Dare!” zvolal Mark. Roger řekl trpce: „Nemůžeme nic dělat.”

„Že nemůžem?” zařval Mark hlasem, který překřikl i všeobecnou vřavu. „Policie, policie! Uvolněte cestu!” A vyrazil kupředu a prodral se několik metrů hluboko do davu. Roger a ostatní ho následovali, rozhánějíce se lokty doprava doleva. Dav se rozestupoval, aby je propustil, ale hned se zase za nimi zavíral. Chvílemi se zdáli sevřeni ze všech stran, ale Mark se přesto davem prodíral statečně dál, vždyť jen pouhých deset metrů před ním se O’Dare — byl to vůbec O’Dare? — rozháněl svým klackem a muži křičeli, ženy ječely a odněkud bylo slyšet i pláč malého dítěte. Konečně dav prořídl. „Tamhle je!” křikl Roger.

Vypadalo to na O’Darea, ačkoli muž měl tmavé vlasy. Stále ještě se kolem sebe rozháněl tím svým mohutným klackem, ale měl teď v ruce ještě něco jiného — pistoli. Roger si

pomyslil: „K tomu nesmí dojít! Za každou cenu se mu musí zabránit, aby v takovém davu střílel.”

Ozývaly se výkřiky: „Tamhle je!” „Tudy!” „Zadržte ho!” Slova ale nic neznamenala. Roger nespouštěl z O’Darea oči z obavy, aby nepoužil své pistole. Vtom z davu někdo náhle vyskočil a pěstí zasadil Rogerovi ránu do brady. Mark se kryl zvednutou rukou a kopnutím do žaludku útočníka odrazil. Ale přihnal se jiný muž mávající holí.

„A bitka je tady,” zabručel Mark.

V davu se již více mužů rozhánělo holí, křičelo a nadávalo a označovalo muže z Yardu, kteří se nyní najednou jasně odlišovali od ostatních lidí. Roger, který dosud sledoval dav před sebou, ztratil na chvilku O’Darea z dohledu, protože se mu po ráně do brady zamžily oči slzami. Vyskočil proto na stůl stánku pro házení kroužků, aby viděl přes hlavy lidí.

O’Darea však nemohl v davu rozeznat, zato se mu naskytl jiný pohled — pohled, při kterém se mu až projel mráz po zádech. Na pouťovém prostranství hořela desítka ohňů, v plamenech stály větší i menší boudy a stany a k obloze stoupaly sloupy dýmu. To jiskry a oharky z prvního požáru vykonaly své dílo. Lidí se zmocňovala panika. Viděl jejich bledé a zděšené tváře. Požár se šířil a vřava se stávala nezvládnutelnou. Policie byla proti panice bezmocná; nemohla jí zabránit. Dav se rozbíhal všemi směry a rváči teď kolem sebe mlátili bez ohledu na to, koho zasáhnou; jediným jejich záměrem bylo zmatek jen ještě zvýšit.

Panika se stále šířila, protože se lidé snažili probojovat z ohrožených míst do bezpečí. Několik jich leželo na zemi pošlapaných, umačkaných. Muži v bílém od záchranné služby jako by byli všudypřítomní. S řinčivým zvoněním projel kolem hasičský vůz a nějaké batole se mu málem svalilo pod kola. Pološílená matka ho ještě včas strhla stranou.

Bylo nesnesitelné horko.

Kdosi přistoupil k Rogerovi a řekl: „Jste v pořádku, pane?”

„Ano,” odpověděl Roger, který v sazemi pomazané tváři poznal Hamiltona v kabátě s rukávem u ramene natrženým. „A co vy?”

„Jsem pekelně otrávený,” zavrčel Hamilton, „jednou jsem už tu bestii držel za kabát. Ale přece něco: poznamenal jsem ho, pane.”

Roger vyhrkl: „Jak?”

„Natrhl jsem mu pysk,” odpověděl Hamilton. „Podívejte, pane.” Zvedl ruku a ukazoval krvácející klouby. „Měl bradu samou krev, tolik jsem stačil zahlédnout.“

„Jste pašák!” řekl Roger, trochu povzbuzen. „Snad můžeme ještě něco udělat. Pojďte!” Rozběhl se k ampliónovému vozu, který už nic nehlásal. Řidič seděl za volantem, znepokojený mechanik stál venku u vozu. Nejhustší dav byl tou dobou už kousek dál. Roger zavolal na řidiče: „Dojeďte tamhle na kraj toho davu. Policie.” Nemusel ani ukazovat svůj průkaz, protože řidič okamžitě nastartoval motor. „Kde je mikrofon?”’ zeptal se Roger.

„Vzadu.”

„Sednu si k němu,” řekl Roger.

Byl to malý uzavřený vůz, v němž bylo vzadu místo pouze pro dvě osoby. Mechanik s Rogerem se stěsnali do kabinky vzadu; Hamiltona nevzali s sebou.

„Jak to funguje?” zeptal se Roger.

„Stačí jenom, když to zapnu.”

„Tak to zapněte, ano?” přikázal Roger.

„Už to je.”

A Roger začal: „Pozor, pozor! Volám všechny policejní složky, volám všechny policejní složky. Zadržte všechny muže s poraněným rtem nebo poraněným obličejem. Zadržte všechny muže s poraněným rtem nebo poraněným obličejem. Pozor, pozor! Volám všechny policejní složky…”

Mechanik ho zatahal za rukáv. Roger přestal hlásit.

„Hlášení není zrovna nejsrozumitelnější, když přitom jedeme. Raději asi tak každých dvacet metrů zastavte.“

„Dobře,” řekl Roger.

Byla to hrůzyplná jízda. Vystrašení lidé se mačkali na boky a kola vozu. Dva muži se pokoušeli vylézt na něj; Roger, půlí těla vevnitř a půlí venku, je shodil. Kdyby poškodili reproduktory namontované na střeše, byla by veta i po poslední slabé naději. Když do mikrofonu nemluvil Roger, mechanik opakoval slova: „Pozor, pozor! Volám všechny policejní složky. Volám všechny policejní složky. Zadržte všechny muže s poraněným rtem nebo poraněným obličejem. Zadržte všechny muže…”

Z Rogerova obličeje se řinul pot.

Mohli teď projíždět volněji, protože v těchto místech byl dav již rozptýlenější. Terén se zdvíhal, a když dosáhli nejvyššího bodu, řekl mechanik:

„Teď jsme to objeli celé kolem dokola.”

„Tak ještě jedno kolo,” rozhodl Roger.

„Slyšel jsem už dva jiné vozy opakovat vaši výzvu,” řekl mechanik. „To byste tedy měl toho svého člověka dostat.”

„Ano. Pokračujte prosím v hlášení,” řekl Roger.

Byl ochraptělý, utahaný, hluboce zklamaný a v duchu přitom stále živě viděl Henbyho a Cynthiu. Proč jen sem ti dva přišli?

Když měl teď ampliónový vůz volnější cestu, mohl se Roger dívat ze zadního okna a pozorovat, co se mezitím stalo. Z některých ohňů dosud stoupal dým a bylo slyšet jiné ampliónové vozy rozhlašovat tutéž výzvu. Připamatoval si počáteční příhodu s falešným strážníkem a uvědomil si, že policista v uniformě by měl možná větší šanci prodrat se tím davem než kdokoli jiný. Smůla byla, že ta pouť byla podnik příliš roz sáhlý. Bylo přece vyloučeno uhlídat každý metr té rozlehlé pláně. Kdyby bývalo možné zatáhnout kordon kolem celého toho velkého prostranství, aby se dal uhlídat každý jednotlivý člověk…

Na okrajích pláně se dosud ozývaly hlasy reproduktorů a Roger zaslechl hned jeden, hned zas druhý.

Vyjukaní a zpražení lidé buďto bezcílně bloumali po prostranství, nebo seděli na trávě. Všude se povalovaly odpadky a skoro každý strom jako by byl potemnělý černými sazovitými cáry. Lidé vypadali stejně špinaví jako schlíplí a mnozí byli dosud vyděšení. Několik jich leželo pod jedním stromem a nad nimi se skláněli zdravotníci ze sanitek. Objevila se tu i jízdní policie; strážníci na koních se volně projížděli a po zorně si měřili

každého, koho míjeli. Roger jejich pozornost neupoutal. Potom se nablízku ukázal jiný ampliónový vůz.

„Pozor, pozor! Volám všechny policejní složky. Podezřelé osoby odvádějte na hampsteadskou policejní stanici. Podezřelé osoby odvádějte…”

„Chcete, abych nasadil tohle?” zeptal se mechanik.

„Ne. Lepší myslím bude, když pojedeme na tu stanici,” řekl Roger.

Hampsteadská policejní stanice byla jen pět minut jízdy daleko. Před ní byl kromě desítky vozů shromážděn i velký zástup lidí. Policisté je odváděli postupně dovnitř; uniformovaní strážníci měli pernou práci, když chtěli udržet pořádek. Jeden z nich právě něco ohlašoval, když Roger vystoupil z vozu.

Na první pohled viděl přinejmenším tucet mužů s potlučeným a krvácejícím obličejem, několik z nich i s roztrženým rtem. Až se tomu zasmál, ale rychle se vzpamatoval. „Tak takhle ne!” řekl si. Celá věc mu už začala lézt na rozum.

U budovy samé už byl jakýs takýs pořádek. Poranění mužové stavění do řady byli pomalu jeden po druhém vpouštěni do stanice.

„Kdybych jen toho O’Darea znal líp!” posteskl si Roger v duchu.

Muži ve službě u vchodu ho nepoznali a musel se jim vykázat služebním průkazem. Prohlížel si zadržené muže, ale z velké většiny se ani vzdáleně nepodobali O’Dareovi. Nálada mu poklesla ještě víc. Dva nebo tři muži ze Scotland Yardu Rogera poznali a oslovili, ale nezastavil se s nimi. Spěchal nahoru do kanceláře superintendentovy. Když otevřel dveře, první hlas, který uslyšel, patřil Chatworthovi.

„Posaďte se, Weste. Mám pro vás několik novinek,” řekl. „Tedy Plomley je mrtvý. Jeho mrtvolu našli na prostranství poutě a právě před chvílí byla identifikována. Zavražděn, jak se dalo čekat.” Naklonil se kupředu a zvedl ze stolu malý balíček, balíček ve velikosti asi ploché plechové krabičky na padesát cigaret, zabalený do hnědého papíru a zalepený papírovou lepenkou. „A tohle měl v kapse,” dodal. „Právě to přinesli.”

Roger vzal balíček beze slova do ruky. Byl ušpiněný a na jednom rohu trochu promáčklý. Najednou měl Roger podivný pocit zklamání, jako by o ten balíček vlastně už ani nešlo. Šlo přece o Henbyho a Cynthiu.

„Ano, pane, to je ten pravý,” řekl.

Roger podebral špičkou nože lepicí pásku, kterou byl balíček uzavřen. Nedal se jen tak lehko otevřít a Rogerovi se navíc trochu třásly ruce. Olupoval obal kousek po kousku, až měl nakonec celý balicí papír stržený v ruce. Uvnitř byla malá plechová krabička; byla to plochá padesátka, jaké se vyráběly před válkou.

Otevřel ji; uvnitř uviděl jakési složené papíry.

V té chvíli se na chodbě ozvaly spěšné kroky a do místnosti vtrhl nějaký muž. Roger v něm poznal Sloana, dosud maskovaného, Sloana navýsost rozčileného. Pohled na přítomného Chatwortha ho přesto dokázal zarazit na místě.

„Odpusťte, pane, nevěděl jsem —”

„Co je?” zeptal se Chatworth ostře.

„Máme O’Darea, pane!” hlásil Sloan. „Není o tom nejmenší pochyby, pane. Taky to i

přiznal. Je dost zle potlučený I ten jeho pysk bude asi potřebovat sešít. Je úplně vyřízený, pane. Pokoušel se utéct, ale byl se silami v koncích. Máme ho, pane.”

21/ KDO ZABIL RIDDELA?

V O´Dareových kapsách se našly dvě letenky do Buenos Aires i dopis adresovaný jemu jako Prestonovi na jistou adresu Hoxtonu. Prozatím nebyl O’Dare téměř schopen řeči, protože měl tak těžce poraněný ret; policejní lékař v Hampsteadu ho musel několika stehy sešít. Roger si za O’Darem došel do nemocnice a vyzval ho, aby učinil písemnou výpověď. O’Dare k němu zvedl krví podlité oči, v nichž se na dně lesklo jakési šelmovství. Natáhl ruku pro tužku a papír, a zatímco Roger stál nad ním, rychle něco napsal a hodil potom papír Rogerovi.

Napsal pouze toto: „Víte, kdo zabil Riddela, Weste? Já to nebyl.” A nic víc.

„Tohle vám bude málo platné,” řekl Roger. „Budete muset udělat podrobnou výpověď. Proč si to ještě zbytečně ztěžujete?”

O’Dare na to neřekl nic, ale v očích mu hrál smích.

„Víme, že jste na Hampsteadské pláni zavraždil Plomleyho,“ řekl Roger. „Sebe zachránit nemůžete, O’Dare, ale mohl byste zachránit některé ze svých přátel.”

O’Dare mávl rukou směrem k papíru a pokusil se promluvit, slova zněla něco jako: „Kdo zabil Riddela, Weste? Já ne.”

Roger se zeptal: „A vy víte, kdo ho zabil?” O’Dare přikývl.

Snad je vám známo, že když vystoupíte jako korunní svědek dostanete lehčí trest, víte to?” zeptal se Roger.

O’Dare natáhl opět ruku po tužce a napsal: „Dělejte si svou špinavou práci sami.” Potom tužku odhodil, zvrátil se zase hlavou na polštář a zavřel oči.

Roger se rozjel na hoxtonskou adresu se Sloanem, kterému se nějak podařilo uchránit se zranění. Dům byl v zapadlé uličce v nejubožejší části čtvrti a O’Dare měl najatý pouze jeden pokoj. V něm našli několik kufrů již sbalených a připravených na zítřejší útěk a Sloan se kolem sebe rozhlížel a ptal se, jestli má Roger nějakou představu, kdo ho asi měl na cestě provázet.

„Nemám tušení,” odpověděl Roger. „Podíváme se do těch kufrů.”

Všechny byly zamčené, ale nedalo žádnou práci zámky otevřít i bez klíčů. Roger otevřel svůj kufr první a shledal ho nacpaný O’Dareovými šaty. Vytahoval jeden kus oděvu po druhém, aby prohlídka byla důkladnější, když vtom s klapnutím odskočilo i víko kufru Sloanova.

„No ne, ať se propadnu!” zvolal Sloan o chviličku později. „Co říkáte tomuhle?”

V kufru ležely úhledně složené přepychové ženské šaty. Roger se otočil od O’Dareových obleků a zadíval se na ně. Nemohl si to hned v hlavě srovnat a nepřítomně se probíral kusy hedvábného prádla. Sloan se na něj zadíval vyčkávavě:

„Nejsou to šaty paní Riddelové?”

„Podle mého asi ano,” odpověděl Roger.

„Tak tedy chtěl utéct s ní a Henby na to přišel,” usoudil Sloan a oči mu zářily. „Myslíte, že je to tak?”

„Nepřekvapilo by mě to. Ale samozřejmě to mohl být i někdo jiný — třeba Mary Ansonová.” Mluvil otráveně. Sloan se zeptal: „Je vám něco, Rogere?”

„Nevím,” řekl Roger. „Mám jen pocit, že nás něčím převezli. Nějakým moc chytrým trikem. Vzpomeňte si, kolik divadýlek už na nás zahráli. Ty otisky prstů mohly Henbyho přivést na šibenici. Třeba na nás nalíčili něco zrovna tak mazaného. Tohle tady vypadá jako důkaz, že se Cynthia Riddelová chystala utéct spolu s O’Darem, a přece —” Uťal řeč, vytáhl kapesník a uviděl v jednom rohu monogram „C. R.”.

„Tím je to snad bez debaty,” řekl Sloan.

„Ano,” přisvědčil Roger stísněně. „No, ještě se podíváme, co bychom našli dalšího.”

Kufry neobsahovaly dohromady nic jiného než šatstvo, bankovky nízkých hodnot a pár všelijakých drobností celkem bezvýznamných. Ale důkladná prohlídka pokoje vynesla na světlo hromadu papírů a účetní a záznamní knihy, dobře ukryté pod prkny podlahy. A našlo se tam ještě něco jiného — malá zápalná puma, pracující na principu benzínu; kdyby vybuchla, byla by ve chvilce změnila všechen obsah pokoje v hromádku popela.

„Teď tedy víme, jak vznikl ten požár na pláni,” řekl Sloan. „Co chcete s těmihle věcmi udělat ?”

„Odvézt je do Yardu,” řekl Roger.

Když se krátce po šesté hodině dostal do Scotland Yardu, našel tam Marka, neradostně na něj čekajícího. Byl tam také Eddie Day se sdělením, že Chatworth právě odešel. Day má prý Rogerovi vyřídit, že se Chatworth krátce po sedmé vrátí a doufá, že tady už bude připravena podrobná zpráva.

„A věřte mi, myslel to vážně,” zakončil Eddie s gustem. „Je na válečné stezce, Rogere, tak raději koukejte, abyste v téhle věci nekiksnul. Víte co?”

„To nevím.”

„Plomley a Chatworth chodili spolu do školy. I na univerzitu,” snížil hlas Eddie. „Není divu, že na to byl nafoukaný, Hezoune. Dávejte si bacha.”

„S tím si myslím nemusíme dělat těžkou hlavu,” řekl Roger. „To vysvětluje, proč tenhle případ Chatwortha trošku znervózňoval, to je všechno. Nevíte náhodou, jestli Tandy nebo některý z ostatních už mluvil?”

„Chatworth říkal, že je máme nechat vám.”

„To je od něho velice milé,” řekl Roger a mrkl po Markovi. „A co je nového s Henbym a paní Riddelovou?”

„Henbyho zranění není vážné,” odpověděl Mark. „Poslali ho domů a tam se o něj stará Ingleton. Paní Riddelová je ještě v nemocnici. Je těžce popálená na nohou a taky jí to trochu vzalo obličej. Smrtelné ty popáleniny nejsou a na té tváři to prý půjde asi spravit, aspoň jak jsem vyrozuměl.”

„Ó,” řekl Roger a šeptem dodal: „To je škoda.”

„Jak to myslíte?” zeptal se Mark.

„Na tom nezáleží,” ušklíbl se Roger. „Odpusťte, kamaráde, ale tyhle papíry budu muset prohlédnout sám. Bylo by to víc, než Chatworth snese, kdybyste je prohlížel se mnou. Nechtěl byste jít k nám domů a dělat Janet společnost?”

„No — třeba,” řekl Mark. Otálel, ale Roger ho už doprovázel ke dveřím. „Co vám vrtá hlavou, Rogere?”

„Paní Riddelová a Henby,” přiznal Roger. „Doufám, že z nich budu moudřejší, až si tuhle hromadu proberu. Jak budu něco vědět, budete první, komu to vyklopím.”

„Fajn!” řekl Mark.

Potom přišli do kanceláře Sloan a Abbott a začali prohlížet písemnosti spolu s Rogerem. Zpočátku nebylo v místnosti slyšet jiný zvuk než šustění papírů. Mezitím také odešel Eddie Day — s radostným konstatováním, jakou má kliku, že se tenhle případ netýká jeho. Sloan a Roger se občas po sobě s porozuměním podívali. I Abbott .chvílemi hlasitě vykřikl, když si všichni navzájem vyměňovali názory. S probírkou byli hotovi krátce po sedmé hodině. Zbýval už jen onen plochý balíček. Měl ho u sebe Abbott a po krátkém zaváhání ho podal Rogerovi a řekl:

„To abyste si snad raději otevřel sám, Weste.”

„Díky,” řekl Roger, „i když už vlastně víme skoro přesně, co v tom je.”

„Myslíme si, že to víme,” opravil ho Abbott.

Když Roger otvíral krabičku, pomyslil na všechny ty průkazné doklady, které byly již nalezeny. Byly to zdrcující důkazy proti Plomleymu. S pomocí několika vysokých minister-ských úředníků spáchal na státu řadu těžkých podvodů. Zjištěná fakta odhalovala skandální aféru takového rozsahu, že jakmile padla první zmínka o parlamentním vyšetřování jeho podniků, musel Plomley vědět, že to je začátek jeho konce, ledaže se mu podaří zakrýt stopy všech svých malverzací a zpronevěr.

Konečně tedy začal Roger vybírat papíry uložené v krabičce. Jeden po druhém pokaždé rozložil, zběžně ho přelétl očima a hned ho pak podal ostatním. První listy obsahovaly přehledné shrnutí účetních záznamů a výkazů objevených v O’Dareově hoxtonském pokoji. Když došel k poslednímu listu, uloženému až na dně, otevřel Roger oči zeširoka. Byl to schematický přehled plánů, kterými Plomley hodlal zahladit stopy svého podvodného jednání — plánů, které by se byly v několika měsících zdařily. S jejich prováděním se vlastně již začalo; v zaangažovaných odděleních ministerstev se totiž pravé doklady již nahrazovaly výkazy a účty zfalšovanými. Situace prostě nemohla být vážnější.

„A ono mu to vycházelo,” děsil se Sloan pohoršeně. „Pravděpodobně by to byl nakonec všechno zvládl. Zvláštní výbor sněmovny by proti němu nebyl nic našel.”

„Ale někdo to přece našel a právě ten někdo ho vydíral,” řekl Abbott. „Samozřejmě O’Dare. A třeba o tom věděl ještě někdo jiný — co myslíte vy, Weste?”

„Taky myslím,” souhlasil Roger.

„Ale nač potom ty útoky vůči členům zvláštního výboru?” nechápal Sloan.. „Nedává to smysl. Plomley měl už přece své plány hotové, jeho úmysl jistě byl nechat zvláštní výbor klidně pracovat. „Tohle si nedovedu vysvětlit. To si prostě nedovedu vysvětlit.”

„Zkusím si promluvit s Tandym a jeho kumpány,” řekl Roger.

Musel z budovy ven, protože zadržení byli v cele policejní stanice v Cannon Row. Docela uvítal těch pár minut na čerstvém vzduchu; když si pak dole na dvoře Yardu zapálil cigaretu a pokuřoval si, vjel tam Chatworth. Ten ihned zastavil a ptal se, co je nového. Roger mu podal formální hlášení. Chatworth přikyvoval a potom řekl přesně totéž, co Sloan; to zavraždění Riddela jaksi nedává smysl.

„Doufám, že teď dostanu něco z Tandyho, pane,” řekl Roger. „A jestli ne, tak budeme muset znovu zkusit O’Darea. V Hoxtonu jsem našel důkaz, že strávil několik let v cirkusu jako akrobat, to vysvětluje tu jeho fyzickou mrštnost. Potom se usadil, zakousl se do studia zamilované chemie a nastoupil k Plomleymu. Svoje přátelské svazky s lidmi od cirkusu ale udržoval dál, obzvlášť s Tandym a těmi druhými. Jak se ukazuje, Tandy byl kápo jedné gangsterské tlupy na závodišti, která měla velice široké pole působnosti. O’Dare byl jejich spiritus rector, vůdčí duch, a bral si čtvrtinu výtěžku. Při bojích mezi dostihovými gangy bylo několik mrtvých, Tandy spáchal přinejmenším jednu vraždu. Do našeho případu byla zapletena celá ta tlupa, a pokud můžu posoudit — a superintendent Abbott je téhož názoru

— tak O’Dare dostal tyhle lidi přesně tam, kde je chtěl mít. Udělali přece všechno, co jim kdy nakázal. Ale jedno pořád ještě nevím — jak je dokázal přimět k tomu, aby v tomhle případě tak zarytě mlčeli.”

„Jděte se na ně podívat,” řekl Chatworth stručně.

Roger očekával, že najde Tandyho i všechny ostatní stejně mlčenlivé a zarputilé jako vždycky, ale když procházel kolem Tandyho cely, zaslechl jeho dychtivý hlas:

„Weste! Weste, chci vám něco říct.”

Přišel dozorčí seržant, odemkl mřížové dveře a Roger vstoupil do cely. Tandy, neholený a neostříhaný, se na něho upřeně zadíval a pak vyhrkl:

„Je to pravda, že Plomley je mrtvý a že máte O’Darea?”

„Je,” přikývl Roger. „Stojí to ve večerních novinách a to by vás mělo přesvědčit. Nemáte jedny Evening News?” zavolal na seržanta.

„Mám, pane, hned je přinesu.” .

„O ty teď nejde,“ řekl Tandy, „já vám věřím, Weste, co říkáte. Tak Plomley je mrtvý! O’Dare nám vždycky tvrdil, že Plomley může s vaším náměstkem a s ministrem vnitra mávat, jak se mu zachce.” Drmolil tak rychle, že Roger měl co dělat, aby mu rozuměl.

„Říkal, že nepotřebujeme dělat nic víc než držet jazyk za zuby, a jsme ze všeho venku.” Zmlkl a Roger viděl najednou v jeho očích známý strach — strach z nadcházejícího soudu a trestu. Ale těmi několika slovy jasně vysvětlil celý důvod pro mlčení své i svých kumpánů. O’Dare ho přesvědčil, že dokud je Plomley naživu, jsou bezpečně krytí, a oni tomu věřili jako evangeliu.

„Pokračujte,” vybídl ho Roger.

„Vy asi víte,” řekl Tandy, „že O’Dare držel Plomleyho v kleštích, ne?”

„To vím, ale nedovedu pochopit, proč zabil Riddela.”

„Ale Riddela přece nezabil O’Dare!” zvolal Tandy.

„Ne? Tak kdo tedy?”

„Nevím,” řekl Tandy, „ale O’Dare to ví jistě moc dobře. O všem ostatním v téhle hře vám toho můžu říct ale hodně. Bude se to brát jako korunní svědectví? Pomůžete mi, abych z toho vyvázl se zdravou kůží?”

„Udělám, co bude v mé moci,” odpověděl Roger pomalu.

„Já vím, že uděláte, Weste, jste správný chlap,” prohlásil Tandy spontánně. „Tak hele — vzpomínáte si na ten den, co jste mě prvně viděl, Weste, a jak jsem vám vyškubl ten balíček? Bray ho měl přinést z Henbyho pokoje, proto tam vlezl — on O’Dare dobře věděl, že je schovaný u Henbyho. A když se to pak Brayovi nepovedlo, pendloval jsem tam ještě hezkou chvíli kolem. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem pak ten balíček uviděl ve vaší ruce. To pro mě byl přímo dar od boha.”

„Mluvíte pravdu?” řekl Roger ostře.

„No jejej! Jen se zeptejte ostatních, koho chcete! Když je teď Plomley mrtvý a vy máte O’Darea, tak budou mluvit. Henby měl ten balíček u sebe, žádná mýlka!”

Roger se mu zadíval pevně do očí a v hloubi duše tomu mládenci věřil. Chviličku váhal, než pokračoval:

„Rozumím, Tandy. Marriotta jste postřelil vy, viďte?”

„O’Dare mě přinutil,” hájil se Tandy, „měl mě v hrsti už kolik let. Nemohl jsem nic jiného dělat, Weste.”

„Dejme tomu, že je to pravda,” připustil Roger. „No a co dál?”

„Dál už toho moc nevím,” odpověděl Tandy, „ale můžu vám prozradit ještě tohle. O’Dare byl jeden čas zakoukaný do té Riddelové. Ale ona mu beze všech cavyků dala košem. Od té doby měl pak O’Dare děsnou pifku na ni i na jejího papínka a Henbyho, asi jako Hitler miloval židy. Taky to je čistá pravda. A přitom se pořád holedbal, že ji stejně nakonec dostane.”

„Hm,” řekl Roger neutrálně.

Od Tandyho se toho zřejmě už nemohl dovědět o mnoho víc a ani ostatní mu neřekli nic jiného, než že potvrdili pravdivost toho, co právě slyšel od Tandyho.

Roger se tedy vrátil zase do Yardu a referoval Chatworthovi. Ten poslouchal bez poznámek a nakonec řekl:

„Tak Henby měl ten balíček. To vypadá, jako by v tom měl prsty spolu s O’Darem, ne?”

„A že se pohádali,” doplnil Roger, „a rozešli. Ano, tak to asi vypadá. Hned si jdu promluvit s Henbym, pane.”

„Dobře, ale vezměte si s sebou Sloana,” řekl Chatworth.

Henby seděl v posteli ve svém bytě a Ingleton byl u něho. Ingleton protestoval, že Henby není v takovém zdravotním stavu, aby mohl být vyslýchán, ale Henby, s hlavou ovázanou, se zasmál a řekl mu, aby nebláznil. Henby byl očividně v dobré náladě. Sotvaže Ingleton odešel, řekl Henby bez přípravy:

„O’Dare mi poslal vzkaz, abych přišel za ním a Irelandem do Hampsteadu — na tu adresu ve Well Street, Weste — a Ingleton tam zaskočil místo mě. Šel tam jen jako posel. Snad nemáte nějaký potrhlý nápad, že je do tohohle zapletený?”

„Tuhle chvíli mi nejde o Ingletona,” přerušil ho Roger. „Chci vědět, kdy jste dostal ten

balíček, Henby. Bray se sem vloupal, aby vám ho vzal, ne aby vám ho podstrčil.”

Nastalo dlouhé, napjaté mlčení. Henbyho dobrý rozmar byl tentam. Ústa měl pevně stisknutá, ruce zaťaté do pokrývky před sebou. Nevypadal přímo postrašený, ale mračil se. Ta rána ho zasáhla tvrdě, pomyslil si Roger; snad si teď už uvě domuje, že je se všemi nadějemi amen. Konečně sebou Henby pohnul a řekl trpce:

„Chápu. Tak O’Dare mluvil.”

„Jeho lidé mluvili. O tom balíčku jste mi lhal. A lhal jste mi taky v jiných věcech. Plomleyho jste spolu s O’Darem vydíral i vy —”

„Cože?” vykřikl Henby.

„A nic vám už teď nepomůže,” uzavřel Roger.

„Jestli věříte tomuhle, tak pak už uvěříte nevím čemu!” utrhl se na něj Henby.

„Vyděračem byl Riddel, to jste přece musel vědět.” Roger přemýšlel:

No samozřejmě. Plomleyho vydíral Riddel! A Henby se taky vždycky snažil chránit Cynthiu — před jejím manželem!

„Paní Riddelová to věděla?” zeptal se Henbyho klidně.

„Dovtípila se to, ale jestli si myslíte, že Riddela zabila, tak jste zase úplně vedle. Vzala si Riddela, protože věděla, že jinak by došlo k odhalení těch Plomleyho podvodů a malverzací. Myslela, že sňatkem udělá tomu všemu konec, jenže —”

Roger ho přerušil: „V O’Dareově bytě jsme našli kufr se svršky paní Riddelové. Chtěli spolu uletět do ciziny. Vy jste se to dověděl a sledoval jste ji do Hampsteadu, je to tak? Není to dostatečně pádný důvod, abyste ji už konečně přestal chránit a pověděl mi pravdu?”

„Co povídám, je pravda,” stál Henby na svém. „Ten kufr se šaty byl ukradený. To bylo tak: O’Dare si pro Cynthiu vzkázal s tím, že jestli chce svého otce vidět, musí přijít do toho stanu. Nezapomněla na slib, který vám dala, že se nehne z Grosvenor Place, ale přitom toužila vidět otce. Věděl jsem, že v tom číhá nebezpečí, a proto jsem šel aspoň s ní. Nepochybuju, že O’Dare měl v plánu odvézt ji s sebou a myslel, že se mu to povede, jestli ještě jednou přimáčkne Plomleyho pořádně ke zdi. Jenže Cynthia by stejně nikdy nebyla jela s O’Darem. Když jsme se do toho stanu dostali, O’Dare se holedbal, kolik peněz už ten den zinkasoval. Dokonce nám jich část ukázal a vyžvanil, jak to celé zorganizoval. Potom řekl, že tatíček je v zadní části stanu. Špičkoval přitom Cynthiu, div se nervově nezhroutila; měl jsem sto chutí na místě ho zabít, jak tam před námi seděl. Řekl, že teď chce už jenom jedno, dří
ve než přestane Plomleyho vydírat. Tenkrát jsem nevěděl, co tím myslí. Teď to vím —” Henbymu zdrsněl hlas. „Právě to chtěl začít vysvětlovat, když vtom zazvonil telefon — on měl v té boudě dokonce telefon! Poslouchal, potom vyskočil a štěkl na nás: ,Jde sem West, ale já vás naučím, abyste mi ho sem vodili.´A pak — nastal ten výbuch a vzpla nul oheň. Viděl jsem O’Darea vyletět zadem ze stanu, ale pro mě bylo nejdůležitější dostat ven především Cynthiu.”

Henby skončil a zadíval se upřeně na Rogera. V pokoji bylo dlouho ticho.

„Rozumím,” řekl konečně Roger. „Ale vraťme se k té zabalené krabičce. Kde jste k ní přišel?”

„Měla ji Cynthia.”

„Chcete říct, že se jí paní Riddelová zmocnila, když zabila svého manžela?”

Po další dlouhé chvíli mlčení řekl Henby: „Weste, Cynthia přece Riddela nezabila. Našla v jeho kapse nedokončený dopis, adresovaný vám, a z toho usoudila, že její muž dal ten balíček do bezpečné úschovy vám. A proto šla za vámi do bytu. Po první návštěvě u vás ale našla ten balíček zamčený v Riddelově stole. Přinesla ho mně a já ho uložil na místo, které jsem pokládal za nejbezpečnější. Potom vás navštívila ještě jednou s tím fingovaným balíčkem s perlami. Ale Riddela nezabila.”

„Podle všeho důkazního materiálu, který máme k dispozici, byla paní Riddelová mimo Londýn v době, kdy byl její manžel zabit,” připustil Roger. „Ale já tomu teď nevěřím.”

Henby řekl mdle: „Je to náhodou pravda.”

„No dobře!” Roger se otočil na podpatku. „Nechtěl jsem ji vyslýchat v tom stavu, v jakém dnes večer je, ale nic jiného mi nezbývá. Pojďte, Bille.” A vykročil za Sloanem ke dveřím.

Henby je pozoroval, dokud Sloan neotevřel dveře a nezmizel za nimi. Než stačil vyjít i Roger, zavolal Henby:

„Weste!” V jeho hlase se chvěl jakýsi tón zoufalství. Roger se otočil: „Copak?”

„Cynthia byla v Londýně, když byl Riddel zavražděn,” řekl tiše Henby. „Přišla potom sem a já jsem ji tady skrýval. Spolu s otcem se pokoušela Riddela uprosit, aby projevil trochu slitování. Ale Riddel nad nimi škodolibě triumfoval a sprostě se jim smál do očí — a Plomley ho zabil. Hned vzápětí pak do místnosti vkročil O’Dare.”

„Celý případ je teď konečně úplně jasný,“ řekl Roger ten den pozdě večer Markovi a Janet. O’Dare, už v docela jiné náladě, přiznal, že přišel k Plomleyům těsně potom, co Plomley zabil Riddela. Obličej znetvořil Riddelovi sám O’Dare, aby vražda vypadala na docela jiný typ zločinu, a protože teď měl Plomleyho ještě víc v hrsti, stupňoval své vydírání měrou, která neznala téměř mezí. A Henby —”

„Ten ji musí hrozně milovat,” podotkla Janet velmi tiše.

„Měl namále, aby si kvůli ní nezničil kariéru,” řekl Roger, „ale myslím, že nakonec to dopadne dobře.”

„Ale proč byl zavražděn Garner?” zeptal se Mark.

„Pravdu v té věci jsem vytáhl z O’Darea,” odpověděl Roger. „Garner začal mít nějaké tušení, co Plomley udělal, a Plomley na to přišel a řekl to O’Dareovi. O’Dare zorganizo val Garnerovu vraždu a chybělo jen maličko, aby se mu ji podařilo přišít Henbymu. O´Dare odjakživa toužil po Cynthii Plomleyové, ale Riddel ho o ni připravil. Po Riddelové smrti si uvědomil, že proti Henbymu jako konkurentovi nemá už vůbec naději. O’Dare ovšem byl — a je — případ pro psychiatra, maniak. Mimochodem jednu dobu chtěl na Mary Ansonové, aby mu dělala prostředníka. Proto si pro ni taky z Well Street poslal. Hezký případ, co?”

„Byl to odporný případ,” řekla Janet s ošklivostí. „Přese všechno ale svedl konečně paní Riddelovou a Henbyho dohromady a snad i —” podívala se na Marka a zasmála se —

„změnil našeho zarytého starého mládence v Romea. Mimochodem, Rogere, nebude

Cynthia nějak zohyzděná?”

„Ne,” řekl Roger. „Těsně než jsem odešel z Yardu, jsem viděl zprávu z nemocnice.” Usmál se. „Ale měl bych to myslím zatelefonovat Henbymu, co říkáš?”

ZBRANĚ PRO INSPEKTORA WESTA

1 STÍHÁNÍ

„Má pistoli?” zeptal se West.

„Těžko říct, pane,” odpověděl seržant za ním.

„Stejně dávejte pozor.”

„Ano, pane.”

Jejich šepot se ozýval ve tmě. Oba muži — West ze Scotland Yardu a uniformovaný seržant — stáli spolu na jednom konci uličky mezi dvěma skladišti. Po obou stranách byly vysoké cihlové zdi, pod nohama dlažba. Na vzdálenějším konci uličky pleskala voda Temže o přístavní hráze, o menší plavidla i o zaoceánskou nákladní loď registrovanou v Rotter-damu.

Mělo tam svítit světlo lampy zapuštěné do zdi. Ale byla tam tma.

Další policisté obcházeli dlouhou cestou k tomu vzdálenějšímu konci s nadějí, že odříznou toho darebáka, který byl určitě někde nablízku. Na tomhle konci uličky vedoucí z bídných ulic East Endu směrem k dokům čekal West se svým seržantem; detektivové v civilu číhali těsně za nimi. Pronásledovaný muž byl v uličce, ozbrojený možná pistolí.

West, na krok před ostatními, šlápl do louže. Cáklo to hodně hlasitě. West strnul na místě a seržant do něho vrazil.

West opět vykročil, teď velice opatrně. Pleskající vlny Temže jako by tvořily součást ticha. Nad hlavou se táhly těžké mraky, ale tady dole vítr nefoukal. Hvězdy nebylo vidět. Doky byly opuštěné až na pár nočních hlídačů.

Uličkou prošel zabiják, a zabijáka bylo třeba dopadnout.

West slyšel namáhavý dech seržantův; představoval si, že slyší pohyby dvou strážníků za zády. Ty se zdály součástí ticha stejně jako pleskající vlny. Westovi tlouklo rychle srdce; neproniknutelná tma naháněla strach.

Mlčenlivá tma…

Rozerval ji náhlý hluk. Dupot, dunivý pád, potom dusot ubíhajících mužských kroků.

„Pozor!” zasípal seržant.

Světlo Westovy baterky se zabodlo do uličky. Dopadlo na muže, který se k němu hnal ze vzdálenosti nějakých třiceti kroků. Mužovy oči v záři svítilny zazářily, jako by samy vydá –

valy světlo; bylo vidět jeho otevřená ústa a dupající nohy a rozhoupané paže — a nůž v pravé ruce. Čepel se zatřpytila jako stříbro.

„Vaši baterku!” uryl West.

„Poz –“

„Rozsviťte!”

Kroky duněly, oči se zlověstně leskly, pravička s nožem se přestala houpat; muž ji zvedl, jako by chtěl nožem hodit. Seržantova baterka se rozzářila. Muž nebyl od Westa už ani třicet kroků daleko a ulička duněla ozvěnou jeho dupotu.

„Stůjte!” vykřikl West. „Nemáte žádnou šanci. Stůjte!” Muž dusal dál.

„Pozor, pane!”

„Žádný strach,” řekl West, jako by nic nehrozilo.

Pak mrštil svou baterkou. Běžící muž uviděl rozkymácený pruh světla a na rozhodný okamžik ho to zmátlo. Světlo dopadlo na třpytící se čepel. Muž držel nůž, aby jím bodl, ne hodil, a byl od Westa už jenom patnáct kroků.

Sklonil se pod letící baterkou. Ta mu přeletěla přes hlavu a zarachotila na dlažbě za ním. Světlo zhaslo, ale jiné svítilny zaplanuly.

West vyrazil vpřed současně, když hodil baterkou, a srazil se s mužem dřív, než se ten vzpamatoval z překvapení. Zapotáceli se nárazem srážky a potom West vyrazil levicí a sáhl po mužově pravém zápěstí. Ucítil ostrou bolest na hřbetu ruky, ale sevřel to zápěstí a zakroutil.

„Au!”

Bylo to zalapání po dechu, vyjeknutí bolestí. Mužovy prsty zmrtvěly, nůž z nich vypadl a zařinčel o zem. West nepřestával svírat kostnaté zápěstí, když ucítil, jak mu ke slabinám míří mužovo zdvižené koleno. Znovu zkroutil zápěstí a vynutil další vyjeknutí. Koleno se mu otřelo o nohavici.

Pak se vedle něho objevil seržant a ostatní za ním.

„Hotovo, pane,” ozval se bez dechu seržant, když světlo baterky dopadlo na bledý mladistvý obličej a na tenké prsty. Zaleskla se ocel pout a ostře to cvaklo.

„Tohle ho zkrotí, pane.”

„Výborně,” řekl West. „Opatrně s tím nožem; třeba jsou na něm ještě jiné otisky než jeho.” Pozoroval zkoumavě zajatcovu hubenou mladistvou tvář a třesoucí se rty. „Běžte někdo sebrat moji baterku, ano? Cos to měl za lubem?” obrátil se stejným nedbalým tónem na zajatce. „Jsi už dost starý, abys věděl, že nemůžeš běhat kolem a zkoušet na lidech nůž.”

Zajatec nepromluvil; těžce oddychoval a dech se mu zdrhoval strachy.

„Jen mluv!” vyzval ho West. „My tě nekousneme. Proč jsi to udělal? Co Starý Benny udělal tobě?”

Slova z mladíka přímo vyrazila. „Nenávidím ho až za hrob!”

„Proto jsi mu tam pomohl nožem,” řekl West. Stěží se ovládal, aby to znělo nedbale, aby mladíkovi neprozradil, co cítí; aby si jeho lidé neuvědomili, že se má co držet, aby mladí – kovi nerozmlátil ten bledý obličej za to, co provedl tomu starci. „Jak to začalo? Proč k tomu

došlo?”

„Mě k řeči nedonutíte.”

West doufal, že z něho dostane výpověď, ale ten hlas a to chování jeho naději zmařily.

Bylo chladno. Policejní vozy stály v blízké ulici a policisté vyslaní předtím, aby uprchlíka odřízli, se vraceli ze vzdálenějšího konce do uličky.

„Odveďte ho,” nařídil West.

„Ano, pane — tady je vaše baterka. Žárovka je bohužel pryč.” West si ji vzal. „Díky.”

Brzy se octli v osvětlené ulici s malými domky na jedné straně a zdmi skladišť na druhé. V reflektorech několika policejních aut bledly pouliční lampy. Vězně strčili do jednoho auta a odvezli, stále v poutech. Policisté z obvodních velitelství postávali kolem a čekali na pokyn od Westa z Yardu.

Peel, seržant z Yardu, byl předtím u přístavních hrází. Teď přispěchal.

„Jste v pořádku, pane?”

„Jsem, Jime, díky. Půjdeme se myslím ještě jednou podívat ke Starému Bennymu.” West zamířil ke svému vozu. „Šoférujte vy.” Usmál se na muže z obvodu. „Vám nemusím vykládat, co máte dělat, mládenci. Díky za všechno, jsem rád, že jsme ho dostali tak rychle.”

Pro takovéhle jednání měli policisté z obvodů Westa z Yardu rádi. Točili se kolem něho, když nastupoval do svého auta vedle Peela, a hleděli za ním, když odjížděl.

West si zapálil cigaretu, vtáhl kouř, zavřel oči a promítal si v duchu živé obrazy. Nebyly pěkné.

Starý Benny byl ošklivě pobodaný. Byl to kriminálník, ale svým způsobem přitažlivý kriminálník. Octl se ve vězení třikrát a až do dnešní noci se vždycky dokázal usmívat a vycházet s policií přívětivě, beze vší hořkosti. Zločin byl jeho živobytí a policie jeho přirozený nepřítel. V sedmdesáti letech doufal, že umře venku z vězení.

Nu, to se mu podařilo.

Policii zavolala jeho neteř. Ta Westovi vrtala hlavou. Věděl, že je to hezká žába, ale daleko zahořklejší, než kdy byl její strýc Benny. Tmavovlasá rebelantka se zářivýma očima, což byla škoda. Věděla, kdo je se strýcem v jeho ložnici, když vykřikl, a ona vytočila číslo 999 a pak se vrhla do ložnice. Jenomže zabiják, ještě skoro kluk, zamkl dveře a utekl ven oknem.

To se stalo před hodinou.

Štěstí, jestliže se to dá nazvat štěstím, zavedlo tu noc Westa a detektivního seržanta Peela na obvodní velitelství kvůli jednomu případu padělků. West na ty padělky zapomněl v tom okamžiku, jakmile se dověděl o zavraždění Starého Bennyho.

Teď Peel řídil vůz ubohými úzkými uličkami, kde tu a tam svítily pouliční lampy. Byla skoro půlnoc. Vypadalo to, že East End spí, ať už opravdu spal či ne. Brzy vyjeli na širokou třídu Mile End Road, jednotvárnou hlavní tepnu Londýna, napájející velkou rozlohu East Endu.

Před krámem Starého Bennyho parkovala tři auta. Tady Benny obchodoval se stříbrným zbožím z druhé ruky, s příbory a šperky — se vším, co se dalo snadno zpeněžit.

V krámě se svítilo, na chodníku okounělo pár lidí, pokradmo a zvědavě.

„Tamhle je Brammer, to eso z Kurýra,” poznamenal Peel. „Moc toho nezmeškal.” Brammer stál hned za dveřmi do krámu s neteří Starého Bennyho.

„Vůbec nic nezmeškal,“ zabručel West. „Zůstaňte mi po ruce, Jime, ano?”

Promluvil stroze a Peel věděl, že proto, poněvadž si připomněl rány Starého Bennyho. West si prorazil cestu hloučkem na chodníku, policista u dveří ho poznal a pustil ho dovnitř s Peelem v patách.

Brammer z Kurýra, vysoký a se skobovitým nosem, s velice jasnýma očima pod těžkými víčky, se křivě ušklíbl.

„Nazdar, Hezoune.”

„Neměli vás sem pouštět,” řekl West, ale přinutil se k úsměvu a zatvářil se přívětivě.

„Nepište nic, dokud si spolu chvilku nepromluvíme, buďte kamarád.” Obrátil se k Ruth Linderové.

V jejích očích bylo zřejmé nepřátelství, ale méně výrazné než obvykle, protože se v nich zračil i šok. Nepobledla však. Nebyla jenom hezká žába, byla krasavice. Vlasy se jí temně leskly jako havraní křídlo a měla onu dokonalou pleť, trochu přisnědlou, jakou mívají některé Židovky a většina Španělek i Italek, když jsou mladé. Ruth byla napůl Židovka.

„Nemluvil bych moc s novináři, slečno Linderová.” Neodpověděla.

„Šla byste se mnou?”

West se obrátil a dívka vykročila za ním. Věděl, že se mu za zády mračí. Nebyl to dobrý pocit. Nebyl si vědom žádného důvodu, proč by měla policii nenávidět, ale ta nenávist v ní byla a to z ní dělalo neochotnou svědkyni.

Obývací pokoj za krámem byl plný policistů.

„Pojďme nahoru,” vyzval West Ruth Linderovou a opět vykročil první.

Schodiště bylo úzké, prkna pokrytá kobercem vrzala. V tom patře byly jenom dvě místnosti — obývací pokoj napravo a starcova ložnice nalevo. V obou se svítilo.

West věděl, že policejní lékař a ostatní budou u Starého Bennyho, a nechtěl se jim do toho plést. Strčil do ložnice jenom nos a oznámil:

„Jsem tu zpátky.”

„Dobrá,” zamumlal muž, který se skláněl nad postelí.

West viděl rudé skvrny na prostěradle; byl tu dokonce krvavý cákanec na stěně. Ložnička byla malá.

„Pojďme do jiné místnosti,” obrátil se West k dívce.

Věděl, že její ložnice je o patro výš. Místnost, do které vkročili, byla kombinace skladiště, kanceláře a obýváku. Velký starý psací stůl se stahovací roletou stál v koutě a nad ním zářilo jasné světlo. Police kolem stěn byly přeplněné nejrůznějšími předměty, od knih až po stříbrné příbory, podnosy s lacinými šperky a různé porcelánové nádobí. Před krbem stály lenošky.

„Posaďte se,” vybídl ji West.

„Zůstanu radši stát.”

Její angličtina byla znamenitá, nezazněl v ní ani náznak šeplání, kterého se její strýc nikdy nedokázal zbavit.

„Jak je libo,” řekl West. „Já se posadím.” Spustil se do staré klubovky, o které věděl, že ji Starý Benny vyhradil pro své hosty. Dlouhá léta v té klubovce sedávali vrazi a lupiči stejně jako policisté. „Poslechněte,” pokračoval West, „tohle je jedna z těch věcí, které nám nemůžete vyčítat.”

Dívka neodpověděla. West se znovu ujal slova.

„Řekla jste předtím, že jste slyšela jejich hádku, protože —”

„Vy prostě nedokážete mluvit pravdu, viďte?” vpadla mu do řeči dívka napjatým tónem.

„Není to ani vaše vina; nemůžete prostě vidět věci, jak jsou. Neřekla jsem, že se hádali. Řekla jsem, že jsem slyšela, jak Neil Harrock na mého strýce křičí. Strýc na něho nekřičel. K hádce jsou třeba dva.”

„No dobrá,” poznamenal West. „Slyšela jste tedy, jak si Neil Harrock stěžuje, že ho váš strýc ošidil — že mu dost nezaplatil za šperky, které Harrock ukradl. Je to takhle?”

„Strýci to už nemůže ublížit,” řekla Ruth Linderová. „Ano.”

„Věděla jste všechno o tom jejich kšeftu, že?”

„Nevěděla, dokud jsem neslyšela ten Harrockův křik.”

West řekl po pauze: „No dobrá, budu dělat, jako bych věřil, že jste o tom nevěděla. Poslyšte, Ruth, ve vašem strýci byl nějaký zádrhel, který z něho udělal zločince. Byl to hodný a příjemný člověk, jenže měl vždycky strach z policie, poněvadž —”

Dívka se ušklíbla.

„Nemluvte hlouposti. Policajti mu nemohli nahnat strach o nic víc než mně. Šlapali mu na paty, ale vždycky jim vytřel zrak. Nenamlouvejte si nic.”

West vytáhl cigarety. Ruth ignorovala balíček, který jí nabízel. On si zapálil a stále ji přitom pozoroval. Snažila se vytrvat v úšklebku, ale neměla to snadné, protože cítila nefalšovaný zármutek. Byla velice půvabná a mohla to dotáhnout daleko —jenže v ní bylo cosi, co ji mohlo zruinovat, kdyby si nedala jaksepatří pozor.

„Ruth,” řekl West, „zažila jste ošklivý šok. Je mi to líto. Nerad bych vám tu situaci ještě zhoršoval. Ale musíte v určitých věcech jednat na rovinu. Váš strýc se poprvé dostal za mříže před čtyřiačtyřiceti lety. Svou vlastní vinou. Z těch čtyřiačtyřiceti let jich strávil za mřížemi devatenáct. To znamená, že devatenáct let promarnil. Taky svou vlastní vinou. Teď je po smrti a vy zdědíte značné jmění. Myslíte si patrně, že si tím vězněním vysloužil právo na peníze, které nadělal. Vy jeho jmění jistě nemáte na svědomí. Ale spokojte se s těmi penězi. Nepokoušejte se k tomu pokračovat v jeho kšeftech. Nekupujte a neprodávejte kradené zboží, Ruth. Jestli to uděláte, seznámíte se s vězením brzy důkladně sama.”

„Já vím, že vám musím povědět o Neilu Harrockovi,” odpověděla Ruth, „ale nemusím poslouchat tyhle žvásty.”

2 ROZSUDEK

Po pěti týdnech Ruth svědčila proti Neilu Harrockovi před soudem Old Bailey. Zhostila se svého svědectví dobře. Vypadala báječně v norkovém kožichu, v přiléhavém černém klo-boučku a s jiskřícími diamanty na rukou. To jediné, co jí chybělo, byla vitalita; zdála se vnitřně prázdná. West ji poslouchal ustaraně.

Nemohl pochopit skrytý důvod její zahořklosti, takže si kladl otázku, jestli slyší pravdu. Nic z vyšetřování nenaznačovalo, že tomu tak není. Harrock, dvaadvacetiletý mladík, neřekl prakticky nic, ale jeho otisky prstů se našly v domě i na noži spolu s krví téže skupiny jako krev zavražděného.

Harrock nepochybně Starého Bennyho zabil.

Všechny prosby a slzy zoufalé matky, všechno neštěstí zdrceného otce nemohlo tu skutečnost změnit.

West byl rád, že rodiče nebyli v soudní síni.

Vypadalo to na rychlý proces, West pochyboval, jestli se vůbec protáhne do druhého dne. Vedle policistů byla Ruth Linderová hlavní svědkyně. Harrock neměl prakticky nic na svou obhajobu.

Tu noc, kdy byl dopaden, byl vyděšený a skoro hysterický, ale teď se uklidnil. Bylo možné cítit k němu záchvěv obdivu. Byl dobře oblečený, působil příjemně a neprojevoval žádný strach. Žaloba měla dokázat, že Harrock ukradl šperky v obchodě, kde byl zaměstnán, a dokázala to bez potíží. Šperky se našly u Starého Bennyho. Případ se vyhraňoval nemilosrdně a mladík to přijímal téměř bez mrknutí.

Když vypovídala Ruth Linderová, Harrock ji upřeně pozoroval a nedal najevo žádný odpor. Tu a tam se zdálo, že se na ni usmívá. Působilo to skoro, jako by spíš vnímal její krásu než její zastřený hlas, který ho zatracoval, který ho odsuzoval na šibenici.

Porota se radila pouhých patnáct minut a soudce si před vynesením rozsudku nasadil černý biret. Mladý Neil Harrock se nezachvěl.

Roger West vyšel z Old Bailey brzy po procesu a nepřekvapilo ho, že se k němu nahrnulo několik novinářů. Brammer, de facto vyšetřovatel deníku Kurýr, byl mezi nimi. Jeho omluvný úsměv působil křečovitě a téměř přezíravě. Zdržel se s Western, když všichni ostatní odešli.

Přísně vzato, Brammer nebyl vlastně žurnalista. Po léta vedl soukromou detektivní kancelář a pouštěl se daleko za hranice běžného rozvodového a civilního pátrání. Před rokem ho Kurýr — s nákladem tří miliónů výtisků — angažoval, aby vypátral jistého zmizelého vědce. Brammer toho člověka našel v Itálii.

Zůstával stále „privátním okem”, pracoval však teď výhradně pro Kurýr a měl svou kancelář v novinářské ulici Fleet Street v téže budově jako Kurýr. Minulý rok dvakrát podnikl „privátní vyšetřování” jistých násilných zločinů. Svým způsobem byl Brammer něco jako křižák proti zločinu — hrot mnoha výpadů Kurýra proti tomu, čemu se říká liknavost úředního šimla. Kurýr bral svou povinnost k veřejnosti velice vážně.

Brammer se nikdy nedostával do třenic nebo do křížku s policií.

„Další metál do vaší sbírky, Hezoune,” poznamenal.

„To se rozumí,” odpověděl Roger. „Můžete krvežíznivým čtenářům Kurýra povědět, s jakou sadistickou rozkoší posílám mladé kluky do cely odsouzenců na smrt. Budou tomu věřit.”

„Něco vám na tomhle případě vadí?” zeptal se Brammer. „Vám se nezdá, že to ten kluk udělal?”

„Já vím, že to udělal.” Brammer se křivě ušklíbl.

„Tak vám vrtá hlavou ta hlavní svědkyně, viďte? Víte patrně, že vás nemůže ani vidět.”

„To myslíte — mne?” zarazil se West.

„Jenom jako ztělesnění všech policajtů.”

„Snažil jsem se ji přivést k rozumu.” Roger nabídl svému společníkovi cigaretu. Byli sami v ulici Ludgate Hill a West zamířil z vršku na náměstí Ludgate Circus a potom někam do kavárny. Potřeboval by si dát drink, jenže bylo příliš brzy. Kavárna byla v půlce odpoledne skoro opuštěná. „Co o ní víte, Brame?”

„Že prostě nenávidí všechny policajty.”

„Víte snad proč?” Roger prudce zatáhl z cigarety. „Nezdá se, že by k tomu měla nějaký důvod až na to, že její strýc byl tak dlouho ve vězení. Neshledávám, že by k tomu měla něja – kou osobní pohnutku.”

„Nešel jste dost daleko zpátky do její historie,” řekl Brammer. „Něco vám dám jako dárek, Hezoune, když tak vidím, jak vám to vrtá hlavou. Byla by to milá holka, kdyby nebylo jedné věci. Je dcera člověka, který byl oběšen pro vraždu. Její matka spáchala po té popravě sebevraždu. Starý Benny ji takříkajíc adoptoval. Její pravé jméno je Lindermannová a najdete o tom všechno v materiálech z doby před patnácti lety.”

„Jak jste na tohle přišel?” zeptal se Roger po chvilce.

„Byl to jeden z prvních případů, o kterém jsem psal pro jedny noviny,” řekl Brammer.

„Byl jsem tenkrát reportérský nadšenec pro všechno lidsky zajímavé — a to o tom dítěti lidsky zajímavé bylo. Vy jste byl tenkrát ještě štěně, co?” Znovu se zchytrale ušklíbl. „Dejte si ještě šálek.”

„Díky,” řekl Roger. „Ověřím si ten případ.”

„Je to svatá pravda,” ujistil ho Brammer. „Lhal bych vám?”

V Yardu Rogerovi trvalo dvacet minut, aby se seznámil s materiálem o Lindermannově procesu. Bylo tam všechno, co mu řekl Brammer, až na to, že nebyl jmenován nikdo, kdo se adoptivně ujal dítěte.

Našly se tam i další informace o pozadí toho případu. Lindermannovi byli Němci, kteří se dostali do Anglie jako uprchlíci. Nebyli v Londýně dlouho, když Lindermann zabil jistou ženu, o níž se potom dokázalo, že byla jeho milenkou — nepříjemná, špinavá záležitost.

Brammer hrál v těch materiálech důležitou roli; byly tam novinové výstřižky článků, které tehdy napsal pro jedny nedělní noviny. Byl tenkrát žurnalistou na volné noze.

Roger zatelefonoval na obvod; pár hodin nato mu z obvodu zavolali zpátky, že jeden ze seržantů, skoro už v penzijním věku, si pamatuje, jak Starý Benny Kramer, vzdálený pří – buzný Lindermannových, se po Lindermannově případu děvčete ujal. Teď už se nedalo

rozumně pochybovat o příčině dívčiny zahořklosti.

West však dosud neměl klid, nebyl přesvědčen, že zná celou pravdu o okolnostech zavraždění Starého Bennyho. Ale nebral za bernou minci Peelovy dohady, že možná starce zabila sama Ruth a Neil Harrock si to odnesl.

„Není vyloučeno, že ho k tomu poštvala a potom ho shodila, jenže nechápu proč,” řekl Roger. „Nic nenasvědčuje, že by se ti dva předtím znali. Ne, pusťme to z hlavy.”

Nedokázal to však pustit z hlavy.

Navštívil Neila Harrocka dvakrát v cele odsouzenců, ale mladík odmítl o případu mluvit, zdál se lhostejný k blížícímu se oběšení a neřekl nic, co by naznačovalo, že West neví vše – chno, co se sběhlo v tom krámě na třídě Mile End Road.

Westa teď zaměstnávala spousta věcí. Křivka na grafu násilných zločinů vykazovala náhlý vzestup. Londýn zaplavila vlna zabijáckých přepadů, noži i střelnými zbraněmi. Rogerovi v jedné době procházely rukama zároveň případy tří vražd a dvou pokusů o vraždu — ve všech šlo o pachatele sotva dvacetileté nebo málo přes dvacet. Tisk v čele s Kurýrem rozpoutal známý pokřik na téma „mrskejte ty zhovadilce” a po celé zemi se rozlila vlna volání po přísnějších trestech, když v severním Londýně byl postřelen a vážně zraněn policista.

Ale Roger v jednom kuse přemýšlel o Ruth Linderové a o její zahořklosti.

V obvodu Mile End se dověděl, co se děje v jejím obchodě, který vedla s pomocí mladšího příručího Sola Kleina.

Nic tam nenaznačovalo, že by se zabývala kradeným zbožím. Legitimní obchod se tam zdál vzkvétat — snad kvůli smrti Starého Bennyho a ze sympatie k Ruth. Zdědila spolu s podnikem přes padesát tisíc liber. Brzy se začala oblékat daleko elegantněji než kdykoli předtím. Neměla žádného stálého přítele, ale často si vyšla s různými mladými muži. Trávila víc a víc večerů v nóbl West Endu.

„Všichni ti chlapíci, se kterými chodí, jsou mladí kluci,” řekl Rogerovi jeho informátor,

„přibližně stejného věku jako mladý Harrock.”

„Však ona sama taky není žádná stará čarodějnice, ne?”

„Je jí šestadvacet,” bylo mu řečeno.

Ti různí mladí přátelé mohli samozřejmě být lupiči; Ruth mohla pokračovat v nebožtíkově podnikání mimo zděděný krám, jenže pro to nic nesvědčilo.

Roger ji poprvé od soudního přelíčení uviděl náhodou. Vystupovala z luxusního auta u hotelu Majestic, kam Roger zašel kvůli jednomu číšníkovi s nenechavými prsty. Pomáhal jí z vozu pozoruhodně hezký mladistvý muž. Roger ho znal od vidění, ale nemohl ho hned zařadit.

Roger stál v hotelové hale a pozoroval je.

Ruth si ho nevšimla dřív, dokud se neoctla skoro těsně vedle něho. Pak sevřela rty a pohodila hlavou, když ho míjela. Neohlédla se po něm. Její průvodce zřejmě v hotelu bydlel, protože ji vedl ke zdviži, kterou vyjeli nahoru.

West přistoupil k pultu recepce.

„Kdo byl ten muž? Znáte ho?”

„To byl sir Neville Hann-Gorlay,” řekl mu recepční. „Poslanec parlamentu za obvod Trend.”

„Ach, ovšem. A ta dívka?”

„Prostě nejspíš přítelkyně.” Recepční se maličko usmál.

Když Roger odjížděl svým autem z hotelu, viděl v duchu Ruth stále před očima. Zvláštní na její tváři byla ta prázdnota. Byla krásná, měla báječnou pleť a nádherné oči, ale na Rogera působila dojmem, kterým na něho zapůsobila už jednou — že nemá žádnou vitalitu, ta že z ní byla nějak vysáta.

Roger se na Hanna-Gorlaye tu a tam přeptal. Poslanci parlamentu bylo něco málo přes třicet a proslul jako bojovník za ztracené případy. Jeho nezávislý postoj mu často vynesl tučné titulky v novinách a srážky s vedením jeho politické strany. Vědělo se o něm, že je ohromně bohatý, byl oblíbený u všech, kdo ho znali, a měl skvělou vojenskou pověst z války.

Když byl v Londýně, bydlel v Majestiku, a měl venkovský dům v Sussexu, kde trávil víkendy.

Párkrát se zasazoval o daleko tvrdší opatření proti zločincům, kteří se dopouštěli násilí.

V příštích několika týdnech byl Hann-Gorlay často vídán s Ruth ve West Endu. Ruth strávila víkend v Sussexu. Brzy poté se přestěhovala z bytu nad krámem v Mile End Road do luxusního apartmá v činžovním domě poblíž Park Lane.

Sol Klein měl teď sám na starosti krám v East Endu, ale Ruth zůstávala jeho majitelkou.

Další věc, která Rogerovi přivedla na mysl neteř Starého Bennyho, se přihodila o měsíc později. Nějaký čas trvalo, než si uvědomil, že s tím možná má Ruth něco společného. V Yardu během těch hodin znovu vrcholila horečná činnost. Už předtím tam vládlo napětí, poněvadž za poslední čtyři týdny bylo několik policistů napadeno, někdy bez zjevného důvodu. Tentokrát to důvod mělo.

Strážník Allenby z obvodu H kráčel po ulici High Street v Putney a pozoroval úsvit. Jeho myšlenky byly sotva poetické, třebaže úsvit byl nádherný; vysoké beránky v podivuhodném uspořádání ozlacovalo vycházející slunce a obloha zářila zvláštním blankytem. Bylo velice chladno a velice pozdě; každé ráno ve všední den by čtvrť Putney byla vzhůru. Protože však byla neděle, pohybovalo se po ulicích jenom pár lidí — mlékaři, roznášeči novin a policisté jako strážník Allenby.

Mířil na svou policejní stanici a na snídani a měl takový hlad, až skoro zapomněl, že je také pořádně unavený.

Když se podíval nahoru, poněvadž zahlédl nějaký pohyb, který podvědomě upoutal jeho pozornost, uviděl jakéhosi muže na střeše jedné banky.

Došlo k tomu prostě tak. V jednom okamžiku se klenula krásná obloha nad prázdnými střechami a nudnými budovami; v příštím okamžiku vyvstala proti obloze postava toho muže.

Strážník Allenby zůstal zírat.

Mladík na střeše — vypadal hodně mladě — najednou zmizel.

Allenby vytrhl z kapsy píšťalku, mocně zahvízdal a spěchal přes ulici. Znal tu banku a požární schody, které vedly do jejího zadního traktu. Věděl, že muž na střeše může snadno uniknout jenom touhle cestou. Jeho nohy zadupaly po dlažbě. Jeho píšťalka znovu zaječela a dva chlapci rozvážející noviny a nějaký autobusák, všichni na kolech, se k němu zuřivě roz – jeli.

Strážník zahnul za roh a uviděl prchajícího v polovině požárních schodů. Byl skoro bez dechu, takže už nezahvízdal, nýbrž zahrozil pěstmi a vykřikl:

„Hej! Stůjte!”

Nikdo z těch tří cyklistů za roh ještě nedojel. Prchající se hnal dolů po úzkých železných schodech, které řinčely a duněly. Allenby doběhl k jejich patě.

„Tak pomalu!” Zalapal po dechu. „Nepokoušejte se —” Pak se zarazil a obešla ho hrůza.

Mladík — byl opravdu hodně mladý — vytáhl pistoli.

Allenby znovu přiložil píšťalku ke rtům a zahvízdal, ale neustoupil. Zdálo se mu, že jeden z cyklistů zahýbá za roh. Určitě slyšel výkřik.

„Dejte tu pistoli pryč,” vydechl, „a —” Nedostal možnost domluvit.

Mladík ho střelil a střela ho zasáhla mezi oči.

Mladík seskočil na dlažbu. Jeden cyklista vykřikl. Mladík se obrátil a střelil po cyklistovi. Šťastnou náhodou zasáhl úzkou pneumatiku. Cyklista ucítil, jak se mu řídítka vymkla z ruky, a přeletěl přes ně. Mladík se otočil a utíkal ulicí. Druhý cyklista přibrzdil, když viděl, co potkalo toho prvního.

Viděli, jak strážníkovi Allenbymu stéká pomalu po obličeji krev.

Naskočila jim z toho husí kůže, z toho zvláštního pocitu neskutečnosti. Allenbyho znali; nikdy předtím ho neviděli takhle ležet.

Mladý zabiják doběhl na roh a byl za ním dřív, než jeden z chlapců s novinami vypravil ze sevřeného hrdla: „Měli bychom — měli bychom za ním —” Potom do ulice zahnulo nějaké auto a zpomalilo. Objevil se běžící policista. Zmatek ošklivý od začátku se každou vteřinou zhoršoval. Zabiják uprchl. Byla zburcována místní policie a zpráva brzy došla do Scotland Yardu. Roger West měl ten víkend službu.

Ucítil náhlé napětí, když se Yard vypjal k ohromnému úsilí.

3 PŘIHOŘÍVÁ

Roger byl u té banky v Putney za čtyřicet minut po střelbě. Dav lidí ho pozoroval, jak jde s detektivním seržantem Peelem k patě požárních schodů. Peel byl mohutný člověk s chlapeckým vzezřením, měl červený vymydlený obličej a plavé vlasy. Jeho silné tělo se pohybovalo s úžasnou lehkostí. Roger, o maličko menší, třebaže měřil plný metr osmdesát, měl rysy, které zdůvodňovaly jeho přezdívku — Hezoun. Pohyboval se energicky a čile a šedivý tralaláček nosil nasazený na stranu.

Detektivové z Putney na něho čekali na vrcholku požárních schodů.

„Nic tady nemůžu najít,” uvítal ho inspektor pověřený tím případem. Byl to muž s těžkými rysy a s jasnýma očima, oblečený v hnědém civilu. „Ten parchant se dostal dovnitř světlíkem ve střeše. Sešel dvě patra dolů, kde narazil na ocelové dveře do banky. Vyrazil je třaskavinou a —”

„Třaskavinou ?” zeptal se ostře West.

„A pěkně silnou,” odpověděl inspektor z Putney. „Potom se stejným způsobem dostal do trezoru. Musel se zbláznit, nezdá se, že by toho moc vzal.”

„Kdo to říká?” chtěl vědět West.

„Ředitel je teď tady dole,” řekl muž z Putney. „Bydlí jen o pár domů dál.”

Sestoupili dolů světlíkem, dostali se do kanceláří účtařské revizní firmy a potom do kanceláří realitní agentury. Na dalším schodišti byla suť prachu a trosek.

„To muselo nadělat hrozný kravál,” poznamenal Roger.

„Tady kolem nebydlí moc lidí,” řekl inspektor z Putney. Všechno bylo tak, jak to Roger slyšel.

Nějakou mocnou výbušninou, pravděpodobně nitroglycerínem, byly vyraženy dveře do banky i do trezoru. Povalovala se tam spousta trosek, ve kterých chodili putneyští policisté.

Byly vybourány i dva sejfy. Ředitel a jeden úředník, který bydlel poblíž, kontrolovali jejich obsah. Šedovlasý a pomalý ředitel vypadal, jako by se ničím nenechal pohnout ke spěchu.

„Těší mě, že vás poznávám, vrchní inspektore.” Unaveně se usmál. „Takovéhle nadělení v neděli ráno se mi zrovna nezamlouvá!”

„To věřím. Víte jistě, že toho moc nechybí?”

„Snad asi tisíc liber.“

„Tomu říkáte drobotina?”

Starý pán se Rogerovi mírně podíval do očí.

„Mohl sebrat padesát tisíc. Vzal jenom staré bankovky, které se nedají vysledovat, vrchní inspektore.”

„Nebyl tedy žádný hlupák,” poznamenal Roger. „Jak dlouho vám bude trvat pořízení úplného seznamu všeho, co chybí?”

„Nemělo by to zabrat víc než dvě tři hodiny/’ odpověděl bankovní ředitel. Pak zamrkal.

„Jestli totiž nebudeme pořád vyrušováni.”

„Já vás už rušit nebudu,” řekl Roger.

Ostatní policisté se už pustili do běžné rutiny. Roger přihlížel, přecházel sem a tam a skoro nemluvil. Šlépěje v prachu na zemi slibovaly nějakou stopu, ale v prachu rozvířeném explozemi se nenašly žádné otisky prstů, takže osamělý lupič pracoval v rukavicích nebo měl na špičkách prstů náplasti.

Pak si West všiml v koutě za jedním sejfem v trezoru červených lesklých skvrnek. Klekl si vedle nich; jejich povrch se už trochu pokrýval škraloupem a červená barva hnědla.

Ostatní k němu přispěchali.

„Ten lupič se ošklivě poranil,” poznamenal West a ukázal na šmouhy na cementové

podlaze. „Vidíte, kde šlápl do krve, když tady stál ?” Jakmile přihlédl blíže a posvítil si na podlahu baterkou, uviděl mazlavé stopy krve. „A krvácel hodně. Teď se do toho můžeme dát

— máte po ruce zápisník, Peele?”

„Jsem připraven, pane.”

„Rozhlaste tohle všem londýnským obvodům a do všech okresů kolem Londýna, se speciální pozorností k sousedním okruhům vedle Putney: Muž se zle poraněnou rukou —”

„Rukou?” otázal se Peel.

„Nezdá se mi, že by z jiné části těla krvácel natolik, aby krev takhle kapala — jeho šaty by ji vsákly,” vysvětlil West.

„Ale přece jen, opravte to na pravděpodobně rukou. Podrážky jeho bot nebo střevíců, patrně gumové, mohou vykazovat stopy zaschlé krve. Právě tak okraje podrážek i podpatky. Je patrně mladší než pětadvacet let, tmavovlasý — ale ten popis už máte. Hoďte sebou, Jime.”

„Hned to vyhlásím rádiem,” řekl Peel a vyběhl na ulici.

„Teď se máme do čeho zakousnout.“ prohlásil hřmotný šéf z Putney. „Dnes ráno nebylo venku moc lidí, třeba se něco dovím od nějaké patroly nebo vyptáváním. Nepromarnil jsem moc času.”

„Ovšemže ne,” přisvědčil Roger. Hleděl upřeně na jeden z otevřených sejfů. „Na tomhle žádná krev není — je něco na tom druhém?”

Podívali se.

„Ne.”

„Takže se sám obvázal, nebo jsem vedle s tou rukou,” poznamenal Roger. „Provedl byste mě tou cestou, kudy ten zabiják běžel?”

„Milerád.”

„Pane Weste!” zavolal nečekaně ředitel.

„Prosím?”

„Tohle vypadá, že jste měl s tou rukou pravdu.”

Ředitel zvedl dvě účetní knihy; okraje listů byly umazané krví a na vínově červených deskách jedné knihy lpěla mazlavá skvrna.

„Výborně,” řekl Roger, když si to prohlížel. „Vybral jste si špatné povolání!” Bankovní ředitel zamrkal ještě výrazněji. „Mockrát vám děkuju — hned to prozkoumejte kvůli otiskům,” dodal West k vedle stojícímu muži z Yardu a pak vykročil směrem na ulici.

Venku teď bylo teplo, na obloze ani mráček. Dav se rozrostl na stovku lidí a další se trousili z obou konců ulice, aby dav ještě rozmnožili.

Policisté ohraničili šňůrami místo, kde strážník Allenby padl, ale jeho tělo bylo už odvezeno.

„Podle cyklistů, kteří to viděli, utíkal ten chlap tudyhle,” řekl muž z Putney.

„Prošel jste to už sám?” zeptal se Roger.

„Ještě ne, nezdálo se mi to nutné.”

„Hm,” zabručel nepřítomně Roger. Zamířil k Peelovi, který seděl v policejním autě s radiotelefonem v ruce. Stále do něho mluvil. „Po které straně ulice běžel?” zeptal se Roger.

„No -”

„Po týhle straně, většinu cesty; tadyhle přešel na druhou.” Nějaký kluk, který stál poblíž, horlivě ukazoval. „Já sám ho neviděl, ale Jim Tee říká, že von jo. Jim teďka rozváží noviny, pane. Vy jste — vy jste Hezoun West?”

„Troubové, že mi tak říkají, co?” usmál se West. „Běž tou cestou, kterou ten chlap utíkal, ano? Ale pomalu. Dívej se, jestli na dlažbě uvidíš něco červeného a mokrého.”

„Kdo, já?” Klukovi zasvítily oči.

„Proč bych měl já dělat všechnu práci?” usmál se na něho Roger znovu. „Může to být už zahnědlé a mazlavé.”

Kluk vyrazil s očima zavrtanýma do dlažby. Putneyský policista se zřejmě nemohl rozhodnout, jestli s tím souhlasí, či ne.

Peel domluvil a přispěchal.

„Ať sem pošlou psa,” nařídil mu Roger. „A honem. Třeba zachytíme tu krvavou stopu, když sebou hodíme.”

„Provedu.” Peel se vrhl zpátky k autu.

Kluk kráčel napřed se třemi dalšími a všichni spolu dychtivě brebentili. Měl skloněnou hlavu; nemohl by zkoumat dlažbu bedlivěji, kdyby doufal, že na ní najde tisícovku. Ostatní kluci právě tak. Jeden z nich náhle klesl na kolena a začal se plížit a očenichávat dlažbu.

Roger se musel zachechtat.

„Víte, Weste, jestli tu byla nějaká stopa, tak už ji zašlapal ten dav lidí.” Inspektor z Putney už nedokázal potlačit ve svém tónu nesouhlas. Rozhlédl se kolem po zástupu, jenž se začínal táhnout za nimi. „A to je sotva k smíchu.”

Roger ho sjel pohledem náhle mrazivým.

„Ale jděte?” řekl. „Třeba je k smíchu, že vy —” Zarazil se. Druhý muž zrudl.

„Co jste to chtěl říct, vrchní inspektore?” Znělo to upjatě a nepřátelsky.

„Zapomeňte na to,” odbyl to Roger.

„Co je tohle?” zaječel jeden z kluků.

Byl o pár kroků před svými kamarády a hrbil se nízko k okraji chodníku. Dav vzadu se rozběhl vpřed. Strážníci v doprovodu stopařů okamžitě utvořili ochranný kordon. Kluci, Roger a putneyský inspektor byli ve chvilce obklopeni strážníky a strážní i byli obklopeni zástupem, většinou mužů.

Kluk ukazoval na hnědavou skvrnu na šedém kameni obrubníku. Roger poklekl na jedno koleno a dotkl se skvrny zlehka prstem. Protrhl její škraloup; pod ním se zaleskla krev.

„Pěkná práce, synku,” pochválil chlapce laskavě. „Takže náš zabiják přešel přes ulici. Podívej se, co bys dokázal najít tam.”

„Oukej!” Horliví mládenci se protlačili dvěma kordony.

„Vypadá to, jako že držel ruku nahoru, nebo ji snad schovával v kapse a krev mu tam natekla do kalužinky,” uvažoval Roger. „A pak cákla dolů najednou. Máme štěstí.”

Skoro přesně naproti místu, kde kluk objevil krvavou skvrnu, ústila ulička, která vedla k Temži. Na konci uličky plynula hladce řeka a její hladina se třpytila. Kluci se tam už pustili.

Roger a inspektor z Putney vedli ostatek procesí za nimi. Došli k širokému nábřeží na konci uličky.

Kluci teď stáli u zábradlí, které oddělovalo nábřeží od vlastní řeky, ukazovali dolů a vzrušeně mluvili. Byla tam malá náplavka, kde přistávaly zábavní čluny a nastupovali či vystupovali pasažéři.

„Přálo vám štěstí?” zeptal se kluků Roger.

„Vypadá to tak, šéfe. Koukejte!” Jeden z nich ukázal na hnědavé šmouhy nahoře na zábradlí, hned nad schody, které vedly k přístavišti. „Není snad tohle krev?”

Roger přistoupil a podíval se zblízka…

„Ano, je. Teď potřebujeme někoho, kdo našeho člověka viděl, jak odjíždí člunem, Symesi. Hodil byste sebou?”

Ať už inspektor z Putney cítil co cítil, teď nezaváhal.

„Už jdu na to,” slíbil energicky.

„Můžeme udělat ještě něco, šéfe?” zeptal se kluk, který předtím Rogera oslovil první.

„Napište mi svoje jména a adresy/’ řekl mu Roger. „A to bude všechno.” Kluci se dali do smolení písmen…

Rybář, který chytal na udici z nábřeží asi o sto kroků dál, viděl nějakého mladíka, jak odjíždí od přístaviště v malém motorovém člunu.

Roger bez meškání rozjel akci na řece.

Do akce byla zapojena říční policie i poříční patroly. Stovky strážníků se začaly vyptávat tisíců lidí. Motorový člun byl vysledován dál po proudu řeky, k Wandworthskému a pak k Batterseaskému a Albertově mostu. Nějaký čas to trvalo, ale hlášení byla jasná; nebylo pochyby, že jde o stále týž člun.

Rychle se upřesňoval mladíkův popis.

Tmavé vlasy, zažloutlá pleť, má na sobě flanelové kalhoty a hnědé sako s koženými záplatami na loktech rukávů. Přes čelo mu padá kadeř vlasů. Potřebuje ostříhat. Potřebuje oholit. Ohnutou levou paži si tiskne k prsům. Levou ruku má obvázanou nějakým tlustým obvazem. Je prostřední postavy, spíš menší. Ustavičně se ohlíží.

A tak to pokračovalo:

Tmavé vlasy — potřebuje oholit a ostříhat — hnědé sako se záplatami na loktech — hlášení byla příliš shodná, než aby se dalo pochybovat.

O půl jedenácté byl Roger ve své kanceláři ve Scotland Yardu. Byl s ním Peel a detektivní inspektor Sloan, další veliký, chlapecký a mohutný muž. Dva telefony byly neustále v permanenci. Roger si dělal víc a víc poznámek a ponechával třetí telefon volný pro volání ven.

„Přiveďte sem co nejrychleji tři lidi, kteří toho chlapa viděli,” nařídil Peelovi. „Ať se podívají na fotografie v kriminální galérii.”

„Provedu.”

„Ať se připraví říční policie, naši mládenci i městská policie, abychom mohli vyrazit okamžitě, jakmile se dovíme, kde ten motorový člun přistál,” dodal Roger o chvilku později.

„Provedu.”

„Jestli zajel až do přístavu a k dokům, tak nám štěstí moc přát nebude,” uvažoval Roger v dočasné pauze klidu. „Zeptejte se, jestli nám dole ještě můžou udělat čaj, Jime, buďte tak hodný.”

„Dobrá,” souhlasil Peel a znovu zatelefonoval. „Přinesou ho sem,” oznámil pak. Roger si zapálil cigaretu.

„Půl jedenácté v neděli dopoledne,” zažíval Sloan se světlými rozčepýřenými vlasy a s ospalýma modrýma očima. „Vsadím se, že Mary je ještě v posteli.”

„Vsadím se, že Janet taky a kluci zachumlaní vedle ní,” přidal se Roger a zazubil se.

„Zapřísahá se, že v neděli vstává brzy, když jsem v osm pryč z domu, ale pochybuju o tom. Ještě dobře, že nevědí, že jsme právě k tomuhle případu dostali povolení nosit pistole. Já… Už je to tady!”

Znovu zazvonil telefon. .

„Haló?” Držel připravenou tužku, ale nic nenapsal. Rychle vstal a ostatní sáhli po svých kloboucích. „Dobrá, děkuju.” Roger zaklapl sluchátko. „Waterlooský most, na jižním bře-hu,” řekl. „Jdeme, svoláme tam ostatní vysílačkou z auta.”

4 PAST

Stovky policistů se shromáždily v prostoru kolem Waterlooské-ho nádraží. Tucty jich vpadly na nádraží a začaly vyslýchat nádražáky. Najít mladíka s tmavými vlasy, který potřebuje ostříhat a oholit a má poraněnou levou ruku, to by mělo být lehké.

Ostatní si vzali na paškál známé zločinecké figury v obvodu. Informovali se u strážníků, kteří v té době měli službu. Tu a tam se strhl planý poplach.

Roger West, Sloan a Peel seděli v policejním autě blízko nádraží, poslouchali dunění vlaků a pozorovali provoz, když se do vchodů nádraží hrnuli denní dojíždějící pasažéři. Radiotelefon byl prakticky pořád v činnosti. Ve voze bylo možno krájet modrou mlhu kouře.

Pak se z rádia ozval autoritativní hlas ostrým tónem, který mohl znamenat vzrušení.

„Myslím, že jsme na něco přišli — Pole Street poblíž náměstí Elephant & Castle. Detektiv v civilu tam sbíral jednoho podvodníka a zahlédl nějakého mladíka, který může být ten náš, jak vchází do čísla 24. Můžeme se ovšem mýlit.”

„Jak je to dlouho?” skočil po tom Roger.

„Hodinu a dvacet minut.“

„Obkličte ten dům zpovzdáli, nepouštějte nikoho moc blízko. Kdokoli může do té ulice vejít, ale nikdo z ní nesmí ven bez kontroly,” řekl do radiotelefonu Roger. „Nechte chodce zahnout za nejbližší roh, než je zastavíte ke kontrole.”

„Zařídíme, pane.”

„Na co čekáte, Jime?” pobídl svého společníka Roger a zazubil se, když Peel nastartoval.

Ujížděli rychle k ulici Pole Street, ke které to měli deset minut jízdy. Blízko konce ulice už stály další tři policejní vozy a kolem postával tucet policistů, ale všichni byli mimo

dohled z domů ve vlastní Pole Street.

Jakmile dorazil Rogerův vůz, přiběhli k němu dva muži, jeden vysoký, hubený a velice tmavý.

„Nazdar, Raimente,” pozdravil ho Roger. „Jak se daří?”

„Děkuju, jde to.” Raiment byl inspektor z místního obvodu, to on poslal rádiovou výzvu.

„Jestli jsme padli na toho pravého, můžu vám o něm něco povědět. Bydlí v tom domě pár neděl. Chodí domů, kdy ho napadne — pár našich mládenců si všimlo, že se jednou vrátil ve čtyři ráno. Jeden z našich se ho na to ptal a on řekl, že hraje v nějakém tanečním orchestru.”

„Měl s sebou nějaký nástroj?”

„Trubku.”

„To je možné,” řekl Roger. „Kde je ten strážník, co se ho ptal?”

„Na stanici — pověděl mi o tom před několika dny. Ten mladík se jmenuje Prescott. Roy Prescott.”

„Prescott?” opakoval Roger ozvěnou a z nějakého důvodu si vzpomněl na Neila Harrocka a Ruth Linderovou; ji měl pořád ještě čerstvě na mysli. Ale odsunul tu myšlenku stranou.

„Ví se něco o těch lidech, se kterými Prescott bydlí?”

„Muž dělá něco na nádraží Waterloo. Mladší chlapík. Mají dvě děti. Mrňousy.”

„Hmm,” zamyslel se Roger. „No, stálo by za to domluvit se s vašimi lidmi, kteří Prescotta viděli vracet se pozdě domů, a zjistit, kdy byl v noci venku. Pak bychom mohli zkontrolo – vat, jestli v těch nocích k něčemu nedošlo — k ozbrojenému přepadení nebo k vloupání do banky — víte, co myslím.”

„To zařídím,” souhlasil Raiment. „Jak to chcete udělat s Prescottem teď?”

„Docela jednoduše,” řekl Roger. „Půjdu rovnou za ním.”

„Ale -”

„Naši lidé se můžou přiblížit, když se budou držet těsně při domech na stejné straně ulice,” dodal Roger. Přeměřil si očima Pole Street, dlouhou, úzkou a jednotvárnou ulici s pa-trovými domky s terasami po obou stranách. Hrálo si tam pár dětí, jedno bezcílně jezdilo na kole pořád dokolečka.

„Budu vypadat co možná nejmíň jako policajt.” Sundal si klobouk a hodil jej do auta.

„Nezapomeňte, že je ozbrojený,” varoval ho Sloan. „Měl byste počkat, až se tam přiblížíme i zezadu.”

„Pět minut,” svolil Roger. „A nemám snad taky pistoli?” Ta ho tížila na boku. Zapálil si další cigaretu.

Pět minut poté vykročil ulicí těsně při domech se sudými čísly k číslu 24. Řada policistů v civilu ho následovala; druhá řada šla ulicí opačným směrem. Zadní trakt domu byl teď pod bedlivým dohledem.

Děti na ulici nechaly hry a koukaly.

Roger kráčel energicky a stále kouřil svou cigaretu. Mladík, který zabil už jednou, mohl zabít znovu.

Jenže ten mladík nevěděl, že zabil — nemohl si tím být jistý. Byl však připraven zabíjet. Takových bylo příliš mnoho. Byli mladí, nemilosrdní, hotoví k vraždě — nebezpeční, ne-

povedení ztracenci ve společnosti. Byli zdrojem úzkosti pro velkou část veřejnosti a kletbou pro policii. Nebyli to profesionální kriminálníci a nedalo se proti nim postupovat jako proti běžným příslušníkům galerky.

Žádný profesionální zločinec by si nevynutil cestu z nějaké patálie střelbou. Roger pozoroval okna čísla 24. Zakrývaly je záclony krémové barvy; žádná záclona se nepohnula. Roger vzhlédl vzhůru. Nezdálo se, že by někdo vyhlížel z hořejších oken.

Pokynul svým lidem, aby zůstali stát, kde jsou, a vykročil vpřed sám. Každý, kdo by se díval z čísla 24, by mohl vidět jeho, ne však ty ostatní, ale ti ostatní by se přihnali při každé známce nebezpečí.

Roger se zastavil u domovních dveří. Byly čerstvě natřené a nalakované hnědě, měly železné klepadlo a plechovou schránku na dopisy. Zaklepal dvakrát, ne příliš hlasitě, zašlápl svou cigaretu a zapálil si novou.

Nikdo se neozýval.

Roger zaklepal důrazněji. Klepání se ozvěnou rozlehlo ulicí. Všechny děti na něho zíraly stejně jako pár dospělých. Všude vládlo ticho. Roger naslouchal a doufal, že zaslechne něco zevnitř domu, neslyšel však nic.

Zaklepal znovu.

Pak uslyšel šouravé kroky, nějaký dětský hlásek a utíkající kroky. To bylo docela normální. Roger trochu ustoupil. Dveře se otevřely a objevila se v nich žena v sukni a s velkým šálem přes ramena. Byla mladá, vlasy se jí mosazně leskly a měla přidrzlý pěkný obličej. Vedle ní stály dvě malé holčičky. Žena vzala jednu z nich za ručičku a druhou si přidržela šál na prsou.

„Co je?”

„Je doma Roy Prescott?” zeptal se velice klidně Roger.

„Kdo ho chce?”

„Přítel,“ odpověděl Roger.

„Dobrá, počkejte chvíli,” řekla žena a odcházela. Zavírala za sebou dveře.

Roger mezi ně strčil nohu, takže se nezavřely. Žena se na něho ostře podívala, ale nic nenamítala. Došla k úzkému schodišti v domě, jedna holčička se jí stále držela a druhá se dívala z Rogera na ni.

„Royi!” zavolala žena pronikavě.

Okamžitě odpověděl nějaký hlas, hlas mladého muže, který zřejmě naslouchal. „Kdo mě chce?”

„Říká, že nějaký přítel.”

„Kdo —” začal znovu Roy Prescott.

Měl hlas vzdělaného člověka. Vyšel z místnosti u horního konce schodiště a Roger napřed uviděl jeho nohy — a pak viděl, že jeho pravá ruka je vražena do kapsy kalhot, jako kdyby tam držela pistoli. Jeho levičku nebylo vidět.

Roger postoupil vpřed a odsunul jednu holčičku za sebe.

„Žádné hlouposti, Prescotte, nechtějte —”

Neměl čas domluvit. Viděl, jak se pěst v mužově kapse sevřela. Přitiskl se naplocho ke zdi

a vytáhl vlastní pistoli. Uslyšel zaburácení výstřelu, když Prescott vypálil přes ženinu hlavu. Střela se zaryla do zdi.

Žena vykřikla a popadla druhou holčičku.

Rogerovi se uvolnil výhled a vystřelil, když Prescott vytrhl pistoli z kapsy k druhému výstřelu. Rogerova střela zasáhla mladíkovo zápěstí. Pistole mu vypadla z ruky a zaduněla na schodech. Žena znovu vykřikla. Holčička za Rogerem zafňukala. Jedny dveře vedle schodů se otevřely a vyběhl z nich nějaký muž.

„Co sakra —”

„Vy se nehýbejte, Prescotte !” poručil Roger a nepřestával na mladíka mířit pistolí. Měl Prescott ještě jinou zbraň? Do domu vpadli další policisté.

„Co sakra kruci?” opakoval druhý muž bezmocně. Objal paží svou roztřesenou ženu.

„Kde je Doris, kde —”

„Tati!” vyjekla holčička vedle Rogera.

Prescott se prudce obrátil a vrhl se ke dveřím, ze kterých vyšel. Krev mu teď kapala z pravé ruky; levičku měl omotanou tlustým obvazem. Roger neváhal a vystřelil mu po no-hou; jediná rána Prescotta složila. Když padl, Roger vyběhl do schodů po třech najednou a ostatní policisté se vyhrnuli za ním.

Prescott měl ještě dost síly a kuráže, aby se na zemi převrátil a kopl po Rogerovi.

„Nepřitěžujte si to ještě víc,” řekl Roger mrazivě, „ani někomu dalšímu.” Prescott ohrnul rty nad silnými bílými zuby a vychrlil na něho proud kleteb.

Prescotta poslali do nemocnice pod stráží dvou policistů. Nebyl v žádném nebezpečí, ale aspoň na tři neděle nebyl schopen pohybu. Jakmile přestal proklínat, odmítl říci jediné slovo.

Vyděšená žena, její manžel i děti byli rychle zahnáni do jedné místnosti dole. Podle jejich reakcí se dalo soudit, že neměli zdání, jak je Prescott nebezpečný, i když nejspíš věděli, že je nekalý živel.

Roger, Sloan a místní inspektor Raiment zašli nahoru do Prescottova pokoje.

Byly to vlastně dvě místnosti; ve zdi, která je původně docela oddělovala, byl proražen otevřený průchod. Místnosti byly překvapivě dobře zařízené. V jednom pokoji, v ložnici, bylo dvojité lůžko, malý šatník a spousta fotografií, hlavně děvčat.

Druhá místnost byl jakýsi obývací pokoj kombinovaný se salónkem. Zařízení měl pěkné, v jednom koutě stálo přenosné rádio a na stolku ve druhém televizor. Čtvercový koberec na podlaze a lenošky s dobrým pérováním. To byl mnohem větší komfort, než jaký Roger očekával v nějakém domě v Pole Street.

Po obou stranách plynového krbu byly police s knihami. Prescott měl rozsáhlý rejstřík četby; Maupassantovy knihy tam stály ve francouzském originále. Všechno svědčilo o mla – dém muži nemálo kultivovaném.

„Rád bych věděl, jestli měl čas schovat tady někde ty peníze z banky/’ poznamenal Peel.

„To bych myslel. Podívejme se po nich.”

Zotvírali skříně a zásuvky, probrali knihy a prohledali nábytek. Nějakou dobu nenacházeli nic.

Až Raiment objevil svazek bankovek, přinejmenším padesáti, zastrčený po straně do jednoho křesla. Za pár okamžiků našli ostatní víc, až měli prakticky pohromadě celý obnos uloupený v Putney. Lupič využil všech možných skrýší.

„Tohle teda patří k nejrychlejším kouskům, jaké se nám kdy povedly,” zazubil se Peel uspokojením. „Sfoukli jsme to všechno za pár hodin. Tady máme ještě jeden paklík.” Vytáhl za řadou knih další svazek bankovek. „Já — koukejme se!”

Ve výklenku za knihami objevil dvě další automatické pistole.

„Hledejme dál!” pokynul Roger zachmuřeně.

Hledali mlčky se vzrůstajícím napětím. Nakonec našli sedm automatických pistolí a aspoň tisíc nábojů, celý malý arzenál. A také tucet nožů v těch nejméně pravděpodobných úkrytech.

Pod prkny podlahy v obývacím pokoji objevili malou kazetu. V ní byly prsteny, brože, náušnice i další drobné šperky, všechny hodnotné.

„Nepostaral se zrovna špatně sám o sebe,” prohlásil Raiment, „ale k čemu sedm pistolí?”

„To mi taky vrtá hlavou,” přidal se Roger. „Zkusme ještě tu ložnici.” Prošli průchodem.

Rogerovi se tohle všechno vůbec nechtělo líbit. Sedm pistoli mohlo ze sedmi mladíků udělat smrtonoše, mohlo je proměnit v sedm vrahů. Prescott se dnes ráno patrně pustil do podniku na vlastní pěst, ale tohle tady naznačovalo, že patřil k nějakému gangu — přinejmenším že ostatním dodával zbraně.

Po Londýně se příliš střílelo; potloukalo se tam příliš mnoho mladíků se zabijáckými sklony.

„Pěkná sbírka kočiček,“ poznamenal Raiment s pohledem na zarámované fotografie na stole.

„To je,“ souhlasil Roger a pak se soustředil na jednu fotografii v nákladném pozlaceném rámu.

Byla na ní Ruth Linderová a vypadala k nakousnutí.

5 SMRT V NEMOCNICI

Roger se opřel ve svém autě dozadu, když Peel seděl za volantem cestou z Pole Street. Zatím se už shromáždil dav několika set lidí a drsné, křečovité provolávání pozdravilo vůz zahýbající za roh.

Raiment s místními policisty byli ponecháni v bytě. Všechno, co se tam našlo a co policii zajímalo, bylo už naskládáno do bedny a bylo na cestě do Yardu.

Všechny peníze uloupené v Putney byly vráceny do banky.

V bedně byly fotografie včetně té s Ruth Linderovou. Nenašlo se nic jiného, co by naznačovalo, že ji Prescott znal. V domku se neobjevil žádný deník, žádné záznamy jakéhokoli druhu. Než odvezli Prescotta v ambulanci, byl prohledán a nenašlo se nic, co by o té známosti svědčilo. Dosud vyslýchaná dvojice domácích se zapřísahala, že neměla tušení

o Prescottově zločinnosti. Přesvědčil je, že hraje v tanečním orchestru.

Sloan odvezl Prescotta do nemocnice a teď byl v Rogerově kanceláři, když Roger dorazil do Yardu. Byla skoro jedna hodina.

„Jak mu je?” zeptal se Roger.

„Museli mu operovat to zápěstí, do pozdního odpoledne se neprobere z narkózy,“ odpověděl detektivní inspektor. „V každém případě nebude dost při sobě, abychom ho vyslechli. Ale máme teď co dělat s tou bednou.”

Tu zatím přivezli a Sloan ji začal vyprazdňovat. Fotografie ležely lícem dolů na jednom z pěti psacích stolů v kanceláři, o kterou se podílelo pět vrchních inspektorů. Sloan jednu fotografii v rámečku postavil a podíval se významně na Rogera, o němž věděl, co si o Ruth Linderové myslí.

„Promluvíte si s ní?” zeptal se ho.

„Zatím ne,” řekl Roger, „ale můžeme si ji už vzít pod lupu.“

Zjistěte, jestli Prescotta znají v tom krámě na Mile End Road nebo v domě, kde teď Linderová bydlí. Mám pocit, že bychom v tomhle případě neměli ztrácet čas.” Zapálil si cigaretu a zhluboka prudce vtáhl kouř. „Měl bych si připadat v sedmém nebi, jenže jsem tak otrávený, jako bych přišel o majlant.” Prohrábl si prsty plavé vlasy. „Pak se pokusíme přimět Prescotta k řeči, ale nemyslím, že bude mluvit. Je to tvrdý hoch.” Roger se ušklíbl. „Jako jich je spousta.”

„Kdybychom jim napráskali —” začal Sloan.

„Podívejte, o tomhle se radši nebavme,” řekl Roger a přistoupil k bedně. „Potřebujeme identifikovat všechny tyhle ženy a všechny ty šperky. Pomohlo by nám, kdybychom mohli zjistit jiné Prescottovy vloupačky před touhle. A kdybychom zjistili, kde ty ukradené věci prodává, pomohlo by nám to ještě víc.” Podíval se na Ruth na fotografii a oslovil ji: „Říkal jsem ti, že tě dostanu, jestli budeš pokračovat v kšeftech toho starého, pamatuješ?”

„Rogere,” ozval se Sloan, „vzpomeňte si na všechny ty kluky, se kterými se ta slečna tahá. Nemá nikoho stálého, ale vždycky si vyjde s někým jiným. Kluci, to je slovo pro ně. Kolik let myslíte, že je Prescottovi?”

„Dvaadvacet nebo třiadvacet.”

„Je tedy mladší než Ruth Linderová?”

„Ano. Stejně jako Neil Harrock,” řekl Roger. „Toho oběsili. Prescotta taky oběsí. Ale Ruth se teď usazuje, ne? Tráví spoustu času s Hannem-Gorlayem.”

„Pořád ještě se stýká s jinými.” Roger zavrčel.

„Bille,” řekl, „mně se to vůbec nelíbí. Tady nejde o izolovaný případ vloupání a násilí. Prescott udělal tu banku brilantně a s odbornou znalostí. Nitroglycerín mu sice explodoval dřív, než se stačil krýt za tím sejfem, ale jinak je machr. Lupič a zabiják, má soukromý arzenál a přístup k nitroglycerínu. Nejdůležitější je najít jeho přátele a jedinou cestu k tomu vidím přes jeho přítelkyně. S tím nemeškejte.”

„Ani minutu,” slíbil Sloan. A zvedl hned telefon.

„Nemá tady už někdo hlad?” zeptal se Peel.

„Půjdeme se už brzy najíst,” slíbil Roger a zapálil si cigaretu.

Pohlédl znovu na fotografii Ruth Linderové. Byla velice krásná. Přišla do Majestiku s milionářem — s milionářem, který byl také politik a věřil v přísné — tvrdé — trestání násilných zločinců. Znala rovněž Prescotta —jestli tahle fotografie něco znamenala, znamenala právě tohle. Ruth nenáviděla policii a zdědila obchod, kde se kšeftovalo s kradenými šperky.

Roger na ni ten den hodně myslel. I jiné myšlenky se mu draly na mysl.

Největší starost mu dělalo těch sedm pistolí ráže 32. Bylo známo, že je v oběhu hodně revolverů, ale automatické pistole nebyly tak snadno k dostání na žádném trhu.

Allenby byl zabit dvaatřicítkou.

Stejně jako alespoň jeden další strážník v případě, který Roger sám vyšetřoval. Zavolal si archív.

„Měli jsme letos několik útoků na policisty; můžete mi povědět, z jakých zbraní se v každém případě střílelo?”

„Momentíček.” Roger čekal se sluchátkem v ruce; ukázalo se, že dvě až tři minuty. „Jste tam, Hezoune? Ze samých dvaatřicítek, ve všech pěti případech.”

„Díky,” zamumlal Roger nešťastně.

Zahleděl se na hlášení před sebou, aniž je četl, pak si přitáhl lístek papíru a naškrabal na něj:

Varujte všechny obchody se zbraněmi, aby se tam měli obzvlášť na pozoru proti krádežím a vloupání, aby si zkontrolovali všechny ztráty, ke kterým u nich došlo. Uználi to místní policie za nutné, zřídit speciální hlídky.

Odsunul papírek stranou.

Znovu mu přišla na mysl Ruth Linderová.

Nemohl objevit žádný jiný důkaz, že ta zná Prescotta, kromě její fotografie.

Jinak pokračovalo běžné vyšetřování dobře. Zjistily se tři z Prescottových přítelkyň; všechny přísahaly, že nevěděly nic o Prescottově lupičské činnosti; všechny nosily šperky, které vypadaly nákladně. Všechny byly vzaty pod dohled. Žádný mužský přítel zraněného vězně se zatím nenašel. Některé šperky objevené v Pole Street byly identifikovány jako část loupeží spáchaných v prostoru londýnského centra.

Roger se Sloanem probrali záznamy o dotyčných vloupáních a seznamy uloupených šperků.

„Jestli se toho všeho zmocnil Prescott,” řekl Roger, jakmile skončili, „tak z toho tři čtvrtiny někam zašantročil. Bille, myslím, že uděláme prohlídku v tom krámě Linderové na Mile End Road. Nějakou záminku si k tomu najdeme. Ať to provedou lidi z obvodu, pak nikdo nebude myslet, že za tou šťárou jsme my.”

„To zařídím,” souhlasil Sloan.

„Kdo to tam teď vede pro Ruth Linderovou?”

„Tentýž chlapík, co se toho ujal, když se ona vyšvihla nahoru,” odpověděl Sloan. „Sol

Klein. Ten Sol, abyste věděl, mi připomíná Starého Bennyho. Má stejné manýry, je stejně hladký. Jako úhoř. Neškodilo by kapku ho šokovat.”

Roger přikývl.

„Myslíte, že si dnes večer budete moct promluvit s Prescottem?” Roger pokrčil rameny.

V pět hodin se dověděl, že mu lékaři dovolí, aby s vězněm mluvil později večer. To mu poskytlo na pár hodin volno. Odevzdal všechno inspektorovi noční služby a v půl šesté ujížděl ke svému domovu v Chelsea.

Zahnul do Bell Street, široké ulice s malými předměstskými domky po obou stranách vozovky. Vládlo tam příjemné a přátelské ovzduší; prakticky všichni v ulici ho znali; kývl a zamával několika sousedům, když jel kolem nich. Sotva zastavil před svým domkem, otevřely se domovní dveře a z nich se mu hnali vstříc jeho dva synkové. Starší Martin — zvaný někdy Scoopy — běžel kousek napřed. Bylo mu skoro deset, ale vypadal na třináctiletého, a teď se zeširoka šklebil jako ta kočka Alenky v říši divů.

„Ahoj, fotříku; to je prima, že jsi doma!”

„Já ti dám fotříka, ty kluku —”

„Ahoj, otče!” pozdravil ho Richard. Byl o hlavu menší než Martin, ne tak nadělaný, a měl drobnější obličej, který mohl ve chvilce dostat drzý výraz. Měl oči modré jako obloha a uši, které mu odstávaly skoro v pravém úhlu. „Co dělá dneska zločin?” zeptal se.

Roger se musel zasmát.

Janet, jeho žena, seběhla rychle ze schodů. Byla tmavovlasá, pro něho báječná a pro každého muže přitažlivá, a zářila radostí, že je Roger doma dřív, než ho čekala.

Roger pocítil hřejivé uspokojení z domácké pohody. Zavraždění Allenbyho, střelba v Pole Street, zloba Prescottova, to všechno se zdálo blednout. To byl jiný svět, jiný život.

V půl deváté se kluci chystali do postele.

„Mohli bychom je tu na hodinu nechat,” řekl Roger, „a ty bys mohla se mnou zajet do nemocnice, kde si musím promluvit s jedním darebákem.”

„Hrozně ráda bych jela,” odpověděla Janet. „Ale nerada bych je tady nechávala samotné.”

„Ale jdi, Scoopymu je deset —”

„Jsou ještě moc mladí,” namítla Janet. „A když člověk čte noviny, jako by tam nebylo nic jiného než samé přepadání a násilnosti.”

„To čteš ty nepravé noviny! Pokus se, jestli by sem na hodinu nepřišla nějaká sousedka.”

„Ty se moc dlouho nezdržíš, viď?”

„Myslím, že ne.”

„Tak zůstanu doma,” rozhodla se Janet.

Roger odjel z domova brzy po desáté hodině. Janet si dělala starosti stejně jako většina lidí s tou rostoucí vlnou zločinů. Ono se lehko řeklo nebo pomyslelo, že to bulvární tisk pře – hání: skutečností zůstávalo, že zavládlo sakra moc násilí. Roger na to znal odpověď stejně jako každý druhý muž v Yardu — zdvojnásobení současného stavu policejního sboru. Jenomže to by bylo marné volání. Všechno jiné byly pouze utišující kapky.

Dojel k přednímu vchodu nemocnice, zaparkoval vůz a pospíchal do schodů. Nečekal, že

z Prescotta dostane něco víc, ale vždycky se dalo doufat. Vrtalo mu hlavou, jak se dostat na kobylku Ruth Linderové.

V nemocnici se vyznal a teď zaklepal na dveře noční sestry. „Vstupte!” ozvala se. Strčil do dveří hlavu. „Všechno v pořádku?”

„Ach ano; můžete jít za ním,” odpověděla sestra. „Jeden z vašich lidí je u něho, ten druhý si šel něco zakousnout.”

„Se sestřičkou?” zazubil se Roger. Noční sestra se zasmála.

Roger kráčel pomalu chodbou. Nemohl vypudit z hlavy ten obrázek Ruth Linderové; ten ho provázel všude. Snažil se přijít na to proč. Často na ni hodně myslel a shledával, že ta fotografie zvýšila jeho neklid. Ruth byla chytrá, nenáviděla policii a Roger neměl žádný důvod myslet si, že Ruth má nějaké morální zábrany před zločinem.

Došel ke dveřím pokoje v jednom křídle nemocnice v prvním patře, kam se posílali všichni zranění vězňové z Yardu nebo z blízkých obvodů. Nezaklepal a vešel rovnou dovnitř.

Zarazil se, jako by narazil do cihlové zdi.

Prescott ležel v posteli na zádech a v čele měl ošklivou ránu. Muž z Yardu byl na zemi před svou židlí — a jeho hlava ležela v kaluži krve.

Okno bylo rozbité.

Rogera sevřela hrůza a držela ho tak pár okamžiků. Nikdo nebyl kolem. Všude vládlo mlčení. Nebýt střelné rány v jeho čele, Prescott by vypadal, jako by spal.

Roger postoupil pomalu vpřed, poklekl vedle policisty, ohmatal mu tep a zjistil, že ten člověk je mrtev. Nemohl být mrtev déle než deset minut.

Z chodby se ozvaly kroky.

Druhý muž z Yardu spěchal na hlídku. Vrazil do pokoje a strnul. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.

Roger mu řekl: „Zůstaňte tady. Zavolám do Yardu.”

Zavolal do Yardu a pak Janet, aby jí řekl, že bude doma až někdy pozdě, a potom na obvod AZ, pod který spadala třída Mile End Road. Krám Linderové už navštívili. Sol Klein jim poskytl všemožnou pomoc, nenašli tam nic ukradeného, nic, co by naznačovalo, že se tam pokračuje ve starém kšeftování s ukradeným zbožím.

„Díky,” ukončil rozhovor Roger.

Položil sluchátko a vrátil se do pokoje k mrtvým. Nemocniční personál se zatím dověděl, k čemu tam došlo. V pokoji byli doktoři a sestry a ve vzduchu bylo cítit napětí.

Roger poslal pro reflektory, dal je namířit na okno, přinést žebříky a zjistit, jak se vrah dostal nahoru k oknu. Docela snadno. Byla tam okapová roura a hodně oken spojovala pevná kamenná římsa. Každý šikovný mladík mohl vylézt nahoru. Nikdo neslyšel střelbu.

Nenašly se tam žádné otisky prstů.

Jedinou stopou bylo pár vláken z tmavošedé vlněné látky, která se zachytila ve spoji okapní roury. Byla vytržena z nějakého kabátu či kalhot, zřejmě nových. Roger je poslal do Yardu, ale pro rozbor to bylo příliš málo. Odborníci mohli zjistit texturu vlněné tkaniny, uhodnout, z jakého obleku pochází, ale nikdy si nemohli být jistí — ledaže by se příslušný

oblek našel v několika příštích dnech, dokud trhlinka v něm bude čerstvá. O půlnoci skončili s běžnou rutinou.

Půl hodiny nato projížděl Roger zase Bell Street. V jeho domku se nesvítilo. O kousek dál stálo nějaké auto s rozsvícenými parkovacími světly. Roger viděl jakousi vysokou temnou postavu kráčet od toho auta k brance svého domu. Sevřelo ho náhlé napětí — stejné, jaké se ho zmocnilo, když uviděl ty dva mrtvé. Z toho šoku se ještě plně nevzpamatoval.

Sáhl rukou do kapsy, zase ji vytrhl, pak zajel vozem na cestu ke garáži a rozsvítil reflektory. Ozářily známý obličej — Brammera z Kurýra.

Roger ucítil prudké bodnutí úlevy a to mu ukázalo, jak je vynervovaný.

Janet nechala dveře garáže otevřené. Roger zajel přímo dovnitř a vypnul reflektory. Brammer se přiloudal po příjezdovce, zůstal stát a čekal, až Roger otočí klíčem v zámku garáže.

„Copak je?” zeptal se Roger mírně.

„Pozvěte mě na jednu whisky a já vám povím něco, co nevíte o Prescottovi,” odpověděl Brammer.

6 OPĚT RUTH

Roger otevřel domovní dveře a ustoupil stranou, aby mohl Brammer vstoupit. Když vešel za novinářem, Janet zavolala shora:

„To jsi ty, Rogere?”

„Nezdržím se dlouho, miláčku.”

„Nezůstávej tam dole,” zaprosila Janet.

„Mám tady někoho, ale dlouho se nezdržím.”

„No dobrá.” Neznělo to od Janet potěšeně.

Roger rozsvítil v hale a pak v předním pokoji. Bylo tam přesně totéž zařízení, jako když se s Janet brali, až na pár nových maličkostí. Pokoj měl maličko ošumělý, útulný ráz.

Rogerova lenoška stála zády k oknu s rádiem u lokte. Janet mu nechala na stolku vedle křesla whisky a sodovku.

„Posaďte se,” vyzval hosta Roger, nabídl mu cigarety a pak mu nalil.

„Díky.” Brammerův skobovitý nos a tenké rty mu dodávaly starý známý zatrpklý výraz. Reportér byl ve svém povolání dobrý, vlastně znamenitý. Někteří lidé si o něm mysleli, že má na něco pifku — stejně jako Ruth Linderová. „Jen kapku sody,“ řekl a ušklíbl se, když se posadil a natáhl si dlouhé nohy.

Roger mu podal sklenku a pozdvihl svoji.

„Ať žijem!”

„Ať kat nemá nikdy nouzi o provaz!” řekl Brammer.

„Tak cože to víte o Prescottovi?”

„Je to přítel Ruth Linderové.” Roger si znovu usrkl ze sklenky.

.Jistě?”

„Docela jistě.”

„Jak to víte?”

„Viděl jsem ho s ní,” řekl Brammer. „On je šikovný tanečník a ona ráda tančí. Vždycky tančí s hezkými chlapci, s dobře vychovanými chlapci z dobrých rodin. Před smrtí strýce Bennyho si moc nezatančila. Předpokládám, že o tomhle všem něco víte?”

Roger přikývl.

„Mrzí mě, jestli vás připravuju o čas,” poznamenal Brammer.

„Jestli jste si jistý tím o Ruth Linderové a o Prescottovi, tak mě o žádný čas nepřipravujete. Můžete dokázat, že je to pravda?”

„Musíte se spokojit s mým slovem. Promluvil Prescott?”

„Ne,” řekl Roger. Podíval se na reportéra zkoumavě. Brammer byl opravdu dobrý a dalo se čekat, že ví, co se stalo v nemocnici. V redakcích ve Fleet Street to už touhle dobou věděli. Ale proč by Brammer předstíral, že to neví?

„A taky nepromluví,” dodal Roger.

„Ale? Co to má znamenat?” zeptal se Brammer ostře.

„Někdo ho zastřelil, stejně jako jednoho z mých lidí. Vrah se vyšplhal po zdi nemocnice.”

Brammer to nevěděl; v jeho očích se zračilo překvapení i šok. Seděl chvíli bez pohnutí, se sklenkou v jedné ruce a s cigaretou ve druhé. Pak řekl tiše, ale zřetelně:

„Hezoune, kolik policistů bylo letos zastřeleno?” Na to byla snadná odpověď.

„Pět, před Allenbym a mým člověkem dneska.”

„A kolik jich bylo umláceno? Nebo napadeno nějakou jinou zbraní ?”

„Pravděpodobně pět či víc.”

„Bylo jich devět,” prohlásil Brammer. „To dělá dohromady šestnáct. Tři z nich byli napadeni úplně bezdůvodně — nic si nezačali, byli napadeni zčistajasna. Hezoune, vy víte, že Kurýr se plně angažoval proti té vlně zločinů a že vede kampaň za tvrdší tresty, že?”

„Musel bych být slepý, abych to nevěděl!”

„Teď na to půjdeme z jiné strany,” řekl Brammer. „Jak jsem to navrhl našemu šéfovi. Myslím, že se vám to nebude líbit.”

Roger mlčel.

„Upozorníme na vzájemnou podobnost těch útoků proti policistům,” pokračoval Brammer. „Ukážeme, že aspoň polovičku z nich, a pravděpodobně víc, provedli mladí ničemové. Ukážeme, že každá kulka vytažená letos ze zastřeleného policisty byla vypálena z pistole stejné ráže — z automatické dvaatřicítky. Nebyly ty pistole v Pole Street samé dvaatřicítky?”

Roger odpověděl po chvíli: „Ano, vaše fakta souhlasí. Té okolnosti o policistech jsem si taky všiml. Co ještě bude Kurýr psát?”

„Naznačí, že se tu vede záměrná kampaň proti policii — zastrašovací kampaň. Ukáže, že policista si dnes není zvlášť jistý životem. Bude agitovat pro lepší platy, zvýšený nábor do policejního sboru a pro to — aby policisté nosili pistole pořád.”

Roger dopil svůj drink.

„A to je všechno váš nápad?”

„Ne, má je ta zmínka o zastrašovací kampani proti policii.”

„Jaké pro to máte důkazy?”

„To, co jsem vám pověděl, plus to, že Ruth Linderová policii nenávidí a má tyhle kamarády — ty ostré chlapíky, kteří pravděpodobně nosí pistole. Není pochyby, že znala Prescotta, Hezoune.” Brammer vyprázdnil svou sklenku.

„Ještě jednu?”

„Děkuju.”

Roger mu nalil znovu a sám si dopřál také ještě jednu, ale dolil ji spoustou sodovky.

„Proč jste mi to přišel povědět?”

„Vždycky s námi hrajete fér hru,” odpověděl Brammer, „a třebaže to nejspíš sám nepřipustíte, vždycky vyfasujete většinu těch opravdu nebezpečných úkolů, které se naskyt-nou. Dnes ráno jste zapracoval brilantně — byla to jedna z nejlepších prací, jaké Yard kdy odvedl, a Kurýr to taky napíše!” Brammer se usmál svým trpkým způsobem. „A taky naznačí, že od nynějška váš život není v bezpečí. Po tom mordování ve špitále to bude působit daleko přesvědčivěji, ne? Já napíšu, že byste měl nosit pistoli v jednom kuse, právě tak jako každý z vás, kdo má co dělat s Prescottovým případem. Napíšu taky, že nic jiného nemůže ty mladé zlotřilce odstrašit.”

„Aha,” poznamenal Roger.

„Chcete k tomu něco prohlásit?” Roger se zazubil. „Radši ne.”

„Tak neoficiálně.”

„Ale neshodíte to na mě?”

„Ne,“

„Já si nemyslím, že by bylo dobré, abychom chodili ozbrojení. Je mi jedno, co dělají na kontinentě nebo ve Spojených státech, říkám, že kdyby byla policie ozbrojená v Anglii, ozbrojilo by se i víc zločinců. Násilí by neubylo, naopak přibylo; přibylo by víc rizika — a nejen toho menšího. Většího.”

„To je prostě oficiální názor,” podotkl Brammer jakoby zklamaně.

„To je můj osobní názor,” ujistil ho Roger, „ale neznamená to, že bychom neměli nosit zbraň nikdy. Jsou chvíle, kdy jsem daleko šťastnější s pistolí. Jako dnes ráno! Ale kdybychom měli ozbrojený policejní sbor, než bychom se nadáli, měli bychom taky armádu ozbrojených banditů.”

„Tu už máme.”

„Na každého gaunera v naší zemi, který nosí pistoli, jsou jich stovky bez pistole,“ namítl Roger. „A vy to víte. Ještě něco?” zeptal se náhle.

„Ne, myslím, že ne,” řekl Brammer. „Náš plátek o tom spustí na celé kolo a ostatní noviny se k tomu přidají.”

„Musíte si najít něco, o čem psát,” zabručel Roger. „Slyšel jste, jak byla moje žena nevrlá, ne?”

Ráno vyšel Kurýr s první salvou kampaně za „zvýšení výkonnosti policie”. Byly to jedny z novin, které si dal Roger doručovat do Bell Street, a když Janet přišla do ložnice s poš tou a s novinami, četla právě Kurýra. Rogerovi se nelíbil její výraz.

„Kdybys býval včera večer v tom nemocničním pokoji —” začala.

„Jenže já jsem tam nebyl, zlatíčko!”

„Ty takhle nejspíš budeš pokračovat, až po tobě opravdu někdo z nich střelí,” řekla Janet.

„Kluci tohle četli, když jsem sešla dolů. A tohle o té kampani mladých teroristů proti po licii taky. Myslíš si, že na tom něco je?”

„Mohlo by být,” odpověděl Roger. „Větší váhu bych tomu nepřikládal.”

„Rogere, znamená to, že víš, že to existuje?”

„Znamená to prostě, že by na tom něco mohlo být,” opakoval Roger a objal ji paží kolem ramen. „Ale nemyslím, že je zatím důvod říkat, že to existuje. I kdyby to existovalo, ne – trvalo by to dlouho. Pár takových šťár, jaké jsme udělali v Prescottově bytě, a žádné zbraně jim nezbudou.”

Janet se k němu nepřitulila.

Během hodiny po svém příjezdu do Yardu vycítil Roger tu atmosféru. Byla tam minulé ráno, když se rozšířila zpráva o smrti strážníka Allenbyho. Vznikala pokaždé, když byl ně – jaký policista zavražděn nebo když byl Yard vystaven obzvláštnímu tlaku ze strany tisku. Ale tentokrát se zdála napjatější.

Ovlivnila Sloana i Peela.

Někteří policisté říkali, že Brammer a Kurýr plácají nesmysly; ale jiní souhlasili, ať už poznámkami nahlas nebo mlčky, že novinář má pravdu. Pár jich bylo plně pro to, aby byli ozbrojeni; víc jich bylo pro bičování a pro přísné tělesné tresty, jakož i pro zavírání za mříže.

V půl jedenácté zazvonil Rogerův telefon.

„West u telefonu.”

„Přijďte ke mně, ano?” Nevrlý hlas patřil náměstku ředitele Yardu siru Guyi Chatworthovi. „A ať vám to netrvá celý den.”

Ta atmosféra tedy ovlivnila i Chatwortha.

Náměstek byl mohutný, hřmotný muž se zarudlým obličejem, žilkovanou pletí, s lesklou lysinou obklopenou prošedlými vlasy a s měkkým límcem o číslo větším. Jeho kancelář byla moderní zázrak z černého skla a z chrómu. Seděl za ohromným psacím stolem se skleněnou deskou a tvářil se jako mrzutý buldok.

„Dobré jitro, pane.” Roger pozdravil jaře.

„Posaďte se. Můžete kouřit, jestli chcete. Co je to s tou zastrašovací kampaní?”

„Ještě je příliš brzy na nějaký komentář,” řekl Roger opatrně.

„Myslíte? To bych rád věděl. S vámi je ta potíž, s námi se všemi, že nevidíme pro stromy les. O takové zastrašovací kampani mluvila v posledních pár týdnech spousta lidí — jenom ne žádný policajt. Vysmíval jsem se tomu, kde jsem mohl, ale dobře mi z toho nebylo. To střílení v nemocnici —” Chatworth se odmlčel.

Roger si zapálil cigaretu.

„To mělo umlčet Prescotta — nepatřilo to k žádné kampani.”

„Ale myslíte si, že nějaká existuje, ne?” vybafl Chatworth.

„Ne,” odpověděl Roger. „Myslím si, že by mohla existovat, to je všechno.”

„Co říkají ostatní?”

„Mají pocit, že nějaká kampaň existuje,” připustil Roger. „Mám takový divný dojem, pane

— že většina našich lidí měla podvědomě takové podezření a tímhletím to vyplulo na povrch. Jenže já si pořád myslím, že to může být mýlka.”

Pověděl Chatworthovi o Brammerově návštěvě a informoval ho o Ruth Linderové.

„Myslíte si, že ta je schopná organizovat takovou kampaň?”

„Myslím si, že stojí za to, abychom si jí pořádně všimli,” řekl mu Roger. „Taky si myslím, že bychom se v tom mohli ukvapit.”

„Pokud v tom nepřijdete s křížkem po funuse, je to v pořádku. Víte snad, že není nejmenší šance, aby vám ministerstvo vnitra dovolilo nosit pistole jako všeobecnou stálou praxi?“

„To vím.”

„Ale vy a všichni, kdo pracují s vámi na tomhle případě, můžete nosit pistoli pořád,” pokračoval Chatworth, „a kašlu na to, jestli někdo řekne, že byste neměli. Ať existuje nějaká zastrašovací kampaň nebo ne, v té nemocnici včera večer řádil vrah a my ho chytneme. To je vaše práce, Rogere.”

„Díky, pane,” řekl Roger. „Ale pokud jde o to nošení pistolí pořád, nemyslím si —”

Chatworth se naklonil dozadu, otevřel svou prostřední zásuvku, vytáhl z ní automatickou pistoli a dva zásobníky munice.

„Vezměte si tohle,” nařídil stroze. „Noste ji pořád. To je rozkaz. Máte ten případ na starosti a můžete se každou chvíli stát terčem.”

„Ano, pane,” odpověděl Roger s kamennou tváří.

Brammer mu řekl, že vždycky vyfasuje nebezpečné úkoly; Janet mu řekla totéž. No, to je pravda. Dokázal se dokonce sám přesvědčit, že se mu ty úkoly zamlouvají, ale cestou zpát ky do své kanceláře si uvědomil, že to tak není. Strážník Allenby a ten muž z Yardu u Prescotta byli živí a zdraví až do chvíle, kdy uviděli zabijáka s pistolí. Ale on sám nechtěl chodit s pistolí pořád. Byl v hloubi srdce přesvědčen, že by to vedlo k malérům. Policie nepotřebovala pistole; potřebovala na tisíc nových rekrutů.

Jenže dostal rozkaz a Janet bude nejspíš ráda.

Vždyť se mohl rozloučit s Janet a s chlapci, nastoupit do svého auta a vyjet — a zanedlouho potom být přinesen zpátky do Bell Street v rakvi. Smrt byla vždycky nablízku, a tenhle úkol mu to zdůraznil. Pistole by mu měla přinést úlevu.

Jenže ji nepřinášela.

V nemocnici se už nic víc nezjistilo; neměli žádnou jinou stopu než těch pár vláken vlny, což byla chabá pomoc. Sloan a Peel kontrolovali Prescottovy přítelkyně jednu po druhé s pomocí fotografií nalezených v Prescottově bytě. Jeden muž povýšený nedávno mezi detektivy v civilu, poněvadž projevil výjimečnou schopnost při sledování, byl přidělen k Ruth Linderové; jeho jediný úkol byl sledovat ji a hlásit popis každého, s kým se Ruth setká, den za dnem.

Nebylo to rychlé a nebylo to uspokojivé.

Kurýr přinášel články o zastrašovací kampani po tři dny sám. Čtvrtého dne se přidaly dva další londýnské deníky. Atmosféra v Yardu zhoustla víc než kdy jindy. Zavládla tam zvláštní nálada čekání na další útok proti nějakému policistovi.

Večer pátého dne strážník Babbington z obvodu KJ patroloval v té části čtvrti St. John’s Wood, která přiléhá k Regenťs Parku. Snášel se soumrak. V dohledu bylo několik lidí, všichni kráčeli svižně. Jeden mladík kráčel vstříc Babbingtonovi, možná rychleji než ostatní chodci.

Měl na sobě tvídové sako, pytlovité kalhoty a byl prostovlasý.

Když přišel skoro až ke strážníkovi, vytáhl z kapsy pistoli a střelil Babbingtona třikrát do obličeje. Babbington padl a byl okamžitě mrtev. Někdo vykřikl. Zabiják se dal do běhu, až doběhl k motocyklu opřenému o obrubník chodníku.

Seděl na něm a blížil se k prvnímu nároží dřív, než kdokoli z vyděšených chodců dorazil k padlému policistovi.

7 NÁVŠTĚVA

Roger West otevřel Kurýra. Zůstal nehybně stát a zahleděl se na první stránku. Chlapci byli na schodech. Stáli a pozorovali ho velice tiše. Janet byla dosud nahoře.

ZNOVU ŘÁDÍ TEROR DALŠÍ POLICEJNÍ OBĚŤ

Teror znovu udeřil včera večer v důvěrně známém vlídném Londýně. Třiapadesátiletý strážník, oblíbený, ženatý muž s rodinou, patroloval v ulici poblíž zoologické zahrady.

Vrah jej srazil třemi výstřely.

Naprosto bezdůvodně. Strážník byl sám. S vrahem vůbec nemluvil. To je další důkaz, že ve městě byla záměrně nastolena vláda teroru, zamířená proti heroickému londýnskému policejnímu sboru.

JE JENOM SPRAVEDLIVÉ, ABY MUŽI, KTEŘÍ NÁS OCHRAŇUJÍ, BYLI OZBROJENI

„To je zas další, táto?” zeptal se Martin. Richard se jenom podíval na otcův obličej a nepapouškoval tu otázku. Martinovy šedé oči byly kulaté, upřímné a nezkalené.

„Ano, Scoopy.”

„To je hrůza, co?”

„Není to dobré.”

„Máma je z toho celá pryč,” prohlásil Richard.

„Taky si myslím, starouši.”

„Na něco jsem se tě chtěl zeptat, táto,”’ řekl Martin „ty nenosíš uniformu, viď? U nás ve škole máme jednoho kluka, Boba Arnolda, jeho táta je seržantem v Chelsea, snad ho znáš, Bob Arnold říká, že jeho máma je z toho taky celá pryč.”

„To se nedivím,” řekl Roger. Těžko nacházel slova.

Jeho kluci nebyli dost staří, aby takhle mluvili. Devět a deset let — a teď se jim plete do řeči teror, strach, nebezpečí z nošení uniformy těsně spjaté s hrůzou náhlé smrti. To bylo absurdní, ohavné. Dřív je vzrušovalo, že je táta detektiv. Tímhle případem vystřízlivěli — a nedošlo k tomu náhle. Muselo to v nich narůstat nějaký čas, možná působením Janet a té mámy Boba Arnolda.

„Proč nemají ty lidi policii rádi?” změnil náhle Richard téma a zatvářil se jako andílek.

„Strážníci jsou přece hodní, ne? Vždyť u naší školy převádějí škvrňata každý den přes ulici; jsou vždycky tak milí. To je hloupost střílet je.”

„Pitomost,” souhlasil vážně Martin.

„Kluci,” vyzval je Roger, „skočte do kuchyně, dejte na plyn konvici na čaj a nakrájejte chleba na topinky, ano? Ten plyn zapal radši ty, Scoopy.”

„Ale já to přece umím stejně dobře jako Martin!”

Richard zapomněl na policii i na pistolníky a uháněl, aby byl v kuchyni první.

Roger vzhlédl k Janet, která stála nahoře u schodů. Viděl ji tam stát už nějakou chvíli — skoro hned od okamžiku, kdy začali kluci mluvit.

On sám s Janet o Yardu nemluvil včera v noci, když se vrátil tak pozdě domů.

„Tak zabili zase dalšího,” řekla teď, když k ní vyšel nahoru.

„Ukaž.” Přeletěla titulky novin. „Je to teda pravda, Rogere. Je to kampaň.“

„Jestli je, tak jsem prohrál.”

„Ale —” začala Janet, a potom zvedla bradu, hlas jí ztvrdl a obrátila se rázně ke schodům.

„Musím jít udělat snídani. Já vím, že ty s tím nemůžeš nic dělat, jenom bych si přála, abys byl nikdy neudělal tu hloupost a nedával se k policajtům.”

A seběhla dolů ze schodů.

V novinách byla ještě jedna zpráva. Obyvatelé čtvrtí Wimbledon a Putney svolávali zakládací schůzi Občanské ligy — s cílem požadovat příkřejší tresty zločinným násilníkům a ozbrojený policejní sbor.

To by bylo Rogera zajímalo samo o sobě, ale v té zprávě byla jedna podrobnost, která mu živě připomněla Ruth Linderovou. Její hezký a bohatý přítel sir Neville Hann-Gorlay byl požádán, aby na té schůzi promluvil.

Roger zaklepal na dveře Chatworthovy kanceláře a vešel. Chatworth právě telefonoval. Pokynul Rogerovi do křesla a seděl mlčky se sluchátkem u ucha. Poslouchal tak dlouho, že Roger poznal, že poslouchá někoho nadřízeného — pravděpodobně někoho z ministerstva

vnitra. Ale ani nadřízený nemohl Chatwortha umlčet na příliš dlouho, když Chatworth nesouhlasil.

„Nesmysl!” zavrčel.

Znovu pak netrpělivě poslouchal.

„Imbecilní trouba!” vybuchl.

Potom zůstal zticha plných třicet vteřin.

„Vyložené šílenství!” zaburácel nakonec. „Musím už skončit, mám tu práci. Zavolám vás později.” Praštil sluchátkem, podíval se upřeně na Rogera, pak sáhl po tenkém doutníčku a zapálil si. „To bylo ministerstvo vnitra.”

„Ale?” poznamenal mírně Roger.

„Jeden z těch byrokratů je pevně přesvědčen, že si moc bereme k srdci ty řeči o zastrašovací kampani a že zbytečně moc policistů dostává povolení nosit pistole.”

„Kolik jich je?” zeptal se Roger, stále mírně.

„Pět.”

„Pořád se každou minutu rodí další člověk,” ušklíbl se Roger. „Jenže co nevidět zažijeme daleko větší nátlak. Kurýr teď získal pro své tažení další čtyři raníky a dva večerníky, společně s dobrým tuctem venkovských novin, a všechny požadují, aby se revolvery přidělily policejním sborům všude. Chvíli budou křičet ještě víc, ale potom to nějaká jiná senzace vytlačí z novinových titulků.”

„Pořád ještě jste proti pistolím natrvalo?”

„Rád si vezmu pistoli, když vím, že mám co dělat s pistolníkem, ale jinak ne,“odpověděl Roger. „Zjišťoval jsem názory našich lidí tady, pane. V otázce zbraní je to rozděleno tak napůl. Nerad bych říkal, jak to bude vypadat, jestli dojde k dalším takovým případům jako s tím Babbingtonem. Dostat kulku při zadržování nějakého darebáka patřilo vždycky k profesionálnímu riziku. Dostat kulku při patrolování je něco jiného. Pověřil jsem Peela, aby se pokusil vysondovat i pocity uniformovaných strážníků.”

„A jaké jsou?”

„Ty sekýrujou jejich manželky,” usmál se maličko Roger. „Z devětadevadesáti procent říkají, že by chtěli znovu zavést důtky a tvrdší zacházení.”

„Tím vlastně chcete říct, že už všem tečou nervy.”

„Ano.”

„Máte nějaký nápad?” zeptal se Chatworth náhle.

„Mohla by to být prostě krevní msta,” řekl Roger, „ale tomu moc nevěřím. Jdu pořád po Ruth Linderové. Máme k ní zase jednu možnou stopu. Jistý Charles Mortimer, jeden z těch mladíků, které Ruth zvala do svého bytu v Mayfairu, chodí s jedním děvčetem, co znalo Prescotta. To děvče má nějaké šperky, které jsou pravděpodobně ukradené. Myslím, že se na ně znovu podíváme, a jestli jsou ukradené, sebereme tu holku pro přechovávání. To jí doufám rozváže jazyk.”

„Všechno stojí za zkoušku,” souhlasil Chatworth. „Ale jestli to není obyčejná krevní msta, co to sakra je?”

Roger pokrčil rameny.

„Nic lepšího mě nenapadá, ani kdybyste mi dal tisíc liber. Viděl jste tu zprávičku o tom protestním mítinku v Putney a Wimbledonu?”

„Občanská liga nebo nějaký takový nesmysl?”

„Jestli se do toho veřejnost opravdu pořádně vloží,” řekl Roger, „zamotá nám to hlavu ještě jinak.”

Brzy nato odešel od Chatwortha a zajel si za Prescottovou přítelkyní.

Dívka se jmenovala Paulina Westonová. Byla to vysoká popelavá blondýnka, štíhlá, skoro s plochou hrudí, ale velice graciézně se pohybovala. Nebyla právě krasavice, ale měla značnou přitažlivost — a v jejích šedých očích se zračila otevřenost, která působila příjemně. Nebylo jí víc než dvaadvacet či třiadvacet, nepřeháněla to s nalíčením a oblékala se jednoduše, nosila hlavně kostýmky. Roger s ní tehdy nemluvil, když byla vyslýchána poprvé po objevení její fotografie v bytě Prescottově.

Bydlela v dvoupokojovém bytě v Bayswateru. Ve svém povolání se zabývala chemickým výzkumem, ale nepracovala pravidelně a zdálo se, že má soukromé prostředky. Otevřela Rogerovi dveře a on jí podal svou vizitku. Zatvářila se zklamaně, ale rozhodně ne znepokojeně.

„Nepůjdete dál?”

„Díky.”

Vešel za ní do rozkošného bytu, zařízeného v bledě modrých a zlatých tónech, s květovanými potahy, ve všem velice útulného. Bylo jedenáct hodin dopoledne.

„Čím vám posloužím, pane vrchní inspektore?”

„Znáte jistého Charlese Mortimera?” Roger se choval celkem přátelsky.

„Ano.”

„Znáte ho dobře?”

„Je to prostě známý,” řekla Paulina Westonová, „znám ho několik měsíců.”

„Jak jste se s ním seznámila?”

„Čekáte nejspíš, že uslyšíte právě tohle,” odpověděla. „Seznámila jsem se s ním na jedné party, kterou pořádal Roy Prescott.”

„Jak dobře ho znáte?” Roger se zadíval přímo na brož na jejím hrdle. Diamanty zasazené krásně do platiny měly cenu několika set liber. Dívka si nemohla nevšimnout, že Roger na brož hledí zkoumavě. „Dává vám někdy dárky?”

„Ne,” usmála se trochu Paulina Westonová. Mluvila kultivovaně, zdála se z dobré rodiny, vypadala upřímně a nijak nepřátelsky — snad mírně pobaveně. „Tuhle brož jsem od Charlese koupila, pane vrchní inspektore.”

„Opravdu? Za kolik?”

„Za sto pět liber.”

„Smím se na ni podívat?” požádal Roger.

Sundala si ji a podala mu ji. Tvářila se přitom naprosto nedotčeně. Mohla tu vyrovnanost předstírat, ale Rogerovi se zdálo, že pramení z dobrého vychování.

„Díky.” Prohlédl si brož u okna, kde světlo diamanty rozjiskřilo; z drobných fasetek vyšlehly živé barvy. Brož měla cenu aspoň čtyř set liber. Roger si nemohl být jistý, že je

ukradená, jenže strážník Allenby byl zastřelen a Babbington byl mrtev; situace neospravedlňovala polovičatá opatření. „Nenapadlo vás, že by tahle brož mohla být ukradená, slečno Westonová?”

„To ne,” odpověděla. Zůstávala stále klidná, ale Rogerovi se zdálo, že se jí v očích zablesklo zvýšeným zájmem. „Jak jste na to přišel?”

„Je to patrně část kořisti uloupené před několika týdny. Jiné kousky z ní se našly v Prescottově bytě,” řekl Roger. „Jak dlouho tu brož máte?”

„Asi měsíc.”

„Dám vám na ni potvrzení,” slíbil Roger, „a vezmu si ji s sebou. Kdy jste viděla Charlese Mortimera posledně?”

„Předevčírem.“

„Víte, kde je teď?”

„Nemám ani ponětí,” prohlásila Paulina Westonová.

Roger už o mnoho víc neřekl. Dívka nezaprotestovala proti tomu, že si odnáší brož, vyprovodila ho ke dveřím bytu a zavřela za ním.

Roger sešel hlučně ze schodů, ale nevyšel z domu. Počkal chvíli a pak vystoupil po špičkách zpátky ke dveřím bytu. Mohl by je v několika vteřinách otevřít násilím, ale policejní privilegia měla své meze. Poklekl tedy a poslouchal u štěrbiny schránky na dopisy.

„Charlesi, neblázni,” říkala právě dívka. „Povídám ti, že tam každou chvíli přijde. Má tu brož… Ano, teď je sám… No, já tě varovala.”

A zavěsila.

Roger sešel po špičkách dolů a vyšel na ulici. Nevykročil ještě k nároží, když kolem rohu zahnul taxík, za okamžik zastavil a z něho vystoupil Brammer.

Zašklebil se, když uviděl Rogera.

„Za kým jste tady byl?”

„Hádejte,” zasmál se Roger.

Pak pospíchal k muži z Yardu, který stál na rohu. Setkali se pár kroků od Rogerova vozu.

„Sledujte všude Paulinu Westonovou a buďte opatrný,” nařídil mu Roger. „Jestli odjede v autě nebo v taxíku, zatelefonujte okamžitě do Yardu.”

„Provedu, pane.”

Roger vklouzl do svého vozu, zvedl radiotelefon a zavolal Yard. Všechno šlo snadno a hladce.

„Detektivního inspektora Sloana, prosím… Haló, Bille, poslouchejte. Paulina Westonová právě varovala Charlese Mortimera, že jsme ji vyslýchali. Mortimer je jeden z těch mládenců, co se točili kolem Ruth Linderové. Možná že práskne do bot. Jakmile zjistíme, že opustil svůj byt, potřebujeme tam udělat prohlídku — ale počkáme, dokud nebude pryč. Hlídejte ten byt, ale nepouštějte se do akce.”

„Co máte na mysli?” zeptal se Sloan.

„Jestli je Mortimer na útěku a Ruth Linderová v tom má nějak prsty, pojede ten mladík možná za ní, ale možná taky chce zmizet rovnou. Já jedu k jejímu bytu a dám tam pozor z vozu. Upozorněte obvod a požádejte je, ať pozorují ten krám na Mile End Road. Jestli se

tam Ruth objeví, dejte mi zprávu rádiem.”

„Dobrá,” souhlasil Sloan, „ale nezapomínáte na něco?”

„Na co?”

„Ruth přece sleduje Jackson, ten nový, co přišel z uniformovaného sboru.”

„Jestli Ruth odjede dřív, než se tam dostanu já, bude Jackson taky pryč,” uzavřel hovor Roger.

Zavěsil a vyjel rovnou ke vznešenému činžovnímu domu poblíž Park Lane. Ten dům byl ve Willington Place, velkém bílém bloku s velkými okny a s malými balkónky před většinou z nich.

Skoro první člověk, jehož tam uviděl, byl Jackson, „ten nový”, takže Ruth Linderová byla doma.

Roger projel kolem něho, zachytil detektivův pohled a zahnul za roh. Jackson přišel za ním.

„Jestli Ruth vyjde, nesledujte ji, sledujte mě,” řekl mu Roger. „A jestli vejdu do budovy, nechte mě tam čtvrt hodiny a pak se přijďte podívat, co se tam děje.”

„Ano, pane.” Jackson byl urostlý, tmavovlasý a nadšený pětadvacetiletý mladý muž, který vzbuzoval sympatii.

Jackson se vzdálil.

Roger zajel s autem tak, aby mohl pozorovat vchod do domu, a pak čekal.

Po pěti minutách se Ruth Linderová vynořila z domovních dveří, na vzdálenějším konci Willington Place se objevil taxík a zastavil u chodníku. Dívka do něho nastoupila a taxík zase odjel.

Roger se pustil za ním.

Zanedlouho poznal, že míří k East Endu.

8 NÁHLÝ OBRAT

V ulicích byl hustý provoz a taxík před Rogerem se obratně proplétal mezi strmějícími autobusy a ohromnými náklaďáky, bystře vyrážel na zelenou. Roger se mu držel v patách, dokud nedojeli za náměstí Piccadilly Circus; tam mu nějaký autobus odřízl taxík z dohledu. Roger jej už nedostihl.

Místo stíhání zastavil u chodníku a zapjal rádio. Jacksona neviděl, ale nic si o tom nemyslel.

„… ano, pane,” řekl mu nějaký muž v Yardu, „Charles Mortimer opustil svůj byt pět minut po vašem rádiovém vzkazu a je sledován. Podle poslední zprávy, kterou jsme dostali, dojel na Fleet Street.”

„Hlaste dál jeho pohyby,” přikázal Roger.

Nevypjal radiotelefon, nýbrž položil sluchátko na sedadlo vedle sebe a napínal sluch po dalších zprávách, když znovu vyjel do proudu vozidel. Nemohl však slyšet dost zřetelně. Při každém zastavení dopravy nebo příležitosti zpomalit sluchátko zvedal.

,,… Mortimer projíždí kolem svatého Pavla v zeleném sportovním MG.”

„… Mortimer u Anglické banky.”

„… Mortimer míjí Aldgateské nádraží.”

Už se nedalo rozumně pochybovat, že míří směrem k Mile End Road. Mířila tam i Ruth Linderová? V dohledu bylo několik taxíků, ale žádný s číslem toho jejího.

Na druhé straně ulice před krámem na Mile End Road uviděl Roger patrolovat civilní tajné z obvodu. Zpomalil poblíž krámu. Nebyl tam žádný taxík, ale venku stálo zelené auto MG.

Muži přes ulici poznali Rogera, pokynuli mu a jeden k němu přispěchal.

„Mortimer je tam vevnitř deset minut. Ruth Linderová sem právě dorazila.”

„Dobrá.”

„Půjdete dovnitř, pane?”

„Ano.”

„Buďte opatrný.”

„Ano,” souhlasil Roger, „budu opatrný.”

To varování byla maličkost, ale hodně znamenala. Před třemi měsíci by detektiva z obvodu ani nenapadlo něco takového vyslovit; na žádné nebezpečí by nepomyslel. Byl to rázný chlapík a jistě mu nechyběla fyzická kuráž.

Roger se rozhlédl kolem.

Pořád ještě neviděl mladého Jacksona. To mu začínalo dělat starost. Jackson mohl vyhlížet z úkrytu před Ruth Linderobou, ale teď se neměl proč schovávat, když Ruth byla v krámě, a měl se ukázat.

„Potřebujete něco, pane?” otázal se detektiv z obvodu.

„Jeden z mých mládenců měl být za mnou,” odpověděl Roger. „Vysoký, tmavovlasý mladík — dobře se po něm dívejte.”

„To budu.”

Roger vykročil energicky ke krámu.

Neměl u sebe pistoli a byl si dobře vědom, že se tím staví na odpor Chatworthovi. Nemohl však argumentovat proti všeobecnému nošení pistolí a přitom s ní sám chodit pořád. Ale teď si připadal jako snadná kořist pro každého střelce. Teorie a praxe se opět dostaly do ostrého konfliktu.

Výkladní skříně krámu se hodně změnily od časů Starého Bennyho. Místo hromady harampádí, zřídkakdy vyndávaného, urovnávaného nebo oprašovaného, se v nich objevilo zboží dost lákavé, aby soutěžilo s každým klenotnictvím. Něco z něho vypadalo kvalitně. Půl jednoho výkladu zabíral porcelán. druhou polovinu stříbrné nádobí a různé antikvární drobnosti. Všechno působilo naleštěné a dobře ošetřované. Roger otevřel dveře.

Vnitřek krámu, setmělý za dřívějších časů, se teď rozsvítil. Způsobily to dva pruhy zářivek na vzdálenějším konci. Zvonek u dveří zacinkal a Roger sotva vstoupil, když z místnosti za krámem vyšel nějaký mladý muž. Byl vysoký, dobře oblečený v tmavém obleku, svým způsobem hezký brunet. Přišel spěšně, mnul si bledé ruce a jeho ochablý obličej se krabatil úsměvy.

„Podívejme, pan West, jaké příjemné překvapení!” To byl Sol Klein. Nešlapal si sice na jazyk, ale měl k tomu blízko. „Jak se vede, pane Weste?”

„Docela dobře. Je tady Ruth ?”

„Inu je, pane Weste, ale nač byste potřeboval Ruth? Ta-”

„Poslechněte, Sole,” přerušil ho Roger. ,,nejsem tady pro legraci. Jděte povědět jí a Mortimerovi, že s nimi chci mluvit. Řekněte jim, že krám je pod dohledem zezadu i zepředu a že by se ani jednomu z nich nevyplatilo začínat si s nějakými hloupostmi.”

„Opravdu, pane Weste,” prohlásil Sol vážně, „já vám nerozumím.” Vypadal ustrašeně a zmateně, ale nepřestal se usmívat; vždycky se snažil zalíbit a vyhovět. „Ruth je s tím chlapcem, ano, ale nechápu, proč byste měl čekat nějaké potíže/’

„Běžte jim to povědět, ano?”

„No dobrá, dobrá,” přisvědčil Sol. „Samozřejmě, už běžím.” Prošel kvapně krámem a nahoru po úzkých schodech.

Roger si připomněl tu noc, kdy se sem přišel podívat na Starého Bennyho a kdy z místnosti po pravé straně od schodů bylo shora slyšet lidské hlasy. Sol Klein bral ty schody nahoru po dvou. Měl dlouhé nohy a pohyboval se lehce jako sportovec, přestože měl nadváhu.

„Ruth, na okamžik —”

„Vypadněte sakra odtud!” To byl ten mladík, Mortimer…Máme tady jednání s Ruth.”

„Nechte hloupostí,” napomenul ho Sol. Jen taktak, že neřekl „hloupoští”. „Ruth, dole čeká pan West — vrchní inspektor West. Říká, že s vámi chce mluvit a že je krám pod dohledem zezadu i zpředu.”

„Co má k čertu tohle znamenat?” vybuchl Mortimer.

„Nic, z čeho by sis musel dělat hlavu, Charlesi,” ozvala se Ruth Linderová.

Její hlas Rogera překvapil. Byl hlubší, sytější — lahodný znivý hlas, daleko přitažlivější, než jak jej znal dřív.

„Nejsem si tak jistý —”

„Můžeš si být jistý.”

„Nesmíte nechat pana Westa čekat moc dlouho,” vyhrkl Sol poplašeně.

„Přiveď ho nahoru, Sole.”

„Dobrá, má drahá, dobrá.”

Sol se otočil a uviděl Rogera u paty schodů. Usmál se široce a pokynul mu. Roger kráčel pomalu nahoru.

„Věděla jsi, nebo jsi nevěděla, že je ta brož kradená?” ptal se Charles Mortimer napjatým tónem.

„Ovšemže nevěděla,” odpověděla Ruth. „Fakticky si nemyslím, že by kradená byla. Policie se taky mýlí, Charlesi. Viďte, pane Weste ?”

Musela slyšet Rogera vstoupit, protože byla obrácená tváří k mladíkovi a k oknu, takže Rogera neviděla. Teď se k němu otočila a usmála se.

Nepochybně byla rozkošná. Byla mnohem víc nalíčená — nebo nalíčená mnohem zkušenější rukou. Vlasy měla krásně učesané. Šaty měla zelené, prosté a dokonale padnoucí.

Postavu měla přímo ze sna. Její klobouk stál patrně hotové jmění, ale Rogera nejvíc překvapovala její vyrovnanost. Působila, jako by pocházela z jiného světa — ze světa Pauliny Westonové.

„Stávalo se, že jsme občas uklouzli,” připustil Roger.

S úsměvem vypadala Ruth k pomilování; v jejím chování nebyl ani nejmenší náznak nepřátelství.

„A dokonce tu možnost připouštíte! Vidíš, Charlesi, páni od policie nemusí být žádní lidožrouti. Vy jste si jistý, pane Weste, že ta brož, kterou jste si vzal od Pauliny Westonové, byla kradená?”

„Jistý ne. Ještě jsem si to neověřoval.”

„Až to uděláte, určitě zjistíte, že byla získána poctivě. Charles — totiž pan Mortimer — ji koupil ode mne a dal ji slečně Westonové. Váš náznak, že byla kradená, ho hrozně rozrušil.” Ruth přešla k malému stolku v koutě a zvedla kazetu s cigaretami. „Nezakouříte si, pane Weste?” Roger si vzal cigaretu. „Díky.”

Mortimer kazetu posunkem odmítl. Byl to vysoký, tmavovlasý mladík, nevypadal špatně, ale dost napjatě, jako by mu už dlouho šlo něco na nervy. Podle jeho oblečení se dalo soudit, že má dost peněz na všechno, co potřebuje.

„Nemáte žádné právo chodit a vykládat, že má někdo v majetku kradené zboží.”

„To je to poslední, co bych si dovolil,” usmál se Roger. „Kdyby bývala slečna Westonová trochu trpělivější, byl bych ji uklidnil hned, jakmile bych o té broži zjistil pravdu. Nenamítala přece nic proti tomu, že jsem si ji odnesl.”

„Proč jste ji sakra vůbec musel vystrašit?”

„Znala Prescotta, toho zavražděného, a ten měl v bytě kradené šperky,” odpověděl Roger formálně. „Vyhovuje vám, když děláme svou práci?”

„Nemusíte obcházet a strašit dívky, které —” Mortimer se odmlčel.

„Znal jste Prescotta vy?” zeptal se Roger.

„Dejme tomu, že znal.”

„Znal jste ho?”

„Setkali jsme se.”

„Kde?”

„Co má k čertu tohle co dělat s vámi?”

„Charlesi, udělal bys moudře, kdybys panu Westovi na jeho otázky odpověděl,” vložila se do toho Ruth Linderová. Měla hlas jako med a maličko se na Rogera usmívala. Oči jí zářily, jako by ji celá záležitost bavila, ale nechtěla to dát najevo mladíkovi. „Páni od policie nikdy otázky nekladou, když k tomu nemají dobrý důvod. Máte ho vy, pane Weste?”

„Rádi si myslíme, že nějaký důvod máme.”

„Kde jsi se setkal s Royem Prescottem?” obrátila se Ruth na mládence.

„Neblázni, to přece víš!” odsekl Mortimer.

„A nemám nic proti tomu, aby to věděl i někdo jiný, Charlesi.” Zasmála se. „Setkali se v mém bytě, pane Weste. Pořádám občas takový večírek a jeden přítel tam s sebou přivedl Roye Prescotta. Charles tam tenkrát byl náhodou taky. Ve vší počestnosti, chápete.”

„Aha,” řekl Roger. „Tak abychom si to všechno vysvětlili, pane Mortimere. Slečna Westonová vám telefonovala, že jsem se zajímal o tu brož, kterou jste jí prodal, a vy jste nato přijel sem, abyste zjistil, proč vám slečna Linderová prodala brož, která může být kradená. Je to tak?”

„Je,” zamumlal Mortimer.

„Jestliže kradená není, vrátím tu brož slečně Westonové za hodinku či dvě,” pokračoval Roger. „Teď bych si rád se slečnou Linderovou promluvil o samotě, když budete tak laskav.” Mortimer se zakabonil. Byl velice mladý a zdál se být velice dopálený. „No dobrá,”

zavrčel a vykročil ke dveřím. „Promiň, jestli jsem ze sebe udělal hlupáka, Ruth.”

„Ach, tos nebyl ty, kdo z tebe udělal hlupáka,” řekla Ruth sladce. Roger se zazubil.

Mortimer došel ke dveřím a vycházel, když na něj Roger zavolal:

„Moment, ještě jednu maličkost. Kolik jste za tu brož zaplatil, pane Mortimere?”

„To je moje věc.”

„Pověz mu to, Charlesi,” pobídla ho Ruth.

„Osmdesát liber,” zavrčel Mortimer. „Takže jsem si při prodeji moc kapsu nenamazal, že?”

Vypochodoval z pokoje a pak slyšeli, jak jde dolů ze schodů. Za chvíli nato mu něco říkal Sol Klein.

Roger zamáčkl svou cigaretu.

Ruth Linderová seděla na postranním opěradle jedné lenošky. Její držení bylo skutečně obdivuhodné. Vypadala mladší, bezstarostnější. Dojem, který měl Roger kdysi, že je z ní nějak vysáta všechna vitalita, byl úplně tentam. Teď seděla klidně, v té graciézní póze, a přece dokázala působit dojmem velké živosti.

Roger ještě nikdy nebyl tak přesvědčen, že si z něho dělá blázny.

Vytáhl brož z kapsy a diamanty zajiskřily. Odnesl šperk k dívce a podržel jí brož před očima.

„Je rozkošná, že?” prohodila lehce.

„Má cenu dvě stě liber, i pro obchodníky.”

„Nejspíš ano.”

„Proč jste ji tedy Mortimerovi prodala za osmdesát liber? Jestli jste ji totiž koupila legálně.”

„Ten chlapec se mi dost líbí.”

„Poslechněte, Ruth,” řekl Roger a vytáhl si své vlastní cigarety. „Nechci vám dělat potíže. Osobně proti vám nic nemám. Ale varoval jsem vás, co se stane, jestli začnete kšeftovat s kradeným zbožím. Odkud jste měla tuhle brož ?”

„Sol ji koupil,” odpověděla Ruth a v očích jí zajiskřilo smíchem. „Jeden výrobce klenotů, který prodával ve velkém, zavíral podnik a Solovi se podařilo získat velkou část jeho zásob ohromně lacino. Tak jsem výtěžek rozdělila mezi své přátele. Sol bude mít potvrzenky a všechno ostatní; zmýlil jste se, když jste mluvil o kradeném zboží. Zmýlil jste se úmyslně, jak se mi zdá.” Její oči se mu posmívaly, když přešla od lenošky k oknu. „Vedu naprosto

poctivý obchod, pane vrchní inspektore. Zbytečně maříte cenný čas svých lidí, když mě dáváte hlídat. Myslela bych, že máte na práci daleko důležitější věci.“

„Ruth,” řekl Roger.

„Ano, pane vrchní inspektore?”

„Můžete být chytrá — až příliš chytrá. Ale nemůžete být dost opatrná.” Vykročil ke dveřím.

Zdálo se, že ho Ruth pozoruje očima, ve kterých tančil tichý smích. Vyprovodila ho dolů po schodech a do krámu. Roger otevřel dveře na ulici, právě když před nimi zastavoval nějaký taxík.

Vystoupil z něho Brammer.

Roger si zapálil další cigaretu a čekal.

„Dneska se na taxíky vydá spousta peněz,” poznamenal.

„Kurýr na vydání nešetří, Hezoune!”

Brammer se ušklíbl svým křivým úsměvem, ale ten se vytratil, jakmile se obrátil k Ruth. V jeho očích se zračil odpor. Dívka si to zřejmě uvědomila; její oříškové oči pohasly.

„Ruth,” promluvil Brammer velice tiše. „Drápy pryč od Pauliny Westonové! Rozumíte? Držte ty svoje ošklivé příteličky dál od ní!” Podíval se na Rogera. „Paulina a já spolu vycházíme výborně. Ruth si zřejmě nerada myslí, že bych měl mít nějaké potěšení. Vy jste svědkem, že jsem ji varoval.” Otočil se a kráčel pryč.

19 VAROVÁNÍ

Roger nechal Brammerův taxík odjet dřív, než sám vyšel ven. Nenávist mezi Brammerem a Ruth byla skutečně pozoruhodná; Roger byl skoro přesvědčen, že Ruth se pokusí Brammera zasáhnout prostřednictvím té dívky. Pauliny Westonové…

Ta byla pro Brammera příliš mladá, jistě — třebaže v ní byla určitá zralost, jakási vážnost, která v něčem odpovídala vážnosti Brammerově.

Roger pustil myšlenku na Brammera z hlavy a vyšel ven.

Jackson před krámem nebyl, ačkoli rozhodně být měl. Detektiv z obvodu neviděl nikoho, na koho by se hodil jeho popis. Roger si řekl, že Jackson patrně ztratil stopu a udělal to nejrozumnější — vrátil se k domu ve Willington Place.

Charles Mortimer bude nepochybně sledován zpátky ke svému bytu — a ten by teď měl být už prohledán.

„Potřebujete nás ještě tady?” zeptali se Rogera detektivové z obvodu.

„Ne, myslím, že ne, děkuju vám.”

Odjel rovnou zpátky do Yardu a pak poslal jednoho muže, aby se po Jacksonovi podíval před bytem Ruth Linderové. Jackson mu dělal starosti; a nebyl si vůbec jistý, jestli pro to je nějaký důvod. Neměl nervy tak pevné, jak by měly být.

Zašel si za Gillickem, odborníkem Yardu na drahokamy. Gillick byl s to povědět mu za pět minut, že žádnou brož jako ta, kterou Roger vzal Paulině Westonové, nemají na seznamu

ukradených šperků.

„Prostě jste trochu šláp vedle, Hezoune — to děláme občas všichni.”

„Máte pravdu,” přiznal Roger.

Strčil brož zpátky do kapsy a rozhodl se, že ji vrátí sám. Byl to hloupý nápad, ale přece jen měl pořád nepříjemný pocit, že ho někdo záměrně vodí za nos.

Náhlý obrat Ruth Linderové mu vrtal hlavou nejvíc.

Příliš mnoho věcí, jako teď zrovna Gillickova poznámka, mu tu dívku připomínalo. Vrátil se do své kanceláře a sestavil si jakousi tabulku událostí, které se jí nějak týkaly.

Začalo to oběšením jejího otce a sebevraždou její matky; to byl dost velký důvod k její za – hořklosti. Taková věc mohla snadno přerůst v neurózu — nenávist a hořkost se mohly hluboko zarýt do mysli a pokřivit ji.

Před smrtí Starého Bennyho její chování naznačovalo, že ji ta hořkost opravdu pokřivuje. Její chování v době strýcovy smrti to rozhodně potvrzovalo.

Potom se začala měnit. Poprvé se to projevilo, když nechala krám na starosti Solovi a přestěhovala se do toho luxusního apartmá. Tam navázala přátelství s řadou mladíků, všichni byli rázu Prescottova a Mortimerova, ale žádný z nich si na ni patrně nedělal výhradní právo.

Brzy nato ji Roger viděl s Hannem-Gorlayem i s jinými, s nimiž se pohybovala v docela jiných kruzích. Vedla si přitom dobře. Dokázala se stát magnetem v každém společenském shromáždění. Měla sebejistotu, inteligenci, vtip i krásu — a všechna její hořkost se zdála vymizet. Neobjevovalo se nic, co by ji spojovalo s těmi útoky proti policii a s takzvanou zastrašovací kampaní, až na to, že měla tolik těch mladistvých přátel a že znala Prescotta.

Teď těm mládencům prodávala velice lacino šperky.

Ale navazovala i spoustu přátelství s bohatými lidmi. Bylo to opravdu prostě tím, že se změnila, začala šplhat nahoru po společenském žebříčku?

Roger měl nepříjemný pocit, že to tak není.

Proč zajela do toho krámu, aby se setkala s Mortimerem? Vždyť by pro ni bylo snazší počkat v bytě ve Willington Place. Roger se na to měl Mortimera zeptat. Jenže se dal příliš vyvést ze střehu tou její proměnou.

Toužil po nějaké zprávě o Jacksonovi. Vtom zazvonil telefon.

„West u aparátu.“

„Tady seržant Hall, pane. Volám z jednoho kiosku blízko Willington Place. Detektiv Jackson tady není.”

„Jistě ne?”

„Docela jistě, pane.”

„Zůstaňte tam kolem ještě hodinku, pak podejte znovu hlášení,” řekl mu Roger.

Položil sluchátko, uvědomil si, že si mechanicky zapaluje cigaretu, a pak sluchátko zase zvedl.

„Dejte mi Sloana… Haló, Bille, poslouchejte. Jackson mě sledoval, ale neukázal se na Mile End Road, takže ho pohřešujeme. Uvědomil byste všechny patroly a hlídkové vozy i

stanice, aby po něm zahájily všeobecné pátrání?”

„Jistě. Vypečená záležitost, co?”

„Taky se tomu dá tak říkat,” zavrčel Roger.

Když se Hall ohlásil znovu, neměl pořád nic nového o Jacksonovi, třebaže se Ruth vrátila do svého bytu. Nic nepřišlo ani od patrol a z obvodů. Tím se dál stupňovalo napětí a vystup-ňuje se ještě daleko víc, až se ta novina roznese po Yardu. Obavy se však snadno mohou zbytečně přehnat. Je přece možné, že došlo k dopravní nehodě, Jackson může být někde v nemocnici.

S touhle myšlenkou v hlavě se Roger vypravil k Paulině Westonové a brož vzal s sebou. Paulina byla sama, klidná, dokonale vyrovnaná, zřejmě ochotná mluvit naprosto upřímně.

Znala Prescotta i Charlese Mortimera několik měsíců, ale ne skutečně dobře. Nekoupila nic od žádného z nich až na tuhle brož. Neznala nikoho z jiných Mortimerových známých.

„Jak dlouho znáte pana Brammera?” zeptal se Roger.

„Pár týdnů,” odpověděla a oči jí zazářily. „Řekl mi, že to patrně budete chtít vědět. Máme spolu hodně společného.”

„Co například?”

„Snahu zarazit tohle banditství.”

„Od toho se držte stranou,” varoval ji Roger sveřepě.

Odcházel z bytu zamyšleně. Ta dívka na něho udělala dojem; hodila se k Brammerovi, byla zralejší, než se zdálo podle jejích velkých očí. Nebyl si teď už tak jistý o její ploché hrudi; měla docela pěknou postavičku, ladné linie.

Zavolal Yard radiotelefonem. O Jacksonovi nebylo nic nového. Ten vysoký, tmavovlasý a urostlý mládenec sledoval Rogera — a pak prostě zmizel.

Jackson se ještě neobjevil ani později v noci.

Nic se nenašlo v bytě Charlese Mortimera; celý plán ztroskotal.

Když Roger odcházel v půl osmé z Yardu, měl nervy na krajíčku, napůl se děsil zprávy o dalším útoku na nějakého policistu. Žádná nepřišla, ale Roger věděl, že jiní jeho kolegové jsou právě tak znervóznělí.

Neměl tu správnou náladu pro návrat domů. Janet by brzy poznala, co ho znepokojuje, a to by nepomohlo žádnému z nich. Místo k domovu zajel na AL nejbližší obvodní velitelství, a promluvil si s tamním superintendentem.

„Povolujou někomu z vašich chlapíků nervy, Joshi?”

„No, to je trochu silné slovo,” zněla odpověď. „Ale budou rádi, až se celá tahle patálie přežene.” Superintendent byl veliký, tlustý, utěšený a utěšlivý muž. „Jak jim říkám, kdo by moh mít nějakej důvod štvát proti nám? To prostě nedává smysl.”

Dávalo to ten smysl, že superintendent musel své lidi přesvědčovat.

Roger si zajel na jiný obvod a našel tam stejnou atmosféru: podrážděnost a vztek spíš než napětí. A ještě něco — odhodlání skoncovat s tou věcí co možná nejrychleji.

Poslední návštěvu vykonal na nejbližším obvodu k Bell Street. Tam sloužil seržant Arnold, jehož syn chodil do školy s Martinem a Richardem.

Tamější superintendent Christie byl hubený, rázný a důvěryhodný muž.

„Bez pochyby to některým maníkům jde na nervy,” řekl. „Nechal jsem je v některých částech obvodu patrolovat ve dvojicích. Opatrnost je myslím matka moudrosti.“

Roger proti tomu nic nenamítal ani neřekl, že je to zřejmě ústupek obavám, které superintendent nechtěl vyslovit nahlas.

Když se Roger dostal domů, byla Janet unavená, nebylo jí moc do řeči a nezmínila se o tématu, které jí určitě tanulo na mysli především.

Roger pak ležel nějakou dobu beze spánku a doufal, že mu telefon oznámí něco nového o Jacksonovi. Nebyl však rozrušený. Ráno se Janet zdála v lepší náladě, kluci byli bujní a Roger jim slíbil, že je vezme do školy autem. Chystal se právě k odjezdu, když zazvonil telefon.

„Haló?”

„Tady Christie,” ozval se muž na druhém konci linky. „Mohl byste se tady teď ráno zastavit cestou do Yardu?”

„Jistě,” souhlasil Roger, „asi tak za dvacet minut.”

Rád by věděl proč; ta žádost byla nezvyklá a určitě vyplývala z jeho včerejší návštěvy.

Kluci se stěsnali na přední sedadlo a čím blíž přijížděli ke škole, tím častěji mávali závistivým kamarádům. Ani jeden z nich se nezdál pozorovat, že Roger je daleko zamyšlenější než obvykle.

Od školy bylo k policejní stanici jenom pět minut jízdy.

Christie vyskočil od svého psacího stolu, když Roger vstoupil do jeho kanceláře.

„Nevím, jestli jste taky nedostali něco jako tohle,” vyhrkl. „Seržantu Arnoldovi to přišlo teď ráno.” A podal Rogerovi nějaký dopis —jeden list bílého papíru.

„Dopis” bylo příliš zdvořilé slovo pro ten list. Stála na něm jediná řádka strojem, žádná adresa, žádný podpis — jenom ta jedna věta:

ŽIVOT NENÍ MOC V BEZPEČÍ V TĚCHHLE DNECH, CO?

„Dostali jste to taky?” zeptal se naléhavě Christie.

„Ne,” odpověděl Roger po delší odmlce. „Zatím ne. Kde je Arnold?”

„Jde sem nahoru — řekl jsem mu, aby přišel hned, jakmile budete ohlášen.” Christie se podíval ke dveřím a vtom se na ně ozvalo hlučné zaklepání. „Dále!”

Arnold byl obtloustlý seržant ve středních letech; těžkopádný staromódní typ.

„Dobrýtro, pane,” zasalutoval.

„Buďte zdráv, seržante,” odpověděl Roger. „Rozdal si to váš kluk dnes ráno s tím mým jako obvykle?” Arnold se potěšeně zazubil. „Jsou to rošťáci, to jo!”

„To jsou. Kdy tohle přišlo?” zeptal se Roger.

„Ranní poštou, pane,” řekl Arnold a úsměv mu pohasl. „Řeknu vám beze všeho, byl jsem rád, že jsem to dostal do ruky já první, takže to neviděla panička. Přišlo s tím ještě jedno psaní, takže nečula žádnou čertovinu.”

„Přišlo něco podobného už někdy dřív?”

„Ne, pane.”

„Je nějaký zvláštní důvod, proč jste to dostal zrovna vy? Nezaútočili na vás nebo nevyhrazovali vám nějak, co?”

„Všecko bylo normální, pane,” řekl Arnold, „totiž tak dalece, jak je dneska vůbec něco normální. Zasluhovali by napráskat důtkama, to si myslím; jednáme dneska s těma parchantama moc v rukavičkách.“

„Spousta lidí s vámi souhlasí,” řekl opatrně Roger. „Tohle si vezmu — díky.” Počkal, až seržant odejde, a pak se zeptal Christieho: „Nejspíš žádné otisky, co?”

„Jedna sada — stejné otisky jako na té druhé obálce, kterou Arnold dnes dostal. Měl tolik rozumu, že přinesl obě, pro srovnání. Takže můžeme prohlásit, že jediné otisky prstů na tom patřily pošťákovi.” Christie se opřel v křesle a zatvářil se značně ponuře. „Začínám si myslet, že na té zastrašovací kampani přece jen něco je.”

Roger pokrčil rameny. „To Arnold taky,” řekl.

Cestou do Yardu ujížděl přehnaně rychle, nechal auto u paty schodů a hnal se nahoru do budovy kriminálního vyšetřovacího oddělení. Všechno bylo normální — ty blázne, proč by nemělo být všechno normální?

Vrazil do své kanceláře.

Byli tam tři další vrchní inspektoři, mezi nimi Eddie Day, odborník Yardu na padělky. Eddie byl muž ve středních letech, s narůstajícím panděrem, vyčnělými zuby a chabě mžou-rajícíma očima. Připomínal rybu a vyjímal by se jako doma za pultem v rybárně nebo u řeznického špalku.

„Brejítro, Hezoune!” Dělalo mu potíže mluvit kultivovaně, a když se o to snažil, vždycky to trochu zašmodrchal. „Co říkáte tomuhlenc obratu?”

Ostatní kriminalisté se podívali na Rogera:

„Jakému? Našel se Jackson?”

„Ne — neříkejte, že ste vo tomdlectom neslyšel!” vyhrkl Eddie a rozčilením upadl do ještě vulgárnějšího tónu. „Dyť věčina vobvodů dostala výhružný dopisy. Máme tady tucty hlášek.”

„A všechny říkají totéž,” vmísil se do řeči jiný kriminalista. „Život není moc v bezpečí v těchhle dnech, co ?”

Roger strnul.

Telefon na jeho stole zazvonil.

„Vsadím se, že je to Chatworth; shání vás už aspoň dvacet minut,” pospíšil si Eddie.

„Mám to vzít?”

Roger vykročil ke svému psacímu stolu.

„Ne, děkuju.” Zvedl sluchátko. „West u aparátu.”

„Chce s vámi mluvit nějaký pán, pane,” ozvala se centrála, „ale nechce udat své jméno. Mám vám ho dát?”

„Ano.”

„Okamžik, prosím… Mluvte, pane.”

„Vrchní inspektor West u aparátu,” ohlásil se Roger. Nějaký muž se zasmál; neznělo to

příliš hlasitě, ale velice zřetelně. Pak muž řekl:

„Život není moc v bezpečí v těchhle dnech, co, Weste?” A spojení se přerušilo.

10 KAMPAŇ

Roger pomalu položil sluchátko. Ostatní na něj zůstali zírat. Roger si zapaloval cigaretu, když Eddie Day vyhrkl:

„Co to bylo, Hezoune? Vo co běží?”

„Využívají telefonu stejně jako pošty,” řekl Roger a přinutil se, aby to znělo jakoby nic.

„Říkal jste, že starý se po mně sháněl?”

„Moh si ztrhat hlasivky. Řek sem —” Eddie se zhluboka nadechl — „řekl jsem mu, že vám to povím hned, jak přijdete. Máte jít rovnou do jeho kanceláře. Sakra, čert vzal ty pito – mý slova!”

Roger se usmál.

„To je v pořádku, Eddie.” Posadil se ke svému stolu a zavolal Sloana. „Bille, kolik těch dopisů bylo hlášeno?”

„Sedmnáct,” odpověděl Sloan promptně. „Hlásilo nám to třináct obvodů, kde dostali po jednom — vždycky nějaký seržant, mimochodem, a čtyři naše oddělení tady — archív, otisky prstů, informace a administrativní sekce. Všichni z uniformovaného sboru, žádní tajní v civilu.”

„Máte ty dopisy?”

„Chatworth si pro ně poslal.”

„Dobrá, díky,” řekl Roger. „Co Jackson?”

„Ani slovo.”

„Je ženatý?” zeptal se Roger.

„Ne. Rogere, kdo nás tak nenávidí?”

Roger se nepokusil odpovědět, prostě zavěsil.

Eddie Day se neklidně vrtěl, protože Roger nechával náměstka ředitele čekat…

Chatworth byl vážný a ne v jedné ze svých řečnivých nálad. Situace byla špatná a teď se nedaly vést spory o tom, co se děje.

„Kdybychom mohli najít nějaký důvod, Rogere, hned bych byl šťastnější. Nevidím v tom vůbec žádný smysl.”

„To zatím nikdo,” poznamenal Roger.

Ohmatal ty obálky — celkem sedmnáct kusů, každá s dopisem uvnitř. Hlášení u nich konstatovalo stručně:

1) Žádné otisky prstů na dopisech, otisky na obálkách pravděpodobně od listonošů.

2) Všechny papíry stejné výroby, tenké listy, prodávané prakticky ve všech jednotkových obchodech a laciných papírnictvích po celé zemi.

3) Všechny dopisy mají poštovní razítko z londýnské City, EC3.

„Z toho taky moc nezjistíme,” zabručel Roger. „Máme to dát k dispozici novinám, pane?”

„Co myslíte vy?”

„Byla by chyba nedat jim to. Kdyby objevili, že to před nimi tajíme —” Zazvonil telefon.

Chatworth zvedl sluchátko, zavrčel, znovu zavrčel, pak řekl: „Moment!” a podal sluchátko přes stůl Rogerovi. „Sloan volá.”

Sloan by ho byl nevyrušoval v téhle kanceláři, kdyby to nebylo důležité. „Haló, Bille?”

„Dostali jsme echo o Jacksonovi,” vychrlil ze sebe Sloan. „Buďto je to pravda, nebo nějaký podfuk, Rogere. Přišel nám poštou dopis, že ho najdeme v jednom domě v Hammersmithu.”

„Jedeme tam,” vydechl Roger. „Neztrácejme ani minutu.” Jacksona našli.

Měl prostřelenou hlavu z automatické dvaatřicítky.

Kurýr vyšel s těmi největšími a nejčernějšími titulky na první straně a celá první strana byla věnována té události.

ZASTRAŠOVACÍ KAMPAŇ SÍLÍ OTEVŘENÁ HROZBA POLICII !

DALŠÍ PŘÍSLUŠNÍK YARDU ZAVRAŽDĚN

Článek sám stál sotva za čtení. Přinášel obvyklý požadavek „Musíme policii ozbrojit”, seznam významných veřejných činitelů, kteří podporují tohle hnutí — a Občanskou ligu, jakož i menší seznam těch, kdo jsou proti tomu.

Všechny noviny přinesly články o dopisech policistům. Každý obvod v Londýně a řada obvodů v sousedních okresech dostaly jeden takový dopis, ale žádný obvod jich neobdržel víc než ten jeden.

Když opět zazvonil telefon, Roger se na něj podíval, pocítil bodnutí u srdce a potom: „Co je to zase teď?” Eddie Day a druzí kriminalisté v kanceláři ustali v práci a vzhlédli k němu.

„West u aparátu.”

„Věnujte mi chvilku času, Hezoune, ano?” Byl to Brammer. „Jsem tady v Yardu.”

„Ano,” souhlasil Roger. Nechtěl však přijmout reportéra z Kurýra v kanceláři, kde poslouchal Eddie Day. „Přijdu hned dolů.”

Sešel dolů a zavedl Brammera do jedné čekárny.

Novinář nebyl oholený a jeho strniště bylo šedivější než jeho vlasy. Oči měl zarudlé a skelné, jeho skobovitý nos se nikdy nezdál skobovitější. Klesl do klubovky. Bylo těžké představit si ho v tom stavu jako druha Pauliny Westonové.

„To jsem rád, že poskytujete svým návštěvám pohodlí! Neoficiálně: pokročili jste už nějak v pátrání, kdo za tímhle vším vězí?”

„Ne.”

„Poslechněte,” pokračoval Brammer, „jsem třeba vedle, blázním třeba, ale pořád si myslím, že je to Ruth Linderová. Já vím, že si teď žije na vysoké noze, ale myslím si, že za

tím vězí ona. Pořád je v ní ta nenávist. Nikdo jiný nemohl jistě vědět, že Jackson je detektiv z Yardu, či snad ano?”

„Dejme tomu, že to mohla vědět,” připustil Roger.

„Jeden člověk by vám mohl poskytnout, co potřebujete,“ řekl Brammer. „Totiž Sol Klein. Zdá se mi, že kdybyste ho dost vyděsil, tak by promluvil. Vezměte si ho na paškál, Rogere.”

„Já doufal, že máte něco určitějšího než dohady,” zamračil se Roger.

„Poslechněte,” naléhal Brammer vážně. Zapaloval si cigaretu a zahleděl se na Rogera skrz plamen. „Ruth se kamarádí se všemi těmi mladíky. Ti pro ni prodávají šperky pod cenou. To samo o sobě nedává smysl, ale je to pravda. Jsou to stejné typy jako Harrock a Prescott — můžou se z nich stát zabijáci, i když jimi ještě nejsou. Důležité je, že udělají skoro všechno, co na nich Ruth bude chtít. Jsem přesvědčen, že ta kšeftuje s uloupeným zbožím v daleko větším měřítku, než to kdy dělal její strýc, a že se může potrhat smíchy, poněvadž to vy nemůžete dokázat. Dělá si z vás prostě blázny. Dokonce i Hanna-Gorlaye vodí na provázku, kvůli té Občanské lize. Ruth -”

„Před šesti měsíci —” vpadl mu do řeči Roger.

„Já vím, to jsem vám řekl, že je teď šťastnější,” povzdechl si těžce Brammer. „Vím, že se změnila; ale proč ne? Všechno jí klape. Vás vodí za nos, všichni policajti ztrácejí nervy. To přece Ruth musí vědět. Vždyť v některých obvodech už nepatrolují jednotlivci, chodí ve dvojicích. Ruth má všechno, co si kdy přála. Proč by se neměla cítit na vrcholku blaha?”

„Já chápu, co myslíte,” poznamenal Roger.

„Věřte mi, dělá to Ruth.”

„Dejte mi cokoli, čím to dokážu, a začnu jednat.”

„Trávím polovičku svého času tím, že to sháním,” přiznal se Brammer. „Ruth prospí celé dopoledne a je přes půlnoc vzhůru. Proto vypadám skoro jako mrtvola.” Zatáhl zhluboka ze své cigarety. „Jaký z toho máte pocit vy?”

„Hm, já si v tom lebedím,” poznamenal Roger suše.

„Dřív či později soustředí Ruth palbu na vás,” pokračoval Brammer. „Dostal jste za mříže naposledy jejího strýce. Ale ona z toho bude mít plezír, až vás uvidí tancovat jako kocoura na rozpálených cihlách. Napadá vás něco?” vyrazil náhle s otázkou.

„Už jsem vám řekl,” zabručel Roger. „Ne.” Brammer pokrčil rameny.

„To vás tak trápí kvůli Paulině Westonové?” zeptal se Roger mírně.

„Prostě Ruth nedůvěřuju, jak jen o ni zavadím,” řekl Brammer. „Je v ní ta nenávist — a zrovna by se pásla na tom, kdyby Paulinu dostala do maléru.” Ušklíbl se. „Paulina mi dala co proto, když jsem řekl Ruth, aby ji nechala na pokoji.”

„Proč to?”

„Paulina si myslí, že by udělala dobře, kdyby se dál kamarádila s Charlesem Mortimerem a poznala i další přítelíčky, se kterými se baví Ruth.”

„Paulinu od toho držte stranou,” doporučil mu Roger.

„To byste musel zkusit.” Brammera to nějak trpce pobavilo. „Paulina chce pomáhat. Není to vlastně všechno její vina. Zná jednoho člověka, který má opravdu pořádný dopal na tu

vlnu zločinů, — jednoho právníka jménem Matthewson. Slyšel jste o něm?”

„Mlhavě.”

„Uslyšíte o něm víc,” prohlásil Brammer. „Matthewson je mírňoučký pán ve středních letech, ale má v sobě dynamit. Hann-Gorlay je silná osobnost a má spoustu peněz. Dávají spolu dohromady jakousi dobrovolnou milici, které pořád říkají Občanská liga, a —”

„To jsou jenom řeči,” přerušil ho ostře Roger.

„Nevěřte tomu,” ušklíbl se Brammer poťouchle. „Dobrovolná milice ušetří policii spoustu práce, ne?”

„To je šílenství! To by všechny gaunery jenom povzbudilo — byli by pak ještě troufalejší.”

„Co vás napadá!”

„Říkám vám, že je to šílenství!” opakoval Roger.

„Tak se to pokuste zarazit,” replikoval Brammer. Roger na to mlčel.

„Víte, že byste to nedokázal,” pokračoval Brammer, „ledaže byste skoncoval s tou zastrašovací kampaní. Což mě zase přivádí k Ruth. Ta má teď ještě víc v hrsti Hanna-Gorlaye než dřív — a ještě víc se tomu směje. Dejte na má slova, Ruth vězí za tím vším. Ale nerad bych to říkal do očí Hannu-Gorlayovi.”

Roger by si přál mít jistotu, proč Brammer prohlašuje s takovou určitostí, že je za tím vším Ruth. Pověřil dva muže pátráním, jestli měl Brammer s tou dívkou nebo s jejím strýcem nějaký zvláštní vztah. Jediný vztah, o kterém věděl, bylo to, že Brammer kdysi jako začínající reportér sledoval proces s jejím otcem.

Uložil detektivnímu seržantu Peelovi, aby se na ten případ podíval hloub.

„Vyšťourejte všechno, co se dá, Jime. Zjistěte, jestli její otec neměl nějaké další příbuzné, jak byl starý v době své smrti, jestli neexistovaly nějaké další děti. Pořád nemůžu věřit, že tady jde o nějakou krevní mstu, ale proč bychom toho nezjistili co nejvíc.”

„Nechám všeho ostatního,” slíbil Peel. „Pověříte znovu někoho, aby hlídal Ruth v jednom kuse?”

„Ano — a musí být ozbrojený,” řekl Roger. „Jaký z toho všeho máte pocit?”

„Mám prostě vztek,” odpověděl Peel klidně. „Od chvíle, kdy se probudím, až do chvíle, kdy jdu spát, může mě vzteky čert vzít. Stejně to cítí spousta našich lidí. Ale ten parchant, co to řídí, má za ušima. Brnká nám na nervy, jak jen může.”

„Jakým způsobem?”

„No, podívejte se,” vykládal Peel. „Napřed rozešlou všechny ty dopisy. Každý obvod dostane aspoň jeden. Takže mají všichni nervy jako struny. Pak zabijou Jacksona. A potom

— nic. Všichni prostě čekají, co dál. A spousta našich maníků nemá zrovna med, když přijdou domů. Noviny pobláznily jejich paničky. Něco takového jsem ještě jakživ neviděl. Bylo by lepší, kdybychom těm novinám mohli kapku přitáhnout uzdu.”

„Však se uklidní,” řekl Roger. Peel pokrčil rameny.

Napjaté čekání, co bude následovat po doručení těch dopisů, vyvrcholilo osmačtyřicet hodin poté, co Roger uviděl jeden z nich poprvé. Až na zavraždění Jacksona se nestalo nic.

Zavládl všeobecný pocit úlevy, pocit, že to byl nějaký bluf…

Policejní seržant Hennaford z brixtonské policejní stanice byl ve sboru už pětadvacet let, mohl odejít do penze a patrně pak ještě vypomáhat v nějakém lehkém zaměstnání. Byl starý mládenec a do penze se mu nechtělo. Seržantem byl spíš pro svou vytrvalost než pro nějakou zvláštní kvalifikaci — dobrý, solidní policajt, na něhož bylo spolehnutí a který za těch pětadvacet let ani jednou neprojevil záblesk vynikajícího ducha.

Stál ve službě před svou stanicí a mluvil s mladým strážníkem, který se chystal vykročit na svou první samostatnou obchůzku. Seržant Hennaford nijak neoplýval představivostí ani nebyl nijak nervózní. Prostě ho nenapadlo, že by si nováček z nějakého důvodu měl dělat starosti ze své samostatné patroly.

„A vždycky, když uvidíte něco, co se nezdá v pořádku, podejte hlášení. Nehrajte si na žádného sakra hrdinu.”

„Dobrá, seržante.”

„Tak plavte!” Nováček odkráčel.

Seržant Hennaford postával ještě chvíli před stanicí. Bylo jasné ráno, vzduch byl svěží, bylo dobré žít na světě.

Uviděl toho mladíka ujíždět ulicí na závodním kole, se skloněnou hlavou, bez rozhlížení, kudy jede. Hennafordovi se to nelíbilo, ale nezavolal na mladíka.

Strážník zatím došel na roh.

Cyklista prudce zabrzdil, až to zakvičelo. Hennaford ostře vzhlédl. Uviděl pistoli, kterou cyklista vytrhl z kapsy, a měl ještě čas vykřiknout.

„Hej!”

Sáhl pravou rukou po řetízku své píšťalky, ale to bylo všechno. Střela ho zasáhla do spánku a druhá do prsou. Zaslechl ještě prásknutí výstřelů a zahlédl první záblesk.

Na zem dopadl mrtvý.

Cyklista zahnul za příští roh, než si kdokoli uvědomil, co se stalo.

VRAŽDA PŘED POLICEJNÍ STANICÍ TEROR OPĚT ŘÁDÍ

NARŮSTÁ VOLÁNÍ PO PISTOLÍCH PRO POLICII

„Já vím,” řekl Sloan těžce, „ten pokřik je čím dál horší a bude ještě hlasitější. Už jsou sotva nějaké noviny, které se k němu nepřidaly. Proč sakra někdo zkouší donutit policii, aby se ozbrojila? Tak to vypadá, ale nedává to prostě smysl.”

„Ať je za tím, kdo chce, je si nejspíš docela jistý, že minis terstvo vnitra takový rozkaz nikdy nevydá. A parlament by ho stejně neschválil.“ Roger promluvil razné. „Někdo nás chce pobláznit strachem a nejpitomější na tom je, že se mu to daří. Když člověk není v bezpečí ani před vchodem do policejní stanice, kde se má cítit v bezpečí? Víte, co dnes udělal Šéf?”

„Ne,” zavrtěl hlavou Sloan.

„Zostřil všechna bezpečnostní opatření uvnitř Yardu. Všechny propustky musí mít dva podpisy. Nikdo cizí do Yardu nesmí bez nejpřísnější kontroly, ať má jaké chce doporučení. Chatworth se snaží zajistit, abychom nedostali rovnou do nosu odtud zevnitř. Já —”

Vtom zazvonil jeho telefon.

Chvíli poslouchal a pak řekl: „Dobrá, přijedu.” A zavěsil. „To byl Brammer z Kurýra,” oznámil. „Má prý v kanceláři něco, co mi chce ukázat. Pojedu tam rovnou.”

„Sám?”

„Nezačínejte ještě vy,” odbyl ho Roger.

Ale cestou shledal, že se obezřele rozhlíží kolem sebe, že se střeží aut, která se příliš blíží k jeho vozu, mladíků na závodních kolech i mužů na motocyklech. To napětí v něm bylo stejné jako v každém.

Vchod k redakčním místnostem Kurýra byl v postranní uličce odbočující z Fleet Street. Bylo tam místo na zaparkování vozu. Zastavil, vypjal motor a začal otvírat dveře.

Náhle se objevili dva muži, každý po jedné straně auta. Jeden zabouchl dveře Rogerovi před nosem a druhý nasedl vedle něho.

„Ani slovo a žádné hlouposti!” přikázal muž vedle, zatímco druhý lezl dozadu. „Máme zbraně. Jeďte dál, zahněte na nábřeží a pak přes Blackfriarský most. Ne moc rychle. Žádné fórky, pamatujte.”

Roger zůstal strnule sedět — a vtom pocítil, že se mu něco zarylo do žeber.

11 CHABÁ NADĚJE

Roger stále seděl bez pohnutí. Kdyby se bránil, pravděpodobně by ho zastřelili. Tlak na jeho žebra zesílil a víc zabolel. Třeba to ani nebyla pistole. Nemohl si být jistý. Nová bolest mu projela šíjí — ne prudká, ale nepochybná — říznutí nožem.

Trhl sebou.

„Jen jeďte, Weste!”

Do ucha mu zazněl hlas muže zezadu. Nůž se znovu dotkl jeho šíje ostrým, štiplavým říznutím. Po chvilce se po šíji rozlilo zvláštní teplo — stékající krev.

Roger zapjal zapalování.

Okamžik děsivého šoku pominul a s ním i ochromení. Byl opět schopen myslet. Kdyby ho chtěli zabít, jistě by ho byli zabili bez podstupování tohohle rizika, ne?

Ale proč uvažovat takhle? Proč si nepřipomenout Jacksona s prostřelenou hlavou, ležícího v hořejší místnosti v malém prázdném domku, ztuhlého rigorem mortis? Jacksona muselo potkat něco podobného tomuhle.

Rýpnutí loktem do žeber muže vedle, trhnutí hlavou proti muži vzadu, a Rogerovi by svitla určitá naděje. Potřeboval by jenom chviličku, aby prudce otevřel dveře a vyskočil.

Místo toho nastartoval.

,,Weste,” ozval se muž vedle něho, „vidíte to autíčko za námi — toho červeného morrise?”

V zrcátku jej viděl těsně za svým roverem.

„Kdybyste se pokusil o nějaké skopičiny,” řekl muž, „tak vás přejede. Nic si nenamlouvejte, jeďte prostě na konec ulice, potom doleva na nábřeží a pak přes Blackfriarský most. Nemusíte pospíchat a nemusíte se courat.”

Měl kultivovanou výslovnost a byl mladý.

Roger zařadil rychlost a pustil spojku. Vůz se pomalu rozjel. Muž za Rogerem se odtáhl kousek zpátky, takže by byl z dosahu Rogerovy hlavy, kdyby sebou škubla dozadu. Tím se Rogerovy naděje proti situaci před chvilkou zhoršily. Propásl svou příležitost. Jednu příležitost sice propásl, ale měl aspoň ještě naději, že ho ti dva nezabijí.

Čím déle s nimi bude, tím větší má šanci, že se o nich doví něco víc.

Vklouzl s vozem do proudu vozidel za ohromný náklaďák naložený masivními rolemi novinového papíru. Ploužili se ulicí kolem vysokých budov dvou největších britských deníků. Roger zahlédl tři známé, novináře, kteří by všemožně riskovali, aby ho zachránili, už proto, aby ulovili tohohle sólokapra.

Ale minuli je.

„Tak tedy Brammer jede v téhle lumpárně,“ poznamenal Roger.

„Držte hubu a prostě jeďte.”

„To vy jste zabili Prescotta?”

„Říkal jsem, abyste držel hubu.” To promluvil mladík vedle a přitiskl víc pistoli.

Roger zuřivě vybuchl: „Za koho mě sakra máte? Můžu vrazit do zadku toho náklaďáku nebo mezi auta na nábřeží nebo dokonce vjet do Temže, a vy dva nebudete mít žádnou možnost, abyste mi v tom zabránili.”

Žádný z těch dvou nepromluvil plnou minutu.

Minuli budovy deníků a dojeli na nábřeží. Zastavila je dopravní světla.

„Tak proč to neuděláte?” ozval se ten vzadu.

„Nemůžu vám bránit v dohadování,” zavrčel Roger. To ty dva zmátlo a nebyli si už tak jistí.

Roger zabočil doleva a pak zahnul vpravo přímo na Blackfriarský most. Tam se valil proud vozidel, všechna ujížděla rychle. Brzy jeli po široké vozovce za mostem, kolem malých i velkých skladištních budov, malých krámků a kavárniček a kolem nároží postranních ulic. Červené autíčko se drželo za nimi. Provoz byl hustý, těžký a pomalý.

Roger měl tucet příležitostí zastavit u nějakého policisty nebo se nabourat a riskovat, že vyvázne. Žádnou z těch příležitostí nevyužil.

Kdyby zastavil, únosci by stříleli —- a on by nebyl jedinou obětí. Sám by mohl zůstat naživu, ale ostatní by mohli zaplatit životem. To byla jedna, ne však hlavní příčina, proč dělal, co mu ti dva přikázali. Zůstávala mu chabá naděje, že se ho nechystají zabít — zatím; že mají nějaký jiný důvod k tomuhle únosu.

Proud vozidel prořídl a zrychlil.

„Vidíte tamhleten žlutý stěhovák?” řekl náhle mladík vedle něho.

„Vidím.”

„Zahněte hned za ním doprava.”

Roger zpomalil. Z protější strany proudila vozidla, takže musel zastavit. Vystrčil paži z okna, aby dal znamení, že zahýbá, a červené autíčko zastavilo rovněž. Roger opět ucítil tlak do žeber a ostré říznutí na šíji. Únosci byli nervózní — a chlapi v takové náladě by mohli zbrkle stisknout spoušť.

Roger zahnul do postranní ulice, která byla opuštěná až na pár krytých náklaďáků zaparkovaných bez řidičů.

„Zpomalte!”

Roger dal nohu z akcelerátoru.

Pak vycítil změnu v jejich náladě, v tempu událostí. Strach jím prošlehl jako bílý žár plamene. Neměl čas pohnout se nebo něco udělat. Nějaká ruka mu přejela přes hlavu, postrčila mu klobouk přes oči a na zátylek mu dopadla drtivá rána. Muž vedle něho se nahnul a popadl volant.

Pak Rogera zasáhla druhá rána a pohltila ho černá tma.

Bili Sloan se podíval na hodiny ve velké kanceláři, kterou sdílel s ostatními detektivními inspektory. Zamračil se. Jeho velký obličej s ruměnou pletí a překvapivě modrýma očima byl k nepoznání, poněvadž Sloana sužovaly starosti. Zapálil si lulku a znovu se podíval na hodiny.

Otevřely se dveře a vešel Peel.

„Něco nového?” zeptal se.

„Ani muk.”

„Dvě a půl hodiny,” poznamenal Peel a nerozváděl to.

„Ty dvě hodiny a něco by mně nevadily,” řekl Sloan, „jenže Roger nebyl v Kurýru a Brammer nebyl ve své kanceláři celé dopoledne. Sháním Rogera rádiem už hodinu, a pořád nic. Brzy to budu muset povědět Chatworthovi.”

„Právě tak to bylo s Jacksonem,” řekl Peel. „Proč sakra musí Roger vždycky nastavovat krk?”

„Vypadalo to docela normálně,” namítl Sloan. „Roger si byl jistý, že ho volal Brammer. Vídal Brammera často kvůli téhle záležitosti. Dověděl ses o něm něco dalšího?”

„Ne moc. Brammer začínal v Birminghamu, psal tam pro jeden týdeník, pak přišel sem a novinařil na volné noze před dvaceti lety. Osvědčil se jako reportér při tom procesu, ve kte-rém byl otec Ruth Linderové odsouzen pro vraždu, pak dělal soukromého detektiva a minulost nijak nepřipomínal. Teď pracuje výhradně pro Kurýra. Hledal jste Rogera doma?”

„Ano,” přisvědčil Sloan. „Zkoušel jsem to všude a všemožným způsobem, až na vyhlášení poplachu. To zatím udělat nechci ze spousty důvodů. Janet Westová z nich není ten nejmenší. Já —”

Vtom se rozletěly dveře a dovnitř vpochodoval Chatworth, či spíš vtrhl dovnitř jako bouře. Byl masivní, hřmotný a rozpálený vztekem. Tvář měl zrudlou a očka se mu blýskala.

„Kde je vrchní inspektor West?” Chatworth v nejhorší náladě vždycky zachovával formální titulování. „Sháním ho už hodinu.” Jeho malá blýskající očka se zavrtávala do Sloana. „Nikdo o něm neví, jak se zdá.”

Sloan už byl na nohou a teď se zhluboka nadechl.

„Nikdo o něm opravdu neví,” řekl a všechny je obešel strach.

Později v noci se Rogerův vůz našel na jednom parkovišti v City; byly v něm pouze Rogerovy otisky prstů a žádné stopy.

Bylo deset hodin a v Bell Street byl klid.

Janet stála mezi postelemi kluků. Oba kluci pevně spali. Mohla jakžtakž rozeznat jejich tváře a hlavy na polštářích, poněvadž oknem dopadalo dovnitř světlo pouličních luceren. Martin trochu legračně odfukoval, Richard spal skoro naprosto tiše.

Janet stiskla zuby, potlačila slzy a vyšla z ložnice dolů.

Bili Sloan stál v obývacím pokoji se sklenicí whisky a sodovky v ruce jako veliký rozpačitý školák se zamračeným velkým obličejem. Ani když Janet vešla, nedokázal se toho mračení zbavit a tvářit se, že není žádný vážný důvod ke starostem.

„Můžu jedině říct,” zamumlal, „že tohle není poprvé. S Rogerem je ta potíž, že se vždycky dostane na první stránky novin. Čerti se na něho sesypou jako vosy, když chtějí vyvolat senzaci.”

„Jako bych to nevěděla,” povzdychla si Janet. Byla velice bledá, když usouženě a hořce pokračovala: „Noc za nocí nemůžu usnout strachy, jestli se vrátí. Sedím tady a čekám. Slyším ulicí přijíždět auta a je mi do breku, když přejedou dál. Nemůžu si pomoct, Bille, ale nenávidím to. Zrovna teď — teď je to desetkrát horší než jindy, ale takhle to trvá už léta!”

Sloan si vytáhl lulku.

„Vždycky se z toho dostane.”

Janet zavřela oči a pak strnula. Do Bell Street zahnulo nějaké auto a teď slyšeli motor, jak se blížilo. Oba se zadívali k oknu, oba napjatě čekali, jestli ten motor změní tón, jestli zpomalí.

Auto jelo dál.

Janet přešla k Rogerově lenošce a vzala si z kazety cigaretu. Sloan přiskočil, aby ji zapálil. Janet vyfoukla kouř a přinutila se k úsměvu.

„Já se vzpamatuju, Bille. Mrzí mě, že mě to tak zdrblo. To ta hrozná kampaň. Ta jde člověku hrozně na nervy — to se rozumí, jistě tak působí pořád, ale v takovéhle situaci je to ještě horší. Mary se musí cítit skoro tak zle jako já. Stejně jako většina manželek. Ale to nic, my chápeme, že je třeba, abyste zjistili, kdo to vyvolává, že nemůžete všichni rezignovat!” Div nekřičela. „Nedělejte si o mne starosti, Bille.”

„Jestli vám to kapku uleví,” zabručel Sloan, „postavili jsme dva muže jako hlídku na ulici a dva za dům dozadu. Ne že bych čekal nějakou patálii tady,” dodal a zrudl skoro jako červená řípa. „Prostě jsme si mysleli, že se tak budete cítit líp.”

Janet se zajíkavě zasmála.

„Jistě, Bille. Děkuju vám. Neměl byste radši jít domů?”

„Půjdu domů, až najdeme Rogera,” prohlásil Sloan.

Sloan se v kanceláři podíval na nástěnné hodiny. Měl zarudlé a skelné oči — vypadaly sotva jako oči skutečného člověka. Jeho velký obličej byl zbrázděný vyčerpáním. Vrásky se mu táhly i ke koutkům úst, a kdykoli promluvil, hlas mu drsně zaskřípal.

Uplynulo čtyřiadvacet hodin od jeho návštěvy u Janet.

Od té doby navštívil skoro každého, kdo byl nějak spojen s tou kampaní, včetně Ruth Linderové a Brammerovy přítelkyně Pauliny Westonové. Nedověděl se nic nového.

Telefon zazvonil.

Dva druzí obvodní inspektoři, oba v noční službě, vzhlédli ke Sloanovi, když bral sluchátko. Jeho tělo se strnule napřímilo, jako by telefon ještě zvyšoval jeho nervové napětí, a byla v tom i napjatá naděje.

„Sloan u aparátu.”

„Něco nového ?” Byl to Chatworth.

Okolnost, že naděje dosud trvá, se zřetelně projevila ve Sloanovč chování. Uvolnil se, ale nebylo to úlevné uvolnění.

„Ne, pane.”

„Nic o tom novináři, o Brammerovi?”

„Ne, pane.”

„Poslechněte, Sloane,” prohlásil Chatworth, „tohle je rozkaz, rozumíte? Běžte se domů vyspat a neukazujte se tady aspoň deset hodin!”

„Ano, pane,” řekl Sloan mechanicky, jako by vůbec nic necítil.

„Říkám, že je to rozkaz!” utrhl se na něj Chatworth.

„Ano, pane,” opakoval Sloan.

„Brounoc,” zabručel Chatworth.

A zavěsil. Sloan si prohrábl tuhé vlasy a pomalu vstal. Sundal si z věšáku klobouk, otočil se, pokynul rukou druhým inspektorům a vyšel ven. Nešel daleko, nýbrž jen do blízké místnosti detektivních seržantů. Peel tam dosud byl jako jeden z půl tuctu a vypadal právě tak utahaně jako Sloan.

„Jdeme domů, Jime,” řekl Sloan. „Pojďte.”

„Ale – “

„Pojďte!”

Peel pokrčil rameny a vzal si také klobouk. Prošli širokými chodbami Yardu beze slova, pak sjeli zdviží dolů a potom vyšli ven na nádvoří a do hvězdnaté noci. Provoz na nábřeží byl řídký, ale bylo slyšet pronikavé zahoukání automobilového klaksonu.

„Jenomže nepůjdeme domů, jak mi nařídil Chatworth,” prohodil Sloan, když otvíral dveře svého auta.

Oba nasedli.

„Kam tedy?” zeptal se Peel dychtivě.

„Do Brammerova bytu,” odpověděl Sloan. „Není pohřešovaný oficiálně, takže nemůžeme dostat povolení k prohlídce, ale stejně se tam chci podívat. Chcete to risknout?”

„Pospěšte si,” odpověděl Peel.

12 S LÁSKOU RUTH

Brammer bydlel v malém bytě v úzké uličce blízko tržiště Covent Garden. Byt byl ve dvou patrech, dveře do něho vedly z odpočívadla v prvním patře budovy. Do domovního vchodu a na úzké schodiště zakysle zavánělo přezrálé ovoce z tržiště, když Peel se Sloanem stoupali nahoru. Nadělali spoustu hluku. Prošli osvětlenou chodbou a zastavili se, aby naslouchali, nic však neslyšeli.

Odpočívadlo na schodech před Brammerovým bytem tonulo ve tmě.

Sloan rozsvítil baterku. Ve světle se ukázala mosazná schránka na dopisy, klepadlo, které potřebovalo vycídit, lakované dveře, jež pozbyly lesku, a tlačítko zvonku.

Peel je stiskl, ale nic se nestalo. Zazvonil znovu a hlasitě zaklepal. Stále nikdo neotvíral.

„Pořád říkám, že by ze mě byl dobrý zloděj,” poznamenal a zašklebil se, když vytahoval z kapsy šperhák. „Teď by ještě scházelo, aby nás přistihli při činu. Hodili by nám na krk vloupání nebo —”

„Dělejte radši!” Sloan byl nervózní.

Peel zabručel a začal se šťourat v zámku. Ten se dal snadno otevřít a brzy v něm cvaklo. Zevnitř bytu je uvítala mlčenlivá tma. Peel strčil do dveří, až se otevřely víc, a zamumlal:

„Když má někdo takovouhle starožitnost místo zámku, měl by platit dvojité pojistné. Dítě by to otevřelo.”

„Radši ty dveře zavřeme,” vybídl ho Sloan. Peel je zavřel.

Čekali chvíli mlčky, než rozsvítili baterku; pak Peel našel vypínač a stiskl jej. Byli v malé předsíňce. Vpravo i vlevo vedly dveře a přímo před nimi se zvedalo další dřevěné schodiště. Místnost nalevo sloužila tak trochu ke všemu. Divan v jednom koutě byl zválený, jako by tam někdo nedávno ležel. Stály tam dvě lenošky, malý gauč, kulatý stůl z leštěného ma – hagonu, který se svítivě leskl, a psací stůl v jednom rohu. Na stole byl přenosný psací stroj a spousta papírů — samé věci, jaké člověk potřebuje k psaní. Nad stolem a u stěn poblíž se tyčily police s knihami, v dalším rohu bylo malé křídlo. Na pianě stála nedávná fotografie Pauliny Westonové ve stříbrném rámečku. Černobílá fotografie sotva vystihovala jemnost

její pleti, ale byla z ní zřejmá dívčina otevřenost a její klid.

Povalovaly se tam také dopisy od Hanna-Gorlaye a od člověka, který ho vydatně podporoval v Občanské lize, od jistého Rodneye Matthewsona; všechna korespondence se týkala několika chystaných shromáždění a Sloan ji prolistoval, zatímco Peel větřil.

„Zatuchlina,” poznamenal. „Brammer tady určitě už pár dní nebyl.”

„Skočte nahoru, jak to vypadá tam,” vybídl ho Sloan.

Peel se vzdálil velice tiše na tak mohutného muže. Sloan začal prohledávat psací stůl, dbaje přitom, aby všechno zanechal v původním stavu. S povolením k prohlídce konal tuhle práci každý týden; bez povolení si připadal, jako by se dopouštěl bůhvíjakého zločinu.

Slyšel Peela, jak se v místnosti nahoře pohybuje, ale bez přílišného hluku. Když byl hotov se svou prohlídkou, byl přesvědčen, že nenašel nic, co by jim pomohlo v pátrání po Ro –

gerovi.

Peel sešel dolů.

„Máte něco?” zeptal se ledabylým tónem — až trochu příliš ledabylým.

„Ne — co jste našel vy?” chtěl vědět Sloan.

„Co říkáte tomuhle?” podal mu Peel nějakou fotografii. „Leželo to v šupleti toaletního stolku,” dodal.

Byla to fotografie Ruth Linderové a přes dolní růžek bylo napsáno smělými tahy: Bramovi s láskou Ruth.

Sloan se na ni chvíli upřeně díval. Peel si pohrával s cigaretami, ale nezapálil si.

„Kdyby tohle našel Roger, položil by Brammerovi spoustu otázek,” poznamenal Sloan tiše. „Mluvil o tom, jak se ho Brammer pořád snaží přesvědčit, že Ruth má prsty v celé té patálii. A tohle ukazuje na hezky blízké přátelství mezi Brammerem a tou holkou, kterou chce namočit. Filmové hvězdy a primadony můžou rozdávat podepsané fotografie na všechny strany, ale takové jako Ruth Linderová sotva. Jenže to moc nedokazuje,” povzdechl si zklamaně. „Nejsem nějak ve formě. Namlouval jsem si, že tady najdeme něco, co by opravdu stálo za to. Můžeme pokládat za jisté, že se Brammer opravdu ztratil.” Otřásl se.

„Pokaždé, když zvedám telefon, čekám zprávu, že Rogera našli mrtvého.” Odmlčel se. „Vypadněme radši odtud.”

Za chvíli byli zase na ulici ve slabém světle dvou luceren a s hvězdami nad hlavou. Zakyslý pach k nim dolehl daleko výrazněji, když vykročili ve větru ke Sloanovu autu.

Blízko u něho stála nějaká dívka. Sloan se na ni zvědavě zadíval a pak poznal Paulinu Westonovou, když mu popošla vstříc.

„Vrátil se Bram zpátky?” zeptala se ostře.

„Ne.”

„Nejste moc k ničemu, co?” poznamenala a v jejím tónu zazněla hořkost. „Nemůžete najít Westa ani Brama.”

Otočila se na patě a vykročila rázně ulicí. Na rohu se k ní přidal nějaký muž.

„Zjistěte, kdo to je,” obrátil se Sloan rychle na Peela. Peel už byl v pohybu.

Paulina a její společník se nijak nepokoušeli ztratit se mu. Zanedlouho poznal mladého Charlese Mortimera. Neoslovil je, ale pozoroval, jak nastupují do taxíku. Nepustil se za nimi, nýbrž vrátil se ke Sloanovi.

„Je to Mortimer —jeden z mládenců Ruth Linderové a kamarád Prescottův.”

„Rád bych věděl, na co si Ruth hraje s Mortimerem,” zakabonil se Sloan a dodal nevrle:

„Potřebovali bychom dva maníky za každého, kterého máme, v tom je ten malér.” Nasedli do auta a Peel zapjal radiotelefon.

Ozval se nějaký hlas, ale Sloan nemohl pochytit, co říká. Cítil, že Peel ztuhl, a ostře se na něho podíval. Viděl jenom jeho tvář v míjejících světlech z ulice.

„Co je?” zeptal se ostře. „Co —”

„Pst!”

Sloan dupl na brzdu, když se před něho vmáčkl nějaký taxík, a potom prudce stočil

volant, poněvadž se octl příliš blízko k jednomu autobusu. Jeho lesklé červené boky se nad Sloanem tyčily jako nějaká hora.

„Promiňte,” ozval se Peel konečně. Byl všecek roztřesený. „Střelili teď v noci čtyři uniformované strážníky — každého v jiném obvodu, dva při zadržování lupičů, dva bez známého důvodu. Naši teď právě soustřeďovali posily do těch čtyř obvodů.”

„Abychom se radši vrátili do Yardu,” rozhodl se Sloan.

Bylo možné, že ti dva policisté napadení bez známého důvodu zadržovali lupiče. Brzy se zjistilo, že všichni postižení muži, z nichž dva ještě tu noc zemřeli, byli střeleni z automatických pistolí ráže 32.

Janet Westová se probudila ještě za tmy. Nevěděla, kolik je hodin. Pouliční lucerny dosud svítily a po chodníku přecházel vytrvale nějaký muž. Janet se dohadovala, že je to jeden z policistů na zvláštní hlídce v Bell Street.

Od chlapců nebylo nic slyšet.

Obrátila se na druhý bok se zoufalým pocitem. Věděla, že se jí sotva podaří usnout znovu. Její poslední myšlenka před usnutím zvečera patřila Rogerovi; teď mu patřila její první myšlenka. Zdálo se, že jí spánek nepřinesl žádný odpočinek, žádnou přestávku v proudu zmučené úzkosti — byla stejně vyděšeně připravená na zazvonění telefonu a na zprávu, že našli Rogera mrtvého, jako když předtím uléhala.

Roger byl pohřešován už tři dny, vlastně tři a půl dne.

Kdykoli šla Janet nakupovat, cítila, že ji lidé ze sousedství i obchodníci pozorují a ukazují si na ni. V autobuse to bylo totéž. Na ulici trnula strachem, že ji nějaká sousedka zastaví s laskavým, ale tak zraňujícím vyptáváním.

„Víte něco nového, paní Westová?”

Kdyby se podívala do novin, uviděla by Rogerovo jméno v nějakém titulku na první straně. První den, kdy ta zpráva vešla ve známost, zdála se vytlačovat z novin všechno ostatní. Kurýr ji spojil s oznámením, že je po stejnou dobu pohřešován i Brammer — vlastně o hodinu či dvě déle, pokud se dalo dokázat.

Ale nejhorší, daleko nejhorší bylo to mlčenlivě čekání — to tiché toužení chlapců.

První den zasypali matku otázkami a Janet se prostě zhroutila. Neuvědomovala si, co se v nich děje, ale bylo to jistě něco významného. Když přišli ze školy druhý den, vyptávali se jí pouze očima. Teď si ty oči představovala — Richardovy ohromné a tmavě modré, Martinovy vážné, upřené a šedé, úpěnlivě se dotazující:

„Prosím tě, mámo, je něco nového?”

Chlapci nemluvili a ona jim neodpovídala, leda tím, že se vyhýbala jejich pohledům.

Chvíle obav zažili už předtím, i úzkosti a občas i pocitu, že se Roger domů nevrátí. Ale ještě nikdy nebyli chlapci zasaženi tak hluboce. Bylo to pro ni znamením, že dorůstají. Zvyšovalo to její trýzeň, dodávalo jí to palčivost, která byla téměř nesnesitelná.

Nebyla už tím strachem posedlá sama. Richard s Martinem cítili totéž ve škole, na ulicích i při hře.

Teď uslyšela, jak do ulice zahýbá nějaké auto.

Skoro se jí zastavilo srdce, pak se divoce rozbušilo. Proč by tudy projíždělo nějaké auto teď, v tuhle dobu? Venku byla tma jako v pytli.

Janet se na lůžku posadila.

Auto se blížilo. Měla pocit, že se dusí. Mohl by to být Roger? Auto zastavilo.

Janet se nadechla, donutila se odhodit pokrývku stranou a začala vstávat z postele.

„Kdo —” uslyšela nějaký mužský hlas a věděla, že je to jeden z policistů před domem. Pak uslyšela výstřely. Byly čtyři, všechny rychle za sebou. Zaburácely a roztříštily ticho.

Pak se ozval přiškrcený výkřik a potom jakýsi nepovědomý hluk. Zdálo se jí, že slyší pád mužského těla.

Zaječela.

Věděla, že je to šílenství, takhle ječet; část vědomí ji varovala, aby nevzbudila chlapce, ale nedokázala tomu zaječení zabránit. Celou tu dobu byla v pohybu, vstala z postele a klopýtala k oknu.

Motor auta zafrkal. Když se přiblížila k oknu, rozsvítily se automobilové reflektory. Pohledem z okna zahlédla jednoho muže ležet na chodníku a druhého ve vozovce.

Vypadalo to, jako by auto jelo přímo přes něho. A zahlédla před brankou i něco jiného, cosi, co vypadalo jako nějaká ohromná bedna.

Zmocnila se jí hysterie, takže zaječela znovu.

„Ne, ne, ne!”

Pak se ozval nějaký hlas za ní.

„Mami, nekřič!” Byl to Martin, všecek zoufalý. „Mami, prosím tě, nekřič, prosím tě!”

Prudce se obrátila a rozběhla se k němu. Martin byl statný pořízek, jeho se mohla pevně zachytit. Nemohla ze sebe vypravit slovo, ale aspoň už neječela. Cítila, jak ji objaly chlap-covy paže, a slyšela, jak mu buší srdce. Teď se ozvaly i jiné zvuky a jí se zdálo, že slyší hlasy zvenčí.

„Co je ti, mami, co se stalo?” vyhrkl Martin. „Je táta —”

„Ne,” zachraptěla. „Venku se — střílelo, ne, Martine, co to říkám, nic to nebylo, jsem jenom —”

„Mami, prosím tě, nic mi nenamlouvej,” řekl Martin. „Jsem už dost starý, abych se dověděl, jestli se stalo něco hrozného. Střílelo se tam?”

Janet ho teprve teď uviděla; bylo mu deset let a promluvil zoufale vážně.

„Ano,” přiznala. „Měla bych — měla bych zavolat 999, chlapečku, vid? Tak jsem se polekala, že jsem nevěděla, co dělám, ale teď mi je líp, když jsi tady ty.”

Držela se ho, když se obrátil k telefonu.

Zvedl sluchátko, vytočil číslo 999 a požádal na Yardu o informace. Řekl jim, že v Bell Street v Chelsea se střílelo před domem vrchního inspektora Westa.

Potom rozsvítil.

Zatím už bylo z ulice slyšet nepochybně lidské hlasy, mužské i ženské. Martin přistoupil k oknu. Janet cítila, že by ho měla zadržet, ale poznala, že to nedokáže. Martin se vyklonil ven. Dole se pár mužů sklánělo k ležícím tělům a jiný stál u té velké bedny. Nahoru doletěla

slova. „Zavolejte doktora!”

„Volal jsem policii,” zavolal Martin hodně zřetelně. Dole se všichni ohromeně rozhlédli.

„Přivezou jistě doktora s sebou,” dodal Martin.

Janet stála u okna těsně vedle něho a byla proti světlu jasně viditelná. To sousedy na ulici uklidnilo. Někdo vyšel z jiného blízkého domu a prohlížel si tu bednu.

„Scoopy, musíš si vzít župan/’ řekla synkovi Janet.

„Ty bys ho měla mít na sobě taky,” poznamenal Martin naprosto věcně. „Jsou tři čtvrti na šest, mámo. Chtěla bys udělat čaj?”

„Já — ano, chlapečku, hrozně ráda!”

„Tak na něj postavím,” prohlásil Martin a zamířil ke dveřím.

Když k nim došel, jakýsi muž venku vykřikl: „Podívejte! V té bedně je nějaký člověk — mužské tělo!”

13 BEDNA

Úleva z napětí, kterou přinesl Martin, pominula při těch slovech vyslovených na ulici. Janet strnula, cítila, jak bledne a jak jí údy spoutává chlad. Viděla, že Martin u dveří zaváhal. Zůstal stát a otočil se.

„Určitě?” zeptal se nějaký člověk venku.

„Jistě. Máte baterku?”

„Mámo,” prohlásil Martin velice pevně, „skočím tam dolů podívat se, jestli bych jim nemoh nějak pomoct.”

Nečekal na odpověď, ale obrátil se a vyběhl ze dveří. Janet by nejraději vykřikla: „Ne! Nechoď tam!” Ale nedokázala najít správná slova. Martin zmizel a lidé na ulici si pořád něco mumlali.

Janet si byla jistá tou hroznou pravdou a byla přesvědčená, že to Martin vycítil. V bedně přivezené před jejich dům byl nějaký muž; proč by ji tam přivezli, kdyby to nebyl Roger?

„V té bedně je nějaký člověk — mužské tělo!”

Janet vykročila k oknu. Nechtěla se podívat ven, a přece věděla, že to musí udělat. Když z okna vyhlédla, viděla, jak Martin vyběhl na ulici, zatímco dva muži si do dřevěné laťkové bedny svítili baterkami. Potom k nim Martin doběhl a nakoukl dovnitř mezi laťkami.

Do Bell Street zahnula dvě auta, každé z jednoho konce, obě s rozsvícenými reflektory. To byly patrolující vozy přivolané Martinovým telefonickým vzkazem. Jejich motory hučely, a přece se nezdály porušovat ticho.

Na ulici leželi ranění, možná už mrtví nebo umírající policisté, byli tam nějací sousedé a ti dva s baterkami vedle chlapce — a všichni upírali oči na Martina. Janet rovněž. Martin nahlédl mezi laťky a pak pomalu ucouvl. Janet mu neviděla do tváře, ale viděla reakci ostatních, kteří zírali na něho.

Všichni jako by zaraženě oněměli.

Potom Martin zvedl hlavu a vzhlédl k Janet.

Třeba to byl světelný klam způsobený září reflektorů, ale jeho oči se zdály tlumočit jí nějaké poselství, zoufalé poselství: Tak se to stalo, stalo se to, já se o tebe postarám — takové poselství.

Pak policejní vozy zastavily a vyskočili z nich strážníci. Tablo se rozpadlo. Hlasy opět zazněly normálně.

„Co se děje?”

„Kdo je raněný?”

„Dva muži, postřelení.”

„Dva?”

„Viděl někdo —”

„A tamhle je inspektor West.”

„Viděl někdo —” Pauza.

„Cože?!”

„Vrchní inspektor West, tam v té bedně.”

„Pane — bože!”

Znovu oněměli, všichni. Trvalo to jenom vteřinu, ale oněměli. Mlčení prolomil Martin, velice zřetelně.

„Prosím vás,” ozval se, „pomůže někdo mému tátovi ven?”

Jeden policista z vozu patroly měl tolik rozumu, aby si vzpomněl na Janet. Vyběhl po schodech nahoru s Martinem. Janet v náhlém záchvatu snahy dostat se co nejrychleji dolů se s nimi setkala na odpočívadle schodů. Třásly se jí prsty, jimiž se pokoušela zavázat si šerpu županu.

„Myslíte, že byste měla chodit ven, paní Westová?” Policista ji pevně vzal za paži.

„Samozřejmě!”

„Dobrá — tak nezakopněte,” řekl muž. Jeho klid zapůsobil jako studená sprcha. „Jen pomalu. Ty běž napřed, synku — ty jsi Martin, vid? Říkají ti Scoopy nebo tak nějak, co?” Jeho bručivý hlas byl jako pevná ruka.

Silná paže ovinula Janetin pas. Došli do předsíně, kde Martin zaváhal, ale pak srdnatě vykročil dál. Skřípavé zvuky zvenčí oznamovaly, že někdo páčí ven latě bedny.

Janet viděla jenom to. Policejní auta, sanitky, které právě přijely, dav lidí, který každým okamžikem narůstal, sousedé — to všechno neznamenalo nic. Dva uniformovaní strážníci otvírali laťkovou bednu — a v ní ležel skrčený Roger. Janet mohla vidět jen to, že je to nějaký muž.

Mocná paže kolem jejího pasuji držela velice pevně. Rozhlédla se zoufale po Martinovi a shledala, že muž z patroly objímá druhou paží chlapce kolem ramen.

„Opatrně,” řekl jeden ze strážníků u bedny.

„Pozor na jeho obličej!”

Hřebíky vrzavě vylézaly z měkkého dřeva.

Přiblížil se k nim další muž, menší a v civilu, s malým vakem v ruce. Janet ho nepoznala, ale někdo řekl „doktor”. Janet zatajila dech. Neuvědomila si jasně, kdy k tomu došlo, ale

náhle ucítila Martinovu ruku ve své; chlapec se k ní pevně přitiskl. Nějaká žena z jednoho domu v sousedství přišla a připojila se k nim.

Strážník z patroly si zapálil cigaretu a rozkašlal se.

Dva muži u bedny položili Rogera na dlažbu, jako by pokládali mrtvolu. Martinovy prsty se zaťaly do Janetiny ruky.

Doktor se nad Rogerem naklonil a zakryl jeho obličej. Janet pokročila vpřed hrozně pomalu. V srdci si byla docela jistá, co se stalo — že je Roger mrtev. Věděla, že nějak musí sebrat sílu, aby se mu podívala do nehybné tváře.

Doktor se napřímil.

„Uložte ho do postele — aby se zahřál.” Náhle se otočil. „Je naživu, paní Westová.” Janet omdlela.

„Dejte se do práce,” řekl kriminalista z Yardu, když dorazil do Bell Street. „Zkontrolujte tu bednu kvůli otiskům prstů, zjistěte, kde byla vyrobena, prohledejte všechny dřevařské ohrady, dílny a továrny v Londýně. Potom —”

Jeho hlas mluvil dál a dál.

Janet si shrnula z čela kadeř, když uslyšela zvonění telefonu. Byla právě v kuchyni a chystala chlapcům svačinu spojenou s večeří. Nebyli ještě doma. Mladý strážník vyšel z předsíně do obývacího pokoje, aby vzal telefon. Janet naslouchala. Byla trochu zardělá z horka v kuchyni, ale vypadala uvolněně a odpočatě. Spala od osmi hodin do tří — od okamžiku, kdy byla ujištěna, že Roger brzy přijde k sobě.

Roger byl omámen nějakou drogou, ale nic nenasvědčovalo, že by dávka byla smrtelná.

Teď byl nahoře v ložnici, spal skoro přirozeně, téměř zbavený působení drogy. Až na pár bodnutí injekční jehlou na paži, povrchního říznutí na zátylku a pár pohmožděnin na hlavě mu nic nebylo.

Strážník se objevil ve dveřích.

„To je pro vás, paní Westová.“

„Och, děkuju.” Janet si utřela ruce do utěrky a pospíchala do přijímacího pokoje. „Kdo mě volá?”

„Nějaká dáma, paní Westová.”

„Och. Haló? Tady Janet Westová.”

„Dobré odpoledne, paní Westová,” řekla nějaká žena. Měla hluboký a příjemný hlas.

„Jsem tak napjatá, jak se daří panu vrchnímu inspektorovi ?“

„Daleko líp, díky. Kdo volá?” Ten hlas byl pro Janet prostě jenom hlas, ale měla pocit, že by si jej snadno zapamatovala.

„Tady Ruth Linderová,” řekla” žena.

„Ruth — Linderová!”

Žena se zasmála — jako by ji překvapení v Janetině hlase pobavilo.

„Ano,” přisvědčila. „Vyřídila byste laskavě panu vrchnímu inspektorovi, že jsem se na něho ptala? A taky mu prosím vás povězte, že bych s ním ráda mluvila co nejdřív, jakmile

bude v pořádku.”

„Vyřídím,” řekla Janet.

„Možná budu s to pomoct mu.”

„Jste moc hodná.”

„To nic, paní Westová. Jsem tak ráda, že mu je už líp. Na shledanou.”

„Na shledanou,” opakovala Janet.

Cestou zpátky do kuchyně se zamyslela. Věděla, co si Roger o Ruth Linderové myslí; věděla, že ho udiví tenhle projev zájmu. Nejlepší by snad bylo, kdyby zatelefonovala Sloanovi do Yardu.

Sloan s Peelem už k nim zaskočili na návštěvu a projevovali dětinskou radost z Rogerova objevení. Přišel i Chatworth. Nějakým zvláštním způsobem to vypadalo, jako by nemohli uvěřit, že se Roger opravdu vrátil, dokud ho neviděli na vlastní oči.

Janet zatelefonovala Sloanovi, ale nezastihla ho; nechala mu tedy vzkaz. Pak začala prostírat na stůl. Bylo čtvrt na sedm. Kluci měli přijít každou chvíli. Čekala, že se přiženou jako velká voda a zahrnou ji přívalem otázek — s tím příšerným mlčením bude konec.

Jakmile Roger přijde k sobě, měla zavolat do Yardu. Vtom uslyšela klepání na strop.

Všechno jí vypadlo z rukou, až jeden nůž zařinčel o podlahu, a hnala se nahoru. Strážník ji pozoroval a zubil se. Dveře do ložnice byly pootevřené a Janet je rozrazila.

Roger v posteli seděl.

Vypadal pobledle a omámeně, ne však tupě. Okamžitě Janet poznal. Viděl ji, jak se k němu blíží, a bleskem si uvědomil, jak jí asi bylo a co se tady dálo.

Janet ucítila jeho objímající paže a pak jejich prudké sevření. Byl to okamžik extáze, tichého vytržení.

Konečně se mu z objetí vyvinula.

Roger k ní vzhlédl s hlavou ke straně. Potom se rozvážně chopil cípku prostěradla a utřel jí slzy z očí. Nepromluvili. Mlčení trvalo dlouho, vzácné a drahocenné, až Roger ochraptěle promluvil:

„Jak dlouho jsem byl pryč?”

„Miláčku!”

„Vážně, já to nevím.”

„Ale -”

„Namouduši to nevím.”

„Skoro čtyři dny,” zajíkla se Janet.

„Čtyři — dny,” opakoval Roger ozvěnou.

Když tak zůstali zírat jeden na druhého, kluci vtrhli do domovních dveří, strážník jim něco řekl a oni spěchali nahoru, zřejmě po špičkách, a se vzrušeným šepotem.

Během patnácti minut poslal Yard své lidi do té postranní uličky odbočující z třídy Blackfriars Road za mostem ve snaze zjistit tam něco o době Rogerova zmizení. Do londýnských obvodů i do okolních okresů šly výzvy k pátrání po malých červených

morrisech minorech.

„Zkontrolujte je všechny, vyslechněte každého, zadržte kohokoli, kdo nemá průkazné alibi,” nařídil Sloan.

V Bell Street věděl Roger od doktora, že potřebuje ještě dva tři dny, aby se zotavil z působení drogy. Ale už s ním začínali šít všichni čerti.

Byl už venku z postele, ne však dosud oblečený, když ho přišli navštívit Sloan a Peel. Roger se už najedl a teď kouřil. Pohled na kolegy z Yardu mu dělal dobře.

Rozpovídal se…

„A nepamatujete si prostě vůbec nic,” poznamenal Sloan.

„Svatá pravda,” přisvědčil Roger. „Praštili mě přes hlavu, když jsem zahnul do té postranní uličky. Od té doby jsem nebyl ani chvíli při vědomí.”

„Šílenství,” zamumlal Peel.

„Mně to nevyčítejte!”

„Já myslím od nich. Proč vlastně chtěli —” Peel se odmlčel.

„Podle počtu těch bodnutí do paže mi píchali morfium třikrát denně,” řekl Roger. „Takže mě zřejmě chtěli udržet v bezvědomí. Ale proč mě potom pouštěli? Proč mě nevyřídili jako ty ostatní?” Zatáhl zhluboka z cigarety. „Já vím, já vím, na to nenajdeme odpověď, dokud se nedovíme všechno. Já prostě po ty čtyři dny mám prázdno v hlavě, Bille — povězte mi, co se zatím dálo.”

Sloan vykládal, Roger poslouchal a pokuřoval.

Bylo vystřeleno na šest policistů včetně těch dvou na stráži v Bell Street a jenom jeden z nich — jeden z Bell Street — zůstal naživu. Nenabyl dosud vědomí a hrozilo nebezpečí, že se už neprobere.

Došlo i k dalšímu střílení, které se netýkalo policistů. Loupeže a násilnosti se množily po celé zemi a Londýn na tom byl nejhůř.

Nic se nezjistilo o té bedně, ve které byl Roger „doručen”. Nikdo ještě nevěděl, kde byla vyrobena. Našel se jeden časně ranní cyklista, který viděl nějaký dodávkový náklaďák zahý-bat do Bell Street někdy v době tamější střelby. Stopy pneumatik na vozovce k ničemu nepomohly.

Nedošlo zatím k žádnému dalšímu varování.

Kampaň v novinách byla čím dál prudší a po zmizení Brammera spustil Kurýr ještě naléhavěji než předtím.

Na mítinku ve Wimbledonu, kde předsedal advokát Matthewson a hlavním řečníkem byl Hann-Gorlay, se shromáždil dav lidí. Pět set místních obyvatel hlasovalo — proti pouze jednomu či dvěma.hlasům nesouhlasu — pro ozbrojení policie a pro tvrdý postih všech dopadených násilníků. V Londýně i v jeho okolí se konalo několik dalších schůzí s hlavním řečníkem Hannem-Gorlayem a za předsednictví téhož Rodneye Matthewsona.

„Hann-Gorlay je v každém případě dobrý a Matthewson je svým suchým způsobem brilantní. Je to mazaný advokát a drží se jaksepatří na naší straně,” vysvětloval Sloan. „Ale hodně se mluví o té dobrovolné milici.”

„Ozbrojené?” zeptal se ostře Roger.

„Nikdo to tak neřekl, ale já si nedovedu představit takovou dobrovolnou milici bez pistolí nebo bez nějakých jiných zbraní.”

„Zatracení blázni,” zavrčel Roger.

„Poslechněte, Rogere,” namítl Sloan, „jste si tím zatracením tak jistý? Máme opravdu málo lidí a nějaká taková mírová domobrana —”

„Podívejte se, takovouhle argumentací se nenechávejte zlákat,” zarazil ho Roger příkře.

„Zaveďme si ozbrojené dobrovolníky a ozbrojenou policii a všichni mladí desperáti v Londýně si taky nějak opatří pistole. Když proti násilí půjdete násilím, vyvoláte tím ještě větší násilí.”

„Ti naši chlapíci pistole neměli,” poznamenal Sloan. „Byli chladnokrevně zavražděni.“ Řekl to studeným tónem, jasně s Rogerem nesouhlasil.

Roger raději obrátil list.

„Brammer se tedy ještě neobjevil, jak říkáte?” Sloan byl zřejmě rád, že změnili téma.

„Není po něm ani vidu, ani slechu.” Podrbal se na nose a pak vrhl dlouhý pohled na Peela.

„Když jste ještě pořád mimo službu, Rogere, můžete se dovědět tohle. Dva idioti vnikli předevčírem do Brammerova kvartýru. Objevili tam, že má podepsanou fotografii od Ruth Linderové — věnovanou mu s láskou. Ta fotografie byla pravděpodobně braná krátce před tou její dnešní hrou na krasavici z nóbl společnosti. Nic jiného, co by Brammera nějak spojovalo s tou kriminální patálií, tam nenašli.”

„Tak Brammer tedy znal Ruth náramně dobře,” poznamenal Roger tiše. „O tom, jak se laskavě informovala o mém stavu, jste snad slyšeli?”

„Slyšeli.”

„Půjdu si myslím zjistit, kvůli čemu se mnou chtěla mluvit,” řekl Roger. „To je můj první úkol.” Zapálil si cigaretu. „Hrozně rád bych se dokázal zbavit pomyšlení, že je to všechno nějaký švindl. Mám pocit, že jestli si ze mne Ruth dělá prostě blázny, někdo má za lubem zesměšnit přímo Yard. Pomyslete si, jakou jsem jim dopřál zábavu. Unesou mě a pak mě pošlou zpátky jako nějakou mršinu, jako by tím říkali, že jim nestojím za to, aby si mě nechávali, nebo dokonce ani za to, aby mě odkráglovali.”

Peel se zazubil.

„Taky jeden způsob, jak vás urazit — nechat vás naživu, protože z vás nemají strach!”

„Právě.”

„Je to vážně ohavné,” podotkl Sloan. „Ale švindl to není. Mají k tomu nějaký důvod, a neříkejte mi, že je to nějaká krevní msta, to se mi taky nezdá.“

Podívali se tvrdě jeden na druhého. Roger věděl, že Sloan s ním urputně nesouhlasí, pokud jde o zbraně pro policii, třebaže to jenom napověděl. Sloan na ty darebáky zuří, zuří tak, že mu to pokřivilo úsudek, pomyslel si Roger. Tahle neshoda mohla mezi nimi vyvolat napětí na dlouhou dobu.

Náhle zazvonil telefon a Sloan zvedl sluchátko. Volali z Yardu. Když poslouchal, jeho výraz pověděl Rogerovi i Peelovi, že došlo k něčemu novému.

„Ano,” řekl Sloan do telefonu, „hlídejte je oba.” Zavěsil a obrátil se. „Brammer je

zpátky,” oznámil. „Právě přijel do Willington Place — navštívit Ruth Linderovou. Co bych dal za to, kdybych si mohl poslechnout, o čem si ti dva povídají!”

Setkal se s Brammerem o pár hodin na to. Jeho historka byla stejná jako Rogerova a měl přesně stejný počet vpichů po injekcích — čtrnáct.

Opřeli ho o dveře jeho vlastního bytu; nikdo neviděl, kdo ho dopravil domů.

14 POZVÁNÍ

Roger dojel svým vozem před činžovní dům v bloku Willington Place. Hlídající detektiv z Yardu mu téměř nepostřehnutelně pokynul na pozdrav, když ho Roger míjel, a tím, že zůstal stát na rohu ulice, dal jasně najevo, že nemá nic k hlášení.

Slunce hřálo.

Bylo skoro jedenáct hodin třetího dopoledne od Rogerova návratu do Bell Street a jeho prvního dopoledne oficiálně ve službě. Necítil se zrovna nejbystřejší, ale také se necítil zvlášť špatně. Jestli se nebude moc přepínat, bude docela v pořádku.

Liftboy ho vyvezl nahoru k apartmá Ruth Linderové.

Roger tu ještě nikdy nebyl, ale věděl, že zdejší byty prosluly svým luxusem a okázalostí. Ta proslulost byla oprávněná. Byla tu zrcadla v pozlacených rámech, koberce s vysokým vlasem, všechno, co mohou očekávat nepříliš přemrštění milionáři.

Roger zazvonil.

Ruth Linderová mu stále zůstávala hádankou, ale to byla jenom část jeho starostí. Čtyři dny se mu ztratily ze života; neměl ani ponětí, kde v té době byl; co se mu stalo, věděl je-nom z toho, co mu řekli doktoři a jeho zdravý rozum. Ty čtyři prázdné dny ho trápily víc, než by býval čekal.

A ještě toho bylo daleko víc. Byly tu ty vraždy. A byla tu ta kampaň. Od té doby, co přišel k sobě, nedošlo sice k ničemu, ale věděl, že na každé londýnské policejní stanici vládne napjaté očekávání, skoro ustrašené očekávání. Nenašel by se policista, ať už v civilu, či v uniformě, který by se mohl rozumně cítit jistý, že se večer nebo příští večer vrátí bezpečně domů. Nikdo se tomu nevyhýbal a riziko bylo rozděleno mezi všechny; logika všem říkala, že nikomu nehrozí osobní nebezpečí, ale přece jen —

Několika lidem hrozit mohlo.

Brammerův příběh byl zveřejněn, právě tak jako Rogerův. Dveře bytu se otevřely. Úpravná služebná vzhlédla Rogerovi do tváře a usmála se. Nebyla jenom úpravná, byla hezká. „Pan vrchní inspektor West?”

„Ano.”

„Račte prosím dál; slečna Ruth vás očekává.”

„Slečna Ruth —” řekla to jako služebný duch rodiny. Adoptovaná neteř Starého Bennyho si to rozhodně dovedla zařídit, jako by se byla narodila do bohaté domácnosti.

Samo apartmá nebylo tak okázalé jako chodby a hala. Bylo rozlehlé a prostorné, nevtíravé

a příjemně zařízené s převahou pastelových modří a zelení.

Služebná otevřela dveře vpravo za dveřmi do bytu, zaklepala a ohlásila:

„Pan vrchní inspektor West, slečno Ruth.”

Ruth vstala z lehátka u okna — a Brammer vstal z lenošky v rohu.

Dívka vypadala rozkošně. Roger ji už viděl krásnou a svěží, ještě nikdy takovouhle. Její tmavé vlasy se leskly, oříškové oči jí zářily. Působila skoro, jako by byla mladší — snad šťastnější. Rozhodně se změnila.

Roger vídal dívky i ženy, které takhle vypadaly, takhle zářily, když byly zamilované.

Brammer působil jinak; Brammer se svýma temnýma, neklidnýma očima, skobovitým nosem a tenkými sešklebenými rty vypadal skoro jako satyr.

Roger se od něho vrátil pohledem k dívce.

„Jsem hrozně ráda, že jste přišel,” uvítala ho Ruth, jako by to opravdu myslela. „Jakmile jsem se dověděla, že přijdete, požádala jsem pana Brammera, jestli by nepřišel taky. Chcete nějaký drink?”

„Ne, díky.”

„Tak kávu — nebo čaj?”

„Tak tedy kávu.”

Ruth stiskla tlačítko zvonku vedle krbu. Vešla služebná a Ruth objednala kávu, zatímco Brammer se spustil zpátky do své lenošky a zamračil se. Tohle byla kráska a zvíře v nové verzi. V Brammerově bytě se našla fotografie krásky, podepsaná od ní s láskou.

Služebná odešla.

„Víte, pane vrchní inspektore,” obrátila se Ruth na Rogera, „já myslím, že bychom spolu měli mluvit naprosto upřímně. Vím, že tady Bram vám sugeroval, že já jsem vlastně zodpovědná za tuhle — hm — kampaň.”

Odmlčela se s úsměvem; její oči se zdály naznačovat, že už tohle pomyšlení je směšné, ale také, že se směje Rogerovi.

„A jste?” zeptal se Roger suše.

Ruth se zasmála, ale neodpověděla přímo.

„Kdežto já vám chci povědět, že podle mého názoru za ni zodpovídá on,” řekla.

Roger se nepokoušel najít odpověď na tohleto. Dívce zezlátly oči smíchem. Brammer se nepohnul. Opřel se do lenošky, se špičkami prstů sepjatými a s dlouhýma nohama nataženýma před sebe. Podíval se na Ruth bez jakéhokoli výrazu a potom zase na Rogera.

V pokoji zavládlo dlouhé ticho.

„Dělá si z vás blázny,” ozval se konečně Brammer. „Nenávidí nás oba dva — vás, protože jste jejího strýce Bennyho posadil za mříže, mne, protože jsem psal o jejím otci, než ho oběsili. Ručím vám za to, že tenhle případ dokáže dědičný sklon k vraždě.” Jeho tón působil jako vzteklé šlehnutí, třebaže Brammer promluvil tiše a skoro rozvláčně. „Nebuďte na omylu, Hezoune, ta z nás obou chce udělat šašky.”

„To by bylo těžké,” zamumlala Ruth, „s vrchním inspektorem Westem!” Její pohled se Brammerovi vysmíval. „Něco jsem o Bramovi objevila, pane vrchní inspektore.”

„Tu a tam jsem toho objevil spoustu o vás obou,” řekl Roger mírně.

Ruth se zasmála.

„Tím jsem si jistá. Ale objevil jste taky, že Bram je šílenec? Fanatismus je přece určitá forma šílenství, ne snad? Je šílený, víte. To proto, že vždycky nenáviděl násilí. Nevím přesně, jak to začalo, ale vím určitě, že jediná věc, která může dohnat k násilí jeho, je právě násilí!” Všechen její smích se soustředil do jejích očí. „Zuří kvůli tomu, až mu pěna stříká od úst. Je prostě bez sebe zuřivostí kvůli násilnostem všech těch mladých kriminálníků. Nevěří, že se s tou vlnou zločinnosti dokáže vyrovnat policie — taková, jaká dnes je. Myslí si, že jediná odpověď na násilné zločiny je zase jenom násilí. Víte přece, jak vášnivě vymáhá pro policii zbraně, ne? Jak rozdmychal tuhle kampaň. Říká, že ji rozpoutaly noviny, ale ve skutečnosti to udělal on. Noviny jdou přitom na dračku, takže jejich vedení proti tomu nic nenamítá.”

Ozvalo se zaťukání na dveře; služebná přinesla kávu. V pokoji zavládlo mlčení, dokud zase neodešla.

„Říkám vám,” pokračovala Ruth tiše, „že tahle nenávist k násilným zločinům Brama přivedla k šílenství. On si myslí, že za něco z toho jsem zodpovědná já. Ale fakticky za to může on — on podnítil tuhle kampaň, aby úřady donutil k násilným opatřením. Myslí si, že musí ozbrojit všechny policajty a zavést daleko drastičtější tresty. Ne snad, Brame?”

Bylo těžké uhodnout, co si Brammer myslí. Díval se na ni přimhouřenýma očima a s pootevřenými rty. Mezi nimi mu probleskovaly zuby. Rogera napadlo, že jen málo mužů by mohlo vypadat jako výraznější ztělesnění zla. Kdyby se Brammerovi přidaly dva rohy, vypadal by jako sám ďábel.

„Ne,” promluvil novinář po chvíli, „to si nemyslím. Nenechte se od ní obalamutit, Hezoune. Ruth vždycky nenáviděla policii kvůli svým rodičům, a to jí pokřivilo mozek. Je chytrá. Ať by si vybrala jakoukoli dráhu, dotáhla by to po ní daleko. Malér je v tom, že si vybrala špatnost. Špatná ženská je desetkrát horší nežli špatný mužský, nebo vám to snad ří-kat nemusím?”

Roger pozoroval Ruth.

Vzbudila teď v něm další zvláštní dojem; kdyby chtěl předvést na jevišti „dobrotu”, mohl by Ruth obléci do bílé řízy, ale ne — „dobrota” nebylo to správné slovo, „spíš „čistota”. Také by se o ní dalo říci, že vypadá bezelstně; jenže celá tahle situace ji až příliš bavila — nebo se to aspoň zdálo. Kdyby byla tak bezelstná a tak dobrá, jak chtěla působit, zhrozila by se toho.

Ale ona si v obviňování Brammera příliš libovala. Nyní se obrátila k Rogerovi.

„Teď si prostě musíte vybrat, pane vrchní inspektore.”

„Proč vy dva se spolu tolik nenávidíte?” odpověděl na to Roger. Ani jeden z nich nepromluvil.

„Brame,” pokračoval Roger, „mne zavolal telefon, předpokládal jsem, že jste to vy, a ozvalo se z něho, že mi chcete něco ukázat. Následkem toho mě pak unesli před redakcí Kurýra. Telefonoval jste to vy?”

„Ne.”

Brammer o něco otevřel oči, když se k Rogerovi obrátil. „Ztratil jste se ve stejnou dobu jako já. Co jste dělal těsně předtím, než vás unesli?”

„Snažil jsem se najít důkaz, že Ruth je za vším tímhle zabíjením, opatřováním zbraní, poštíváním těch kluků a kupováním věcí, které nakradli.”

„A nenašel jste jej,” ušklíbla se Ruth.

„To má čas,” odbyl to Brammer.

„Ruth,” začal Roger mírně a snažil se vidět tváře jich obou zároveň, aby mohl posoudit jejich reakce, „jak dlouho jste byla do Brama zamilovaná a proč jste to s ním skoncovala?”

Zatvářila se ohromeně.

Bram vydal zvláštní tichý hrdelní zvuk a zazubil se. Vypadal groteskně satyrsky, když si pokrčením ramen narovnal sako a pak vykročil přes pokoj k ní.

„To víte, před policií nemůžeme nic utajit,” poznamenal. „Proč mu to nepovíte?”

Otočil se na patě a vyšel ven. Nezabouchl za sebou dveře; zavřel je velice tiše. Zato dveře bytu práskly. Dívka stála a zírala na zavřené dveře, jako by dokázala myslet jedině na Brammera a sotva si uvědomovala přítomnost Rogerovu. Z tvářejí vymizel veškerý výraz. Vypadala krásně — a prázdně. Taková se zdála už kdysi předtím.

Roger nepromluvil.

Konečně se Ruth otočila k němu. Obličej měla stále bez výrazu — pouhou slupku krásy. Změřila si ho pohledem od hlavy až k patě. Nebyl v tom žádný náznak trpkosti. Rogerovi teď připadala mnohem starší než v době zavraždění jejího strýce.

„Proč jste se mnou chtěla mluvit?” zeptal se jí konečně.

„Chtěla jsem vám povědět, že za tím vším vězí Brammer,” řekla.

„Policajti jsou tupci,” usmál se na ni Roger. „Chtějí nějaký důkaz, dřív než začnou jednat.“

„Dávejte si pozor na tu jeho přítelkyni, na Paulinu Westonovou,” prohlásila Ruth. „Ta má spoustu peněz, zřídkakdy pracuje, třebaže je prý analytická chemička. Má taky spoustu kamarádů mezi mladíky včetně Charlese Mortimera. Nejsem si jistá, jestli nás Mortimer nevodí za nos obě dvě.”

Roger nic neřekl, jenom pozoroval Ruth a naslouchal zvukům z haly. Dveře se otevřely a objevil se v nich muž mladistvého zevnějšku — tmavovlasý, elegantně hezký, bezvadně oblečený.

Dívčin výraz se proměnil; když příchozího vítala, znovu se všecka rozzářila.

„Nazdar, miláčku! Nečekala jsem tě tak brzy. Znáš vrchního inspektora Westa? Pane inspektore — tohle je sir Neville Hann-Gorlay.”

Vyměnili si mumlavě pozdravy, ale Roger se dlouho nezdržel — ačkoli dost dlouho na to, aby nabyl přesvědčení, že Hann-Gorlay Ruth miluje. Ten člověk ji přímo zbožňoval.

Brammer předtím říkal, že Ruth udělá všechno, aby ublížila Paulině Westonové; její zmínka, že si Roger má dávat na Paulinu pozor, mohla znamenat, že Brammer má pravdu.

Na Paulinu Westonovou se soustředila záře reflektorů už za pár hodin.

Peel zjistil, že dřív jezdila v červeném morrisu minoru, jenže ten byl právě přelakován na

černo. Mohl to být vůz, který Roger viděl, než ho omráčili.

Na předku i vzadu byly na tom autě stopy, že někdy jezdil s jinými, pravděpodobně falešnými poznávacími značkami.

„Teď tu Westonku máme pod palcem,” zaradoval se Peel. „A nikoho by nepřekvapilo, kdyby nás zavedla k Brammerovi. Vyslechnete a zadržíte ji?”

„Zatím ne,” odpověděl West. „Budeme ji pozorovat — ať ji dva muži sledují v jednom kuse. Musí být ozbrojeni. Zjistíme, s kým ještě se ta slečna stýká a kam chodí. Zjistíme si taky, kde byla to dopoledne, když mě unesli.”

„Správně,” souhlasil Peel a šel to zařídit.

Roger se přistihl, že zase myslí na líbeznou tvář Ruth Linderové, na její rozzářené oči a na její lásku k Hannu-Gorlayovi. Proč jenom obviňovala Brammera? Proč si vlastně myslí, že by do toho mohla být zapletená Brammerova přítelkyně ?

Kolik toho Ruth vlastně ví?

Paulina Westonová se vídala s Charlesem Mortimerem skoro denně, stejně jako s několika jinými mladíky z jeho kroužku. S Brammerem se stýkala stejně často jako vždycky. Dvakrát byla viděna s drobným a čilým mužem ve středních letech, s Rodneym Matthewsonem. Matthewson se stával stále významnějším organizátorem schůzí Občanské ligy a jeho jméno měla veřejnost ustavičně na očích. Liga dosud neudělala nic, proti čemu by policie mohla něco namítat, třebaže měla na každém shromáždění své pozorovatele a dostávala podrobná hlášení. Vedoucí činitelé Ligy jako Matthewson a Hann-Gorlay byli prošetřeni a snadno při tom šetření obstáli.

Paulina se na činnosti Ligy podílela, možná proto, aby mohla pomáhat Brammerovi. Poskytovalo jí to záminku pobývat hodně v jeho kanceláři. Ta kancelář se stala jakýmsi neoficiálním hlavním štábem Ligy, která měla plnou podporu Kurýra.

Paulina byla stále klidná a vyrovnaná, působila zrale a neudělala nic, co by Rogerovi poskytlo důvod, aby proti ní zakročil. Jezdila hodně svým nově přelakovaným autem stejně jako Mortimer a další dva mladíci. Dotazy v její garáži dosvědčovaly, že Paulina svůj vůz často půjčuje a že jím jezdíval i Prescott. Roger se přesvědčil, že Mortimer měl alibi pro únos před redakcí Kurýra, a stále proti Paulině nezasahoval.

Byla Paulina zapletená do té vlny zločinů? Nebo to snad byla Ruth?

15 MASOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ

Asi na týden zavládl nejistý klid. K několika případům zmlácení došlo v různých částech země, většinou v Londýně. Jeden policista byl napaden dvěma mladíky v Croydonu a zbit do bezvědomí, ale ne vážně zraněn; mladíci byli dopadeni. Nevyskytly se žádné další dopisy, jenže to mlčení nijak výrazně neuvolnilo napětí v Yardu nebo v policejních obvodech. V některých okruzích byly uskutečněny plány na zdvojení patrol, k většině útoků však došlo v okruzích, které byly pokládány za „bezpečné”, nikoli v notoricky nebezpečných

končinách.

Myšlenka na zřizování odboček Občanské ligy se ujala, takže byly zakládány v tuctech částí Londýna a všechny se zavazovaly usilovat o zbraně pro policejní sbor, o jeho dvoj-násobné zesílení a o daleko přísnější tresty v případech prokázaných násilností.

Členové parlamentu byli zaplavováni dopisy od svých voličů, mnoho prominentních lidí poskytlo Lize svá jména, několik soudců na odpočinku ji aktivně podporovalo. Matthewson a Hann-Gorlay najednou zjistili, že jsou veřejnými osobnostmi. S pomocí všech novin narostlo jejich hnutí do gigantických rozměrů takřka přes noc.

Nic z toho nepomohlo Rogerovi ani Yardu přijít na stopu mladým zabijákům. Nic z toho neuvolnilo napětí panující v řadách policie.

Nic z činnosti Pauliny Westonové nedalo policii podnět k podezření, že Paulina ví víc, než by se slušelo. S výjimkou Mortimera nezjistil Yard žádné spojení mezi některým z jejích přátel a Ruth Linderovou. S Mortimerem se Paulina zdála stále přátelštější, ale stejně tak rostlo její přátelství s Brammerem.

Roger je spolu uviděl tři dny poté, co Ruth o Paulině mluvila, když jel autem po Fleet Street. Dopravní skrumáž ho zadržela. Zajel tedy k chodníku a vystoupil. Pak uviděl, že je s nimi ještě někdo — drobný a čilý muž ve středních letech.

Všichni tři se zastavili.

„Vy ještě neznáte pana Rodneye Matthewsona, viďte?” zeptal se Rogera Brammer. „Tohle je vrchní inspektor West, Rodneyi —”

Rogerovi se líbilo advokátovo chování a jeho pevný stisk ruky; i humor, který mu hrál v očích.

„Tak co zase spolu pečete?” zeptal se jich.

„Teď se opravdu přičiníme, aby se o vás policajty někdo staral,” řekl Brammer. „Abyste dostali zbraně a —”

„Napadlo vás někdy, že třeba nechceme pořád chodit s pistolemi?” namítl Roger okamžitě ostřejším tónem.

Matthewson zamumlal: „Ale když rozjedeme tu náborovou kampaň a když se podaří zdvojnásobit váš sbor stejně jako zavést přísnější tresty pro zločince, nebudete za to vděční?”

„Šibenice nezabránily loupežným přepadům na silnicích, to jste nikdy neslyšeli?” odsekl Roger.

„Na policajta jste pozoruhodně humanistický,” poznamenal Matthewson. „Jenže nevěřím, že by se moc vašich kolegů stavělo proti přísnějším trestům. Řekněte poctivě — byli by proti tomu?”

„Ne,” připustil zdráhavě Roger. „Moc ne.” Vzpomněl si na Sloana.

„Tohle se mi na panu Westovi líbí,” podotkla Paulina, „můžete věřit všemu, co řekne.”

Vypadá pěknější, pomyslel si Roger, jenže pořád to není zrovna krasavice. Zdálo se mu však nějak patřičné, že chodí s Brammerem — ale nijak patřičné, že bývá tak často s Mortimerem. Nebyl si jistý, jestli Mortimer není jeden z těch desperátů.

Nebyl si jistý ničím.

„Nedělejme mu tolik komplimentů,” ozval se Brammer.

„Odpovězme mu radši na jeho otázku — pečeme prozatím největší demonstraci, Hezoune. V Albertově síni…”

Dva dny nato přinesl Kurýr úvodník na podporu velkého inzertního oznámení, na kterém stálo:

Protiteroristická kampaň

MASOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ V

ALBERTOVĚ SÍNI

Předseda: dr. Rodney Matthewson Řečníci: sir Neville Hann-Gorlay, člen parlamentu

Percival Smythe, nositel Řádu britského impéria, člen parlamentu

V úterý ……….ve 20 hod. 30 min.

Po shromážděních v Chiswicku, Golders Green, Wimbledonu, Tottenhamu a dalších londýnských čtvrtích Kurýr společně

s výborem pro kampaň získali proslulou londýnskou Albertovu síň

pro masové shromáždění, které bude požadovat:

ZBRANĚ PRO POLICII CELOSTÁTNÍ NÁBOROVOU KAMPAŇ

TRESTY PŘIMĚŘENÉ ZLOČINŮM

Dnešní vlna brutality musí být zastavena!

Roger se šel sám podívat na shromáždění v Hammersmithu; Matthewson byl ideální předseda, Hann-Gorlay skvělý řečník. Posluchači v počtu přes tisíc lidí bouřili nadšením.

Oznámení o Albertově síni přinesly i ostatní noviny; jestli se jim dalo věřit, žádosti o vstupenky přesáhly za tři dny půl miliónu.

Roger zatelefonoval Brammerovi.

„Potřeboval bych na to shromáždění tři lístky, Brame.”

„Viděl jsem vás tuhle na tom podniku v Hammersmithu,” řekl Brammer. „Hann-Gorlay je dobrý, co? A náš předseda taky není zrovna k zahození. Ale nenechte se obalamutit tím přátelstvím mezi Hannem-Gorlayem a Ruth.” Roger si dovedl představit Brammerův úšklebek. „Ta je potvora.” Brammer se odmlčel. „Jistě, ty lístky vám pošlu. Něco si užijete.”

„Řeknu vám, kdo ještě si něco užije,” poznamenal Roger, „totiž náš uniformovaný sbor. Budeme muset zmobilizovat stovky dalších policistů a stovky zvláštních strážníků, aby

udržovali na tom shromáždění pořádek. To se podaří jenom omezením patrol na obchůzce. Jestli tu noc propuknou hromadně další zločiny, můžete si to vyčítat sami.”

„Na jedné noci nesejde,” odpověděl mu Brammer. „Jestli se nám podaří přivést tím k rozumu vnitráky, bude to stát za to.”

Roger pro ten večer zmobilizoval tajné v civilu do Albertovy síně a další do ulic. Kdekdo v Yardu pociťoval neklid, třebaže nemohl říci proč.

Byl krásný, jasný večer.

Podle hlášení od uniformovaných strážníků davy směřující k Albertově síni houstly už o půl páté — na shromáždění, které mělo začít v půl osmé! V šest hodin byly ty davy už ohromné. Připravená jízdní policie narukovala, aby pomohla udržet pořádek. V Kensingtonských zahradách poblíž Albertova pomníku vznikly menší tábory lidu pod širým nebem. V prostoru kolem okrouhlé budovy vlastní Albertovy síně se tlačily zástupy lidí, některých se vstupenkami, jiných bez vstupenek.

Byly povolány sanitky, aby se postaraly o omdlévající ženy a o lidi pošlapané v tlačenici.

Mimo okolí Albertovy síně byli všichni zmobilizovatelní policisté v Londýně ve službě na ulicích. Možnost, že dosavadní pauza v násilných přepadech náhle tu noc skončí, strašila mnoho lidí kromě Rogera.

V sedm hodin přišel Roger do Albertovy síně se Sloanem a Ghatworthem. Peel byl v jiné části síně. Chatworth se musel tlačit hustým davem. Vrhal se vpřed jako houževnatý buldok, jako by tím vyzýval Rogera a Sloana, aby mu připravili schůdnější cestu.

Trvalo jim skoro půl hodiny, než dorazili ke svým sedadlům.

Ta byla naproti pódiu, na kterém stála jediná řada prázdných židlí a stůl.

V nesmírné kruhovité síni byla hlava na hlavě. Zdálo se, že se tam už nevmáčkne žádný další člověk. Ohromná masa tváří sahající skoro až ke střeše se obracela k pódiu. Mužů se zdálo třikrát nebo čtyřikrát víc nežli žen a všichni muži byli mladí.

Chatworth dýmal z tenkého doutníčku a loupal očima kolem sebe. Roger se v sedadle stahoval dozadu a cítil se daleko nervóznější, než si dovolil dát najevo. Byl rád, že má pistoli v kapse.

Na pódium napochodovalo za sebou několik mužů a žen. Matthewson šel první, skoro plešatý, naprosto sebejistý. Dav vyskočil a propukl v jásot. Burácení potlesku, když přicházeli řečníci, naplnilo prostorný dóm jako burácení hromu. Nepřestalo, ani když se posadili.

Chatworth se jenom mračil kolem sebe. Roger to všechno pozoroval — a nijak se mu to nelíbilo. Cítil tu cosi, co pramenilo z veliké hloubky. Nějaká zloba — vášnivá zloba, zuřivost. Ti lidé prahli po krvi. Nešlo jenom o masové protestní shromáždění, mířilo to mnohem dál.

„Nechtěl bych vidět, kdyby se tenhle dav vymkl z kontroly,“ poznamenal šeptem Sloan.

„Cože?” zavrčel Chatworth.

„Nic, pane.”

Chatworth ho provrtal pohledem.

Roger přihlížel, když burácení potlesku začalo polevovat. Na pódiu seděli čtyři muži a dvě ženy. Matthewson předsedal. Po jeho pravici zaujal místo Neville Hann-Gorlay. Už se na něho soustředilo světlo reflektoru; byl působivě hezký, bezvadně oblečený.

Ruth Linderová seděla vedle něho. Sloan žďuchl do Rogera.

„Vidíte ji?”

„Vidím. Poprvé se s ním ukazuje všem na očích,” poznamenal Roger.

„Kdo je ten předseda?” zeptal se Chatworth. Věděl to docela dobře.

„Rodney Matthewson, předseda Občanské ligy,” řekl mu Roger. „Je dobrý.”

„Mají pět minut zpoždění,“ vybafl Chatworth.

Téměř zároveň s jeho slovy povstal Matthewson, pozdravený dalším hromovým potleskem. Zarazil ten potlesk úsměvem a sebesnižujícím zamáváním rukou. Když nastalo ticho, zhasla většina světel. Reflektor se soustředil na předsedajícího.

„Bláznivá komedie!” zavrčel Chatworth.

Dva či tři lidé poblíž něho se zamračili, jeden muž udělal pohyb, jako by mu chtěl sáhnout na rameno. Chatworth si toho nevšímal; pozoroval Matthewsona.

Jakmile se drobný mužík ujal slova, zapůsobil větším dojmem. Měl hluboký příjemný hlas a nedopouštěl se té chyby, aby to znělo příliš pompézně. Projevil radost, že je přítomno tolik lidí, a litoval jenom, že se mnoho dalších nemohlo dostat dovnitř. Dosvědčuje to patřičné pochopení pro vážnost situace, řekl řečník, a doufá, že to zapůsobí na zodpovědné autority, aby pochopily, co cítí lid. Jestli si totiž zodpovědné autority jsou s to uvědomit, že něco takového jako lid vůbec existuje…

Řekl to s malým úsměškem. Byl to snadný trik, skoro laciný — ale získalo mu to dav.

„Všechny noviny, které podporovaly tohle naše shromáždění, a mohu prohlásit, že budou podporovat ještě mnohá další —” musel se odmlčet v bouři potlesku — „si zaslouží naši vroucí vděčnost. Nebudu žádné z nich uvádět jménem, poněvadž nám teď všechny věnují svou podporu bez omezení. Připomenu vám v průběhu shromáždění, že ve foyerech a u východů máte k dispozici letáky, a doporučuji vám, abyste si jich každý vzali dost domů a rozdali je třeba ve svých ulicích. Tím způsobem dokážeme promluvit k celému Londýnu — a třeba nám jich ještě pár zbude pro ty pány na ministerstvu vnitra —”

Smích, který to kvitoval, nebyl vlastně pobavený. Znělo v něm cosi zlobného. Rogerovi byl vsunut do ruky nějaký lístek. Podíval se na něj a četl:

Je tady Paulina Westonová.

Podal lístek Sloanovi, který přikývl. Chatworth si ničeho nevšiml, byl příliš zaujat předsedou. Roger vyhledával očima detektivy z Yardu, pár jich poznal blízko po ruce. Brammer seděl u stolu pro novináře před řečnickým pódiem.

Uniformovaní nebo zvláštní policisté stáli u všech východů.

„Máme v úmyslu,“ říkal právě Matthewson, „získat co největší podporu pro naši kampaň za potlačení té vlny teroru v našem velikém městě — v naší veliké zemi. Ale nehodlám připravovat o čas ani o jeho téma svého přítele sira Nevilla Hanna-Gorlaye, člena

parlamentu za…”

Jeho poslední slova přehlušila bouře jásání.

Hann-Gorlay graciézně povstal. Podíval se dolů na Ruth a ona k němu vzhlédla s úsměvem. Každého, kdo uviděl její tvář, zachycenou ve světle hledáčku, musela udeřit do očí její krása. Zdálo se skoro, jako by Hann-Gorlay závisel na její podpoře.

Hann-Gorlay pokročil vpřed.

V jeho hlase i vystupování bylo cosi magického. To byl řečník, který by dokázal uchvátit desetitisíce. Jeho slova byla prostá a působivá, v několika vteřinách bylo zřejmé, že posluchače plně ovládl. Slova byla relativně nedůležitá; hlavně nuance, které jim propůjčoval, a jemné důrazy těm slovům vdechovaly život.

„…A nezapomínejme na ty, kdo těmi brutálními útoky trpí. Jedna věc je projevovat shovívavost, odpouštět provinilcům, jednat s těmi ďábly, jako by to byli invalidé, kteří zasluhují soucit. A něco jiného je zapomínat na situaci ženy oloupené o svého muže — dítěte připraveného o příklad a záštitu svého otce…

Mohl bych vám vyprávět trýznivé příběhy o mužích i ženách, kdysi v plném zdraví a se zářivou budoucností před sebou, o jejich manželkách či manželech a rodinách, s nimiž to všechno mohli sdílet — o ženách a mužích, kteří se uměli smát, jako jste se vy smáli dneska večer. Viděl jsem je, když z nich ti mladí netvoři vymlátili všechen rozum. Zdravé a ve selé muže — náhle napůl ochromené. Inteligentní muže proměněné v idioty. Staré lidi ničemně přepadené na sklonku života… mladé lidi ničemně přepadené tak, že byla ztrýzněna nejen jejich těla, ale tak, že jim nadosmrti utkví v paměti hrůza těch ran, které je zasáhly ze tmy.”

V celé ohromné síni se sotva něco pohnulo, sotva něco ozvalo kromě hlasu toho jediného muže.

„Co tedy vlastně žádáme?” pokračoval Hann-Gorlay.

„Prostě jen ochranu pro naše ženy, pro naše děti a pro sebe samé. To je prostá povinnost státu, to je —”

Potlesk se rozpoutal jako prudký příval; řečník jej nemohl nijak zastavit. Vyčkával s pobledlou tváří, velice napjatý, a to napětí bylo i v Ruth. Když to Roger viděl a poslouchal, cítil, že Hann-Gorlay je téměř v transu, že vášnivě věří všemu, co říká.

Bylo by možné, že posluchače klame? Bouře utichla a řečník pokračoval:

„Je to snad přílišný požadavek, aby se proti těm ozbrojeným netvorům zakročilo zbraněmi? Silou proti síle? Máme dál stát a dívat se, jak jsou naši policisté — naši oddaní, věrní a stateční přátelé v modrých uniformách — masakrováni? Máme dál…”

Nová vlna aplausu utopila jeho slova, lidé vstávali, bouřlivě ho pozdravovali.

„Dejte těm mužům zbraně a budou s to ubránit sami sebe i nás všechny — budou schopni uchránit náš majetek. Ale my chceme ještě víc. Namísto jednoho dnešního policisty, neozbrojeného, chceme mít zítra dva — plně ozbrojené…”

Znovu musel počkat, až se shromáždění utiší.

„A proto voláme po náborové kampani, která se domůže úspěchu, až lid pozná, že úřady

— že vláda je konečně ochotna vypořádat se s tímhle děsivým problémem s plnou energií, jakou si naléhavá potřeba vyžaduje.”

Dostal posluchače, kam chtěl; odpovídalo mu ticho i jásavé provolávání, pronikavý smích i napjaté úšklebky — prostě všechno, co si vyžádal.

Jeho hlas mohutněl, on sám se zdál vyrůstat, veliké ticho se rozhostilo, když volal:

„Před dávnou dobou bylo řečeno, a správně řečeno: oko za oko, zub za zub, život za život. To požadujeme dnes. Mrskejme ty netvory devítiocasou kočkou, zaveďme znovu drastické, zaveďme strašlivé tresty pro ty, kdo se proviní brutálními zločiny! Když někdo zabije, je oběšen. Proč by neměl svým způsobem trpět, když působí jiné utrpení ostatním? Bude to nejúčinnější odstrašující prostředek —”

Jeho slova přetrhlo prásknutí výstřelu, záblesk z pistole.

16 ZÁKON LYNČE

Po výstřelu zavládlo mlčení.

Trvalo jenom okamžik, okamžik šoku, kdy se neozval ani hlásek. Jako by všichni v síni přestali dýchat.

Pak zaburácel řev daleko hlasitější než cokoli předtím; zazněla v něm zběsilá zuřivost.

Hann-Gorlay, až do toho okamžiku vztyčený, se opřel o stůl před sebou. Matthewson vyskočil a Ruth Linderová byla bleskem po jejich boku. Ale nemohli zabránit Hannu-Gorlayovi v pádu; zhroutil se na stůl, když mu ostatní spěchali na pomoc. Pak padl.

Brammer okamžitě vyrazil od novinářského stolu. Roger vyskočil a ostře zavelel:,

„Pojďte, Bille! Vy zůstaňte tady, sire Guyi!”

Vykročil uličkou mezi sedadly se Sloanem v patách. Chatworth nedbal jeho doporučení a pustil se za nimi. Roger uviděl nedaleko skupinku vstávajících a zápasících lidí. Jiní detektivové se soustřeďovali k místu, odkud byl vypálen výstřel.

Uprostřed zmítajícího se hloučku byl nějaký mladík. Roger ho viděl rozhánět se pěstmi, viděl ho chyceného, viděl jiné pěsti, které mladíka mlátí do obličeje, viděl jednoho muže s rukama sevřenýma kolem mladíkova hrdla. Ve tvářích většiny mužů nablízku bylo něco tak ohavného, že to působilo děsivě samo o sobě —jako by ti lidé dychtili po krvi.

Detektivové z Yardu doběhli k hloučku a snažili se prodrat k mladíkovi.

Jiní lidé vstávali a pletli se Rogerovi do cesty. On si ji prorážel lokty a vykřikoval přitom:

„Policie — uvolněte cestu! Policie — uvolněte cestu!” Dostal se tak blíž.

Ostatní detektivové blíž k mladíkovi byli odstrkováni stranou. Mladík teď vypadal zplihle, obličej měl smrtelně bledý, jak mu do něho pršely rány pěstí, jedny ruce mu stále zavile svíraly hrdlo.

Muži kolem křičeli:

„Pověsit ho!”

„Zlomit mu vaz!”

„Roztrhat ho na kusy!”

Sloan se pokusil pošeptat Rogerovi do ucha:

,,Kdybychom vytáhli pistole —”

„To by je rozzuřilo ještě víc,” zavrčel Roger. A zařval: „Policie! Policie! Pusťte ho!”

Musel si teď cestu davem probojovávat, ale někteří muži si zachovali rozvahu, pár jich odtahovalo zuřivce od mladíka, který se zdál omdlévat. Když se kácel, odtrhli od něho muže, jenž se ho snažil uškrtit.

Ženy vyděšeně přihlížely; pár jich omdlelo. V těch napjatých okamžicích se snadno zapomínalo na ostatní dav. Roger si uvědomoval nějaké jasné světlo, ale nevěděl, že na ně zamířil jeden z reflektorů.

Dorazil k mladíkovi a zvedl ho. Jiní detektivové z Yardu a někteří muži z obecenstva byli teď připraveni pomáhat.

„Seberte mu pistoli!” přikázal Roger. „Pak do uličky, prosím! Bille!” vyštěkl na Sloana.

„Popadněte ho za nohy!”

Sám už držel mladíka v podpaží.

Nebyl si jistý, jestli drží živého, či mrtvého. Mladík byl pohmožděný a potlučený —jeho obličej byl v několika vteřinách rozmlácen skoro k nepoznání, pohmožděniny rychle otékaly. Jediná věc byla nepochybná — že je to někdo neznámý.

„Uvolněte uličku!”

Rogerovo volání opakovali další lidé.

Vtom se ozvalo i něco jiného — nějaký hlas megafonem. To Matthewson se ujal slova docela klidným tónem.

„Dámy a pánové, bude dobré, když všichni zůstanete sedět, jenom na pár minut. Pomůže to také policii — kvůli tomu jsme konečně tady, abychom pomohli policii, ne? Sir Neville není zraněn vážně…”

Tohle ujištění uvolnilo napětí, odvedlo myšlenky davu od střelby a od dopadeného atentátníka zpátky na pódium. Ozvalo se pochvalné volání, napřed rozhárané, brzy daleko silnější.

„Už se o něho stará lékař,” pokračoval Matthewson, „ale já sám se jako starý voják vyznám ve střelných ranách dost na to, abych měl jistotu, že jde jenom o povrchní škrábnutí, které nenatropí žádnou vážnou škodu.”

Ať už to byla či nebyla pravda, shromáždění to uklidnilo.

Roger se Sloanem byli v jedné z okružních chodeb kolem síně. Mladíka od nich převzali jiní policisté. Pistole byla automatická dvaatřicítka; teď ji měl Roger.

„Sežeňte k němu doktora,” nařídil, „a držte ho stranou od davu!”

„Ano, pane.”

„Bille, potřebujeme pár těch chlapíků, co ho začali trhat na kusy,” dodal Roger.

„Pospěšme si!”

Chatworth, který stál těsně za ním, to slyšel. „Proč to?”

„Nesmíme dopustit, aby jim to prošlo,” odpověděl Roger a protlačil se kolem náměstka.

„Tím bychom si říkali o zákon lynče.” Pospíchal už zpátky na místo srážky. „Byl to nějaký chlapík v modrém obleku a s motýlkem,” upozornil Sloana. „A ještě jeden s jizvou na pravé tváři. Ti dva budou stačit.“ Zůstal stát na kraji řady sedadel a pátral očima po té dvojici.

„Tamhle jsou!”

Další policisté přišli za ním.

Roger zavolal: „Vy, pane —” a ukázal. „A vy —” ukázal znovu. Oba se po něm podívali.

„Moment, prosím, rádi bychom si s vámi promluvili.”

Dotyční přišli bez námitek. Teprve když je Roger vyvedl z davu, obvinil je z násilného napadení. Zatvářili se šokované. Muž, který málem uškrtil — a možná opravdu uškrtil — toho mladíka, vypadal ohromeně. Jakmile se jeho zuřivost vyčerpala, byl docela obyčejný mírný človíček.

Když pak kráčeli chodbou, Matthewson právě říkal:

„…Občanská liga tedy navrhuje vytvořit svou vlastní dobrovolnou milici z veřejně zaangažovaných mužů a žen — ano, i žen, kteří se spolčí, aby chránili své životy a majetky, dokud policejní sbory nebudou dost silné a dostatečně vyzbrojené…”

Roger, Sloan a dva zadržení vyšli z doslechu. Chatwortha nebylo nikde vidět. Roger odevzdal oba zadržené uniformovaným strážníkům, kteří je odvedli dolů a poslali je do Yardu.

Mladý pistolník byl dosud stále v bezvědomí.

Roger se Sloanem sestoupili do místnosti pod pódiem. Postávalo tam pár policistů a někteří z organizátorů. Byl mezi nimi i Chatworth a několik novinářů. Brammer byl s nimi a ušklíbl se, jakmile se objevil Roger.

„Dostali jste toho pistolníka, Hezoune?”

„Ano.”

„Jmenuje se —”

„Později —” odbyl ho Roger. „Kdybyste vy a ostatní novináři měli trochu rozumu, napsali byste o pitomosti těch chytráků, co berou zákon do svých vlastních rukou. Vždyť toho kluka málem uškrtili.”

„Ale, Hezoune,” zaprotestoval mírně Brammer, „v takové už jsou náladě. Nevšiml jste si toho?”

„Jak je na tom Hann-Gorlay?” změnil Roger náhle téma.

„Ten bude v pořádku,” odpověděl Brammer.

Roger a Sloan zašli do jedné šatny, kde ležel zraněný poslanec parlamentu. Byla tam i Ruth, lékař a několik dalších lidí. Ruth Rogera uviděla, ale nevykročila k němu. Hann-Gorlay ležel na zádech a lékař mu přikládal náplast na spánek. Raněný byl při vědomí a-líce měl zarůžovělé.

Chatworth vešel, když Roger právě přistupoval k Hannu-Gorlayovi.

„Pamatujete se na mne?” zeptal se ho. „Jsem vrchní inspektor West ze Scotland Yardu.” Nedopřál Hannovi-Gorlayovi čas na odpověď. „Jestli máte vůbec nějaký rozum, přestanete s touhle kampaní dřív, než natropíte sakra víc škody, než nadělají ti mladí surovci sami. Kdyby se to bylo vymklo z ruky venku, v síni by vypukla panika, která by měla za následek stovky zraněných a možná tucty ušlapaných k smrti. A vy byste za to byl zodpovědný právě tak jako kdokoli jiný. Vdovy, sirotci a zmrzačení idioti by neuvažovali o tom, že jste dělal to, co jste pokládal za nejlepší. To by jim nijak nepomohlo — pořád by z nich byly jen

vdovy, sirotci a idioti.” Mluvil drsně a hněvivě. „Proboha už jednou skoncujte s tou pitomostí, než to zajde moc daleko.”

Odmlčel se.

Ruth Linderová se protlačila dopředu, až stanula po boku Hanna-Gorlaye.

„Já myslím,že tohle už překračuje míru, vrchní inspektore!”

„Jen ho nech mluvit, Ruth,” ozval se Hann-Gorlay. Měl jasný hlas, vzpamatoval se už skoro úplně, nejevil žádné známky vyčerpání nebo šoku. „Musíme samozřejmě počítat s opozicí i ze strany samotné policie — zvlášť od vyšších důstojníků. Čím jich je míň, tím větší sklízejí slávu.” To bylo míněno jako urážka.

„Poslechněte,” promluvil znovu Roger, „oslabili jste dnes policii hůř, než by to udělalo dvacet přepadení těmi bandity. A to je teprve začátek. Jestli zřídíte ozbrojenou milici, každý mladý blázen, který se chce někam vloupat, bude vědět, že se tam nejspíš srazí s ozbrojeným člověkem a —”

„A dobře si to rozmyslí!”

„A opatří si pistoli.”

„Pistole už mají.”

„Podívejte se,“ naléhal Roger skoro zoufale, „musíte mít aspoň trochu smyslu pro proporce. Minulý týden jsme měli v oblasti Velkého Londýna tři sta čtyřicet jeden případ vloupání nebo přepadení. Jenom ve čtrnácti případech měli ti gauneři zbraně. To je v jednom ze dvaceti. Vy to vybičujete k jednomu případu ze dvou či ze tří. A my s tím pak budeme mít tolik práce, že to nikdy nezvládneme. Nemohli byste —”

„To zní náramně přesvědčivě,” ušklíbl se Hann-Gorlay. „Miláčku,” obrátil se k Ruth, „už jsem myslím natolik v pořádku, abych se vrátil na shromáždění. Čekají mě tam, ne?”

Roger střelil pohledem po Chatworthovi. „Mohli bychom ho zadržet — pro podněcování k narušení pořádku.”

„Nechte toho blázna plavat,” odmítl ten návrh Chatworth.

„Miláčku —” Hann-Gorlay chytil Ruth za paži, když se postavil vedle pohovky. Zdál se bledší. „Povedeš mě?”

„Cítíš se určitě v pořádku?” začala Ruth.

„To se rozumí; jsem úplně v pořádku.” Zamířili ke dveřím. Roger se jim postavil do cesty.

„Ještě moment,” řekl. Zůstali stát. „Uvítají vás ohromným jásotem, až se tam zase ukážete. Toho jste si vědom. Dostal jste je tam, kam jste chtěl, už předtím a teď si s nimi budete schopen dělat všechno, co vás napadne. Ale třeba toho budete litovat. Vrahové si to mohli naplánovat důkladně. Třeba tam mají druhého pistolníka, který čeká, že dokončí to, co první začal.”

„Ustupte mi laskavě z cesty,” odpověděl mu Hann-Gorlay škrobeně.

Mladý zajatec byl dosud v bezvědomí. Dopisy v jeho kapsách ukazovaly, že se jmenuje Edgar Randall a bydlí ve Fulhamu. Detektivové se hned vypravili na jeho adresu.

„Dopravte ho na ošetřovnu,” nařídil Roger. „A zůstaňte se mnou ve styku.” Prohrábl si rukou vlasy a podíval se na Sloana; Chatworth zůstal v místnosti pod pódiem. „Pojďme si

poslechnout, co Hann-Gorlay říká teď, Bille. Ten člověk má kuráž, ale já bych radši —” Nedořekl to.

V ohromné síni vládlo ticho, ve kterém zněl jenom hlas Hanna-Gorlaye. Mluvil velice klidně. Ve světle hledáčku vypadal jako Adonis — a pruh náplasti na jeho pravém spánku určitě podnítil obrazotvornost davu.

,,.. .Nyní je jasné, že ti zlotřilí mladíci, ti brutální zvrhlíci, se nezastaví před ničím. Protože vědí, že policie není ozbrojená, odvažují se rizika, téměř zanedbatelného rizika, že přijdou až sem a pokoušejí se lidem zabránit ve vytvoření vlastní organizace. Jenomže já znám lidi lépe než oni —”

To mu vyneslo hrdelní souhlasný řev, který chtěl zřejmě vyvolat.

,,.. .a naše Občanská liga se musí zorganizovat, musí patrolovat v ulicích našich měst a našich předměstí. Její členové se musí pevně sdružit a dosáhnout takové síly, že se ti banditi už neodváží zaútočit. K tomu účelu — jak jistě dobře chápete — k tomu účelu potřebujeme peníze. Nemohou nás napořád vydržovat jedny či dvoje noviny. Posíláme tedy mezi vás pořadatele jako výběrčí. Víme, že přispějete vším, co můžete poskytnout na tuhle naši věc, na tuhle velikou věc…”

Roger ho pozoroval s rukama vraženýma hluboko do kapes a s cigaretou trčící mezi rty. Sloan byl nervózní. Hann-Gorlay se po chvilce posadil. Ruth se k němu naklonila, aby mu něco řekla. Matthewson vstal, aby uvedl do chodu sbírku. Celé shromáždění se zahemžilo, muži vytahovali náprsní tašky, ženy otvíraly kabelky. Pořadatelé s pytlíky a talíři na vybrané peníze měli plné ruce práce.

„Dnes večer už k žádným malérům nedojde,” poznamenal Sloan. „Aspoň ne tady. Rád bych věděl, co se děje venku.”

Roger pokrčil rameny.

„Vraťme se zpátky do Yardu. Chatworth sem přijel svým vlastním vozem, o něho se starat nemusíme.“

Venku na svěžím nočním vzduchu se shromáždily velké davy lidí a policii pořád dělalo potíže udržet je zpátky, když se davy snažily vynutit si přístup do Albertovy síně. Kolem řečníků na bednách od mýdla a v domovních vchodech vznikaly improvizované tábory lidu, všechny na totéž téma, o kterém mluvil Hann-Gorlay.

Roger zapjal rádio a dovolal se Yardu.

„Tady West. Stalo se něco —”

„Prožíváme pekelnou noc,” dověděl se. „Potíže skoro v každém obvodu. Nemáme prostě dost lidí, abychom to zvládli.”

17 ZLÁ NOC

Byla jedna hodina po půlnoci.

Chatworth seděl v křesílku před krbem v Rogerově kanceláři. Byl tam i Sloan a Peel. Peel přiložil na skomírající oheň trochu drobného uhlí, takže ohniště úplně zčernalo.

Chatworth vytáhl z úst napůl vykouřený doutníček a podíval se na něj.

„Kolik vloupaček?” zeptal se Rogera.

„Sedmnáct, pane — to není nic výjimečného na tmavou noc. Jenže devět z nich s použitím násilí. Dva strážníci byli ke všemu postřeleni, další do bezvědomí zmlácen a čtvrtý pořezán břitvou. Mezi násilníky jsme sebrali jednoho chlapa v obvodu HK. Spadl ze střechy a je v bezvědomí — dají mi vědět, hned jak přijde k sobě.” Roger vstal. „Je myslím na čase, abych se podíval na Willington Place za Ruth Linderovou. S vámi, Bille.”

Chatworth se zatvářil jako pořádně mrzutý buldok.

„Proč to?”

„Hann-Gorlay s Ruth Linderovou jsou ještě v jednom nočním baru, kam si zajeli po tom podniku v Albertově síni. Rádi se poveselí po vážné práci, ne? Pokládám za možné, že po nich někdo střelí, až dojedou zpátky k jejímu bytu. V každém případě si chci znovu promluvit s ni.” Zdálo se, že Roger vyzývá Chatwortha, aby ho od toho odradil, ale Chatworth si prostě vrazil cigárko zase mezi rty. „Dal jsem hlídat Matthewsona a ostatní organizátory Občanské ligy — ti nasazují zbytečně moc krky.”

„Hmm,” zabručel Chatworth. „Víte snad, co děláte, tohle už děláte dost dlouho. Ale víte aspoň něco víc, než jste věděl přeci měsícem?” Nemyslel to protivně.

„Moc ne.”

„Můžete přijít na nějaký platný důvod, proč by chtěl někdo dohnat policii k násilným represáliím?” zeptal se Chatworth, jako by tohle byla jediná věc, kterou nemůže pochopit.

„Kdyby v tom všem byl vůbec nějaký smysl —” Odmlčel se.

„Vrtá mi hlavou, jestli si to moc neulehčuje každý, kdo předpokládá, že v tom jde o jednu organizovanou kampaň,” řekl Roger. „S tímhle nápadem přišel Kurýr, a to znamená Brammer. Skoro všichni ostatní se toho hned chytili. Jenže já jsem čím dál tím míň přesvědčen, že mají pravdu. Řekl bych, že nějaká organizovaná banda tady sice existuje, ale spousta těch mladíků jedná na vlastní pěst. Dohromady je to moc veliké na to, aby to byla jediná skupina lidí s centrálním řízením. Máme pár náznaků, že Prescott byl ve spojení s nějakým dalším zabijákem, a víme, že měl pistole pro dalších sedm. Jenže jsme nedokázali, že s někým jiným někdy něco podnikal.”

Roger si zapaloval cigaretu a do toho zazvonil telefon. Sluchátko zvedl Peel a všichni čekali.

„Dobrá,” řekl Peel a zavěsil. „V tom nočním baru zaplatili, Rogere, a měli by přijet k jejímu bytu za nějakých dvacet minut.”

„Promluvíme si o tom ještě zítra?” zeptal se Roger Chatwortha.

„Ne,“ odpověděl Chatworth, „dopovězte to teď; půjdu s vámi dolů.”

Rychle vyšli a nechali Peela samotného vládnout nad kanceláří. „Pokračujte, Rogere.”

,,Zkontroloval jsem všechno to kradené zboží, které jsme našli v Prescottově bytě. Pochází jenom ze dvou loupežných přepadení. Objevili jsme tu a tam pár kousků, o kterých víme, že je sebrali někteří z těch přepadajících lupičů. Existují náznaky, že všechno ostatní bylo rozprodáno různými cestami.” Došli ke zdviži a Sloan stiskl tlačítko, aby ji přivolal.

„Jinak řečeno, ty zločiny se zdají být izolované, nikoli organizované — kořist jde přes

rozličné překupníky, zločiny jsou různého typu. Když se na to podíváme vcelku, řekl bych, že to není všechno z jednoho kusu. Existuje pravděpodobně nějaká malá skupina nebo gang, který jim dává příklad, ale všichni mladí darebáci s pistolí nebo zabijákem v tom gangu nejsou. Nic bych neudělal radši, než pověsil to všechno na krk jedné osobě, jenže to udělat nemůžu. Je to moc velká věc. Všelijací mladí desperáti se tím prostě nakazili.”

Zdviž přijela a nastoupili do ní.

„Malý gang, který jim dává příklad?” opakoval Chatworth. „Tak říkajíc je inspiruje, hm.”

„Právě tak, pane. Ten Harrock, který zabil strýce Bennyho, měl na svědomí pár násilných loupeží — to teď víme.” Roger mluvil vážně. „Prescott sám provedl tu vloupačku do banky v Putney znalecky. Nic nenaznačovalo, že by tam měl ještě někoho k ruce. Většina ostatních případů je stejná — individuální podnik. Je pravda, že Prescott měl nitroglycerín a že většina jich střílí z dvaatřicítek, ale —”

Zdviž s nárazem dojela a oni vystoupili.

„Co máte na mysli?” zeptal se Chatworth.

„Nemá to prostě ten ráz jako gangsterská válka s centrálním generálním štábem. Lámal jsem si s tím hlavu, až to umím pozpátku,” pokračoval Roger, když pospíchali po schodech dolů k jeho autu. „Kdyby nebylo těch dvaatřicítek a toho novinářského psaní o zastrašovací kampani, nikomu by nepřišel na mysl nějaký organizovaný gang nebo kampaň, dokud se neobjevily ty výhružné dopisy. Ty zločiny přišly první, teprve potom někdo, kdo nás má plné zuby, se na tom přiživil a začal přilévat oleje do ohně. Mohla by to být banda mla díků s větší fantazií, než má většina gaunerů. Mohlo by to být —” zarazil se.

„No, jenom to nepřežeňte,” řekl Chatworth. „Ani vy, Sloane. Není nás ještě dvakrát tolik. Máte pořád tu pistoli, Rogere ?”

„Mám, pane.”

„Tak ji noste dál. Dobrou noc.”

„Dobrou noc, pane,” odpověděli dvojhlasně.

Roger vyjel z Yardu, zabočil na nábřeží a rozjel se k náměstí Parliament Square. Noc teď byla velice tmavá. Na celé široké rozloze Whitehallu nebylo jediné auto ani taxík, vůbec žádný provoz. Londýn mohl být městem duchů.

Pár taxíků a soukromých vozů se vyskytlo poblíž náměstí Piccadilly Circus. jakož i pár cyklistů, ale ulice vedoucí k Willington Place byla opuštěná. Roger zastavil na jejím konci a on i Sloan vystoupili. Přiblížila se k nim tmavá postava čekajícího detektiva.

„Jedeme pozdě?” zeptal se Roger.

„Ještě nepřijeli,” odpověděl muž.

„Nějaké potíže?”

„Vůbec nic.”

„Dobrá,” pochválil si to Roger.

Vykročil od auta a Sloan za ním. Oba hlídající detektivové ustoupili zpátky do tmy. Plných deset minut se vůbec nic neozvalo. Pak zahučel motor nějakého auta a objevilo se světlo reflektorů. Světlo zintenzívnělo a vůz se vynořil zpoza rohu.

Rogera a Sloana ve výklenku jedněch domovních dveří se bílá záře nedotkla.

Vůz zahnul na příjezdovku do nádvoří domovního bloku. Náhle zastavil — až příliš náhle. Reflektory zhasly — a nic nenásledovalo. Z domu, kde bydlela Ruth, přišel ke vchodu vrátný, vyhlédl ven a rychle ucouvl zpátky.

„Co je to?” zabručel Sloan.

„Muckají se nejspíš,” řekl Roger. „Pojďme se podívat, v jaké jsou náladě.”

Vykročil napřed. Nikdo ve vchodu do domu ani v autě se je nezdál pozorovat. Svítila jenom parkovací světla auta. Když se Roger přiblížil, rozeznal jenom obrysy dvou lidí v autě

— muže a ženy, s hlavami těsně u sebe. Z ještě větší blízkosti postřehl, že se líbají. Jejich obličeje se rýsovaly proti světlům z domu.

Roger přešel před kapotou vozu, právě tak Sloan, ale zůstali bez povšimnutí. Sloan se zubil, když došli ke vchodu do hlídaného domu.

„To jsem zvědavý, jak dlouho jim to vydrží.”

Ohlédl se za sebe a pokynul nočnímu vrátnému, který se pomalu přiblížil, možná nervózně.

„To je v pořádku,” řekl mu Roger. „Policie. Jdu ke slečně Ruth Linderové.”

„Právě přijela, pane.”

„Taky jsem si všiml.”

Roger si zapálil cigaretu. V přepychové vstupní hale bylo příjemné teplo. Doloudal se k jedné lenošce a posadil se; Sloan zůstal u dveří a pozoroval auto, třebaže mohl sotva rozeznat ty dva lidi v něm.

S detektivem na stráži venku a se Sloanem pozorujícím u dveří se nemohlo stát nic zlého. Roger začal uvažovat, jestli vůbec existoval nějaký důvod k obavě, že na Ruth a Hanna-Gorlaye bude někdo střílet, až sem přijedou. To riziko zřejmě existovalo — ale on byl předtím skálopevně přesvědčen, že dojde k dalšímu útoku na Hanna-Gorlaye.

Lenoška byla pohodlná. Roger z nějakého důvodu, který sám plně nechápal, se cítil uvolněnější než delší dobu až dosud. Začal myslet na Janet. Pak ho najednou napadlo, jestli to líbání a mazlení ve voze znamená, že se brzy rozeznějí svatební zvony. Přestože věděl o řadě jejích přátel, dovedl si těžko představit, že by Ruth Linderová střídala partnery jako rukavičky, ani v mírných mezích ne. Nepřipadala mu jako koketa, natožpak jako kokota. Právě proto byl vždycky přesvědčen, že ta přehlídka jejích mladých přátel souvisí s překupováním kradeného zboží, ne s nějakým lehkomyslným miliskováním.

Mýlí se v tom snad?

Potřebuje Ruth prostě pro každou noc jiného tanečníka? Je v srdci opravdu koketa? Některým ženám dělá dobře zbožňování chlapců mladších, než jsou samy.

Jenže Hann-Gorlay není mladší než Ruth. Je patrně o nějaké čtyři nebo pět let starší.

„Už jsou od sebe z klinče,” zazubil se na Rogera od vchodu Sloan.

Dveře auta se otevřely a zabouchly. Vrátný vyběhl ven. Ozvaly se hlasy — nejhlasitěji Hanna-Gorlaye. Vešel do haly s paží kolem dívčina pasu; vrátný v diskrétní vzdálenosti za nimi. Jejich tváře byly těsně u sebe a Ruth byla zardělá, lesklé černé vlasy měla rozcuchané, vypadala mladě, krásně a oči jí zářily. Kdyby to byl kdokoli jiný, kdokoli, koho by Roger potkal náhodou, cítil by s jistotou, že ti dva jsou do sebe bezmocně zamilovaní — v tom

stavu posedlosti jeden druhým a láskou.

Vrátný proklouzl kolem nich a otevřel dveře zdviže.

„Miláčku,” řekla Ruth, „nechoď nahoru. Máš toho tolik na práci ráno.”

„Samozřejmě že půjdu nahoru,” odpověděl Hann-Gorlay.

Prošli kolem Rogera a Sloana, aniž k nim pohlédli. Roger stanul vedle Sloana a zašeptal:

„Počkáme. Necháme je vyjet nahoru — jestli si nás nevšimnou dřív.”

„Dobrá.”

Hann-Gorlay a Ruth vkročili do zdviže, vrátný za nimi a zavřel dveře. Objevil se jeden z hlídkujících detektivů.

„Venku je všude klid, pane.”

„V pořádku,” řekl Roger. „Zkusme to po schodech, Bille.”

Vystoupili bystře po schodech a došli na odpočívadlo, když se zdviž rozjížděla zpátky dolů. Na chodbě pouhých pár kroků od nich se Hann-Gorlay a Ruth objímali.

Sloan špitl: „Vypadněme odtud.”

Stále se zubil, ale vypadal trochu nesvůj. Roger věděl, jak se cítí — jako by oba poslouchali za dveřmi a nahlíželi klíčovou dírkou zároveň.

Dvojice pomalu vykročila.

„Dej mi svůj klíč,” řekl Hann-Gorlay.

„Dobrá, miláčku. Ale dnes už dál nepůjdeš. Za prvé k tobě nemám důvěru —” odmlčela se a oba se spolu rozesmáli, jako by to byl ten nejlepší vtip, „a za druhé musíš brzy ráno vstávat. Já budu mít taky spoustu práce.”

Podala mu klíč.

„Budu tedy hodný chlapeček a pojedu domů,” slíbil Hann-Gorlay. „Ach, miláčku, s tebou je mi tak dobře. Ať jsem kdekoli jinde, připadá mi to prostě jako maření času.”

Odemkl dveře a strčil do nich, až se otevřely.

„Dobrou noc, srdíčko moje.”

Znovu se políbili a pak Hann-Gorlay sáhl za dveře, aby rozsvítil. Vtom práskl výstřel.

Proťal ticho tak zlověstně jako blesk v černočerné noci. Všichni čtyři na chodbě zkameněli — než třeskl druhý výstřel a Hann-Gorlay se začal hroutit k zemi.

18 ÚLOVEK

Mezi prvním a druhým výstřelem Roger vyrazil. Sloan byl jenom o zlomek vteřiny za ním.

Hann-Gorlay ležel na podlaze, Ruth klečela vedle něho, šokovaná a s otevřenými ústy, když Roger vtrhl kolem ní do bytu. Uvnitř byla tma.

„Pozor, Rogere!” zařval Sloan.

Roger uviděl světlo v protější místnosti a obrys nějakého muže proti světlu. Dveře zabouchly a světlo zakryly. Roger se k nim vrhl a vykřikl:

„Rozsviťte, Bille!” Rozsvítilo se.

Roger zakroutil knoflíkem dveřní kliky a zkusil se ramenem vyrazit výplň, ale bylo zamčeno. Z místnosti za dveřmi slyšel nějaké zvuky. Ustoupil, vrhl se znovu proti dveřím, ale nepohnuly se.

„Oba společně,” navrhl Sloan, „a —”

„Počkejte! Běžte dolů a řekněte těm našim chlapíkům, aby hlídali okna. Na kterou stranu vedou?”

Sloan vykročil ke dveřím bytu.

„Vrátný to bude vědět.”

„Pospěšte si, a nezapomeňte na jeho pistoli.” Sloan už nic neřekl.

Promluvila dívka na kolenou vedle Hanna-Gorlaye, ale Roger nerozeznal její slova, nevěděl, jestli mluví na postřeleného muže, sama k sobě, nebo na něho. Ustoupil a pozoroval zavřené dveře. Pistolník měl možná v úmyslu uniknout oknem nebo také rozrazit dveře a prostřílet si cestu ven.

Roger slyšel nezřetelně dívčin hlas. Mohl rozstřílet zámek dveří a vniknout dovnitř, ale chtěl Sloanovi poskytnout čas, aby se dostal dolů a dal tam hlídat okna do ulice.

Sloan se měl brzy vrátit.

„Neville, promluv na mne, promluv na mne!” Ruth tedy oslovovala Hanna-Gorlaye. Její hlas zněl úzkostlivě. „Neville, nesmíš mi umřít, nesmíš umřít!”

Polovičkou mysli si Roger uvědomoval, co dívka ve skutečnosti říká — že Hann-Gorlay je v bezvědomí a je zřejmě těžce zraněný. Měl by se tedy na něj podívat, jak mu může pomoci, jenže teď musel pozorovat ty dveře.

„Ach, nechat to dojít až k tomuhle s tebou,” naříkala Ruth žalostně, „nechat to dojít až k tomuhle s tebou!”

Roger na ni ostře pohlédl.

Tohle mohlo znamenat daleko víc, než by se zdálo — třeba to vyjadřovalo, že tomu Ruth mohla zabránit.

Přidržovala teď něco Hannu-Gorlayovi ke krku; a na ruce měla krev. Kdyby byl Roger nepohlédl směrem k ní, neuviděl by tu nohu.

Na chodbě byl ještě někdo, těsně u dveří. Ruth měla oči jenom pro svého milence, neměla čas ani pomyšlení na někoho jiného; ale ta vyleštěná špička černého střevíce tam byla.

Roger se přitiskl ke zdi.

Z místnosti za zamčenými dveřmi neslyšel žádný zvuk; nikde nebylo slyšet vůbec nic až na dívčin hlas, ztlumený teď do šepotu; Roger nemohl rozumět jejím slovům. Vytáhl svoji pistoli.

Druhý muž na chodbě se blížil; ukázala se hlaveň automatické pistole, pak špička mužova nosu, jeho ruka, druhá noha.

Pak se objevila mužova tvář, když nahlédla dovnitř otevřenými dveřmi — a ruka s pistolí se ukázala naplno. Roger na ni vystřelil. Střela zasáhla zápěstí a ozvalo se náhlé bolestné

zalapání po dechu. Pistole dopadla na zem. Roger skočil, když Ruth prudce obrátila hlavu.

Pistolník rychle couval podél zdi. Byl mladý, tmavovlasý, dobře oblečený. Byl to Charles Mortimer, přítel Pauliny Westonové, mladík, který pro ni se slevou koupil tu brož — od Ruth; a který si často vypůjčoval Paulinin vůz.

„Jen pojďte dál, Mortimere,” vyzval ho Roger.

Držel ho v šachu svou pistolí, ale stále musel být ve střehu pro případ, že by ten druhý vyrazil ze zamčené místnosti. Bylo slyšet pouze namáhavé dýchání. Ruth dosud přidržovala složený kapesník Hannu-Gorlayovi ke krku, když vytřeštila oči na Mortimera.

Roger po ní mohl jenom úkosem mrknout — ale sinalý záblesk její nenávisti k mladíkovi na něho zapůsobil velice hlubokým dojmem.

Pak uslyšel kroky a Sloanův hlas.

„V pořádku, Rogere, dostali jsme —”

Sloan se zarazil. To jistě zahnul za roh a uviděl zajatce. Mortimer k němu zaletěl pohledem, olízl si rty, nahrbil se a pohnul se, jako by dosud doufal, že unikne.

„Stůjte!” přikázal mu Roger. „Dobrá, Bille. Pojďte zvednout jeho pistoli.”

Sloan se objevil a poslechl. Mortimer se choulil u zdi a pozoroval Rogerovu pistoli. Roger si poprvé uvědomil, že vlastně ta pistole zajala Mortimera; že možná jemu, Rogerovi, za-chránila život. Vystřelil z ní prve bez rozmýšlení.

Ale na přemýšlení o tom teď nebyl čas.

„Říkáte, že jste chytili toho druhého?” zeptal se Sloana.

„Šplhal se dolů po okapové rouře a seskočil nám rovnou do rukou,” řekl Sloan. „Není to zrovna promarněná noc. Vy jste v pořádku?”

„Jsem. Přesvědčte se, jestli nemá Mortimer ještě jednu pistoli.”

Roger čekal, dokud Sloan nepřejel Mortimerovi kapsy. Mladík, jemuž nebylo víc než dvacet, držel pravou ruku vzhůru a svíral si zraněné zápěstí, aby zastavil krvácení. Před časem si podobně počínal Prescott, když byl poraněn v té bance.

„Odveďte ho dolů,” řekl Roger. „Já zatelefonuju pro doktora. Jsou tady už vozy s patrolou?”

„Jeden.”

„Dobrá.”

Roger přistoupil k Ruth. Ta dosud klečela, dosud držela složený kapesník, ale ten se teď trochu svezl. Střela zasáhla Hanna-Gorlaye těsně pod bradou. Byla to ošklivá rána, ta ková, jaká mohla velice rychle zabít. Raněný byl bledý jako smrt; mohl být už mrtev.

„Slečno Linderová!” vyštěkl na ni Roger. Ruth se polekaně ohlédla.

„Ujmu se ho místo vás. Vy zatelefonujte pro doktora.” Musel ji skutečně vzít za paže a zvednout ji. Pak poklekl na jedno koleno a složil jiný kapesník, aby jej přitiskl na ránu, která začala opět krvácet.

„Honem!” utrhl se na Ruth. Ta vykročila.

Rogera překvapilo, že vykročila tak rychle — a zastihla Sloana v nestřeženém okamžiku. Vrhla se prostě na Charlese Mortimera.

Začala ho bít zaťatými pěstmi do obličeje a do prsou. Mladík zděšeně ucouvl a pokoušel se ji odstrčit volnou rukou. Krev ze zraněného zápěstí jí pokropila šaty, stříkla jí dokonce do obličeje.

Sloan ji odtáhl.

Vypadala, jako by jí zuřivost rozpálila tváře doběla; oči jí žhnuly.

„Zařiďte toho doktora vy, Bille,” řekl Roger.

Ruth Linderová se nepokusila napadnout Mortimera znovu. Nechala se od Sloana posadit do jednoho křesla a zůstala tam sedět. Sloan potom vzal Mortimera za paži a začal ho strkat ven ke zdviži. Nedostrkal ho ještě daleko, když se zdola objevili noví muži — policisté z druhého vozu s patrolou. Teď tu bylo dost lidí pro všechno.

Roger zůstal u Hanna-Gorlaye a zastavoval mu proud krve, dokud nepřišel lékař.

Ruth Linderová seděla celou tu dobu v křesle a zírala přímo před sebe. Zdálo se, že vůbec neví, na co se dívá. Oči jí dosud žhnuly a z tváří jí pořád sálal ten skoro bílý žár.

Hanna-Gorlaye už nesli dolů na nosítkách a sanitka čekala. Charles Mortimer byl v hale s druhým dopadeným, s mladíkem jménem Gedd. Oba byli spoutaní.

Sloan se vrátil zpátky nahoru k Rogerovi.

Roger zatím vylomil zamčené dveře, mohli se teď volně pohybovat po celém bytě. Ten byl zobracený naruby. Zásuvky byly přehrabané a jejich obsah poházený kolem, obrazy od-strčené na stranu, podušky a čalounění rozpárané. Broušené sklo z toaletního stolku bylo ve střepech. V bytě nedošlo jenom k vloupání — vypadalo to, jako by někdo, kdo Ruth nenávidí, přišel s úmyslem rozmlátit všechno napadrť.

„Radši bych se v tomhle řídil vaším dohadem než svým rozumem,” řekl Sloan, když zjišťoval napáchanou škodu. „A rád bych věděl, co si o tom pomyslí ona.”

„Zdá se, že ta není schopná myslet na nic a na nikoho kromě Hanna-Gorlaye,” poznamenal Roger po pauze.

Odešel do vstupní haly bytu. Ruth tam dosud seděla.

Roger k ní přistoupil a podíval se na ni. Dívka pohnula hlavou poprvé od chvíle, kdy ji Sloan vtlačil do toho křesla. Něco ze žáru v jejích očích pohaslo — dosud to v nich doutna-lo, ale přinejmenším stejně bolestí jako zuřivostí. Vypadala, jako by měla na krajíčku hořké slzy.

„Je — mrtev?”

„Ne,” odpověděl Roger stroze. „Podle toho, co říkaly policejní lékař, se z toho nejspíš dostane.”

„Jste si —” zajíkla se — „jste si tím jistý?”

„Vypadá to nadějně.”

„Kde je? Musím za ním! Kde?” vykřikla Ruth naléhavě, plná dychtivosti.

„Uklidněte se,” chlácholil ji Roger a vzal ji za paži. „Na vašem místě bych se zase posadil, Ruth. Bille, dejte jí nějaký drink, ano? A pak ať někdo z chlapců postaví na čaj a

udělá jí šálek. Hann-Gorlay je na cestě do nemocnice, Ruth; dnes v noci ho už vidět nemůžete. Ale budu vás pořád informovat o jeho stavu.” Mluvil stále stroze, ale s jistou drsnou laskavostí. „Musím zjistit, co vlastně zmizelo odtud z bytu.”

Ve skutečnosti ji chtěl něčím zaměstnat.

„Jako by na tom záleželo,” řekla Ruth.

„Záleží na tom moc.” Pokrčila rameny.

Sloan jí přinesl whisky se sodovkou a ona si z ní usrkla. Jeden muž z patroly uvařil čaj. Roger toužil promluvit si s Mortimerem a s Geddem, ale nechtěl dívku opouštět na příliš dlouho. Nechal tedy Sloana, aby s ní pohovořil a zaznamenal, co se od ní doví, a sám pospíchal do přízemí.

Policejní lékař narychlo obvázal Mortimerovi zápěstí; nikdo se nestaral o škrábance na jeho tvářích, kterými ho podrápala Ruth. Jeho paže byla v improvizovaném závěsu, a když k němu Roger přikročil, policejní lékař poznamenal:

„Radši ho dopravte do nemocnice, Hezoune.”

„Dobrá, hned,” přisvědčil Roger. „Mortimere, proč jste se vloupali do bytu slečny Linderové?”

Mortimer neodpověděl.

„Mlčení vám nepomůže,” pokračoval Roger. „Jste v ošklivé šlamastyce. Podílel jste se na ozbrojeném vloupání, a protože jste měl pistoli, vyfásnete skoro stejný trest, jako byste byl sám střílel. Jestli Hann-Gorlay zemře, hrozí vám provaz jako komplicovi. Jediný způsob pro vás, jak si to ulehčit, je mluvit.”

Mortimer se zatvářil vzdorovitě. Drápance a podlitiny mu zřetelně vyvstávaly na tvářích, jediné zardělé skvrny v jeho zesinalém obličeji.

„Proč jste se vloupali do bytu slečny Linderové?” opakoval Roger. „Je to přece vaše přítelkyně, ne? Prodala vám ten šperk se slevou. Proč jste se obrátil proti ní?”

Mortimer nepromluvil.

„Hezoune, neradi bychom měli potíže s tím zápěstím,“ ozval se policejní lékař. „Víte, co by bylo, kdyby si stěžoval, že jsme se o něj patřičně nepostarali.”

„Já bych se o něj postaral,” zamručel Roger. „Kam ho chcete vzít?”

„Ke svatému Tomáši. Tam, kam odvezli Hanna-Gorlaye.“

„Nezdá se mi, že by si tam Mortimera nechali,” řekl Roger. „Hned, jak to bude možné, ho budeme mít v Yardu.”

Přidělil k Mortimerovi dva muže jako eskortu.

Gedd, který Hanna-Gorlaye skutečně střelil, byl jiný typ. Nemohlo mu být víc než devatenáct či dvacet. Byl buclatý, kudrnatý a růžolící. Modré oči měl jasné a falešně upřímné a nezdál se ani mírně rozmrzelý či kajícný.

Kouřil cigaretu a opíral se nonšalantně o zeď, připoutaný k říznému detektivovi. Poslouchal hovor mezi Rogerem a policejním lékařem s malým úšklebkem — a ten úšklebek měl dosud na rtech, když se Roger obrátil k němu.

„Co je tady k smíchu?” zeptal se mladíka. „Pomyšlení na šibenici?”

„Komu na tom záleží?” odsekl Gedd.

„Pánbůhví proč, ale třeba tvojí mámě,” řekl Roger tiše. „Možná i tátovi. Měli smůlu, že je z jejich dítěte lump jako ty, ale trápí je to stejně.”

Gedd si odfrkl.

„To sou kecy — nenamáhejte se.”

„Tak ty jsi tvrdá nátura.”

„Tvrdší se nevyráběj.”

,,Proč jste se vloupali do bytu slečny Linderové?”

„Nechodí snad vověšená cingrlatama?”

„Znáš ji?”

„A kdyby, co z toho?”

„Znáš?”

„Umí tancovat,” ušklíbl se Gedd. „A může si dovolit přijít vo pár kamínků. Todle ji vodnaučí tahat se s tím votitulovaným pejsánkem.”

„Čekali jste tady, abyste ho střelili?”

„Proč radši nenecháte toho vyptávání?” opáčil Gedd a zívl. Nebylo to přirozené zívnutí, mělo být urážlivé. „Unavujete mě.“

„Unavím tě ještě víc, než s tebou skoncuju,” řekl Roger a podíval se na detektiva.

„Vezměte ho na Yard. A nedávejte mu tam žádnou lenošku ani další cigarety.”

Gedd natáhl kouř z cigarety v ústech a vyfoukl jej Rogerovi do obličeje. Roger zaťal pěsti, když se prudce odvrátil. Gedd se posměšně zasmál. Detektiv jím škubl a odváděl ho ven; druhý detektiv se k nim přidal, když došli ke dveřím.

Jeden uniformovaný strážník poznamenal: „Takovejch dneska máte spousty, pane — nic s nima nesvedete. Otrlý vrahouni to jsou, nic jinýho — zabíjejí pro samo zabíjení. Něco takovýho jsem ještě nezažil za celejch pětadvacet let u sboru.”

„To vám věřím,” zamručel Roger.

Vrátil se zpátky nahoru pěšky, potřeboval trochu času. Chování zadrženého a poznámka strážníkova se zdály obrátit jeho myšlení novým směrem. Ale bylo to opravdu tak nové? Nemluvil právě o tom s Chatworthem? Ve vzduchu se vznášelo něco ohavného, nebezpečného. Příliš mnoho mladíků jako Gedd se chovalo přesně stejně vzdorně a opovržlivě. V tom bylo jedno vysvětlení současné vlny zločinů. Nešlo jenom o organizované gangy; ve vzduchu se vznášel ten otrlý, vražedný duch.

Co se to stalo s mladým Mortimerem? Postavil se proti Ruth už jednou, zdánlivě ve víře, že mu prodala kradenou brož. Tvářil se skoro ctnostně, rozhodně předstíral nevinu v těch kšeftech s kradenými šperky. A přece teď číhal s pistolí. Obalamutil Rogera, když se setkali poprvé?

Proč se obrátil proti Ruth?

Na tyhle otázky musely existovat odpovědi — odpovědi, které bylo možno najít nezávisle na Mortimerovi a Geddovi. Ani od jednoho z nich se nedalo čekat, že policii v tom nejmenším pomůže. Určitě ne dobrovolně; možná že by to udělali mimovolně.

Roger zahnul do chodby vedoucí k apartmá Ruth Linderové.

Našel tam muže fotografující krvavé skvrny na koberci — krev z rány na hrdle Hanna-Gorlaye. Vzpomněl si, jak nad ním Ruth klečela, na její naříkavá slova, na její zběsilý útok proti Mortimerovi. Právě na těch slovech záleželo.

„Ach, nechat to dojit až k tomuhle s tebou!” Bude teď muset na ni uhodit v téhle věci. Vešel do haly bytu.

Sloan se mu přihnal vstříc — a Sloan přinášel novinky, které měly skutečně význam. Hlas mu přeskakoval vzrušením.

„Pojďte se podívat, co jsme našli!”

Zavedl Rogera do přijímacího pokoje. Všechno tam bylo dosud v beznadějném zmatku — vlastně v ještě horším než předtím, poněvadž rohy koberce byly srolovány a ve dvou rozích byly odstraněny parkety.

V jednom koutě byly na podlaze rozloženy různé šperky.

„Samé kradené zboží,” řekl Sloan. „Přistihli jsme ji s průkazným materiálem, Rogere!”

19 ZATČENÍ

Roger zdvihl pár kousků. Ve dvou z nich poznal část lupu z nedávných loupežných přepadení — při jednom byl zraněn policista.

„Pro tohle si pravděpodobně ti gauneři přišli,” řekl Sloan. „Věděli, že ona to zboží má u sebe, a mysleli si, že to bude snadná kořist.”

„Možná,” souhlasil Roger. „Kde je Ruth teď?”

„Ve své ložnici.”

„Sama?”

„Ano.”

„Nesmíme ji nechávat samotnou,” prohlásil Roger ostře. „Nic s ní neriskujme.” Vykročil ke dveřím ložnice. „Po tom, jak vyletěla na Mortimera, bych úplně věřil, že je schopná každé potřeštěnosti, třeba si podříznout vlastní krk.”

„Kdyby si myslela, že je Hann-Gorlay po smrti, tak by to možná udělala,“ řekl Sloan, „ale jinak ne.”

Roger si tím nebyl tak jistý.

Dveře nebyly zamčené, třebaže napůl očekával, že se Ruth v ložnici zamkne. Seděla u toaletního stolku, dosud oblečená pro venek, s norkovým přehozem přes ramena, a dívala se na svůj obraz v zrcadle. Zdálo se, že chaos v ložnici jí vůbec nevadí. Její obličej byl bez výrazu — zírala z něho ta známá prázdnota.

Ohlédla se, ale neusmála se ani nedala najevo, že je bere na vědomí.

Roger k ní došel a přitáhl si židli. Sloan zůstal stát a poslouchal. Roger dívce nabídl cigarety, ale ona odmítla. „Nevadí vám, když si zakouřím já?”

„Dělejte si, co je vám libo.”

„Díky.” Zapálil si. „Mortimera jste ovšem už znala. Jak dobře znáte Gedda?”

„Gedda? To ten —”

„Ten střelil Hanna-Gorlaye.”

V očích jí opět zableskl zájem a podráždění. „Já myslela, že Mortimer —”

„Ten mu jenom dělal zeď.”

„Gedd je —” nadechla se — „taková sviňka.”

„Hm. Jak dlouho ho znáte?”

„Tři nebo čtyři měsíce.”

„Jak jste se s ním seznámila?”

„Mortimer ho přivedl na jeden večírek.”

„Jenom na nějaký večírek?”

„Jak to říkám.”

„Proč by se vloupávali do vašeho bytu?”

„Věděli nejspíš, že tady najdou něco, co by stálo za krádež,” řekla Ruth. „Musím odpovídat —”

„Ano. Víte o nějakém zvláštním důvodu?”

„Ne.”

„Jaký je vztah mezi vámi a těmi ostatními mladíky, slečno Linderová?”

„Jsou to moji přátelé. Mám právě tak i přítelkyně. Jsou prostě —” pokrčila rameny a vypadala velmi unaveně — „prostě moji přátelé. Nemůžu za to, jestli někteří z nich jsou —” Nedokončila tu větu.

„Zločinci?”

Ruth neodpověděla.

„Jste si jistá, že nevíte, za jakým účelem sem přišli?” naléhal Roger.

„Řekla jsem vám, co si o tom myslím.”

„A já vám řeknu, co já o tom vím” zdůraznil Roger. „Pojďte laskavě se mnou.”

Až do té chvíle nejevila opravdový zájem. Teď ano — a zatvářila se zmateně. Roger si připomněl, že Ruth je možná odbornice na to, aby si z něho dělala blázny, aby hrála určitou roli — aby totiž předstírala nevinnost — „čistotu”.

Teď tedy vstala a šla za ním a Sloan uzavíral průvod.

Pod parketami se zatím našly další šperky a tajný v civilu, který tam pracoval, klečel na kolenou.

Najednou zvedl nějaký diamantový přívěsek.

„Tohle pochází z vloupačky v hotelu Ling v Konsingtonu, pane — o tom není pochyby,“

„Díky,” řekl mu Roger a podíval se na Ruth. Ta zůstala stát bez pohnutí.

Poprvé od chvíle, kdy odvezli Hanna-Gorlaye, se zdála otřesená — šokovaná — vyvedená z míry. Narůstalo v ní napětí. Vykulila oči a zírala na šperky jako na něco děsivého. Pootevřela rty, jako by chtěla promluvit, ale pak je opět semkla.

Střelila rychlým pohledem po Rogerovi.

„Přišli snad pro tohleto?” uhodil na ni Roger.

„Já —” začala ochraptěle, ale hned zmlkla.

„Ano?”

„Já — já nevěděla, že to tady je.” Polkla, když to dořekla. Její výraz Rogerovi jasně říkal, že Ruth si je vědoma nevěrohodnosti své věty. „Prostě jsem nevěděla —”

Znovu se odmlčela. Zákmit v jejích očích byl téměř prosebný; v tom okamžiku byl Roger schopen věřit, že ho Ruth prosí, aby uvěřil její výpovědi.

Zákmit světla však pohasl.

Její oči zíraly studeně, prázdně, mrtvě. Po chvilce je zavřela, jako by chtěla zahnat nějakou vidinu; potom došla k jednomu křeslu. Když do něho klesla, všecka se třásla.

„To je náramně přesvědčivé,” zaironizoval Roger. „Máte tady hotový poklad kradených šperků, Ruth — ukradených vesměs mladými násilníky, jako je Mortimer a Gedd. Ukradených zabijáky. Vždycky jsem vás varoval, co vás potká, když budete pokračovat v kšeftech svého strýce.”

Ruth zůstávala němá.

„Zažila jste dnes pekelný šok,” pokračoval Roger. „Nechci vaši situaci zhoršovat ještě víc, než jak už zlá je.” Přinutil se mluvit klidněji. „Můžete mi ty šperky nějak vysvětlit?”

Ruth neodpověděla.

„Můžete?”

Teď otevřela oči. Znovu se proměnily. Podráždění i prázdnota byly tatam. Takhle vypadala, když ji Roger tenkrát viděl v krámě na Mile End Road, když ukázala hloubku své hořkosti a nenávisti vůči policii.

„Nevěděla jsem, že jsou tady,” řekla opatrně.

„Tohle nám nepomůže,” povzdychl si Roger. A pak prohlásil oficiálně: „Víte snad, že mi nezbývá nic jiného než obvinit vás, slečno Linderová, ne?”

Ruth na to neřekla nic.

„Mám povinnost obvinit vás z přechovávání určitých šperků s vědomím, že jsou ukradené,” pronesl Roger obřadně, „a musím vás upozornit, že všeho, co řeknete, může být použito jako důkazu.”

Ruth na to zareagovala pomalu, ale vehementně: „Já vždycky věděla, že na mě policie ušije boudu, dřív či později.”

Odváděli ji chodbou, když se otevřely dveře zdviže a z ní vystoupil Brammer s Paulinou Westonovou.

Brammer zvedl jednu ruku, jakoby ohromeně — a pak na Ruth vytřeštil oči. Neusmál se, ani se na ní pohledem nepásl. Paulina oči zavřela. Nebylo pochyby, že Ruth zná. Když ji Roger viděl, připomněl si bleskem, že jejího auta bylo možná použito při jeho únosu; že Mortimer je její přítel a že Paulina je zadobře s těmi mladíky, kteří jsou možná členové nějakého gangu.

Možná? Není si tím snad teďka jistý?

„A Brammer na mě pomáhal tu boudu ušít, Weste,” poznamenala náhle Ruth. „On za tohle všechno může. 1 když mě zavřete, ty trable budou pokračovat. On —”

„Tak vás tedy skřípli,” pronesl Brammer vážně.

„Brame —” začala Paulina Westonová. Stála těsně vedle něho a vzala ho za ruku. Měla na

sobě černý kostýmek s kožišinou kolem krku a pošetilý černý klobouček. Vypadala na de – vatenáct — nevinných devatenáct. „Pojď pryč.”

„Neboj se, miláčku, nebudu jí říkat, jak mě to těší,” konejšil ji Brammer. „Má smysl ptát se, z čeho ji obviňujete, Hezoune?”

„To se dovíte později v Yardu,” odpověděl Roger škrobeně.

Nastoupili do zdviže s Ruth mezi sebou. Paulina Westonová zůstala stát těsně vedle Brammera na odpočívadle. Roger z ní měl zvláštní dojem — že by ráda pomohla, že chápe něco z toho, co Ruth Linderová cítí.

Zdviž s nimi sjela pod úroveň odpočívadla; Brammerovy a Paulininy nohy jim zmizely z očí. Paulina měla krásné nohy…

Ruth Linderová nepromluvila celou cestu na policejní stanici v Cannon Row, kde měla být zadržena přes noc. Jakmile se octli v té šedé, odpuzující budově, která podléhala Yardu, přerušila své mlčení. Zdálo se, jako by se k mluvení musela přinutit — jako by jenom jeden pocit byl silnější než její nenávist k policii.

„Zjistil byste, jak je na tom Nev — totiž Hann-Gorlay?”

„Jistě,” slíbil Roger.

Policistka zavedla Ruth do oddělené místnosti, aby ji prohledala. Roger přistoupil k pultu seržanta ve službě, dal se telefonicky spojit s nemocnicí, kam odvezli Hanna-Gorlaye, a při čekání na spojení klábosil se seržantem.

Potom do telefonu: „Tady Scotland Yard — chci se prosím vás zeptat na stav sira Nevilla Hanna-Gorlaye.”

„Okamžik, pane; dám vám ošetřujícího lékaře.”

Roger čekal další dvě či tři minuty, než doktor přišel k telefonu. Byl stručný. Hann-Gorlay je v bezvědomí a je pravděpodobné, že tak ještě nějaký čas zůstane. Střela nezasáhla žádnou životně důležitou část organismu a minula o centimetr krční tepnu. Bylo by překvapující, kdyby se z toho pacient nevykřesal.

„Výborně. Díky,” poděkoval Roger stroze.

Oznámil to Ruth hned, jakmile byla prohledána a připravena k odchodu do cely — docela slušně zařízené, prostě obyčejné místnosti s mřížemi místo jedné stěny. Dívce se na okamžik rozjasnila tvář a její hořkost, její nenávist v ní potuchly.

„Děkuji vám,” řekla pak upjatě. Potom se odvrátila.

Gedd a Mortimer odmítli vypovědět víc. Roger si narychlo zaskočil do jejich bydliště — sdíleli spolu malý byt v Bayswateru. Tentokrát se tam našlo pár kousků ukradeného zboží a automatická pistole ráže 32 spolu s jednatřiceti náboji. Teprve ráno mohla policie začít zjišťovat nedávné pohyby obou zatčených a jejich přátel.

Zítra ji čekal pekelný den.

Roger se dostal ráno domů brzy po čtvrté hodině, nebudil Janet — a právě tak Janet ani kluci nebudili jeho, když sami vstali. On se probudil brzy po desáté. Byl v ložnici sám a slyšel někoho zpívat venku na ulici; pak zpěv ustal. Někde v přízemí začal bzučet vysavač.

Roger se maličko usmál.

Netrvalo dlouho a Janet strčila hlavu do dveří.

„Co je to v domě za randál?” zabručel Roger. „To musíme gruntovat zrovna v tu jedinou hodinu, kdy se můžu vyspat?”

Našpulila na něj pusu, přišla k němu, políbila ho zlehka na čelo a narovnala se. Nepustil ji; přitáhl si ji dolů k sobě a zlíbal ji ohnivě.

Uběhlo pár krátkých a vzácných okamžiků, než se mu zase vyvinula.

„Jak se daří našemu hrdinovi — má žízeň?”

„Spíš myslím hlad. Kdo ze mne udělal hrdinu?”

„Brammer — a většina novin. Píšou, že jsi zabránil panice v Albertově síni, poněvadž jsi nasadil tolik strážníků do služby. Na první stránce je v novinách samé střílení v Albertově síni a — a ta loupežná přepadení. A tvoje fotka.”

„Brammer si mě chce podmazat,” zamumlal Roger. „Nejspíš ještě nepíšou o zatčení Ruth Linderové, co?”’ zazubil se.

Janetě dychtivě zajiskřilo v očích.

„Tak vy jste ji dostali?”

Roger jí pověděl, k čemu došlo u Ruth v bytě. Zpráva o druhém útoku na Hanna-Gorlaye bude v prvních vydáních večerníků — a ta budou brzy v londýnských ulicích. Rogera co nevidět zavolají do Yardu, aby tam odpovídal na otázky.

Ruth má být postavena před policejní soud v Great Marlborough Street v poledne; Roger chce požádat, aby Ruth ponechali ve vazbě ještě osm dní. Sám může jít k tomu soudu rovnou z domova a pak teprve do Yardu.

Janet po chvíli poznamenala:

„Nějak zvlášť tě to netěší, viď?”

„Co totiž?”

„To zatčení Ruth Binderové,“

„Že ne?” zazubil se znovu Roger. „Zase ti zelenají oči žárlivostí?”

„Tak tě to těší?”

„Ano i ne,” zaváhal Roger. „Nemůžu pochopit, proč by byla tak potřeštěná a schovávala si kradené šperky ve vlastním bytě. Vždycky věděla, že ji máme pod dozorem, že ji podezírám z přechovávačství. Takže taky věděla, že jí při nejmenším uklouznutí ten byt prohledáme. Což znamená, že by se záměrně chtěla dostat do maléru. Chtěla by to?” Po pauze se Janet zeptala:

„A co z toho?” Roger se opět zazubil.

„Když vypadala tak nevinně!” řekl. „Začni radši chystat snídani, miláčku; já se zatím skočím oholit.”

Před holením si zatelefonoval do nemocnice. Hann-Gorlay strávil klidnou noc a byl mimo nebezpečí. Roger zavolal i do Yardu. Nic jiného se nestalo — až na to, že vězeň, jehož chytli brzy zvečera, když spadl ze střechy, přišel zatím k sobě. Dosud nepromluvil. Měl u sebe pistoli ráže 32, ale v jeho bytě se nenašlo nic, co by policii pomohlo.

Policista hlídající Paulinu Westonovou neměl k hlášení nic.

Rogerovi vrtalo hlavou, jaké má zaujmout stanovisko k téhle dívce, k tomu, jak často ji bývá vidět s Brammerem. Stojí každou nohou v jiném z obou táborů; přátelí se i s desperáty. Mohla by být Brammerovou spojkou k těm mladým zlotřilcům, jestliže je Brammer do té věci zapletený.

Roger jedl klobásky a dušené maso se zeleninou, četl noviny a občas si vyšetřil slovo pro Janet, která se zaměstnávala v kuchyni. Když se ozvalo klepání na domovní dveře, šla otevřít. Vzápětí se vrátila.

„Chceš mluvit s Brammerem?” zeptala se, „nebo mu mám říct, že máš moc práce?”

20 SOUDNÍ ROZHODNUTÍ

Brammer se zdál ohromně vysoký a vychrtlý — jako by byl vůbec nespal. Šlukoval z cigarety, která mu visela z koutku úst, a zdálo se, že má potíže s pohybem, když se zavrtěl, aby vstal z křesla.

„Jen seďte,“ řekl mu Roger.

Došel ke skříňce, kde měl whisky, vytáhl láhev, nalil doušek a podal sklenku vychrtlému dlouhánovi.

„Učíte mě špatným návykům?” ušklíbl se Brammer a zvrhl whisky do sebe. „Díky.”

„Proč jste nespal?” zeptal se Roger. „Vzrušením, že jsme zatkli Ruth Linderovou?”

„Měla ty krámy opravdu ve svém bytě?”

„My jsme je tam nepodstrčili,” odpověděl Roger suše.

Brammer si olízl rty, jako by chtěl vychutnat poslední kapku whisky. Vyndal si cigaretu z úst a křivě se zašklebil. Víčka mu těžce klesala; kdyby byl v křesle ponechán pět minut o sa – motě, nejspíš by usnul.

„Poprvé začínám pochybovat, jestli je za tím opravdu ona.” Od Brammera to znělo senzačně.

„Proč?”

„Dělalo by to z ní idiotku,” ušklíbl se Brammer. „Nemůže prostě být tak pitomá, aby si nechávala ukradené šperky v bytě — ke všemu šperky, po kterých se pátrá.”

Roger nic neříkal.

„Musel jste si to uvědomit taky,” pokračoval Brammer. „Mně to nejde na rozum. Vypadá to, jako by ji do toho někdo chtěl namočit. Vy si přece nemyslíte, že bych se o něco tako – vého pokusil já?”

„Zdá se vám?” Brammer se zašklebil.

„Rád bych věděl, co se děje v té hmotě, které říkáte mozek, Hezoune.”

„Moc toho není,” řekl Roger. „Nic takového, co byste schvaloval. Pomohl jste začít s tou Občanskou ligou a s těmi řečmi o milici. Myslíte to možná dobře, ale nám tím připra vujete peklo. Přišel jste se mnou mluvit jenom o Ruth?”

„Ne.”

„Tak o čem ještě?”

„Mám špatné svědomí.”

„Pusťte z hlavy všechny staré hříchy.”

Brammer nevypadal pobaveně. Naopak se zdálo, že mu jde proti srsti, co se chystá povědět. Zapálil si novou cigaretu a dal si se zapalováním načas. Pak řekl:

„Paulina je fajn děvče. Proč ji tolik pořád sledujete?”

Roger mu beze všeho odpověděl: „Kromě jiného o ní mluvila Ruth Linderová, myslí si prý, že stojí za to dát si na Paulinu pozor. Proč si to myslí, to nevysvětlila.”

„Och,” poznamenal Brammer. V jeho úsměvu se objevila stopa úlevy. „Ruth tedy sekla drápkem i po mně. Musel jste si zatraceně lámat hlavu, která z nich vlastně lže. Paulina má černé auto Morris minor.”

„Ukažte mi člověka, kterému patří červené.”

Brammer určitě věděl, že Paulinino auto bylo přelakováno.

„Bylo červené — až do dne po vašem únosu,” řekl Brammer. „To je jedna z těch věcí, na které jsem nepřišel dřív, než jsem zjistil, že Paulinu sledují vaši lidé. Vzpomněl jsem si na jejího červeného morrise a dověděl jsem se, co se s ním stalo. Vím taky, že Paulina se kamarádí s Charlesem Mortimerem, ne? A je taky chemička a má nejspíš přístup k morfiu a k injekčním stříkačkám.”

„Půjdu si s ní brzy popovídat.” Roger zvedl sluchátko, ale nevytočil číslo Whitehall 1212.

„Proč mi tohle všechno říkáte? To už ji nemilujete?”

„Třeba mi to nebudete věřit, ale já chci, abyste dostali všechny svině v téhle lumpárně za mříže. Všechny, bez výjimky a bez milosrdenství.” V jeho hlase i očích byla nekompromisní tvrdost. „Něco vám svěřím, Hezoune. Byl jsem kdysi zamilovaný do Ruth. Myslel jsem si, že mi ji poslalo samo nebe. Na jejím strýci Bennym mi čerta záleželo. Ona sama mi připadala v pořádku. Potom jsem dospěl k závěru, že taková není. Nepomohlo by vám, kdybych vám pověděl proč — vás by to nepřesvědčilo. Mne to přesvědčilo. Pustili jsme všechnu zamilovanost z hlavy. Rozešli jsme se asi před rokem.

Ale jsem jenom mužský se dvěma rukama, dvěma nohama a dvěma očima — prostě mužský. Setkal jsem se s Paulinou a ta je pro mě jako stvořená. Setkal jsem se s ní prostřednictvím Charlese Mortimera.” Odmlčel se a pak váhavě dodal: „Bolelo to pekelně, když jsem ztratil Ruth. Kdybych ztratil Paulinu, bolelo by to víc. Ale jestli se veze v tomhle, patří do jednoho pytle s ostatními.”

„Když se jednou dáte na křižácké tažení, tak se na ně dáte opravdu, viďte?” poznamenal Roger.

Pak zazvonil do Yardu. Sloan už byl ve své kanceláři.

„Pojedu rovnou k soudu do Great Marlborough Street,” řekl mu Roger. „Potom se podívám k Paulině Westonové. Pověste jí na paty dalšího muže, ano?”

„Provedu,” přisvědčil Sloan. „Doufám, že soudce nechá Ruth ve vazbě. Zdá se vám to nadějné?”

„Moc ne,” posteskl si Roger.

Brammer sice souhlasil, že by si měl jít lehnout, ale trval na tom, že půjde také k policejnímu soudu. To dopoledne se projednávalo hodně případů a Ruth přišla na řadu teprve dvacet minut po dvanácté.

Roger formálně dosvědčil okolnosti zatčení a požádal o uvalení osmidenní vazby.

„Jménem slečny Linderové,” ozval se nasládlým hlasem muž, který povstal z lavic pro právní zástupce, „bych rád požádal o propuštění na kauci, Vaše Důstojnosti, v každé rozumné výši. Moje klientka je ovšem naprosto nevinná a bylo by bolestnou křivdou, kdyby byla nucena podstoupit potupu uvěznění.“

„Děkuji vám, pane Scotte,” přerušil ho policejní soudce a podíval se na Rogera. „Jsou nějaké zvláštní důvody, proč žádáte uvalení vazby, pane vrchní inspektore?”

„Ano, Vaše Důstojnosti. Šperky nalezené ve vlastnictví obviněné byly uloupeny s použitím násilí. Máme za to, že plné vyšetření případu je možné jenom tehdy, když bude obviněná ve vazbě.”

Na galérii pro veřejnost se nervózně vrtěl obtloustlý Sol Klein, oči se mu leskly a vypadal, jako by chtěl každou chvíli vyskočit ze sedadla a něco prohlásit.

Soudce se podíval na Ruth. Ta byla pobledlá a stála úplně bez pohnutí. Na každého muže v soudní síni pravděpodobně zapůsobila její krása — a prázdný výraz jejích očí.

Roger měl neklidný pocit, že Ruth je možná pod vlivem nějaké drogy. Cítil podráždění.

„Vaše Důstojnosti,“ promluvil znovu úhořovitý advokát nasládlým hlasem, „policie už případ prejudikuje. Moje klientka ještě nikdy nestála před soudem, má naprosto bezvadnou minulost a policie obvykle nežádá uvalení vazby při takovémhle obvinění.”

V tom byla vždycky ta potíž, to Roger věděl. V precedentech. Soudce patrně věděl, že by měl nechat Ruth na osm dní ve vězení — ale jak by to ospravedlnil? Byly případy, ve kterých by se proti žádosti policie nedalo argumentovat. Tohle takový případ nebyl.

„Máte k tomu co povědět?” zeptal se soudce Ruth.

„Ne, pane.” Promluvila velice tiše. „Leda to, že o těch špercích nic nevím.” Soudce zaklepal svou paličkou.

„Nuže dobrá! Uvalím na obviněnou osmidenní vazbu, ze které bude propuštěna po složení dvou záruk po tisíci librách.”

Vrhl na Rogera téměř omluvný pohled, pak se podíval na advokáta s nasládlým hlasem.

„Jste velmi laskav, Vaše Důstojnosti,” řekl advokát. „Milerád složím dvě takové záruky…”

Příliš mnoho věcí bylo nutno zařídit okamžitě.

Roger si promluvil s Paulinou o Mortimerovi. Ten je prostě jen známý, řekla mu. Proč tak ochotně půjčuje jiným lidem svůj vůz ? To přece nikomu neuškodilo, pokud ona ví. Nepřišlo jí na mysl, že je Mortimer darebák? Ne — proč by mělo?

„Jezdil tím vozem hodně Brammer?” zeptal se Roger.

„Bram se sotva dokáže složit, aby se do něho vešel!”

Roger se ještě dál vyptával na její přátelství s Mortimerem, ale nikam se tím nedostal. Vyslechl znovu Gedda i Mortimera, jenže bezvýsledně.

Mladík, který se zranil pádem ze střechy, byl však poděšený, byl ochoten mluvit, skoro dychtil, aby se vyzpovídal — první zákmit naděje.

On a jiní dva mladíci se nějaký čas opičili po desperátech; jeden z těch dvou měl pistoli. Zadržený mladík se zapřísahal, že on žádnou neměl, že byl vždycky proti nošení zbraní.

Udal jména svých kumpánů.

Ti oba zmizeli ze svých všedních domovů na předměstí. Jejich poplašené, sklíčené a vyděšené matky byly po návštěvě policie ještě ustaranější. Domovní prohlídka u nich objevila pár ukradených maličkostí, jeden boxer a zabiják na omračování.

Roger po těch obou mladících dal vyhlásit pátrání.

Ruth Linderovou odvezl její advokát do jejího apartmá. Sol Klein se svou ženou tam dávali všechno do bezvadného pořádku. Dům tam hlídali dva policisté.

Hann-Gorlay během noci nabyl vědomí, ale byl na tom ještě příliš špatně, než aby bylo možno vyslechnout ho; stejně toho v dané chvíli bylo málo, co by stálo za vyptávání. Roger si pohrával s myšlenkou, že on a Ruth byli do věci zapleteni společně, ale čím hloub o tom uvažoval, tím víc v něm narůstalo přesvědčení, že Hann-Gorlay je příliš bohatý, než aby bylo rozumné podezírat ho.

Rogerovi stále vyvstávaly v duchu představy o Ruth. Stále si připomínal, jak se Ruth a Hann-Gorlay k sobě měli v uplynulé noci. Nedalo se vážně pochybovat o tom, že ti dva jsou do sebe zoufale, beznadějně zamilovaní. To se zdál být jediný důvod, který je svedl dohromady. Kdyby měla Ruth něco společného s těmi loupežemi a násilnostmi proti policii, chodila by s mužem, který vede kampaň právě proti těm zločinům?

Snad, možná —

Ale dokázala by projevovat tak přesvědčivě, že je do toho muže zamilovaná, kdyby ho ve skutečnosti vodila za nos?

Roger byl ve své kanceláři se Sloanem, když se otevřely dveře a Chatworth je poctil jednou ze svých vzácných návštěv. Jinak dával přednost tomu, aby jeho lidé přicházeli za ním.

Bylo půl čtvrté.

Oba muži vstali. Chatworth je mávnutím ruky vrátil na jejich židle a sám se spustil také na jednu.

„Čekáte, že ta Linderka vezme do zaječích?”

„Tím si nejsem jistý.”

,,Co by z toho měla, kdyby nechala plavat kauci?”

Roger pokrčil rameny. „Mohla by doufat, že se bezpečně dostane za moře. Ověřoval jsem si to a nemůžu objevit žádnou stopu, že by tam měla nějaké spojení. Nikdy neudržovala styky se žádnými příbuznými v zahraničí, aspoň pokud jsem mohl zjistit. Ale i kdyby se pokusila upláchnout, myslím, že bychom ji brzy chytili.“ Trochu se usmál. „Kdyby se o to pokusila, řekla by tím světu, že se provinila, to ji nejspíš odstraší.”

„Jste si jistý tím obviněním?”

„Můžeme dokázat, že měla kradené cennosti ve svém vlastnictví, a nemyslím si, že by

nějaká porota uvěřila, že o tom Linderová nic nevěděla,” odpověděl Roger. „Můžeme dál dokázat, že kradené cennosti mělo i několik jejích přátel. Můžeme dokázat, že se přátelila s Mortimerem a s Geddem, a i kdyby ti dva proti ní nechtěli svědčit — třebaže Mortimer by mohl, kdyby si myslel, že mu svědectví ve prospěch žaloby nějak pomůže — dokážeme nejspíš porotu přesvědčit, že je v tom Linderová až po uši.”

„Myslíte, že v tom opravdu je?” zabručel Chatworth.

„Nemám žádný důvod, abych si myslel, že není.” Chatworth znovu zabručel.

„No, víte sám, co děláte. Pročetl jste si dneska dobře noviny?” Jeho zazubení působilo skoro dravě. „Co si o nich myslíte, kromě těch gratulací, kterými vás zahrnují?”

„Udělají z té Občanské ligy gigantickou milici, než se vzpamatujeme,” zamračil se Roger.

„Jestli ta začne chodit ozbrojená, čeká nás myslím teprve pořádná šlamastyka. Můžeme těm miličníkům zabránit v užívání střelných zbraní, ale ne obušků.”

„Vypověděl něco ten chlap chycený v Albertově síni?”

„Ani slovo zatím. Nemůžu zjistit, jestli nepatří k nějakému velkému gangu. Má pár kamarádů; ti provedli nějakou vloupačku a zmocnili se pistolí. Jsou jako ti ostatní — desperáti bez jakýchkoli morálních zábran, prostě zvlčilí kluci. Ale nejsou všichni členy nějaké velké organizace. Já…” Vtom zazvonil telefon. „Promiňte, pane.” Zvedl sluchátko.

„Haló?”

Chvíli poslouchal — a v očích se mu zablýsklo, celá tvář se mu rozsvítila.

„Výborně!” zvolal. „Hned tam jedu.” Vyskočil ze židle. „Randall říká, že bude mluvit — to je ten pistolník z Albertovy síně. Pojedu se za ním hned podívat.”

„Kde je?”

„U svatého Tomáše,” odpověděl Roger. „Zabrali jsme jim tam skoro celý špitál!”

Randall byl pořád ještě velice bledý a otřesený. Krk měl ošklivě pohmožděný a pohyboval se s obtíží. Zdálo se, že ze sebe i těžko souká slova.

„Proč jste střelil na Hanna-Gorlaye?” zeptal se ho mírně Roger, když si sedl k jeho posteli v malém nemocničním pokoji.

Byl s ním Sloan s otevřeným zápisníkem v ruce.

„Takovýmu bohatýmu parchantovi se to kecá,” řekl Randall. „Má sám všecko. Proč by z toho neměli něco mít taky vostatní? Já ho prostě — prostě jsem ho nenáviděl jako mor.”

V jeho hlase zaznívala zvláštní hořkost; působilo to, jako by dosud byl schopen ospravedlňovat se.

„Použil jste tu pistoli už někdy předtím?”

„Párkrát jsem ji měl u sebe, ale nikdy jsem z ní nemusel střílet,” řekl Randall a olízl si rty.

„Ale byl bych střílel, kdyby se mi někdo připlet do cesty. Můžu vám rovnou povědět pravdu

— nemusíte mi říkat, že lhaní mi teďka nijak nepomůže.” Křivě se zašklebil. „Pořád bych rád, abych ho byl zabil.”

„Jenže jste ho nezabil, takže za tohle viset nebudete,” poznamenal stroze Roger. „Odkud jste vzal tu pistoli?”

„Koukejte, Weste. Když budu mluvit, tak to budu mít lehčí, ne ? Když budu svědčit pro státního žalobce —”

„Ulehčí vám to,” přisvědčil Roger. „Kde jste vzal tu pistoli?”

„Dostal jsem ji vod Roye Prescotta, před pár tejdnama,” řekl Randall. „Neprásknul bych to na něj, kdyby nebyl mrtvej. A von — von dostával pistole vod nějakýho Lamba. Řek mi to jednou, když byl nalíznutej. Micky Lamb, bydlí v Chelsea…”

Ta zpráva působila jako výbuch.

21 MICKY LAMB

Micky Lamb vedl malý obchod se zbožím z druhé ruky v jedné postranní uličce od třídy King’s Road ve čtvrti Chelsea, nedaleko od tamější radnice. Bylo to znamenité sousedství, se samými solidními obytnými domy, a Micky Lamb, jehož jméno stálo na dřevěném vlysu nad. krámem, měl podnik lepšího druhu. Prodával dokonce umělecké starožitnosti, obrazy a šperky, třebaže jen málo věcí opravdu drahocenných.

Policie ho znala jako obchodníka s dobrou reputací.

Tohle všechno se Roger dověděl během deseti minut po svém návratu do Yardu. Zatelefonoval si totiž na policejní stanici v Chelsea, aby mu podali hlášení.

„Chystáte se Lamba sebrat rovnou?” zeptal se Sloan nadějně.

„Zatím ještě ne,“ odpověděl Roger. „Uvidíme, jaké k němu chodí návštěvy. Brzy tak zjistíme pár detailů o jeho činnosti — a od nynějška ho budeme mít pod dohledem tak důkladně, jako máme pod dohledem Ruth. Zkuste taky najít nějaké spojení mezi Lambem a Ruth.” Mluvil trhaně, myšlenky mu předbíhaly slova. „Prostě čekejme a dávejme si na něj pozor.“

„Mně se na tom nelíbí, že je to člověk, o kterém jsme ještě nikdy neslyšeli,” poznamenal Sloan.

Roger pokrčil rameny.

„Co s Paulinou Westonovou ?” připomenul Sloan. „Ještě se od ní máme držet zpátky?”

„Ještě chvíli.”

„Doufám jen, že se v příštích dnech něco bláznivého nesemele,” řekl Sloan. Zřejmě se mu to nelíbilo.

„Jako třeba co?”

„Jako třeba další vlna útoků proti našim mládencům v uniformě.”

„Musíme prostě zatnout zuby,” řekl Roger. „Třebaže by mi chvíle oddechu přišla vhod. Půjdu si zjistit, jestli Gedd nebo Mortimer či ten chlapík, co spadl ze střechy, nikdy si nedokážu pamatovat jeho jméno —”

„Harris.”

„Pravda — jestli zkrátka někdo z nich něco neví o tom Mickym Lambovi.”

„Dobrá,” přikývl Sloan. „Ale Rogere…” Vstal a nevypadal už chlapecky, nýbrž velice dospěle a sveřepě. „Obyčejně s vámi souhlasím do puntíku. Jenže tentokrát si tím nejsem

jistý. Necháváte Lamba a Paulinu Westonovou volně běhat — a oni třeba chystají další mordování.”

Roger řekl po chvilce mlčení: „V téhle záležitosti máme každý jiný názor, Bille, ale ono se to spraví.”

Gedd i Mortimer se zapřísahali, že o Mickym Lambovi jakživi neslyšeli. Roger byl přesvědčen, že lžou. Vězeň Harris začal tvrdit totéž, ale potom kapituloval.

Dostal svou pistoli od Mickyho Lamba.

Ruth Linderová se nezdála mít někdy nějaké machle se starožitníkem z Chelsea. Brammer přísahal, že se s Lambem nikdy nesešel ani o něm neslyšel. Teprve Peel, který vedl pátrání stejně důkladně jako vždycky, zjistil od jednoho strážníka v Chelsea, že k Lambovi občas jezdila nějaká dívka v červeném morrisu minoru.

Roger Paulinu navštívil v jejím bytě. Měla na sobě třešňově červený kostým a bílou halenku. Vypadala svěže a klidně — ten klid, jakýsi klidný jas, byl jejím nejpozoruhodnějším rysem.

„Bývala jsem v Lambově krámě, protože jsem si u něho kupovala tu a tam nějakou maličkost — třeba tuhle krabičku na cigarety.” Ukázala na dřevěnou vyřezávanou kazetu, pravděpodobně východoafrickou. „To je všechno.”

„Prodala jste mu někdy nějaké kradené šperky?”

„Nikdy jsem žádné neměla.”

„Máte něco proti tomu, když váš byt prohledáme?”

„Vůbec ne.”

„Výborně,” řekl Roger.

Prohledali s Peelem její byt zevrubně, ale nenašli nic, co by jim pomohlo. Dívka se zdála lhostejná, zůstala zdvořilá a vyprovodila je ke dveřím.

Z hlášení od policie v Chelsea a od Peela vyvstával docela jasný obraz. Mnozí ze zákazníků Mickyho Lamba byli mladí chlapíci. Toho si místní policie všimla už dřív, ale nepřikládala tomu žádnou důležitost. Mladí muži se ženili — mladí muži kupovali dárky. Proč ne? Ale když se všechna hlášení dala dohromady, bylo zřejmé, že poměrné množství mladých zákazníků Mickyho Lamba je překvapující.

Někteří za ním chodili po setmění; bydlel se svou ženou v bytě nad krámem.

Druhý den poté, co Randall uvedl Lambovo jméno, přišlo do krámu víc mladíků než obvykle. Peel každého návštěvníka hlásil — a každý pak byl po odchodu sledován. Někteří přišli pěšky, jiní přijeli na motocyklech a dva či tři v autech. Celkem jich bylo devět. Všichni bydleli v jihozápadním Londýně. Každý jejich pohyb byl pozorován po zbytek dne.

Když padl soumrak, Roger se Sloanem zastavili s autem před jednou restaurační samoobsluhou v Kensingtonu, kam se šel jeden z těch mladíků najíst. Tenhle se jmenoval Hargreaves. Oba muži z Yardu vešli dovnitř. Hargreaves seděl u stolu sám. Byl dobře oblečený, asi dvacetiletý, měl tenké, protivné rty. Vzhlédl, když noví hosté vešli, a zase pokračoval v jídle.

Roger si objednal šálek čaje a odnesl si jej k Hargreavesovu stolu.

Posadil se.

Hargreaves odložil příbor a sklouzl pravou rukou ke kapse. Sloan za ním pomalu vykročil.

„Nemusíte se na mě mačkat,“ vypískl Hargreaves.

„Dva nejsou žádná mačkanice,” odbyl to Roger. „Pověděl byste mi, proč jste byl dnes odpoledne u Mickyho Lamba:”’

Hargreaves měl lesklá hnědá očka. Jeho ruka vklouzla do kapsy a celé jeho tělo se napjalo.

„To je moje věc,“ odsekl. „Kdo vlastně jste?”

„Jsem policejní inspektor a —”

Hargreaves vytrhl ruku z kapsy a držel v ní pistoli. Sloan mu ruku strhl a vrazil mladíkovi zvučnou facku. Pistole vyštěkla. Dívka za pultem zaječela, její kolegyně se k ní přitiskla.

Hargreaves se svalil ze židle na podlahu, Roger mu vzal pistoli a Sloan mu nasadil pouta. To všechno se odbylo za tři minuty.

Následovala mlčenlivá jízda do Yardu.

Zavedli zajatce do jedné čekárny. Začal se vytahovat, ale brzy toho nechal. Během desíti minut se přiznal, že se chtěl v noci vloupat do jednoho domu, že měl pistoli od Mickyho Lamba a že zná jiné, kteří často dělají totéž. Že to podniká na vlastní pěst, že krade jenom peníze a nechce mít nic společného se šperky.

Tvrdil, že nikdy neslyšel o nějaké Ruth Linderové.

Výzva k zadržení ostatních mladých „zákazníků” byla vyhlášena okamžitě, jakmile Roger skončil s výslechem Hargreavese. Hlídkové vozy je rychle všechny posbíraly. Jenom jednomu z nich se podařilo sáhnout po pistoli včas, aby z ní vystřelil, ale nezpůsobil žádnou škodu. Tři byli drzí a odmítli mluvit; ostatní přiznali, že měli pistole od Mickyho Lamba. V devět hodin ten večer Roger věděl, kolik kousků spáchali. Většina z nich kradla pouze hotové peníze, pár jich bralo i šperky. Ty od nich kupoval za nízké ceny Lamb a če kal od nich podíl z kořisti v hotovosti. Dodával za to pistole, zabijáky, boxery— prostě všechny druhy zbraní.

Tu výzbroj museli vždycky druhý den vrátit.

Tvořili volně sdružený gang pod vedením Lamba, který se na loupežích aktivně nepodílel, ale často mladíky upozorňoval na vhodná místa k vloupání.

Existovala mezi nimi jakási přísaha o zachování tajemství a Lamb je držel na uzdě hrozbami, co je potká, jestli něco vyžvaní. Bylo zjištěno, že pár jich bylo ošklivě zbito, když projevili známky revolty.

Nikdo ze zatčených nepřipustil, že by někdy slyšel o Ruth Linderové.

Všichni projevovali něco z té zahořklosti a pokřiveného myšlení jako Gedd a mladý Randall, který postřelil Hanna-Gorlaye. Byla to směsice vychloubačství a otrlosti, ze které Lamb těžil.

„Tohle není ta velká věc,” řekl Roger Sloanovi

„V tom se spolu jistě shodneme,” poznamenal Sloan suše.

„Podporuje to vaše stanovisko, ne? Že nejde o nějaký pevně organizovaný gang.”

„Víceméně,” souhlasil Roger.

„Já myslím, že polovička z nich by nechala nošení pistolí, kdyby si mysleli, že se setkají s pistolí v ruce nějakého poldy.”

Roger se přinutil k úsměvu. „Ta druhá polovička by pak byla ještě vražednější, ale nebudeme se o to přít.”

„Sbalíme teď Lamba?” zeptal se Sloan a očividně si myslel, že by se to mělo udělat.

„Počkejme, až co udělá, když shledá, že se mu zítra nevrátí žádná z jeho pistolí. A počkejme, až zjistíme, kdo ještě ho kontaktuje.”

„No dobrá,” souhlasil Sloan neochotně. „Je tady ještě tahle věc — sbalili jsme devět těch banditů. To by mělo dát Ťafku Brammerovi a Občanské lize. Nezdá se mi, že by dneska v noci došlo k moc lumpárnám.”

Roger na to neodpověděl.

„Co vy na to?”

„Podívejte se na věc takhle, Bille,” řekl Roger. „Všichni ti mladíci, které jsme sebrali, bydlí v jihozápadní části města. Jenže v Londýně je daleko víc oblastí. A v těch se můžeme dočkat spousty potíží. Zburcujeme všechny obvody mimo jihozápad. Jestli je ta lumpárna nějak koordinovaná, tak v těch obvodech vypukne dnes v noci peklo.”

Došlo k několika loupežím, při kterých byli pachatelé ozbrojeni; jeden policista, dva noční hlídači a jeden taxíkář byli těžce zraněni, dvě pokladní v kinech v londýnském East Endu byly surově omráčeny a jeden vrátný byl těžce zraněn při jiném přepadení. Celkem jich za tu noc bylo o něco víc než v běžném průměru.

Dva pachatelé byli dopadeni.

Jeden byl starší než mladíci, které policie zadržela předtím. Druhému nebylo víc než dvacet.

Ani jeden z nich nepřipustil, že by znal Ruth Linderovou nebo Mickyho Lamba. Starší muž měl bouchačku, kterou si opatřil hned po válce — bubínkový revolver. Mladík měl automatickou dvaatřicítku. Ten nepromluvil, ale Roger si dal zjistit jeho pohyby a objevil, že mladík často navštěvoval jednoho klenotníka v Bethnal Green nedaleko od krámu Ruth Linderové na třídě Mile End Road.

Při ostrém výslechu mladík přiznal, že má pistoli odtamtud.

Když byl Roger před řadou týdnů povolán do Putney, pocítil náhlé napětí, když byl Yard zmobilizován k ohromnému úsilí. Podobné napětí cítil teď — jenže teď Yard čekalo ještě větší úsilí a šlo o víc. Nikomu se toho neřeklo mnoho, ale všichni se zdáli pociťovat, že se blíží nějaká krize — a že se události začínají vyvíjet ve prospěch policie.

Ten den se mělo před policejním soudem objevit devět obviněných, a tak dal Roger krám v Bethnal Green hlídat. Jeho majitelem byl mužík jménem Rickett, který obchodoval v ma-lém s klenoty a měl znamenitou reputaci — nebylo proti němu známo vůbec nic. Ale během noci se o Rickettovi zjistila podobná fakta jako o Lambovi. Mezi jeho zákazníky byla totiž spousta mladíků — a řada jich za Rickettern přišla odpoledne a večer předtím, daleko větší

počet než obvykle.

Od čtvrt na deset dopoledne se tam mladíci začali trousit znovu. Žádný se tam nezdržel dlouho.

Každý z nich byl sledován, a jakmile se octl z dohledu od Rickettova krámu, byl zadržen. Všichni byli tak šokováni, že mlčeli.

Poslední přišel chvilku po jedenácté. Hodinu se nestalo nic jiného.

Roger se Sloanem, kteří krám poslední dvě hodiny pozorovali z jednoho bytu odnaproti, nyní do krámu vešli. Rickett tam byl sám. Krám byl zasmušilý, zdaleka ne tak čistý a při – tažlivý jako obchod Mickyho Lamba.

„Dobrý den, pánové.” Rickett byl tlouštík s bledým obličejem a s prasečíma očkama hluboko pohřbenýma v sádle. Usmíval se na příchozí. Měl vlhké rty a rozkládal rukama,

„Čím vám posloužím?”

„Už jste v tom, Rickette,” řekl mu Roger. „Přišli jsme si pro ty pistole.”

„Já — já vám nerozumím, pane, já —”

„A pro všechno ostatní, co vám dnes dopoledne přinesli,” dodal Roger a zvedl sklápěcí přepážku v pultu. „Vadí vám, že půjdeme dál?”

„Jistě, vadí! Protestuji! —”

„Povězte to soudci,” doporučil mu Roger.

Našli malý arzenál v jedné bedně za krámem. Bylo tam devětadvacet automatických pistolí, většinou dvaatřicítek, jakož i tucty zabijáků, boxerů a nožů. V jednom sejfu obje vili spoustu ukradených klenotů, některé drahokamy ještě zasazené, jiné už vyňaté. Byla tam i malá pec na tavení zlata.

Roger dal přivést jednoho z mladíků — toho, od kterého se dalo nejspíš čekat, že mu prasknou nervy, a vyslýchal ho v Rickettově přítomnosti. Dohromady vypověděli stejnou historii jako s Mickym Lambem. Rickett řídil volně sdruženou organizaci, mladíci tvořili něco jako tajnou společnost, kolísavci byli zbiti. A ještě něco vyšlo najevo: každý mladík dopadený policií měl připravenou falešnou výpověď o tom, kde vzal svou zbraň.

„Jedete v tom společně s Mickym Lambem v Chelsea?” zeptal se Roger Ricketta.

„S Mickym jak?”

„Lambem.”

„O někom takovém jsem jakživ neslyšel,” odpověděl Rickett vážně. „Byl bych si s tímhle podnikem nezačínal, ale musel jsem. Já —”

Roger se skepticky ušklíbl.

„Je to pravda! Ta mrcha ženská…”

„Jaká ženská?” skočil po tom Roger.

„Chodí za mnou už dva roky,” řekl mu Rickett zlomyslně.

„Vždycky v noci, vrchní inspektore, takže jí nikdy nevidím do obličeje. Ta potvora mě — vydírala —”

„Jak?”

„Věděla, že jsem občas koupil pár kamínků, abych pomoh nějakému chudákovi,” mumlal Rickett. „Teďka jí musím dávat podíl ze svého příjmu, Weste. To ona začala s těma

pistolema, donutila mě zbuntovat ty kluky. Kdybych to neudělal, tak by mě práskla.” Rickett přísahal, že neví, kdo ta mladá žena je. Znal Ruth Linderovou, ale nezdálo se mu,

že je to ona — nebyl si však jistý.

„Kde jste sehnal ty pistole?” Roger ho stále udržoval pod tlakem.

„Inu, koupil jsem jednu tady, druhou tam,” vykládal Rickett. A olizoval si rty.

„Proč samé dvaatřicítky?”

„Protože se snadno nosí a je snadnější opatřit si munici pro jednu ráži,” odpověděl Rickett. To znělo rozumně.

„Odvezeme ho na stanici do Cannon Row, Bille,” rozhodl Roger. O půl hodiny později byl zpátky ve své kanceláři.

Šlo to dobře; první skutečný průlom se podařil. Výpovědi se shodovaly s jeho vlastními teoriemi; to vždycky pomáhalo. Zmínka o té vyděračce byla přesně to, co potřeboval slyšet: mohl to být další prst, který ukáže na Ruth. Rozhodl se, že už brzy uhodí na Lamba; jinak se Sloan zblázní.

Zatoužil, aby se tolik se Sloanem nerozcházeli.

Chápal Sloanovo. hledisko; šlo prostě jen o různost názorů. Sloan věřil na karabáč a cítil by se bezpečnější s pistolí. Kdo mu to mohl zazlívat? Policajt je policajt, ne sociální refor – mátor.

Zazvonil telefon.

„Volá vás seržant Peel, pane,” ozvalo se z centrály. Peel hlídal krám Mickyho Lamba.

„Spojte ho,” požádal Roger dychtivě. „Haló… haló, Jime. Něco dobrého?”

„Právě za Lambem přišla Paulina Westonová,” ohlásil Peel.

22 NOC HRŮZY

Paulinin morris minor, teď černý, stál zaparkovaný před krámem Mickyho Lamba.

Roger projel kolem se Sloanem vedle sebe. Peel stál na rohu, ne příliš dlouho, a další policisté dávali pozor. Peel přišel za Rogerem, když ten zahnul za roh a zastavil. Peelovi svítily oči vzrušením. Vzrušoval jej stejný pocit jako většinu ostatních policistů, že se už blíží konec — jakési potlačované rozčilení.

„Paulina je tam pořád vevnitř.”

„Je s nimi ještě někdo?” zeptal se Roger.

„Ne — čekáte snad ještě někoho?”

„Rád bych měl jistotu,” odpověděl Roger. „Až Paulina vyjde, vy ji sledujte. Já se půjdu podívat na Mickyho.”

Peel to neřekl nahlas, ale zatvářil se, jako by si myslel: „Ne dřív než v pravý čas.”

Pak se od vozu vzdálil a rozhlédl se ulicí. Roger se Sloanem vystoupili. Nečekali za rohem víc než pět minut, když Brammerova přítelkyně vyšla z krámu. Zdála se bledá — ale taková byla vždycky. Nerozhlížela se ani nevypadala znepokojeně, jestli ji někdo nepozoruje; dokonale se ovládala.

Peel se brzy rozjel za ní autem značky MG.

„A teďka k Mickymu!” prohlásil Sloan.

„Konečně!” zazubil se Roger.

Věděli, jak Micky Lamb vypadá — byl to vysoký muž aristokratického vzezření s ocelově šedými vlasy, s uhlazeným chováním a výjimečně hezký. Bylo o něm známo, že je něco jako dandy.

Byl v krámě se svou manželkou, baculatou paní ve středních letech, když Roger se Sloanem vstoupili. Lamb na ně vrhl rychlý pohled a Roger vycítil, že v nich poznal policisty. Lamb se na ně usmál způsobem, který měl zřejmě uspat jejich pode zření, pak vykročil k pozadí krámu s nějakým slůvkem a s vyzváním :

„Šla by ses podívat, co tady mám, drahoušku?” Jeho žena vyšla za ním.

Roger počkal, až oba zmizeli, a pak se pustil za nimi. Micky Lamb pospíchal ke dveřím, jež vedly na zadní dvorek a do uličky, kterou mohl kdokoli dojít na hlavní ulici.

„To bych nedělal, Lambe,” ozval se Roger. „Chceme si s vámi trochu popovídat.“

Lamb stál ve dveřích. Před ním byl dvorek a iluze volnosti. Sáhl pravou rukou do kapsy. Vznikla další, zvláštní iluze; že ten člověk je vlastně daleko mladší, než kolik mu je let. Při – pomněl Rogerovi všechny ty mladíky, kteří byli zatčeni — tvářil se stejně vzdorně a stejně posměšně.

„Nebuďte blázen,” pokračoval Roger. „Krám je pod dohledem, vzadu jako vpředu.”

„Micky, poslechni!” Hlas baculaté ženy zněl ochraptěle a oči měla poděšené, jako by se v ní po léta střádal strach. „Micky, nedělej žádné hlouposti; nepokoušej se utíkat!”

Roger se k němu přiblížil. Měl pistoli připravenou, ale nevytáhl ji. Sloan by to od něho čekal –— ale kupodivu, právě před Sloanem měl Roger pocit, že tohle musí vyřídit beze zbraně.

Pravička Mickyho Lamba se v kapse sevřela.

„Jestli vystřelíte,” řekl Roger, „vyfasujete daleko delší trest.” Natáhl ruku. „Dejte mi tu pistoli!” Micky nepromluvil.

„Micky,” opakovala žena prosebně, „nežeň se do maléru, miláčku, ne —” Zatajila dech. Na dvorku se objevil uniformovaný strážník z Chelsea.

Nastal napjatý okamžik, kdy to vypadalo, že se Micky Lamb pokusí prostřílet si cestu z obklíčení. Roger stále ještě nesáhl po své vlastní pistoli, stále natahoval ruku k Lambovi, ale pozoroval jeho sevřenou pěst a byl připraven vrhnout se stranou.

„Rogere, vytáhněte —” začal Sloan.

„Micky —” vydechla žena.

„Přestaň sakra mektat!” utrhl se na ni Micky Lamb. Navlhčil si rty a pak vytáhl ruku z kapsy — prázdnou. Roger se Sloanem byli bleskem u něho. Sloan mu vytáhl pistoli z kapsy.

„To bylo rozumné,” prohodil Roger. Cítil se nějak ospravedlněný, pošetile. „Jen klid, paní Lambová.” Pokynul strážníkovi z Chelsea, aby na ni dával pozor. „Kde máte to ostatní zboží, Lambe?”

„Kdo mě prásknul?” zavrčel Lamb.

„Nakonec jsme vás dostali. Vždycky to tak dopadne.”

„Kdo mě prásknul?” opakoval Lamb.

„O tom si pohovoříme později,” řekl Roger ledabyle. „Mám povolení k prohlídce, ale můžete mi ušetřit spoustu práce. Kde je to zboží — váš arzenál?”

„Vem vás čert!” zavrčel Lamb.

Bylo to spíš vytahování než cokoli jiného. Politura jeho kultivovanosti příliš nedržela a jeho schopnost odporu byla slabá. Zavedl je po schodech nahoru. Sklad pistolí, zabijáků a boxerů měl ve staré dubové truhle pod oknem své ložnice. Bylo tam toho stejně jako v Rickettově bytě.

Ale bylo tam víc ukradených šperků.

„Zkontrolujeme si tyhle kousky co možná nejdřív,” řekl Roger Sloanovi. „Zjistěte, jestli mají nějakou souvislost se šperky, které jsme našli v bytě Ruth.” To říkal v přítomnosti Mickyho Lamba, jenž přihlížel jejich práci. „Znáte Ruth Linderovou, Lambe?”

Lamb neodpověděl.

„Znal jste strýce Bennyho?”

„Kdekdo znal strýce Bennyho,” řekl Lamb.

„Pracujete společně s Ruth?” Lamb neodpověděl.

„Nebo s Paulinou?” dodal Roger jakoby mimochodem.

Micky Lamb zlobně vybuchl: „Nemám ponětí, kdo ta ženská je. Přichází sem v noci, zakrývá si obličej — a vydírá mě. Navezla mě do toho podniku se zbraněma, ta —”

„Je to Paulina Westonová? Ta dívka, která tady byla před chvílí ?” Lamb se zatvářil ohromeně.

„Já —já nevím. Ta je tu často jako zákaznice, ale ta druhá přichází v noci. Domákla se toho, že jsem — že jsem kapku přechovával. Od té doby jsem byl v jejích drápech.”

„A líbilo se vám to,” poznamenal Roger.

„Kdo mě prásknul, Weste?” začal znovu Lamb.

„Tím si nelámejte hlavu — prostě jsme se vám dostali na kobylku. Trvalo nám to až moc dlouho —”

„Byl to Brammer?” vyplivl na něj Lamb.

Lamba zavřeli na stanici v Cannon Row. Odmítl vypovídat do protokolu, ale byla naděje, že si to rozmyslí. Jeho manželka byla podrobena výslechu, zatímco Roger si zajel do své kanceláře v Yardu, aby se podíval na došlá hlášení.

Když se jimi probíral, zazvonil telefon. „West u aparátu.”

„Tady Peel,” ohlásil se seržant a znělo to vztekle. „Paulina mi zdrhla, Rogere. Chystala se vzít roha a taky to udělala.”

„Vyhlásím tedy pátrání po sladké Paulince,” prohlásil klidně Roger.

O hodinu později zastavil s vozem před budovou Kurýra ve Fleet Street, ale nevystoupil hned. Dva tajní v civilu, kteří procházeli kolem něho, mu kývli na pozdrav.

Roger zatáhl z cigarety.

Pořád v duchu slyšel, s jakou jedovatostí po něm Lamb hodil tou otázkou: „Byl to

Brammer?” Krátce předtím s Lambem mluvila Paulina Westová a pak odjela vozem, jehož pachatelé použili, když Rogera unesli.

Ruth Linderová Brammera obvinila, že vyvolává ty maléry.

Jediná věc, která svědčila proti teorii, že Brammer má v těch malérech prsty, jestli je vůbec nezpůsobuje, byl fakt, že se Brammer sám zmínil o Paulinině morrisu minoru, dřív červeném. Ve všem ostatním to obvinění Brammera sedělo. Jestli je Brammer tou šedou eminencí nebo jestli je aspoň ve spolku s řadou mladých brutálních zločinců, bylo by pro jednoho z nich snadné nastrčit ty ukradené šperky Ruth do bytu. Brammer by to byl mohl zařídit, jenže — proč? Očividný argument proti tomu, který takovou domněnku zbavoval logiky, byl ten fakt, že Brammer víc než kdo jiný zodpovídal za to pozdvižení proti násilným zločinům.

Ale kdyby chtěl práci policie skoro znemožnit, tohle by k tomu určitě byla spolehlivá cesta: taková Liga, každá dobbrovolná milice by násilníky vyprovokovaly k ještě většímu násilí, a to by policii postavilo před fantastické úkoly.

Logika měla svou váhu; jenže Lambova jedovatost, s jakou tu otázku vyplivl, se zdála stejně závažná.

„Byl to Brammer?”

Roger vystoupil z auta, odhodil cigaretu, zašlápl ji a vešel do hlavního vchodu Kurýra. Hala tam byla jako v nějakém paláci, s naleštěným ořechovým táflováním, s chromovaným nábytkem i jiným zařízením a se čtyřmi zdvižemi.

Brammerova kancelář byla ve druhém patře.

Roger se po Brammerovi neptal, nýbrž zamířil rovnou k té kanceláři. Nechtěl novináře ani o chviličku varovat předem. Nebyl si jistý, jestli je načase Brammera obvinit. Nebyl si jistý ničím. Ruth byla obviněna, ale zůstávala na svobodě — a jestli byla opravdu vinna, dopustila se takové boty, že se tomu dalo těžko věřit. Ty šperky v jejím bytě bylo možno vysvětlit přehnanou sebedůvěrou, jenže —

Roger tyhle myšlenky odsunul do kouta své mysli.

Zaklepal na dveře označené: J. K. BRAMMER — PRIVÁT, pak je otevřel a vkročil dovnitř. Brammerova sekretářka, hubená dívka s vyhublým zažloutlým obličejem a s výrazem permanentního překvapení, mu řekla, že Brammer je pryč.

„Ale je tady pan Matthewson, pane.”

„Tak navštívím jeho,” rozhodl se Roger.

Rodney Matthewson seděl za psacím stolem v Brammerově kanceláři. Sundal si skřipec a vstal.

„Ale, pane West! Pracuju právě na plánech našich příštích schůzí. Doufám, že vás to potěší, jde nám to náramně dobře.” Když Roger nic neříkal, Matthewson pokračoval: „Jak se daří vám?”

„Mám starosti,” odpověděl Roger. Teď nebyl čas, aby se bavil o Lize nebo aby Matthewsonovi vykládal, co si myslí o podněcování desperátů k ještě horším násilnostem. Matthewson, Hann-Gorlay, Brammer — ti všichni by s ním stejně nesouhlasili. „Potřebuju naléhavě mluvit s Brammerem.”

„Ten odsud odešel asi před hodinou,” informoval ho Matthewson. „Říkal, že ho snažně shání Paulina.” Matthewson se zatvářil znepokojeně. „Já vím, že si dělal starosti kvůli ně – kterým jejím přátelům, pane Weste, ale mně se nechce věřit, že by Paulina —”

Odmlčel se.

„Doufám, že máte pravdu,” řekl Roger nevrle. „Jestli se Brammer vrátí, vyřiďte mu laskavě, aby mě zavolal, ano?”

„Okamžitě, pane Weste.”

„Díky.”

Roger vyšel. Stále v duchu viděl ustaraný advokátův výraz. Uvědomoval si snad Matthewson možnost, že je Brammer zapletený do něčeho nekalého?

V přízemí zatelefonoval Roger z budky do Yardu. Sloan mu řekl, že o Brammerovi nepřišlo žádné hlášení z Willington Place ani ze žádného jiného místa, spojeného nějak s celou záležitostí. Ruth strávila hodinu v nemocnici u Hanna-Gorlaye a vrátila se už do svého bytu.

„Vyhlaste pátrání po Brammerovi,“ přikázal Roger. „Nedávejte ho zadržet — chceme jenom vědět, kde je.”

„Dobrá.”

„Děje se tam u vás ještě něco jiného?” zeptal se Roger. Sloan se zachechtal.

„Chatworth je bez sebe radostí. Skřípli jsme sedmnáct mladíků, známých jako pistolníci, a k tomu Mickyho Lamba i Ricketta. Chatworth si myslí, že už s tím opravdu brzy skon-cujeme. Poslal zvláštní příkaz tiskovému oddělení — až přijdou novináři, chce, aby těmhle úspěchům Scotland Yardu udělali jaksepatří reklamu.” Sloan se znovu zachechtal. „A jak je pyšný na Rogera Westa!”

Ze Sloanova hlasu také vymizel nedávný káravý přízvuk.

„No, kdo by si na tohle stěžoval?” zasmál se Roger.

Pak zavěsil a vyšel na ulici. Jeden z jeho detektivů se přeloudal kolem něho.

„Hlídejte a sledujte Brammerovu sekretářku,” řekl mu West koutkem úst a detektiv sotva postřehnutelně přikývl.

Roger nastoupil do auta.

Měl by cítit stejnou radost jako Chatworth. Poprvé od vzedmutí té vlny násilností se mohla policie vykázat skutečně velkými výsledky. Roger nepochyboval, že každý policista, od toho nejnižšího poldy na obchůzce až po Chatwortha, má pocit, že dlouhá řada neúspěchů se blíží ke konci.

Má snad cítit totéž?”

Ať už měl cítit cokoli, byl stísněný, skoro sklíčený. Je za tím vším Ruth, nebo Paulina a Brammer? Jak daleko půjde ta zastrašovací kampaň, jestli je to kampaň? Teď už noviny při – nesly zprávy o dopoledních zatčeních a rychle se to rozneslo po East Endu a všude, kde se ti mladíci scházejí. Zprávy se už takhle rozšiřují.

Došlo už k represáliím proti Hannu-Gorlayovi v Albertově síni. Dojde ještě k dalším?

Rodney Matthewson se zpravidla vracel do svého domova v Surbitonu kolem sedmé hodiny večer. Vždycky jezdil stejným večerním vlakem, ledaže se zdržel na nějakém zvláštním mítinku.

Ten večer se žádného zúčastnit nemusel.

Bydlel blízko nádraží, a třebaže někdy jezdíval domů taxíkem, teď byl jasný a svěží večer, takže se rozhodl jít pěšky. Brzy poté, co odbočil z hlavní ulice High Street, poznal ho jeden z místních strážníků. Byli blízko Matthewsonova domu a kráčeli kus spolu. Shodovali se v názorech na počasí a na tu lumpárnu těch ozbrojených násilníků.

„Jak pokračuje ta vaše kampaň, pane?” zeptal se strážník.

„Dobře, myslím, že moc dobře,” Matthewson vzhlédl k jeho masivní tváři. „Co říkáte tomu, kdybyste chodil se zbraní, Smithe?”

„O tom já nerozhoduju, pane.”

„Říkáte to ohromně taktně,” usmál se Matthewson. „Jste moudrý.” Došli k jeho brance.

Policista neviděl nic, ale Matthewson se náhle zastavil a zatajil dech.

„Strážníku, kdo —”

Zahlédl totiž nějakou temnou postavu a uskočil stranou. Ta postava, nějaký mladík, se vynořila z Matthewsonovy zahrádky před domem.

Vypálila tři výstřely.

Policista vydal zvláštní přidušený zvuk.

Matthewson padl k zemi, ale nebyl postřelený. Ozvěna výstřelů mu dosud zněla v uších, když do ulice zahnulo nějaké auto, pistolník se otočil a hnal se k připravenému motocyklu. Zmizel dřív, než se Matthewson postavil na nohy.

Strážník byl mrtev.

Ralph Kenworthy, funkcionář Občanské ligy, v něhož Matthewson i Hann-Gorlay skládali velké naděje, vždycky jezdíval ze svého domova v Hampsteadu svým vozem, poněvadž se musel při svém zaměstnání hodně pohybovat po Londýně a auto bylo pořád ještě nejrychlejší a nejlacinější dopravní prostředek. Když zahýbal otevřenými vrátky na svou příjezdovku, myslel na to, že si musí telefonicky promluvit s Matthewsonem. Ale to mělo čas až po večeři. Viděl světlo v předním pokoji. Mary, jeho žena, nejspíš chystala whisky a sodovku.

Vrata do garáže byla také dokořán.

Zajel s vozem přímo dovnitř, pak pomalu vystoupil, vyšel z garáže, zavřel za sebou a otočil klíčem ve visacím zámku.

Zaslechl za sebou nějaké šustnutí, ale než se stačil obrátit, zasáhla ho drtivá rána do zátylku.

Zachroptěl a skácel se.

Další rána dopadla — a další a další.

Neviděl už, jak se otevřely domovní dveře, jak z nich v proudu světla vyběhla jeho žena a začala ječet. Neviděl, jak se ti dva mladíci, kteří předtím přepadli jeho, vrhli teď na jeho

ženu, srazili ji k zemi, zlovolně ji zkopali — a utekli teprve tehdy, když se ven vyhrnuli sousedé, vyplašení ženiným křikem.

Roger byl doma v Bell Street s Janet a s kluky, kteří psali domácí úkoly, když ho zastihlo telefonické hlášení o útoku na Matthewsona. Sotva zavěsil, volali ho znovu a hlásili mu přepadení Kenworthyho, který sice nebyl mrtev, ale byl v žalostném stavu.

„Je mi líto, lidičky,” povzdechl si Roger, „ale musím zase do Yardu.”

Na Janet zapůsobil jeho výraz tak, že se nezmohla na protest. Kdyby mu to byla nepřipomenula, zapomněl by se rozloučit s kluky. Kluci zůstali s vykulenýma očima…

Roger si všímal tmavých domovních vchodů v Bell Street i vozů zaparkovaných hned za rohem na King’s Road a nervy měl znovu napjaté jako nejvíc předtím. Jakmile se octl na hlavní třídě, jel tak rychle, že dorazil do Yardu za méně než patnáct minut.

Čekala ho tam tři další hlášení o útocích proti funkcionářům Občanské ligy.

Během hodiny byly postiženy všechny pobočky Ligy kromě tří. Došlo ke třem vraždám; v ostatních případech šlo o zbití a omráčení zabijáky, většinou s následkem těžkých zranění.

Sloan, který se rovněž přihnal zpátky do Yardu, prohlásil ponuře:

„Brammer a Paulina Westonová nejsou k nalezení a Ruth se nehnula ze svého bytu od své návštěvy u Hanna-Gorlaye.”

23 RAZIE

Zprávy o těch násilnostech zasáhly Londýn prostřednictvím novin a rozšířily se miliónovým městem jako požár. Dřív to lidi šokovalo a otřáslo to jimi. Teď byli uraženi a rozzuřeni. Už v Albertově síni se projevila ta zuřivost, stejně jako na shromážděních všude

— taková zuřivost která udělala ze slušných občánků málem vrahy toho mladíka, který vystřelil na Hanna-Gorlaye. Teď to bylo horší.

Kurýr zaplnil těmi zprávami celou svou první stránku.

To bylo vyzvání, s nímž bylo třeba rychle se vypořádat. Úspěchy, kterých Yard dosáhl, byly v očích veřejnosti téměř vymazány. Ti předáci Občanské ligy, co útokům unikli, i jiní, co rychle nahradili vyřazené, volali po jediném zničujícím úderu proti zločincům. V poledne se konaly tábory lidu v Hyde Parku, na Towerském vršku i v mnoha jiných parcích a na veřejných prostranstvích, kde se táboroví řečníci tak často nevyskytovali, a všude se mluvilo na jedno jediné téma.

Na náměstí Parllament Square přerušilo shromáždění několika tisíc lidí dopravu a postarší bělovlasý muž s libozvučným hlasem volal po obrovské petici k parlamentu s milióny podpisů.

„A co děláme my?” ptal se Sloan, když se vrátil do Yardu po obhlídce narůstajících davů.

„Dáváme pátrat po Brammerovi, hlídáme Ruth Linderovou a honíme se za Paulinou Westonovou. Tohle je organizace s velkým O. Teroristická kampaň, kterou řídí jeden velký mozek.”

„No dobrá,” řekl Roger. „Jenže Lamb nezná Ricketta a Rickett nezná Lamba. Každý z nich má jakýs takýs gang, jenže ty dva gangy nespolupracují. Jediný spojující faktor je ta záhadná vyděračka. Nemůžeme dokázat, že je to Ruth — ani že to je Paulina. To, že Brammer jel za Paulinou a ztratil se, může ukazovat na ni, ale je to jenom jeden ukazatel. Nemůžeme nikomu vytýkat, že na nás dostává vztek.”

„Když se nad tím pořádně zamyslíte,” opáčil Sloan, „nemůžeme nikomu vytýkat ani ten nápad s dobrovolnou milicí. Za minulou noc došlo ke čtrnácti přepadením. Kdybychom měli pistole — my všichni, myslím —”

„V tomhle se snažme zachovat klid,” namítl Roger. Napětí mezi ním a Sloanem se zase vracelo. „Kde máme mapu?”

Rozestřel na stole velkou mapu Londýna. „Sebrali jsme Lamba v Chelsea a Ricketta v Bethnal Green. Když si rozdělíme Londýn na osm oblastí, zbývá nám jich šest. Myslím, že máme co dělat ještě aspoň se šesti z těch parchantů, kteří mají svoje arzenály — se šesti dalšími Lamby nebo Ricketty. Oni jsou možná organizovaní, pracujou možná všichni pro tu jednu záhadnou ženskou. Kupujou nakradené věci od těch gangsterských kluků. A mají v ruce něco jako dynamit, se kterým si můžou hrát — představte si Ricketta nebo Lamba, jak přiděluje svým zákazníkům pistole a ledabyle přitom prohodí: ,Co si to dneska v noci vyřídit s tím a tím — třeba s Matthewsonem, nebo s Ridleym? Nebo s nějakým poldou?’ Takhle by se to mohlo dít.”

„Vy si tedy pořád myslíte, že je k tomu někdo spíš inspiruje než diriguje,“ poznamenal Sloan.

„Ano, Bille. Pravda, nějaký gang jistě existuje. Ten gang, který mě unesl, který rozeslal ty výhružné dopisy a tak — jenže tohle nejsou kousky jedné centrální celolondýnské sítě.”

„Doufám jen, že máte pravdu,” podotkl Sloan.

„Důležité je najít co nejdřív Brammera a Paulinu,” pokračoval Roger.

„Pátrají po nich všichni poldové v Londýně,” poznamenal dopáleně Sloan. „Já —” Vtom zazvonil telefon. Byl to Peel.

„Objevili jsme Paulinu Westonovou,” ohlásil. „Aspoň ji máme tam, odkud nemůže zdrhnout. V jednom…”

Byl to velký dům na vlastním pozemku ve Wimbledonu, který sloužil jako klub mládeže. Z oken tam zářilo světlo a ozařovalo trávníky, keře i příjezdové cesty. Policisté se do sud drželi při zdích a před branou. Po dvou policistech v uniformě, kteří chtěli vejít do domu, zevnitř stříleli, ale nezranili je vážně.

To se Roger a Sloan dověděli od Peela, když vystupovali z Rogerova auta. Z davu, který se nahromadil kolem a byl zadržován uniformovanými strážníky, lidé vykřikovali:

„Tamhle je West!”

„Kdo ještě je tam vevnitř?” zeptal se West.

„Tím si nejsem jistý,” informoval ho Peel. „Dostal jsem zprávu rádiem, že se Paulina Westonová objevila tady. Jeden strážník na obchůzce ji poznal. Měl tenhle dům pod dohledem už asi dva dny; je tady klub mládeže — chodil sem ten Randall.”

Roger kývl hlavou, že rozumí a souhlasí.

„Paulina přijela k domu, nějaký kluk otevřel dveře a Paulina vešla rovnou dovnitř,” hlásil dál Peel. „Její vůz teď stojí hned před vchodem. Strážník přivolal okamžitě posilu. Dva z našich vykročili k domu, ostatní zůstali u brány. Střílelo se po nich.”

„Co se dálo potom?”

Roger si zapálil cigaretu tak, že chránil plamínek zápalky mezi dlaněmi, aby nebylo světlo vidět příliš jasně.

„Moc toho nebylo,” odpověděl Peel. „Dům je teď úplně obklíčený; nikdo se nemůže dostat ven.”

„A Paulina tam vešla dobrovolně — přinejmenším bez překážky?”

„O tom se vůbec nedá pochybovat,” řekl Peel.

„Ani slovo o Brammerovi?”

„Nic.”

Roger zaváhal, zatáhl z cigarety a po chvilce prohlásil:

„Radši si tam s nimi půjdu promluvit.”

„To nebude tak jednoduché,” namítl Peel. „Potřebujeme obrněný vůz. Tím se dostaneme až k domovním dveřím. Není třeba zbytečně riskovat.”

Roger na to nic neřekl.

„Nehrajte si sakra pořád na hrdinu!” vybuchl Sloan.

Roger se prudce otočil. Vzmáhal se v něm vztek; tohle vůči Slonaovi ještě nikdy necítil. Byl by schopen jednu mu vrazit. Peel otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale teď je sklapl jako past. Sloan si uvědomil, co vyprovokoval, takže dodal:

„Víte přece, jak to myslím, nechci, aby vás zabili.” Znělo to zadrhovaně, nejistě.

Do ulice zahnul nějaký vůz, klakson náhle zabečel. Roger toho využil, aby se od Sloana odvrátil. Uvědomil si přitom, jak je podrážděný, že má už nervy málem nadranc.

Vůz prudce zastavil. Policisté se k němu rozběhli a dav ucouvl zpátky. Reflektory auta zhasly, zřejmě na příkaz policie. Brzy bylo vidět ve světle pouliční lucerny řidiče a pasažérku.

Přijela Ruth Linderová se Solem Kleinem.

Jakmile ji poznal Roger, vykročil rychle vpřed. Do ulice zahnulo další auto; to dorazili muži z Yardu, kteří Ruth sledovali.

Ta právě vystupovala z vozu.

„To je ale náhodička!” řekl kousavě Roger. „Jedete na návštěvu k přátelům?”

„Co se to tady děje?” Ruth promluvila povzneseně, Rogera téměř ignorovala a pokoušela se dohlédnout za bránu k domu.

„Natrapírovali jsme tady pár pistolníků.” Ruth mlčela.

Stále ještě mlčela, když k nim došel Sol Klein. Vypadal ochable, nervózně, oči se mu leskly a rty se mu pohybovaly.

„Ruth, neměli jsme sem jezdit; říkal jsem ti, že sem nemáme jezdit, Ruth.” Svíral jí paži.

„Musíme odtud pryč; je to hloupost tady zůstávat.” Znělo to jako „hloupošt” a „zůštávat”, tak byl s nervy pryč.

„Proč jste sem přijeli?” zeptal se Roger drsně.

Sol zvedl obě ruce, zakoulel očima a vypadal, jako by prosil nebesa o ta pravá slova.

„To zavolal telefon,” vypravil ze sebe těžce. „Paulina Westonová slibovala, že dá Ruth důkaz, že ty šperky byly do jejího bytu nastrčené. Taková pohádka! Říkal jsem Ruth, aby sem nejezdila, prosil jsem ji o to.”

„Tak Paulina přišla s tímhle?” ušklíbl se Roger na Ruth. Blýskla po něm svýma krásnýma očima.

„Říkala jsem vám. od začátku, že ona a Brammer jsou za celou tou patálií, ne?”

„Když jste si to myslela, proč jste jí skočila na tohle?”

Ruth se div nezalkla hořkostí: „Jestli nedokážu, že mi ty šperky nastrčil do bytu někdo jiný, strávím příštích pár let v kriminále. Tak to začalo s mým strýcem — na něho taky ušili boudu. Kdybych se jednou dostala za mříže, nedali byste mi pak už nikdy pokoj. Vy policajti jste —”

„Ruth, ne! Buď zticha, Ruth!” zaprosil Sol. „Tyhle řeči ničemu neprospějou; prostě ničemu neprospějou.”

Ruth pevně semkla rty.

„Pohovoříme si potom,” prohlásil Roger a vrátil se ke svému vozu. Stáli tam Peel a Sloan.

„Bille,” řekl mu Roger klidně, bez nejmenší stopy hněvu, „já myslím, že tahle situace smrdí. Pošlete pro ten obrněný vůz, sežeňte ho tak rychle, jak to jen půjde.”

Otevřel dveře svého auta a sedl si za volant.

„Co chcete udělat vy?” vybafl na něho Sloan.

„Dostanu se do toho domu. Myslím, že na čekání nemáme čas.”

„Jste paličák pitomá paličácká!” zabručel Sloan tak, aby to nebylo dál slyšet. „Pojedu s vámi.”

„Zůstanete tady,” odbyl ho Roger. „To je rozkaz.“

„Nechte mě —” začal Peel.

„Dopřejte mi aspoň deset minut, pak přijďte, jestli to pokládáte za nutné,” řekl mu Roger. Nastartoval motor.

V davu se rozhostilo ticho, když si uvědomili, co Roger hodlá provést. Ten neztrácel čas. Nechal rozsvícená parkovací světla, ale nerozsvítil reflektory; to by lidi v domě o zlomek vteřiny zbytečně brzy varovalo.

Dupl na plyn a rozjel se zběsile k domu; byl v polovině příjezdovky, když mu střela roztříštila ochranné sklo. Trhl sebou, ale ani ho to neškráblo. Zapjal reflektory, zahlédl v nich ještě včas malý černý morris, vyhnul se mu a naboural se do zdi domu. Byl na to připraven, překonal otřes z nárazu, pak trhnutím otevřel dveře vozu a vyskočil ven.

24 BRAMMER

Brammer ležel na podlaze v jedné hořejší místnosti domu. Zápěstí měl spoutaná za zády. Dveře byly otevřené a každou chvíli do nich nahlédl nějaký mladík.

Občas přišla do místnosti Paulina Westonová, ale nikdy tam nezůstala dlouho a nikdy nebyla sama.

Mladíci přecházeli sem a tam v patře i v přízemí. Brammer je slyšel mluvit; občas se ozval výbuch smíchu. V chování těch mladíků bylo něco falešného a křečovitého — nějaké zoufalství, které svědčilo o tom, že pochopili, že už nemají žádnou naději.

Jeden z nich vešel dovnitř, pomenší, pobledlý, s cigaretou trčící z úst, s pistolí v ruce. Druhý, větší mladík se k němu přidal.

Brammer ze sebe divoce vyrazil: „Co sakra chcete udělat?”

„To byste rád věděl, co?” Menší mladík k němu přistoupil a kopl ho. Mohl ho nakopnout daleko hůř; takhle se zdálo, že si jen zálibně hraje. „Však se to dozvíte.”

Znovu vešla Paulina. Měla na sobě šedivý kostýmek, kouřila cigaretu a vypadala naprosto vyrovnaně. Brammerovy oči měly zmučený výraz, kdykoli se na ni podíval.

Mladík se zasmál, ustoupil a loudal se ke dveřím.

Větší mladík řekl: „Chtěl byste vědět, co uděláme, Brammere?” Brammer nepromluvil.

„Protože já vám to s radostí povím,” ušklíbl se mladík. „My vás totiž zastřelíme. Bude to vypadat jako sebevražda, chápejte. Zrychtujeme vás, jak se sluší a patří. Kdybyste chtěl vědět proč, tak vám to prozradím. To proto, že jste rozpoutal tu kampaň proti nám. Dáme vám ochutnat, co jste si navařil.”

Brammer vybuchl: „Tak na co sakra čekáte? Skoncujte s tím!”

„Nebude to trvat dlouho. Poradíme se ještě a pak —” Náhle se zarazil.

Zvenčí sem dolehl nějaký zvuk; po chvíli někdo v domě vykřikl. Řev motoru zaburácel naplno a ze sousedních místností třeskly výstřely.

Mladík přikročil k oknu, držel se při jedné straně a vystrčil ruku s pistolí. Ale nevystřelil.

Auto se nabouralo do zdi, zachřestilo vysypané sklo. Mladík se odvrátil od okna, bledý jako stěna. Pak nastartovaly motory dalších aut. Zapráskalo víc výstřelů, ale auta nezastavila, dokud nedorazila k domu.

„Tím pro vás padá opona, Brammere,” řekl zlověstně mladík, „už nebudeme mít čas —”

„Ty nebudeš mít čas,” ozvala se Paulina Westonová. Mladík se zatvářil vyjeveně.

Brammerovi divoce zasvítilo v očích. Paulina vytáhla z kapsy malou pistoli a střelila mladíka do paže. Pak skočila ke dveřím, zabouchla je, otočila knoflíkem kliky, až zaklapl zámek, a otočila se bleskem zpátky, včas, aby zastavila mladíka, který se už na ni vrhal.

„Zůstaň stát, kde stojíš!”

Zastavil se a zapotácel, krev mu kapala z prostřelené paže. Paulina couvala k Brammerovi.

„Je tady policie,” řekla, jako by sotva věděla, o čem mluví. „Už je to v pořádku, miláčku, v pořádku. Dostala jsem se sem s těmi rošťáky; abych to s nimi sehrála, musela jsem to hrát i před tebou. Doufala jsem, že se mi podaří dokázat, kde —”

Zarazila se.

Na schodech a na odpočívadle práskaly výstřely, ale po několika napjatých okamžicích všechno utichlo. Pak zaduněly těžké kroky. Uslyšeli hlas Rogera Westa. Ten došel ke dveřím a zacloumal knoflíkem kliky.

„Tady je zamčeno, Bille!” zavolal. „Radši opatrně!”

„To je v pořádku,” ozvala se Paulina.

Nezavolala však dost hlasitě, aby ji Roger slyšel. Teď, když bylo po všem, se Paulina roztřásla a hlas jí přeskakoval. Ruka se jí chvěla, když odmykala dveře.

„Je to v pořádku,” opakovala. „Podívejte — podívejte se, co prováděli s ním.” Otočila se k Brammerovi. „Chtěli to udělat tak, aby to vypadalo, že spáchal sebevraždu. To mělo dokázat, že byl vůdcem, ale on není; nemá s tím nic společného. Ruth — Ruth Linderová je kápo.”

Roger se sklonil nad Brammerem a rozvazoval mu provazy na zápěstích. Nebyly utažené dost pevně. Mohl to být právě takový falešný trik jako ledacos předtím.

„Teď budeme mít důkaz v ruce,” zavrčel Roger.

„Ruth tady bude co nevidět, jestli už tu není,” řekla Paulina. „Telefonovala jednomu z těch kluků, že sem jede. Chtěla vidět Brama, než ho zabijou. Byla už na cestě, takže ji nemohli varovat, když jste zaútočili vy.”

Tohle mohla být pravda. Když se Ruth střetla s náhlým nebezpečím venku, byla by schopná vymyslet si narychlo nějakou lež.

„Pořád potřebuju důkaz,” prohlásil Roger.

„Slyšeli jsme je mluvit,” ozval se nevrle Brammer. „Já vím, že vám to nedává ještě důvod k jednání, ale je to pravda, Hezoune. Paulina —”

„Pravda,“ řekl Roger. „Poslechněme si, co dělala Paulina.”

„Tak dobrá,” přisvědčila klidně Paulina. „Povím vám všechno. Nejmenuju se Westonová. Jsem Prescottová. Roy Prescott byl můj bratr. Snažila jsem se — snažila jsem se ho za – chránit.” Smutně se zasmála. „Tak jsem se do toho všeho zapletla od začátku. Věděla jsem, že se Roy dostal na šikmou plochu — jenže jsem nevěděla, jak daleko už sklouzl. Byla jsem přesvědčená, že je pod vlivem někoho špatného — zlého. Nějaké zlé ženské, do které se zbláznil. Ale držel o tom jazyk za zuby, a tak jsem se začala stýkat s jeho kamarády, abych z nich vytáhla všechno, co bych dokázala. Mortimer se mu zdál nejbližší, proto jsem se soustředila na něj. Chtěla jsem přijít na tu ženskou, dřív než bude pozdě.

Jenže už bylo pozdě. Roy zabil a byl zabit a já prohrála. Ale přesto — řekněte si tomu pomsta, jestli chcete,” podívala se na Westa vzdorovitě —,,jsem se rozhodla, že ta ženská za to zaplatí. Ráda si myslím, že to nebyla prostě pomsta, věřila jsem, že dokážu zachránit jiné kluky před tou cestou, která přivedla ke zkáze Roye. Myslete si o tom, co chcete.”

„Pokračujte.” Rogerův hlas byl bez výrazu.

„Mortimer mi to ulehčil tím, že se do mě zamiloval. V jednom směru mi to ulehčil, třebaže mě to občas přivádělo trochu do rozpaků, poněvadž jsem ho musela držet na uzdě.” Vrhla rychlý pohled na Brammera, ale ten se jí do očí nepodíval. „Varovala jsem Mortimera,

že jste za mnou přišel kvůli té broži, abych ho přesvědčila, že s ním jednám na rovinu. Půjčovala jsem mu svůj vůz —”

„Víte, jak předpokládám, že toho vašeho vozu využil, aby mě dostal do pasti,” přerušil ji ostře Roger.

„To nebyl Mortimer,” prohlásila Paulina důrazně. „Někdo jiný si ten vůz vzal — na její příkaz, aby mě do toho namočila. Věděla už v té době, že po ní jdu,” dodala Paulina velice unaveně.

„Proč jste ho tedy dala přelakovat načerno hned potom?”

„Mortimer mi to doporučil. Zjistil, že toho auta použili, aby mě namočili, a to ho rozzuřilo

— a poplašilo. Řekl, že musím dát vůz přelakovat, jinak že mě dostane policie. Udělala jsem to, jak chtěl, to je všechno.”

„Byl Mortimer váš jediný kontakt s tím gangem?”

„Byl tu ještě jeden — Lamb. Sledovala jsem párkrát k jeho krámu Roye a Lamb jednou přišel k Royovi do jeho bytu, když jsem tam byla i já. Byli spolu jedna ruka. Po téhle stopě jsem šla taky.” Z jejího hlasu jako by náhle vyprchal všechen život. „To je myslím všechno,” řekla.

„Ještě jste mi nepověděla, jak jste se dostala sem,” připomněl jí Roger.

„To — to nebude trvat dlouho.” Mluvila s velkým úsilím. „Když Bram zmizel podruhé, byla jsem — vyděšená. Využila jsem svou jedinou šanci a přesvědčila jsem pár těch mladíků, že to hraju s nimi. Ti mě vzali sem. Aspoň jsem měla možnost zabránit jim v zastřelení Brama.”

„Kolik z tohohle všeho jste Bramovi řekla?” zeptal se Roger. Brammer porušil své dlouhé mlčení.

„Vůbec nic,” zabručel. „Ale na Lamba jsem přišel sám. Jel jsem vám to povědět, jenže mě cestou unesli.”

„Lamb nám nepomůže,” řekl Roger unaveně. „Ten toho moc neví.”

„Ale ví, hodně ví,” ozvala se Paulina prudce. „Stejně jako jeho žena. Tu jsem viděla s Ruth.”

„Vážně?” Rogerův hlas nabyl náhle ostří. „Brammere, řekl jste někomu, že podezíráte Lamba?”

„Jenom Paulině, a ta o něm už věděla, jenže mi to neprozradila.” Brammer se na Paulinu křivě usmál a pak se zase obrátil k Rogerovi: „Kterým směrem se pustíme odsud?”

„Vy oba můžete jít domů,” odpověděl Roger. „S eskortou,” dodal sveřepě.

Brzy se zjistilo, že Rogera drželi po únosu v tomhle domě. Na zadním dvoře se tam povalovala prkna a latě jako ty, z nichž byla stlučena ta bedna. V jedné místnosti se našla jakási ordinace, kterou měl na starosti jeden mladý medik. Ošetřoval všechna zranění, která mohli utrpět členové gangu. Byly tam k dispozici injekční stříkačky, morfium, skoro kom-pletní zařízení pro první pomoc.

Později seděli Roger a Sloan v Rogerově kanceláři i s Peelem, který mlčky dřepěl na postranním opěradle křesla poblíž krbu. Všichni tři kouřili. Na Rogerově psacím stole stály

prázdné hrnky od kakaa a na talíři ležel jeden okoralý sendvič. Bylo po jedné hodině v noci.

„Já pořád ještě nevidím, kterým směrem se pustíme odsud,” řekl Sloan. „Historky obou těch holek jsou falešné, až pánbůh brání. Dejme tomu, že Paulina Westonová je sestra Royc Prescotta — to ostatně můžeme brzy zjistit — ale jak nám to pomůže?” Zadýmal divoce ze své cigarety. „Pořád ještě se v tom může topit až po krk. A ta Ruth — která z nich nás vlastně tahá za nos? Kdo je ta holka, co vydírala Mickyho Lamba a Ricketta? Paulina i Ruth jsou stejně velké; dejte Paulině pár vycpávek do podprsenky a obě mají stejnou fi guru. Nemůžeme doufat, že Lamba nebo Ricketta přimějeme, aby jednu z nich identifikoval. I kdybychom se o to pokusili, něco nám nabulíkujou. Ať je za tím kdo chce, vzal si do hlavy, že z nás udělá kašpary, a sakra se mu to daří!”

„Máte nějaký nápad, Jime?” obrátil se Roger na Peela. Ten pokrčil rameny. „Ne.”

Roger řekl: „No, já bych jeden měl, jenže třeba nebude za moc stát. Jednomu člověku jsme nikdy nevěnovali dost pozornosti. Totiž Solu Kleinovi. Dneska večer byl nervózní a nijak se mu nelíbilo, že tam Ruth jela. To může být docela přirozené, ale může to taky znamenat, že měl k té nervozitě nějaký zvláštní důvod. Jime, zajeďte si s Kleinem promluvit. Uhoďte na něj teď, když je utahaný — probuďte ho, když bude třeba. Řekněte mu, že to máme proti Ruth na beton. Že ji zatkneme na základě jiného obvinění hnedka ráno a že z toho tentokrát nevyklouzne na kauci. Řekněte mu, že o něm taky víme, jak je v tom namočený, ale že se z toho může dostat, když bude mluvit. A pak od něho odejděte.”

„A vy budete čekat u baráku, kde bydlí Ruth,” podotkl Peel.

„Jestli ji Klein přesvědčí, že se ji chystáme zatknout, třeba se Ruth zpanikaří a pokusí se pláchnout. Za zkoušku to stojí,” dodal Roger, „i když může uhodnout, že je to bluf.”

Sol Klein ještě nespal.

Přijal Peela v krámě, s rozklepanýma rukama a s roztřesenými vlhkými rty. Peel prý neví, o čem mluví; Ruth není žádná kriminálnice. A on, Sol, neudělal jaktěživ nic nepoctivého.

„Přísahám vám, seržante, nikdy v životě —”

Peel se mu vysmál do obličeje. „Strhne vás do hloubky spolu s těmi ostatními. Sole. Povězte nám, co o ní víte!”

„Nevím vůbec nic!” zavřeštěl Sol.

Roger a Sloan seděli v soukromém autě na rohu u Willington Place. Peel poslal do Yardu hlášku a ta šla dál. Nijak se nedalo zjistit, jestli se Sol Klein k něčemu rozhoupal.

Určitě Ruth nenavštívil.

Mohl jí ovšem telefonovat; a jestliže ho Peel přesvědčil, že situace je opravdu zoufalá, Klein mohl Ruth přemluvit, aby se pokusila o útěk.

Přímo v bloku Willington Place žádný policista nebyl, ale jeden číhal za oknem v bytě na protější straně ulice a viděl na vchod domu, kde Ruth bydlela. Zadní východ byl rovněž pod dohledem. Policisté s přenosnými vysílačkami byli rozmístěni kolem celého bloku.

Všechno zůstávalo v klidu tak dlouho, že Roger začínal cítit skleslost a otupělost. Sloan

zíval, jako by už nemohl udržet oči otevřené ani minutu. Začínalo svítat.

Zdálo se, že to nevyjde. Jestli byla Ruth vinná, cítila se v bezpečí — a poznala, že návštěva u Kleina byla bluf. Jestliže byla nevinná, pak Brammer a Paulina —

Z rádia se ozval signál.

Roger popadl sluchátko. „Haló?”

„Vyšla z domu,” bylo mu řečeno. „Jde směrem k Park Lane.”

„Výborně! Držte se jí v patách.”

„Ta nám neuteče,” řekl muž na druhém konci. Sloan už nastartoval motor, únava z něho spadla.

„Už se hnula?”

„Směrem k Park Lane.”

„Dobrá práce!” zaradoval se Sloan.

Zabočil kolem dvou nároží a pak zpomalil, když zahýbal na vznešenou třídu Park Lane. Ruth Linderová tam už došla a kráčela směrem k mramorovému oblouku Marble Arch.

Věděla, že je sledována; musela to vědět už dlouho. Skoro určitě si uvědomovala, že jestli chce svým sledovatelům uniknout, bude se muset vmísit mezi davy.

Sloan jel pomalu dvě stě kroků před ní.

Vtom se rychle přihnalo jiné auto a zpomalilo vedle Ruth. Brzdy zaječely, když s trhnutím zastavilo. Ruth do něho skočila, dveře zabouchly a auto vyrazilo zběsilou rychlostí. Ozval se pronikavý hvizd policejní píšťalky. Roger se prudce ohlédl.

Sloan viděl světlo reflektorů druhého auta ve svém zrcátku. Sám zpomalil, jako by je nechával předjet. Klakson druhého auta zavřeštěl. Sloan vyčkal až do posledního okamžiku, pak strhl volant tomu druhému do cesty. Auto s Ruth se pokusilo vyhnout k chodníku.

Zableskl výstřel; střela proletěla před Sloanovým obličejem a vyletěla oknem na Rogerově straně. Další zasáhla pneumatiku; volant ve Sloanových rukou se bláznivě zazmítal.

Oba vozy do sebe narazily bokem.

Vůz s Ruth se divoce stočil stranou, vrazil do obrubníku, zdálo se, že se převrhne, a potom se naboural do kandelábru.

Ruth v tom okamžiku otevřela dveře a vyskočila ven. Kolem se mihl další vůz. Ruth se k němu rozběhla a seděla v něm dřív, než ji policisté mohli dostihnout. Vůz pokračoval v jízdě a rozháněl policisty napravo i nalevo.

Tenhle vůz se našel opuštěný o půl míle dál. Ruth Linderová i její zachránce zmizeli.

Zpátky v Park Lane poznal Roger řidičku prvního auta, které přijelo pro Ruth. Byla to žena Lambova.

Roger sveřepě rozjel pátrání po Ruth a po neznámém řidiči; a začal s výslechem všech zatčených.

Paní Lambová byla mrtvá. Roger tu zprávu oznámil jejímu manželovi ve vězení a dodal,

že Ruth je na útěku.

Lamb mu napřed nechtěl věřit, a tak ho Roger dal zavézt do márnice. Nebyla to jenom necitelnost, co v něm vzbudilo naději, že se Lamb zlomí, až uvidí mrtvé tělo své ženy.

Lamb se zlomil…

Zaujímal v gangu vysoké postavení a jeho historka o neznámé vyděračce byla pouze zástěrka.

„Ale Rickett mluví pravdu,” ujistil Rogera naléhavě. „Ten neví, že to byla Ruth. Nevědí to ani ti ostatní…”

Osm těch jiných v různých částech Londýna rovněž rozdělovalo zbraně; Roger se zmýlil jenom o dva ve svém odhadu. Každý z nich, jak vypověděl Lamb, měl svůj arzenál. Všechny je vydírala Ruth. Lamb udal jejich jména i adresy a Roger je dal Sloanovi…

Když byl Lamb zatčen, namluvil Rogerovi, že je sám obětí vyděračky, poněvadž doufal, že se nepřijde na jeho skutečnou roli v gangu. Věděl, že ti ostatní budou vypovídat stejně, kdyby byli chyceni, a pokud by Ruth zůstala na svobodě, jejich výpověď by nemohla být vyvrácena. Sám nechtěl, aby byla Ruth chycena, poněvadž by si mohla myslet, že ji potopil on, a mohla by se mu pomstít stejným způsobem. Proto Rogerovi jmenoval Brammera.

„Ale na tom teď už nezáleží,” řekl zlomeně. „Můžete to slyšet všechno.”

Lamb byl vykonavatel té zastrašovací kampaně. Podle instrukcí, které dostal od Ruth, rozeslal ty výhružné dopisy, výhružně telefonoval — a zařídil ty nevyprovokované útoky proti policistům. To byly speciální úkoly, prováděné speciálně vybranými mladíky: desperáty, kteří za své výkony dostávali dobře zaplaceno. Všem ukládal jejich úkoly Lamb a zůstávali stranou od běžných ozbrojených loupeží.

Lamb přiznal, že měl blízko k Prescottovi a opatřil mu jeho privátní arzenál. Přiznal také, že zařídil Prescottovo zavraždění — opět podle instrukcí od Ruth. Prescotta bylo třeba odstranit, jak řekl, poněvadž toho moc věděl.

„Co ty noci, kdy se obzvlášť hodně střílelo?” zeptal se Roger.

„Zase Ruth,” řekl Lamb. „Rickett a ti ostatní měli prostě rozšířit myšlenku, že tu noc je možno rozpoutat peklo. Kdyby to jednu noc vypuklo na několika místech zároveň, policie by se začala motat v bludném kruhu. Prostě jsme klukům nasadili tu myšlenku do hlavy, to je všechno. A já určil specialisty k útokům proti poldům.”

„Co s těmi útoky na Matthewsona a na ty vedoucí poboček Občanské ligy?”

„O tom nic nevím,” odpověděl Lamb. „Ruth mi řekla, abychom Ligu nechali na pokoji — docela přirozeně, když s ní sama měla co dělat. Rickettovi a ostatním řekla totéž, takže tyhle útoky jsme my neorganizovali. Jenže pistolníci neměli ty ligisty rádi, to víte. Já nechápal, proč se s nimi Ruth tak bratříčkuje, ale —” Pokrčil rameny. „Nebyla prostě normální. Žral ji ten komplex nenávisti k policajtům.” Mluvil o Ruth, jako by už byla mrtvá. „Kašlala na nebezpečí — vlastně si myslím, že si v něm mědila.”

Lamb dokouřil cigaretu a zamáčkl nedopalek. Roger mu dal jinou.

„Proč tedy pustila Brammera a mne, Lambe?”

„Jo, tohle,” řekl Lamb a olízl si rty. „Chystala se vás odkrouhnout. Já měl určit jednoho kluka, aby si vypůjčil káru Pauliny Westonové, když se ta nedívala —”

„Mortimera?”

„Ne Mortimera. Nějakého Sextona. To mělo přirozeně do věci namočit Paulinu. Věděli jsme, že ta po nás jde — chodila čenichat kolem krámu. No, všechno to klaplo jaksepatří, jenže potom Ruth napadlo, že budete vypadat jako největší pitomec v Anglii, když vás pustíme se zdravou kůží. Yardu že budou praskat nervy stejně jako vaší ženě — a pak se všichni vysmějou vám. Vás nenáviděla nejvíc, Weste. Nemohla snést pomyšlení, že bude po vás, prostě proto, poněvadž by pak neměla na koho soustředit tu svou nenávist.” Lamb se krátce a nejistě zasmál. „Nevím, proč nechala běžet Brammera. Ten nám už pěkně šlapal na paty.”

Ještě něco Lamb nevěděl, proč totiž Mortimer a Gedd vyrabovali Ruth její byt a proč postřelili Hanna-Gorlaye.

„Ledaže se Mortimer zblbnul do Pauliny,” napadlo ho dodatečně. „A Pauliny měla Ruth plné zuby.”

„Kdy jste se s Ruth vlastně dal dohromady?” zeptal se Roger po chvíli.

„Poznal jsem ji už jako malou holku — hned potom, co jí pověsili tátu a její máma spáchala sebevraždu. Starej Benny se mnou souhlasil, že se v ní tenkrát něco zvrtlo. Do téhle hry se pustila ještě před smrtí strejdy Bennyho.”

Lamb se znovu odmlčel.

Roger si vzpomněl, jak ho tehdy vyvedlo z míry zavraždění Starého Bennyho; jak měl podezření, že se o tom nikdy nedověděl celou pravdu.

„Pokračujte.”

Lamb po chvíli ze sebe vysoukal: „Strejda Benny objevil, co Ruth provádí. Nelíbilo se mu to a taky jí to pověděl. Řekl jí, že jestli nepřestane povzbuzovat ty kluky k násilnostem, tak ji udá policajtům. A ona teda vyřídila vlastního strejdu. Spunktovala to přes Prescotta — to byl jeden z důvodů, proč musel Prescott přijít o kejhák, když jste ho chytili. Prescott namluvil mladému Harrockovi, že na něho strejda Benny chce poštvat policajty, a poradil klukovi, jak mu to překazit. Prescott byl na tyhle věci kanón — měl na to vzdělání — a Harrock se dal snadno ovlivnit.”

„Takže byla schopná i tohohle,” řekl Roger s těžkým srdcem. „A vy jste jí přesto sloužil! Co jste z toho měl, Lambe?”

„Na to přijdete, až prohledáte můj krám, jestli jste to už neudělali. Příští rok jsem si už moh dát pokoj. Teďka —”

„Kde je Ruth teď, Lambe?”

„To teda nevím,” řekl Lamb opravdově. „To prostě vážně nevím.”

O Ruth nepřišly žádné zprávy. Všechny noviny přinesly její fotografii, všichni policisté po ní pátrali, do Yardu došly tisíce hlášení, že byla spatřena nebo nalezena, ale všechna byla k ničemu.

„Zkontrolujte všechny její pohyby za poslední dobu,” nařídil Roger. „Snažte se zjistit, jestli se v minulosti nevyskytovala v nějaké určité oblasti. Zkoušejte všechno!”

„Nezapomínáte na Hanna-Gorlaye, jak doufám?” zeptal se Sloan.

„Chystám se za ním zajít,” odpověděl Roger, „hned jak nám doktoři dají zelenou.”

Peel sám znovu přešetřoval Hanna-Gorlaye, ověřoval si zpětně jeho pohyby, zjišťoval, kde všude býval Hann-Gorlay s Ruth.

Potom došla hlášení, že Ruth byla v minulosti často vídána v Surbitonu, Wimbledonu a v tamějším blízkém okolí. Pátrání se tedy soustředilo tam.

Příští dopoledne poté, co Ruth utekla, vystoupil Roger po schodech k Brammerovu bytu. Brammer i Paulina byli po Lambově výpovědi propuštěni a byli oba tady.

Paulina otevřela dveře.

Brammer stál těsně za nimi, oholený, a vypadal mnohem zdravěji a svěžeji.

„Dobrý den,” přivítala Rogera Paulina a v očích jí vesele zajiskřilo. „Je něco nového?”

„Ještě ne.”

„Jestli se zeptáte mne,“ řekl Brammer, „Ruth se vám ztratí, Hezoune. Má už připravené útulné místečko někde ve Francii nebo jinde za hranicemi.”

„Říkáte to skoro, jako by se vám ta představa líbila.” Brammer se křivě ušklíbl.

„Vy víte, co si o Ruth myslím. Ale je chytrá — to jste jí musel přiznat.”

„Brzy zjistí, že moc chytrosti škodí,” řekl Roger. „Měla jste pravdu o Lambovi a jeho ženě, Paulino,” dodal. Pak se obrátil zase na Brammera. „Brame, vy jste říkal, že jste Pau – lině pověděl o svém podezření proti Lambovi.”

„Ano.”

„Proč? Neměl jste tenkrát o Paulině jistotu —”

„Právě proto. Neměl jsem proti Lambovi vlastně nic dokazatelného — a napadlo mě, že když Paulině povím o svém podezření a ona bude Lamba varovat, chytí se tím sama na lep. Když mě potom unesli, byl jsem pevně přesvědčen, že Paulina o mém podezření řekla dál.”

„Teď víte, že to neudělala.”

„Ovšemže to neudělala!”

„Tak proč vás tedy unesli?”

„Museli vědět, že bych se Lambovi dostal na kobylku nějak jinak,” odpověděl Brammer.

„O to právě jde — nějak jinak. Ale jestli jste to řekl jenom Paulině —” Roger se náhle na něj ostře podíval. „Kde jste jí to řekl?”

„Kde?” Brammer se zatvářil nechápavě. „Ve své kanceláři. Proč to?”

„Mohl vás tam někdo slyšet?”

„To nemyslím —”

„Matthewson možná ano,” ozvala se Paulina. „Několikrát tehdy vešel a zas vyšel. Jenže nemohl —”

„Nemohl?” zarazil se Roger.

„Ovšemže nemohl!” vybuchl Brammer. „Sakra, vždyť Matthewson založil Ligu. Chtěl vytvořit tu milici, ozbrojit policii —”

„To je právě ono,” řekl Roger napjatě. „Totéž chtěla Ruth. Matthewson je chytrý — díval by se na to jako já. Věděl by, že násilí plodí zase násilí. Vyzbrojte policii, a ostří hoši se vyzbrojí víc, čím víc miličníků, tím víc bezohledných gaunerů proti nim. A Ruth se

vyskytovala v oblasti Surbitonu —” Odmlčel se.

Brammer se náhle zazubil.

„Neměl jste nám říkat o tomhle záchvatu geniality, Hezoune. Mohli bychom ho přece varovat, ne? Dejte nás pod zámek, dokud si s ním nepromluvíte.”

„Mám k vám důvěru,” hlesl Roger.

Ale lámal si hlavu, jestli by jim opravdu měl důvěřovat, když se hnal zpátky do Yardu, aby si promyslel návštěvu k Matthewsonovi.

Dotazy u jednotlivých mužů na velitelství surbitonské policie a potom rozhovory s mlékaři i s jinými ranními ptáčky ukázaly, že Matthewsonův vůz se vrátil domů v časných ranních hodinách ten den, kdy Ruth unikla.

V potravinářských obchodech se zjistilo, že Matthewson objednával větší množství potravin než obvykle, ale nikdo u něho žádnou návštěvu neviděl.

Sloan a Peel s kordonem policistů obklopili Matthewsonův dům, když se tam Roger vypravil.

Roger se energicky přiblížil k domovnímu vchodu. Byl pozdní večer, po setmění. Příhodná noc pro zabijáky a desperáty.

Věděl, že Matthewson je doma, ale nedalo se s určitostí zjistit, zda je tam i Ruth, jestli tam ovšem vůbec kdy byla.

Dveře otevřela služebná, docela normálně.

Roger čekal v hale, zatímco služebná šla Matthewsonovi ohlásit jeho návštěvu.

Advokát vyšel z jednoho pokoje, zavřel za sebou pečlivě dveře, srdečně Rogera přivítal a zavedl ho do jiného pokoje. Vypadal mírně a blahovolně a měl velice pevný stisk ruky.

„Moc mě těší, že vás vidím, pane vrchní inspektore. Slyšel jsem, že Hannu-Gorlayovi je daleko líp — to mám opravdu radost, ohromnou radost. A taky mě náramně uspokojují — radostně uspokojují — ty velké úspěchy policie. Odvažuji se dokonce doufat, že mé vlastní skromné úsilí vás k nim trochu podnítilo.” Přímo zářil.

„To je od vás hezké,“ poznamenal Roger suše. „Myslím si, že nás k nim podnítíte ještě víc. Kde je Ruth Linderová?”

V tom okamžiku poznal, že má pravdu. Matthewsona to tak zaskočilo, že nebyl schopen slova, nedokázal zakrýt své ohromení. Dokonce zaletěl pohledem ke dveřím a ke zdi, jako by se zoufale pokoušel Ruth varovat.

Roger řekl jemně: „Tak je tedy tady. Já —”

„Weste —ne—vy jste mě ale překvapil! Já vám nerozumím – Weste —”

Roger vytáhl pistoli. V tom okamžiku chtěl vystřelit. Matthewson prostě uskočil stranou a hmátl po kapse. Roger ho střelil do paže, pak skočil ke dveřím a ven, zabouchl je za sebou a otočil klíčem v zámku. Přikročil rychle ke druhým dveřím s pistolí v ruce.

Ty byly zamčené.

Roger vystřelil do zámku; dveře povolily. Když do nich strčil znovu, slyšel, jak se uvnitř

vysunuje okno. Ozval se hvizd policejní píšťalky a vzápětí výstřel; a další a další.

Roger se do dveří opřel plnou silou a dveře se otevřely do jídelny. Vklopýtal dovnitř. Bylo tam rozsvíceno. Okno do zadní zahrady bylo otevřené, vítr zvenčí rozvinoval záclony.

Ruth ležela pod oknem na podlaze, pistole vedle ní, Na bílé blůze poblíž levého prsu se rozpíjela karmínová skvrna. Ze zahrady přibíhalo několik mužů, ale na ně se Ruth nedívala. Dívala se na Rogera.

Mohl vidět, že Ruth umírá.

Její ruka sáhla po pistoli, ale byla to pro ni příliš velká námaha. Dotkla se zbraně, ale nemohla ji už zvednout. Její krásné oči se obrátily k Rogerovi. Žhnula v nich nenávist k němu a k celé policii — žhnula zlým světlem. I když Ruth umírala, to zlo v ní zůstávalo.

U okna se objevil Sloan.

„Sežeňte doktora!” vyzval ho Roger. „Rychle!” Ruth si navlhčila rty.

„Nebude tady včas,” řekla. „Nezachráníte mi život, abyste mě mohli pověsit. Dělala jsem si z vás legraci, Weste, až do konce jsem si z vás dělala legraci.”

O deset minut později, když přišel doktor, byla už mrtvá.

O hodinu později, poté, co policie dokončila prohlídku v Matthewsonově domě, zjistila, že Matthewson už dávno, od časů největší prosperity strýce Bennyho, kupoval a prodával ukradené klenoty. Strýc Benny mu vždycky dával jako prvnímu na vybranou z policií hledaných drahokamů. Tehdy Ruth Matthewsona poznala.

Matthewson se zlomil právě tak snadno jako Lamb, když se Lamb dověděl, že jeho žena je mrtvá. A ze stejného důvodu.

Matthewson totiž Ruth miloval. Miloval ji dokonce ještě víc než bohatství, a to už znamenalo hodně. Jeho ctižádostí bylo získat si její lásku a k.tomu cíli byl připraven udělat všechno na světě.

Nevěděl, že Ruth neumí milovat, že umí jenom nenávidět…

Matthewson živil její nenávist k policii, pomáhal jí v její krevní mstě, ale nevěděl, že nenávist nemůže dojít naplnění. Přes všechnu svou prohnanost byl vlastně prostomyslný, skoro naivní.

To byl jeho nápad, založit Občanskou ligu. Uvažoval přesně stejně jako Roger — násilí zplodí zase násilí; drastičtější tresty, zbraně pro policii, ozbrojená milice, to všechno naplní jedem ty mladíky, kteří proti policii bojují. Když o tom nápadu pověděl poprvé Ruth, ta o tom pochybovala, ale on ji přesvědčil.

Liga musela mít vůdce — člověka s dobrým jménem, schopného řečníka, vlivnou veřejnou osobnost. Matthewson se spojil s Hannem-Gorlayem, získal ho — a seznámil ho s Ruth. A Ruth se k tomu, aby se zamilovala do nějakého muže, přiblížila víc než kdykoli za celý svůj život…

Matthewson si to uvědomil příliš pozdě. Hann-Gorlay se nejen stal uznávaným vůdcem Ligy, ale získal si i náklonnost Ruth. Nemohl být odstraněn běžným způsobem.

Při shromáždění v Albertově síni Matthewson uviděl, jak by se odstranění Hanna-Gorlaye dalo přece jen zařídit. Ten atentát pistolníka však nezaranžoval on. Neznal toho mladíka,

který se pokusil zastřelit Hanna-Gorlaye na pódiu.

„To byl fanatik,” zamumlal Rogerovi a neuvědomil si ironii toho slova. „Ale vnukl mi ten nápad. Hann-Gorlay byl zřejmě terčem lidí podobného druhu. Kdyby došlo k dalšímu atentátu, ani Scotland Yard by nepátral daleko po motivu. Promluvil jsem si tedy s Mortimerem a s Geddem…”

Matthewson věděl, že Mortimer má na Ruth pifku kvůli Paulině, a s pomocí štědrého zaplacení bylo snadné mladíka přesvědčit, že nejlepší cesta, jak Ruth ublížit, je zabít jejího milence. To bylo všechno, co chtěl Matthewson; jenže Mortimerovi to nestačilo. Ruth se pokoušela ušít boudu na Paulinu — rozhodl se tedy ušít boudu na Ruth. A dočkal se příležitosti, jaká se mu hodila. Zatímco v jejím bytě číhali na Hanna-Gorlaye, zobraceli byt naruby a narafičili tam ukradené šperky.

Třebaže tohle k Matthewsonovu plánu nepatřilo, uhodl pravdu, jakmile se dověděl, že Ruth byla zatčena. Pomoci jí nemohl — ze strachu, že ho Mortimer prozradí. Mortimer, který se chtěl Ruth pomstít, stále vyčkával.

„Že jsem jí nemohl pomoci, mě hrozně bolelo,” řekl Matthewson. Vypadal dosud úpravně a vyrovnaně, téměř bezelstně. „Nebylo to ovšem nic proti té bolesti teď —”

„Hm,” řekl Roger, který se usilovně ovládal. „Co ty útoky na vás samého a na ostatní předáky Ligy?”

„Ty se daly čekat,” odpověděl Matthewson klidně. „Třebaže jsme mezi lidmi, kterým jsme mohli důvěřovat, rozšířili pokyn, aby Ligu nechali na pokoji, sotva jsme mohli celému londýnskému podsvětí vyhlásit, že Liga je vlastně na jejich straně, že? Bylo jisté, že se najdou i syčáci —” vyslovil to opovržlivě, „kteří nás budou pokládat za své nepřátele a pokusí se nás zabít. To jsme museli riskovat. Jenže nebylo třeba, aby to riskovala sama Ruth,” dodal. „Nikdy jsem nechtěl, aby se ukazovala na shromážděních Ligy. Napřed jsem ji od toho držel zpátky, jenže Hann-Gorlay…”

„Vy jste riskoval svým životem pro ni, kdežto ona svým riskovala pro něho, co?” poznamenal Roger.

Ostatek Matthewsonovy výpovědi potvrdil, co už Roger věděl od Lamba. Matthewson k tomu přidal pár podrobností, které pomohly pozatýkat zbytek gangu, ale málo nových cel-kových informací.

„Skoro se nám to podařilo,” řekl nakonec. „Aspoň se nám skoro podařilo vynutit si ozbrojení vašich lidí, ne?”

„To si myslíte vy,” odpověděl Roger s kamennou tváří. „Proč jste pustili Brammera a mne?”

„Vás, abychom vás tím zesměšnili,” řekl Matthewson. „Brammera proto, poněvadž nám vlastně prokazoval tu nejužitečnější službu prostřednictvím Kurýra a Ligy. A moc nám neuškodil — nebyl nám opravdu nebezpečný, dokud nepřišel na Lamba, a pak ho bylo třeba odstranit. Zařizoval jsem to s politováním, protože Brammer věřil v Ligu i všechny její cíle a byl jejich horlivý advokát.“

„Ďáblův advokát,” ulevil si Roger tlumeně.

Spolu se Sloanem a Peelem potom několik dní vyslýchal jednoho mladíka za druhým. Bylo jich zatčeno přes padesát, spolu s pěti dalšími vůdci a dodavateli zbraní. Skoro bez vý – jimky přiznávali, že se všichni chystali nosit zbraně napořád, kdyby se zorganizovala ta občanská milice. Někteří — toho drzého typu jako Gedd — se vychloubali, že už toužili po dni, kdy k tomu dojde.

„Dobrá, Rogere,” prohlásil Sloan, když s výslechy skončili, „přesvědčil jste mě. Pořád ještě mi to nedává smysl, ale musím vám přiznat, že jste měl pravdu.”

Brammer s rukou kolem Paulinina pasu se usmál svým známým křivým úšklebkem. Vypadal líp — byl méně unavený a měl zdravější barvu. Oči se mu pořád ještě leskly, ale zdálo se, že nemá už tak těžká víčka.

Byli v jeho bytě.

„No dobrá, Hezoune,” řekl. „Vy jste svůj názor dokázal a já to prohrál. Jenže to neznamená, že s vámi musím souhlasit. Vlastně nesouhlasím — přesto, co říká Matthewson a ti kluci. Pořád si myslím, že jediný způsob, jak jim dát co proto, je šlápnout jim pořádně na krk. Ale nebudu to teď nějakou chvíli vyhlašovat v Kurýru. Teď se pokusím získat vám nové rekruty.”

„Jenom pamatujte, že nechceme žádnou tu vaši milici,” poznamenal Roger suše.

„Bude si to pamatovat,” slíbila Paulina. „O to se postarám.”

„Myslíte si, že už je opravdu po všem?” zeptal se Brammer.

„Po tomhle kole jistě,” řekl Roger. „Můj příští krok je vrátit tuhle pistoli Chatworthovi.” Vytáhl ji z kapsy. „Nikdy jsem tu bouchačku neměl rád! Za nějaký čas se vzedme další vlna násilí; z dalších mladých bláznů vyrostou desperáti a nebudeme mít dost policajtů, abychom na ně stačili. Ale teď si na chvíli oddechneme. Budu schopen vídat se občas se ženou a s rodinou. Utrhnu si možná dokonce chvilku, abych přišel na jednu svatbu, jestli včas dostanu oznámení.”

„Příští týden,“’ řekl Brammer. „Už je to zařízeno.”

Sevřel Paulinu pevněji kolem pasu. „Jinak by si mohla zase začít hrát na detektivku, a to bychom viděli neradi.”

BALÍČKY PRO INSPEKTORA WESTA

1 VEČÍREK

Policejní vůz zahnul za roh špatně osvětlené předměstské ulice. Pravidelně od sebe vzdálené lucerny mrkaly žlutým světlem. V několika oknech se svítilo. Tu a tam se ve skleněné výplni dveří žlutě blýsklo číslo domu a seržant Kilby, sedící vedle vrchního inspektora Westa, je vyvolával jednotvárným hlasem.

„Dvacet osm,” oznamoval.

West na to nic neřekl, jen rozsvítil reflektory. Paprsky vyhmátly ve dveřích objímající se dvojici; mladík se obrátil směrem k vozu; jeho obličej připomínal strašidlo. Pravicí držel dívce hlavu a tiskl si ji k rameni, jako by chtěl zabránit, aby ji někdo poznal.

Kilby se ušklíbl.

„Budou si to pamatovat. Čtyřicet dva.”

West stále mlčel. Dvojice zůstala za nimi; u vchodu do jiné ho domu se objevil muž s bílým psíkem na řemínku a vydal se opačným směrem. Brzy ho minuli. West dal rychlostní páku na neutrál a vypnul motor. Klouzali neslyšně vpřed, ponořeni v úplnou temnotu, až na úsek vymezený světlomety.

„Šedesát,” hlásil Kilby. „Už tam budeme.” Pohlédl na Westa rychlým, poněkud překvapeným pohledem, jako by konečně začínal uvažovat, proč je vrchní inspektor tak zticha, až to zavání nevrlostí. „Máte před sebou ošklivý úkol, pane.”

„Ano,” přisvědčil West.

„Šedesát osm — budou to přespříští dveře,” podotkl Kilby. „Je to tamten dům, kde se svítí v předním pokoji. Vyzdobili si to trochu brzo, viďte?”

„Vypadá to tak,“ souhlasil West a vůz zastavil těsně přede dveřmi čísla 72 v Clapp Street ve Fulhamu, londýnském předměstí, které sousedí s Chelsea, kde inspektor bydlil. „Ne, zůstaňte tady minutku.” Vyndal pouzdro a překvapil Kilbyho tím, že mu nabídl cigaretu. Kilby s Rogerem Westem předtím nepracoval a znal ho pouze z doslechu; začínal věřit, že pověsti o něm byly neoprávněné, neboť West vypadal na muže, se kterým se dobře pracuje.

West rozžal zapalovač. Kilby přistrčil k plamínku konec cigarety.

„Děkuju vám, pane.”

Z okna číslo 72 v Clapp Street se nesly tóny klavíru, veselé melodie, které ostře kontrastovaly s Westovým chováním. Melodická píseň Sonáta Johna Peela v pestrém kabátě… Podle všeho zpívaly děti stejně mohutně jako dospělí. A ještě mohut něji. Nedalo se zjistit, kolik jich je, protože síťové záclony byly napolo zataženy, uprostřed stál vánoční stromek, v, vyzdobený barevnými světly a cetkami, rampouchy a prskavkami, na špičce držela víla kouzelný proutek; to všechno bylo zvenku zřetelně vidět. Světlo v pokoji jasně zářilo a stíny postav se neustále pohybovaly.

Ustal zpěv a ustala hudba.

„Tahle zpráva se ani trochu nehodí k vánocům,” povzdechl si Kilby. Cítil se celý nesvůj, jednak proto, jak se West choval, jednak si v jeho společnosti připadal neohrabaný. Teď si vzpomněl, že West má také pověst „měkkého” člověka; dovede prý být tvrdý, ale někdy si bere trampoty svých bližních příliš k srdci. To není pro poldu dobré. Kilby tímto nedostatkem netrpí. A tak seržant kouřil Westovu cigaretu, pozoroval večírek a cítil se hloupě. Zdálo se mu, že by měl na svou obhajobu něco říci.

„To máte tak,” spustil, „polovina manželů, které znám, by se ani moc nezlobila, kdyby ten druhý umřel. Vím, někoho to sebere, ale většinou hrajou několik týdnů divadýlko a potom se začnou ohlížet po novým protějšku. Ale někdy je to opravdu moc těžký.”

West vyndal cigaretu z úst.

,,Ano. Bryant měl pět dětí.”

..Pět děcek?”

„Tak to je,” přikývl West. „Všechny tam jsou. Druhému nejstaršímu chlapci je skoro devatenáct a má týdenní dovolenou, než odjede do zámoří. Proto slaví tak brzo Štědrý večer. Teď čekají na otce, že se objeví každou chvíli.”

„Jak to všechno víte?” zeptal se Kilby.

„Bryant měl mít dvě hodiny volna, ale několik jeho kolegů dostalo chřipku. A tak zůstal v práci, protože začal vánoční nával. Mluvil jsem s jeho přítelem v třídírně pošty. Řekl bych, že vražda nemá nic společného s jeho rodinným životem.”

Chvíli mlčeli.

Potom zase bylo slyšet piano a jedno dítě se dalo do zpěvu. Melodie zněla jasně, protože okno bylo nahoře pootevřené.

Čistá, lahodná fistulka. Já sním o vánocích bílých, la-li-la-la-li-la-li-la. Zpěvák znovu a znovu vázl na těch slovech. West seděl tiše se zpola vykouřenou cigaretou, dokud zpěv a hra na piano neustaly; propukl mohutný aplaus, hodně se tleskalo. U okna se objevila postava.

Někdo odhrnul síťovou záclonu a na okamžik se ukázala ženská postava se světlými vlnitými vlasy. Shrnula záclonu k jedné straně okna. Záře z červené žárovky na ozdobeném vánočním stromku dodávala její tváři nádech bledé červeně a živost. Oči jí zářily. Zřejmě pozorovala upřeně auto a uvažovala, co tu dělá; jistě však nepřišla k oknu kvůli němu.

„Zajdu tam,” řekl West. „Počkejte venku, až vás zavolám.”

„Ano, pane.”

Záclona se vrátila do původní polohy a žena zmizela. West vystoupil z auta a obešel je, zatímco Kilby vysedl na druhé straně. Ve svitu pouličního osvětlení se objevil Westův obličej, strnulý a skoro zachmuřený.

„Vypadá zatraceně dobře,” myslel si Kilby, když ho West míjel. „K smrti to nenávidí, ale nemusel se přece do toho sám hrnout.” S nedobrým pocitem pozoroval Westa, jak jde ke dveřím a klepe na ně. Ostrý zvuk se rozlehl po ulici, pronikavě duněl v mlhavé mrazivé noci. Opět se ozval zpěv, tentokrát celý sbor. Barevná světla jiskřila na cetkách a na střechýlech. West o krok couvl, jako by chtěl počkat, ale čekat nemusel; dveře se ihned otevřely a stála v nich žena.

Z úzké předsíně sem za ní vnikalo světlo, na tváři sejí míhala zář z pouličního osvětlení. Co rozsvěcuje některým lidem v očích hvězdičky? Kilby ji pozoroval s obdivem, který pociťoval ke každé hezké ženě, až se West opět pohnul a hlavou mu zastínil výhled.

„Proč se to k čertu muselo stát zrovna ten večer, co oslavují vánoce?” bručel Kilby sám pro sebe.

Slyšel, jak West mluví a jak paní odpovídá; viděl ji, jak ustupuje stranou a jak West s kloboukem v ruce vchází do předsíňky. Dveře se zavřely. Zpěv se zdál hlasitější než dřív a do piana teď bušil někdo, kdo měl mnohem těžší ruku než první pianista, a to byla škoda.

„Když pastýři vsedě na zemi v noci pozorovali stáda, sestoupil k nim Anděl Páně a sláva padla na lada. Přináším novinu, která vám způsobí velkou radost…”

„Och bože,” povzdychl si Kilby.

Roger West se díval paní Bryantové do modrých očí, do zmateného, dost zvídavého a pikantního obličeje. Věděl, že je jí přes čtyřicet. Zdála se mladší, třebaže ve skutečnosti nevypadala mladě. Viděl už dost u okna a věděl, že na matku pěti dětí má docela slušnou postavu, ale teď nevnímal její postavu, jen zářící modré oči — šťastné přesto, že ji nenadálá návštěva překvapila. Měla hezkou světlou pleť, byla jen nepatrně nalíčena a na sobě měla

tmavé šaty upjaté až ke krku; všiml si rukávů.

„Dobrý večer,” pozdravil. „Paní Bryantová?”

„Ano.”

„Byl bych rád, kdybyste mi mohla věnovat několik minut.” Tato slova ji zmátla ještě víc. Usmál se.

Nebylo pro něho snadné vyloudit tento úsměv. Dovedl si představit, jak na ni zapůsobí rána, kterou jí uštědří, a nenáviděl za to sám sebe. Mohl zařídit, aby místo něho sem přišlo deset jiných mužů a sdělilo jí, že její manžel je mrtev, ale ne, byl zde on. Věděl předem o předčasném Štědrém večeru, a to mu úkol nijak neulehčovalo. Hořce uvažoval, proč neznámý vyskočil ze tmy a zezadu zasadil jejímu manželovi smrtelnou ránu do hlavy.

„Ano, samozřejmě,” řekla paní Bryantová. „Pojďte dál.”

Prošel kolem ní. Zavřela a Kilbymu znemožnila další pozorování. West mlčel. Paní Bryantová spěchala kolem dveří předního pokoje, které byly pootevřené. Vystrčil z nich hlavu malý chlapec, sedmiletý nebo osmiletý, jako by chtěl zjistit, co vlastně matku zdržuje.

„Zůstaň tam,“ přikázala mu paní Bryantová a v hlase se jí ozval názvuk jiného tónu, jako by tušila, co ji čeká; nebo ji zachvátila obava z něčeho neznámého.

„Nebudete se zlobit, když vás pozvu do kuchyně?” zeptala se. „Všechno je připraveno ke štědrovečerní večeři. Čekáme jenom na manžela, až přijde domů.”

West neřekl nic.

Otevřela dveře do kuchyně. Byla to dlouhá místnost, uprostřed stál úzký stůl — dvě dlouhá prkna na kozách vedle sebe pokrytá bílými ubrusy. Tady ustupovala barevnost vánočního stromku do pozadí. Zde byl slavnostní stůl, prostřený k potěše očí; u každého místa rosol, červený, zelený, oranžový nebo žlutý; u každého místa dvě prskavky; a všude dorty s džemem a dorty s ovocem a hrozinkami, misky s ovocem, koláče s polevou a další zákusky. Uprostřed toho všeho, jako by vévodil všemu ostatnímu, trůnil obrovský vánoční koláč, krásně zdobený figurkou Santa Clause se saněmi, jež sobi táhli k domku zasypanému sněhem. Strop a zeď věnčily papírové řetězy.

„Co si přejete?” zeptala se paní Bryantová.

Novinku tohoto druhu nebylo možno sdělit šetrně; neexistoval způsob, jak by mohl paní na ni připravit.

Uvažoval, jak asi bude reagovat.

Přemýšlel také o tom, kdo je ještě v předním pokoji; sestra nebo bratr nebo jiný dospělý člověk, na kterého by se mohla paní Bryantová obrátit se žádostí o pomoc.

Bylo by to snazší, kdyby nevypadala tak svěže, tak dychtivě a čile. Zvedla ruku. „Prosím —”

„Paní Bryantová,” řekl West. „Byl bych hrozně rád, kdybych vás nemusel zarmoutit špatnou zprávou, ale musím.”

Zadržela dech a z očí jí vymizel jas. Ticho, které Westa skoro děsilo, trvalo dlouho; z předního pokoje sem dolehl další výbuch zpěvu; tím to bylo ještě horší.

Dobrý král Václav vyhlédl ven…

„Tom,” vydechla paní Bryantová a její oči volaly: „Ne!”

„Je mi to hrozně líto. Ano. Jsem policejní důstojník, paní Bryantová, a mým úkolem je vypátrat, proč se to stalo a kdo to udělal.” Odmlčel se, aby pochopila, co tím míní; když viděl, jak se chytá rukama za srdce a z tváří jí prchá krev, až úplně zbledly, jak jí zčervenaly rty a oči nabyly zářivě modrého odstínu, přistoupil k ní trochu blíž; chtěl zabránit pádu, kdyby omdlela.

„Jestliže udělám nebo řeknu něco, co nějak zraňuje,” promluvil mírně, „pak je to prostě proto, že se snažím splnit svůj úkol. A jestli vám mohu v něčem pomoci, prosím, řekněte mi to.”

Teď stála úplně zticha, až uvěřil, že nebezpečí mdloby už přešlo.

„Co se — stalo?”

„Víme jenom tolik, že ho někdo přepadl u poštovního úřadu na cestě domů. Zemřel velmi rychle.”

Bryantova žena nevykřikla. Nepohnula pažemi. Barva jí stále vyprchávala z tváří a Rogeru Westovi připadalo, že z ní vyprchává sám život; že ho nahrazuje jistý druh smrti. V těch několika vteřinách viditelně zestárla.

První vánoce, andělé přece řekli…

Paní Bryantová mu zírala do tváře, aniž uhnula zrakem, jako by u něho čerpala posilu. Nevěděl jak, ale občas mu připadalo, jako by pomáhal jiným lidem pouhou přítomností; jako by trpící osoba vycítila, že nějakým zvláštním způsobem prožívá takřka tutéž hrůzu jako ona sama. Bylo to tak i tentokrát.

Pak promluvila hlubokým, dutým hlasem.

„Byl byste tak laskav, zašel do předního pokoje a — a požádal — snoubenku mého syna, aby — aby sem na chvilku přišla? Jmenuje se — May. A prosím vás, ať za ní nejde žádné dítě. Budete — budete tak laskav?”

„Přivedu ji,” slíbil Roger West a zamířil do úzké chodbičky. Uvnitř zpívali koledu tak procítěně, jak se obvykle koledy zpívají. Udělal tři dlouhé kroky; paní Bryantová pronikavě vykřikla:

„Prosím vás!” Rychle se otočil.

„Dětem to nesmíme překazit,” vydechla, „nesmíme —” A pak se dala do pláče.

2 SNOUBENKA

Ke dveřím přišla napřed desetiletá nebo jedenáctiletá copatá dívenka v červených svátečních šatičkách, oči jí jen hořely zvědavostí. Roger ji poprosil, aby zavolala May.

„May!” vykřiklo děvčátko, aniž se pohnulo. „May!” Za okamžik se objevila mladá, asi dvacetiletá žena. Měla tmavé vlasy a přitažlivě svěží příjemné rysy. Blížila se ke dveřím s úsměvem na tváři. Pak pocítila vážnost okamžiku a vybídla holčičku: „Běž k ostatním!” Vešla do chodby a přirazila za sebou dveře.

„Jmenuju se May,” představila se. „Chtěl jste se mnou mluvit?”

„Musel jsem sdělit paní Bryantové špatnou zprávu. Požádala mě, abych vás k ní přivedl.”

„Špatnou zprávu! Snad ne o —” spustila May. Zadržela dech, ale hned kvapně pokračovala. „Tatínek jě v pořádku, že?” Skutečně tedy patřila k rodině.

„Ne,” zavrtěl hlavou Roger a rozvážně dodal: „Pan Bryant byl odpoledne zavražděn.”

Asi to znělo krutě, ale domníval se, že jedině tak se to dá této dívce sdělit. Síla se vždycky nějak projeví — a tady síla byla.

Ticho…

Hlesla: „Chudák matka.” Rychle se obrátila a pospíchala do kuchyně. Roger šel za ní pomaleji. Paní Bryantová seděla na židli u stolu, s hlavou zabořenou do dlaní a ramena se jí chvěla. Hýřivá slavnostní barevnost stolu jako by se tragédii vysmívala. Rogerovi přišla na mysl pošetilá píseň a nemohl ji zapudit. Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas. May přistoupila k paní Bryantové a položila jí ruce na ramena; stála zády k Rogerovi. Měla na sobě světle modré šaty, v pasu přiléhavé, v nichž se ladně rýsovala křivka jejích boků. Měla krásné nohy. Nepromluvila ani se nepohnula, ale pláč paní Bryantové se postupně uklidňoval. Roger stál v hale, naslouchal zpěvu a pak povídání; převládaly dětské hlasy. Uvažoval, zda večírek bude pokračovat, zda některá z žen bude mít tolik mravní síly, aby jej přivedla ke konci; nakonec přemítal, zda by to bylo vůbec vhodné.

Paní Bryantová se pohnula.

„Dobrá — May,” řekla. Ta slova skoro zavzlykala a přiměla Rogera, aby se rychle otočil.

„May,” pokračovala, „řekni Mickymu a ostatním, že — že jsem musela odejít. Neříkej jim proč, jenom pověz — pověz jim, že paní Emeryová onemocněla nebo něco podobného. Ať se navečeří. Ne — nepokaz jim to, May, prosím.”

„Zařídím to,” slibovala May tichým hlasem. „Ale — co uděláte?” Když paní Bryantová neodpovídala, vybuchla. „Jak se tak něco hrozného mohlo stát! To udělala učiněná svině!”

„May, mlč!”

„Brzo zjistíme, kdo to byl,” prohlásil Roger West, který opět hladce vklouzl do konverzace. „Půjdete ke svým přátelům, paní Bryantová?”

„Ano, jenom přes — jenom přes ulici.”

„Doprovodím vás tam. Je v předním pokoji ještě někdo dospělý?”

„Ano,” odpověděla May. „Kvůli nám si nedělejte starosti, tady bude všechno v pořádku. Maminko, myslíte, že by —”

„Těšily se na dnešní večer celé týdny,” začala paní Bryantová. „Nemůžu —” Nedokázala větu dokončit.

O deset minut později se octla paní Bryantová spolu s Rogerem Western na ulici. Oblékla si těžký modrý plášť, ale klobouk si nevzala. Opravdu nebylo zima, ale mlha zhoustla. Jestli to tak bude pokračovat, nebude v noci vidět ani na krok. Světelná kola kolem pouličních svítilen byla rozplizlejší než dřív. Přicházel k nim Kilby; když viděl Rogera, jak kráčí s paní přes ulici, nepromluvil ani slovo. Dům, k němuž došli, byl ponořen do tmy.

Než Roger zaklepal, řekla paní Bryantová: „Chci — chci přesně vědět, co se stalo — prosím.”

„Napřed se podíváme, jestli je vaše přítelkyně doma,” odpověděl Roger. „Potom vám povím víc.”

Zaklepal.

„Prosím,” žadonila paní Bryantová. „Ráda bych to věděla.” A myslela to doopravdy.

„Je to velice prosté. Váš manžel šel zkratkou z River Way na nábřeží a někdo ho zezadu napadl. Lékaři jsou přesvědčeni, že nevěděl, co se stalo. Neměl ani tušení, co ho čeká, a všechno se odbylo velmi rychle.” Roger stále doufal, že toto ujištění zmírní žal přítomné chvíle.

„Víte to určitě?” zeptala se paní Bryantová.

„Naprosto určitě.”

„Rozumím,” hlesla. Zírala na tmavé dveře a Roger znovu zaklepal. „Vypadá to, jako by Rosa nebyla doma,” řekla si sama pro sebe. „Jestli nám brzo neotevře, radši bych zašla k paní Featherstonové.” Stáli před dveřmi těsně vedle sebe. ,,Kdy — kdy se to stalo?”

„Nedlouho po páté hodině.”

„Slíbil — slíbil, že odejde nejpozději kolem páté.”

„Tak jsem to taky slyšel.”

„Ale proč se to muselo stát zrovna Tomovi?” vykřikla.

„To zjistíme,” ujišťoval ji Roger. „Scotland Yard udělá všechno, co je v jeho silách. Vyslýcháme také zaměstnance poštovní třídírny v River Way a pátráme po svědcích, kteří byli v blízkosti uličky. Ale nemusím vám popisovat všechny podrobnosti, paní Bryantová; buďte ujištěná, že děláme všechno, abychom vraha našli.”

Ticho. Pak:

„Zavražděn,” povzdychla si zmučeně. „Můj Tom zavražděn. Bože, proč se to muselo stát zrovna jemu?” Opět umlkla, ale obrátila se tváří k Rogerovi; náhle mu sevřela paže; měla takovou sílu v prstech, až ho to zabolelo. „Proč se to muselo stát zrovna Tomovi? Byl tak dobrý, všichni ho měli rádi, všichni. Nikdy nežil lepší člověk.” Prudce zatřásla Rogerem.

„Myslím to doopravdy, neříkám to jenom proto, že je mrtvý, lepší člověk nikdy nežil! Byl ke všem tak laskavý, miloval — miloval život.” Nyní sevřela Rogerovi paže tak prudce, až ho to ještě víc zabolelo. Jako by potlačovala v hlase vzlykot. „Bože, jak to řeknu Mickymu? Jak to řeknu malým dětem? Být takhle sražen, v jednom okamžiku být živý a v příštím mrtvý — to je strašné.”

„Ano,” přisvědčil Roger a znovu zaklepal na dveře, ale bylo to pouhé gesto; zbývalo málo naděje, že její přítelkyně je doma. „Neměli bychom raději jít za paní Featherstonovou?”

„Asi ano,” souhlasila paní Bryantová, ale její hlas zněl najednou, jako by ztratila cit. Zbyla jen prázdnota. „Kéž by Rosa byla doma — rozuměla — rozuměla by mi o tolik víc, ona — “

Zarazila se.

Po druhé straně ulice kráčeli rázně dva chodci, muž a žena. Uvažoval, zda to není Rosa, o které paní Bryantová mluvila, ale dvojice přešla a na okamžik ji zakryl Rogerův vůz.

„Pane — ” začala paní Bryantová a pak propukla v dusivý drobný smích, který prozrazoval, že se jí zmocňuje hysterie. „Ani nevím, kdo vlastně jste, jenom že jste policista.”

„Jmenuji se West — vrchní inspektor West.” Roger vyňal navštívenku a nabídl jí ji, ale paní Bryantová se na ni ani nepodívala. „Jak se dostaneme k paní Featherstonové?”

„Tam už asi ani nepůjdu,” prohlásila paní Bryantová. „Sotva by mi to pomohlo. Byla by velice laskavá, ale moc by povídala a —” opět se zarazila. „Promiňte, že se tak chovám, ani nevím, co mluvím, ale ten večírek musí děti dokončit. Musí dokončit ten večírek! Co to dalo práce, starostí, jak se těšily, nesnesla bych, aby se jim to řeklo před koncem večírku. Prosím vás,” žadonila tklivě, „nepokazte jim tu radost.” Teď jí držel pravou paži.

„Pojďte,” vyzval ji rázně. „Ke mně je to autem jenom deset minut; pojedeme tam. Žena bude doma.” Věděl, že manželka všeho hned nechá a bude se snažit, aby paní Bryantové pomohla. „To není obtěžování,” odmítl její protesty a vedl ji přes cestu. Kilby se dovtípil, že je ho třeba, a pohotově přispěchal; pouliční světla ukázala, jak se tváří zmateně. „Seržante,” sdělil mu Roger, „odvezu paní Bryantovou k přátelům. Zůstaňte tady, dokud se nevrátím nebo dokud nepošlu někoho, aby vás vystřídal. Nikomu nic neříkejte.”

„Dobrá, pane.”

Roger otevřel dvířka k sedadlu vedle volantu. Paní Bryantová nastoupila jakoby ve snu. Roger vklouzl na sedadlo vedle ní, ale než zavřel, objevilo se na konci ulice nové světlo; tlu – mené světlo motocyklu. Slyšel pronikavé bušení motoru. Paní Bryantová vykřikla:

„Počkejte, prosím!” Stáhla rychle okénko a vyhlédla z vozu. Roger slyšel, jak volá: „To by mohl být Derek — to by mohl být — to je Derek! Dereku!” Teď byla skoro bez sebe a Roger ji nijak nebrzdil; vystoupil a pospíchal na druhou stranu vozu, jakmile motocyklista zastavil.

Motor přestal rachotit právě v okamžiku, kdy paní Bryantová vykřikla. „…eku!” zaznělo do ticha.

„Haló, co se děje?” Motocyklista byl mladý a na hlavě měl tmavou přílbu. „Maminko, co

—”

„Dereku, otci se stala strašná věc,” odpověděla paní Bryantová rozechvěle. „May se stará o děti, musí dokončit večírek. Jdi tam a pomoz jí; bude jí s tebou líp, ale nikomu jinému ani slovo, abys jim to nezkazil.”

„Samozřejmě nic neřeknu,” ubezpečoval ji Derek Bryant s nadměrným sebevědomím sebejistého mládí. „Ale nerozumím tomu. Jaká strašná věc se tátovi stala?”

Rozhostilo se mučivé ticho. Potom hlesla: „Je — mrtvý.”

Zdálo se, že se Derek zakymácel. „Ne.”

„Jsem důstojník New Scotland Yardu,” vmísil se do rozmluvy Roger, „seržant Kilby vám sdělí všechno, co si přejete vědět. Dokud neskončí večírek, vezmu vaši matku k nám domů.” Kdyby pokračovali v rozhovoru, shromáždi! by se za chvíli kolem nich dav. „Seržante Kilby, poskytněte panu Bryantovi pomoc a informace, které potřebuje.”

„Ano, pane.“

„Ale maminko!” V tomto výkřiku se rozplynula veškerá domýšlivá sebejistota.

„Maminko!”

„Jdi — jdi a pomoz May,” požádala ho matka. Uplynul okamžik plný napětí a Derek Bryant se otočil. Roger a paní Bryantová se octli brzy opět ve voze.

Roger spustil motor a uvolnil spojku. Nejel daleko, zastavil za rohem Clapp Street, vyňal z boční kapsy láhev, odšrouboval ji a vyzval paní Bryantovou:

„Lokněte si, paní Bryantová.”

Poslechla ho a rozkašlala se; pronikavě to zavanulo vůní brandy. West si vzal láhev zpět a vsunul ji do kapsy; pak jel směrem k Wandsworth Bridge Road, kde odbočil doleva ke King’s Road a Chelsea. Nepřestával se ptát sám sebe, proč tuto ženu veze k sobě domů; a nepřestával se ptát, co tomu řeknou ostatní. Věděl prostě, že potřebuje víc pomoci než ostatní.

Paní Bryantová se beze slova opřela dozadu.

Ani ne za deset minut zastavil Roger před svým domem v Bell Street. V dalších dvou minutách se octla paní Bryantová v teplé kuchyni, kde Janet Westová rozložila na jednom konci velkého stolu modré balíčky kandovaného ovoce, hrozinek a cukru. Ve velké míse na zadělávání bylo trochu mouky a pomerančové kůry v cukru. Janet, přibližně stejně vysoká jako paní Bryantová, měla tmavé kučeravé vlasy a šedozelené oči. Vypadala překvapeně a skoro znepokojeně, jako by ji vyrušení vyvedlo z míry.

V několika větách se dověděla všechno, čeho bylo třeba; pojednou prudce vybuchla:

„Některé lidi bych sama pověsila!”

Paní Bryantová stála u rohu stolu a rozhlížela se téměř omámeně; vzhlédla a prohodila nejistě: „Já — já vím, jak vám je, ale Tom —” zarazila se a zavřela oči; o chvíli později pokračovala vysokým hlasem: „Ale můj manžel neuznával trest smrti. Vždycky tvrdil, že vrah je duševně chorý, nikdo by nezabíjel, kdyby byl normální. On – “ Klesla na židli.

„Janet, jistě uděláš, co budeš moci,” řekl Roger. „Paní Bryantová nechtěla dětem překazit večírek. Slaví vánoce předčasně, protože jeden její syn má zítra odplout do zámoří. Samozřejmě mu zařídíme mimořádnou dovolenou; řekni jí to.”

Janet živě přikývla.

„Kde jsou kluci?” zeptal se Roger.

„V tělocvičně; dnes večer mají finále v boxu.”

„Ano,” přisvědčil Roger, „samozřejmě. Vrátím se co nejdřív, a jestli nebudu moci sám, pošlu sem tak za hodinku někoho s autem. Může odvézt paní Bryantovou domů, pokud bude chtít. Souhlasíš?”

„Radši by ses měl do toho hned pustit,” odpověděla Janet. Doprovodila ho ke dveřím. „Už jste někoho chytili?”

„Ne.”

„Tak ať tohle zvíře dopadnete,” zašeptala mu do ucha; pak se obrátila a spěchala k paní Bryantové, která si nevšímala plného stolu a všech přísad připravených na vánoční pudink. Roger se ještě na okamžik zastavil a ohlédl se. Na římse nad krbem moderního typu vzadu s

průtokovým ohřívačem se skvěl v ohnivě červené barvě nápis, který namaloval jeho starší syn Martin:

DO VÁNOC ZBÝVÁ 9 NÁKUPNÍCH DNŮ

a pod to napsal mladší Richard:

POSPĚŠ SI !

Bylo to k smíchu.

Jinak nebylo čemu se smát. Zbývá devět nákupních dnů do vánoc a k vypátrání vraha. Pro paní Bryantovou se už rozpoutalo peklo, které číhá na děti a někde i na vraha.

Roger vycházel z pokoje. Paní Bryantová vykřikla: „Stůjte!”

Prudce se otočil. Přiřítila se k němu. „Nemůžu tu zůstat,” křičela. „Musím vidět Toma. Rozumíte, musím vidět manžela. Vezměte mě k němu.”

Tato náhlá naléhavá výzva Rogera nepřekvapila; jestli uvidí manžela, snad z toho pohledu načerpá odvahu, kterou tak potřebuje. Jistě není dost času na dohadování; musí jí odpovědět rychle: ano, či ne.

„Dobrá, paní Bryantová,” souhlasil Roger. „Vezmu vás s sebou.”

„Já pojedu také,” rozhodla se náhle Janet. „Jenom si vyběhnu nahoru pro plášť.”

Odkvapila a zanechala Rogera s paní Bryantovou, která náhle začala mluvit rychleji a volněji. Roger jí chtěl položit jednu otázku, která mu zvlášť ležela na srdci, a teď mu k tomu poskytla příležitost.

„Kolik peněz měl asi u sebe váš manžel, paní Bryantová?” Otázku prohodil jakoby nahodile.

„Och, velice málo,” odpověděla mu paní Bryantová s jistotou. „Nikdy u sebe nenosil víc než jednu nebo dvě libry — peníze nemohly být důvodem.”

Roger jí neřekl, že policie našla v kapse kabátu jejího manžela sto liber.

3 PŘIHOŘÍVÁ

O Tomu Bryantovi by asi nikdo netvrdil, že je hezký. Ve smrti vypadal přesně tak, jak ho charakterizovala jeho žena zaživa: dobrý člověk. To dokazoval jeho pokojný výraz, vyrovnanost, orlí nos, plné rty. Husté vlnité vlasy byly docela šedivé a prozrazovaly, že byl pravděpodobně o deset let starší než jeho žena. Ležel na kamenné desce a vypadal víc živý než mrtvý; v márnici nebyla kromě něho žádná mrtvola.

Po jednom boku Bryantovy vdovy stál Roger, po druhém Janet. Nezdrželi se tam dlouho.

Paní Bryantová se beze slova sklonila, přitiskla mu rty na čelo, které už bylo chladné, a pak jako slepá tápala ke dveřím. Bylo zde chladno, ale venku na chodbách je ovanulo teplo.

Jako by teplo v ní něco rozpustilo, dala se opět do pláče, plakala však uvolněněji než doma. Roger a Janet s ní vyšli na Cannon Row v sousedství policejní stanice. Roger řekl: „Janet,

požádám řidiče, aby vás odvezl domů. Kdyby se paní Bryantová chtěla vrátit do Clapp Street, vyhověl bych jí.”

„Dobrá,” souhlasila Janet. „Kam půjdeš ty?”

„Podívám se do River Way, jestli už něco naši chlapci našli.” Paní Bryantová si podle všeho ani.nevšimla, že West odchází.

Teď, když se zhostil nejdrásavější části svého poslání, cítil se trochu lépe; mohl se odpoutat od kruté bolesti pozůstalých a dívat se na případ jako na svou práci: musí najít vraha. Jel sám k River Way, která vedla k chelseaskému nábřeží a k široké Temži. Obrovská nová budova poštovního úřadu západního Londýna tu stála jako masív a svým způsobem působila stejně pánovitým dojmem jako na druhé straně řeky Batterseaská elektrárna, vzdálená jenom asi půldruhého kilometru. Jako by všude v tisíci oknech zářila světla. Bylo tam vidět úředníky, jak sedí u oken za psacími stoly. Velký dvůr, k němuž vedla cesta z nábřeží, zaplňovaly hustě seřazené červené poštovní vozy; doprava se ani na chvíli nezastavila. Nová budova zastiňovala všechny ostatní domy v okolí a v mlhavém příšeří vyvstávala jako obluda s tisíci hranatýma očima. Nesmysl. Roger projel kolem, zahlédl policejní vůz u jedné brá ny a ke konci Goose Lane zpomalil.

V Goose Lane byl Bryant zavražděn.

Ulička vedla od boční strany mamutí budovy k nábřeží, kudy Bryant jezdíval na kole domů. Ušetřil si tím tři čtvrti kilometru a spoustu nepříjemností ve špičce. Podle slov vedou – cího třídírny, kterého Roger vyslechl už předtím, využívalo této zkratky mnoho úředníků a pracovníků třídírny, kteří bydleli v jihozápadní části Londýna — pokud nejezdili do práce autobusem; v tom případě jim zkratka nemohla posloužit. Nejvíc byla v provozu na začátku a na konci různých směn; v ostatní denní dobu se tu zřídkakdo objevil. Na bližším konci uličky obvykle svítilo jediné elektrické světlo; teď zanikalo v tuctu dalších světel. Světlomety aut a zvlášť upravený reflektor zaplavovaly jasem uličku, která obyčejně bývala velmi tmavá; teď tu bylo jasněji než na ozářeném jevišti. Po obou stranách se zřetelně rýsovaly na zdech cihly a všechny nepatrné otvůrky vypadaly černě. Dokonce bylo vidět, kde se
začínala rozpadávat malta. V mezerách stály besídky, neboť zeď na jedné straně kdysi ohraničovala soukromou zahradu. Cesta byla vydlážděná, ale některé staré dlažební kostky popukaly a místy se usadila prsť, zvláště po stranách a v prasklinách.

Na vzdáleném konci byla na zdi upevněna další, lampa, která ukazovala, že se ulička hemží lidmi. Byli tu fotografové, inspektor z daktyloskopie se dvěma seržanty, několik mužů, kteří se zabývali měřením; ti všichni začali už před Rogerovým odjezdem a měli by tedy být se svou prací hodně daleko.

Bylo by to špatné, kdyby nebyli.

Roger zahnul do uličky a kráčel k mužům, kteří stáli blízko místa, kde jeden poštovní zaměstnanec našel Bryanta. Opozdil se za Bryantem ani ne o tři minuty; tři minuty mezi životem a smrtí.

Na nábřeží se shromáždil dav, který zadržovali uniformovaní policisté. Byli tu i četní

novináři. Jeden mrtvý a tucet mužů z kriminální policie, stejný počet reportérů, dychtivých novinek, stovka zvědavců, předcházejících tisíce dalších, kteří přijdou zítra.

Byli tam muži z obvodu i z Yardu a obvodní superintendent Gorme, oficiálně pověřený vedením vyšetřování. Gorme byl mohutný muž, svým způsobem solidní; nikdy neztrácel ani okamžik a hned posílal pro Scotland Yard, aby si tak aspoň zajistil rozdělení odpovědnosti, kdyby se stala nějaká chyba.

„Nazdar, Hezoune,” pozdravil ho, „už ses vrátil?” Zafrkal. „Sdělils to rodině?”

„Ano.”

„Udělals to za mne, ale já jsem se nabízel.”

„Vím. Našli jste něco?”

„Ano a ne,” odpověděl Gorme a opět si odfrkl; bylo to nepříjemné, dokud si na tento jeho zvyk člověk nezvykl. „Otisky bot v blátě po straně uličky jsou po chlapíkovi, který utíkal. No, snad utíkal — špička hluboko v blátě, pata sotva zanechala stopu. Na prvních třech nebo čtyřech šlépějích zůstalo trochu krve.”

„Poslali jste krev k určení skupiny?”

„Ano. Jestli chceš znát můj názor, vrah asi zabil Bryanta a potom utíkal po špičkách, aby ho nebylo slyšet. Dali jsme dohromady zakrvácené kousky a udělali odlitek.”

„Dobrá práce,” pochválil ho Roger. „Ještě něco?”

„Jenom obvyklé věci. Dal jsem kordonem uzavřít prostor. Pátráme po dalších otiscích a po zbrani. Víš, co si myslím?”

„Že zahodil zbraň do řeky.”

Gorme se ušklíbl. „Dvě hlavy a v nich jedna myšlenka,” poznamenal. „Napadlo mě, že počkám na tebe, než zavolám hochy od říční policie. Měl bych to udělat teď?”

„Chceš je zavolat?” zeptal se Roger.

„Moc rád, Hezoune, moc rád. Ještě se uvidíme.” Gorme zafrkal a odběhl. Roger stál několik minut sám a v uličce si ho nikdo zvlášť nevšímal. Většina mužů se shromáždila kolem místa, kde zem pokrývala spousta křídových značek, které nakreslil pracovník Yardu, aby zachytil polohu mrtvoly. Svou práci dokončovali muži, kteří se zabývali měřením, aby přesně určili pozici těla; rovněž fotografové končili. Blízko zdi stál jeden muž, zatímco jiný svítil silnou baterkou; škrábal něco ze zdi silně nahlodané počasím.

Roger k němu přistoupil.

„Co tu máte?”

„Krvavé skvrny,” odpověděl muž s baterkou bezvýrazně. „Nejvýš dvě stě padesát osm centimetrů nad zemí.”

„Krev stříkala nahoru?”

„O tom není pochyb, pane. Seškrabáváme jenom tolik, abychom se přesvědčili, že jde o novou krev, a zjistili krevní skupinu.”

„Dobrá,” souhlasil Roger.

Pod nohama ucítil něco měkkého a podíval se dolů. Na zemi hustě ležely piliny a zvlášť silná vrstva pokrývala krev. Bylo to těsně u besídky, kde číhal vrah. Proč tu vlastně pachatel číhal, aby srazil pošťáka?

Lékařský nález naznačoval, že vrah zabil Bryanta jen dvěma ranami, jednou do temene, druhou trochu níž, snad když Bryant padal. Dvě rány — a lebka praskla a prolomila se. Prásk, prásk. Někdo s výjimečnou silou —

To je nutno vzít v úvahu.

Snad měl Bryant lebku křehčí, než je průměr. Až budou mít fakta, začnou podle nich pracovat.

Roger šel dále uličkou a viděl další místa značená křídou; stál tam na stráži policista. Zevlouni byli od místa neštěstí ve vzdálenosti jenom asi dvaceti pěti metrů. Uvnitř křídou označeného kruhu zela bledá skvrna — to bylo místo, kde vzali odlitek otisku boty. Roger přiklekl na jedno koleno a posvítil tam baterkou. Dobře byla vidět úzká špička, ale otisk paty byl stěží patrný. Gorme se vždy úzkostlivě držel faktů.

Roger věděl, že běžnou práci mohou dělat bez něho, a proto se vracel k autu. Gorme odcházel od svého vozu a hřbetem ruky si utíral rty; pověst pravila, že si rád přihne, ale na jeho frkání to vliv nemělo.

„Hoši od říční policie se hned pustí do práce,” hlásil. „Brzo bychom měli dostat lékařskou zprávu a dovědět se víc o zbrani.“

„Tupý nástroj,” poznamenal suše Roger. Gorme se usmál.

Roger vklouzl do svého auta, zapjal vysílačku a spojil se se Scotland Yardem. Odlitek stopy už tam byl, fotografie se vyvolávaly a z originálu pořizovaly další odlitky. Lékařskou zprávu potvrdily rentgenové fotografie — oběť zasáhly jen dvě rány. Nikde nebyla zmínka o tom, že by Bryant měl zvlášť křehkou lebku.

Roger v duchu slyšel hlas paní Bryantové.

„Proč se to muselo stát zrovna Tomovi?” Ano — proč? Třídičovi pošty?

A proč třídič pošty, který nevydělával týdně ani deset liber, měl v kapse sto liber?

Roger vjel do velkého dvora budovy na River Way. Červených vozů už poněkud ubylo. Šest velkých nákladních aut opatřených tabulemi s tištěným nápisem Královská pošla předcházelo nesčetná soukromá nákladní auta a vozy, které pošta brzy najme. Na nakládací rampě se vršily vysoko balíčky, které sem přinesli ze sousedních kanceláří, a nyní je házeli do různých skluzů — každé velké město mělo vlastní skluz: Birmingham, Manchester, Bristol, Cardiff, Edinburgh; bylo jich na tucty. Jiné skluzy nesly označení Východní Midlands, Jihovýchodní Anglie, Londýnská hrabství, Západní ostrovy, Irsko a tak podobně. Muži v tmavomodrém stáli u hromad balíčků, které přicházely z vozů, a krmili skluzy, jež polykaly balíčky. Někde mimo dohled se totéž dálo s dopisy. Nový poštovní úřad v River Way byl největší v Londýně a překypoval vánočním ruchem.

Jcdnoruký zřízenec, který vezl Rogera zdviží do poštmistrovy kanceláře ve třetím poschodí, ho poznal. „Znáte cestu, pane?”

„Ano, díky.”

„Hrozný případ a zvlášť u Torna Bryanta.”

„Proč u něho zvlášť?” zeptal se Roger po krátké přestávce.

„Kdybyste znal Torna, tak byste se neptal,” odpověděl zřízenec. „Lepší člověk ani nežije.”

„Člověk bez nepřátel?”

„To bych řekl, pane.”

„Neznáte někoho, kdo nesdílel váš názor?”

„Abych vám řekl pravdu, neznám jediného člověka, který by neměl rád Torna Bryanta.”

„My toho lumpa dostaneme,” prohlásil Roger a vystoupil z výtahu. Zaklepal na dveře s nápisem Poštmistr; okamžitě mu otevřela žena středního věku v černé sukni a světle šedém svetru; tmavé vlasy měla vzadu stočené do uzlu. Příjemně se usmívala.

„Hned jsem si myslela, že jste to vy, pane. Všichni jsou pohromadě v poštmistrově kanceláři.” Roger jí poděkoval.

Sekretářka otevřela a Roger vstoupil do prostorné místnosti. Seděli v ní tři muži — sám poštmistr, Matthew Farnley, malý a podsaditý, s krátce střiženými šedivými vlasy a s nápadnou dvojitou bradou; hlavní třídič, mužík jménem Carmichael, a velký muž, který daleko převyšoval oba partnery — inspektor Turnbull z kriminální policie. Turnbull vypadal jako lev a takovou měl také postavu, masivní, mohutný chlap, který dovedl naštvat spoustu lidí. Zřejmě se však choval velmi ukázněně, neboť ani Farnley ani Carmichael nevypadali po – drážděně.

„Buďte zdráv, pane,” pozdravil Rogera Turnbull; titulu „pane” použil jen pro efekt, neznělo to ani trochu servilně. „Pan Farnley nám hodně pomohl, ale doposud nemůžu říct. že bychom se vůbec někam dostali.”

Farnley mávl hranatou rukou.

„Posaďte se prosím, pane Weste. Je libo cigaretu ?” Zapálil Rogerovi cigaretu, pak Turnbullovi, nakonec sám sobě. Carmichael nekouřil. Byl tak malý, že byste ho v davu snadno přehlédli. Na svou postavu měl sako trochu velké. Čelo mu brázdily vrásky, kůže kolem očí se mu svrašťovala, světlé vlasy potřebovaly už ostříhat.

„Kéž by se nám podařilo rychle objasnit tuhle otřesnou záležitost,” prohlásil poštmistr.

„Strašné! A právě teď, kdy se nám před vánoci všechno tak kupí. Ne abyste mě špatně chápal, pane Weste, zoufale lituju Bryanta, ale práce musí pokračovat.”

„Není důvodu, proč bychom ji měli zastavovat,” podotkl Roger suše. „Tak Bryant neměl v budově nepřátele, o kterých by se vědělo?”

„Naprosto ne,” ujišťoval ho Farnley. „Vůbec žádné. Že, Carrnichaele?” Carmichael jen něco zamručel.

„Vůbec žádné,” uzavřel Roger. „Jeden z nejpopulárnějších zaměstnanců, vážený a oblíbený.” Poslední slova bylo sotva slyšet a vedoucí třídírny neklidně vrtěl rukama a nohama. „Opravdu už musím jít a podívat se, jak to pokračuje.”

Farnley se podíval na Rogera. „Potřebujete ještě pana Carmichaela?”

„Teď ne, díky.” Roger se tvářil, jako by nepozoroval Carmichaela, jak odchází, ale všiml si, že mužíček projevuje nepopsatelnou touhu zmizet.

„Pane Weste,” pravil Farnley důrazně. „Nechci, abyste mi špatně rozuměl, ale kdybychom měli teď zastavit práci, třebas jen na chvíli, úplně by to rozvrátilo naše doručování vánoční pošty. Nicméně udělám všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohl. A můj personál

taky.“

„Ano, to vím,” ujistil ho Roger. „Děkuji vám. Když tu nebudu, povede vyšetřování inspektor Turnbull.”

„Dobrá,” souhlasil Farnley. „Dobrá.” Zřejmě doufal, že brzy odejdou.

Když vyšli z poštmistrovy kanceláře, vyjádřil se Turnbull otevřeně: „Koukal, aby nám už viděl paty. A ten hlavní třídič Carmichael hraje legrační komedii. Je popudlivý jako zablešená opice.”

„Pravděpodobně ho děsí představa, že mu zarazíme exportování balíčků,” podotkl Roger.

„Ale raději na něho někoho přilípněte.”

Rozloučil se s Turnbullem a za okamžik vyjel k nábřeží; odtamtud mohl dojet za pět minut do své kanceláře. Když vystupoval z auta, bylo za deset vteřin šest.

Uniformovaný policista spěchal dolů po schodech vedoucích k budově kriminální policie.

„Dávejte pozor, abyste neuklouzl,” varoval ho Roger. „Na schodech je námraza.”

„Dám si pozor, pane, díky,” pravil seržant ve službě. Těžce dýchal. „Důvěrné sdělení, pane. Nahoře je chlapec — asi osmnáctiletý. Hrozně pospíchá. Tvrdí, že s vámi musí mluvit, nechce se nechat odbýt. Ani nechce mluvit s někým jiným. Mám ho poslat pryč?”

„Udal jméno?”

„Bryant —je tak mladý, že by měl nosit dětské šaty, a ne uniformu.”

„Promluvím s ním,” řekl Roger a pustil se spěšně do schodů. S Derekem se už setkal; tohle bude Micky Bryant.

4 MICKY BRYANT

Kdybyste odečetli mrtvému otci třicet let, pak by se mohl z chladné kamenné desky zvednout mladík, který přicházel vstříc Rogerovi. Zřejmě byl v tak zoufalém duševním stavu, že si sotva uvědomoval, co činí. Protlačil se kolem seržanta, který na něho ostře vyjel:

„Už jsem vás jednou varoval.”

„To je v pořádku,” uklidňoval seržanta Roger. „Byl bych taky vedle, kdybych se právě dověděl, že mi zavraždili otce.”

Micky Bryant náhle strnul. Chtěl promluvit, ale nemohl. Na svůj věk byl malý — ale bylo mu přes osmnáct, jinak by nebyl v armádě.

„Pojďme ke mně do kanceláře,” vybídl ho Roger a kráčel rychle k výtahu. Když jeli nahoru a pak procházeli širokými holými chodbami k Rogerově kanceláři, Bryant nepromluvil ani slovo. Inspektorův psací stůl, jeden z pěti, stál v rohu a jeho okno vedlo na nábřeží, k londýnské radnici, zaplavené světlem a blýskavým odrazem lamp z Westminsterského mostu na Temži.

Kromě nich nebyl v kanceláři nikdo.

„Posaďte se na minutku, prosím,” vyzval ho Roger a přistrčil mu zelené křesílko. Sám se posadil na roh stolu a zvedl telefon — jeden ze tří přístrojů na psacím stole. „Dejte mi seržanta Applebyho, prosím.” Hnědý tyroláček měl posunutý do týla a s vyhrnutým límcem

pláště vypadal energicky, prostě policista každým coulem. „Haló, Appleby?… Poznamenejte si laskavě tohle v souvislosti s vyšetřováním na poštovním úřadě.”

Viděl, jak Micky Bryant tuhne.

„…postarejte se, abych dostal fotografie šlépěje a kopii sádrového odlitku,” přikazoval Roger. „Promluvte si s říční policií a zeptejte se jich —

Zarazil se.

„Máte to?” zvolal. „Prima. Ano, budu tady. Ještě něco?… Dobrá, díky.” Položil sluchátko a zpytavě se zahleděl mladíkovi do tváře.

„Micky,” řekl, „Myslím, že chcete, abych vám nalil čistého vína.” Hoch přikývl. „Dobrá. Říční policie našla zbraň, kterou pravděpodobně pachatel zabil vašeho otce. To znamená, že jsme začali dobře. Také jsme našli šlépěj, která nám pravděpodobně pomůže identifikovat vraha. A přes padesát detektivů je připraveno pracovat dnem i nocí, pokud nenajdou pachatele.”

Odmlčel se.

Micky Bryant pravil pomalu a důrazně: „Proto — proto jsem přišel — abych si s vámi promluvil. Musíte ho najít.”

„My ho najdeme.”

„Musíte ho najít,” opakoval hoch, jako by neslyšel odpověď. „Je to nejhroznější věc, jaká se kdy stala. Můj otec byl tak dobrý člověk.” V utrápených očích se mu zatřpytily slzy.

„Kdybych věděl, kdo to byl, sám bych zabil toho ďábla. Postaral bych se, aby už nežil a nezabil nikoho jiného.”

Roger si postrčil klobouk dozadu a promluvil velmi tiše.

„Poslyšte, Micky. Existuje zákon, který trestá vrahy. Kdybyste našel a zabil pachatele, provinil byste se v očích zákona sám vraždou. Jak by to pomohlo vaší matce?”

Chlapec pouze zíral; na víc se nezmohl.

„Vaším úkolem je nám pomoci,” pokračoval Roger živěji. „Máte vůbec tušení, kdo otce zabil?”

„Ne, jenom si přeju —”

„Odpovídejte mi na otázky. Máte tušení, proč ho zabili?” Hoch vykřikl: „Samozřejmě nemám!”

„Dobrá, musel jsem se vás na to zeptat. Derek je starší než vy, viďte?”

„Ano, je mu dvaadvacet.”

„Ostatní vaši sourozenci jsou mladší, že?”

„Ano, mnohem — mnohem mladší.”

„Díky. Víte, kde bydlí Derekova snoubenka?”

„Ano. Bydlí v Chelsea, Bartoň Mews 27.”

„Dobrá.” Roger si zapálil cigaretu. „A teď: kdy jste měl naposled dovolenou?”

„Teprve před třemi týdny; teď mám volno, protože se nakládá loď. Já — promiňte, pane, myslíte, že dostanu mimořádnou dovolenou? Musím zůstat s maminkou doma.”

„Myslím, že vám to můžu zaručit. Kvůli tomu si nedělejte starosti. O poslední dovolené jste samozřejmě otce viděl.”

„Vzal si den volna a šli jsme —”

Chlapec se odmlčel a zápasil se slzami. Roger se podíval na papíry na stole a zeptal se:

„Zmínil se, že má nějaké nepřátele?”

„Proboha, to ne! Všichni ho měli rádi.” Mickymu se opět zlomil hlas.

„Řekl vám vůbec něco o své práci?”

„No — no, včera večer si stěžoval, že toho má skutečně až nad hlavu, víte, v tuhle dobu je na poště vždycky hrozně moc práce. Říkal — říkal, že bude asi pracovat každý večer přes čas, ale nezlobil se kvůli tomu, protože to znamenalo, že bude mít pro maminku trochu peněz navíc.” Micky si zhluboka povzdechl: „Boze, proč musel zemřít?”

Roger nechal povzdech doznít v tichu a pak se klidně zeptal: „Měl dost odpovědné místo, viďte?”

„No — ano, svým způsobem,” odpověděl Micky. „Byl starším třídičem.”

„Balíčků a dopisů?”

„Ano.”

„Tedy i doporučených zásilek?”

,Ano. Určitě. Pan Farnley dovolil, aby mě táta provedl po poštovním úřadě, když jsem byl předposledně na dovolené, a aby mi ukázal, co dělají s doporučenými balíčky a dopisy. Mají s tím hodně starostí.”

„Tam právě mířím. V poslední době bylo dost malérů s vylupováním poštovních vozů. Rád bych věděl, jestli otec někdy naznačil, že ví, kdo za tím je.”

„To ne.”

„Tak to by nemohl být motiv, že ne? A na kulečníku nebo při sázkách taky asi nevyhrával velké peníze ?”

„Táta že by sázel? To by radši umřel hlady.” Kde potom sebral těch sto liber?

„Moudrý člověk,” přikývl Roger živě. „Teď vás pošlu k nám. Tam najdete matku. Jděte s ní domů. Má sestru nebo někoho, kdo by u ní zůstal?”

„May s ní bude. May je báječná.”

„Dobrá. Jak se jmenuje druhým jménem?”

„Rosemary.”

Roger se překvapeně usmál. „Ne, myslím příjmením.”

„Rozumím. Harrisonová. May Harrisonová.”

„Díky. Zná se s Derekem dlouho?”

„Ano, léta.”

„A čím se Derek živí?” To už byli u výtahu.

„Taky pracuje v River Way. Jako údržbář, stará se o stroje. Vlastně ani nevím, co dělá, jenom vím, že většinou pracuje venku.” Vstoupil do výtahu, jak ho Roger k tomu posunkem vybídl. „May patří skoro k rodině; je to dobrý pocit, mít ji stále nablízku.”

„To je dobře,” přisvědčil Roger a mínil to doopravdy.

O několik minut později pozoroval, jak hoch sjíždí dolů; pak se vrátil do své kanceláře.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by vražda nějak souvisela s Bryantovým soukromým životem; zdálo se pravděpodobnější, že existuje jistá spojitost s jeho zaměstnáním. Ten ne-nápadný člověk měl vlastně velice důležité postavení; jeho rukama procházela podstatná část doporučených dopisů a balíků na poště v River Way. V posledních letech bylo vyloupeno mnoho poštovních vozů a určité skutečnosti napovídaly, že některý poštovní zaměstnanec opatřoval zlodějům předem informace. Lupiči pak měli usnadněný úkol, když věděli, odkud přijdou cenné zásilky a kdy je očekávají na poštách.

Turnbull se případem zabýval z tohoto hlediska a radil se s pracovníky z vyšetřovací skupiny, zaměřené na poštovní úřady.

Aby nahradil čas, který ztratil s Bryantovou rodinou, pracoval Roger až do pozdních hodin.

Prohlížel hlášení o tuctu jiných případů a dělal si poznámky pro ranní akce, kterých se většinou sám nezúčastní. Jeho hlavním úkolem bude vražda Torna Bryanta; chtěl proniknout do všech podrobností.

Zazvonil telefon.

Zvedl pravé sluchátko. „U telefonu West.”

„Ahoj, Hezoune,” hlaholil detektivní inspektor Turnbull. V jeho hlubokém mocném hlase se ozval názvuk vzrušení. „Domákl jsem se senzační novinky o vedoucím třídírny Carmichaelovi. Vydržuje si blondýnu a dává jí prezenty. Taky drahé věci — briliantové náušnice a zlaté zvonečky na prsty u nohou. Kde bere náš Carmy prachy na tak nóbl život?”

„Víš to jistě?” zeptal se Roger.

„Poštovní detektivové je spolu viděli v nočních klubech a drahých restauracích.”

„Tak je dej oba hlídat, ale ať se o tom zatím nedovědí. Mohl by Carmichael být vrahem?” Roger si nedovedl představit, že by drobný mužík měl takovou fyzickou sílu, aby oběti uštědřil tak strašné rány.

„Ne, v té době byl na poště; nemůžeme mu tu prácičku přišít. Ale aby si pošťák s devíti stovkama ročně vydržoval blondýnu a platil jí pět nebo šest liber týdně za nájemné, to dost smrdí, ne?”

„Víc to ani smrdět nemůže. Vyskytlo se na poště v River Way ještě něco jiného?”

„Nic, co by stálo za řeč. O dopoledni napíšu zprávu,“ slíbil Turnbull. „Prý už našli ten inštrument.”

„Aspoň si to myslí.”

Roger položil sluchátko, zamračil se, vytáhl spis se zprávami, ale nedočetl ani první, když se otevřely dveře a dovnitř nahlédl holohlavý muž. Tak to půjde pořád, nebude mít ani minutu klidu.

„Je tady to kladivo, co jím praštili Bryanta,” oznámil muž. „Chcete se jít na ně mrknout?”

5 KLADIVO

Wilberforce, zástupce vedoucího daktyloskopického oddělení v Yardu, byl na policistu

malý, tenký, rozsochatý, s obličejem připomínajícím opici, s odulými rty; mluvil, jako by si neustále stěžoval; pracoval hodně a hlavně v noci — v jeho malé kanceláři nebylo k hnutí, každý chtěl, aby zrovna jeho problém byl vyřešen první. Jak kráčel ke kanceláři za Rogerem, mluvil a v jeho řeči znělo napětí. Dveře byly označeny jediným slovem Daktyloskopie a vedly k dlouhé, úzké místnosti. Podél stěn kanceláře se táhla lavice shora osvětlená zářivkami. Na jednom konci místnosti stála na třínožce s kolečky kamera a filmové plátno malého formátu; na druhém konci stály projektory, jeden na film a druhý na barevné diapozitivy. Na lavici byly narovnány krabičky s šedým práškem, štětce z velbloudí srsti a prachovky; na stěnách byly police s nářadím. V jednom koutě se vršila hromada různých krámů: láhve, sklenice, staré kabelky, plechovky, krabičky od cigaret, boty, rukavice a spousta dalších věcí.
Všechny měly společné jedno: skvrny šedého prášku. Tyto předměty sem přinesli, prozkoumali a pak vyřadili; soud je nepotřeboval a nikdo se k nim nehlásil.

Ve skleněné skříni byla vystavena trofej oddělení — kůže z lidské ruky, uchovávaná po léta; několikatýdenní ponoření do vody ji tak vylouhovalo, že ji policisté mohli stáhnout z ruky jako rukavici. Přirozený maz dávno vyprchal, ale papilární linie zůstaly čisté a podle dokonalých záznamů otisků byl mrtvý muž identifikován.

Celou operaci dokončil Wilberforce.

Muž, mladší a mnohem živější než Wilberforce, držel kladivo velkou pinzetou za dřevěné topůrko. Bylo dlouhé a muselo dodat ráně síly. Širší konec hlavy byl oblýskaný, užší matný. Topůrko bylo světle hnědé, kdysi nafermežované. Velký mladík měl na psacím stole malou kameru; občas ji zvedl a udělal snímek.

„Co máte?” zeptal se Wilberforce.

„Dva zlomky; kladivo nebylo ve vodě tak dlouho, aby se všechno smazalo,” odpověděl mladík pohotově. Poznal Rogera a zatvářil se, jako by se postavil do pozoru. „Zlomky otisků palce a ukazováčku na topůrku, pokud byla poloha zlomků správně určena. Oba otisky se mohou klasifikovat jako obrazec střechovitého obloučku. Fotografoval jsem každý otisk ze tří odlišných úhlů; požádal jsem, aby vyvolali obrázky co nejdříve.”

Zastavil se skoro bez dechu.

Wilberforce suše poznamenal: „Ano. Skončil jste s tím kladivem?”

„Ano, pane.”

Wilberforce je sebral, opatrně jím zamával, zašklebil se a podal je Rogerovi, který musel napnout svaly, aby je zvedl dost vysoko pro účinnou ránu. Pachatel měl buď výjimečnou sílu v předloktí, nebo značnou praxi.

„Normální kladivo na majzlík,” poznamenal. „Používá ho každý, kdo potřebuje vysekat díru do zdi, instalatér, plynař nebo —”

„Celá řada řemeslníků,” vpadl Wilberforce. „Každý kutil má takové kladivo; to nic neznamená. Za jak dlouho asi budou ty snímky?”

Dveře se otevřely.

„Je tady někdo vzhůru?” zeptal se cvalík, který nedbale vstoupil. Nesl něco, co vypadalo jako tlustý arch pijavého papíru, vlhkého po obou stranách. „Mám obrázky otisků, jestli víte,

co tím míním, a řekli, že prý pospíchají.”

„Ukažte,” zvolal Wilberforce a chňapl po nich.

Kopie byly uvnitř pijavého papíru vlhké a matné. Pokládal je opatrně na lavici; byly zvětšeny, takže zlomky otisků prstů dosahovaly velikosti asi špičky průměrného ukazováčku

— trochu víc než centimetr a čtvrt v průměru. Roger vzal z police na zdi zvětšovací sklo a prohlížel si je; jeden zlomek byl větší než druhý; kožní lišty mezi papilárními liniemi byly silnější a skoro to vypadalo, jako by to byly otisky prstů dvou různých lidí. Byly přibližně téhož tvaru, řada kožních lišt byla utvářena jako střechovité obloučky zmenšujících se rozměrů.

Na větším z obou otisků, na palci, byla jizvička. Wilberforce zkoumal stejně tak pečlivě i druhý snímek.

„No tak, jestli je tohle kladivo, které zasáhlo Bryanta, pak by tyhle snímky mohly přivést pachatele na šibenici. Charlie?”

„Ano, pane?” ozval se velký mladík.

„Vezměte to do archívu a podívejte se, jestli máme o tomto pánovi spis.”

„Ano, pane.” Charlie vyběhl. Druhý mohutný muž, který přinesl snímky, se ušklíbl a utrousil: „Minihitler Wilberforce.”

Roger oběma poděkoval a vyšel; zamířil k výtahu a vyjel o poschodí výš, kde byly laboratoře.

Laboratoř ho fascinovala stejně jako všechno v Yardu, ale byla skoro jediným místem, kde ztrácel půdu pod nohama. Vedoucí se jmenoval Dyson, malý, podsaditý, houževnatý Yorkshiřan s obličejem rozzuřeného buldoka. Službu konalo několik mladších pracovníků; hlavní laboratoř byla bušící masou retort a vypouštěcích kalibrovaných válců, bublavých láhví a hořících Bunsenových kahanů. Dysona zastihl v menší místnosti, kde byly tři mikroskopy. Jakmile Roger vstoupil, zeptal se Dyson:

„Kvůli té zprávě o kladivu?”

„Prosím.”

„Někteří lidi mají štěstí,” tvrdil Dyson. „Kdyby bylo zůstalo v řece o něco dýl, pochybuju, že bychom něco našli; ale trochu krve tam zůstalo. Krevní skupina O. Maličko krve zbylo v rýžce hlavy kladiva a my jsme ji vyškrábali. Podívejte.” Dotkl se celofánové obálky, která byla na jedné straně zalepená bílým papírem; proti bílé barvě se rýsovaly nepa trné zlomky něčeho, co vypadalo jako suchý nátěr. „Něco zůstalo mezi hlavou a topůrkem — mimochodem, až dostanete kladivo, důkladně si prohlédněte místo, kde dřevěné topůrko ústí do hlavy. Někdo s tím něco dělal, aby zapadlo, řekl bych, že je přiřezával tupým nožem. Buď to byl fušer, nebo měl málo času.”

„Prima, díky,” řekl Roger. „A co ty skvrny od krve na stěně v Goose Lane a na šlépěji?”

„Obojí skupina O.” Dyson obnažil zoubky. „Ale neukvapujte se se závěry, Hezoune; uvědomte si, že je to nejrozsáhlejší krevní skupina.”

„Na kladivu nebo na zdi není tedy jiná skupina?”

„Ne.”

„Díky.”

„Prosím,” řekl Dyson.

Začínalo se to rýsovat. Ale konstrukce se mohla také rychle rozpadnout, jestli archív ty otisky nemá. Ve víc se snad už ani nedalo doufat, ale museli vybírat z více než miliónu otisků palce a stejného počtu otisků ukazováčku. Roger se vrátil ke svému psacímu stolu a psal krátká hlášení. Potom vypracoval příkaz pro Turnbulla, aby zjistil, zda chybí ve skladech poštovního úřadu kladivo. Když skončil, zazvonil telefon. „U telefonu West.”

„Zde seržant Green z oddělení daktyloskopie,” hlásil se velký mladík. „Lituji, pane, ale archív nemá záznam otisků prstů z topůrka toho kladiva.”

„Škoda. Ale díky.”

„Děkuji vám, pane.”

Žádný záznam, uvažoval zklamaně Roger; takhle si to tedy neusnadníme.

Poslal jednoho detektiva, aby šel vystřídat seržanta Kilbyho v Clapp Street; pak si sedl a přemýšlel.

Potřeboval svědky, kteří toho večera viděli muže vycházet z Goose Lane; výzva v rozhlase a televizi by mohla pomoci, ale k tomu by potřeboval souhlas z vyšších míst — od náměstka ředitele oddělení zločinů. Věděl, že náměstek sir Guy Chatworth se účastní večeře na radnici a že vyrušení nepřivítá nijak nadšeně.

Nedalo se nic dělat.

Roger zvedl sluchátko a žádal redakci listu Daily Globe. Nemusel dlouho čekat.

„Je tam Larry Graham?” zeptal se.

„Kdo ho volá?”

„West ze Scotland Yardu.”

Ozvalo se zachechtání. „Možná. Larry! Hezoun West ti chce pustit žilou.” Pomlka a pak dolehl k Rogerově sluchu hluboký, líně protáhlý hlas: „Není to snad vrchní inspektor West osobně, že ne?”

„Larry,” oslovil ho Roger, „chci jen nepatrnou informaci a pomoc. Nemám, co bych ti nabídl na revanš, ale uvaž, jak je důležitá naše vzájemná dobrá vůle. Poslals dnes někoho na radnici na banket?”

„Ano. Mluví tam náš papaláš.”

„V kolik skončí recepce?”

„V osm patnáct. To už skoro je.”

„Zavolej svého člověka. Požádej ho, ať vyhledá Chatwortha a zdrží ho na několik minut. Chci starého chytit, než odejde ke stolu, potom bych ho marně sháněl.”

„Mám tedy předhodit reportéra poldům? Dobrá.”

Rogerovi trvalo deset minut, než dorazil na radnici, kde mu navštívenka zjednala průchod kordonem pořadatelů v livrejích. Bylo to poloveřejné shromáždění, jemuž předsedal starosta města Londýna, a po recepci měla následovat dvouhodinová večeře, načež byly na řadě projevy politiků.

Roger se propracoval ke dveřím do velkého sálu, kde se měla podávat večeře. S ním sousedil malý předpokoj, kde stál Chatworth a shlížel na mužíka, který mu sahal sotva po bradu.

Roger blahořečil všem novinářům.

„Promiňte, že vás vyrušuji, pane.” Nastal čas, kdy bylo třeba postupovat formálně. Viděl, jak sebou Chatworth trhl a rozhlédl se. Náměstek ředitele měl mohutné panděro, kulatý červený obličej, šedivé vlasy jako svatozář a zdravě zarudlou lysinu. Frak ho trochu tísnil a na hrudi se mu skvělo plno vyznamenání.

„Co k čertu chcete?”

„Promiňte, pane,” omlouval se Roger. „Nemůže to počkat. Jde o vraždu pošťáka; těsně před odchodem jste o ní slyšel. Prozkoumal jsem věc ze všech stran a ten úhel, který jste mi naznačil, je nejpravděpodobnější.”

„Hm.” Chatworth naklonil hlavu a neusmál se. Ostatní hosté už vešli a mužský hlas zahlaholil: „Pánové, prosím, přijměte svého předsedu, ctihodného…”

„A jaký úhel jsem si vymyslel?”

„Pořád nemáme důvod se domnívat, že za tou vraždou je soukromý motiv,” odpověděl Roger. „Bryant zastával sice podřízené, ale přesto klíčové místo na poštovním úřadě v River Way. Podle mne je to případ tak důležitý, že bychom mu měli věnovat veškeré úsilí. Máme kladivo — použitou zbraň, otisky prstů a šlépěj. Co potřebujeme, je očitý svědek, který viděl vraha, jak opouští Goose Lane, a kdybychom dali výzvu do BBC…”

Chatworth neztrácel ani vteřinu.

„Dobrá. Ale ředitel BBC je tu také. Radím vám, abyste na něho nechodil se stejnou taktikou jako na mne.” Roger se usmál. Chatworth se odvrátil. „…který se pomodlí” recitoval ceremoniář.

„Kolik z toho můžu uplatnit?” zeptal se dychtivě Dawson, redaktor listu Globe. „Myslím o tom kladivu, otiscích —”

„Všechno.”

„Buďte tak hodný a vezměte mě s sebou do redakce,” prosil novinář. „V téhle noční době člověk ve městě taxíka nesežene. Odtamtud si můžete zavolat do BBC a taky do televize.”

„Dobrá, ale hoďte sebou.”

Roger strávil další půlhodinku ve Scotland Yardu, kde prohlížel všechno, co přišlo. Telefonické hlášení na jeho stole pravilo, že hlavní třídič Carmichael je ve svém hnízdečku lásky; rovněž dostal zprávu, že Carmichael je vdovec a že jeho známost s blondýnou trvá asi šest měsíců.

V půl jedenácté dokončil běžnou práci. Sešel dolů do informační kanceláře, kde vládlo nevyhnutelné noční napětí; po velkých stolech se posunovaly modely hlídkových vozů, půl tuctu mužů sedělo u telefonů nebo vysílaček, otáčelo se tu několik magnetofonů.

„Můžeme pro vás něco udělat?” zeptal se inspektor vedoucí směnu.

„Z vysílání nic nepřišlo?”

„Nic.”

„No tak tedy,” řekl Roger. „Aspoň není planý poplach.” Zeptal se telefonní ústředny a dostal stejnou odpověď; pak šel ke svému vozu a jel po nábřeží domů do Bell Street v Chelsea. Musel jet kolem mamutí budovy hlavního poštovního úřadu. Horní poschodí tonula

ve tmě, ale přízemí a několik nižších pater byly zaplaveny světlem. Hlavní branou vjížděly a odjížděly rychle za sebou poštovní vozy. Zahlédl jednu nakládací rampu a skluzy, které polykaly balíčky. Hromady vánočních dárků na cestě do širého světa — a velká pošta měla o jednoho zaměstnance méně.

Roger pokračoval v cestě.

Na rohu Bell Street se tísnilo kolem dveří pět mladíků. Jejich zpěv přehlušoval řev motoru. Když pastevci v noci střežili svá stáda. Tři domy před jeho vlastním domem stál již v okně osvětlený vánoční stromek.

U nich se svítilo v hale.

Postavil vůz na úzkou příjezdovou cestu, avšak nezajel s ním do garáže; vešel a tiše za sebou zavřel. Slyšel taneční hudbu z rádia; Janet tiše přizvukovala. Lidské bytosti jsou ne – zdolné. Zahvízdal a Janet vzhlédla od kuchyňského stolu, kde se kupily hromady prázdných talířů, obalů z nákupů a různých maličkostí; uprostřed stála hnědá velká mísa, napolo naplněná lepkavou směsí, která hezky voněla.

„No to je dobře,” volala Janet. „Už jsem ti chtěla povolit dalších pět minut a pak jej dát vařit, ale já mám ráda, když si každý svůj pudink míchá sám.” Podala mu polepenou dřevěnou lžíci a pak si olízla prst. „A miláčku, mrkni nahoru, jestli už chlapci spí. Scoopy dnes vyhrál mistrovství. Je z toho úplně vedle a Richard má taky radost.”

„Půjdu se podívat nahoru,” slíbil Roger a dal se do míchání. Novinka ho potěšila. „Vida Scoopyho!” Silná lepkavá směs se míchala hůř, než očekával; bylo tomu tak každý rok. Ale letos poprvé myslel na těžké kladivo, které se taky tak nesnadno zvedá a obtížně drží.

„Nemysli si, že celý týden je jen neděle,” posmívala se mu Janet. „Nevím, kdo přišel první s báchorkou, že muži jsou silnější pohlaví. Ukaž —”

„Ne, já to udělám. Byl tady Micky Bryant?”

Janet odpověděla tišším hlasem: „Myslela jsem si, že ti to bude vrtat hlavou. Ano. Byli tady oba — nesou to velice —no, statečně, řekla bych. Ukaž, já to udělám. Nechala jsem je na chvíli o samotě a ten hoch byl plný toho, cos mu řekl a co děláš. Ukaž, dej to sem!” Vyškubla mu lžíci z ruky a pak na něho útočně ukázala: „Často uvažuju, proč se takové věci tak těžko říkají, Rogere, ale podle mne tys toho hocha zachránil, jinak by se zbláznil. Teď se po dívej. Lžíci musíš ponořit hodně dolů a pak míchat.” Podala mu opět lžíci. ,.A nevylej toho polovinu na podlahu!”

Roger několikrát rychle zamíchal, vyňal lžíci, olízl z jejího konce směs a podotkl: „Není v tom dost mrkve.” A vyšel.

Nu, důvody k oslavě tu byly. Martin zvaný Scoopy se stal ve škole přeborníkem v boxu; to byl triumf. V duchu si představoval, jak celé hodiny byli hoši vzhůru a doufali, že tatínek přijde domů včas, aby mu to mohli oznámit. Teď —

Otevřel dveře a slyšel jejich pravidelné oddechování.

„Jste vzhůru?” zašeptal. Nikdo mu neodpovídal.

Sestoupil do předního pokoje, který byl už trochu ošumělý, ale důležité bylo, že dýchal domovem. Lenoška byla odtažená k elektrickému krbu a na stole měl po boku whisky, láhev

se sodou, sklenici, dýmku a tabák; večer si rád zakouřil z dýmky. Šel k psacímu stolku, vytáhl list papíru a napsal na něj velkými tiskacími písmeny: SLÁVA ŠAMPIÓNOVI! a nechal jej na psacím stolku; později ho odnese nahoru. Pak si nalil whisky a posadil se, aby si odpočinul. V myšlenkách se octl asi na polovici cesty, myslel víc na chlapce a na Janet než na Bryantovy, a najednou uslyšel, jak v kuchyni cvakl vypínač.

Ve dveřích se objevila Janet. Vypadala velice unaveně, neboť se blížila půlnoc. Zazvonil telefon.

„Och, to je otrava,” zabručela, přece však ne tak rozmrzele, jak obvykle vítala pozdní hovory. Telefon měl Roger u křesla.

„Řeknu jim, že nejsi doma,” dost odvážně navrhla Janet. Roger se na ni usmál a vzal sluchátko. „U telefonu West”

„Zde Kilby, pane,” hlásil se seržant trochu příliš hlasitě. „Jistě vás bude zajímat zpráva, že se na televizní výzvu přihlásili dva lidé. Večer, právě po páté hodině, šli po nábřeží a uviděli chlapíka, jak pospíchá z Goose Lane. Netelefonovali, ale přišli přímo do Yardu.”

„Zdržte je,” zvolal bez váhání Roger. „Přijedu tam.” Položil sluchátko, dopil a pak objal Janet kolem pasu. „Jdi si lehnout, zlatíčko, a netvař se, jako bys netoužila po hajanech. Nebudu tam dlouho.”

„Pravděpodobně celou noc,” namítla Janet truchlivě. „Je to kvůli té Bryantové vraždě?”

„Ano.”

„Můžeš jít,” svolila.

Políbil ji; pak vykročil, ale znovu se vrátil a políbil ji ještě jednou. Pak se rychle otočil a vyšel do mrazivé noci.

Prázdnými ulicemi mu cesta do Yardu potrvá jenom deset minut.

6 OČITÍ SVĚDKOVÉ

V přední hale mu vyšel vstříc Kilby; světlo ukázalo, že je to na pohled mohutný, bodrý a tvrdý chlapík.

„Jsou v čekárně,” řekl na pozdrav. „Ten párek vypadá docela poctivě.” Šli spolu k výtahu.

„Chlapec je na poště v River Way ve mzdové účtárně, dívka pracuje na půl dne ve velkém obchodním domě. Hoch byl na ranní směně, měl skončit už ve tři, ale všichni pošťáci pracují přes čas, tak si s ní smluvil schůzku po páté.”

„Díky. Dobře si toho chlapíka prohlédli?” Kilby se chraptivě zasmál.

„Nechtěli mi nic říct, všechno prý vypovědí jen důstojníkovi, který má případ na starosti.” Otevřel dveře do čekárny.

Mladá dvojice by se pravděpodobně ztratila v každém davu, ale zblízka upoutával hoch výraznými rysy; dívka vypadala, že má dost zdravého rozumu, aby si všímala pozorně všeho kolem sebe.

„Dobrý večer,” pozdravil Roger. „Jste moc hodní, že jste přišli, i když je tak pozdě.”

Jestli skutečně něco vědí, pak je to víc než dobré, pak je to přímo báječné.

„Budeme moc rádi, jestli vám trochu pomůžeme,” prohlásil mladík obezřele, „ale promiňte, jste vy starší důstojník pověřený vyšetřováním případu?”

„Jsem vrchní inspektor West.”

„To je prima.” Mladík stiskl děvčeti ruku. „Chtěl jsem se jenom ujistit. Tak já mluvím za nás oba, pane. Určitě jsme viděli muže, který spěchal z Goose Lane přes cestu, hodil něco do Temže a pak odstartoval závodnickým tempem na motocyklu. Všechno se stalo velmi rychle. My — my jsme stáli ve dveřích, a pokud vím, nikdo jiný tam nebyl.”

„Poznali jste toho muže?” zeptal se Roger.

„No to bychom přísahat nemohli,” pravil mladík. „Co byste udělali, kdybychom někoho jmenovali?”

„Sledovali bychom ho velice pozorně,” odpověděl pohotově Roger, „a pokusili bychom se zjistit, jestli jste se nezmýlili. Kdybychom vypátrali, že v té době byl někde jinde — no tak, to by bylo samo o sobě dost výmluvné.”

„Arture,“ vložilo se nečekaně do rozmluvy děvče, „měl bys mu to říct.”

Mladík se zatvářil vážně; jako by cítil, že na něm spočívá těžké břímě odpovědnosti.

„Tak ten chlapík se jmenuje Wilson,” řekl konečně. „Neznám ho moc dobře. Je to jeden z brigádníků, které bereme na výpomoc při vánočním návalu. Pár týdnů před vánoci je jich u nás pokaždé několik. To začíná chodit moc zámořské pošty, oběma směry. Wilson byl jedním z prvních brigádníků, pane. Vím to, protože pomáhám dělat mzdy.”

„Viděli jste ho skutečně dobře?” zeptal se Roger a pocítil prudký žár vzrušení.

„Ano, byl zrovna pod lampou. Napřed jsme viděli, jak utíká; skoro to vypadalo, že vletí pod náklaďák. Mé snoubence se vyhnul v poslední chvíli. Že je to Wilson, poznali jsme teprve, když se přiblížil k nábřeží, a potom — no, víme dost jistě, že to byl Wilson, ale přísahat bychom na to nemohli.”

„Dokázali jste pravé divy,” pochválil je Roger. „Můžete mi laskavě dát jeho plné jméno a adresu?”

„To bohužel nemůžu,” řekl mladík, „ale v kanceláři budou mít všechno.”

Když Roger přišel na poštu v River Way, práce se tam octla takřka na mrtvém bodě. Bylo krátce po jedné. Právě se vykládaly dva vozy a balíčky se v zejících chřtánech skluzů úplně ztrácely. Široké nakládací a vykládací rampy vypadaly čistě a skoro opuštěně. Všichni zaměstnanci ve službě měli na sobě uniformy, kromě řidiče, který byl oblečen v civilních šatech s páskou na levé paži s písmeny ER. Roger nejel nahoru výtahem, ale stoupal po schodech a zamířil do obrovské kanceláře, kde se třídily dopisy. Odpoledne se v ní tísnili zaměstnanci, kteří dopisy třídili. Nyní byla skoro prázdná. Kolem zdí stálo tisíce a tisíce přihrádek, všechny jasně označené; a v každé přihrádce leželo několik dopisů. V pravidelných řadách podél celé délky místnosti stály nepříliš vysoké police; v nich se hromadily další dopisy. Blízko hlavních dveří pracovníci obsadili jeden roh místnosti. Hned vedle byly
do zvláštních stojanů nasazeny stovky velkých pytlů s hořejšky doširoka otevřenými — na balíčky nebo balíky.

Práci vedl malý šedovlasý mužík se zarudlými tvářemi.

„O ano, inspektore, velmi rád vám pomůžu v každém směru. Hrozná věc, hrozná. Vaši lidé jsou samozřejmě v budově. Doufám, jsem přesvědčen, že brzo dopadnete vraha. Tak co od nás potřebujete? Jména a adresy brigádníků? Ani nevíte, jak jsem rád, že to říkáte; bylo by hrozné, kdybyste si myslel, že vrah pracuje mezi naším normálním personálem.” Nebýt jeho veselého úsměvu, vyznívala by jeho řeč pedantsky. „Kdybyste se obtěžoval se mnou do kanceláře, hned seženu seznam.” Mínil kancelář vedoucího třídírny, která byla oddělena v rohu místnosti. Carmichaelův psací stůl byl vzorně uklizen. „Vedeme seznam všech brigádníků a poznamenáváme si jejich odpracované hodiny. Pracovní výkazy jdou jednou za týden nahoru do mzdové účtárny. Asi jako u každé normální firmy. Tak se na to hned podíváme, pan Carmichael to jistě dobře uzamkl.” Mužík zacinkal klíčky, odemkl sejf, otevřel a vyndal pracovní vý kaz. Rozprostřel ho na psacím stole.

Wilson tam byl: Aubrey Peter Wilson, Niger Street 58, Shepherďs Bush, W. 12. Byl uveden jako čtvrtý v seznamu brigádníků a za ním se řadilo ještě asi třicet nebo čtyřicet jmen.

„Máte štěstí, že to nebudete potřebovat až zítra; přibereme stovky dalších,” prohlásil vážně mužík.

„Jak je vybíráte?”

„Musíme se spokojit tím, že mají dobrou pověst, odpovědní jsou jen za dopisy a za balíčky, které vybírají nebo sbírají, a obyčejně na ně dáváme pozor — nijak zvlášť pečlivě, pane, pracují totiž obvykle ve dvojicích. Dokonce v trojicích. Metoda výběru — no, není snadné v těchto dnech sehnat brigádníky na plný úvazek, ale přidělují nám je od pracovního úřadu, a jakmile začnou na školách a na univerzitách prázdniny, zaplaví nás samozřejmě davy mladých mužů i dívek.”

„Kdo je přijímá?”

„No, vlastně vedoucí třídírny. Víte, to není, jako když se přijímá zaměstnanec do trvalého pracovního poměru. Máte — máte všechno, co potřebujete?”

„Smím to dát někomu od nás opsat?” zeptal se Roger.

„Samozřejmě,” vydechl človíček. „V pořádku.”

Roger sestoupil do skladů a údržbářských dílen v suterénu; pracovali tam tři muži z Yardu, prohlíželi zařízení a nástroje, vyslýchali údržbáře, kteří byli ve službě. Bylo to pochmurné místo s několika nízkými obloukovitými dveřmi, jež vedly do tunelů, které kdysi byly spojeny s řekou; nyní se jich užívalo jako skladů. Ztrátu kladiva nikdo nehlásil.

Roger poslal jednoho muže, aby opsal pracovní výkaz; pak si rychle dojednal se seržantem schůzku na stanici Shepherďs Bush; poté odjel tmavými ulicemi do západního Londýna.

Fox-Wilkinson, který velel v noci hlavnímu stanu na Shepherďs Bush, patřil k nejmladším vyšším obvodním důstojníkům; tmavovlasý, energický, elegantní, připraven vždy nastoupit nejkratší cestu k cíli, jaká existovala. O Aubreyi Peteru Wilsonovi, který bydlil v Niger Street v čísle 58, nemohl Rogerovi poskytnout žádnou informaci, ale zavolá hned strážníka, který je v ulicích na noční obchůzce.

„Pojďme za ním,” navrhl Roger. „Napřed můžete poslat mého seržanta.”

„Zařídím to.” Fox-Wilkinson mluvil s inspektorem, pak šel první dolů. „Pojedeme vaším vozem, že?” Všichni londýnští policisté věděli, že Roger sám rád řídí. „Jeďte pořád přímo, pak třetí vpravo,” vedl ho Fox-Wilkinson a po chvíli dodal: „Kdyby Wilson o té pošťácké záležitosti něco věděl, pak bychom to neměli brát na lehkou váhu.”

„Budeme opatrní,” uklidňoval ho Roger.

„Ano, pane, o Wilsonovi z čísla 58 něco vím,” řekl strážník. Patřil k těm starším, solidnějším typům; za pět minut vypověděl, proč je stále jen pochůzkářem. „Trochu boxuje, ale nikdy se mu nedařilo — moc mluví a málo trénuje. Wilson chce vždycky získat peníze lacino. Určitou dobu jsem ho sledoval. Trochu sází a nedivil bych se, kdyby se dopustil nějakého podvůdku. Jsou to moc ošklivé věci.”

„Máte pro toto tvrzení nějaký důvod?” zeptal se Roger.

„Nu — svým způsobem mám. Po taneční zábavě v Hammersmiťh Palais se pohádal s jedním kamarádem. Pořádně mu napráskal, ale nic jsme s tím nemohli dělat. Kdybych byl vámi, šel bych na Wilsona opatrně; má velkou sílu. Viděl jsem ho, jak holýma rukama ohnul železnou tyč.”

„Opravdu?” zeptal se Roger vážně.

„Dověděl jste se, co jste potřeboval?” zeptal se Fox-Wilkinson.

„Ano, díky. Jakmile přijde můj člověk, půjdeme za ním do domu. Když dáte pozor, abychom byli kryti zezadu i zepředu, nebudeme mít asi s Wilsonem moc starostí.”

Za rohem Niger Street čekal v autě Roger sám. V hlídkovém voze přijel první seržant Kilby; kdyby chtěl, mohl být doma v posteli. Šli spolu k rohu. Světla na ulicích svítila, ani jediné okno nebylo osvětlené, ale na obloze zářily hvězdy.

„Bylo by prima, kdybysme tu svini chytili tak rychle,” řekl Kilby. „Tenhle případ mi udělal.” Vždycky šetřil oslovením „pane”. „Hlavně mě dojala ta May Harrisonová, jak ji to rozrušilo a jak pomohla oběma bratrům. Mickyho to pořádně sebralo, nejstarší kluk, ten Derek, vypadal, jako by ho to docela umrtvilo. Brzo potom odjel, chtěl to asi říct babičce.” Kilby mluvil nesouvisle. „Otvíral jsem oči, nic podobného jsem předtím nikdy neviděl. Taková sympatická rodina, pro ni je to hrozná rána. Člověk má pocit, že ten mrtvý není jediný, kdo si zaslouží politování.”

„Chápu, co chcete říct,” odpověděl mu Roger. Slyšel kroky a poznal Fox-Wilkinsona.

„Všechno připraveno?”

„Ano,” odpověděl místní policista. „Můžete mi prokázat laskavost? Dovolte, abych šel s vámi. Vím, je to vaše paráda, ale – “

„Pojďte, jste vítán,” vyzval ho Roger.

Šli tiše neosvětlenou ulicí; když se blížili k číslu 58, Roger rozsvítil baterku.

„Tady to je,” oznámil Fox-Wilkinson. „Když zaklepeme, vzbudíme Wilsona.”

„Jestli se nám bude chtít vyhnout a dá se na útěk, bude to pro něho tím horší,” zauvažoval Roger West. Posvítil baterkou na dveře a uprostřed našel zvonek na baterie. Dvakrát zazvonil a pak už držel prst nepřetržitě na tlačítku.

Pronikavé zvonění se neslo ozvěnou celou ulicí.

Policisté na druhé straně ulice pozorovali hořejší okna a muži vzadu zajišťovali, aby

Wilson neprchl.

Roger přestal zvonit a pak znovu stiskl zvonek.

Náhle se ozvaly uvnitř kroky; těžké dupání jakoby na schodech a pak ustálenější šoupavé zvuky, jako by někdo přicházel chodbou. Příchozí zápolil s klíčem; pak se ozvalo ostré cvaknutí, dveře se otevřely ani ne na tři centimetry a muž se nevlídně zeptal: .,Co k čertu chcete?”

„To je v pořádku,” spustil Roger, „jsme od policie a —”

„Mně je fuk, kdo jste, ale proč budíte slušně lidi uprostřed noci? Co —”

„Je doma Wilson?” Nastala pomlka.

„Tak zas ten Wilson,” pravil muž odevzdaným hlasem. „Dnes tu spí naposled; od té doby, co přišel, jsou s ním samé maléry. Ani moje vlastní dcera si před ním není jistá, ten —”

Roger se opřel ramenem do dveří a zatlačil. Muž rychle couvl. Měl na sobě pruhované pyžama a tlustý modrý plášť; dlouhý nos měl červený a vypadal, jako by umíral zimou.

„Kde je?” zeptal se ho Roger stručně. Muž se přestal rozčilovat.

„V zadním pokoji nahoře, on — ale nač ho potřebujete?”

„Chceme mu položit jenom pár otázek. Nezdržíme vás dlouho.”

Roger spěchal k horním schodům a k úzkému odpočívadlu. Dveře byly dokořán otevřené a v pokoji se vzadu svítilo. Nějaká žena vykřikla: „Perce, co se děje?”

Roger zamířil k zadním pokojům. Rozeznával obrysy dveří, ale pokoj vzadu byl tmavý. Wilson se mohl zrovna šplhat oknem ven nebo se choulil za dveřmi — snad držel v ruce opět zbraň.

Nic se nehnulo.

Fox-Wilkinson byl teď hned za Rogerem; prkna na podlaze zavrzala. Muž s tenkým červeným nosem stál ve dveřích své ložnice. Roger na odpočívadle rozsvítil. Dveře před ním byly slabé a mohl je poměrně snadno vyrazit. Opřel se o ně ramenem a celou váhou zatlačil.

Dveře povolily.

Za nimi byla jen tma a ticho.

7 OBRAZEC UDÁLOSTÍ

Cestou do pokoje se Roger uklidnil. V té chvíli ticho ztratilo na výhružnosti; kdyby Wilson čekal a připravoval se k útoku, už by se byl ukázal. Nic nenasvědčovalo tomu, že vyskočil oknem; ve světle, které sem vnikalo z odpočívadla, jasně se rýsovalo okno a záclony byly stažené.

Roger si pomyslel: „Tak nám pláchl.” Rozsvítil a zastavil se. Wilson neprchl.

Ležel na posteli, úplně oblečený a na krku měl ošklivou sečnou ránu; byla velice ošklivá, krev potřísnila lůžkoviny a teď uschla v tmavě hnědé skvrny; nezůstalo tu ani trochu

červeně. Kolena měl přikrčená podivně nepřirozeným způsobem jako živý. Vypadalo to, jako by byl zavražděn, když ležel na zádech s rukama pod hlavou a se skrčenýma nohama.

Fox-Wilkinson ze sebe těžce vypravil: „No tak, co teď?”

„Teprve teď si začínáme uvědomovat, jak velký případ to je,” promluvil pomalu Roger. První účinek šoku dozníval; zanedlouho to přejde. „Raději sem hned pozvěte Wilberforce. Vaši lidé se už postarají o ostatní, viďte?”

„Rádi.”

„Co se tu vlastně stalo?” zeptal se muž s rudým nosem. Chtěl dokázat svou odvahu a tlačil se dopředu. „Jaká se tu hraje hra —”

„Pojďte se mnou na minutku,” vyzval ho Roger, uchopil ho za kostnaté zápěstí a vedl do pokoje. Jediný pohled na postel a muž vydal zvuk, jako by chtěl zvracet. „Řekněte mi,” obrátil se na něho klidně Roger, „je to Wilson?”

„A-a-ano,” koktal domácí pán. „Pusťte mě ven, pusťte mě ven!”

Netrvalo dlouho a věci se daly do pohybu. Muži z okrsku se ujali své běžné práce, okrskový policejní lékař byl na místě za patnáct minut, Wilberforce se svým velkým asistentem brzy nato.

Roger si vzal na starost domácího pána, jeho ženu a dceru. Jmenovali se Evansovi a dcera vydala za celou rodinu; byla to čilá, výřečná bruneta, něco přes dvacet.

Slyšeli, jak Wilson kolem půl jedenácté přichází ještě s někým – podle kroků poznali, že to je muž. Šli přímo k Wilsonovi do pokoje a pustili si rádio; Wilson obvykle poslouchal taneční hudbu na cizích stanicích. Neslyšeli, že by někdo odcházel, ale oni sami také poslouchali rozhlas.

Policie nemohla najít zbraň.

Lékař si byl jist, že to byl dlouhý nůž s velmi ostrou čepelí, která projela zavražděnému hrdlem; pachatel nožem nebodal.

Jediný nový významný nález byla hnědá skvrna na Wilsonově botě — snad té botě, která se otiskla do bláta v Goose Lane. Roger vzal botu a odjel do Yardu. Noční personál v la – boratoři okamžitě potvrdil, že hnědá skvrna pochází od krve. Roger brzy zjistil, že se bota shodovala s odlitkem.

Stále však chyběla odpověď na základní otázky. Zabil Bryanta Wilson? Nebo znal Wilson vraha a byl zavražděn, protože o něm mohl vypovídat?

Roger vybídl Yard a obvody k intenzívní práci, aby vypátraly všechny Wilsonovy přátele a zkoumaly a přezkoumaly jeho pohyby. Vrátil se do Wilsonova pokoje právě ve chvíli, kdy Wilberforce dokončil první průzkum.

„Hledals sám nějaké otisky, Hezoune?”

„To vždycky přenechávám odborníkům.”

„Kdybys to byl udělal, byl bys moudřejší. Tak se podívej na tohle. A tohle a tohle a tohle.” Wilberforce neustále píchal prstem po pokoji; ukazoval na vypínač, na kliku u dveří, na přijímač, na cigaretové pouzdro, na sklo a na láhev od piva. „Tady všude jsou otisky Wilsonových prstů, jenom na topůrku od kladiva nebyly.”

To bylo zklamání a připomnělo Rogerovi jeho dřívější obavy; k cíli žádná zkratka

nepovede.

„Škoda,” povzdechl si. Wilberforce se ušklíbl.

„Hlavu vzhůru! Byl tady totiž ten, který měl v ruce to kladivo.” Wilberforce mu ukázal otisk prstů na obyčejné hladké sklenici, která byla cítit po whisky. „Vidíš? Utřel ji, ale skvrnku tam nechal; sklenice byla malounko zamazaná od tuku, asi od másla, a v něm skvrnka — nesmírně důležitá. Wilsona zabil muž, jehož rukama také prošlo to kladivo.”

„No to už tedy něco je,” přiznával Roger.

Hned nato odešel, zastavil se v Yardu a doma v posteli se octl právě po čtvrté hodině.

Příštího dopoledne se probudil až v půl jedenácté. Jakmile otevřel oči, uvědomil si, že je pozdě. Venku zářil jasný zimní den, ulice rachotila hlukem, který doma zřídka slyšel; nikde se neozýval ani hlásek. Vstal, otevřel a vykřikl:

„Je někdo doma?” Janet neodpovídala.

Roger zívl, zamnul si bradu, oblékl si župan a šel dolů. Volal Janet, ale nedostával odpověď. V kuchyni na stole našel lístek: „Šla jsem nakupovat, budu zpátky kolem jedenácté. Náměstek ředitele volal, že mu máš zatelefonovat, až se vzbudíš.” Tak se tedy Chatworth přece jen zapojil. Roger postavil kotlík na kamna a čekal, až voda začne bublat. Mezitím si prohlížel noviny. V několika denících se o něm psalo. Ve všech listech byla na první stránce zpráva o vraždě Bryanta — zapadala přesně do této doby, vánoční povídka Vražda na poštovním úřadě.Všechny noviny předpokládaly, že vražda je ve spojitosti s poštovními loupežemi, které se po mnoho let opakovaly. Voda v kotlíku vřela.

Roger připravil čaj a nechal ho vylouhovat; zatím telefonoval do Yardu a žádal Chatwortha. Podal stručnou zprávu a Chatworth k ní nepodotkl nic, co by stálo za zmínku; nikdy nemluvil do větru.

„Přepojte mě prosím na Turnbulla, pane,” požádal ho Roger. Brzy měl na lince Turnbulla.

„Zjistil jsi něco nového o tom kladivu?” zeptal se Roger.

,,Ne, vůbec nic,” odpověděl Turnbull. „Tys mi to vypil až do dna.” Roger přešel poznámku mlčením. „Carmichael se objevil jako obyčejně úderem osmé. Je to známý puntičkář. Nějaké nové příkazy?”

„Ne, přijdu za tebou.”

Vypil dva šálky čaje, oholil se, umyl, oblékl a šel dolů. Janet se zrovna vracela, obtížena nákupy. Pobíhala po pokoji, připravovala mu snídani, stěžovala si na krámy a na ceny a v jejím hlase se ozval ostřejší tón nežli obvykle. To zase bylo ráno! Hoši zřejmě nechtěli vstávat; pohádala se s nimi, což bylo velice nepříjemné zrovna v den, kdy Scoopy prožíval závratné štěstí nad včerejším triumfem. Roger to komentoval výkřikem: „Propánakrále!” a odešel do předního pokoje. Jeho list papíru s nápisem: SLÁVA ŠAMPIÓNOVI! ležel na psacím stole, jak ho tam včera večer zanechal. Vzal ho do chlapeckého pokoje a položil Scoopymu na postel. Když se vrátil dolů, snídaně už byla připravena. Dvacet minut poté letmo políbil Janet a rozloučil se s ní.

V Yardu nebylo nic nového.

Kromě jediného otisku prstu na sklenici patřily ostatní otisky ve Wilsonově pokoji Wilsonovi a Evansovým — muži, ženě a dceři.

Roger vypracoval písemnou zprávu pro Chatwortha a zamířil na poštovní úřad v River Way.

Zahnul do velkého dvora a tiše si hvízdl.

Dvůr byl plný vozidel, většinou červených poštovních vozů, ale bylo tu také několik soukromých aut — vesměs v tmavých barvách. Kolem vozů se hemžilo plno lidí, většinou mladých mužů. Hromady balíků na vykládací a nakládací rampě byly obrovské. Veškeré dění se tu podřizovalo určitému rytmu, a přece se skluzy zahlcovaly; kdyby se přísun balíčků zvýšil, nebylo by už pro ně místa. Roger nikdy nic podobného neviděl. Uprostřed velkých hromad balíčků se pohyboval Carmichael, který vypadal jako trpasličí diktátor.

Řídil veškerou práci.

Roger ho pozoroval plných pět minut. Někteří pracovníci dovedou kolem sebe rozviřovat značný rozruch, ale ve skutečnosti odvedou málo práce, jiné není vůbec slyšet, a přece udělají všechno. Mezi ně patřil Carmichael. Snad působil dojmem úhořovité povrchnosti, ale byl zdatný a podřízení poslouchali jeho příkazy na slovo. Objevoval se vždy tam, kde se nahromadilo nejvíc balíčků a kde hrozilo nebezpečí, že skluzy budou přetíženy. Nechodil sem a tam, ale ukazoval, tichým hlasem přikazoval a uváděl všechno do pohybu.

Roger zaparkoval blízko vchodu, protože dále na dvoře nebylo místo, a šel k nakládací rampě, kde vystoupil po přerušovaných schodech. Nezamířil ke Carmichaelovi, ale vyhledal v obrovské třídicí kanceláři Turnbulla.

„Nazdar, Hezoune,” pozdravil Turnbull. „Jak se ti líbí náš dozorce?” Znělo to až příliš familiárně, ale Roger to přešel.

„Odvádí dobrou práci.”

„Nakládá si toho tolik, že nemá ani čas, aby nám dnes ráno pomáhal. A Farnley tvrdí, že jim zbrzdíme práci, jestli tady budeme moc zasahovat,” prohlásil Turnbull. „Chce vědět, jestli nemůžeme odložit výslech Carmichaela, až ten příval trochu ochabne nebo až půjde k obědu. Zřejmě dopluly do Southamptonu najednou čtyři lodě, zdržela je bouřka, a tohle je důsledek. Zmatek a — “

„Raději nechte Carmichaela chvíli na pokoji,” radil mu Roger, „jestli je přinutíme, aby si trochu narovnali hřbety, tak nám to ani moc nepomůže. Máš nějakou zprávu o kladivu?”

„Ano.” Tato odpověď Rogera trochu vyvedla z míry.

„Komu patří?”

„Jednomu údržbáři. Před několika týdny je půjčil jinému údržbáři, který se jmenuje Bryant. Derek Bryant.”

„Derek Bryant?” opakoval nevěřícně Roger.

„Tak jest,” přisvědčil Turnbull. „A mladý Bryant tu dnes ráno byl — nevzal si volno.”

„Kde je teď?” zeptal se Roger ostře.

„Má nějakou práci venku — hlásili závadu v poštovní filiálce. Praskla tam roura nebo něco podobného. S tím kladivem jsem to zjistil, když už byl pryč. Mám číslo jeho moto-

cyklu a můžeme po něm vyhlásit pátrání —”

„Ještě ne,” řekl Roger.

Kdo je tak dlouho u policie jako Roger, ten nemůže vyloučit žádnou možnost, ale tohle — Nu, brzy se asi budou zabývat Derekem Bryantem.

Zvenku uslyšel výkřik, který přehlušil všeobecnou vřavu. Rychle se odvrátil od Turnbulla a pustil se k nakládací rampě. Spatřil Carmichaela, jak stojí s velkým hřmotným chlapem v pošťácké uniformě na malé oáze plošinového prostoru, ze všech stran obklopen balíčky.

„Říkám vám, neodešel jsem od vozu ani na deset vteřin,” řval obr, „natož na deset minut!” Všichni v okolí přestali pracovat, na okamžik se zazdálo, že na balíčcích ani trochu nezáleží. Pošťák byl o hlavu větší než vedoucí třídírny a svíral pěsti; ale Carmichael po něm

přebíhal očima bez známky nejmenší nervozity. Řekl rezavým hlasem:

„Simme, musel jste vůz opustit.”

„Říkám vám, že jsem ho neopustil.”

„Potom mi vysvětlete, proč chybějí tři zapečetěné doporučené pytle,” vyzval ho chladně Carmichael. „Byly tady, vy sám jste je hlásil, jsou ve vaší záznamové knize — a teď najed – nou zmizely.”

„Musí tu být.”

„Tak dobrá. Jděte se podívat sám.” Carmichael chytil pošťáka za ruku a vedl ho několik metrů po rampě k malému červenému vozu, vzadu otevřenému. Střežili jej dva muži. Teď přestali všichni na dvoře pracovat a rozhostilo se zarážející ticho.

Za Rogerem stál Turnbull.

„Teď uvidíme zábavičku,” poznamenal. „Teď poznáme, jestli si pan Ruddy Carmichael najde pro nás čas.”

„Počkej,” řekl Roger.

„Simme,” pokračoval Carmichael týmž rezavým tónem, „měl jste líp zamknout dveře u svého vozu a —”

Roger se k nim rozeběhl.

„Dovolíte, abych se na ten vůz napřed podíval?” zeptal se a nečekal na odpověď. Carmichael vypadal, jako by ho rád odmítl, kdyby mohl. Přikývl však a křikl na muže, kteří je soustředěně pozorovali: „Co je? Zapomněli jste, že se blíží vánoce?” Dělníci se dali zase do práce a skluzy se brzy zaplnily.

Roger šel k vozu se Simmem.

„Říkám vám, že jsem neodešel od vozu ani na minutku,” trval na svém pošťák. „Dělám tuhle práci už dvacet let; myslíte si, že o tom nic nevím? Nenechal bych svůj vůz nezamčený, ať už bych měl doporučený zásilky nebo ne, na to můžete vzít jed — ale k čertu

— kdo jste?”

„Jsem z Yardu, vyšetřuji Bryantův případ.”

„Zatracenej polda,” vyštěkl Simm, jako by ho ta zpráva potěšila. „Věřte mi, jestli jsou mi pořád v patách, tak je to jenom proto, že mám špatnou pověst. Ale svou práci já dělám poctivě.”

Ukázal na zadní část vozu, kde stáli dva muži, jako by někoho hlídali. Vršily se tam až ke

stropu pytle s balíčky a jenom na jedné straně zela mezera. „Tamhle byly všechny ty tři sakramentský pytle. Zapečetěný k tomu. A já jsem neodešel od vozu —”

„Ani na sakramentskou minutu. Už jsem slyšel.” Simm se ušklíbl.

„Dobrá, dobrá, my si rozumíme. No, jenom se sám přesvědčte. Podívejte se, jestli si někdo hrál se zámkem.” Roger mu suše poděkoval.

Dvojité dveře u zadní části vozu byly z těžké oceli. Moderní zámek značky Landon bylo možno otevřít pouze násilím; nebylo však na něm ani stopy, že by se do něho někdo násilně dobýval. Několik škrábanečků na povrchu skoro určitě způsobily klíče.

„Tak co?” zeptal se Simm útočně.

„Kdo k tomu má klíč?”

„Jděte se vycpat, to je otázka! Já ho mám.” Simm vyndal zpod kabátu svazek klíčů a zacinkal jimi. „Tady je.” Vybral jeden klíč a strčil ho Rogerovi pod nos.

„Ještě někdo?”

„Duplikát je v kanceláři a hlavní klíč, který má ten bl-”

„Vyjadřujte se slušně!”

Simm se opět ušklíbl. Měl krásné bílé zuby a věděl o tom. „Dobrá, pan Carmichael má hlavní klíč.”

„Kdo má k němu přístup?”

„Pan Carmichael nebo poštmistr. Když chcete získat povolení použít klíč, je to, jako byste žádal o přístup ke korunovačním klenotům.”

„Hm.” Roger se obrátil na Turnbulla. „Zavolej Yard, ať sem přijede někdo z daktyloskopie a sejme otisky z celého vozu.“

„Jestli si myslíte, že mi vezmete otisky prstů —” spustil Simm.

Roger prohodil jakoby nic: „Dokud vás nezatkneme, nevezmeme vám je.” Odcházel a Simm za ním civěl. Turnbull se ušklíbl, seskočil a pospíchal k vozu, aby se vysílačkou spojil s Yardem. Z třídírny se vynořili dva policisté a Roger je tam nechal, aby střežili vůz. Simm šel za ním.

Za deset minut se stal s balíčky zázrak. Carmichael stál klidně a nezúčastněně uprostřed několika balíčků, které tam zůstaly. Nikdo na světě se nepodobal víc myši než on.

„Jestli máte několik minut času,” oslovil ho Roger, „měli bychom o tom podat zprávu poštmistrovi.”

„To se už stalo,” odsekl Carmichael. „Dal jsem mu poslat vzkaz. Simme, vzpomeňte si velice podrobně, co jste dělal dnes odpoledne; přijdete na to. že jste na několik minut od vozu někam odešel. A —”

Simm zaťal velké pěsti a zvedl je.

„Poslyšte,” zařval hlasem, který připomínal výstražný signál v mlze, „je mi jedno, jestli jste vedoucí třídírny, nebo perský šach, ale o mně nesmíte tvrdit, že jsem lhář. Nenechal jsem vůz ani deset minut nezamčený! Proboha! Když vybíráte přecpané poštovní schránky, jedna vám zabere pět minut.”

„Pojďme k poštmistrovi,” vyzval ho chladně Carmichael.

Pokynul Simmovi, aby šel napřed, a pak klidně oslovil Rogera; najednou vypadal docela

lidsky. „V době vánoc se příčina maléru zjišťuje mnohem hůř než kdy jindy. Tohle bude asi obzvlášť těžký případ. Pro hladký chod pošt Jejího Veličenstva by to mohla být úplná pohroma.”

Řekl to tak, jako by loupeže samy o sobě neměly význam; pro něho byla důležitá jenom práce.

„Nebudeme se s úsudkem příliš ukvapovat,” prohodil Roger a kráčel dále k výtahu.

Poštmistr vypadal stejně upachtěně jako Carmichael. Jediný pohled na zdánlivý nepořádek a na fantastické hory pošty vysvětloval jeho náladu. Roger teď nemohl nic dělat; čekal, až přijdou Wilberforceovi lidé, a pak přešel k Simmovu vozu.

Bylo na něm mnoho otisků prstů téhož člověka: Simma.

Na zámku byl zlomek otisku — totožného s otiskem nalezeným na kladivu a na sklenici ve Wilsonově pokoji.

„Uvidíme, kam nás tohle zavede,” prohodil Roger. „Zanedlouho budeme muset vzít otisky prstů všem pracovníkům v River Way.”

Myslel to vážně; ale věděl, že se tím dostane do nesnází a konfliktů. Stálý personál čítal přes tisíc zaměstnanců a momentálně tam pracovalo stejně tolik brigádníků. To bylo dost zlé. Situaci ještě podstatně zhorší křik, který spustí na protest Carmichael a Farnley. Udělají všechno, aby tomu zabránili.

Policie na voze už nenašla nic, co by mohlo pomoci v pátrání. Simm se držel své verze.

Turnbull skončil práci na poště a hlásil, že se Derek Bryant ještě nevrátil.

„Myslím, že je načase, abychom se ho zeptali na to kladivo,” prohlásil. Roger souhlasil.

„Ano, sežeň ho a udělej to, ale výsledek si nech pro sebe, dokud si spolu nepromluvíme.”

„Dobrá,” přisvědčil Turnbull.

Roger se vrátil do Yardu a zatelefonoval Chatworthovi; sdělil mu, že chce vzít otisky prstů všech zaměstnanců v River Way; z jeho chladné reakce usoudil, že náměstek ředitele rovněž předvídá nepříjemnosti.

„V každé jiné době bych řekl, abyste se do toho pustili,” poznamenal, „ale napřed si promluvím s ministrem pošt. Může to počkat do zítřka?”

„Asi ano,” připustil Roger. „Ale dnes by to bylo lepší.”

„Uvidím, co se dá dělat,” slíbil Chatworth.

Když zazvonil telefon, zabýval se Roger hlášeními, výstřižky zpráv, tříděním jednotlivých údajů a spoustou dalších prací. Tajně doufal, že Chatworth už projednal záležitost s ministrem pošt. Byl to však seržant, který pracoval s Turnbullem.

„Hezoune, tady je mela,“ spustil seržant. Jeho nezvyklý tón trochu odůvodnil toho Hezouna, takže to nevyznělo tak familiárně. „Derek Bryant vzal do zaječích. Odešel z práce, kterou dělal venku, a nevrátil se.”

Třebaže zahájili rozsáhlé pátrání, Dereka Bryanta toho dne nenašli.

Paní Bryantová byla ve stavu naprosté strnulosti a necítila vůbec nic. Ale May Harrisonovou přivedla nová rána téměř na pokraj zhroucení.

Mickyho zpráva rozčilila, ale navenek zachovával klid.

Do poledne příštího dne nedošla žádná zpráva. Roger všechno probíral a znovu prozkoumával, unavoval se hlášeními, nedokázal se soustředit na nic jiného než na vraždu na poště. Po dvanácté hodině, právě když přečetl všechna dopolední hlášení, zazvonil telefon.

„West,” ohlásil se rázně.

„Rychle musíme do Clapp Street,” telefonoval mu překotně Turnbull. „U Bryantů máme další trable.”

8 U BRYANTŮ

Kolem páté hodiny ráno, poté, co zmizel Derek Bryant, podařilo se May a Mickymu přesvědčit paní Bryantovou, aby šla nahoru a aspoň si lehla. Tuto druhou strašnou osamělou noc prodebatovali, opakovali stále stejné věci, oživovali staré rány, aniž dobře věděli, co vlastně dělají. Paní Bryantová vypadala stejně špatně, jako když se dověděla o první osudové ráně. May Harrisonová je nechala mluvit, uvařila jim čaj a přinutila je, aby snědli několik chlebíčků.

Ostatní děti ještě netušily, že otec zahynul, věděly jen, že není doma. A nyní Derek…

„Samozřejmě to budu muset sama dětem dřív či později říct,” prohlásila paní Bryantová.

„Nevím, jak to udělám, ale budu se s tím muset nějak vyrovnat.” Zvedla ruce z kolenou a opět je spustila. „Nemůžu to nechat na nikom jiném.”

„Maminko, proč si trochu neodpočinete?” domlouvala jí May.

„Ano, asi máš pravdu,” souhlasila paní Bryantová, „ale jak mám odpočívat, když se to stalo tatínkovi a Derekovi — ale Derekovi se to přece nemohlo stát!”

May ji důtklivě napomenula: „Prosím vás, tak nesmíte mluvit. Vezměte si dvě tabletky, co vám předepsal lékař.”

„Nechci užívat prášky a na všechno zapomenout,” mrzutě namítla paní Bryantová. „Já — já vlastně nevím, co chci. May, já to skutečně nevím.”

„No tak to nevíte. Ale teď pojďte nahoru.”

„Ano, maminko, měla by sis odpočinout,” naléhal Micky.

„Asi půjdu,” ustupovala paní Bryantová a vstala.

Micky ji doprovodil nahoru a May Harrisonová zůstala zatím v kuchyni. Už tu zbývalo málo památek na oslavu, jen na zdech stále ještě viselo trochu cesmíny a několik girland.

Mladší děti byly ve dvou malých ložnicích nahoře, dva hoši a děvčátko. Bylo jim devět let, sedm a tři. Batole toho o světě moc neví… Devět, sedm a tři. A — kde je Derek? May cítila, jak ji pálí oči; ponořila tvář do chladivé vody. Kotlík si už broukal. Vypnula plyn, naplnila láhev horkou vodou a přidala z krabičky dvě tabletky na tácek k šálku mléka; mléko pro paní Bryantovou ohřeje v ložnici.

Šla ke schodům.

Micky stál na odpočívadle a vypadal, jako by měl každou chvíli padnout. Oči měl červené

a skelné, rty vyprahlé. Předešlé noci spal málo, dnes vůbec oka nezamhouřil a za tři hodiny se už rozbřeskne.

„Mamince teď bude asi líp,” zašeptal. „May, co myslíš, mohl bych si vzít dva aspiriny a lehnout si? Třeští mi hlava.”

„Samozřejmě, Micky,” uklidňovala ho May a stiskla mu ruku. „Byls báječný.”

„Tys byla báječná.”

Šel si lehnout a May šla za paní Bryantovou; ta seděla na kraji postele a dívala se na rok starou fotografii, na které byla se svým manželem. Když vešla May, ani neotočila hlavu. Teprve za deset minut ji May přesvědčila, aby si vzala tabletky, vypila mléko a lehla si. Paní Bryantová ležela na zádech a civěla do stropu; pás a sukni měla uvolněné, boty zuté.

Dům byl teď tichý.

Micky spal v malinké kóji, kterou oddělil otec od pokoje mladších chlapců; poskytovala mu trochu soukromí. May si všimla proužku světla, který pronikal pod dveřmi. Když se-stupovala ze schodů, zavřela oči; bylo jí mdlo z únavy a ze strachu o Dereka; mnohem tíž zvládala všechno teď, když tu nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Vešla do kuchyně. Stál tam gauč, na kterém příležitostně spávala, když to nešlo jinak; dnes bude na něm zase spát. Bylo jí zima a cítila se velmi osamělá. Jako by v domě strašilo.

Přehodila si teplý kabát, zabalila se do přikrývky a upravila si dva polštáře. Nečekala, že usne, chtěla si jenom odpočinout a ulehčit bolavým očím a třeštící hlavě. Když jí je tak zle, jak teprve je asi mamince?

Dřímala. Usnula.

Vzbudilo ji dítě, když už byl bílý den. Holčička Pam. May seděla zpříma a tiskla ji k sobě. Děvče téměř vyděsila, jak je prudce objímala.

„Pam, co je? Co se děje?”

„Maminka tvrdě spí,” stěžovala si Pam, „a tatínek pořád ještě není doma. Mám strach, že přijdu pozdě do školy.”

„Do školy,” opakovala May. „Ano, jsem já to ale blázen.” Odhodila přikrývku a vstala.

„Pam, postav na kamna kotlík, buď tak hodná, potom se jdi umýt a obléct. Jsou už ostatní vzhůru?”

„Bob je, ale Tim ne.” Timovi byly tři roky.

„Tima zatím nebuď, ale řekni Bobovi, aby se šel umýt a obléct. Jestli je tak pozdě, půjdu s tebou do školy a řeknu učiteli, že jsem to zavinila já.”

Pam šla do umývárničky; vypadala už spokojeněji.

Stále ještě v polospánku, vytáhla May v kuchyni roletu, takže dovnitř vniklo víc světla. Z okna byla vidět cihlová zeď, která oddělovala Bryantovu zahradu od sousedů; za zdí bylo okno vedlejšího domu — otlučené a šedivé; ale ráno svítilo jasem a na několika břidlicových taškách jiskřila jinovatka.

Pam nalévala do kotlíku vodu.

„Nemohla jsem maminku ani vzbudit,” oznamovala.

„Nemohlas ji vzbudit,” opakovala May.

Náhle ji zachvátila panika. Běžela rychle ke schodům a pospíchala nahoru. Slyšela, jak si děti povídají; tak Tim je už také vzhůru. Zaváhala přede dveřmi pokoje paní Bryantové a srdce sejí rozbušilo. Zapůsobily tak prášky, nebo…

Otevřela.

Pokoj skoro tonul ve tmě; světlo sem vnikalo jenom škvírami po stranách rolety, to bylo všechno. Chvatně vytáhla roletu, pak ji zadržela, aby nedělala hluk. Otočila se a s napřa-ženýma rukama se blížila ke Kath Bryantové.

Všechno bylo v pořádku; bohudíky, bylo to v pořádku. Paní spala; May viděla pohyb hrudi a rtů. Byl to jen účinek uspávačích tabletek. Ten pošetilý strach — je několik minut po deváté, paní Bryantová spí stěží tři hodiny!

May po špičkách vyšla.

Naslouchala u dveří pokoje, o který se dělili Derek s Mickym. Nic se neozývalo. Cítila, jak jí bije srdce; otevřela a nakoukla dovnitř.

Derekova postel byla prázdná; nevrátil se tedy.

S těžkým srdcem sestoupila May dolů a uvařila čaj; pak někdo zaklepal na hlavní dveře. Vzplála v ní naděje, ale zároveň se ozval i strach. Viděla se v zrcadle, ale ani nepozorovala, že není namalovaná, že má krátké světlé vlasy rozcuchané, že silný zelený kabát na ní visí pokrčený a pomačkaný.

Byla to paní Rosa Trenthamová odnaproti; nejstarší blízká přítelkyně paní Bryantové. V osudný večer nebyla doma, ale včerejší den většinou strávila u Bryantů. Za ní nakukovalo několik dalších sousedů; a za nimi asi deset cizích lidí, mezi nimi několik mužů; byl tam i policista v uniformě,, který se tvářil velmi úředně. Včera to většinou nevypadalo jinak.

„May, pusť mě dovnitř a potom zavři,” řekla Rosa Trenthamová. „Přišla jsem ti pomoct.”

Uvařila snídani a připravovala děti; jiná sousedka je odvedla do školy. Třetí sousedka odnesla tříletého Tima, stejnou službu jim prokázala včera. Paní Bryantová se může dosyta vyspat a May si musí odpočinout. Jakmile se probudí, ať pošle pro sousedku odvedle nebo přes ulici.

Jen ať se Kath Bryantová vyspí. Jen ať se Micky vyspí.

A May se také musí vyspat — proč ne v dívčím pokoji? To znělo přímo božsky. Kdyby jenom Derek —

May si šla lehnout, uklidněná slibem Rosy Trenthamové, že ji vzbudí, jestli přijde nějaká zpráva o Derekovi.

Když se vzbudila, všechno bylo jiné. Neměla pocit hrůzy ani překvapení. Ležela několik minut v pohodlném teplíčku — až na pravé rameno. Přetáhla si přes ně přikrývku a položila se na záda. Pak na ni dolehlo jako těžká rána pomyšlení, že o Derekovi nedošla žádná zpráva.

Přepadla ji svíravá úzkost.

Podívala se na staromódní budík na krbové římse; ukazoval za pět minut dvě. Pomalu se posazovala. Bylo chladněji, než si původně myslela; odhodila přikrývku a natáhla si zelený

kabát, který jí sloužil jako župan; podšívka ji chladila na holých pažích a na ramenou. Někdo tu chodí.

Snad maminka Bryantová nebo některá sousedka — nebo to může být policie. Otevřela a vyšla na odpočívadlo.

Dveře pokoje paní Bryantové byly zavřené. May opatrně otočila klikou a nepatrně je pootevřela. Rolety byly stále stažené. Zdálo se jí, že slyší stejnoměrné oddechování; určitě neslyšela šepot. Zavřela tak tiše, jak otevírala, a potom se obrátila k horním schodům. Slyšela, jak něco zavrzalo; následoval tlumený výkřik. Připadalo jí, že zaslechla mužský hlas.

Policie? Kdo jiný?

May napadlo, že asi přišel manžel Rosy Trenthamové. Derek?

Pospíchala po schodech dolů, nyní již zcela probuzená; ani ji nenapadlo, že by se měla něčeho bát.

Šelest přicházel z pokojíku pod hlavní ložnicí — nevelké místnůstky, která sloužila všemu možnému. Žehlilo se tam, balilo, skladovalo a „úřadovalo”. Tom Bryant dělal zadarmo spoustu prací pro kapli a pro dva kluby. Pracoval vždy v tomto pokojíku na malém psacím stolku se stahovací roletou.

Dveře byly pootevřené. Kdo asi v tom pokojíku je?

Snad si policisté umínili, že prohledají všechno, ale — May otevřela dokořán.

U stolu stál muž. Otočil se ke dveřím. Na obličeji měl šátek a nízko do čela mu padala špičatá čepice; bylo to jako scéna z filmu.

V pravici třímal velkou železnou tyč.

May stála se zdviženýma rukama a ústy doširoka otevřenými, ale nekřičela; nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Něco jí říkalo, že muž je stejně vyděšený jako ona. Kdoví jak dlouho tak stáli, jak dlouhá doba uplynula, než vydechla:

„Co tady děláte?”

A pak se otočila a chtěla utéci. Muž po ní skočil. Chtěla vykřiknout, ale ještě než se jí vydral z hrdla hlas, přitiskl jí muž ruku na ústa. Nejprve cítila tlak jeho ruky, pak i jeho těla. V duchu viděla železnou tyč a živě si připomněla, co se stalo Tomu Bryantovi. Kopala a mlátila kolem sebe, tahala ho za šátek, ale všechno marně; nemohla se ho zbavit. Cítila, že ji tiskne ke zdi silněji a že jí svírá hrdlo. Pak ucítila, že jí něco padlo na pravou nohu, a v příštím okamžiku jí obemkla krk druhá ruka; muž ji rdousil. Svíjela se, chtěla křičet a bezmocně kopala; uvědomila si, že trepky jsou málo účinné; nemohla dýchat. Zdálo se jí, že se jí svírají plíce, jako by je někdo ovíjel provazem, stahujícím je tak silně, jako jí prsty škrtily hrdlo. Cítila, že jí ubývá sil.

Jen ona slyšela, jak ho zapřísahá.

„Nezabíjejte mě, prosím vás, nezabíjejte mě. Prosím, nezabíjejte mě!” Neuvědomovala si hloubku vlastního zoufalství či vlastní jistoty, že přichází smrt. Před očima jí tetelivě tančily třpytné obrazy, jasná světla, bílé, žluté a záblesky červeně. Červená, žlutá, bílá. Tečky a

čárky. Bolest v krku a v plicích se stupňovala. Cítila, jak jí uniká síla z nohou a z paží. Věděla, že jí paže zplihle visí podél boků, a cítila, jak jí povolují nohy.

Uvědomovala si, že ji vstoje drží jenom jeho ruka, která jí tiskne hrdlo.

V beznadějné, bezradné hrůze ho stále ještě zapřísahala vnitřním hlasem, který mohla slyšet pouze ona. „Prosím, nezabíjejte mě, prosím, nezabíjejte mě.” Ztrácela vědomí.

„Bože, nedopusť, aby mě zabil, nenech mě zemřít.” Světlo zmizelo a rozlila se pouhá čerň; přestala si uvědomovat bolest.

Muž ustoupil.

Lapal po dechu, pot se mu perlil na čele a na horním rtu. Ústa měl otevřená a v nich mu svítily zuby. Podíval se dolů na raneček, který býval May Harrisonovou. Padla na levý bok s obličejem od něho odvráceným, ale přesto viděl na jejích rtech ochablost a oteklé hrdlo. Rozevřel se jí kabát. Pod ním měla lesklé kombiné lemované krajkou. Nehýbala se a podle všeho ani nedýchala.

Polkl.

Pomalu šel ke dveřím a napjatě naslouchal; neslyšel nic. Sebral železnou tyč.

Byla to obyčejná páka; železné páčidlo. Potěžkal je v pravici a přitom shlížel dolů na dívku. Chrčivě oddychoval pootevřenými ústy.

„Neviděla mě — nemohla mě vidět,” mumlal.

Sáhl si na obličej. Šátek se mu svezl na krk; kdyby se na něho někdo podíval teď, viděl by ho jasně. Viděla ho May?

„Nemohla mě vidět,” ujišťoval se nahlas a po chvíli dodal: „Nebo mohla?”

Poklekl na jedno koleno, ohmatával jí ruku, pak zápěstí. Nenahmatal jí tep; aspoň si myslel, že puls necítí, ale srdce mu skákalo tak divoce, že si tím nebyl jist. Paži měla ochablou; vypadala mrtvá.

Podíval se na železné páčidlo. Zvedl je.

Zachvěl se a strčil páčidlo za opasek; obrátil se k psacímu stolku Torna Bryanta. Prohledal už všechno kromě dvou zásuvek a teď začal v horečném spěchu znovu. Každou chvilku se ohlédl na May, ale ta se nehýbala.

Byla mrtvá a on byl jejím vrahem. Nemohla mu vidět do tváře — nebo ano?

Přestal hledat; uvědomil si, že nenajde to, kvůli čemu sem přišel, kvůli čemu ho sem poslali. Opět se zachvěl. Soužila ho dvojí obava: že bude přistižen a že dívka mohla zahlédnout jeho obličej, než to s ní skoncoval.

Nemohla. Každopádně je mrtvá.

Uvolnil si límeček, uchopil opět rukojeť páčidla a začal je vytahovat z opasku. Najednou uslyšel nějaký hluk. Jako by v něm někdo uvnitř zapjal elektrický proud; v jediném záblesku v něm vzplál strach.

Klíč byl v zámku. Slyšel, jak se otáčí. Někdo řekl: „Nikdo nevyšel.”

„Dovnitř nepůjdete” odbyla muže nějaká žena. „Vy novináři byste se měli stydět! Ještě ztěžujete život chudákům, kteří utrpěli tak hroznou ztrátu.”

„Buďte na mne hodná,“ začal muž. „Pohovoříme si trochu, paní Trenthamová, a potom vás už nebudeme obtěžovat.”

Dveře se zabouchly.

Žena, která vstoupila s klíčem, kráčela rázně od hlavních dveří; bude muset projít kolem pootevřených dveří pokojíku, sotva půl metru od schouleného muže a od dívky, která tu leží tak tiše.

Muž svíral páčidlo pevně v pravici.

9 MAY

Paní Rosa Trenthamová, která se přátelila a sousedila s Bryantovými už dvacet let, zabouchla před novinářem hlavní dveře a kráčela rychle a rozzlobeně směrem ke kuchyni. Blížila se k dolním schodům a k pokojíku vedle nich a rozmrzele se kousala do rtů. Bouchnutí mohlo Kath, May nebo Mickyho vzbudit. Zastavila se přede dveřmi pokojíku a naslouchala, jestli se někdo z těch tří neprobudil. Bylo po druhé a Rosa Trenthamová se utěšovala, že by to nakonec nebylo zas tak zlé, i kdyby se probudili; odpočinuli si už dost.

Lámala si hlavu, jak nejlépe by pomohla Kath Bryantové.

Shora neslyšela nic; usmála se a trochu si oddechla. Právě stoupla na první schod směrem ke kuchyňským dveřím, které byly dokořán, když si všimla, že se dveře pokojíku nepatrně pohnuly; pak se ozvalo ostré skřípnutí, které ji vyděsilo. „Co —” spustila.

Dveře se rozletěly. Spatřila muže s šátkem přes obličej, levici držel na klice a pravicí zvedal železnou tyč. Vykřikla.

Otočila se a řítila se k hlavním dveřím. Křičela: „Pomoc, pomoc!” Muž ji jednou uhodil. Ucítila na rameni ránu, která ji však nezadržela. „Pomoc, pomoc!” ječela, natáhla ruku a chytila se zástrčky u dveří. „Pomoc, vražda!”

Obávala se, že ji zasáhne druhá, smrtelná rána. Nemohla už znovu vykřiknout, ale zoufale tahala za zástrčku. V příštích několika vteřinách prožívala jen hrůzu; ale muž ji už podruhé neuhodil.

Dostal se do zadní části domu, sešplhal z okna kuchyně a chystal se uprchnout postranní uličkou k motocyklu a do města.

Cyril Dawson z listu Globe se už skoro vzdal dalšího hlídkování u domku Bryantových; ne že by snad ztratil trpělivost. Jenom si myslel, že se k ničemu nedostane, i kdyby tady strávil celý den. Věděl, že sousedé přicházejí a odcházejí přibližně každou hodinu, a tak čekal na příští návštěvu. Přišla paní Trenthamová, která se o několik minut opozdila. Novináře ani trochu nepřekvapilo, že ho zhurta odbyla; vlastně ho pobavilo, jak sousedka rozhořčení jenom předstírá. Pokrčil rameny a odvrátil se; chápavě se usmál na policistu středních let, který stál u okraje chodníku. Několik zvědavců, většinou žen, postávalo

kolem; chtěli zahlédnout členy rodiny, jejichž obrázky a jména viděli v novinách.

„Pro dnešek toho mám dost,” prohlásil Dawson.

„Nechápu, zač vás platí. Že se takhle flákáte?” ptal se policista.

„Kdo říká, že mě platí?” tázal se Dawson a obrátil se směrem k nároží. Vtom uslyšel výkřik.

Otočil se prudce k hloučku zevlounů; ženy náhle znehybněly; lhostejnost najednou zmizela. Policista nadskočil, jako by byl raněn, a pak se vrhl vpřed. Popadl píšťalu a pískal. Pískot se ozýval po celé ulici.

Vrhl se ke dveřím.

,,Pomoc, pomoc!” opakoval se výkřik. „Vražda! Pomoc!”

Strážník se vrhl ode dveří k oknu a obuškem rozbil sklo. Nedbaje na střepiny, prostrčil otvorem hlavu a razil si cestu dál; nejdelší střepy vylamoval přílbou.

Když hluk ustal, do ulice zahnul vůz a od nároží přibíhal další policista. Otevřely se dveře.

Vyklopýtala z nich Rosa Trenthamová s ústy doširoka otevřenými a se zdviženýma rukama, šedivé vlasy se jí uvolnily z uzlu a padaly jí do zátylku. Rysy v obličeji měla ztrhané. Padla do náruče Dawsonovi, který se octl přímo před ní. Slyšel její vzlykavý dech a cítil, jak se celá chvěje hrůzou. Z vchodu do domu nic neviděl kromě otevřených kuchyňských dveří a schodů vedoucích nahoru, ale z postranního pokoje se vynořil policista s obuškem v ruce, mohutný a svižný. Obrátil se a pádil ke dveřím do kuchyně.

„Co to bylo?” vyjekl Dawson. „Co to bylo?” Paní Trenthamová jen lapala po dechu a vzlykala.

Dawson ji odstrčil, spěšně vykřikl na lidi, kteří se k němu blížili: „Ujměte se jí!” A vběhl do domu.

Jako by se staly tři události najednou. V dálce se znovu ozvala policejní píšťalka. Nahoře na schodech stál černovlasý mladík ve vojenské uniformě a tvářil se vyděšeně, jako by měl omdlít; v otevřených dveřích vedoucích do pokojíku náhle Dawson zahlédl dívčí vlasy.

Vlasy slečny Harrisonové.

„Proboha,” vydechl Dawson. Prudce otevřel, vstoupil a spatřil May Harrisonovou. Vrhl na ni jediný pohled, pak vystrčil hlavu a vykřikl: „Pošlete pro lékaře! Rychle, pošlete pro lékaře!” Vrátil se k dívce, která ležela v podivné poloze na podlaze, a v duchu se rozhodoval, zda jí má pomoci, či pádit k telefonu.

Krk měla červený a nateklý. Po tvářích plno škrábanců. Nahmatal jí tep a zadržel dech. Puls pracoval, ale velmi, velmi slabě. Potřebovala okamžitě umělé dýchání.

„Co je s lékařem?” zařval.

Z ulice vešly dvě ženy spolu s dalším policistou. Hoch ve vojenské uniformě naléhal:

„Máme prý zavolat lékaře, prosím vás, rychle!” Jedna žena ho příkře odbyla:

„Nerozčiluj se, Micky. Vyznám se v tom stejně dobře jako doktor.” Dotyčná sousedka poněkud přeceňovala vlastní schopnosti, ale Mickymu to dodalo odvahy. Potom se ujal velení policista; dával rozkazy, co mají dělat, a odborně zavedl umělé dýchání. To zbavilo Dawsona odpovědnosti. Za tři minuty byl už u telefonu. Globe se dověděl o události dřív

než Yard. Za několik minut poté došla zpráva do Yardu Turnbullovi. Oznámil ji Rogerovi.

V davu padesáti nebo šedesáti zvědavců, který se shromáždil před Bryantovým domem, uviděl Roger Dawsona z listu Globe, svého známého z radnice. U otevřených dveří stál vy-soký policista a staral se o to, aby dovnitř nevnikl nikdo nepovolaný. Rogera nepoznal.

Nejlíp mu to poví Dawson.

„Jak dlouho jste tady?” zeptal se Roger.

„Tři hodiny,” odpověděl pohotově Dawson. Měl mladistvý obličej a husté vlasy tak světlé, že v nich zanikala šeď. Vypověděl Rogerovi, co věděl, a dodal, že už telefonoval do redakce Globu, Teď se vrátil, aby zjistil, co se děje dál. „Získal jsem bezvadného sólokapra,” dodal a usmál se.

„Jak se daří slečně Harrisonové?”

„Teď je u ní lékař,” řekl Dawson a úsměv mu zmizel z tváře. „Jestli se mě ptáte —”

„Není mrtvá, že ne?”

„Ne, řekl bych, že ne.”

Roger měl pocit, jako by ho někdo bodl nožem přímo do srdce; obava, nejhorší ze všech obav, že totiž byla spáchána další vražda, které se dalo zabránit. Jestliže ta dívka… ale zatím žije, že? Zatvářil se sarkasticky.

„Tak vy jste se stal hrdinou jenom kvůli tomu, abyste ulovil sólokapra ?”

„Jestli tu je nějaký hrdina, tak je to ten polda,” namítl Dawson. „Ještě jsem neviděl nikoho skákat po hlavě do zaskleného okna. On to neví, ale zítra ráno bude na první straně Globu, a kdybyste mohl obrázek doprovodit titulkem —”

„Napište si jej sám, bude to mnohem lepší. Jestli budu moci pro vás něco udělat později, prosím. Ale teď moc nedotírejte na mě ani na Bryantovy.”

„Hezoune, byl jsem v domě, první jsem našel to děvče, viděl jsem bratra, který málem nebyl při smyslech, a nepoložil jsem mu jedinou otázku, jenom jsem ho uklidňoval. Byl jsem tak zdrženlivý jenom kvůli vám.”

„Díky. Doufám, že vám šéf nedá padáka.”

Zamířil k otevřeným dveřím, kde stál Kilby se strážníkem, který tu měl službu; strážník hořel touhou se ukázat. Kilby vypadal veliký, hřmotný a upjatý; přitom upjatost v povaze vůbec neměl.

„Nazdar,” pozdravil Roger strážníka. „Doufám, že vám tady ti lidé moc nepřekážejí.”

„Och ne, pane.”

„Dobrá.”

Micky stál na druhém nebo třetím schodu a díval se do pokoje, kde ležela May Harrisonová. Venku zazvonila sanitka. Roger přistoupil ke dveřím. Žena, kterou neznal, se skláněla nad dívkou a poskytovala jí umělé dýchání. Jiná držela ruku kolem ramen paní Bryantové. Lékař vstával. Byl to postarší mužík a vypadal usouženě.

„Jestli je ta dívka mrtvá —” zašeptal Kilby.

„Buďte zticha.”

,,Promiňte.“

Kath Bryantová hleděla na lékaře, jako by měl nad ní vynést rozsudek. Její srdce, dokonce její život — to vše se jí zračilo v očích. Napřáhla před sebe ruce, jako by o něco tiše prosila. Trvalo to jenom několik vteřin,.ale na tak bolestné ticho se těžko zapomíná.

„Přichází k sobě,” řekl lékař. „Jakmile to půjde, dopravím ji do nemocnice a postarám se, aby jí nic nechybělo. Nezvonila už sanitka?”

U vchodu do domu zavládl ruch. Kilby měl zajistit, aby saniťáci hladce prošli dovnitř, místo toho však nakukoval přes hlavy žen, které civěly na May Harrisonovou. Rty se jí pohybovaly a začínala lapat po dechu. Roger pokynul saniťákům a odstrčil Kilbyho. May měla naběhlý obličej a zarudlý, opuchlý krk. Ze škrábanců jí prýštila krev.

„Až dá lékař příkaz, tak pojedete s nimi,” nařídil Roger Kilbymu.

„Ach… ano. Doprovodím je.” Kilby se vytrhl ze zamyšlení a zamířil ke dveřím, aby zamezil tlačenici. Zvonění sanitky přivolávalo stále více zvědavců. Kilby na ně řval, jako by si chtěl odreagovat rozrušení.

Lékař brzy přikázal, aby děvče odnesli.

Saniťáci si počínali zručně a jemně. Zvedali May na nosítka; Roger pozoroval zmučenou tvář Kath Bryantové. Micky Bryant stál stále na schodech. Když May odnášeli, zeptal se stísněně:

„Není — není mrtvá?”

„Ne, není,” odpověděl Roger schválně hodně drsně. „Nemalujte zbytečně čerta na zeď. Víte, co se stalo?”

„Ne. Slyšel — slyšel jsem, jak někdo vykřikl, seběhl jsem dolů a — a May ležela na podlaze a —”

Mickyho rozechvělý hlas umlkl.

Roger mu nabídl cigaretu. Dychtivě se jí chopil.

„Být vámi, postavil bych vodu na čaj,” radil mu Roger. „Pokud znám ženy, vaše matka a její přítelkyně budou potřebovat šálek čaje. Přineste také aspiriny.” Za řeči přešel do kuchyně. Viděl, že zadní dveře jsou otevřeny, a všiml si, že přichází strážník, pravděpodobně ten, který pronásledoval útočníka.

Strážník kráčel pomalu a velmi těžce dýchal. Nebyl poškrábaný, ale z přílby mu trčel skelný střep, dlouhý skoro dvacet centimetrů. Zřejmě o tom nevěděl. Druzí dva policisté stáli v postranní uličce u zahrádky; Roger slyšel, co si povídají.

„Tak jste neměli štěstí, že?” oslovil je. „Slyšel jsem, že jste do toho šli s vervou.”

„Kdo jste —” spustil strážník a pak o krok couvl. „Promiňte, pane Weste, nepoznal jsem vás. Ne, neměli jsme štěstí, pane. Ta svině zahnula z vrátek rovnou k motorce. Okamžitě vyrazil uličkou. Zahlédl jsem mu akorát záda, nic víc. Už jsem telefonoval na obvod, pane, jistě pošlou létací oddíl. Kolegové prohledávají uličku, jestli ten chlap něco neupustil, jestli tam nejsou otisky bot nebo stopy pneumatik. Není bohužel pravděpodobné, že by tam něco našli. Cesta je asfaltovaná.”

„Člověk nikdy neví, kde ho potká štěstí,” utěšoval ho Roger. „Máte tušení, co pachatel hledal?”

„Bohužel ne, pane.”

„Raději se půjdeme podívat, jestli se to dá zjistit,” prohlásil Roger. Nejméně ze všeho si přál stupňovat nátlak na paní Bryantovou. Nic jiného mu však nezbývalo.

Když s ní mluvil, vypadala strašně.

„Paní Bryantová,” oslovil ji, „netušíte, proč sem pachatel přišel a napadl May? Znáte nějaký důvod, proč se chtěl vloupat do domu?”

„Ne,” odpověděla mdle paní Bryantová.

„Váš manžel se vám se vším svěřoval?”

„Ano, se vším.”

„A kde se vzala ta stolibrová bankovka v jeho kapse? Našli jsme ji u něho, když byl zavražděn.”

Vypadala ohromeně; uvěřil jí, když vydechla: „Tom a sto liber? Nesmysl! To — to prostě nemůže být pravda!”

Ujišťoval ji, že to pravda je, ale pochyboval o tom, že ji přesvědčil. Těch sto liber byla záhada sama o sobě a možná byla klíčem k celému problému. Bude se s tím muset poprat.

Roger spatřil psací stolek v pokojíku a v něm přeházené věci; prohlédl si ho; nenašel tam nic zajímavého; bylo však aspoň zřejmé, že motocyklista přijel prohledat dům a vzdušnou čarou zamířil přímo k psacímu stolku nebožtíka Bryanta.

Proč?

Pokud mohl Roger soudit, paní Bryantová to skutečně nevěděla a podrobná prohlídka pokojíku neobjevila nic. Nechal tam jednoho muže, aby prohlédl ostatní místnosti v domě, a vrátil se do Yardu. Na nábřeží bylo velmi rušno a cesta mu trvala skoro půl hodiny.

Na psacím stole našel lísteček, na který napsal náměstek ředitele tlustým těžkým rukopisem:

Hned mě volejte.

Nu, Chatworth bude muset několik minut počkat. Roger zavolal nemocnici, kam odvezli May Harrisonovou. Jakmile se představil jako člen Yardu, ihned ho přepojili na staniční sestru, která se musela jít zeptat. Roger ťukal netrpělivě tužkou do psacího stolu.

Otevřely se dveře a vešel Chatworth. Vypadal jako Goliáš, tak těžce dveřmi soukal panděro a sunul se vpřed. Dveře za ním zaklaply. Zachmuřeně pozoroval Rogera, který s telefonem u ucha zvedl ruku. Chatworth k němu těžkým krokem přešel. Roger položil ruku na sluchátko a vyzval ho:

„Posaďte se, pane, prosím.”

„Haló, vrchní inspektore,” volala sestra. „Bohužel pro vás nemám nové zprávy. Slečna Harrisonová je při vědomí, ale ve špatném stavu po otřesu. Můžu vás zavolat, až bude něco nového?”

„Budu vám za to vděčný. Předala byste laskavě vzkaz detektivu seržantu Kilbymu, který je u vás v nemocnici?”

„Ráda.”

„Požádejte ho, ať tam zůstane, dokud ho nevystřídá policistka. Budu vám zavázán, když dovolíte, aby policistka seděla u postele slečny Harrisonové.”

„Prosím,” souhlasila sestra.

Roger jí poděkoval a položil sluchátko. Nepromluvil ihned. Chatworth stále ještě neměl dobrou náladu, ale už nevypadal tak otráveně.

„Co to znamená?” spustil. „Myslel jsem, že když jsme dostali Wilsona a máme otisky, je boj u konce a nám nezbývá než jásat. Co chtěl proboha ten zloděj u Bryantů?”

„Víme jenom, že prohledával místnost, kde se Bryant věnoval svým koníčkům. Doposud jsme nenašli jediný otisk nebo jedinou stopu — kromě toho, že měl na sobě hnědé šaty a čepici. Zdá se, že nikdo neviděl motocykl tak dobře, aby nám mohl říct, jakou měl značku.”

„Použijte raději zase BBC,” doporučoval Chatworth.

„To bych rád udělal,” řekl Roger a snažil se ze sebe setřást depresi, které se nemohl zbavit od chvíle, kdy spatřil May Harrisonovou na podlaze. Aspoň že ten Chatworth není už tak zatvrzelý.

„Jak to vypadá s celkovým zjištěním otisků prstů v River Way?”

„Ministr pošt hrozí, že vezme útokem ministerstvo vnitra, aby akci zastavilo — tihle pošťáci jsou strašně nedůtkliví,” pravil Chatworth zasmušile. „Dostal jsem z něho jedinou rozumnou informaci, že totiž dva dny před vánocemi nával trochu ustane. Vím, nechceme čekat, ale nemůžeme provést akci bez souhlasu ministerstva vnitra a možná že to bude muset jít až do vlády. Můžete počkat?”

„Vypadá to, že budeme muset,” připustil Roger. „Nemůžeme předpokládat, že se budou na to všichni dívat stejně jako my.” Když Chatworth vyndal z kapsy balíček manilských doutníků, zapálil si Roger cigaretu. „Případ se nijak neotevírá,” postěžoval si. „Pořád nemáme žádný motiv. Derek Bryant je beze stopy nezvěstný už dva dny. A teď to přepadení. Jestli byl Tom Bryant podvodník velkého formátu, potom by bylo na místě jednat co nejrychleji.”

„Myslíte, že to byl gauner?”

„Dr. Jekyll a pan Hyde? Pravda je, že nejsem ani na začátku dohadů. Dal bych hodně za to, kdyby se našel Derek Bryant.” ‘

„Který má motocykl,” doplnil ho Chatworth.

Roger řekl popuzeně: „Už jsem uvažoval o možnosti, že Derek zabil otce, ukryl se a že ho to hnalo zpátky domů, aby tam něco našel, ale to všechno jsou pouhé dohady.”

„Něco nového s tou ženskou od Carmichaela?”

„Ještě ne. Turnbull je dává oba hlídat. Ta ženská má byt v domě v St. Jolm’s Wood a není pochyb o tom, že jí Carmichael platí nájemné. Na to není žádný zákon.”

„Má Carmichael nějaké soukromé příjmy?”

„Na žádné jsme nepřišli. Sám bydlí velice skromně v domku v Paddingtonu.”

„A co s tím Simmem a vylupováním vozů?” zeptal se Chatworth.

„Slouží dvacet let a nikdy na něho nebyla žádná stížnost. Není pochyb o tom, že se ty pytle ztratily, když byl vůz na poště. Simm si zřejmě odskočil na hlt a nechce to přiznat. Myslím, že by do toho mohl být namočený.” Roger hledal mezi papíry na psacím stole a vytáhl zvětšenou fotografii otisku prstu. Zamračil se na ni. „To je všechno, co jsme našli.” Dál prohledával papíry a našel jiné podobné fotografie. „Otisk na kladivu a otisk na sklenici

ve Wilsonově pokoji,” řekl a dodal velmi zamyšleně: „Není mezi nimi jediný úplný otisk — samé zlomky.” Skoro zapomněl, že je přítomen Chatworth. Vzal ze stolu zvětšovací sklo. Minutu bylo ticho. Pak poznamenal: „To je setsakramentsky zvláštní, ve všech případech stejná část, střechovitý oblouček, skoro stejné linie.”

„Co vás na tom tak překvapuje?” zeptal se Chatworth.

„Tři zlomkové otisky, všechny totožné, to znamená, že pachatel nosí rukavice s otvorem na jednom prstě nebo na palci nebo má nějakou zvláštnost — co nejdřív to proberu s Wilberforcem.”

Chatworth přikývl a zeptal se: „Je v třídírně něco nového?” Roger odpověděl velmi pomalu: „Nikdo moc nemluví o Dereku Bryantovi — nebyl tak oblíbený jako jeho otec. Poštmistr Farnley má starosti s vánoční poštou, ale podle všeho nám chce pomoci. Carmichael naši práci skoro sabotuje. Tváří se, že je posedlý balíčky a dopisy, a dělá to ge-niálně. Turnbull je tam celou dobu a má s sebou dva dobré spolupracovníky, ale všude jsme skončili nezdarem. Nezdar s Derekem Bryantem, nezdar s Wilsonovým motocyklem, nezdar s motivem —” Roger se zarazil.

Chatworth zhluboka potáhl z malého černého manilského doutníku, naklonil hlavu, což při jeho silném býčím zátylku nebyl snadný výkon, a zeptal se nevrle: „Co vás vlastně tak dohřálo?”

„Podle mne je ze všeho nejhorší způsob, jak rozbili Bryantovu rodinu. Nemůžu zapomenout na tvář té paní. Nebo May Harrisonové. Jestli ji napadl Derek a ona ho poznala, pak prožije pravé peklo. Podle všeho je do něho až po uši zamilovaná a —” Roger zmlkl a smutně se pousmál. „Vidíte, jak se na to všechno střízlivě dívám. A musím se omezit jenom na dohady: že Bryant na poště něco objevil, byl kvůli tomu zavražděn a vrah má důvody se domnívat, že Bryant měl usvědčující materiál, který je stále v Clapp Street. A tak,” pokračoval Roger zasmušile, „musíme se ptát, proč Bryant seděl na něčem, co asi pro vraha představovalo smrtelné nebezpečí. Byl to tak slušný člověk, za jakého ho všichni považovali? Chtěl bych vědět na beton, zda je Tom Bryant mimo podezření. Jestli ho budeme muset pošpinit, nevím, jak to přijme jeho paní a celá rodina. A jestli je v tom namočený i Derek —”

„Dnes musíte brzy skončit a strávit večer s Janet,” přerušil ho Chatworth drsně. „A od zítřka nechte plavat všechno ostatní, co máte rozdělané, a soustřeďte se na tenhle případ. Honí nás tisk, mě honí ministr vnitra, vy honíte sám sebe. Nechte všechno ostatní plavat, Rogere.”

„Udělám to tak. Díky.”

„Ještě něco vám nedá spát?”

„Jenom to, co je jasné. Po léta dostáváme hlášení o loupežích v poštovních vozech. Vždycky jsme měli jistotu, že lupiči dostávají informace přímo z pošty. Narazil Bryant na něco? Podplatili ho snad nejdřív — a potom zabili, aby nemohl mluvit? Plánují snad letos o vánocích na poště v River Way velký zátah?” Umlkl a pokrčil rameny. A pak dodal: „Mi – mochodem, poprosil byste ministra pošt, aby dal pokyn poštmistru v River Way Farnleyovi, že mi smí poskytnout veškeré informace o tom, co všechno se jim dostává do rukou ? Když

budeme přesně vědět, jaký materiál zpracovává pošta v River Way, možná že v tom najdeme vodítko.”

„To zařídím,” slíbil Chatworth.

10 NOC

V půl sedmé dopsal Roger hlášení. Strčil je do kapsy, neboť si je chtěl ještě doma přečíst. Nic nového nepřišlo, ale aspoň si trochu vydechne. Vstal a šel ke dveřím. Chtěl už jet domů, aby ještě na chvíli zastihl své chlapce, než půjdou spát. Když bude mít štěstí, bude doma včas na večeři; požádá seržanta v hlavní hale, aby zatelefonoval Janet.

Právě sahal po klice, když se dveře pootevřely a uhodily ho do nohy.

„Promiňte,” omlouval se muž.

Roger otevřel a uviděl seržanta Kilbyho. Vypadal unaveně, jako by doplácel na svoje ponocování. Byl to jen stín toho jindy bodrého chlapíka.

„V nemocnici je Ivy Gissingová,” hlásil. „Já jsem se hned vrátil.”

„Jak se daří slečně Harrisonové?” zeptal se Roger.

„Zatím neřekla ani slovo. Do chorobopisu jí napsali, že po šoku ztratila paměť, ale může to taky hrát.” Strašně se zamračil. „Jestli poznala tu svini —”

„Tak vy taky podezříváte Dereka Bryanta. Zajděte si naproti do hospody, dejte si loka a pak jděte domů. Já jsem pro dnešní večer skončil.”

Na venkovních schodech si Roger vzpomněl, že by měl poslat Janet vzkaz, a zavolal na seržanta ve službě.

Vyšli do Cannon Row a zastavili se v hospodě; sedělo tam asi deset dalších mužů z Yardu; bylo tam horko, zakouřeno a plno hluku. Roger poručil dvojitou whisky a polovinu své vypil; pak odešel do zadní místnosti zatelefonovat inspektorovi, který měl na starosti tisk. Když se vrátil do výčepu, čekala ho na stole další dvojitá whisky; Kilby svou už vypil.

Roger nic neřekl, ale doufal, že Kilby nebude do sebe házet whisky jednu za druhou.

„Já odcházím,” prohlásil Roger. „A vy jděte taky domů. Je to rozkaz.”

„Jistě,” přisvědčil Kilby.

Roger se vrátil do Yardu pro auto. Snažil se vzpomenout si, nač zapomněl, ale nic mu nenapadlo. Bylo skoro půl osmé. Jel pomalu jako vždy, když pil a když měl plnou hlavu starostí. Pak se rozhodl, že zajede do Fulhamu a navštíví paní Bryantovou.

Zdržel se u ní jenom několik minut; s uspokojením zjistil, že se o ni stará zástup sousedek. Když dojel do Bell Street, světla na jejich domě nesvítila. Zavezl vůz do garáže a uvažoval, jakou bude mít asi Janet náladu; velmi často se špatný ranní začátek protáhl do ve-čera — pokud se mu nepoštěstilo předem zaskočit na pár minut domů; a dnes mu to prostě nevyšlo. Obrátil se k domu a zahlédl vzadu na úzké pěšince, která vedla kolem domu k

zahradě, jakýsi stín.

Stál nehybně a srdce mu splašeně bilo. Vždyť to jsou jenom stíny.

Pak se někdo ze tmy zachechtal.

Cítil, jak v mžiku z něho opadává napětí; najednou nechápal, proč byl předtím tak nervózní. Slyšel Scoopyho, svého staršího syna, jak otráveně nadává: „Osle! Jsi úplně nemožnej. To je k neuvěření, jak se pořád tlemíš. V jednom kuse se tlemíš, nic jinýho neumíš; je mi z tebe nanic.” Roger neřekl nic. Scoopy došel pěšinou do míst, kam dosahovalo kalné pouliční světlo; na jedenáct let byl velký a statný, skoro sto sedmdesát centimetrů vysoký, nosil střevíce stejné velikosti jako Roger. „Promiň, táto,” omlouval se,

„to měl být vtip, ale Richard je nemožnej.”

„Já se netlemím. A když, tak akorát proto, že na mě děláš ksichty.” Ze tmy se vynořila postava s drobným obličejem a velkýma blýskavýma očima. „Nesmál jsem se, jenom se mi chtělo kejchnout.”

„Lžeš!”

„Nelžu! Tati, já nejsem lhář. Že mi nesmí nadávat, že lžu, když nelžu. Chtělo se mi kejchnout. A stejně jsou to hloupý fóry, skákat ve tmě na člověka. To nemám rád.”

„Protože jsi ubohej červ,” posmíval se mu Scoopy.

Tak to by nešlo; bude jim muset oběma promluvit do duše, čeká ho napjatá atmosféra a pravděpodobně nepříjemný večer. Hoši se takhle chovali jednou za měsíc; obyčejně se na ně Roger těšil, že se k němu radostně přiřítí, jak to dělávali odmalička.

„Ty mizero,“ zasyčel Richard. Roger polkl.

„Hádě,” uchýlil se ke slůvku, jehož nikdy neužíval mimo okruh rodiny. „Proč nedáš šampiónovi jednu do nosu?”

,,Do nosu —” začal Richard a pak se zachechtal. „Tak mi ho podrž!” Scoopy se obrátil k otci; najednou se choval i mluvil docela jinak.

„Táto, hrozně ti děkuju, že mi říkáš šampión; není to prima? Myslel jsem, že to nic nebude, soupeř nebyl tak velkej jako já, ale zato dával rány! Něco obrovskýho! Bejt tam ma – minka, určitě by křičela. Trochu jsem krvácel z nosu, ale ne moc. Měl jsi vidět jeho pravý oko; zavřelo se mu a vypadá

„Jako zralý rajče,” vykřikl Richard. „Scoopy ho div nepřizabil.”

„Škoda že jsem tam nebyl,” zalitoval Roger a myslel to vážně. „Jsi pašák, Scoopy. Příště se přijdu podívat a šmytec. Co maminka?”

„Jo máma” povzdechl si Scoopy tónem, ve kterém se mísilo pohrdání s láskou a s jistou pobaveností. „Celý večer byla nemožná, zpívala ty legrační písně. Víš, říkala mi Mourečku a

-”

„A Budulínku,” vpadl Richard. Rogerovi poskočilo srdce.

„Pojďme. Uvidíme, co nám o sobě řekne sama,” vyzval oba syny a šel k hlavním dveřím. Hoši se mu pověsili z obou stran na paže. Richard vyprostil ruku a rychle se zeptal:

„Smím odemknout?”

„Jakým směrem otočíš klíč?” zeptal se Roger.

„Ve směru hodinových ručiček…”

„Ňoumo!” ušklíbl se Scoopy.

„Proti směru hodinových ručiček. Měl jsem náhodou pravdu! Chtěl jsem říct: ve směru hodinových ručiček, když se zamyká, a obráceně, když se odemyká.”

Roger mu dal klíč. Richard otáčel klíčem oběma směry, až odemkl, a pak se vřítil dovnitř, zapomínaje, že měl ustoupit stranou a vpustit napřed otce. Volal: „Mámo, táta je doma a dal auto do garáže, tak už nikam nepojede. Mámo!”

Scoopy zavrtěl hlavou a vyjádřil se o bratru, jako by hovořil o vnukovi.

„Je to dítě. Asi nikdy nedospěje; dokonce nechal klíč v zámku.” Roger se smál.

Dveře do kuchyně byly dokořán otevřené a Janet přicházela z přípravny; na stole bylo prostřeno pouze pro Rogera, ale toho momentálně stůl nezajímal. Pohlédl do očí Janet. Nenašel v nich ani stopy po trápení, naopak vyzařovaly spokojenost, kterou z nich chtěl vyčíst. Objal ji, přitiskl k sobě a políbil tak, až ztratila dech. pak ji pustil a podíval se na ni.

„Nazdar, miláčku. Co máš v zásobě pro vyhladovělého muže?”

„Je to v troubě. Teplé jídlo. Nechceš se napřed napít?”

„Už jsem sklenku vypil.”

„Dobrá. Scoopy, vyndej tatínkovi večeři z trouby, ale opatrně, je tam hodně šťávy. Nezapomeň si vzít utěrku; talíř bude horký. Richarde, seber noviny a správně je slož. Ať to nemusím říkat dvakrát.”

„Ne, maminko.”

„Chudáček,” politoval ho Roger. Posadil se a usmál se na Janet. „Jaký jsi dneska měla den?”

„Napřed mi šlo všechno nějak nakřivo. Odpoledne jsem byla venku a slyšela jsem hodně povídat o té vraždě. Jedna paní zná paní Bryantovou, a když jsem se dověděla, co dalšího ji ještě potkalo, byla bych si nafackovala. Jak — jak se jí vede?”

„Hůř.” Několika slovy se zmínil o stavu May Harrisonové; hoši stáli a napjatě poslouchali. Víc se toho dozvěděla o hodinu později, když už chlapci leželi v posteli; Roger seděl v kuchyni, upíjel slabou whisky se sodou a pozoroval manželku, jak dělá paštiku. Přirozený rytmus jejích pohybů, pohled na hladké, zakulacené předloktí, když držela nůž a lžíci, vůně sušeného ovoce a koření, to všechno na něho působilo uklidňujícím účinkem.

„Uklidím ještě tyhle věci,” řekla kolem jedenácté. „Ráno přijde paní Dayová, může —”

„Umyjeme nádobí,” navrhl Roger. „Budeme to mít ani ne za pět minut.” Kouřil a utíral příbory. Bylo dobré být doma, bylo to také jediné místo, kde měl v tuto chvíli být. A Janet nevypadala tak unaveně jako předešlého večera; oči měla jasnější, nepohybovala se už tak ochable.

„Chtěl bys zapnout elektrický krb v předním pokoji a chvilku se posadit do křesla?” zeptala se.

Roger se culil.

„Ne,” prohlásil.

„Je to pro nás oba pohodlnější.”

„Ne,” trval na svém a stále se zubil.

„Ale, miláčku, proč —” začala a pak se zarazila. „Ty blázne!”

„Blázen neblázen,” pravil Roger. „Znám svoje práva.”

Ulice byla velmi tichá.

Janet spala na levé straně, zády obrácená k Rogerovi. Dotýkali se nohama, ale v ramenou mezi nimi zela široká mezera. Rogerovi foukalo na záda; popotáhl trochu přikrývky, ale bylo to marné. Bylo mnohem chladněji než předtím a oknem viděl mrazivý svit hvězd. Jaká asi je předpověď počasí? Budeme mít konečně bílé vánoce? Uvažoval o tom líně. Já sním o vánocích bílých… Kde tu píseň nedávno slyšel? Mladé hlasy — zatraceně! Ano.

Janet si několikrát legračně odfoukla.

Roger byl náhle vzhůru, zbytky nádherné ospalosti byly najednou tytam; věděl, že to bude trvat dost dlouho, než zase usne. Kdyby vstal, vzbudil by pravděpodobně Janet; rozhodl se tedy zůstat v posteli.

Přistihl se, že uvažuje o tom, zda je Derek Bryant naživu nebo po smrti.

May Harrisonová v noci chvílemi dřímala. Uvědomovala si velkou únavu, nepatrnou bolest a celkovou malátnost. Věděla, že je živá, věděla, že leží v posteli, ale nic víc. Všechno ostatní se chvělo v mlhách; všechno ostatní se propadalo do zapomnění.

Kath Bryantová léta nepamatovala takovou nespavost; a přitom máloco v těchto dnech bylo tak nežádoucí. Byla mnohem čilejší, než si přála. Rosa nebo některá jiná sousedka by s ní jistě strávily noc, ale raději byla v tomto pokoji sama. V koutku mysli se jí ozývalo varování — přestože prodělala otřes z toho, co ji v posledních dnech postihlo, ještě plně nepochopila pravdu: neuvědomila si doopravdy, že je Tom mrtev. Byl tu jeho pokoj a jeho poduška; jeho trepky; malá bible tištěná drobným písmem se snítkou suché cesmíny místo záložky, tyto verše tedy četl naposledy. Kolikrát bibli přečetl? Jistě několikrát; Kath byla dokonce nakloněna věřit tomu, že znal celou zpaměti.

Děti ležely ve svých postýlkách; spaly.

Prohlížela vetchou lepenkovou krabici se starými dopisy a upomínkami: na jednodenní výlety s nějakým klubem, s církevním spolkem, se zaměstnanci třídírny. Byly tam fotografie; s Tomem v Brightonu, s Tomem v Southendu, s Tomem, s Tomem, s Tomem. A s dětmi. A jak se dívala na tyto obrázky bez jediné slzy v očích, probírala v duchu to, co pověděla dětem. Snad udělala dobře, když se vyjádřila prostě, pravdivě a přímo.

Pam se rozplakala, Bob vzlykal. Nejbolestnější pro Kath ale bylo, když se Tim — malý Tim se zářícíma očima vroubenýma zahnutými řasami — tenkým hláskem zeptal: „Tatínek nám umřel?”

Děti už to tedy věděly a nebude zapotřebí jim to opakovat. Byla ráda, že jsou s ní v domě. Sama se s touto ranou těžko vyrovnávala a bude s ní zápolit ještě dlouho.

A Derek — kde je Derek? Zlobila se na sebe, že jí napadají takové myšlenky. A May…

Kath bylo, jako by se dusila.

Samozřejmě — všechno nebylo zlé… Sousedky. Policie — jeden policista teď stál u dveří, druhý vzadu a tak to bude pořád, dokud nedopadnou vraha.

A ten pán v civilu, West… Nemohla si vzpomenout, jakou má hodnost; ani na tom moc nezáleželo. Na cestě domů se u ní zastavil na deset minut a s vřelou vděčností vzpomínala, jak jí v ten hrozný večer pomohla jeho žena. Netrápil ji výslechem, chtěl vědět jen jedno — a to chtěli vědět všichni: proč se k nim do domu někdo vloupal? Z Tomovy pokladny mohl ukrást nanejvýš deset liber; ostatní peníze Tom ukládal na poště a vybíral občas menší obnosy na vánoce a podobně. Jak —jak proboha přišel ke sto librám? To je celé jmění; jejich celoživotní úspory sotva dosahují takové částky. Proč sem přišel ten ničema a napadl May? Kde — kde je Derek?

Probrala všechny papíry v pokojíku v přízemí, a nenašla nic zvláštního, nic, co by mohlo naznačit nějaký motiv. Pokud Tom sám nekradl —

Proč?

Zvedla pár starých dopisů ve vybledlých obálkách popsaných vyrudlým inkoustem; a tu z jedné obálky vypadlo něco těžkého. Bylo to světlé a blýskavé — klíč. Na první pohled zvláštní klíč; do patentního zámku, ale větší, než bývají normální klíče. Když ho zvedla, zatančilo na něm světlo tak prudce, až ji píchlo do očí; byl to klíč neopotřebovaný a nový.

„Nač ho tu proboha Tom měl?” podivila se nahlas. A po chvilce mlčení zauvažovala dál:

„Co je to za klíč?”

Nikdy předtím takový klíč neviděla. Položila klíč — ale neodtrhla od něho pohled.

Srdce se jí rozbušilo. Znovu zvedla klíč a odhodila si vlasy z čela. Hledali snad tenhle klíč?

Schoval ho tu Tom?

V hloubi srdce jí něco napovídalo, že ano.

Odložila konečně klíč zpět, pomalu zamířila k posteli a posadila se poprvé od chvíle, co přišla do pokojíku. Na krbové římse stála Tomova fotografie, zachycující jeho hezký obličej, vlnité šedivé vlasy a úsměv, který pro ni znamenal všechno.

Proč Tom schovával ten klíč?

„Tome,” oslovila fotografii vyprahlým hlasem, „oč jde? Proč jsi přinesl domů ten klíč?” Usmíval se na ni.

„Ne — nerozumím tomu,” zakoktala. „Nerozumím.” Ve skutečnosti začínala svým obavám rozumět. Vstala a začala přecházet sem a tam a uvažovat, velice logicky uvažovat. Měla by to oznámit policii; panu Westovi.

Zloděj určitě potřeboval ten klíč, co jiného? Ale — proč ho Tom přinesl domů? Jaký to je klíč? Vypadá jako od sejfu; jistě patří k nějakému důležitému zámku.

„Tome,” znovu oslovila fotografii nahlas, „já tomu nerozumím. Ty — ty jsi s tím neměl mít nic společného — neměl ses plést do špatností. Neměl — samozřejmě že neměl!” Po – slední větu vykřikla. „Je mi špatně, když na to jen pomyslím.”

„Tome… Co je to za klíč? Tome, proč jsi ho přinesl domu?”

V jiné části Londýna, v St. John’s Wood, kde bydlela Carmichaelova blondýna, mluvili spolu dva muži. Mluvčí byl vyšší; druhý muž byl mladší a štíhlejší. Vypadal vystrašeně — a také vystrašený byl. V pokoji se povalovaly večerníky s titulky o vraždách a s novými titulky o přepadení May Harrisonové. Již před chvílí odložili noviny a od okamžiku, kdy naposled zašustěl papír, byl slyšet jenom jeden hlas.

„Jestli ti neviděla do obličeje, potom je to v pořádku, protože nikdo jinej tě neviděl. A v Globu píšou, že přišla k sobě, ale je grogy, takže nemůže mluvit. Na chvíli máš pokoj. Nevytýkám ti, žes ji neodkrouh; vytýkám ti, žes nedones ten klíč, jasný? Ten klíč musím dostat. Už jsem si kvůli tomu svoje užil — ale nemusíme se o tom bavit. Sázím se, že klíč u Bryantů je.”

„Nemůžu se tam vloupat znova!”

„Nikdo tě nenutí, aby ses o to pokoušel,” řekl ten větší. „Kočku nemusíš dusit jenom smetanou, existujou ještě další způsoby, jak ji odpravit. Jestli se nemůžeš dostat dovnitř ty, musíme najít někoho, kdo to udělat může, a musíme jednat rychle. Co ten bratříček, jak se jmenuje?”

„Mick — Micky?” vykoktal mladík.

„To bys měl vědět. Tak co s tím Mickym? Co kdybys ho přemluvil, aby se podíval po tom klíči? Takovou maličkost bys dokázat moh.” Odmlčel se a potom se náhle rozchechtal. „Že jsem na to nepřišel dřív! Parádní fór! Já si pěkně v klidu dodělám tuhle věc — a poldové zatím budou čmuchat naprázdno! Málo platný, já jsem přece koumal!”

Opět se zasmál.

Mladší muž nepromluvil; vypadal nesvůj. Krátce po šesté vyšel mladík z domu. Lidé, kteří časně vstávali, už měli tu a tam rozsvíceno. Mladíkův motocykl stál opřený o domovní zeď. Vytlačil ho na ulici, pak nastartoval. Ozval se chraptivý rachot, který se po několik vteřin stupňoval, pak zvolna slábl, až se rozplynul v tmavém jitru.

Paní Bryantová se modlila: „Bože, poraď mi, co mám dělat.”

11 RÁNO

Roger West přijel ke Scotland Yardu příštího rána v půl deváté; zastavil jenom několik centimetrů od zdi a sotva tři decimetry od nejbližšího auta. Vystoupil, přibouchl za sebou dveře a energicky kráčel ke schodům. Potkal superintendenta, který se usmál a prohodil: „Ty máš tedy dnes oko.“

„Spíš moje auto!”

„To jsem pozoroval.” Zastavili se uprostřed schodů. „Moc toho pro tebe v noci nepřišlo, Hezoune. Mladý Bryant se doma ještě neobjevil. Dvakrát jsme už telefonovali s jeho matkou.”

„Hm. Díky.”

„U Bryantů se nestalo nic, kolem vraždy Wilsona nic nového — nikdo neviděl chlapíka,

který ho doprovázel domů.”

„Škoda.”

„Tak se do toho zakousni,” vyzval ho superintendent bodře. „Do vánoc to chceme mít za sebou.”

„Mám taky rodinu,” poznamenal Roger.

Šel dále. Cítil se líp a v mnohem veselejší náladě než včera večer. Ignoroval výtah a zamířil ke schodům; cestou si připomínal, že je policista. Jeho úkolem je chytat zločince, od malých zlodějíčků až po vrahy; nemá smysl brát na sebe trápení jiných lidí. Udělá všechno, co je v jeho moci, aby Bryantům pomohl, ale nic, co by mohlo poškodit průběh případu.

Když vstoupil do kanceláře, měl pořád ještě dobrou náladu. Stál tam zády ke dveřím muž, díval se z okna a neslyšel ho vejít.

„Nazdar, Kilby. Mohl jste spát?” oslovil ho Roger. Kilby se hbitě otočil.

Vyspal se. Měl jasné oči. Byl hladce oholený, měl ošetřenou pleť. Nebyl to nehezký chlapík, jenom jakoby nějak nedodělaný. Měl trochu krátký nos a trochu divně vykrojená ústa.

„Vyspal jsem se. Měl jste pravdu; byl jsem včera večer utahaný jako pes.”

„Oba jsme na tom byli stejně.”

„Nevěděl jsem, že vy se taky někdy unavíte,” podotkl Kilby suše. „Když jste včera večer odešel z hospody, zaskočil tam Turn —pan Turnbull jen tak v rychlosti na jednu skleničku.”

„Nebylo to poprvé.”

„Dal jsem si s ním ještě jednu a potom mě odvezl domů. Po cestě jsme si povídali.”

„Turnbull stojí vždycky za poslech.”

„Mně to nemusíte říkat. Já —” Kilby se zarazil. „Požádal mě, abych vám něco vyřídil, pane; brzy ráno musel odjet do Paddingtonu; je něco nového v souvislosti s tou vraždou zastavárníka. Předložil samozřejmě písemné hlášení, ale je to vypsáno trochu složitě. Hm — prý budete chtít pravděpodobně jeho skalp, ale —”

Roger se usmíval.

„Může si ho nechat. Pokračujte.”

„Sestavil otázky podle důležitosti,” pokračoval Kilby a trochu zčervenal. „Nejprve: co chtěl zloděj u Bryantů a proč nečmuchal u Bryantových přátel, na poště, v klubech, v cír – kevním spolku? Turnbull řekl —”

„Že tihle svatoušci, co leží věčně v bibli, bývají někdy horší než ostatní smrtelníci.”

„No, skutečně naznačil —”

„To zkoumáme,” přerušil ho Roger. „Co jiného?”

„Absolutní přednost by dal Dereku Bryantovi.”

„A co dál?”

„Prý je to dobrá myšlenka, podívat se na zoubek té Carmichaelově blondýnce.” Teď se začal Kilby červenat. „Carmichaela můžeme jen pozorovat, ale blondýnka má asi za sebou pestrou minulost. Kdybychom jí to dokázali, pravděpodobně by promluvila. Snad by to stálo za pokus.”

„Navázat s ní společenský vztah,” podotkl Roger suše, ,a ujmout byste se toho měl vy.”

Teď se Kilby prudce zarděl.

„Nevím, proč ne.”

Roger se ušklíbl. „Ani já ne. Na kilometry daleko ve vás pozná policajta, ale na tom ani tak nezáleží; to by ji mohlo postrašit. Zkuste to, ale buďte opatrný — ne abyste se do té blondýny zakoukal.“

„S tím si nedělejte starosti.” Kilby odpověděl tak drsně a zatvářil se tak nazlobeně, až to Rogera překvapilo. Je zvláštní, že velcí lidé od policie bývají často tak naivní. Tento případ se Kilbymu zadřel hluboko pod kůži a může mu hodně pomoci.

„Kdo si dělá starosti?” opáčil Roger příkře. „Přišlo o té ženě nějaké nové hlášení?”

„Ano, pan Turnbull je napsal krátce před odchodem,” odpověděl Kilby. „Právě je klepou na stroji; brzy dostaneme jedno vyhotovení.”

„Postarejte se, abych tu zprávu rychle dostal, ale nejprve proberte všechno, co je třeba udělat, a podívejte se, jestli nám něco neuniklo.” Roger pokynul na znamení, že ho propouští. Kilby odešel a zanechal Rogera jeho úkolům: pročítal hromadu hlášení, rozděloval práci na ostatních případech a připravoval celkovou zprávu o Bryantové vraždě.

Měl pro sebe dvacet minut. Potom přišli ostatní inspektoři; musel přerušit práci a soustředit se na hlavní úkol — na případ na poště. Noviny byly plné různých teorií. Jeden list přinesl seznam poštovních vozů, které byly vyloupeny za posledních pět let, a uváděl, že kořist představuje pohádkovou částku — skoro jeden milión liber. Některé noviny dovozo-valy, že loupeže spadají na vrub ústředně řízené bandy; jiné tvrdily, že se na zločinech podílí tucet nebo ještě víc různých pachatelů. Všechny listy se shodovaly v jednom. Loupeže by se neuskutečnily, nebýt informací, které pachatelé dostali přímo z pošty.

Jeden z inspektorů prohodil:

„Člověk od tebe toho moc neslyší, Hezoune. Kterému názoru fandíš ty?”

„Jestli je to jenom jedna banda, pak to tady doporučuji zabalit a radši se věnovat chovu kuřat,” odpověděl Roger. Vstal a přešel k oknu. Nad řekou visel těžký, žlutavě šedý mrak, který podle všeho připlouval z jihu. „V noci napadne sníh,” řekl, „a život pro Carmichaela se stane peklem.”

Viděl, jak se otevírají dveře.

Vešel Kilby s hlášením naklepaným na stroji. Pozdravil všechny: „Dobré jitro,” a přiřítil se k Rogerovi. „Tady je ten materiál o Deirdre Amesové.”

„Hezké jméno pro blondýnku,” poznamenal Roger.

„Podívejte se na její fotku,” vyzval ho Kilby a vytáhl ze stránek hlášení obrázek. Deirdre Amesová byla skutečně kus.

Podobný ateliérový portrét najdete obvykle před méně slušnými nočními kluby a muzikály třetího řádu. Deirdre Amesová vynikala okouzlujícím širokým úsměvem a okouzlující širokou průrvou na prsou, jen částečně krytou mohutným péřovým vějířem. Jako fotografie to bylo umělecké dílo. Zvláštní bylo, že blondýna na ní nevypadala vulgárně, přestože byla tak nápadně vystrojena a přestože byly tak zdůrazněny její půvaby. Její oči se zdály nejen krásné, ale i inteligentní.

Roger se pootočil na Kilbyho.

„Říkal jsem vám už dřív, že se máte víc starat o skautské odznaky; tahle dáma je bude určitě shánět. Ale takhle ji vyfotili pravděpodobně před deseti lety, kdy byla na vrcholu.”

„Vzadu se uvádí letošní leden,” namítl Kilby. „Asi půl roku předtím, než klofla starého Carmichaela.”

Roger něco zahučel a hluboce se zamyslil. Jestli dívka skutečně tak vypadá, co vidí na vedoucím třídírny? Co by na něm viděla kterákoliv mladá holka — kromě peněz? Doposud se nezjistilo, odkud pocházejí Carmichaelovy příjmy, ale tohle svědčí o tom, že jsou značné. Jeho přitažlivost jistě netkvěla v osobním kouzlu.

Roger četl pozorně hlášení.

Deirdre Amesová neměla záznam v policejním rejstříku. Od šestnácti let vystupovala na jevišti, většinou ve sboru, teď jí bylo třiadvacet. Rok působí jako kabaretní hvězda v solid – ním hotelu Mitham v ulici u Piccadilly. Až do července letošního roku se dělila o malý byt s jinou dívkou, Muriel Paisleyovou. Potom se přestěhovala do přepychového bytu, který jí platí Carmichael. Ačkoliv sám bydlí v mnohem skromnějším bytě, tráví hodně času u své milenky, většinou v noci.

Kilby se začal nervózně ošívat. Roger vzhlédl od hlášení.

„Syde,” začal tichým hlasem, „vy byste mě asi nejradši praštil, ale já si myslím, že nejste ten pravý, kdo by si měl vzít na paškál Deirdre Amesovou. Asi nebude moc nadšená, až se doví, že ji sleduje policista — podle mého názoru by se jí měl přilepit na paty chlapík, který nevypadá ani trochu podezřele. Ale je tu jiný úkol, který můžete splnit, pravděpodobně líp než kdokoliv jiný.”

Na okamžik přelétl Kilbyho tvář výraz zklamání, ale vzápětí potěšeně vyhrkl: „Vy jste přece můj šéf. Jaký úkol pro mě máte?”

„Ještě jste nebyl v třídírně pošty v River Way, že ne?”

„Ne.”

„A ze zaměstnanců poštovního úřadu jste viděl jenom Dereka Bryanta,” pokračoval Roger, „a to ve tmě, že?”

„Správně.”

„Syde, jděte se převléknout do starých šatů a pak se přihlaste jako brigádník na poště v River Way. Snažte se dostat práci v budově, abyste do všeho vnikl. Na práci s balíky určitě přivítají brigádníka, který má mohutná ramena; vaším příchodem budou vyslyšeny Carmichaelovy modlitby. Moc se jim do toho plést nebudeme. Vezměte si s sebou propouštěcí papíry z armády, vymyslete si nějakou historku, proč jste zatím bez práce, a řekněte, že si potřebujete vydělat na vánoce. Oči mějte pořád na stopkách. Získejte co nejvíc informací o metodě jejich práce, zvlášť jak to dělají s doporučenými zásilkami, a koukejte zjistit co nejvíc o ceninách, které poštou procházejí — a jak se může zájemce zvenčí o všech těch věcech dovědět. Chápete?”

„Ano,” přitakal Kilby horlivě.

„Dobrá. Ohlaste se telefonicky, jen jak budete moct. Hlavní pozornost věnujte Carmichaelovi a každému zaměstnanci, který se kolem něho bude hodně ometat, s kým

bude jedna ruka. Zjistěte také, co si o Carmichaelovi povídají ostatní pošťáci. Spřátelte se s řidičem, který se jmenuje Simm. Vnikněte do jejich práce co nejvíc, ale zbytečně na sebe neupozorňujte a neprozraďte se, že patříte k nám. Řečem o vraždě se vyhýbejte jak můžete. Nabídněte se, že budete pracovat přesčas, kolik budou potřebovat. Snažte se vůbec být co nejužitečnější.

„Jdu na to,” slíbil Kilby. Bystře a mile se usmál, což velice napravilo jeho nedodělaný vzhled. „Víte už, koho nasadíte na Deirdre Amesovou?”

„Ne. Navrhujete někoho?”

„Ano. Ráno jsem o tom uvažoval a říkal jsem si, že se na ten úkol hodí Silver.”

„Ano. Asi máte pravdu.”

V Yardu se všeobecně tradovalo, že v celé historii detektivního oddělení se nikdo nevyrovnal Johnnymu Silverovi. Jestli tam kdy měli typ podvodníka, pak to byl Silver. Vypadal jako podvodník, byl uhlazený, vždy elegantní a o poznání přeháněl svou srdečnost. Mluvil jako podvodník, neboť vládl obratným jazykem, dovedl přijatelným způsobem lichotit a byl docela vtipný. Bylo mu asi pětačtyřicet, ale vypadal o deset let mladší, vždycky se usmíval a nikdy se neobjevil v soudní síni jako svědek obžaloby — což z něho činilo jakousi bílou vránu mezi jeho kolegy. Mimo Yard vědělo jen pár lidí, že Silver má hodnost detektivního inspektora. Jeho osobní vlastnosti a užitečnost v dosavadní funkci zaručovaly, že nikdy nebude povýšen, nanejvýš se mohl stát vrchním inspektorem — aby získal vyšší plat a úměrně k tomu i vyšší důchod. Nikdy na sobě nedal znát, že ho to mrzí. V kriminálním vyšetřovacím oddělení mu pov
olovali nejvyšší částky na útratu a jednotlivé položky zřídkakdo zkoumal; vědělo se o něm, že se mu v Yardu nikdo nevyrovná v rychlosti, s jakou do sebe hází whisky. Nikdy ho ale nikdo neviděl podnapilého. Vyprávělo se o slavném případu, kdy opil celou bandu amerických a holandských podvodníků tak, že všichni skončili pod stolem, zmeškali letadlo a udrželi se na anglické půdě tak dlouho, dokud na ně nebyly vydány zatykače a nebyli zatčeni.

Silver byl velice rafinovaný.

Vždycky měl v zásobě nějaký trik, který pohotově uplatnil; znal víc fíglů než celý Scotland Yard dohromady. Vzato kolem a kolem, byl to velice atraktivní chlapík. Gauneři velkého formátu — jako například tamti Holanďané a Američané — ho bez zaváhání tipovali na kolegu, a v tom byl počátek jejich konce.

Roger prohovořil tuto otázku se superintendentem, který nejvíc používal Silverových služeb, požádal ho, aby Silvera uvolnil, a poslal pro něho. Silver se u něho objevil v kanceláři krátce po desáté hodině, vysoký, štíhlý, v apartním oděvu v tónu námořnické modři, s vlasy lesklými jako havraní křídlo a téměř také tak černými, na malíčku levé ruky zlatý prsten s malým briliantem.

„Tak co jsem provedl?” zeptal se.

„Hned se k tomu dostaneme,“ odpověděl mu Roger. „Znáte hotel Mitham?”

„Leek Street, Piccadilly,” odpověděl pohotově Silver. „Majiteli jsou Edwards a Edwards, ředitel se jmenuje Victor Munro, jeho zástupkyní je jeho žena Sybil Munroová, hlavní

kuchař je Mario, vrchní číšník Bili Higgings — dobrý hotel druhé třídy, kabaretní umělci vystupují mezi obecenstvem a jenom jedno, opakuji, jediné číslo stojí skutečně za to. Jmenuje se Deirdre, přátelé jí často říkají Didi. Na klavír tam hraje Bili Rocky, houslisté se mění, na cello vrže dáma jménem Grantová. Velkolepé. Sázím se v poměru deset ku jedné, že se zajímáte o Didi.”

„Správně,” přitakal Roger. Rychle nastínil Silverovi základní situaci a Silver podotkl zamyšleně: „Myslím, že vím, jak na ni, ale hned dnes večer to nebude. Může to trvat taky dva nebo tři večery. Má svého tatíka.”

„Zajímáme se hlavně o toho tatíka,” podotkl Roger.

Od Silverova odchodu neuplynuly ani dvě minuty, když poslíček přinesl lístek od Chatwortha. Stále ještě nedostali povolení sejmout otisky prstů všem zaměstnancům v River Way, ale instrukce z ministerstva pošt nařizovala Farnleyovi, aby poskytl Rogerovi všechny informace, o které požádá. Farnleyovi se to nebude líbit, ale bez ohledu na vánoční ruch bude muset Rogerovi podávat zprávy o všech cenných poštovních balíčcích, které procházejí poštou v River Way.

Od zahájení provozu prošly novou poštou nesčetné cenné zásilky. Procházela tudy značná část obchodu s diamanty mezi Velkou Británií, Spojenými státy a Holandskem — zá silky byly vždy střežené. Novou poštou procházely rovněž velké lodní zásilky použitých desetišilinkových a jednolibrových bankovek; ačkoliv jednotlivé zásilky nesměly obsahovat víc bankovek než do hodnoty 10 000 liber, aby se zabránilo nadměrným ztrátám, posílaly se týdně obrovské sumy.

Roger vyslýchal v tomto směru řidiče vozů a stráže.

Vyjel do River Way kolem poledne, ale proud vozů vyjíždějících z hlavních vrat byl v tu dobu tak velký, že Roger raději na nábřeží vystoupil a zamířil k poště pěšky. Poprvé porozuměl Carmichaelově posedlosti; vzbudila v něm sympatie. Zdálo se mu neuvěřitelné, že je na světě tolik balíků. Náklad za nákladem čekal u skluzů a na nakládacích ram pách se vršily balíky až skoro do stropu; tam, kde včera pracovaly desítky dělníků, dnes se jich hemžily stovky. Mladé dívky i ženy středního věku vycházely s brašnami na dopisy na zádech. Hoši i starší muži měli plné ruce práce. Několik svalnatých chlapíků skládalo balíky z vozů. Roger si všiml dělníka v tričku a modrých džínsech, jak nakládá balíčky, jako by po celý život nedělal nic jiného. Kilby.

Když chtěl Kilby pohnout kostrou, dovedl to výtečně. Že ho tak rychle vzali a okamžitě mu dali práci, to dokazovalo dvě věci: Carmichael měl katastrofální nedostatek pracovních sil a zřejmě se ani nesnažil nové brigádníky prověřovat.

Carmichael tam byl také.

Roger pocítil bezděčně obdiv k energii tohoto muže. Pohyboval se tu docela klidně a vyrovnaně, skoro ve výtečné náladě. Kde se ostatní rozčilovali, tam si počínal, jako by o nic nešlo. Zdálo se, že je na deseti místech najednou; byl všude, kde se nahromadilo příliš mnoho balíků, kde skluz vázl, kam přijížděly nové vozy. A všude dával příkazy. Když vůz zajížděl na prázdné místo na rampě, dirigoval ho. Procházel mezi balíky, občas nějaký zvedl a opatrně ho uložil do proutěného košíku na velkých kolech.

Roger k němu přistoupil.

„Pane vrchní inspektore,” oslovil ho klidně Carmichael, „dnes dopoledne se vám skutečně nemůžu věnovat, jestli nejde o něco mimořádně důležitého.”

„Jenom několik otázek, dokud jste tady. Našly se už ty tři pytle s doporučenými zásilkami?”

„Ne.”

„Chybí ještě něco jiného?”

„Ne, pokud to můžu sledovat.”

„Derek Bryant?”

„Pokud vím, neobjevil se, ale nepatří do mého oddělení, pracuje jako údržbář. Já —” Carmichael se zarazil a nakrčil zhnuseně nos. Nebyla to však reakce na Rogerovy otázky.

„Idioti,” vykřikl a ponořil se do hromady několika set balíků a vytáhl jeden, jehož obal byl na povrchu poset vlhkými skvrnami načervenale hnědé barvy. „Kdy se konečně lidi naučí poštou posílat syrové maso a řádně je balit do krabic? Měl by být na to zákon, skutečně by měl být na to předpis. Několikrát jsem už prosil pana Farnleye, aby vyslal deputaci k mi-nistru pošt.” Vzal balíček za provázek a štítivě ho odhodil do druhého koše.,, Musí být v poště nejmíň dva dny; cítíte to?”

„Cítit — to je slabé slovo,” souhlasil Roger účastně.

„Jestli tady s námi zůstanete ještě pár dnů, začnete rozumět našim problémům,” prohlásil Carmichael vážně. Opět se ponořil do hromady a tentokrát vylovil balík, který byl tak po-trhaný, že vylézalo ven plátno, do něhož byl obsah zabalen. „Každý den — každý den — dostáváme stovky balíků, které nelze doručit, stovky jich musíme přebalovat. Kdybychom lidi tak nerozmazlovali, dali by si víc práce, ale přiznám se vám, že nad tím někdy žasnu.”

Vhodil do velkého koše další balík.

„Vidíte to, vrchní inspektore? Podívejte se na adresu: Teta Sally. Kdyby člověk neměl smysl pro humor —”

Carmichael se odmlčel, k nakládací rampě přijížděl pomalu obrovský náklaďák a couval do prostoru, kam se stěží mohl vejít. Carmichael ukazoval řidiči, kam zajet. Vtom se objevil starší listonoš.

„Doporučená pošta, pane Carmichael.”

„Dobrá, už jdu na to,” pravil Carmichael. Odběhl, vytáhl z kapsy klíček a odemkl zadní dveře malého červeného auta, kde leželo pět zelených plátěných pytlů; pytlů s doporučenými zásilkami. Podepsal řidiči papír a odnesl pytle do třídírny ke svému psacímu stolu. Vedle seděl mladší muž, obklopený hromadami papíru. „Podepiš to, Jime, a potom je otevři,” přikázal Carmichael. Podíval se na Rogera a na obličeji se mu kmitl nepatrný, skoro přívětivý úsměv. „Vidíte, jak jsme pečliví! Když jde o důležité zásilky, posíláme samozřejmě s řidičem stráž a občas i další, doprovázející auto, abychom měli naprostou jistotu, že se nic nestane.”

Vyšli ven.

Na nakládací rampě stál chlapec skandinávského vzhledu — s vlasy barvy obilí a s kromobyčejně modrýma očima. Držel balík, který Rogerovi připadal povědomý: obsahoval

rozkládající se maso.

„Prosím, mám vám tohle přinést.” Mluvil velmi pečlivě anglicky.

„Správně, děkuji,” řekl Carmichael. Vzal balík štítivě za provázek. Skandinávec jediný dokázal nekrčit nos, ostatní kolem však nos krčili a komentovali nelibý pach balíčku sar – kastickými poznámkami.

To nebylo všechno. >

Mezi těmi, kdož projevovali nelibost, byl i Kilby, s tím rozdílem, že ten neustále ukazoval na balík a všelijak jinak významně gestikuloval; nakonec sáhl do kapsy a vyndal nůž.

Roger přikývl.

Kilby přestal provozovat němohru, sebral pytel s balíky a šel s nimi ke skluzům.

„Vidíte, další,” ukazoval Carmichael. „Přesně totéž. Taková adresa vůbec v SW 6 neexistuje. Zkuste sousední obvody. Okamžitě zařídím, aby tyhle zásilky vyhodili na skládku.”

„Počkejte okamžik,” požádal ho Roger. „Na tom posledním balíku byla přece stejná adresa!”

„Toho jsem si opravdu nevšiml,” podivil se Carmichael, „ale na tom nezáleží. Když někdo udělá nějaký nesmysl jednou, udělá ho zaručeně i podruhé, i potřetí…”

Roger se začal přehrabovat v druhém koši. Zalykal se strašným zápachem — připomínal mu ten nejodpudivější zápach, který znal; snad právě proto chtěl Kilby otevřít balíček. Něco podobného prožíval už mnohokrát, když ho zavolali k vraždě. Pach rozkládajícího se masa byl vždycky skoro stejný.

Našel první balíček. Adresa na něm byla napsána tiskacími písmeny: Pan Smith, Simca Road 29, SW 6. Adresu na druhý balíček napsala táž ruka; hnědý papír částečně vsákl inkoust.

Carmichaela odvolali k jinému nákladnímu autu.

Roger vyndal svůj kapesní nůž a rozřízl provázek na druhém balíčku. V téže chvíli dovnitř vcouvala dodávka. Když se otevřely dveře, objevila se spousta krocanů zavěšených za nohy na tyčích u stropu. Všichni krocani měli visačku, všichni byli oškubaní, všichni vypadali čerstvě.

Krocan, který by zavadil o balíček, jaký Roger držel v ruce, by mu nesměl na vánoční stůl.

Vybalil zahnívající maso. Couvl.

Viděl část lidské paže — useknuté v rameni a nad loktem.

Stál zcela tiše; přemáhal zvracení. Všiml si, že nějaký člověk na něho zvědavě zírá. Rychle svůj nález přikryl. Chopil se druhého balíčku a rozbaloval ho tak, aby nikdo neviděl dovnitř.

Byla v něm část nohy — mužské nohy s jemnými světlými chloupky.

12 BALÍČKY

Carmichael zbledl, že by se na něm kapky krve nedořezal. Roger ho napjatě pozoroval, ale nedovedl odhadnout, zda Carmichaela rozrušilo to, co viděl, či zda si uvědomil, jak dalekosáhlý význam má tento nález. Nikdo jiný na dvoře neměl ani tušení, co Roger právě objevil.

„Co mám teď podle vás udělat?” zeptal se Carmichael a pokračoval, aniž čekal na odpověď. „Samozřejmě to bude muset rozhodnout pan Farnley, ale poradím mu, aby se snažil vymyslet takový způsob spolupráce s vámi, který by nám co nejméně narušil hladký průběh odbavování zásilek. Nebudete se mnou souhlasit, ale všechno, co nás zdržuje, musí stranou, když máme tolik zásilek, které podléhají zkáze, a tolik balíků, že letos snadno překonáme rekord.”

„Dejte prosím příkaz,” požádal ho nevzrušeně Roger, „aby se všechny balíčky s obsahem podléhajícím zkáze shromáždily tady; zvlášť ty zásilky, které je už cítit. Zaměstnanci se ne-musí dovědět, co se stalo. Vyberte dva spolehlivé chlapíky, kteří shromáždí balíčky — ať je berou jen za provázek. Neotvírejte už nic, jenom si všímejte adres a místa odeslání. Moc se jich nedotýkejte. Snad na nich najdeme otisky prstů, které nám pomohou. Rozumíte?”

„Ano. Ano, samozřejmě. Myslíte, že nemusíme zastavit práci?”

„Ještě ne.”

Roger se díval, jak Carmichael odchází, a měl podivný pocit, jako by mu vedoucí třídírny blahořečil.

Poslal pro tři detektivy z Yardu, kteří konali v River Way službu, pro policejního lékaře a asistenta z policejní laboratoře; sám dohlížel na shromažďování balíčků. Byly jich stovky, ale daly se z nich vybrat ty, o které se zajímal.

Mrtvola, pokud ji mohli dát dohromady, patřila mladému muži. Scházely ruce; a také hlava chyběla.

Balíčky byly podány předešlého dne dopoledne na různých poštách v západních a jihozápadních čtvrtích Londýna.

Předběžné lékařské vyšetření prokázalo, že rozřezání těla bylo provedeno obratně, nikoliv však chirurgicky odborně, a že mrtvola byla po určitou dobu vystavena vysoké teplotě.

„Žil ten muž ještě před osmačtyřiceti hodinami?” zeptal se Roger lékaře. „Aspoň přibližně.”

„Těžko říct. Před třemi dny ano. Přede dvěma — no, nevím.” Dereka Bryanta pohřešovali už skoro tři dny.

„Dá se to nějak zjistit?” zeptal se ho Roger.

„Až provedeme ohledání mrtvoly, snad vám dáme úplnější odpověď,” řekl lékař. „Mladý muž, světlovlasý, asi dvacet tři nebo dvacet čtyři roky. Jestli najdeme ruce, řeknu vám o hodně víc; zatím jenom hádám!”

„Už nehádejte,” řekl Roger.

Opustil lékaře a laboratorního asistenta; odešel do malé místnosti, kterou vyhradili jemu a zaměstnancům Yardu. Byl s nimi také mladý poštovní úředník. Ležely tam nakupeny spousty archů hnědého papíru; jeden z Wilberforceových mužů na ně pečlivě sypal prášek

na zjištění otisků prstů. Na některých arších se otisky těžko zjišťovaly, protože papír byl příliš vlhký, ale na jiných byly otisků desítky.

„Víte přesně, co vlastně hledáte?” zeptal se Roger.

„Otisk společný všem balíčkům.”

„To je správné,” souhlasil Roger, „díky.” Obrátil se k úředníkovi, mladšímu muži učeneckého zjevu, kterého tato společnost trémovala. „Promiňte, že vás obtěžujeme, ale máme problém, který bez vaší pomoci nemůžeme vyřešit.” Tato úvodní formule se zřídka minula účinkem. „Chceme zjistit, ze kterých pošt ty balíčky přišly, a pokud možno i čas, kdy byly odeslány. Půjde to?”

Neočekával, že to bude snadné. Nedá se čekat, že by si někdo vzpomněl zrovna na tyto balíčky; na začátku asi vypadaly jako všechny ostatní. Na papíru ani na provázku není nic zvláštního, ani tvarem, ani způsobem balení se od ostatních neliší. Některé z nich, zvlášť dobře zachovalé, by i teď všude prošly jako nezávadné.

„Některé údaje zjistit můžeme,” tvrdil sebejistě mladý muž. Kulaté brýle s tenkými obroučkami mu dodávaly staromódního vzhledu. „Záleží na tom, jak je orazítkovali. Některé pošty mají stroje; razítkují zaplacené poštovné a datum, některé razítkují také čas. U malých poštovních odboček, kde lepí známky a přerazítkovávají je gumovým razítkem, aby je znehodnotili, toho moc nezjistíme. Ale nějaká fakta určitě od nás dostanete, pane.”

„Prima!” Roger se obrátil k jednomu detektivovi z Yardu. „Pomozte mu s tím, sestavte seznam poštovních úřadů a doby odeslání, kde to jenom půjde. Všimněte si, jestli je v tom nějaký systém.” Nedodal, že to vypadá tak, jako by se odesílatel vypravil na cestu s obrovským nákladem balíčků a podával vždy po dvou nebo třech na různých poštách; kdyby bylo odesláno mnoho stejných balíčků z jedné pošty, bylo by to nápadné.

Vrátil se do Yardu.

Na psacím stole našel fotografii Dereka Bryanta, šťastného světlovlasého dvaadvacetiletého mladíka. Výška i tělesná konstrukce přibližně odpovídaly rozřezané mrtvole.

Zazvonil telefon. „West,” ohlásil se Roger.

„Ahoj, Hezoune,” hlaholil detektivní inspektor Turnbull svým nejdunivějším hlasem.

„Mám pro tebe čerstvou novinku; nedovedu si představit, co by sis počal, kdybys mě neměl.”

„Ale můžu ti říct, co bych dělal s časem, který teď ztrácíme.”

„Dobrá, dobrá,” přešel poznámku Turnbull. „Jsem na druhé straně řeky v Battersea. Na dvoře obchodníka se starým železem našli motocykl Dereka Bryanta. O Bryantovi se nic neví. Hoši z obvodu na tom pracují a pošlou ti hlášení přímo.”

„Díky,” řekl Roger. „To mi pomůže.”

Seděl u stolu, kouřil a hleděl upřeně do okna. Žlutavě šedé mraky visely mnohem níž, jako by měl padat sníh. Zatím ještě nesněžilo, ale v kanceláři se proti posledním dnům citelně ochladilo. Okna byla utěsněna a hluk zvenčí sem doléhal tlumeně a jakoby z dálky.

Myšlenky mu přeskočily z Dereka Bryanta na paní Bryantovou a May Harrisonovou. Jak by to na ně asi zapůsobilo?

Jako by jim osud chtěl připravit tak těžké rány, že se z nich pravděpodobně už nikdy nevzpamatují.

Dokud se nenajdou ruce a hlava, není jisté, čí je to mrtvola. Napadla ho další otázka. Neměl snad Derek na těle nějaké zvláštní znamení? Paní Bryantová by to určitě věděla, Micky pravděpodobně a možná i May Harrisonová. Když se jich však na to zeptá, vzbudí jejich podezření. Jsou jeho obavy vůbec oprávněné? Mohl by ty ženy ještě víc zdrtit. Zeptá se na to tedy až později. V této chvíli jde o rozhodující otázku; fakt, zda je to mrtvola Dereka Bryanta, či ne, zatím neovlivní výsledek.

Vstal, oblékl si kabát, nasadil si klobouk a sestupoval dolů. Nahoře na schodech seržant podupával zimou, třebaže v kanceláři nebylo tak chladno; dveře se ovšem neustále otevíraly a zavíraly.

„Začne to co nevidět,” prohlásil seržant ve službě.

„Děti si přijdou na své,” podotkl Roger.

Když došel k vozu, vzduchem vířilo několik sněhových vloček. Už o tom nepřemýšlel, nastoupil a vyjel opět k River Way; tentokráte však minul budovu poštovního úřadu. Patnáct minut poté, co opustil Yard, dojel do Clapp Street. U Bryantova domu stál policista, ale na ulici bylo tentokrát málo lidí.

Roger zastavil u domu číslo 72.

V okně stále ještě stál ozdobený stromek a v předním pokoji zůstala veškerá výzdoba. Do vánoc zbývalo plných pět dnů. Zaklepal a uslyšel dětský hlásek: „Mami, někdo klepe.”

To jistě patřilo Kath Bryantové. .

Kolem hezkých vlasů měla uvázaný šátek, na sobě modrou zástěru, kratší než černé šaty. Vyhrnula si rukávy a tím připomněla Rogerovi Janet v největším pracovním shonu po ránu. Vypadala také tak zaměstnaně; když ho spatřila, byla zřejmě překvapena a chvíli stála tiše, jako by ji vyděsil. Doposud nikdy se tak nechovala a to Rogera zmátlo.

Nepoznává ho snad?

.Nebo je jí tak zatěžko se s ním vidět?

„Dobré ráno, paní Bryantová, doufám, že nepřicházím nevhod?”

„Ne, samozřejmě ne,” vyhrkla poněkud překotně. „Prosím, pojďte dál.” Pohladila tříletého Tima a podržela mu ruku na tváři, jako by doufala, že jí dodá síly.

„Ne — nezlobte se, zrovna uklízím.“

„Bylo by divné, kdybyste neuklízela”.”

„Pokud pracuju, je mi dobře, ale jakmile přestanu, hned na mne všechno padá.” To už bylo lepší; ale stejně musel myslet na to, jak se před chvílí tvářila, pořád mu vrtalo v hla vě, zda jí jeho příchod nepřišel nevhod nebo ji dokonce nevyděsil. „Snad to časem překonám. Teď před vánoci je všechno horší než jindy. Zítra dětem končí škola a — a opravdu moc se snaží netěšit se na Štědrý den, ale jak jim to můžu zakázat?”

„Já bych se o to nepokoušel. Na vánoce budete doma nebo u známých?” Zvedla bradu, jako by chtěla naznačit hrdost a vzdor.

„Doma,” odpověděla pevně. „Máme výborné sousedy, ale všichni slaví vánoce v rodinném kruhu a v tuhle dobu sami nevědí co dřív. Já — ale vy jste nepřišel poslouchat

moje povídání.” Uvedla ho do předního pokoje, kde dosud visely papírové řetězy a cesmína. Pokoj byl bezvadně uklizen a mosazné součásti krbu jen svítily. „Je —je něco nového?”

„Ne,” odpověděl Roger. „Stále nevíme, proč k tomu došlo, ale víme, že vrah je na svobodě; obáváme se, že by mohl spáchat další zločiny, jestli ho co nejdřív nedostaneme.”

Kath Bryantová nepromluvila.

„Potom co napadl May Harrisonovou… Nevíte, jak jí bylo dnes odpoledne?”

„Ne, ale Micky se za ni chystá; ošetřovatelky měly dojem, že ho včera večer poznala.”

„Ranní zpráva byla dobrá,” poznamenal Roger. Ve skutečnosti byla středně dobrá.

„Nevíme pořád, co tu u vás pohledával ten muž, který slečnu Harrisonovou napadl. Nemůžeme připadnout na důvod, proč to udělal. Ale možná že váš manžel v posledních dnech nebo týdnech řekl nebo udělal něco, co by nám mohlo pomoci zjistit pravdu.” Paní Bryan – tová neodpovídala a Roger pokračoval: „Máte tušení, odkud měl těch sto liber?”

Zavrtěla rozhodně hlavou.

„Je něco, co jste nám ještě nepověděla?”

Zaváhala na zlomek vteřiny, dost dlouho, aby v ní vycítil nejistotu, aby pojal podezření, že k němu není zcela upřímná.

„Nemůžu mu přece říct o klíči, pokud nevím, k čemu ho Tom potřeboval,” myslela si.

Napadlo ji, že to pravděpodobně nikdy nezjistí, a také si uvědomovala, že hledá sama pro sebe omluvu, proč před inspektorem zatajila svůj nález, ale — nač Tom ten klíč potřeboval?

„Nemůžu mu prostě o tom klíči povědět,” myslela si. „Nesnesla bych, kdyby tvrdili, že Tom —”

Nedokončila větu, třebaže mluvila pouze sama se sebou.

„Ne,” řekla Rogerovi. „O ničem nevím.” Poznal určitě, že lže.

Snadno se dovtípil proč. Každý, kdo uvažoval o Bryantově vraždě, se musel ptát, proč byla spáchána, a dospěl k úvaze, zda Bryant nehrál zločinnou hru a zda nebyl zavražděn, protože se jí účastnil. Z toho asi měla jeho žena strach.

Není přece hloupá.

Vyniká silou vůle; to je zřejmé od samého začátku. Teď tady stála skoro vzdorovitě, na rtech se jí stále chvěla věta: „O ničem nevím.” Nebude snadné ji zlomit; Roger přemítal, zda se má vůbec o to pokusit.

Jestliže však tušila, co tu hledal onen zloděj, pak to mohl uhádnout také její syn — voják.

„Nu, nebudu vás už trápit, paní Bryantová,” řekl Roger. „Ale jestli si na něco vzpomenete, třeba i na nějakou dávnou větu nebo na něco jiného, co by stálo za pozornost, hned nám to prosím řekněte. Může to být velice důležité. Může na tom také záviset, zda vraha dopadneme, nebo ne — a mně se přímo hnusí pomyšlení, že se vrah volně pohybuje na svobodě.” Nechal tato slova vyznít, ale paní Bryantová na ně nereagovala. Když se jednou rozhodla, jak bude postupovat, nikdo ji už nezviklá.

„Plně vás chápu,” řekla.

Při odchodu se ještě otočil, podíval se na ni a na Tima, který se k ní přibatolil. Tim vztáhl ručičku a zeptal se:

„Sníh?”

„Ano, miláčku,” řekla Kath Bryantová pevně. „Sněží.” Zavřela za inspektorem.

Roger se zdržel u Bryantů necelých dvacet minut a za tu krátkou dobu se úzká ulička úplně změnila. Vypadala teď tak krásně, jako by patřila do jiného světa. Vydatně sněžilo a sníh pokrýval cestu, chodníky, střechy; i na okenních římsách se usadila tenká bílá vrstva; stejně tak na sloupech svítidel a na poštovní schránce na rohu ležel poprašek. Sníh tlumil i kroky dětí, které se blížily k Rogerovi.

„Jak bych měl jít na Mickyho?” uvažoval Roger, když seděl za volantem a spouštěl motor. Byl tak blízko, že stálo za to zajít domů na oběd. Janet byla sama, kluci obědvali ve škole.

Vařila si pro sebe jenom vejce, ale pro manžela rychle připravila smažená vejce a klobásy. Odcházel z domova a ani se mu do práce moc nechtělo.

Sníh na nábřeží teď brázdily jasně viditelné koleje po vozidlech. Bílá vrstva pokrývala i dvůr poštovního úřadu, který byl světlejší, než když tudy procházel naposledy. Vešel dovnitř. Carmichael stále řídil práci; schválně se díval jinam, ale Roger za ním nešel. Zamířil do kanceláře vyhrazené policii; u psacího stolu tam zastihl vážného mladého úředníka s tužkou v jedné ruce a s tabulkou v druhé. Seděl tam rovněž pracovník z daktyloskopie, před sebou měl tři umazané hnědé archy, na jedné straně velkou hromadu papíru a na druhé menší hromádku.

Když vstoupil Roger, všichni přítomní vyskočili.

„Tak co máme?” Líbilo se mu, jak se vzrušeně tváří starý, usedlý seržant.

„Pozoruhodnou věc, pane,” řekl mladý poštovní úředník. „Nemohl jsem tomu ani uvěřit, když jsem na to poprvé přišel. Pošty se shodují s našimi sběrnými okruhy. Víte, jak to dě-láme, že? Pravidelně objíždíme řekněme dvacet nebo třicet pošt; víte, pro nás je velice důležité, aby dopisy a balíky nikde neležely. Celý jihozápadní okrsek máme rozdělený na této straně řeky podle okruhů — podívejte se.” Velice zaujat svým objevem ukázal mapu na stěně, kde hlavní pošty byly označeny červeně a menší pobočky modře. Od jednoho bodu k druhému vedly čáry, každá v jiné barvě.

„Každý okruh má svoje číslo,” pokračoval úředník s horlivostí, kterou Roger tak vítal, „a každá pošta nám posílá vzorek, jak frankuje její frankovací stroj. Můžeme tak zjistit, odkud zásilky přišly; při frankování vždycky vzniká nějaký kaz stejně jako u psacích strojů. Z jednadvaceti kusů papíru s proužky nalepenými frankovacím strojem všechny pocházejí z okruhu G. Máme také obtisky gumových razítek z menších poboček; většina z nich má kaz, jak jsem vám řekl. Zapadají do našeho obrazce. Všechny tyto balíčky byly nepochybně dány na pošty, které patří do okruhu G.”

Roger cítil, jak v něm stoupá vzrušení. „Zjistěme, kdo vybíral včera dopoledne poštu na okruhu G,” navrhl. „Ale než to uděláme —” Zarazil se a zatvářil se velmi vážně — jednak aby skryl vzrušení, jednak aby udělal dojem.

„Ano?” skoro vykřikl mladý úředník.

„Nikomu ani slovo — ani panu Carmichaelovi, ani ministrovi pošt, ani komukoliv jinému, dokud nedáme svolení.”

„Já to nevyžvaním,” ujišťoval ho mladík. „Vy tedy nechcete, aby se rozkřiklo, nač jsme

přišli?”

„Ještě ne.”

„Budu se muset zeptat na několik věcí. Nejlepší by bylo, kdybych se odtud vytratil, zaskočil na jednotlivé pošty a promluvil si s poštmistry nebo úředníky ve službě. Budou si pamatovat, kdo dělal ten okruh — v každém případě mají všechny zásilky podepsané. Může to být pochopitelně náš vlastní vůz nebo soukromé pronajaté auto a —”

„Ano, zkuste to zjistit,” naléhal Roger.

„Už jdu na to,” slíbil mladík a odkvapil.

Odborník na otisky prstů od Wilberforce, muž středního věku, se pronikavě lišil od rozložitého mládence, který tam byl s Wilberforcem prvního večera; zpracoval už obaly balíčků a teď seděl a kouřil. Ačkoliv spotřeboval spousty šedivého prášku, neutkvělo mu ani smítko na stole nebo na šatech; zato vrchní archy hnědého balicího papíru byly umazané. Vyfotografoval je všechny; malý aparát měl zavěšený přes rameno.

Ostatní pracovníci Yardu byli staří kozáci; nic je nemohlo vyvést z míry; jeden však poznamenal: „Pane Weste, to znamená, že by balíčky odesílal někdo zdejší.”

„Skoro jistě,” souhlasil Roger.

„Kruci, to je ale pitomá záležitost,” zabručel policista a podíval se na odborníka z daktyloskopie. „Máš něco nového, Tommy?”

To ušetřilo Rogerovi otázku.

Tommy odpověděl velmi tiše: „Ano.” Podal Rogerovi proužek papíru. „Celkem jednatřicet archů. Na dvaceti šesti jsou komplety nebo částečné komplety totožných otisků a na ostatních není nic — ale tyto balíčky byly úplně promočené a otisky se jasně neprojevily. Stačí vám šestadvacet, pane?”

„Kvůli těm pěti se nemusíme trápit, Tommy,“ uklidňoval ho Roger. Četl poznámky, které odborník napsal tenkým, úpravným rukopisem. Potvrzovaly prostě jenom to, co už Tommy řekl. Dodávaly však: Všechny otisky palce vykazují jizvičku. Všechny otisky vykazují obrazec střechovitého obloučku.

Otisky na topůrku kladiva, na skle a na Simmově voze — všechny vykazovaly stejné charakteristické rysy — a stejný zlomek v každém případě.

„Potřebujeme vědět, kdo všechno pracoval včera odpoledne na okruhu G, a až to budeme znát, pak vezmeme všem otisky prstů,” prohlásil zatvrzele Roger, „a musíme to udělat rychle.”

Když to oznámil Carmichaelovi, ten ustaraně zavrtěl hlavou.

„To se snadno řekne, ale hůř provede, pane Weste. Ne že bych vám chtěl ztěžovat práci, ale včera jsme měli na tom okruhu deset nebo dvanáct dodávek a náklaďáků a u každého náklaďáku byli dva nebo tři brigádníci. Dnes nám jich pár v práci chybí a někteří byli přemístěni do menších úřadů, aby vypomohli při návalu pošty tam. Koneckonců pošta musí jít. Sehnat dohromady všechny lidi, které potřebujete, je mimořádně obtížné. Kdyby to mohlo pár dní počkat —” zarazil se a nemastně neslaně se usmál. „Ne. Samozřejmě ne! Mladý Ryde má seznam, je vám k dispozici a já vám můžu pouze popřát hodně štěstí.”

Sotvaže Roger dojel do Yardu, zamířil přímo do oddělení daktyloskopie. Zastihl tam Wilberforce, který měl před sebou čtyři veliké fotografie — stejného zlomku otisku, zvětšeného skoro na velikost lidské ruky.

„Taky ti připadají zvláštní,” poznamenal Roger. Wilberforce se ani neobtěžoval, aby se ohlédl.

„Nemůžu tomu přijít na kloub,” odpověděl, „ledaže ten chlapík nosí rukavice gumové nebo z umělé hmoty, které přiléhají těsně ke kůži. V jedné rukavici je dírka, o které neví.” Wilberforce se poškrábal na hlavě. „Nemusí to být vlastně ani dírka, stačí kaz, jako se objevuje třeba na balónku, když ho nafoukneš.” Uvažoval. „To by mohlo být řešení. Je tu jedna okolnost, která svědčí pro můj dohad, Hezoune. Ty první otisky jsou jako negativ, prsty se otiskly na mastném povrchu. Olej na kladivu, máslo na skle, mastnota na zámku od dveří dodávky, to bylo něco jiného. Ale tenhle hnědý papír — vypadá to, jako by měl pachatel ruce od oleje; a při balení trochu víc přitlačil a zanechal otisk.”

Roger na to nic neřekl.

„Dobrá,” prohodil Wilberforce. „Tak ty tomu nevěříš.” Roger se usmál.

„Věřím všemu, co povídáš, Willie! Těžko asi najdeme jinou odpověď. Zařídím, aby laboratoř vyzkoušela tenkou gumu a umělou hmotu. Tvářil jsem se tak divně kvůli něčemu jinému.”

„Kvůli čemu?”

„Přemýšlel jsem o tom, jakou paseku asi musel vrah nadělat, když čtvrtil mrtvolu.”

„Někdy jsem rád, že mým oborem jsou jenom otisky prstů. Kam pojedeš teď?”

„Zpátky do River Way. Rozjel jsem pátrání, kde vlastně to zvíře řezalo mrtvolu.” Bylo půl čtvrté odpoledne.

13 VZKAZ PRO MICKYHO

Toho dne dorazil Micky Bryant krátce po druhé hodině do nemocnice v Chelsea. Jenom mlhavě si uvědomoval, že ho všichni poznali a že mu chtějí situaci co nejvíc ulehčit. Personál v přijímací kanceláři, sestry, všichni se mu snažili pomoci. Velmi ochotná byla i staniční sestra v malé kanceláři vedle soukromých pokojů. Všude byl cítit pach antiseptických prostředků; staniční sestra v naškrobeném bílém čepci a naškrobeném bílém límci vzbuzovala skoro strach, ale svým úsměvem Mickyho dokonale upokojila.

„Máme pro vás dobrou zprávu,“ řekla, „ale zatím moc neplesejte. Slečna Harrisonová už přichází k sobě. Ráno déle spala, a když se probudila, zdálo se, že tuší, kde je. Ale jestli vás nepozná, tak ji netrapte, ano?”

„Slibuju vám, že ji trápit nebudu.”

„Tak pojďte dál,” vyzvala ho sestra.

Byla mnohem vyšší než Micky. Když se na něho podívala, musela si všimnout, jak je

bledý a že mu v šedých očích tkví zraněný pohled. Měla stejný dojem jako všechny ošetřovatelky, které ho viděly; jako sousedky; jako jeho matka: že přece musí existovat způsob, jak mu pomoci, jenže je těžké ho najít.

Vypadal víc ztracený než vyděšený.

May ležela na oddělení soukromých pacientů.

U okna v křesle seděla žena v ošetřovatelském stejnokroji; obvykle se — spíše než v nemocnici — vyskytovala na obchůzce v londýnském West Endu, kde se střídala se svým mužským kolegou. Pod zástěrou ukrývala zápisník a tužku. Rychle vstala; také ona pocítila k Mickymu hluboký soucit.

„Stále ještě spí?’ zeptala se tiše sestra.

„Ano,” zašeptala policistka.

Micky je sice slyšel, ale neuvědomoval si, co říkají. Upřeně hleděl na May. Ze všech žen na světě znal dobře jenom ji a matku. V jistém smyslu byla pro něho více sestrou než jen Derekovou dívkou. Když tu tak ležela ve staré noční košili z bavlněného flanelu, která jí sahala až ke krku, takže nebyly vidět pohmožděniny, připadalo mu skoro neuvěřitelné, že jí něco chybí. Oči měla zavřené. Všiml si jejích krásných řas. Rovněž barvu měla lepší a hezké vlasy jí načesali a prokartáčovali. Paže ukrývala pod prostěradly; vyčnívala jí jen hlava.

Mickymu se pohnutím stahovalo hrdlo, ale přemohl se. Udělal krok k posteli, pak další, pak třetí; klopýtal. Obě ženy slyšely, jak hlasitě polyká, a viděly, že má oči plné slz, ale žádná z nich nic neřekla.

Micky už blíž nešel. Náhle otočil hlavu.

„Zase se uzdraví, viďte?” zeptal se a v hlase mu znělo vzrušení. „Bude zase v pořádku?”

„Naprosto v pořádku,” odpověděla sestra.

„Víte to jistě?”

„Snad to potrvá chviličku, ale zanedlouho bude zase dokonale zdravá,” prohlásila sestra a rychle dodala: „Nemluvte tak nahlas, nechceme ji vzbudit —” Zarazila se.

„Vždyť je vzhůru,” namítl Micky.

Vyrazil, jako by ho vymrštila tajemná síla, které nemohl odolat, a hnal se k posteli. Sestra ho už nemohla zadržet. Nevrhl se na May, ale zastavil se u postele; rozpřáhl paže směrem k pacientce; na řasách se mu chvěly slzy.

May otevřela oči.

Dívala se do stropu a po několik vteřin zírala vzhůru, jako by si neuvědomovala, že leží v posteli. Uplynula dlouhá doba, než se pohnula; pravděpodobně ji k tomu podnítil vzlyk, který se vydral Mickymu ze rtů. Pomalu otáčela hlavu. Neusmívala se, ale rty měla uvolněné, jako by se chtěla usmát.

Podívala se mu přímo do očí.

„May,” Micky se přímo dusil. „May, to jsem já, Micky.”

Neodvrátila se. Trochu se zamračila, jako by nechápala, proč se mu chvějí rty nebo proč se na ni tak dívá. Pohnula rty.

„Kde je Derek?” zeptala se. „Ty nejsi Derek.”

„Ano, děkuju vám mnohokrát, už jsem úplně v pořádku,” řekl Micky pevně. „Je mi mnohem líp a jenom lituju, že jsem se choval jako blázen.” Neusmíval se a snažil se, aby jeho hlas vyzněl pevně; jako by násilím skrýval pohnutí. „To je asi tím, že jsem toho v poslední době hodně zažil.”

„Ano, tak to je,” přitakala pohotově sestra. „Nevypijete si ještě šálek čaje?”

„Ne, děkuju. Teď se musím vrátit k matce.”

„Ano, pochopitelně,“ souhlasila sestra. „Vyřiďte jí, že se slečna Harrisonová zanedlouho zase rozpomene na všechny své známé.”

„Děkuju,” opakoval Micky. „Děkuju vám mnohokrát.”

Mluvil a vypadal jako velmi mladý muž. Tak se také cítil. Kráčel rázně po chodbách pokrytých gumovým linoleem, po schodech a kolem přijímací kanceláře, aniž se podíval napravo či nalevo, a stejně energicky scházel po schodech. Nedaleko stálo jeho kolo. Nasedl a odjel; vrátný ho zamračeně pozoroval; zdálo se mu, že mladík vůbec neví, kam jede.

Micky se zastavil hned za rohem u okraje chodníku; seděl v sedle, jednu nohu na obrubním kameni, druhou na pedále. Nemohl zadržet hořké slzy, ale aspoň věděl, že je nikdo nevidí. Kapesníkem si rychle osušoval oči a odvracel tvář, kdykoliv někdo šel kolem.

Po několika minutách se cítil lépe.

„Nechovej se jako blázen,” šeptal si, „nebuď jako bezradné dítě. Jsem dospělý, jsem voják, je mi skoro devatenáct.”

Svíral čelisti tak prudce, až ho bolely.

„Kdybych našel toho darebáka, co to udělal,” vykřikl drsným hlasem, „vlastníma rukama bych ho zabil.”

Neuvědomoval si, jaký řekl nesmysl. Neuvědomoval si, jak vypadá divadelně. V tom okamžiku ho nikdo neviděl. Opět si osušil oči. Teď věděl určitě, že záchvat přešel. Sedl na kolo a vyjel. Bylo mu lépe a cítil, že se už nezhroutí. Přinášel skutečně dobré zprávy, protože slyšel May promluvit; jediným stínem zůstávalo, že se neobjevil Derek.

Nebál se o Dereka tolik jako ostatní; Derek patřil v jeho životě k stálým hodnotám jako — Teprve když dojel na roh, uvědomil si, že sněží; vzrušeně se rozhlédl kolem, sníh mu působil stejnou radost jako v dětství. Pane, to se chumelí! Cítil, jak pneumatiky drhnou, a pozoroval, jak se změnily ulice a domy, jak zmizela jejich šeď. Bylo to divné, ale najednou

se ho zmocnila téměř veselá nálada.

Trvalo mu skoro půl hodiny, než dojel domů; přitom před nemocnicí ztratil jenom deset minut. Policista, který stál u jejich domu, když odjížděl, tam stále ještě hlídkoval; díval se na něho soucitným, Mickymu tak důvěrně známým pohledem. Micky si to neuvědomoval nebo to ani nepoznal.

„Vaše matka je stále doma,” informoval ho policista.

„Je u ní někdo?”

„Jenom paní Trenthamová.”

„To je v pořádku.” S paní Trenthamovou se může setkat i teď, kdy nevypadá zrovna pěkně. Sebral všechny síly a vešel. Připomínal si, že přináší dobrou zprávu. Minul malý

stojací věšák, přešel dveře do pokojíku a vešel do kuchyně. Paní Trenthamová tam stála s nožem na chléb a volala do přípravny :

„Kath, už je tady; říkala jsem ti, že se zbytečně trápíš. Nazdar, Micky, jak se jí daří?” Nenadálá a přímá otázka chlapce vzpamatovala.

U dveří do kuchyně se objevila matka. Mickymu se rozzářily oči.

„Viděl jsem ji, vypadá dobře,” řekl a pak cítil, že své tvrzení musí trochu vylepšit.

„Vypadá hezky, opravdu, a sestra tvrdí, že je jí líp. Taky se — taky se probudila.”

„Poznala tě?” přepadla ho matka rychlou a dychtivou otázkou.

„No tak,” začal Micky rozpačitě, „vlastně ani ne, ale věděla, že jsem muž. Vlastně se ptala po Derekovi; každopádně poznala, že nejsem Derek! A čestně, vypadala prima!”

„Tak vidíte, co jsem vám říkala?” zasáhla Rosa Trenthamová. „Kdyby se jenom Derek vrátil — ale co na tom záleží, jestli se vrátí nebo ne, hlavně že se jí vede trochu líp, a on se přece musí objevit. Kopřivu mráz nespálí. Micky, dáš si šálek čaje?”

„Ne, díky, dali mi čaj v nemocnici.”

„Ale my si dáme. Postav na čaj, Kath. A jak to uděláme s nákupem? Jestli nenakoupíš odpoledne, neupečeš večer tu paštiku, a ty ji přece mermomocí chceš dělat…”

Sníh v noci padal jenom nepatrně a tenká slupka na cestách rychle tála pod náporem štěrku, soli a dopravy. Roger přijel do Yardu brzy, čekala ho tam spousta papírové roboty, ale celkem nic jiného. Ani trochu se netěšil na pohřeb Torna Bryanta, ale zúčastnil se ho.

Slabá sněhová pokrývka ležela na hřbitovní trávě a na kopečcích země, které se vršily na nedávno zasypaných hrobech. Byla lezavá zima. Micky doprovázel matku, ostatní děti na pohřeb nevzali. Přišly stovky smutečních hostů a hrob zaplavily květy; sousedé, kolegové z práce, přátelé z církevního spolku, z klubů a organizací. Pohřební obřady měly ráz strnulé slavnostní vážnosti.

Kath Bryantová vhodila věnec do země, kam se vrátilo tělo jejího manžela, a poprvé propukla v usedavý pláč.

Roger odjel ze hřbitova přímo do River Way. Sníh způsobil dopravní zácpu a nepopsatelný zmatek. Carmichael pracoval jako automat; Farnley vypadal, jako by byl nemocný. Vyskytoval se tam i Turnbull. ale netvářil se nijak nadšeně.

„Prohlédli jsme tady každý vůz, každou zásuvku, každý psací stůl, každý klíč a každou skříň,” hlásil, „a ten otisk jsme už nikde nenašli.”

„Hledejte dál,” přikazoval Roger. „Zajistils, aby se hlídaly ceniny a doporučené balíčky?”

„Hlídáme každou pitomou maličkost.”

„Dobrá,“ řekl Roger.

Vyšel na dvůr, promluvil pár slov s brigádníky a s Kilbym, který mu celkem neměl co hlásit, jedině: „Ráno jsem byl venku s řidičem Simmem, pane.”

„Jak se osvědčuje?”

„Pracuje velice pilně. Na půl hodiny jsme se ulili, zaskočili jsme si do hospody.”

„Tak to tedy je. Onehdy to pravděpodobně udělal taky tak.”

Vracel se do Yardu se zapjatou vysílačkou. V přístroji zaslechl svoje jméno. Přepjal

vysílačku. „Tady West.”

„Pane Weste, právě došla zpráva,” hlásil radiooperátor. „May Harrisonová nabyla vědomí, pane.”

„Prima!” zvolal Roger. Vypnul přístroj a zahnul za nejbližší roh; za dalších deset minut dojel do nemocnice. Nečekal, až nahoru oznámí jeho jméno, ale vešel přímo do kanceláře staniční sestry na poschodí, kde byly soukromé pokoje.

„Lékařovy příkazy jsou velmi striktní, pane vrchní inspektore,” prohlásila sestra neoblomně. „Slečnu Harrisonovou nesmíte vyslýchat déle než dvě minuty.”

„To postačí,” souhlasil Roger.

Vešel do pokoje. Policejní ošetřovatelka seděla ve svém rohu a May Harrisonová na posteli. Vypadala docela normálně. Zřejmě ho poznala a ani trochu ji to nepřivedlo do rozpaků.

Jistě by se tvářila jinak, kdyby věděla, že ji přepadl Derek.

„Jsem moc rád, že se vám daří líp, slečno Harrisonova,” začal Roger. „Jenom jednu důležitou otázku, pak už vás nebudu trápit.”

„Řeknu vám všechno, co budu moci,” slíbila.

„Viděla jste útočníkovi do obličeje?”

„Ne, ani na okamžik.”

Nevěřil, že by mu lhala.

Nevěděl, jak jí má sdělit, že se Derek stále pohřešuje. Byl rád, že se má May večer vrátit do Clapp Street.

Nic se neobjevovalo; nic nešlo svou obvyklou cestou; ale tak to přece dál nejde, uvažoval Roger. Celkový obraz je neutěšený. Sněhová vánice, jež řádila na severu a v hrabstvích střední Anglie, se obrátila k jihu. Bylo nepříjemně chladno a den byl stejně bezvýsledný jako všechny ostatní, které Roger prožíval už delší dobu. Ale příštího dne se v mracích proklubala světlá průrva a ozval se Johnny Silver.

„Dověděl jsem se něco na Dereka Bryanta,” hlásil. „Ne přímo na něho, ale týká se ho to. Byl několikrát v bytě Didi Amesové. Carmichael měl soka.”

„Víte to jistě?” zeptal se ostře Roger.

„Určitě. V domě naproti bydlí takový slídivý vdovec. A ještě něco.”

„Co?”

„Taky jeho otec sem chodíval.”

„Tom Bryant?” Tomu stěží mohl uvěřit.

„Řeknu vám, jak jsem na to kápl. Dal jsem se na ulici do řeči s tím vdovcem; vytipoval jsem si ho jako děda vševěda. Div nepukl důležitostí, protože vlastně viděl zavražděného.”

„Kdy to bylo?”

„Dva nebo tři dny před vraždou. Bližší údaje jsem z něho nevypáčil.”

„Zkuste to znovu,” naléhal Roger. „A co Didi Amesová?”

„Včera večer byla v nepřístupné náladě,” řekl Silver. „Nedala mi možnost.”

„Byl Carmichael v baru?”

„Ne, ani ji nenavštívil, jel přímo do svého bytu v Paddingtonu, ona domů do St. John’s Wood.”

„Rád bych věděl, jestli se pohádali,” uvažoval Roger.

Zavěsil a telefon okamžitě zazvonil znovu. Neměl ani čas přemýšlet o Tomu Bryantovi a Didi Amesové.

Kilby si ani plně neuvědomoval, co se s ním děje, ale věděl velmi dobře, že Bryantův případ není jenom obyčejné vyšetřování. Doposud nikdy ho žádný zločin nezasáhl tak hluboko — Kilby dokonce pociťoval osobní nenávist vůči vrahovi. Ještě jedna okolnost ho podněcovala. West mu dal tentokrát hodně volnou ruku a Kilby chtěl dokázat, že si důvěru plně zaslouží.

Pozoroval pečlivě Carmichaela a Simma. Vymýšlel si záminky, aby mohl chodit do údržbářského oddělení, které sousedilo se šatnami; staré tunely tam sloužily jako skladiště. Plně se soustřeďoval na všechny stránky své práce, ale teprve náhoda ho zavedla na správnou stopu.

Našel několik archů hnědého balicího papíru, do kterého se přebalovaly poškozené zásilky; byl to stejný papír, do kterého byly zabaleny jednotlivé části mrtvoly.

Už tehdy mohl zatelefonovat do Yardu.

Ale neudělal to a šel se podívat do skladových prostor. Hnědý papír našel v jednom starém tunelu, kde nebyly zamčené dveře. Doufal v jediné: že najde známý otisk prstů. Rozsvítil a rozhlížel se; dveře zůstaly pootevřené.

Tunel měl nízký strop, na stěnách byly upevněny police a všude byla silně cítit dezinfekce. Kilby sehnul hlavu, aby se neuhodil o strop; pach dezinfekce neslábl. Nač tolik dezinfekce ve skladu papíru?

Došel až na druhý konec a všiml si, že někdo čistě otřel podlahu a stěny. V jednom koutě byla jakási skvrna; skoro bez dechu vzrušením poklekl, aby si ji prohlédl. Venku po chodbě chodili lidé a někdo mlátil kladivem; nevěnoval tomu pozornost.

Neměl tušení, že se za ním někdo vplížil; uvědomil si to teprve, když za sebou zaslechl zašustění. Pokusil se vkleče otočit.

Bylo však už pozdě. Neznámý ho zezadu uhodil do hlavy a Kilby se zhroutil…

Nevěděl, že ho neznámý odvlekl za police na papír, tam ho nechal a pak zhasl, zavřel a zamkl.

Rogerovi nebylo divné, že se Kilby neozývá. Kdyby bylo něco nového, jistě by se přihlásil. Skoro na něho ani nemyslel; spíše uvažoval o tom, zda má ponechat Didi Amesovou Johnnymu Silverovi nebo zda se má do toho pustit sám.

Rozhodl dát Silverovi šanci ještě jeden večer.

V Clapp Street vypadalo zdánlivě všechno jako jindy. May se zotavovala, i když velmi pomalu. Kath Bryantová chodila na nákupy a zmáhala náročné úkoly v domácnosti. Většinu

pochůzek obstarával Micky, který dostal měsíční mimořádnou dovolenou. Rád se zdržoval venku. Matka a May měly sice v očích každá jiný výraz, ale stejně mu z obou bylo úzko.

Přibližně v době, kdy byl přepaden Kilby, jel Micky na kole směrem k Wandsworth Bridge Road a ke krámům, vyzbrojen seznamem zboží a nákupní taškou. Těšilo ho a svým způsobem i vzrušovalo vrzání pneumatik v třícentimetrové vrstvě sněhu. Zdálo se mu, že se všechno vrací do normálních kolejí. Zahnul za roh a všiml si muže, který stál nedaleko pouliční lampy v klobouku a s vyhrnutým límcem. Když Micky přijel blíž, muž mu vykročil vstříc a zavolal:

„Haló, ty tam.”

Micky opatrně zabrzdil. Otočil přední kolo k chodníku.

„Chcete něco?” Neviděl příchozímu dobře do tváře, tak byl zachumlán do kabátu a stříšku klobouku měl staženou skoro do očí. Byl to mladík, nikoliv muž.

„Ty jsi Micky Bryant?”

„Ano.”

„Mám pro tebe vzkaz.”

„Pro mne?”

„Jo. Vzkaz od chlápka, co se jmenuje Derek.” Micky zadržel dech.

„Od mého — mého bratra?”

„Jo.”

Micky přehodil nohu přes tyč a vyhrkl: „Vy víte, kde je? Chci ho vidět…”

„Je ve srabu.”

„Cože?”

„Ve srabu, v loji, v rejži, v bryndě, rozumíš?”

„Ve srabu!”

„Přesně tak. Ať si nikdo nepřeje vědět, kde je. Ale ty mu můžeš pomoct. Tvrdí, že mu určitě pomůžeš, jestli ne, navezeš vaši mámu do dalších malérů.”

Z Mickyho vzrušení se vytratila radost.

„Co — co chce, abych udělal?”

„Máš prachy?”

„Moc ne — jenom pár liber.”

„Máš prý vzít s sebou všechny prachy, co splašíš, a přijít na stanici v Baker Street. Ke vchodu na rohu. Kdy tam budeš?”

„To nevím. Já —” koktal Micky.

„Přece se nevykašleš na vlastního bráchu!” popíchl ho mladík.

„Ne, ale já —”

„Kdy tam budeš? Co kdybys jel hned?”

„To nemůžu, musím něco sehnat pro matku, ale — je to moc nutné?”

„Podle Dereka je,” ušklíbl se mladík. V houstnoucím soumraku teď viděl Micky zřetelněji jeho oči, leskly se, jako by byly skoro černé. „Chtějí mu přišít vraždu, a když mu dáš těch pár liber, tak se z toho vylíže.“

„Přijedu tam co nejdřív, ale dřív než v šest to nebude,” sliboval zoufale Micky. „Bude to

stačit?”

„Bude muset. Znáš tu stanici?”

„Je to blízko Muzea madame Tussaudové?”

„Jo.” Mladík se trochu naklonil dopředu. Micky viděl, že má tenký špičatý nos a falešný knír; nemohl být pravý. „Fajn, přesně v šest. A koukej držet klapačku a navalit co nejvíc prachů — nezapomeň, že brácha potřebuje píchnout.”

„Nepřinesu asi víc než deset liber. Ale zkusím to. Musím si pospíšit, nebo přijdu pozdě.”

„Tak sebou hoď, kámoši,” pobídl ho mladík. „A nikomu ani muk. Jestli chceš pomoct Derekovi, nesmíš to vykecat ani mámě, ani nikomu jinýmu.”

„Ne, nikomu nic neřeknu.”

„To bych ti radil,” řekl mladík.

Otočil se a loudal se pryč. Jeho kroky zanikaly ve sněhu, který hustě padal a tvořil už teď vysokou vrstvu. Bylo půl páté.

Micky nevěděl, že ho mladík sleduje od rohu Wandsworth Bridge Road a zároveň dává pozor, jestli nikdo nevidí, kudy Micky jede. Potýkal se se závějemi sněhu mezi knihovnou a poštou a ani mu nenapadlo, že by ho někdo mohl špehovat. Vešel na poštu a zasténal. Před přepážkami stála dlouhá fronta lidí a za nimi se vršily hromady zásilek. Šest dívek tu praco – valo překotným tempem. Bouchání gumových razítek neustávalo. Stejně tak se netišil šum hlasů. Bylo tam dusno a horko, podlaha mokrá. Lidé nadávali, že musí čekat. U pře pážky s nápisem Poštovní spořitelny stála menší fronta než jinde. Za deset minut se Mickymu podařilo vyzvednout deset liber ze spořitelní knížky, všechno, co mohl vybrat. Měl teď dvanáct liber.

Když vyšel, našel na sedle sníh. Ke krajům chodníků stékala břečka z vozovky, po níž sem a tam rachotily hekající autobusy. Auta jezdila pomalu a řetězy na pneumatikách vydávaly mlaskavé zvuky. Starší lidé chodili po chodnících velmi opatrně, občas někdo uklouzl. Od nároží doléhal smích koulujících se dětí. Jakýsi chodec zabručel: „Zatracení haranti!” Ale nikdo je nenapomenul. Světla aut, výkladních skříní a pouličních lamp prosvěcovala husté přívaly sněhu.

„Přijdu pozdě,” pomyslel si Micky.

Trefil dobře Londýnem; jako dítě jezdíval o školních prázdninách často na Lordova kriketová hřiště. Věděl, že se mu těžko pojede a že to bude snazší v postranních ulicích. Ne – všiml si, že ho na kole sleduje jiný mladík. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu; chránil si oči před sněhem a myslel jen na to, aby se dostal včas na místo schůzky. Nemohl si stáhnout rukavici a podívat se na hodinky, tak sledoval čas na veřejných hodinách a na hodinách nad obchody. Když se dostal k Baker Street, bylo za deset minut šest.

Dojel na stanici za sedm minut šest.

K metru proudily davy lidí, které v podzemí hledaly ochranu před metelicí a v polotmě stanice se rozplývaly jako vločky. Mizely po stovkách, po tisících. Micky stál stranou, snažil se rozeznat obličeje, čekal, až uvidí Dereka, a zoufale uvažoval — jako vlastně už od samého začátku — co se vlastně s Derekem stalo. Najednou se ho zmocnilo podezření, že

Derek má něco společného s přepadením May. Polekal se této myšlenky a všech jejích důsledků. Sledoval čas na hodinách, na nichž se usazoval sníh. Za pět minut šest; pět minut po šesté.

Nu, aspoň tu byl včas a nemůže za to, že se Derek opozdil.

„Tak jsi to přece stih.” Nebyl to Derek, ale ten mladík, který ho oslovil na rohu Clapp Street. Měl na sobě stejný oděv, jenom klobouk a ramena měl zasněžené. Byl stále tak shrbený jako předtím a ani teď mu nebylo vidět do obličeje, protože okraj klobouku zakrýval oči.

Micky se prudce otočil. „Ano. Byl jsem tu — brzo. Kde — kde je Derek?”

„Zavedu tě k němu,” slíbil mladík. „Nech kolo tady; v tom nečase ti s ním nikdo neujede; vezmeme si taxík. Jestli ho ovšem seženeme.” Jistě mu ani nenapadlo, že Micky možná ještě v životě taxíkem nejel.

Taxík se vynořil ze tmy s rozsvíceným nápisem, že je volný. Nastoupili. Micky se ostýchavě posadil dozadu, prsty měl skoro zmrzlé, nos zmrzlý a zuby mu cvakaly zimou. Mladík kouřil a na cigaretě mu rostl sloupeček popela; když taxík náhle zabrzdil, popel upadl.

Několikrát zahnuli, až konečně vystoupili na jednom nároží. Mladík taxikáři zaplatil a pak vzal Mickyho za ruku. Kroky tlumil sníh, teď už vysoký několik centimetrů. Chodci, kteří se k nim blížili, se pohybovali zlověstně tiše; někteří s deštníky, většina s pochýlenými rameny.

Zahnuli za další roh.

„Proč jsme si to rovnou nenamířili ke dveřím?” napadlo Mickyho. Ale příliš o tom nepřemýšlel. Bylo mu zima a zmocnil se ho strach; strach, že Derek je v nebezpečí.

Pak došli k nějakému domu. Stál stranou ulice na vlastním pozemku. Na příjezdové cestě uviděl Micky auto. V několika oknech se svítilo a záře z nich padala na sníh. Několik keřů vypadalo jako obrovské bílé houby. Hluk dopravy sem nedoléhal a ticho rušily jen jejich vlastní tlumené kroky. Zdálo se, že ke dveřím je daleko; Mickymu se na boty nalepil sníh, takže to vypadalo, jako by kráčel po kočičích hlavách; konečně došli ke dveřím, mladík otočil klikou a otevřel. Když vešel, zazvonil někde zvonek.

Zavřel za sebou.

„První poschodí,” řekl.

„Je tu Derek?”

Mladík Mickymu neodpověděl, ale sevřel mu paži. Byl mnohem statnější a silnější než Derek; Micky neměl strach z jeho tělesné převahy, ale přesto mu bylo úzko. Došli do prv – ního poschodí na odpočívadlo a tam se před nimi otevřely dveře.

Stál v nich mohutný muž.

Na tom nebylo nic děsivého; děsivá byla však maska, která mu skrývala obličej.

Obyčejná maska z papíroviny, se svítivě červeným nosem, lesklými tvářemi a otvory pro ústa a pro oči; a přece vypadala strašidelně. Micky se tak polekal, že nejdřív instinktivně couvl a pak strnul. Nedali mu ale příležitost dál ustoupit. Mladík mu sevřel paži a mrštil jím

dopředu; muž s dětskou maskou na tváři ho uchopil za zápěstí a vtáhl do haly. Zavřely se za nimi dveře.

„Tedy podívejte —” začal Micky.

„Drž hubu,” utrhl se na něho muž. Z masky vycházel jeho hlas zdušeně. Svíral mu ruku pevně, až to bolelo. „Dáme ti práci.”

S Mickym se něco stalo.

Až do toho okamžiku byl nervózní, vystrašený a bál se kvůli Derekovi. Teď si uvědomil, že jim naletěl, i když nevěděl, oč vlastně jde. Mladík mu lhal a ten muž ho chtěl zastrašit.

Micky neřekl ani slovo, ale vykroutil levici z mladíkova sevření a vyškubl se z objeti mohutného muže. Chlapec, který vypadal, jako by šel za vojáka na maškarní ples, se náhle změnil v nebezpečného boxera. Otočil se a mladík vykřikl bolestí; kopl mladíka do holenních kostí, a když ho chtěl velký muž uhodit, uhnul a začal mlátit pěstmi kolem sebe, až se strefil do mužova žaludku. Muž couvl, zalapal po dechu, maska mu sklouzla na stranu, ale celý obličej neodhalila. Mladík se krčil u zdi, klobouk mu spadl na podlahu a poprvé se objevila jeho tvář, hubená a s hustým falešným knírem.

Micky se vrhl ke dveřím.

Zacloumal knoflíkem patentního zámku; už cítil, že povoluje, ale vtom uslyšel za sebou kroky. Viděl, jak mohutný muž opět vyskakuje, ale vycítil, že skutečné nebezpečí pro něho představuje mladík, který držel v ruce hůl.

Hůl?

Ať už to bylo cokoliv, zatřpytilo se to ve světle a dopadlo to Mickymu zezadu na hlavu.

Policista, který střežil dům, v němž bydlila Didi Amesová, viděl přicházet dva mladíky a poznamenal si jejich příchod do sešitu. Nic víc. Tolik sněžilo, že se nemohl rychle přiblížit a návštěvníka si pořádně prohlédnout. Detektiv nevěděl a nemohl to ani zjistit, zda mladíci šli do jejího bytu, ale jednoho z nich už znal a věděl, že bydlí ve stejném domě v jiném bytě.

Jejich příchod tedy neměl podle jeho úsudku nic společného s Deirdre Amesovou.

14 NABÍDKA PRO MICKYHO

Micky Bryant nevěděl, zda ztratil vědomí. Cítil jen tu strašnou ránu, která ho docela ochromila, a pak drásavou bolest. Před očima mu přebíhala podivná světla. Uvědomil si, že padá, a měl dojem, že ho někdo zas zvedá — ale to se mu snad opravdu jen zdálo. Světla jako by kroužila kolem dokola; v uších mu nezvykle šumělo. A najednou světlo zas znehybnělo.

Pootevřel nepatrně oči. Vlastně ho ani nebolely a skrze řasy viděl mlhavě světlo. Slyšel šelest, ale nedokázal jej přesně rozeznat. Rozevřel oči, ale spatřil jen uhlí hořící na velké krbové mříži, naproti křeslo, tlustý koberec, stolek, časopis, krabici čokoládových bonbónů a na stole láhev — a slyšel znovu ten šelest.

Ležel na gauči.

Prudce otočil hlavu a náhlý pohyb ho zabolel. Zapomněl na bolest.

Vešla dívka. V myšlenkách ji nenazval dívka; nebyl schopen tak přesně myslet — tolik byl překvapen. Byla půvabná. Měla křehkou postavu, byla oblečená v bílém, bohatě nabíraném županu, který jí sice zahaloval ramena, ale jinak ukrýval velmi málo. Připadala mu jako cukrová panenka. Paže jí sice halily zřasené náběry látky, ale přesto vypadaly jako nahé. Rudé nehty se jí leskly.

Byla půvabná. Tak něžná.

Všimla si, že Micky je už vzhůru; na okamžik se zastavila a pak zvedla ruce a s rozevřenou náručí se k němu vrhla; její velké, hnědé oči se rozzářily — téměř světélkovaly. Než si uvědomil, co se vůbec děje, klečela vedle něho, objímala ho a tiskla ho k sobě. Micky Bryant nikdy ještě nezažil nic podobného. Měl za sebou jen letmá objetí a kradmé polibky; věděl o lásce dost, ale mnoho toho zatím nepoznal. A najednou se ocitl v objetí této půvabné bytosti, dotýkala se ho svými hebkými pažemi, svými něžnými ňadry, vzrušoval ho a opájel její sladce vonící parfém. Ještě tomu ani nezačal rozumět; na nic nemyslel, na nic si nevzpomínal, o ničem nevěděl; uvědomoval si jenom naprostý zmatek.

Pak se od něho jemně odpoutala, takže klesl zpět na měkké podušky. Hleděla mu do očí. Srdce mu pádilo, řítilo se jako vůz, nad kterým ztratil vozataj vládu; rty se mu rozevřely; objímal ji lehce a přitom pevně.

„Zachovali se strašně surově,” vydechla. „To jim nikdy neodpustím, nikdy!” Přitiskla k sobě znovu jeho hlavu — tak měkce, tak horce, tak svůdně. A pak se na něho znovu zblízka zadívala modrýma očima, jejichž záři ještě podtrhl lehký nános líčidla.

Byl to skutečně hezký mladík.

„Kdyby nebyli opilí, určitě by to neudělali,” ujišťovala ho, „ale nemluvme o nich; je vám už líp?”

„Ano, ano, díky,” vypravil ze sebe. Pokoušel se přemýšlet, ale myšlenky měl neuspořádané.

„Ta vaše hlava,” zvolala a přitáhla si ho znovu k sobě; jemně mu prsty přebíhala po hlavě, až nahmatala bouli; dotkla se jí a zabolelo to; ale byla to sladká bolest. „Bohudíky, kůži neporušili.” Pustila ho a vstala. „Chtěl byste whisky, nebo myslíte, že šálek kávy by vám udělal líp? Nebo čaje?”

„Já — já nechci nic.” Náhle se dostavila reakce. Skoro se rozzlobil. Co si o něm myslí? Že je hlupák?

Pamatuj, Derek je ve srabu. Hlavní je přijít na to, jak pomoci bratrovi.

„Musíte si něco vzít,” naléhala. Stála pár kroků od Mickyho a byla nesmírně krásná, oči jí plály rozhořčením a předstíranou účastí. „Asi vám uvařím kávu. Pochutnáte si na ní a určitě vás postaví na nohy.” Nehýbala se však. „Určitě byli opilí. A strašně dopálení — vy jste bratr Dereka Bryanta, viďte?”

„Dejme tomu.”

„Určitě jste jeho bratr.” Cítil k ní odpor, ale zároveň ho přitahovala, pronikavě si uvědomoval její krásu a její půvab. „Mám pocit, že vám můžu důvěřovat, že vám můžu jisté

věci svěřit. Vy je jistě nikomu nepovíte. Slíbíte mi to?”

Nesmí připustit, aby si z něho dělala blázny. Musí pomoci Derekovi. Ale když si ta žena bude myslet, že jí skočil na její řeči, doví se víc. Nebude se k ní chovat hrubě a ani se s ní nebude hádat.

„Víte, jací jsou muži,“ prohlásila a stiskla mu ruku. „Řekla bych, že Derek není ani lepší, ani horší než ostatní. Neprozradil mi, že má snoubenku. Nevěděla jsem o tom, dokud jsem si to nepřečetla v novinách. Tvrdil, že je do mne vášnivě zamilovaný.” Nepatrně se usmála a zatvářila se posmutněle. Mlčela, neboť mu chtěla poskytnout čas, aby řádně strávil význam jejích slov.

Micky věděl, že Derek pálil za děvčaty. May o tom nevěděla, ale byla to pravda.

„Samozřejmě jsem mu věřila. Koneckonců je to hezký mládenec, že?” Na chvíli se odmlčela a pak dodala zamyšleně: „May Harrisonová je asi taky hezká.”

„Je — je prima,” zabručel Micky.

„Kdybych to věděla, nedovolila bych, aby Derek kvůli mně utrácel tolik peněz, když jsme si spolu občas někam vyšli. Později jsme zjistili, že rozhazoval víc, než si mohl dovolit, a těžce se zadlužil. Nerada to říkám, ale vím, že vám můžu důvěřovat, že to nebudete povídat dál. Ukradl mi šperky.”

„To ne, to neudělal!” pomyslel si zlostně Micky. Derek byl blázen do holek, možná že i podváděl May, ale krást — to ne.

Nebyl však o tom úplně přesvědčen. Jestli jí Derek ukradl šperky, pak je její přátelé právem chtěli získat zpátky. Cítil se velice zdrcený a víc ho teď trápily starosti než strach. Chtěl se jí zeptat, proč krádež neoznámila na policii, ale hned ho napadlo, jak by mu odpověděla: že přece nechtěla Derekovi způsobit nepříjemnosti. Pochopil také další souvislosti. Mladík a muž jsou darebáci; Derek je s nimi spolčený.

Tahle žena taky. Pozorovala ho velice bedlivě.

„Řekněte mi, co se vlastně stalo,” požádal ji Micky chraptivě.

„Víte —” zaváhala, jako by se jí opravdu nechtělo pokračovat. „Derek byl dlužen ty peníze a víte, jak lichváři dovedou dlužníky ždímat — tak mi ukradl šperky. Nevím, jestli je dal lichváři na dluh, nebo ne. Má strach i před Georgem, protože ten ho na smrt nenávidí. George je totiž můj bratr; dovedete si asi představit, jak to nese.”

„Ano,” přisvědčil Micky. George je asi ten velký chlap; toho druhého by se Derek nebál.

„Přišla jsem tak o šperky za několik tisíc liber,” pokračovala Didi Amesová. „Víme taky, že část šperků uložil do sejfu. Víme, kde ten sejf je, ale dokud nedostaneme klíč, nemůžeme s tím nic dělat. A klíč je u vás doma.”

Jako by Mickyho zasáhl blesk.

„Cože?”

„George a Sammy hledali všude možně a klíč nenašli. Sammy ho šel hledat —”

Micky nepohnul ani brvou; další slova skoro neslyšel. Tak to se Sammy vloupal k nim do domu a přepadl May. Sammy ji skoro zabil.

„Derek se schovává,” pokračovala. „My ho neudáme, ale — no, chceme prostě šperky.”

Jejímu dalšímu vyprávění nevěnoval Micky pozornost. Přemýšlel o tom, že zoufale potřebují klíč.

„Kde je teď Derek?” zeptal se klidně. „Je v pořádku?”

„Ano, už jsem vám říkala, že se schovává.”

„Chcete říct, že ho tamti dva vězní,” podotkl Micky a byl přesvědčen, že uhodil hřebík na hlavičku; žena to také nepopírala. „Samozřejmě že chci Derekovi pomoci. A taky matka a May pro něho udělají všechno. Ale musím mít jistotu, že mu to prospěje.”

Didi Amesová se na něho zamyšleně zadívala.

„Derekovi se dá pomoci jenom jediným způsobem,” řekla konečně. „A to tak, že opatříte klíč. To je jediný způsob.” Rychle pokračovala. „Vidím, že nejste žádný hlupák. A něco vám povím. George chce ty šperky zpátky, nebo bude za ně Derek pykat. George může na Dereka hodit vraždu a —”

Micky vzplanul. „Svině! Jestli já —”

„Poslyšte,” přerušila ho naléhavě Didi Amesová. „Existuje jenom jeden způsob, jak pomoci Derekovi, a to opatřit ten klíč. Micky, musíte mi věřit. George — George si myslel, že z vás klíč vynutí zastrašováním, ale — ale já nechci, aby došlo k násilí, tak — tak jsem ho přinutila, aby mi celou záležitost svěřil.” Odmlčela se. „Tak to bude lepší. Skutečně. Jestli neseženete klíč, hoši si na Derekovi zchladí žáhu a ani vy nebudete před nimi bezpečný.”

Teď má pravdu, napadlo ho. Napřed to zkusili s velkou holí, potom v rukavičkách; oběma způsoby ho chtějí donutit, aby jim opatřil klíč. Jestli ho neopatří, pak se může stát Derekovi všechno možné.

Matka by to nevydržela. Věděl, že by to nevydržela. Ani May, ani on to nemohou vydržet. Vůbec nezáleží na tom, jestli jde skutečně o krádež šperků — hlavně když se mamince ulehčí.

Musí to udělat.

V jejích slovech nezazněl jediný náznak, že by byl Derek mrtvý. Micky tedy nemá důvod se domnívat, že Derek nežije. Ani nemůže doufat, že by z toho, co mu tady napovídala, rozeznal, co je pravda a co je lež. Může udělat pouze to, co považuje za správné.

„Jestli mi slíbíte, že bude s Derekem všechno v pořádku, pokusím se ten klíč získat,” řekl. Oči se jí rozzářily.

„Jestli ho získáte, bude s Derekem všechno v pořádku.”

„Jak víte tak určitě, že klíč je u nás doma?”

„Řekl nám to Derek,” odpověděla prostě.

Didi vstoupila do vedlejšího pokoje a spatřila velkého muže. Podíval se na ni a usmál se, ale v jeho úsměvu se tajilo jisté napětí. Položila si prst na ústa. Vykročili společně k hale a nebylo je vůbec slyšet, neboť kroky tlumil koberec. Vešli do kuchyňky. Didi zapálila plyn a ve vyleštěném hrnku ohřála mléko. Pozoroval ji. Didi řekla:

„Podej mi ze spíže nescafé.”

Šel pro ně. Když se vrátil, zeptal se: „Myslíš, že ten klíč přinese ?“

„Samozřejmě ho přinese. Ale ne proto, že by měl strach z tebe. Udělá to kvůli bratrovi.”

„Jsi lepší, než jsem myslel,” ušklíbl se muž, „ale nezapomínej, že se v něm může pohnout svědomí. Jestli to vykecá policii, tak budeš v troubě!”

Didi odměřovala lžičkou připravenou kávu do šálku velmi pomalu a rozvážně.

„Nechtěla jsem s tím vyrukovat hned; ale tys mě k tomu přinutil. Jsem teď zranitelná. Pošlu toho kluka pro klíč. Jestli ho najde, hned se s ním vrátí. Musíš zajistit, aby to nepíchl ani na mne, ani na nikoho jiného; ale — my to nenecháme tak daleko dojít, viď?”

„Jak bezohledná dokáže bejt ženská!” Obrátila se k němu.

„Jde o obrovské prachy. Nejsem přece padlá na hlavu a nedovolím, aby mi to takový čápek překazil. Byli bysme na tom líp, kdyby sis na něho vzpomněl, než jsme tam poslali Sammyho.”

„Dost možný, že jo,” souhlasil muž. „Ale nechtěla bys už nechat těch zbytečnejch řečiček? Co se stalo, stalo se.”

Didi neodpověděla. Nalila vařící mléko na kávu a zamíchala cukr. Byla úplně klidná. Přestala míchat a na kávě se vytvořila smetanová pěna. Vyndala z plechovky několik sušenek a položila je na talíř.

„Musí se sledovat celou cestu domů a zpět; nesmíte z něho spustit oči,” prohlásila.

„My si ho už pohlídáme,” slíbil muž. Usmála se.

Byla krásná.

Když se vrátila do velkého pokoje, usmívala se na Mickyho. Nepohnul se, ale už nevypadal tak nespokojeně. Spěchala k němu s šálkem v ruce, ale jedna sušenka jí upadla. Položila kávu a sušenky na stolek těsně vedle něho; pak stolek ještě posunula.

„Dala jsem tam hodně cukru. Až to vypijete, budete se cítit mnohem líp.”

„Cítím se už líp,” odpověděl Micky a svezl se nohama z gauče, jako by to chtěl dokázat.

„Trochu mě bolí hlava, to je všechno. Raději se trochu projdu.” Zamíchala kávu a podala mu ji.

„Vypijte si to a zakuřte si. Přemluvila jsem George. Dá vám příležitost, abyste mohl pomoci Derekovi. Ale kdybyste šel na policii, dovedete si představit, co by udělal Derekovi

— a vám taky. A možná i dětem u vás doma.”

Když Micky Bryant odcházel, dopravní ruch se podstatně zklidnil. Bylo po půl deváté a sníh padal stejně hustě jako předtím; zdálo se, že nově napadlý sníh při doteku na před chozí vrstvu šustí. Micky si všiml muže, který vyšel z vedlejšího domu a zamířil k němu, ale muž se nepohyboval tak rychle jako on.

Šel asi deset metrů před neznámým a nevěnoval mu pozornost.

Světla ojedinělých aut a autobusů ozařovala sníh. Čekal několik minut na zastávce, až přijel autobus s nápisem Baker Street. Nastoupil do horního patra. Nevšiml si motocyklu, který se vynořil z ulice, odkud Micky vyšel, a rachotil za autobusem. Micky vystoupil v Baker Street; stále se cítil jakoby ve snu, stále ještě hořel, přestože bylo chladno.

Do střízlivé skutečnosti jej vrátil pohled na kolo, které bezpečně stálo tam, kde je zanechal.

Před dvěma lety mu je koupil otec.

Má nějakou naději, že by mohl Derekovi pomoci, kdyby ten klíč našel? Může té ženě důvěřovat? Nepatří k lidem, kteří naslibují hory doly, jen aby dostali, co chtějí?

Kdyby šel na policii —

Žena tvrdila, že by v tom případě Dereka zabili. Otce už zavraždili, tak to nebyla planá výhrůžka.

Derekovi a tím i matce,a ostatním může pomoci jenom tehdy, když udělá, co po něm žádají.

Nebude to snadné. Bude mít co dělat, aby vysvětlil, kde byl. Po cestě domů přemýšlel, nač by se měl vymluvit, aby to znělo věrohodně. Domů dorazil v půl desáté a čekal, že ho matka zahrne úzkostlivými otázkami.

Nebyla doma; provinile to pocítil skoro jako úlevu.

„Bůhví co by řekla matka, Micky, kdyby viděla, že přicházíš tak pozdě,” řekla paní Trenthamová. „Jsi celý promrzlý. Sundej si kabát, přezuj se a posaď se ke kamnům.”

„Ne, nic mi není. Kde je maminka?”

„Šly s May navštívit babičku. Teď se rychle převlékni do suchých šatů a já ti připravím večeři.”

Micky byl překvapen, že má hlad, a těšilo ho, že nemusí odpovídat na palbu otázek.

Při večeři i později stále přemýšlel, kde by mohl být ten klíč. Nemá smysl pustit se do hledání nazdařbůh — tím by se mohl prozradit. Nebude v pracovně ani v psacím stole; tam už hledal Sammy a taky policie. Mohl by být v jeho a v Derekově pokoji, tam by měl začít hledat.

Hledal, ale klíč nenašel.

Po chvíli se ho zmocnilo zoufalství. Děti ležely v posteli, paní Trenthamová v půl jedenácté odešla. Patřil mu celý dům, ale neměl tušení, kde by měl hledat. Kolem jedenácté hodiny podlehl zoufalství úplně.

Kam by asi schoval Derek klíč nebo jinou malou věc ? Kam by takovou maličkost schoval on sám?

Pak si vzpomněl na krabičku s upomínkovými předměty v matčině pokoji. Jsou v ní také staré fotografie a dopisy. Maminka s tatínkem tam odjakživa leccos schovávali a Derek o tom věděl.

Šel se tam podívat; a klíč našel.

15 NOČNÍ PLÁNY

Téhož večera — jen o něco dřív — zvedl Roger West sluchátko a ohlásil se: „U telefonu West.” Čekal a díval se přes psací stůl na Johnnyho Silvera, který si přitáhl židli z druhé strany. Ostatní zaměstnanci kriminální služby odešli dávno domů. Přestože v kamnech plápolal jasný oheň, bylo v kanceláři chladno a Silver měl červené uši i nos; přišel teprve před půl hodinou a ještě neroztál.

„To může být Kilby,” dohadoval se Roger.

Už ho začínalo znepokojovat, že se Kilby tak dlouho nehlásí. Turnbull byl v River Way a hledal tam seržanta.

„Nějak moc nám v tomhle případě mizí lidé,” poznamenal Silver. Roger přikývl.

„Dobrý den, pane,” ozval se hlas, který nepatřil Kilbymu. „Hlásí se stanice St. Jolm’s Wood, jak jste si přál.” Policista, který střežil byt Didi Amesové, referoval, že se celkem nic neudálo až na to, že se v domě zdržel asi dvě hodiny mladík, jehož nepoznal.

„Neviděl jsem ho dobře, pane, protože padal sníh, ale nebyl to Derek Bryant. Byl moc malý, pane — a hubenější.”

„Dobrá. Nic jiného ?”

„Slečna Amesová odešla z domu před půl hodinou, pane.”

„Díky,” řekl Roger a zavěsil. „Didi je zase na lovu,” obrátil se na Silvera. „Měl byste se za ní podívat.”

„Ano,” souhlasil Silver.

Odešel, elegantní a plný sebedůvěry, ale Roger v něho příliš nedoufal. Člověk vycítí, zda se dílo daří, nebo ne, a Silver se zatím v tomto případě neosvědčil. Škoda.

Koneckonců by snad býval lepší Kilby. Kilby se rozplynul v neznámu.

Roger se přesvědčoval, že je předčasné se kvůli tomu trápit; snad Kilby někoho sleduje a hledí si jediné stopy. Není to žádný trouba a nebude se do ničeho pouštět na vlastní pěst.

Dveře se otevřely a připochodoval Turnbull.

Turnbull neměl moc přátel a bývaly časy, kdy se s Rogerem zle sekávali; ale většinou spolu dobře vycházeli. Teď se tento lev v lidské podobě mračil, nikoliv však arogantně, jak to uměl.

„Volal Kilby?” zeptal se.

„Ne,” odpověděl Roger.

„To je sakramentsky divné. Vyptával jsem se v River Way kdekoho a nakonec jsem zjistil, že šel dolů do údržbářského oddělení. Já vím, jsou to takoví moulové, že by si nevšimli ani vyznamenaného býka, ale —”

„Zajeďme tam,” navrhl Roger. „Zkusíme to znovu. Nebude tam tolik lidí.”

Když tam přijeli, zdálo se, že se mýlil, neboť dvůr se přímo lidmi hemžil. Ale uvnitř bylo zaměstnanců méně a pracovní tempo klidnější. Carmichael seděl u psacího stolu; vzhlédl krátkozrakýma očima, povzdechl si, odložil pero a vstal. „Je to skutečné nutné?” ptal se jeho pohled.

„Ne, vrchní inspektore,” odpověděl na Rogerovu otázku. „Pokud vím, seržant Kilby se nevrátil. Bohužel — když někdo ze sebe dělá šaška jako on, tak nemám důvod, abych si ho nějak zvlášť všímal. Ale dostal jsem zprávu, že dnes odpoledne ho zahlédli v údržbářském oddělení.” Podíval se na poznámku na psacím stole. „Ach ano, hlásil to řidič Simm.”

„Simm je tu pořád?” zeptal se Roger.

„Snad je na dvoře,” odpověděl Carmichael a obrátil se k praktikantovi. „Jdi se, prosím tě,

po něm podívat.” Simm byl venku.

Přišel. Mohutný a domýšlivý. Carmichaelův asistent vedle něho zanikal. Ušklíbl se na Turnbulla a mrkl na Rogera.

„Všivý kšeft,“ zvolal, „člověk je pozná po čuchu na kilometry! Věděl jsem, že Kilby patří k vám, když jsem viděl, jak s váma mluví a mrká na vás u balíku s tím prvotřídním skopovým.”

„Kde jste ho naposledy viděl?” přerušil ho Roger ostře.

„V papírnickým skladu,” odpověděl Simm pohotově. „Dveře byly otevřený, vejral na nějakej hnědej papír. Polda, řek jsem si, jenom co tě zmerčí pan Carmichael, pofrčíš zpátky k pendreku.”

„A potom?”

„Když jsem se vracel, dveře byly zavřený. Potom jsem ho už neviděl.”

„Nač čekáme?” zeptal se Turnbull. Ale Roger byl u dveří první.

Kilby byl stále v bezvědomí, na zadní části hlavy měl ošklivou ránu. Vedle něho našli kladivo vypůjčené z údržbářského inventáře. Na něm byly zlomkovité otisky se střechovitým obloučkem a jizvou.

Na druhém konci papírnického skladu, kde to bylo tak silně cítit dezinfekcí, našli skvrny zaschlé krve.

Laboratorní zkoušky prokázaly, že patří do skupiny O.

Zaměstnanci, kteří pracovali v údržbě toho odpoledne, byli nyní rozseti po celém západním Londýně. Nemělo smysl je shánět teď večer; výslech začne zítra ráno.

„A jestli mi ministr pošt nedá svolení vzít všem otisky prstů, tak si je opatřím osobně u ministra vnitra,” bručel Roger.

Carmichael vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat.

Roger se nevrátil do Yardu, ale telefonoval z River Way. Došlo tam hlášení od Silvera: Didi Amesová přece jen nevystupovala v nočním klubu, protože sníh vylidnil West End. Byla doma a Silver mluvil do telefonu dost sklesle.

„Dobrá, půjdu se na ni podívat,” řekl Roger. „Snad se mi podaří ji tak vyděsit, aby promluvila.”

Navštívil tanečnici.

Nepochybně to byla kráska, ale nezapůsobila na něho stejným dojmem jako na fotografii. Byla velice ostřílená a k tomu ještě chytrá.

Ano, Derek Bryant tu býval často, připustila. Rozhazoval plnýma rukama, a jak mohla vědět, jestli si peníze poctivě nevydělal? Ano, otec ji navštívil a prosil, aby se se synem rozešla.

„Jako by mi na něm záleželo,” řekla Didi Amesová bez zájmu.

Přísahala, že nemá tušení, kde je teď Derek. Popřela, že by u ní večer byl někdo cizí; asi šel do druhého bytu. To bylo všechno; policie víc dělat nemohla. Roger od ní odešel a jel sněhem, který byl teď vyšší než decimetr; pospíchal. Zastavil se na policejní stanici ve

Fulhainu a přečetl si denní hlášení policistů, kteří hlídali od přepadení May dům číslo 72 v Clapp Street. Nebylo tam nic zvláštního, ale všiml si, že Micky Bryant nebyl mezi půl šestou a půl desátou doma; a zrovna v tuto dobu navštívil nějaký mladík dům v St. John´s Wood.

„Brzo si promluvím s Mickym Bryantem,” řekl Roger inspektorovi, který měl na stanici noční službu. „A co vaši lidé, kteří tam dnes hlídají? Můžete je umístit někam do tepla?”

„Jsou docela v pořádku,” ujišťoval ho inspektor ve Fulhamu.

„Jestli tam zmrznou, tak nám moc nepomůžou,” zazubil se Roger. Ale do smíchu mu nebylo.

Pokud šlo o Kilbyho zdravotní stav, návštěva v nemocnici ho uspokojila; měl frakturu lebky, ale nebylo se třeba ničeho obávat. Dvě rány rozdrtily lebku Torna Bryanta; jedna těžce poranila lebku Kilbymu.

Proč ho útočník nechal naživu? Skrývalo se ve skladě něco důležitého?

Noční přepadová četa tam podrobně prohledá každý koutek a vzbudí Rogera, jestli něco objeví. Bude spát? Byl unaven, ale ne vysílený a před sebou měl další úkol.

Jel těžkým sněhem a nebylo to tak obtížné, jak čekal; sníh pod koly měkce ustupoval, dosud ještě nezledovatěl. Na ulicích nejezdilo skoro nic; přejel konec Bell Street a zamířil do Fulhamu. Když dojel do Clapp Street, zahlédl strážníka, který se schovával ve vchodu do protějšího domu.

„Pracuje se na tom, jestli by vás nemohli nechat někde uvnitř,“ řekl Roger. „Všecko v pořádku?”

„Pokud vím, pane. Ta paní Trenthamová, to je vytrvalkyně, nikdo se jí nevyrovná. Micky byl venku a právě se vrátil, nechal kolo v krytém vchodu, jako by chtěl ještě někam jet, ale dnes není noc příhodná na vyjížďky.”

„Možná že nechce nanést sníh do haly,” vyložil si to Roger prakticky.

„Na to jsem nepomyslil, pane. Snad ano. Paní Bryantová není doma; mluvil jsem s ní. Slečně Harrisonové se daří mnohem líp, ale vy to asi už víte.”

„Ano. Doufám, že vás příště najdu na místě, kde trochu roztajete.”

Roger obešel dům a pohovořil se strážníkem, který měl službu vzadu v postranní uličce. Tady vítr skučel mnohem víc než vpředu.

„Jestli si pro vás nevymyslí nic lepšího, tak aspoň vyjednám s paní Bryantovou, abyste mohl být v kuchyni,” řekl Roger. „Tam toho uděláte stejně tolik jako tady.”

„Jste velmi laskav, pane. Tak už nečekáte, že dojde k dalším malérům, že ne?”

„Dělám všechno, co můžu, aby už k ničemu nedošlo, nic víc. Dobrou noc.”

„Dobrou noc, pane.”

Roger se vracel k ulici. Mohl by se zastavit u Bryantových a pohovořit si s Mickym, ale bylo moc pozdě a jeho příchod by převrátil domácnost vzhůru nohama. Co se může stát, když jeden muž hlídá vzadu a druhý vpředu? Podíval se na Mickyho kolo. Chránila ho nepromokavá plachta, celá zasněžená.

Mohl by určit jednoho muže, který by sledoval Mickyho, kdyby zase vyšel z domu, ale

mělo by to nějaký smysl? Hlavním cílem je přece Bryantův dům. Dopustil se omylu; rozhodl se, že dnes už nic nepodnikne.

Na oknech auta našel plno sněhu. Seškrábal jej napřed rukama a pak teprve spustil stěrače.

Bylo půl dvanácté, když dojel domů. Janet seděla v předním pokoji a četla noviny a časopisy; v krbu plápolal oheň. Byla celá růžová, a jak si tak hověla, vypadala docela spokojeně. Na hodinku tu byli sousedé, hoši se až do půl desáté brouzdali ve sněhu a ráno asi nebudou chtít vstávat. Teď už jí chyběly jenom prskavky; některé obchody zahájí výprodej za zlevněné ceny na Štědrý večer a Janet počká.

Její hlas, whisky a soda a oheň, to všechno Rogera tak dokonale rozehřálo, že zapomněl dokonce i na příčinu vloupání v Clapp Street.

Na Mickyho si ani nevzpomněl.

Strážník, který hlídal zadní část domu číslo 72 v Clapp Street, měl teď stanoviště v zadním pokoji domu na druhé straně postranní uličky, měl tam elektrické topení a plynový vařič, kakao, obložené chlebíčky a láhev whisky v boční kapse, což byla tajná zásoba. Strážník, který hlídal přední část domu, měl velký pokoj a místo whisky brandy. Oba seděli potmě, dívali se na domek a viděli jej stejně dobře jako ostatní domy v okolí, které jim připadaly vybledlé a strašidelné. Policista vpředu uviděl světlo; bylo půl jedné. Vstal a vykoukl ven. Sněžilo víc než předtím, ale policista viděl dobře, protože ulice byla osvětlená. Otevřely se dveře.

Vyšel Micky Bryant a zavřel za sebou. Plížil se ven velmi opatrně a policista, který ho pozoroval, si pomyslil, že asi nechce, aby ho někdo slyšel. Když se dveře zavřely, mladík stál a ohlížel se, jako by čekal, že se zase otevřou; nebo čekal, že ho někdo zavolá.

Nic se nestalo.

Kolo leželo bezpečně v krytém vchodu. Micky sundal nepromokavou plachtu, odhodil ji do rohu a vyjel do sněhu, který teď byl vysoký nejméně půldruhého decimetru. Micky rozsvítil přední lampičku a nasedl; ale uklouzl a upadl.

Vstal a strkal kolo k sloupku vrat; nemohl se však vyhnout policistovi, který vyběhl ze svého útulku.

„Nezdá se ti, chlapče, že je trochu pozdě?” zeptal se ho. „Doufám, že se uvnitř nic neděje.”

„Ne, skutečně ne,” řekl Micky. Díval se policistovi upřeně do obličeje a výraz jeho tváře neprozrazoval, jak mu prudce buší srdce. „Všichni spí.”

„V takovou noc je v posteli nejlíp, chlapče.” Policista byl zřejmě na rozpacích. „Kam —”

„Poslyšte,“ zašeptal Micky, jako by mu sděloval nějaké tajemství. „Neprozraďte mě; maminka — maminka by to nepochopila. Co jsem doma, ani jednou jsem neviděl svoje děvče; bydlí v Edgware Road. Než se matka probudí, budu zpátky. Přivřete očko.”

Policista měl pochopení. Usmíval se. Mazaný vykuk, tenhle Micky Bryant.

Na první pohled se zdálo, že je v těchto věcech nekňuba, ale ve skutečnosti ho ani sníh

nemůže odradit od cesty za děvčetem. Musí to být asi holka, která opravdu stojí za to.

„Dobrá,” souhlasil.

„Děkuju vám moc,” řekl vděčně Micky a usedl na kolo. Červené světýlko brzo zmizelo. Strážník zase zašel dovnitř.

Nic než šum padajícího sněhu a bledá neskutečná temnota. Teplý pokoj ho lákal.

Když byl Micky ve Wandsworth Bridge Road, nepříliš daleko od domova, zpozoroval, že je sledován; nebo že aspoň za ním někdo jede na kole. Nic neslyšel, ale asi dvakrát zahlédl pod pouliční lampou nějakou postavu. Nic si z toho nedělal. Klíč měl bezpečně ukrytý v kapse a odvahy mu dodával cíl cesty, pro který zapomínal na chlad, na sníh a na kluzkou cestu. Šlapal dál; občas se ohlédl; zdálo se mu, že zahlédl siluetu nějakého muže.

Ale nevěděl to určitě.

Cesta do St. John’s Wood mu potrvá tři čtvrtě hodiny a nemělo smysl pospíchat. Očekával boj, a proto šetřil síly.

V kapse neměl jenom klíč, ale také nůž.

Známé ulice dnes vypadaly podivně; ještě nikdy neviděl Londýn tak opuštěný. Klid noci rušilo jedině měkké šustění jeho kol. Na křižovatce hlavní třídy spatřil světla aut. Ohlédl se a ulice za ním zela prázdnotou stejně tak jako před ním. Byl to tedy zbytečný strach; ten druhý cyklista se asi odněkud vracel pozdě domů.

Přiblížil se k Edgware Road. Pět aut se plížilo za sebou a osvětlovalo do daleka cestu. Byl to hezký pohled, ale Micky si ho nevšímal; myslel jen na jedno — musí osvobodit Dereka.

Odbočil z hlavní třídy.

V postranních ulicích byla tma.

Dojel na nároží ulice, kde bydlela ta žena. Nikde se nesvítilo; dokud se nedostal až těsně k brance, nepoznal ten dům; v předním pokoji bylo okno osvětlené.

Dojel k brance, která byla dokořán otevřená. Posvítil na ni baterkou a rozeznal číslo 18. Tak je to tady. Rolety byly stažené; všiml si však, že se náhle pohnuly — stojí tam Didi a dívá se ven. Pak se dostalo kolo do smyku. Snažil se obnovit rovnováhu; cítil, jak mu zadní kolo ujíždí; pak se vzdal a připravil se na pád. Vrstva sněhu byla tak vysoká, že bylo skoro vyloučeno, aby se zranil. Podařilo se mu z kola skočit do sněhu. Světlo na kole nezhaslo, ale zasvítilo na sněhu a ozářilo křoví, které vypadalo, jako by bylo z vaty.

Podíval se do okna.

Ano, byla tam, stála tam a upřeně hleděla do tmy — Uslyšel hluk — žuchnutí a výkřik, který byl náhle přerušen. Otočil se. Podařilo se mu rozpoznat, jak o několik metrů dál padá nějaký muž; nevěděl, že je to detektiv, který tu hlídá a který se přiblížil, aby lépe viděl, co se děje. A pak Micky spatřil další dva muže — obrovského George, který se skláněl nad postavou na zemi, a Sammyho, který byl schovaný za zdí a teď utíkal k Mickymu.

16 BOJ NA SMRT

Micky viděl, jak se na něho žene temná postava se zbraní v napřažené ruce. Nedovedl rozeznat, jaká zbraň to je. V chabém světle z okna a z lampičky na kole bylo vidět, že útočník dlouho čekal ve vánici; ramena měl celá zasněžená a na přední straně kabátu mu ležela stejně vysoká vrstva jako na Mickyho plášti.

Micky byl stále na zemi.

Kopnutím se osvobodil od kola a ležel na zádech; Sammy si asi myslel, že je omráčený. Micky prudce kopl nahoru.

Sammy to zpozoroval a uhnul, ale ve sněhu uklouzl. V jednom okamžiku vypadal jako nebezpečný útočník a v příští chvíli se změnil ve vrávoravou postavu, která mává rukama, aby udržela rovnováhu. Ve světle se zatřpytil kov zbraně. Micky se domyslil, že je to železná tyč. Zoufale se snažil postavit a rval si kabát, aby vytáhl nůž, ale než se k němu do-stal, Sammy znovu nabyl rovnováhy a stál se zdviženou tyčí sotva dva metry od Mickyho. Lapal po dechu; na obličeji měl šátek s otvory pro oči a pro ústa. Hlavu a krk mu kryla pletená vlněná čepice, ve které vypadal skoro jako zakuklenec z jiného světa.

Micky se dotkl nože. Sammy vyskočil a rozpřáhl se.

Micky se nahnul, čímž oklamal protivníka, a pustil se doleva. Současně vytáhl nůž. Uslyšel zasvištění železné tyče. Na boty se mu nalepil sníh. Jindy by to nebyl žádný problém, ale teď se nemohl pohybovat dost hbitě. Měl však nůž; obrátil se, aby čelil Sammymu.

Kopl do závěje a vyrazil.

V jedné chvíli byly šance vyrovnané; v příštím okamžiku byl napolo zahrabán v měkkém prachovém sněhu a nůž mu vypadl z prstů. Dovedl si představit, že Sammy zamíří železnou tyčí na jeho hlavu; zvedl ruce a zakryl si jimi hlavu. Tyč mu dopadla na levou paži. Zařval bolestí. Strach mu dodal novou sílu. Převalil se a zahlédl, jak protivník znovu zvedá tyč.

Bleskurychle natáhl ruku a uchopil ho za zápěstí.

Zadržel ránu. Vytvořili jakoby živý obraz: Micky ležel na zádech, ramena a hlava mu vyčnívaly ze sněhu, pravou ruku prudce vymrštil; Sammy zoufale bojoval, aby se vyprostil.

Zuřivě kopal.

Micky pocítil v žebrech kopanec, ale Sammy měl špičku boty obalenou sněhem, a to zmírnilo dopad. Sammy po kopanci ztratil rovnováhu a Micky dostal příležitost, jaká se mu už nenaskytne. Sevřel Sammyho zápěstí ještě těsněji a zakroutil jím. Sammy zanaříkal a zapotácel se. Pak se zhroutil do sněhu a padl Mickymu přes nohy. Micky se pokusil vy-prostit, zápasil, aby se vymanil, ale nešlo to. Sammy se na něho převalil. Ztratil zbraň, ale nahmatal Mickymu hrdlo.

Micky ležel na zádech a Sammy byl nad ním; připadalo jim, že se rvou už nekonečně dlouho. Sammy mu svíral hrdlo pevněji a pevněji, Micky měl pocit, jako by mu stahoval plíce. Vzpomněl si, že něco podobného prožívala May a že se skoro udusila. Napínal co nejvíc svaly na krku a zoufale se snažil dýchat, ale vydával jenom chrčivý dech. V plicích ho čím dál víc bolelo. Před očima se mu dělaly mžitky, kmitaly se bílé a červené skvrny. Bolelo ho u srdce, v krku, v uších a v očích. Pravicí držel soupeře pod bradou; tiskl ze všech sil,

jenom to ho zachraňovalo před uškrcením, ale Sammy — Sammy ho chtěl zabít. Zabít ho a pak se zmocnit klíče —

Stalo se něco podobného i Derekovi? Stalo se to otci.

Při tom strašném zápase zapomněl Micky na George. Když si na něho vzpomněl, zaplavila ho nová vlna strachu. Nevydrží už dlouho vzdorovat ani Sammymu, který mu teď celou vahou leží na paži.

A tu se Micky pokusil sebrat veškerou svou sílu; pozvedl se a jak jen mohl, opřel se o Sammyho bradu. Cítil drtivou bolest v rameni. Zároveň se ho zmocňovalo zoufalství.

Ale stal se zázrak.

Tlak Sammyho těla povolil a Micky se opřel o jeho bradu ještě silněji.

Sammy se prohnul dozadu. Jeho sevření ochabovalo. Bolest ustávala. Micky do Sammyho strčil, a ten se převrátil na stranu a pak padl bezvládně do sněhu. Nehýbal se. Micky tomu nemohl uvěřit, ale bylo to tak;. Sammy ležel ve sněhu v nezvyklé poloze, s hlavou nepřirozeně zkroucenou.

Mickymu třeštila hlava a podivně mu v ní šumělo. Pokusil se vstát, ale znovu upadl; teď už na tom nezáleželo.

Kde je George? Kde je ten druhý muž, který upadl? Kde je ta žena?

Micky nevěděl, jak dlouho tam ležel, jak dlouho lapal po dechu. Čekal, že se Sammy každým okamžikem zvedne a opět zaútočí; nebo že přijde velký George.

Pomalu vstával a bylo mu na zvracení.

Stál a potácel se na rozkročených nohou. Další rvačku už by nevydržel; musí najít nůž. Škoda že nemá pistoli. Takhle vysílený by se nemohl postavit Georgeovi ani nikomu jinému. Sen, že zachrání Dereka, se rozplynul ve smutném poznání, že se zachoval jako dokonalý hlupák.

Musí na policii.

Proč tu není George? Kdo je ten muž, který padl do sněhu? Už tu není; George ho asi odvlekl pryč.

Micky se ohlédl na nehybného Sammyho. Vypadá legračně. Na obličeji má pořád ten šátek, ale posunul se mu a jednou dírou na oči mu vykukuje nos.

Legrační!

Pak si Micky všiml polohy Sammyho hlavy a krku. Uvědomil si, co se stalo, a to už nebylo ani trochu legrační.

Srdce mu bilo těžce a bolestně. Namáhavě se pohyboval a navíc v tom proklatém sněhu to klouzalo.

Přinutil se k rychlejšímu pohybu a cítil se lépe. Sebral kolo a šel k brance; teprve teď se roztřásl v reakci na to, co prožil; a kromě toho mu byla zima. Po těle přímo hořel, ale ruce měl jako kusy ledu. Musel se opřít o sloupek u branky. Kdyby sem jenom někdo přišel! Co by dal za to. kdyby se objevil polda! Choval se jako hlupák, úplný hlupák.

Vykročil od branky; a vlastně si ani neuvědomoval, jak hrozný má strach.

Na rohu se objevilo auto.

Zprvu tomu nemohl uvěřit, ale bylo tu, boční světla se jasně rýsovala proti bílému sněhu; pak se rozsvítily čelní reflektory a auto s praskotem přijíždělo po zmrzlém sněhu. Tady je pomoc!

Auto se blížilo pomalu, motor rachotil. Micky zvedl ruku, i když si byl jist, že ho řidič spatřil. Konečně auto zahýbá směrem k němu!

Auto se obrací směrem k němu a zrychluje!

Strach se změnil v hrůzu. „Ne,” vykřikl Micky. „Ne!” V autě je určitě George!

Obrátil se a utíkal, ale paprsky reflektorů ho vyhmátly; jeho vlastní stín se rýsoval černě a přízračně proti sněhu. Uklouzl; zachvácen hrůzou těžce oddychoval; vzpamatoval se a zakopl o Sammyho.

Upadl, ale v mžiku byl zas na nohou; to strašné světlo ho stále pronásledovalo. Jen kdyby se mohl dostat ke zdi a přelézt ji!

Vyskočil na zeď a škrábal se nahoru, ale spadl. Teď už neměl naději; ale aspoň se zachránil před autem. Zahlédl další stíny. Auto zastavilo. Vyskočil z něho rozložitý muž. George.

Micky ucítil ránu do hlavy a zhroutil se. Jako v mlze si uvědomoval ostatní vzdálená světla a neklidné ruce, které hledaly — hledaly klíč — ten prokletý klíč.

Roger West se probudil krátce po sedmé a podivil se, proč je všechno tak jasné, neboť v tuhle roční dobu bývají jitra tmavá. Pak si uvědomil, že se světla pouličních lamp odrážejí na sněhu; stejně tak zrcadlí sníh světlo ze sousedního okna.

Kluci, samozřejmě. Usmál se.

Janet se pohnula, ale stále ještě spala. Roger odhodil přikrývku a vyskočil z postele; zívl, natáhl si župan a vyšel. Kluci spolu tlumeně mluvili a dveře měli zavřené. Potichu otevřel dveře do jejich pokoje.

Oba stáli jenom v pyžamu u otevřeného okna. Scoopy měl na nohou trepky; Richard byl bos. Roger slyšel zachechtání a všiml si, že Scoopy stáhl ruku. Vyhodil ven sněhovou kouli.

„To chcete někomu rozbít okno?” zeptal se Roger. Oba se otočili.

Na okamžik nastalo překvapené ticho; pak se Richard usmál a prohodil: „Nazdar, tati, víš, že nepršelo?”

„Já vám dám, že nepršelo, jestli budete takhle trojčit,” obořil se na ně Roger. „Zavřete okno, oblečte se a chovejte se trochu rozumně — nastydnete a potom nás budeš budit věč-ným kašláním, Scoopy. Jestli se chcete koulovat jako malé děti, tak si oblečte staré kabáty, navlékněte si staré rukavice, obujte si holínky a pak se vesele koulujte.”

Než domluvil, Scoopy už letěl pro šaty, které měl pořádně uložené na židli u postele. Richard radostně poskakoval: „Můžeme, táto?”

„Kdyby vás maminka přistihla, jak tady jančíte, museli byste zůstat v posteli celý den. Nedělejte moc velký kravál, ještě spí.” Vyšel z pokoje a cestou po schodech dolů se podíval

na dopisní schránku. Stále ještě zíval. Noviny ven nevyčnívaly; jako by se v tomhle počasí všechno opožďovalo. Vešel do kuchyně, postavil vodu na čaj, a poněvadž se nemohl podívat do novin, jaké nové zločiny se staly, šel do předního pokoje k telefonu a zavolal Yard.

Superintendent, který měl noční službu, zahlaholil: „Nemám toho pro vás zatím moc, ale doposud jsem nedostal zprávu ze St. John’s Wood. Podívejme se — mladý světák Micky Bryant odjel v noci ve 12.34 na kole z domova; vykládal, že má známost a že to tají před matkou. Doposud nemáme zprávu, že by se vrátil. Mám tam zavolat?”

„Zavolám tam sám,” pravil Roger.

Ani trochu se mu to nelíbilo. Za situace, jaká byla u Bryantů, není asi Micky příliš naladěn na milostné noční dobrodružství.

Zatelefonoval na stanici ve Fulhamu. Držel sluchátko a poslouchal, jak Richard sestupuje po schodech a brouká si. Pak bouchly dveře. Hned nato se ozval z Fulhamu seržant ve službě: „Nemáme zprávu, že by se mladý Bryant vrátil, pane, ale King — to je policista, který nám hlásil, že Bryant odjíždí — je stále v Clapp Street. Mám tam někoho poslat, aby zjistil, co se stalo?”

„Kdy má být King vystřídán?”

„V osm, pane.”

„Pošlete tam někoho a rychle mi zavolejte.”

Hluboce zamyšlen šel do kuchyně. Zaslechl, jak se chlapci smějí v zahradě — a pak se zamračil; jeden z chlapců odstavil konvici s vodou. Zvedl ji a zjistil, že je prázdná.

Oči mu zazářily.

„Hodní kluci,” zahučel uznale, „udělali čaj!” Nalil si šálek a pomalu srkal; pak uslyšel nad hlavou bouchnutí. Janet se probudila. Zanesl podnos nahoru a spatřil ji, jak si hoví s roz – cuchanými tmavými vlasy na podušce. Hodil jí noční kabátek a díval se, jak si sedá; odpovídal na ospalé otázky, jak to vypadá se sněhem, s kluky, jak se vyspal; s požitkem upíjel čaj — a vtom zazvonil telefon. Zvedl sluchátko u postele.

„U telefonu West.”

„Tady stanice Fulham, pane, podávám hlášení, jak jsem slíbil. Nemáme zprávu, že by se mladý Bryant vrátil domů — ani od Kinga, ani od Sharplese; Sharples je vzadu. Bryantovo kolo není na dvoře ani v krytém vchodu, kde bylo včera v noci.”

„A sakra,” uklouzlo Rogerovi. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Dobrá, děkuji. Jedu do Clapp Street.”

Zatelefonoval do nemocnice a dostal dobrou zprávu o Kilbym. Aspoň něco pozitivního, pomyslel si hořce. Jestli byl Micky Bryant zraněn —

Jaké peklo čeká jeho matku?

Když Roger přijel, byla paní Bryantová zřejmě nějakou dobu vzhůru. Už se převlékla z pracovních šatů; byla v černém svetru, v sukni a v černobílém šátku; a jasné ráno zdůraznilo její jasné a modré oči. Byla překvapena, že ho vidí, stejně jako minule, ale nenechala ho stát před domem.

Mickyho zřejmě vůbec nepostrádala.

Jedno dítě nahoře zakřičelo a druhé se zasmálo. Poznal ten tón na pokraji hádky, kdy smích přechází v slzy; pro rodiče to znamená nervák — pokud nemají to štěstí, že si toho nevšimnou.

Paní Bryantová ho uvedla do předního pokoje, stále ještě vánočně vyzdobeného.

„Víte něco zlého o Derekovi?” zeptala se velmi tiše.

„Ne, stále nic. Víte, kde je Micky?”

„Kde by byl, prosím vás,” odpověděla sebejistě paní Bryantová. „Leží nahoře v posteli.”

„Víte to určitě?” Neodpověděla.

Z toho usoudil, že o tom není tak naprosto přesvědčena; nepovažuje tedy za samozřejmé, že syn je ve svém pokoji. Obrátila se a vyběhla po schodech. Roger spěchal za ní. Měla hezké nohy, jako mladé děvče, se štíhlými kotníky. Roger ji pozoroval od dveří dole u schodů; slyšel, jak rychle přeběhla malé odpočívadlo a jak vrzly dveře.

Ticho. Trvalo dlouho.

Roger vyrazil a stoupal rychle po schodech. Když doběhl k odpočívadlu, paní Bryantová mu vyšla vstříc, v obličeji bledá — tak, jak ji Roger už znal.

„Neměla jsem tušení, že není doma,” řekla bezbarvým hlasem.

„Máte představu, kam asi šel?”

„Ne. Vůbec ne.”

Roger nic neřekl, jen ji pozoroval. Nechtěl jí nahnat větší strach, než měla, ale znovu uvažoval, jestli mu doposud lhala; a jestli nelže i nyní. Oči jí tak podivně svítily.

„Má děvče?”

„Ne — rozhodně žádné, ke kterému by chodil na noc.”

„Víte to jistě?”

„Ano. Proč — proč — jste myslel —”

Sdělil jí, jak Micky vysvětloval policistovi, proč tak pozdě odchází z domova.

Ve vedlejším pokoji se ozval strašný řev — ječení a křik: „Nenávidím tě, nenávidím tě,” znovu a znovu.

Paní Bryantovou to rozčililo. Roger si uvědomil, že je teď zranitelnější než dříve.

„Paní Bryantová, vaše rodina je velice spořádaná a já vás mám moc rád, ale staly se nevysvětlitelné a ošklivé věci. Ještě jsme nepřišli na to, proč byl váš manžel zabit. Nevíme, co hledal násilník, který přepadl May Harrisonovou. Kdybychom znali skutečný motiv vraždy nebo toho vloupání, snad bychom zabránili dalšímu neštěstí. Máme všechny důvody předpokládat, že celá záhada nějak souvisí s poštovním úřadem; vypadá to nesmírně vážně. Jestli nám máte co říci a tajíte to, pak se prohřešujete vůči svým dětem i vůči společnosti.” Odmlčel se.

Nevyznělo to příliš formálně? Nadneseně? Tento postup by snad byl správný vůči Bryantovi, byl však na místě i vůči jeho ženě?

Oči jí hořely.

„Věřím, že vy i oba vaši synové byste udělali všechno z loajality k panu Bryantovi,” pokračoval Roger, „ale —”

„Nic už neříkejte, prosím vás,” vykřikla.

Jedno dítě plakalo a druhé je uklidňovalo: ty hlasy sem přicházely jakoby z jiného světa.

„Neznám důvod, proč zavraždili manžela, a neznám důvod, proč je Micky celou noc venku, ale — včera jsem přišla na věc, kterou snad hledal ten zloděj.” Paní Bryantová se obrátila ke dveřím do ložnice. „Ukážu vám to. Bylo to schované v našich osobních papírech a upomínkových předmětech. Asi to tam uložil Tom. Nevím proč a nevím, jaký je to klíč.”

„Klíč?” opakoval Roger ostře.

„Ano.”

Postel už byla ustlaná a okno bylo dokořán přesto, že venku byla třeskutá zima; v ložnici bylo skoro tak chladno jako na ulici. Mezi fotografiemi a malými osobními předměty ne-rozlučně sp